Divadelní ředitel/5.

Divadelní ředitel Josef Kajetán Tyl
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 321–323. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mne obletují teď dva geniové — umění a láska!… Tak jsem napsal. Snadno napsáno; ale co bylo vlastně při tom pravdivého, skutečného, podstatného? Co bylo při tom, na čem bych si byl mohl něco zakládati? — Nic, pranic, nežli moje lákavé sny, živé touhy a zjevení se obrazů vzduchových!

Já se dal ovšem zapsati do řady bojovníků, jež bylo Asmodiho provolání ze všech končin svedlo, a on mi prokázal čest, že vedle jména mého do kontraktu: první milovník postavil; — jáť se ovšem domníval, že mi Julinčiny oči něco více, nežli pouhou náklonnost herečky k herci projevují, a že mi starý otec více přeje, nežli pouhý direktor členu společnosti své: to vše viděl jsem arci před sebou; ale jaké to bylo rukojemství, že mě umění a láska ověnčí? Bláhová mysl, bláhové srdce mladické!

Avšak — vždyť nechci psáti o sobě! On, z brusu nový divadelní ředitel, náš bývalý Asmodi, malý šedokabátník, pan direktor Rosenberg, jest hrdinou mého vypravování…

Bylo opět krásné jitro — tak půvabné, a snad ještě půvabnější, jelikož požehnané bylo bohatou úrodou, nežli ono první, kdyžto jsem s Asmodim se seznámil. Bylo u prostřed září. V najatém kočáře jeli jsme Oujezdskou branou, pan ředitel s dceruškou v zadu a já naproti nim. Za námi jel sice veliký, žebřinový vůz, a vedle kufrů nebo na skříních s garderobou a bibliotékou bylo by ještě dost místa pro začátečníka direktora bývalo, avšak: „Z malého ušetření měl bych jen velikou škodu,“ řekl Asmodi. „Neoklameš-li svět leskem, ani se ti nepoděkuje; a když pan principál v kočáře přijede, budou hned i na celou společnost jinýma očima hleděti.“

Bylo krásné, veselé jitro — ale my tři na lehkém voze byli jsme tiši, jako bychom smutek nosili. V srdci nebyl jsem smutný — ale mluviti jsem nemohl. Odtržen od bývalého života nastupoval jsem nyní novou, na oko arci lesklou dráhu; ale já nebyl slepé děcko, abych byl po ní jako po lákavé, pozlacené hračce sahal — jáť věděl, neboť jsem věřil zkušeným, že nastupuji skluzkou, podvádivou, při tom i drsnatou a trnovou stezku. Kam as po ní dojdu? Tato myšlénka vtírala se mi nyní mocněji, nežli kdy jindy, a jakkoliv jsem v jinošském zanícení neočekával nic jiného, než pochvalu obecenstva, přece mi také z lidské a přirozené bázně i syčení diváků na mysl připadlo, a srdce mé se zachvělo. Mimo to bylo sklíčeno i nikdy nepocítěnou rozkoší! Sedělť jsem proti Julince. Naše kolena se chvilkami dotýkala, a mně bylo při každém dotknutí, jako by se elektrický proud mým tělem rozléval. Já držel její náruční košíček na klíně. Klobouček jí v kočáře trochu překážel; sundala jej tedy — a já měl druhý poklad v rukou svých. Nyní tu seděla v něžném čepečku, jejžto si hedbávným šátečkem ovázala. Čerstvé ranní povětří bylo jí tváře trochu začervenilo — oči se jí leskly — krásnější nebyla se mi posud zjevila!

A s tímto pozemským andělem měl jsem nyní bývati! — před ním měl jsem z plného srdce jen o cizí lásce deklamovati? Ne, ne! tak velmi jsem nepochybil, v sladkém snění napsav: „Mne obletují teď dva geniové — umění a láska!“

To vše jsem živě cítil, ale mlčel jsem. Julinka také mlčela, a otec nemluvil. Oba byli tak plni myšlének, jako já. Posléz ale přetrhla Julinka všeobecné mlčení.

„Aj, aj, pánové!“ prohodila, „co pak jedeme na pohřeb, že tak svědomitě ústa zavřena držíme? — Tatínku, tvé naděje obracejí se v jistotu! — tvé krásné sny přicházejí na jevo!“

„Já tomu ještě nevěřím!“ zavrtěl on hlavou. „Já přivyknul naději tak, že se jistoty obávati začínám. Patnáct let samého očekávání, samého lopotění, zapírání sebe samého a nuzování! Patnáct let samého stavění na velikém plánu, na skrovné společnosti posvěcenců Melpomeny a miláčků Thalie — patnácte dlouhých let pobývání v tiché skrytosti a — nyní najednou vystoupiti světu před oči a říci: Tu jsem! Toto jsem udělal za patnácte let! Pro živého Boha — pojďte! dávejte mi po pěti a dvou groších, já vám rozevřu prsa svá a rozpoltím lebku svou, abyste viděli, jak se točí a víří krev a mozek můj! Buďte ale milosrdní a nepoděste mě hvízdáním!“

„Aj, milý tatínku!“ jala se Julinka líbezně mluviti, hlavu k němu nakloníc, „kde pak jsi nabral dnes tak černých barev k obrazu divadelního ředitele? Pryč, pryč s těmi bubáky s jasné oblohy naší budoucnosti! Nevíš-li, co jsi jindy říkával? — Divadelní direktor je malý král — je divotvorný čaroděj. Onť má své ministry a sluhy, své démony a bůžky; ze svého kabinetu, ze své tajemné dílny pohybuje srdcem lidským, nechť se jakékoliv k okresu jeho a kouzelnému kolu přiblíží. Smích a pláč, radost a žalost rozchází se péči jeho; on vede ducha lidského do slunečních výsostí blahodárného umění, on mu podává zrcadlo, řka: Podívej se, takový jsi! — a velí opět: Takový buď! — Tak jsi mluvíval, tatínku, an jsi daleko stál od cíle. Proč medle jinak mluvíš, an se k němu blížíš?“

„Protože jsem vedle divadelního ředitele také člověk a lidskou přirozenost zapříti nemohu!“ odpovídal Asmodi hlasem polotemným, dceru za ruku pojav a k srdci ji tiskna. — „Proč pak jsi ty se tázala, zdali na pohřeb jedeme? Kdyby nebylo i v tobě jakési úzkostné, ač nepovědomé a nevýslovné tušení vzniklo, nebyla bys za krásného jitra pomyslila právě na pohřeb.“

Avšak dosti té rozprávky! Onať se hodila k naší jízdě tak špatně, jako hovor o krvi a kostnici, když si přátelé k sklenici vína zasednou. Ale snad právě potom teprva dá se okusiti všeliké rozkoše lidské, když má za podkladek strasti člověčí, anebo aspoň upřímnou o nich rozmluvu! —