Divadelní ředitel/6.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 6.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 324–327.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Přijeli jsme na štaci.

P… je pěkné krajské město. Za oněch časů nebylo sice tak zvelebeno jako jest nyní, předce však před mnohými jinými pro svou výstavnost, lidnatost, jakož i zámožnost prvnějšího místa zasluhovalo. Neměloť také, jako nyní vlastní divadlo, a kdykoli cestující společnost herecká v jeho lůně stany své rozbila, stalo se to vždy na tanečním sále v hostinci „u orla“; avšak pověst také dokládá, že za oněch časů měšťané předce hojněji před těmito jenom na čas vyvěšenými oponami a sbitými prkny, ježto svět vyznamenávají, se shromažďovali, nežli nyní ve vlastním a schvalně k tomu cíli a konci vystavěném chrámu Thalie. Slovem: Asmodi čili, jak se nyní u slavného úřadu hlásil, direktor Rosenberg věděl, že je P… pro divadlo dobrá zimní štace, a tam tedy ustanovil svého štěstí nejdříve zkusiti.

Pozdě na noc přijeli jsme do hostince, a zemdleni jsouce dali jsme si brzo vykázati pokoje a odešli na odpočinutí. Pokochav se v líbezných myšlénkách o prvních dnech příštích a o pozemském andělu, s nímžto jsem poprvé pod jednou střechou spal, upadl jsem tuhému spánku do náručí, a setrval v něm — do bílého rána.

Ustrojiv se a opustiv pokoj, potkal jsem na chodbě direktora, ale Bůh ví! — málem bych ho byl nepoznal. V novém černém fraku, hedvábné vestě, na krku bílý šátek s velikou jehlou s krásnými rubíny, na rukou lesklé rukavičky a na nohou dle obyčeje střevíce s malými, stříbrnými přestičkami — tak se bral do města dělati potřebné visity. Já mu přál mnoho štěstí, nemoha se zdržeti, abych se hodně dlouho za ním nedíval.

Veselý a pln živé naděje se k polednímu navrátil.

„To byste nevěřili, milé děti,“ jal se k nám — totiž k Julii a ke mně — mluviti, když jsme pak vespolek u stolu seděli — „to byste nevěřili, jaký účinek dvě lesknoucí se rukavičky, prsten nebo náprsní jehla a ohebný kompliment mívá! — Ti lidé nejsou zvyklí, principála komediantů nebo, chtějí-li nám čest prokázati, aktérů v lepším kabátě vídati, než jaký společnost jeho mívá, která obyčejně svých několik švestek v ranečku nosívá. Já vám povídám, splní-li zdejší honorace jen třetinu, co mi slíbila — budeme victoria! volati.“

Ubohý Asmodi! Radoval jsi se — radoval! Aspoň jsi činil, jakoby ti radost v žilách hrála; avšak nebyla to veselost — ta nelíčená, nestrojená, ta šedokabátní z Kozího plácku, dokud jsme u okna plného krásných hortensií sedali. Tys věděl ovšem, jak s lidmi zacházeti — uměl jsi ovšem jako divadelní ředitel s obecenstvem zahrávati, t. j. o jeho přízeň a milost — o jeho několik grošů — prositi: ale jakmile jsi tuto roli hráti začal, nebyl jsi Asmodim — přestal jsi býti dobrosrdečným stařečkem s ohnivou hlavou, a začal býti výborným komikem! Celý den jsi hrál — a toto napnutí veškeré bytosti budilo ve mně strachy.

A mimo to — jak brzy počala se i jasně nalíčená obloha tvoje kaliti!

„Ale slyšeti jste měli ty všechny protektory naše, u nichžto jsem si dnes střevíce ušoupal!“ jal se Rosenberg rozkládati, když jsme večer v jeho pokoji opět pohromadě seděli. „Slyšeti jste měli všechny ty moudré rady, jaké mi dnes do paměti složili! — ‚Jenom pořád něco veselého — ale hodně veselého, aby se osrdí otřáslo!‘ naostřil mi pán s vykrmeným břichem — zdá se mi, že to byl jeden z městských representantů. ‚Člověk vidí té bídy po celý den, že neví úzkostí, kam oči obrátit, ať se tedy aspoň večer zasměje!‘ — ‚Jen ale něco k pláči — a hodně zamilovaného!‘ napomínala mne panička prvního radního. — Jinde chtěli břinčení mečů, loupežnické dýky — někdo se také tak zapomněl, že o klasickém dramatě mluvil. Z toho quodlibetu stlučte nyní repertoár, aby všem vyhověl!“

