Dlouhý lovec/Podloudník

Dlouhý lovec Alberto Vojtěch Frič
Lynč nebo výprask	Podloudník	Indiánský zvěd

Údaje o textu
Titulek:	Podloudník
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Krátký popis:	kapitola románu Dlouhý lovec
Zdroj:	[1]
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

Pro těžce naložený člun není horší vodní cesty než Rio Nabileke. Samé zákruty, že není možno napnout plachtu a využít příznivého větru. Sotva se plachta trochu vzedme, už je tu nový zákrut a třeba ji povolit a chopit se vesel. Vítr, který chvilku pomáhal, nyní ještě více překáží. Karaí byl líný každou chvilku vstávat a spouštět stěžeň, proto se raději dřel s vesly proti větru i proti proudu.

Není však lepší řeky než Rio Nabileke pro pašeráka, který právě uklouzl Malheirosovu parníčku. Místy běží řeka jako splašená, místy se rozlévá doširoka a je tak mělká, že spodek člunu dře o dno. Sem za člunem parníček nemůže.

Hůře tomu bylo na volné řece Paraguayi. I přes příznivý vítr — a byl to krásný vítr, který nadýmal plachtu, že nahýbala člun a třela se o hladinu — zmenšovala se stále vzdálenost, která dělila člun od parníčku. Lovec už počítal s tím, že bude musit použít zbraně. Nesměl se dát chytit, protože zboží, které vezl, nebylo jeho. Nákladem jeho člunu byly sice vražedné zbraně, ale tentokrát měly pomáhat k tomu, aby se zamezilo krveprolití.

Vítr je velký pomocník, ale pára je lepší. Parníček byl docela malý, zato nadělal hodně hluku. Jakmile nabral dostatečně páry, zapískal a poroučel plachetnímu člunu, aby zastavil. Neměl k tomu žádné právo, a dokud byl mimo dostřel, neměl ani moc, kterou někteří lidé občas považují za rovnocennou s právem.

Lovec si parníčku prozatím nevšímal. Dostane-li se parníček blíž nebo oslabí-li se vítr, tu věděl, že jeho „právo“ je lepší, protože jeho dlouhá mauserovka nesla mnohem dále než pušky pronásledovatelů. Počítal s tím, že bude stačit několik pokynů, aby zanechali pronásledování.

Ležel u kormidla a klidně kouřil. Ani se neohlédl, jen podle zvuku parníčku odhadoval vzdálenost. Pojednou začal k němu doléhat jiný zvuk, sice slabší, ale ostřejší. Tento nový zvuk ho donutil, aby pohlédl po proudu. Místo jednoho parníčku viděl na řece dva. Druhý byl mnohem rychlejší.

Jediný pohled stačil, aby lovec poznal, že se blíží vojenský hlídkový člun. Dorozumí-li se s Malheirosovým mužstvem, mohlo by to být nepříjemné, protože canhoneira měla na palubě ještě lepší „práva“, než bylo jeho. Schoval tedy pro každý případ svou mauserovku pod plachtu, kterou byl přikryt náklad, a otáčel pomalu kormidlem, aby se zdálo, že u paraguayského břehu hledá příznivější vítr.

Ale canhoneira byla příliš rychlá. Dohonila ho dřív, než se dostal do poloviny řeky, která tvořila hranice mezi oběma státy. Ale už to stačilo, aby se vládní člun příliš nemíchal do osobních sporů. Nejvýše mohl lovce vyptáváním pozdržet tak dlouho, až by ho parníček dohonil.

Canhoneira se rychle blížila, ale z pravé strany. Už to bylo dobré znamení, neboť napovídalo, že mu nehodlají odříznout cestu k paraguayskému břehu. Když byly přídě v jedné čáře, zvolnil parní člun běh a jel tak blízko, že bylo dobře vidět celou posádku, jež se vyhrnula na palubu. I strojník vykukoval od kotlů. Přesto nemohl lovec poznat, je-li mezi uniformovanými vojíny některý z jeho přátel. Spokojil se tedy pozdravem zamáváním rukou. Odpověděl mu hlas, který se mu zdál známý:

„Como está, doutor? — Jak se vám vede?“

„Dobře! Výborně! Kdo mě volá?“

„Tady Joao Salgado Guimaraes alferes do exército a tady jiný váš přítel José de Sá Earp, velitel pevnosti Coimbra. Kam máte namířeno, Karaí Pukú?“

„Jedu k ústí Nabileke.“

„Jenom k ústí?“

„Jen až tam máme společnou cestu. Dál se sotva budu moci těšit z vaší příjemné společnosti,“ řekl lovec z povinné kurtoazie, která je Brazilcům vrozená, i když si o příjemnosti takového doprovodu za daných poměrů myslil něco docela jiného.

„Co to vezete tak pečlivě přikrytého pod plachtou?“

Lovec vsadil vše na jednu kartu a odpověděl se smíchem:

„To víte, že nějaký kontraband. Co jiného bych vozil z Paraguaye do Brazílie. Chcete si prohlédnout obsah člunu?“

„Doufám, že nevezete Indiánům kořalku?“ zeptal se velitel. Byl to velice přísný pán. Zajímal se o osud Kaďuvejů.

I když je nikdy nepoznal osobně, vážil si jako pravý voják jejich strategického umění. Dovedl je ocenit, protože sám velel pevnosti, které Indiáni kdysi dobyli.

„Stačí vám moje slovo, komandante?“

„Stačí. Po ostatním kontrabandu mi nic není. Ten ať si honí celní parníček. Nepotřeboval byste přípřež? Vezmeme váš člun do vleku a na tu hodinku, než dojedem k ústí Nabileke, byste mohl k nám na palubu.“ To byla velice lákavá nabídka. I kdyby se čilý větřík udržel v nynější síle, byl by lovec potřeboval k ústí Nabileke nejméně dvě hodiny. Ale bylo pravděpodobné, že se stoupajícím sluncem vítr ochabne, a pak to znamenalo pilně veslovat až do večera.

Přece se však lovec rozmýšlel, má-li nabídku přijmout. Mohla mít své nevýhody. Než se rozmyslil, dopadl na jeho člun provaz s hákem, hozený z přídě lodi tak přesně, že hák zachytil za spodek stěžně. Nezbylo nic jiného než přivázat kormidlo tak, aby se udržela stejná vzdálenost mezi oběma plavidly, a svinout plachtu.

Za pozvání k návštěvě paluby lovec pěkně poděkoval. „Zůstanu raději u svého kormidla. Nerad bych si zmáčel náklad, a i tak můžeme mluvit.“

„Copak by se vám mohlo zmáčet na vašem nákladu?“ „Vezu také trochu mouky a několik pytlíků soli a těm by voda nedělala dobře,“ vymluvil se podle pravdy. Vojáci však dobře věděli, že je to výmluva, a bylo to znát na jejich úsměvech.

„Copak vám chtěl ten penzionovaný tuleň Lázaro Aranda, který kormidluje Malheirosův parníček »Teniente Herreros«? Pískal svou píšťalou »stop« a nadával jako teruteru, když mu jde vačice na vejce. Musel jste ho přece slyšet.“ „To víte, že jsem ho slyšel, ale nezajímalo mě to, i když mi to šlo na nervy. Kdybyste nebyli přijeli vy, byl bych mu asi musel odstřelit píšťalu, aby dal pokoj.“

„Dokázal byste to?“

„Možná že ne na první ránu. To víte — jsem suchozemský tvor a na řece jen hostem. Snad bych na vodě neodhadl hned přesně vzdálenost.

To vaši matrózové jsou jiní chlapíci. Umějí hodit provaz s hákem stejně přesně, jako gaučové trefí lasem a boleadorou. Také bych je byl několika prvními výstřely upozornil, že se mají schovat. Znáte mě, že jsem ke každému plný ohledů. Nejméně bych chtěl navrtat starého Arandu. Neříkal vám, proč tak touží po hovoru se mnou?“

„Něco říkal, ale ten jeho »Herreros« dělá takový rámus, že nebylo rozumět. Máte asi mnoho munice, když byste s ní chtěl tolik plýtvat.“

„Vždyť jedu na delší dobu do divočiny a nějakou tu patronu navíc jsem s sebou ovšem vzal.“

„Bude dobře, když si pospíšíte,“ vmísil se do hovoru prostořeký alferes. „Malheiros má fazendu plnou ozbrojeného lidu a ještě žádá vojenskou pomoc. Když jsme tam nakládali dříví, říkal, že se bojí přepadení. Nějací darebové prý na něho poštvali divoké Indiány, ohrožují ho a kradou mu dobytek. Jak vidím, vy si jedete na hranice jejich území docela sám. Uvidíte-li některého toho divocha, poraďte jim, aby to vyřídili dříve, než nás pošlou proti nim. Banka má velký vliv a bojí se o každé ukradené dobytče. Jsou ti Indiáni opravdu takoví zloději?“

„Každý se na to dívá ze svého stanoviska. Banka v nich jistě vidí zloděje, protože každý hádá podle sebe. Já myslím, že to jsou velmi nábožní lidé. Vzpomínáte na staré přísloví: Quem roba um ladrão…“

„Tem cem anos de perdão,“ zazněla odpověď za všeobecného smíchu. „A nepotkal jste se tam někde s profesorem Mosquitinhem. Byl vycpán doporučeními také od banky. Co tam vlastně dělá?“

„Chtěl se koukat na jaguára lupou. Zdá se mi, že jsem ho zachránil před lynčováním.“

„To nám musíte vyprávět.“

„Až někdy jindy. Děkuji za přípřež. Até otro dia! Na shledanou!“ Lovec se jen ještě zeptal: „Da licença? — Dovolíte?“, a aniž čekal na dovolení, přitáhl lano, vypjal hák a jeho člun se obrátil v pravém úhlu přímo proti ústí Nabileke. Plachta se vzedmula a z obou plavidel si mávali na pozdrav.

Vše šlo tedy tak dobře, že si lovec nemohl víc přát. Vojáci měli na věc týž názor jako on. Neměli mnoho chuti pomáhat špatné věci, ale museli by, kdyby dostali rozkaz. Postarají se, aby rozkaz nepřišel brzy, a přijde-li, aby nebyl s přílišným urychlením proveden. Ne nadarmo znamenalo v těch dobách v Brazílii slůvko — amanhã, t.j. zítra a zítra znamenalo za měsíc a podle okolností třeba za půl roku. Lovec tedy měl dost času, aby vše vyřešil před příchodem vojska.

Jediné, co ho trápilo, bylo parno poledních hodin. Vítr ustal, a proto Karaí vstal, svinul plachtu, vysadil stožár a položil jej do člunu tak, aby co nejméně překážel veslování.

Při té příležitosti zjistil, že už nemá daleko ke Carlitově fazendě. Měl sice v úmyslu přenocovat pod fazendou a proklouznout v noci za tmy, ale díky torpedéře měl náskok a polední doba, kdy na fazendě všecko spí, se k proklouznutí hodila skoro lépe než noc. Nijak nepospíchal, chyběly ještě dva dny do doby, kdy se měl sejít s Kaďuveji několik mil proti proudu. Nedaleko, ale přece z dohledu Carlitova statku přiléhal až k řece hustý, stinný lesík a tam si lovec hodlal v klidu zarybařit a nadělat zásobu sušených ryb.

Také břeh pod statkem byl porostlý lesem kolem potůčku, který tam ústil. Když jel mimo, byl v pokušení utábořit se docela blízko a přesvědčit se, jak se obyvatelé fazendy dívají na válečný konflikt. Pak se přece jen rozhodl pokračovat v cestě. Břeh byl vysoký a mohl proplout kolem fazendy, aniž ho někdo viděl. Vždycky se může vrátit pěšky. Přestože vesloval nejtišeji, jak dovedl, nepodařilo se mu proklouznout. Kupodivu někdo na statku nespal siestu. Z vysokého břehu se ozvalo:

„O doutor! Porque passa de largo! Nao séja bravo. Atraque! — Proč jedete kolem? Nehněvejte se na nás a přirazte!“

Nad břehem se vyklonila Carlitova hlava, kulatá a usměvavá jako měsíček v úplňku. S jeho úsměvem kontrastovala hlaveň pušky, která se vynořila těsně vedle hlavy.