Vidíš, milý Asmodi! vidíš. Doma, dokud jsi plány osnoval, dalo se dobře o volení dobrých kusů mluviti; když mělo ale k činu přijíti, začali na tebe již strašáky padati, nežli jsi první kročej učinil. Avšak — komu čest, tomu čest! Asmodi zůstal věren plánu svému a ustanovil, že divadlo Schillerovou truchlohrou „Úklady a láska“ otevře.

Já neměl ovšem co namítati. Ferdinand byl můj miláček — a Luisa? Mohl-li jsem naproti Julii nejapným, chladným zůstati? Já se na ten večer těšil jako malé dítě.

V několika dnech sjela se celá společnost, a pan ředitel rozdav úlohy, oznámil na třetí den první zkoušku. Hlavní osoby byly obsazeny již dospělými herci. Já byl téměř jediný začátečník pro velké partie; uměl jsem ale již roli nazpaměť jako otčenáš. Nebylo se tedy čeho báti, že by první představení na dlouho odložiti se musilo — jakož takového průtahu také žádná kasa ředitelská netrpí.

O společnosti mlčím. Bylať sebrána z rozličných úhlů světa — jako to i jinak býti nemůže, a nevypadla tedy podle prvnějšího plánu Asmodiho. On chtěl na začátku všeliké údy spolku svého zkoušeti, chtěl se o jich umělecké schopnosti i mravní hodnosti přesvědčiti; ale když se hodně dlouho načekal — a osobně se mu skoro napořád samí začátečníci — a jací začátečníci! — představovali: učinil to jako jiní direktoři venkovští a sehnal členy od jiných společností, vyjednav s nimi z většího dílu písemně, aby v ten a ten čas do P… přijeli.

A tato společnost byla nyní druhým pramenem, který jasný tok Rosenbergových radostí na počátku zakalil!

„Člověk je na světě, jen aby se klamal!“ posteskl si Asmodi přede mnou upřímně. „Zase to poznávám. Zanášeje se krásnými plány o svém budoucím divadle, zapomněl jsem, že bych krom bibliotéky, garderoby, dekorací a jiných právě řemeslnických příprav i o samé společnosti dlouho pracovati, dlouhé s ní zkoušky činiti musel, aby k mému ideálu se hodila. Jáť myslil: Počkej, až jednou se svým plánem veřejně vylezeš — hned se jich kopa statečných přihlásí! Myslilť jsem, že svět mezi tím časem, co já s divadelními prkny se rozloučil, trochu popošel; že se jich bude k umění vyvolených hlásiti, že nebude třeba nepovolané voliti! A však jsi to, hochu, sám viděl! Tebe jsem ulovil — to je pravda, a k tomu prvního; co ale potom přišlo, nestálo za to, abych tomu cedule roznášeti dal. Frizeři, kterým se nelíbilo kudrlinky čechrati; krejčí, kterým nevonělo cihličku ohřívati; kupečtí mládenečkové, kteří se mrzeli, že si v krámě ruce pokazili — plechaři, punčocháři, tiskaři — a milý Bůh ví, kdo mne pokoušel! A já bych byl rád oči zamhouřil, neboť vím, že není snad jednoho divadla na světě — a sice ani velkého, ježto se nyní vzorem a školou nazývá — není, pravím, jednoho, kde by ten neb onen matador dříve k nějakému cechu neb pořádku byl nepatřil. Byl bych tedy rád oči zamhouřil, jen kdybych byl jiskru povolání zpozoroval; ale nazdařbůh s nimi se odvážiti — to jsem nemohl. Čím menší společnost, tím vybranější musí být; a kdybych měl nyní, jakožto člověk z vlastní škody zkušený, jinému radit: ať si každý dřív, nežli s divadlem něco začne, hodně mnoho osobních známostí udělá — více alespoň, nežli já, jemužto patnácte let skoro jen o pouhý výdělek u lidí běželo. Ostatně ale také ještě nezoufám. Něco dá se s našimi pány a dámami přece vyvesti — a potom tu mám Julinku! Již k vůli ní musejí lidé do divadla — a vy, pane, také něco dovedete.“