„Hezké pozvání s puškou v ruce! Mám snad zakázaný průjezd podle vašeho břehu? Jen řekněte a pojedu po druhé straně.“

„Deus me livre! Ta puška neplatí vám. Modlil jsem se, aby sem přijel někdo, na koho by bylo spolehnutí. Pánbůh vás posílá.“

„Nepamatuji se, že by to byl o mně někdo řekl. Zpravidla říkají pravý opak. Ale já mám své starosti. Budu tábořit asi míli proti proudu na vašem břehu v lesíku a tam ke mně můžete přijít. Není-li vám to vhod, utábořím se na druhém břehu na indiánském území.“

„Proč byste nepřijal naše pohostinství na dva tři dny?“

„Mám zde zkušenosti z Porto Bragy.“

„Říká se o vás, že neodepřete nikomu pomoc, i když nejste o ni požádán.“

„To je jiná řeč. Nenabízíte mi pohostinství, ale potřebujete mne. Víte, já lépe rozumím, mluví-li se se mnou přímo, než když se jde na mne od lesa. Říkal jste dva až tři dny? Dva dny vám mohu věnovat. Sjedu tedy po proudu a zakotvím v lesní zátočině.“

Lovec vjel s člunem do zátočiny, jak nejhlouběji byla splavná. Dostal se tak docela blízko statku a byl chráněn lesem, takže odnikud nebylo jeho člun vidět, ale on sám měl rozhled jak na břeh, tak na řeku. Když upevnil člun a vyšel z lesíka, pozoroval, že Carlito již připravuje svůj člun k odjezdu, že naň přenáší vesla a stěžeň. Ani při té práci neodložil svou opakovačku.

„Tak co máte na srdci a čeho se to vlastně bojíte? Nikdy jsem neviděl, aby někdo chodil doma tak vyzbrojen.“

„Když zde zůstanete jen dva dny, musím spěchat a řeknu vám to jen krátce. Žena vám to vysvětlí podrobněji. Najal jsem několik Paraguayců na vykácení lesa. Teď ode mne chtějí, abych jim hned zaplatil za práci, jinak že zapálí statek. Já tu nemám hotové peníze a musil bych pro ně dojet do pevnosti. Nemohu však jet, protože by zde zůstaly jen ženské, a ti chlapi hrozili vším možným.“

„Kolikpak je těch Paraguayců? A jaké mají zbraně?“

„Šest jich je a mají jen dvě předovky.“

„Dobrá, převezmu za vás hlídku, ale nejpozději za dva dny večer jedu dál. Ale — poslyšte! Nechcete jim snad provést nějakou čertovinu a nějak je ošidit na mzdě? V tom případě bych s tím nechtěl nic mít.“

„Jak si můžete o mně myslit něco takového? Věděl jsem, že mohu s vámi počítat. Ale teď už pojedu!“

Chystal se vstoupit do člunu.

„Počkejte ještě chvilku. Mám své podmínky. Až se vrátíte, zaplatíte jim za práci tak, jak jste si to ujednali. A zaplatíte v penězích, a ne ve zboží, hlavně ne v předraženém zboží. Budu sám při výplatě a při jejich odchodu. Promluvím si s těmi chlapíky a postarám se, aby se chovali slušně, ale nedovolím, abyste je ošidil o práci.“

Lovec pozoroval, že se jeho podmínka Carlitovi nějak nehodí do rozpočtu, a proto dodal:

„Nehodí-li se vám moje podmínky, mohlo by se stát, že bych se přidal na jejich stranu.“

„Bůh chraň! Ale raději s nimi nemluvte. Jsou to hrozní surovci a mohli by vás střelit ze zálohy. Vyhrožovali mi tím. Kdybyste je viděl blízko fazendy se zbraní v ruce, raději hned sám střelte. Jinak by zde ženy zůstaly bez ochrany. Až se vrátím, půjdeme na ně oba ozbrojeni a budeme krýt jeden druhého. To bude bezpečnější. Jen dejte dobrý pozor a hned střílejte. Až uvidí, že odjíždím, jistě se pokusí o útok.“

Carlito neměl pověst zbabělce. Lovce začalo zajímat, jaké to vše asi má pozadí. Známe-li dobře nějakého člověka — a lovec dovedl lidi dobře prokouknout — můžeme si vypočítat, jak bude za určitých okolností jednat. Jedná-li opravdu jinak, pak jsou v pozadí jiné okolnosti, než jak je vylíčil, nebo je tu nějaká neupřímnost.

Lovec pokynul Carlitovi na rozloučenou a vrátil se k svému člunu. Vyčistil si v lesíku mýtinku, postavil stan, rozdělal oheň a chystal si oběd. Hodina oběda už minula a Karaí předpokládal, že na statku nic nedostane.

Právě když sypal napolo uvařené fazole a rýži do rozpálené slaniny, vyrušilo ho zatleskání. Před lesíkem stálá stará černoška:

„Da licença? »Sinhá« Luisa zve pána k obědu.“

„Mulata!„ — Lovec udělal stařeně radost, že ji nazval mulatkou, i když byla černější než supí peří. Nesměl to ovšem přehnat a zavolat ji — „Rubia!“ — blondýnko! — to by se byla jistě zlobila. „Vyřiďte paní, že nechám pěkně děkovat, ale že už mám oběd uvařený.“

„Paní dala zabít slepici a sama udělala placky jako. o největším svátku. Voda na kávu se už vaří, aby byla čerstvá, až pán přijde.“

„Snězte to na mé zdraví. Moje virado je už navařené. Mám ho zásobu na více než dva dny a ještě mi zbude na cestu. Déle tu nebudu. Voda v mé pavě už také zpívá. Vyřiď paní, ať si se mnou nedělá starosti. Jako bych tu ani nebyl.“

Černoška se odkolébala kachním krokem a rozhostilo se ticho poledního žáru. Ještě nebyl konec poledního odpočinku, tak posvátného všem obyvatelům tropických krajů.

„To by byla příhodná doba, abych se podíval na plantáž, na ty nebezpečné buřiče,“ říkal si lovec pro sebe. „Rozhodně bude lépe promluvit s nimi, než něco podniknou. Můj příjezd asi nepozorovali, protože jsem jel těsně u břehu, ale Carlito jel po druhé straně. Buď chtěl být z dostřelu jejich předovek, nebo chtěl, aby ho viděli a pokusili se o nějaký útok na fazendu v naději, že tam není nikdo, kdo by kladl odpor.“

Lovec začal mít podezření a uvažoval dál:

Hostit někoho mimo čas k jídlu není v Brazílii zvykem. Tím méně vařit zvláštní jídlo — a sváteční jídlo — za poledního žáru. Ještě méně zvát cizince do statku, jehož majitel není přítomen a kde jsou pouze ženy. Lovec znal dobře zvyky brazilského vnitrozemí. Často býval na fazendách hostem po několik týdnů, aniž jen zahlédl některou ženu, nejvýše nějakou starou černošku. Ženy sice pozorují hosta skulinami v stěnách, poslouchají všechny hovory, ale samy jsou neviditelné a hlídány přísněji než v tureckých harémech. Lovec děkoval za svou oblibu hlavně tomu, že všude respektoval zvyky lidu, u kterého žil.

Zde tedy nebylo něco v pořádku. I strach před přepadením by sotva porušil posvátné tradice. Musil zde být jiný, vážný důvod. Takovým důvodem by mohla být chamtivost. A to je vlastnost sedláků všech krajů.

Kdyby se lovec zapletl do boje se vzbouřenými dělníky, zvláště kdyby je přistihl, jak se chystají k přepadení fazendy, byl by jich jistě několik postřílel svou rychlopalnou zbraní. Pak by bylo méně placení — mrtvým se neplatí a zločincům se platit nemusí. A snad by byl také lovec střelen a pak by se nikdo neohlížel na správné zaplacení ani na placení hotovými. Vykácení lesa by přišlo zadarmo. To už stálo za to udělat sváteční oběd. Také by to byl důvod, proč Carlito odjížděl tak okatě. Kdyby byl odjel tajně, nemuselo se nic přihodit až do jeho návratu. O děti a svou ženu se asi nebál. Ne nadarmo to byla dcera Portugalce Bragy. Jistě dovedla dobře střílet a postarat se o sebe. Vždyť vyrostla na pokraji divočiny.

Když si lovec promítl ten plán z hlediska farmáře, nezdál se mu tak špatný. Ale on neměl chuť hrát v něm určenou úlohu. Dal za pás svou mauserovku, na pravou ruku navlekl mboreví a šel opatrně lesíkem. K řece sbíhal les jen úzkým pruhem, ale rozšiřoval se směrem ke kopci za fazendou. Tam byla čerstvě vykácená mýtina — všiml si jí hned, když přijížděl — tam jistě najde dělníky.

Když se opatrně přiblížil k mýtině, překvapilo ho, jak je mýtina veliká. Hezký kus práce udělali ti chlapíci. A Carlito bude také musit vyplatit hezkou sumičku. Práce v těch krajích není laciná, ale dělník se v té krajině málokdy dočká mzdy. Nebývalo, kde se dovolat práva. Carlito dělal dojem bodrého, veselého a rozšafného chlapce, ale v obchodních věcech se o něm leccos šuškalo. Nepotřeboval sice bohatnout na úkor jiných, měl sám hezkých pár tisíc kusů dobytka a výborné pastviny. Ale byl sedlák. Čert mu věř!

Dělníci už nespali. Seděli ve stínu kokeirové palmy a radili se. Nebylo jich šest, nýbrž osm, a ani jejich výzbroj nebyla tak chatrná, jak Carlito vyprávěl. Lovec litoval, že si nedal všechno podrobně opakovat od senhory Luisy. Byl by si mohl udělat lepší úsudek o tom, jaká past zde byla políčena. Pravda, muži měli většinou předovky, ale také dvě remingtonky byly opřeny o kmen palmy. Zato nevypadali nijak zločinecky. Podle šatů se nemohlo soudit, ani podle vlasů a dlouho neholených vousů. Na člověka neznalého divočiny by dělali dojem banditů nejhoršího druhu, ale lovec si všímal spíše výrazů jejich tváří než divokého zevnějšku. Byli to veselí chlapci, kteří vtipkovali, i když měli důvod být důkladně rozmrzelí. Některé jejich vtipy, které dolehly k lovcovu uchu, byly by snad jinde pohoršlivě, ale v tomto prostředí nebyly špatné. Není nepříjemnějšího zvuku, než když vedle psacího stolu řve papoušek nebo krákorá vrána. A přece je krásné, když se večer papoušci svým křikem loučí s prérií na cestě k hnízdům v lese nebo když krákorá vrána nad zasněženou krajinou. Lovec se musil zdržovat, aby se hlasitě nezasmál některým vtipům, jež zaslechl.

Právě nad hlavami dělníků byly tři obrovské hrozny kokeirových plodů. Lovec si dobře všiml, že byly zralé, většinou žluté, a z některých se už loupala kůra. Zasmál se svému nápadu — žertíku, vhodnému právě také jen pro divočinu. Postavil se za strom, nasadil svou rychlopalnou pistoli na pažbu, takže ji proměnil v karabinu, pozorně zamířil a vypálil rychle za sebou tři rány, každou do jednoho stonku. Rány samy dělníky důkladně polekaly, ale leknutí se zmnohonásobilo, když se na jejich hlavy sesypalo několik set těžkých a tvrdých oříšků. A než se mohli vzpamatovat, slyšeli rozkaz:

„Pět kroků dopředu, a nikdo ať nesáhne po zbrani!“

Poslechli jako automaty. Lovec přešel kolem nich. Dobře si je prohlédl, nemají-li při sobě zbraně, a byl spokojen, když seznal, že na zemi, kde dříve seděli, nechali ležet i mačety.

„Tak, a teď se posaďte pěkně do kruhu, ale kousek dál, abych vás měl pěkně na očích. Mám totiž ještě nějakou spěšnou prácičku. Až ji udělám, tak si pohovoříme.“

Nahrnul pušky na hromadu, přisedl k nim a nožem odšrouboval všem puškám kohoutky. Nastrkal je do svého pasu.

„Tak, to bychom měli. Nemračte se, hoši. To jen abyste neudělali nějakou hloupost. Dostanete součástky svých pušek v pořádku zpět. Jen ty dvě remingtonky si vezmu s sebou a pro všechny případy si vypůjčím vaše mačety. Za dva dny dostanete všecko s výplatou zpátky.“

„To znamená, že nedostaneme ani peníze, ani své věci. To si na nás najal Carlito pěkného zabijáka, aby nás mohl okrást.“

„Tak nemluvte, hoši. Podívejte se: Moje bouchačka dá třicet pět ran, než jednou mrknete. Kdybych byl zabiják, mohl jsem vás odstřílet všechny, dříve než byste si byli uvědomili, co se děje. Zatím jsem na vás nechal jen pršet oříšky, které jste byli líní načesat, abyste měli změnu v potravě.“

„Nejsme opice ani Indiáni, abychom jedli kokeiro. Nejedli jsme to, ani když nás Carlito nechal o hladu, doufaje, že utečeme bez platu. Teď, když jste nám vzal zbraně, myslíte, že pojdeme hlady. Ale my to Carlitovi nedarujeme. Dříve nebo později ho stáhneme z kůže.“

„Nestáhnete, hoši, protože vám Carlito zaplatí přesně podle ujednání. O to se už postarám!“

„Vždyť jsme ho viděli, jak ujel. Jistě jen proto, aby odvezl peníze, které měl na statku.“

„Mně řekl, že jede pro peníze a pro zásoby. Nemohl prý jet dříve, protože jste hrozili přepadením fazendy, a tam už také neměli co jíst. Co tomu říkáte?“

„Nejste vy ten Karaí, co se stará o dělníky a nutí patrony, aby platili za práci? Pak jste se dal tentokrát napálit. Carlito nám nechce zaplatit, a bude-li k tomu nucen, myslí, že se spokojíme brakovým zbožím. Proto jel do Olimpa. Nebo tam jel pro pomoc proti nám. Snad si vypůjčí od Malheirose jeho hrdlořezy.“

„Slíbil mi, že vám zaplatí penězi, a já budu při výplatě. Malheirosovi lidé mají co dělat s Indiány; kdyby však pomýšlel na takový úskok, tu vám včas vrátím zbraně. Ale nebudete je potřebovat, protože za dva dny budou Indiáni zde a spořádali by je sami.“

„To bychom přišli z bláta do louže.“

„Nebojte se jich. Já sám mezi ně jedu a nesnědí mě. Ale když říkáte, že máte hlad, uděláme obchod. Vy mi donesete své pušky a své mačety do mého stanu, vezmete s sebou velký pytel kokeirových oříšků a já vám prodám na úvěr půl pytle fazolí, arrobu rýže a arrobu slaniny. A dva dny pustíte z hlavy nápady na přepadení fazendy. Až dostanete zaplaceno, půjčím vám svůj člun a vy jej odevzdáte v Olimpu černochovi Manuelovi.“

„Y son de cobré — — — —
como campanas de palo suenan las razones del pobre“^[1].

„Bude-li to tak, jak říkáte, bylo by to poprvé, co dostaneme poctivě zaplaceno za poctivou práci. Podívejte se. Není to dobrá práce? Ale nebojíte se, že vám s člunem ujedeme?“

„Nebojím. Proč byste to dělali? Za to, že vám pomohu k vašim penězům? Ostatně byste se s ním nedostali daleko, ten člun je příliš známý. Teď půjdeme, ale pěkně lesem, aby nás nikdo neviděl. Na fazendě nepotřebují vědět, že jste odzbrojeni.“

Tím uklidnil i jejich poslední pochyby. Vybral si tři dělníky k nesení nákladu. Sám nesl jen dvě vojenské pušky. Se slíbenými potravinami je poslal zpět a osaměl ve stanu.

Slunce už přešlo k západu, ale na spaní bylo ještě příliš brzo. Nebylo tu příhodné místo k lovu ryb, ale lovec se přece pokusil rybařit. Sešel k řece a hodil silnou šňůru s velikou udicí. Zatím na malou udičku chytal všelijakou drobnou havěť. Zabírali dobře bagre, malí vousatí pancéřoví sumečci. Chutné jídlo, ale má víc odpadu než masa. Velká ryba nechtěla žádná ani ťuknout. Konečně sjela po břehu silná šňůra a napjala se, jak byla přivázána druhým koncem k pružnému stromku. Lovec vzal šňůru do ruky a potěžkal, jak je kus na udici asi veliký, pozvolna přitahoval a popouštěl. Když již chtěl vytáhnout rybu z vody, ozvalo se zatleskání a obvyklé: „Da licença.“ Zase se přikolébala černoška:

„»Sinhá« Luisa vzkazuje, že je čas k večeři.“

Právě v tu chvíli vyhodil lovec na břeh velikou piracanjubu. Pochlubil se tučným kaprem:

„Řekni, mulatko, senhoře, že jsem si svou večeři zrovna chytil, že nechám pěkně děkovat. Ale tady vezmi s sebou kokeirové oříšky pro děti.“

Vykuchal rybu, nasolil ji a kusy nabodnuté na prutech opékal na sálavém žáru ohně. Pod primitivní rožeň nastavil rozpolcené bambusy, aby se v nich zachycoval rozpálený tuk, který z nich skapával, a tím občas poléval pečínku. Když odešel na kraj lesa, aby natrhal veliké listy divoké canny, které mu sloužily za talíře, pozoroval, že se blíží nová návštěva. Tentokrát to byla sama fazendeira, provázená asi čtyřletým chlapcem. Rychle se stmívalo, takže ho nepozorovala. Ještě než zatleskala a mohla říci obvyklou formuli, ozval se sám:

„Velká čest pro mé ohniště, senhora, doufám, že neodmítnete kousek ryby.“

„Jako vy jste odmítl naše pohostinství? Já vaše přijmu —“ a přisedla k ohni.

„Nejsem zde přece jako host, ale jako stráž,“ pravil lovec.

„Vymlouváte jenom odmítnutí. Stále se na nás zlobíte pro onu trapnou příhodu v Porto Braze. Tatínek tehdy mnoho pil a mluvil, jak nechtěl. Ale vy jste byl střízlivý a těžce jste zranil jak jeho, tak mne i Carlita. Ostatně jste to svými verši vyhrál nade všemi a mohl jste být spokojen.“

„Už tehdy mi Carlito řekl, že jsem se ho nejvíc dotkl. Nevysvětlil mi, jak a proč. Nevím mnoho o té věci, jen to, co jsem řekl — nic víc. Když jsem viděl, že se to trapně dotklo i jiných, nepátral jsem po tom dál a nechci o tom nic vědět.“

„Přece však vám musím vyprávět, jak to bylo podle pravdy. Snad o nás budete soudit jinak. Byla jsem lehkomyslné děvče a měla jsem ho tak ráda…“

Lovec ji nepřerušil a ani se nezeptal, koho měla ráda.

„… Byl tak krásný a uměl tak krásně zpívat, ale byl chudák honák a otec by nikdy nebyl dovolil, abych si ho vzala. Přemluvila jsem ho, že spolu utečeme…“

„Nevyprávějte mi to, senhoro. Nepletu se nikomu do jeho bolestí. Ty si musí každý prožít sám.“

„Ne, ne, musíte to vědět! Ujeli jsme oba na jeho koni. Nechtěl si vzít jiného koně, aby ho neprohlásili za zloděje. A to byla chyba. Kůň se unavil. Tam u toho lesíka jsme s ním jen stěží přeplavali na druhý břeh. Carlito nás tam první dohonil, přemohl ho a přivázal ke stromu. Já jsem se skryla v houští. Neměla jsem odvahu ho bránit. Musela jsem se na to dívat. Dlouho tam před ním seděl Carlito s puškou v ruce, než přijeli ostatní. Otec přijel rozezlen a ve zlosti ho zabil tak, jak byl přivázán u stromu.„

„Nu — slyšel jsem o tom konci a nedovedu ani zlostí omluvit takové jednání. Snad váš otec myslil, že k tomu má důvod, ale já mám jiný názor.“ Pokračovala, jako by neslyšela lovcovu poznámku:

„Na všechno jsem se musela dívat z křoví, všechno jsem musela slyšet. Ten strom je tam stále, ale uschl a opadala z něho kůra. Každý, kdo jde kolem, vyřeže na kmen svou značku a já se tam chodím za něho modlit a dávám tam dary, aby ten, kdo jde kolem, se za něho modlil.“ Položila ruku na chlapcovu hlavu a hladila ho.

„To je jediná upomínka, která mi po něm zbyla. — Pak jim teprve Carlito řekl, že jsem v křoví. Vytáhli mě. Otec se rozzuřil i na mne a snad by i mne zabil, kdyby se mě nebyl Carlito zastal. Proto jsem si Carlita musela vzít — nemám ho ráda. Jen on nám překazil útěk. Už bylo skoro všechno zapomenuto, když jste to zas obnovil.“

„Je mi líto, že jsem vám udělal bolest. Ale teď už bude všechno v pořádku. Viděl jsem, že se tam na fazendě batolilo krásné děvčátko. Má tak bílé tvářičky, že může být jen vaše. A Carlito se o vás jistě dobře stará, i když snad měl volit jiný způsob, jak se zbavit soka. Inu, každý jedná, jak dovede, a co se nedá napravit, do toho se nepletu.“ „Mám dcerušku a mám ještě malého mazlíčka — ještě docela maličkého. Neumí dosud mluvit a jen leží v hamace. Snad je nějak nemocný. Musíte se na něho podívat.“

„Podívám se zítra, senhoro, ale já dětským nemocem nerozumím.“

„Proč až zítra? Půjdete přece na noc do fazendy. Já se tolik bojím být sama.“

Lovec se na ni pozorně zadíval a zavrtěl záporně hlavou:

„Zůstanu zde. Musím také hlídat náklad svého člunu a odtud mám přehled po celém okolí. Slíbil jsem Carlitovi, že se vám nic nestane, a jen odtud mohu zaručit vaši bezpečnost. Vy se na fazendě zabarikádujte.“

„Dobrou noc, senhore!“

„Dobrou noc!“

„Zas mám o nepřítele víc,“ bručel si lovec. „Dobře že jsem se včas tam na ty chlapce podíval. Teď se budu moci klidně vyspat.“

Ráno byla fazenda jako po vymření. Dveře i okenice byly zavřeny, jen dým z komína dokazoval, že uvnitř jsou lidé. Ani hlásku nebylo slyšet. Vše slibovalo nudný den. Lovec si vzpomněl, že by se mohl jít podívat na místo, kde se měl sejít s Baidžokigim. Možná že ho už čekají. Ne-li, bude dobře dát jim znamení kouřem, že už je na místě. Pomalu se loudal podél břehu a četl si z malinké knížky, která ho všude provázela:

„Za posměchu…“

Vtom ucítil náraz na levé noze. Náraz, jako by ho kladivem uhodil. Uskočil stranou, ale na noze jako by mu viselo závaží. Do jeho širokých spodků byl zakousnut had mboipéve, jeden z nejnebezpečnějších hadů, který útočí skokem z dálky. Lovec zachytil krk hada těsně u hlavy a odsekl tělo svým loveckým nožem. To by tedy bylo odbyto.

Avšak i když nic necítil, neměl jistotu, zda jedovaté zuby nezajely do masa. Ohlédl se kolem a na kůlu ohrady našel zamotané laso. Nebylo kdy je rozmotávat. Přesekl je nožem, a drže stále jednou rukou hadí hlavu, zakousnutou do látky širokých bombachas, ovázal si druhou laso kolem nohy a silně je stáhl. Pak teprve pustil hadí hlavu. Podstrčil pod laso rukojeť nože a zatočil tak, že úplně znemožnil oběh krve. Teprve pak měl čas podrobněji prohlédnout, co se stalo.

Zasmál se, když zjistil, jak zbytečný byl jeho úlek. Zuby sice prošly silným manchestrem, ale na noze nebylo ani škrábnutí. Usedl, uhladil nožem kukuřičný list, nakrájel tenké plátky z provazového tabáku, rozemnul je v rukou a stočil si cigaretu. Teprve když ji zapálil a vdechl několikrát kouř, aby se uklidnil, odepjal opatrně hadí hlavu a vypálil v látce čtyři dírky v místech, kudy vnikly zuby, aby tak zničil všechny stopy jedu. Pak zapálil několik suchých dřev a vhodil hlavu do ohníčku. Tělo krátkého a tlustého hada si přehodil přes rameno a vracel se k fazendě. Prošel ohradou, zastavil se před zabedněnými dveřmi a zatleskal. Dveře zůstaly zavřeny. Položil hadí tělo před dveře, zabušil do nich rukojetí svého nože, prošel ohradou zpět a zamířil směrem k plantáži. Na polovině cesty zavolal. Z plantáže dostal ihned odpověď a netrvalo pak dlouho, uslyšel praskot větví pod nohama běžících dělníků. Seskupili se kolem něho.

„Měl bych pro vás práci, kamarádi. Možná že bude placená, ale je také možné, že za ni nedostanete nic. A je to práce, ke které je třeba trochu odvahy a hodně opatrnosti. Chcete ji podniknout?“

„To je divná nabídka a není příliš lákavá. Ale napřed děkujeme za jídlo. Až dosud nás krmili zvlhlými fazolemi, ztuchlou rýží a plesnivou slaninou. Dlouho jsme už tak dobře nejedli. O jakou práci jde?“

„Tam na rohu ohrady jsem zabil mboipévu.“

„To jste neměl dělat, patrone. Mboipéva chodi vždycky v párku a zabijete- li jednu, jde za vámi druhá tak dlouho, až vás dostane. Prý ji ani řeka nezastaví. Bylo by nejlépe, kdybyste odjel v svém člunu hodně daleko, snad vás přece nenajde. Ne, to jste neměl dělat! Měl jste se jí raději vyhnout.“

„Kdybych ji nebyl zabil, byla by zabila mne. Teď se už nedá nic dělat. Slyšel jsem i od zkušených lovců to, co mi o ní říkáte. Nevím, zda je to pravda, ale možné to je, Odjet nemohu, to víte, a také o sebe nemám strach. Ale potuluje-li se druhý had v okolí, mohl by uštknout více lidí. Je to nepěkná smrt. Myslím, že bude třeba hledat tak dlouho, až najdeme druhého. Kolem domu je vysoká tráva a křoví. Chci, abyste mi pomohli velký kruh kolem domu vyčistit, aby se had nedostal do domu.“

„Nejde-li o vás, proč se staráte o ty lidi? Záleží vám na nich tolik?“

„Jsou tam děti.“

„To je pravda. Ale přece nebudeme trhat trávu a křoví rukama.“

„Vrátím vám vaše mačety. Kdo mi půjde pomáhat? Ale opakuji: Je docela možné, že vám tu práci nikdo nezaplatí.“

„Půjdeme všichni. Už kvůli tomu krásnému chlapci. Chodíval k nám na mýtinu, alespoň ze začátku, dokud nám nebyli mnoho dlužni. Později mu to asi zakázali.“

Všichni se pustili do práce. Postupovali od rohu ohrady směrem k domu, posekanou trávu házeli na hromady a hned zapalovali. Černý dým ze suché trávy a ještě zelených křovin se valil po prostranství a lovec si tak uspořil práci s kouřovými signály. Nezvyklý kouř vzbudí jistě pozornost jeho přátel, kteří poznají, že změnil místo schůzky.

Práce postupovala rychle. Mačety svištěly, hořící větévky praskaly, ale přes všechen ten hluk zaslechl lovec zoufalý výkřik z vnitřku domu. Dveře se otevřely a vyběhla černoška. Ruce vztyčené a vyboulené oči svědčily o jejím úděsu. Lovec už myslil, že byla uštknuta, ale černoška volala:

„Venha senhor, venha ligeiro, salve a criancinha! — Pojďte, pane, rychle, zachraňte děťátko!“

Lovec odhodil mačetu a vběhl do domu.

Ve velkém pokoji bylo tma a lovcovy oči uvyklé slunci zpočátku nic neviděly. Skočil k oknu a otevřel prkenné okenice. O stěnu byla opřena dona Luisa a vytřeštěně se dívala do kouta pokoje. Sledoval její pohled. Šikmo přes roh byla tam zavěšena dětská hamaka a v ní spalo dítě. Před hamakou stál stůl, rozestavené židle a nějaké bedny a to vše překáželo. Přece se tedy Karaí přišel na děťátko podívat, jak včera slíbil, i když nerozuměl dětským nemocem. Tušil, že to, co se zde děje, patří do oboru jeho schopností. Pravděpodobně tam někde bude had. A nebude daleko od dítěte.

Tiše, skoro neslyšně řekl doně Luise:

„Ani se nepohněte! A ani hlásku!“

Sám se také nepohnul, aby nedělal zbytečný hluk. Jen se nahýbal, díval se ze všech stran. Dona Luisa ukazovala prstem.

Skutečně. Pod hamakou ležel stočený tlustý had. Byl stočen do klubka tak, že se skoro dotýkal nízko pověšené hamaky. Dětské hamaky se věší vždy nízko, aby si dítě neublížilo, kdyby vypadlo. Zde však stačilo, aby se dítě ve spaní pohnulo a zavadilo o hada hamakou.

Lovec se přikrčil k zemi a hledal mezi nohama židlí místo, odkud by nejlépe viděl. Opatrně a potichu vyňal svou pistoli z dřevěného pouzdra. Ještě opatrněji natahoval kohoutek a spíše vnímal než slyšel šeptané slůvko:

„Nestřílet!“

Pochopil. Dítě by se výstřelem polekalo. Opatrně položil pistoli na podlahu a začal se plížit mezi rozestaveným nábytkem. Nehlučně posunoval ruku píď za pídí. Nesměl o nic zavadit. Had snad spal, snad se jen tak stavěl. Mezerami mezi zákruty těla bylo vidět jeho matné oči.

Jak dlouho se plazil těch několik metrů, lovec sám nevěděl. Ztratil pojem času. Jen aby někdo nevběhl do pokoje!

Už snad chyběl jen metr, když se mezi zákruty zakmital rozeklaný jazýček. Had ho zvětřil. Lovec strnul vleže, s pozdviženou rukou.

Had stejně pomalu jako dříve lovec začal měnit polohu. Pomalu rozvinoval klubko a tvořil ze svého těla pravidelnou spirálu. Z jejího středu se začala vztyčovat hlava v pravém úhlu ke krku jako kladivo připravené k úderu. Hadí útočná pozice.

Teď pohyboval lovec rukou jen po milimetrech. Stále blíž a blíž, až už skoro objímal hadí krk. Cítil to had? Odborníci tvrdí, že hadi mají výborný čich. Neviděl ho? Prý mají špatný zrak — snad považoval nehybnou ruku za mrtvý předmět. Ale co vědí odborníci o zvířatech, jejichž studiu zasvětili život? Oba ti tvorové, had i člověk, dívali se navzájem upřeně do očí. Lovec věděl, že se začíná chvět, a zdálo se mu, že se had chvěje také. V stejnou dobu se oba pohnuli. Had uhodil, ale lovec sevřel pevně ruku pod hadí hlavou.

Stejně zvolna se lovec vracel touže cestou, ale s hadem ovinutým kolem paže. Pak vyskočil a běžel ven. Sám se ulekl, když slyšel, jak vykřikl. To nebyl výkřik člověka, ale výkřik šelmy, která vítězně vybojovala svůj velký boj. Tato šelma dříme v každém z nás — jenže se málokdy probudí. Probudí-li se však, pak se mstí na organismu, který ji tak dlouho věznil.

Dělníci obklopili lovce. Měli v rukou své mačety, ale neodvážili se seknout, aby nezranili lovce. Požádal je chraplavým hlasem, aby mu podali jeho ostrou mačetu, ale sám také nesekl. Neměl v levé ruce jistotu. Přitlačil tedy hadí hlavu ke sloupu ohrady a dlouho řezal a pižlal, až se mu podařilo odříznout hlavu od trupu.

Vrátil se pak do pokoje pro svou pistoli, ale neměl sílu, aby spustil kohoutek. Prsty jeho pravé ruky byly stále ještě sevřené v křeči a hadí tělo měl ještě ovinuté kolem paže. Požádal jednoho dělníka, aby nesl opatrně jeho pistoli, druhého, aby vhodil hadí hlavu do ohně, a když vše nutné obstaral, vrávoral do svého stanu. Dělníci ho bez pobízení podpírali.

Trvalo hezky dlouho, než si lovec odpočinul z nervového otřesu.

Všichni dělníci seděli kolem jeho ohně. Podíval se po své pistoli a našel ji vedle sebe. Obě vojenské pušky byly na místě, kam je pověsil, kohoutky pušek předovek byly v jeho pásu, přehozeném přes stan. Nikdo se ničeho nedotkl.

„Vidíte, chlapci, že jsem dobře hádal, že vám mohu svěřit svůj člun,“ pravil Karaí konečně. „Podejte mi můj pás a své pušky — přidělám vám na ně kohoutky. Není třeba, abych hlídal váš majetek. A postavte někdo vodu na oheň. Nebudeme přece sedět nasucho. Dnes si uděláme maté z mé největší tykve. Však jsem si ho zasloužil!“

Když se Carlito vrátil, našel všechny dělníky ozbrojené a utábořené kolem lovcova stanu. Přijel sám, přivezl velké zásoby a také hodně zboží, kterým chtěl zaplatit dělníkům, ale ani jim je nenabízel. Bez smlouvání zaplatil všem, jak bylo ujednáno, a zaplatil hotovými. Byl to snad jediný případ za mnoho let v poříčí řeky Paraguaye, že dělníci dostali poctivě zaplaceno za poctivou práci. Dověděli-li se to někdy sousedé, snad se Carlitovi smáli, že je hlupák, snad si to Carlito myslil o sobě sám — ale pozdě, když už dělníci odjeli s výplatou v lovcově člunu.

Když bylo vše odbyto, požádal Karaí dělníky, aby se s ním utábořili míli proti proudu. Dva mu měli pomoci veslovat, druzí šli pěšky. Když vstupoval do člunu, přišel k němu Carlito:

„O doutor! Myslím, že byste mi měl zaplatit zkažené laso. Bylo docela nové a zbytečně jste je přeřízl. Vždyť jste je mohl klidně odvázat.“

„Myslím, Carlito, že vám to laso nikdy nezaplatím. Raději vám dám příležitost, abyste mě pomlouval, že jsem vám udělal škodu.“

Co naplat! Farmář je a vždycky bude chamtivec.

Místo jedné šňůry a jedné udice padalo jich do řeky devět. Stačil den, aby měl lovec větší zásobu ryb, než mohl vzít s sebou. Neměl sice kdy je vysušit a musel je solit. Když přijeli jeho přátelé s nákladními voly, paraguayští dělníci se jich už nebáli. Přeplavili se v člunu na druhý břeh a pomáhali skládat z člunu a upravovat náklady na sedla. Převzali člun, rozloučili se a každý se chystal na cestu jiným směrem.

Ale loučení se neodbylo tak rychle. Jeden z peónů zavolal lovce, když už dával nohu do třmenu:

„Patrone! Málem bychom byli zapomněli, že jsme ti dlužni za fazole a za rýži, kterou jsi nám dal na úvěr.„

„Za to mi dovezete člun do pevnosti.“

Nedovolili to. Musel přijmout plnou cenu za potraviny i za dopravné v člunu, stejné, jaké jim započítal Carlito, když si je přivezl na práci.

---

1. Peníze jsou měděné — — —
   však práva chudého zní jako zvony dřevěné