Divadelní ředitel/4.

Divadelní ředitel Josef Kajetán Tyl
3.	4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	4.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 318–320. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kdo by to řekl, že byl Asmodi jednou komikem? vtipným, dovádivým, rozpustilým pěstitelem veselé hry? — Ach, podívejte se mu jen dobře do hravých očí, na pohyblivé tváře, na mrštnou postavu… věru! on byl jednou dobrým komikem u dosti dobré cestující divadelní společnosti.

Ale rozhněval se na osud — na toho vrtkavého, potměšilého direktora lidských záležitostí. Hněv i bolest naplnily prsa jeho, a on sestoupil s prken — s toho rejdiště mnohých ztracených ovcí. Uchýlil se do samoty, a více nežli patnácte let hotovil se vystoupiti jako plamenná kometa na obloze hereckého života a metlou potříti, cokoliv na ní nečistého, a bleskem ozářiti, cokoliv na ní temného.

Asmodi chtěl býti jednou divadelním ředitelem. Onť poznával občanskou i společenskou důležitost divadla — a znal velikou mizerii, v které tonulo. I chtěl alespoň z části onu kalužinu vyčistit, aby jel vozík Thespisův svobodně — chtěl ale také (alespoň z části) vozík vyčistit, aby se důstojně před světem pohyboval.

„Země by hořem pukla,“ říkával, „kdyby věděla, jak zmatenou, samolibou, ztřeštěnou, pošetilou čeládku na hřbetě nosí — ale to jen mezi lidem, mezi tím krutým, práva chtivým panstvem ostatního tvorstva. Osel zůstává hezky oslem, liška liškou, vrabec vrabcem, kohout kohoutem: jenom švec nechce býti ševcem, krejčí krejčím, hlupec hlupcem, ničema ničemou: všecko chce býti komediantem.

Žáci, kteří ledva prvními školami proběhli a jichžto se krom abecedy nic nechytlo — učeníci, kteří mistra poslouchati nechtěli, výrůstkové, kteří všecko již okoušeli, ale všeho zas nechali, protože se chléb vezdejší v potu tváři dobývati má — lidé, kteří hynouce v bahně rozpustilosti a prostopášnosti, nevědí, kde pevného břehu dostoupiti: všickni tito uchytí se divadla a myslí, že našli pohodlné přístřeší — pohodlné pro lenost a obžerství.

A takováto čeleď běduje potom, že nemá u lidu žádné vážnosti! — Do očí naplit měl by ti svět, neumělá, nadutá, podvoduplná směsice! Co chceš jiného, nežli co ti večer, při záři lojového slunce, v říši malovaného plátna k oběti přináší? Tam zapomíná švec a krejčí, hospodský a řezník na dvě hodiny, že před ním neplatný dlužník své kunšty provádí, a přijme s vděčným srdcem, co mu jeho nezasvěcená ruka předloží.

Já se ani za mák nedivím, že až posud tolik vředovitých předsudků na stavu hereckém lpí — onť to z většího dílu sám zavinil. Kdo by smeknul před člověkem, který toho nezasluhuje a požadovati právo nemá? Nebuďte, pánové, komedianty — a hned se celé smýšlení veřejné promění. Jakmile z vás bude ústav umělecký, spojení lidu vroucího pro krásu a ctnost, sbratření dostatečných sil k dosažení vysoko vytknutého cíle: tuť ihned půjde za vámi úcta, vážnost a uznání. Dílo vaše nebude ležeti před očima obecenstva jako dílo poběhlíkův, nýbrž mužů výsost povolání svého znajících a z veškeré duše po něm toužících.

A pak direktoři těchto malých divadel! — Pane, pane! vlasy mi hrůzou vstávají, když na to zpomenu! Mluvte s nimi! Aby vám dokázali, jak rozšířené a znamenité známosti mají, budou vám vypravovati, kolik žbánů tam a tam se Shakespearem vypili. Klassická dramata jsou u nich ta, která nejvíce vynášejí — to jest nejvíce křiklavé luzy vábí; u jednoho „Loupežníci na Chlumu“ — u jiného: „Bachus Pumprnikl“, u třetího: „Dvanácte, spících panen“. O pravém povolání divadelního ředitele — o jeho povinnostech: vkus obecenstva zušlechťovati, z ústavu svého zrcadlo všeho krásného, a byť i rozpustilého, učiniti — jak by to mohl člověk věděti, který jednou snad divadelní cedule roznášel, padesát zlatých uhospodařil a teď na vlastní risiko pod papírovou korouhev pluk sobě rovných ctitelů Thalie svolal?“

Milý, milý Asmodi! — Co jsi se nahorlil! co jsi se napracoval, abys komediantstvu ke cti pomohl! Patnácte let najímal jsi se cizím lidem za dělníka, shromažďoval jsi, psal jsi, maloval jsi, šil jsi… ó kdo umí pověděti, co jsi všechno dělal?

V komoře tvé leží teď ovšem hromada pěkných, svinutých dekorací a veliké truhly strakatého šatstva, v pokojíčku tvém stojí ovšem dlouhá skříně starých i nejnovějších dramatických kusů, klavír, na okně řada kvetoucích hortensií, a pod nimi tvá Julie — perla tvé budoucí společnosti: ale ty sám sestárnul jsi — ty sám odpusť! — zdětiněl jsi — nu, Bůh dej svého požehnání! Ať se ti nahradí probdělé noci, ať se ti nahradí lopota denní — a především ať se ti vyjeví patnáctileté krásné sny o tvé Julii!

Já mu přeji všeho zdaru — ach, vždyť na tom i svoje naděje zakládám! Já blázínek! Asmodi toho zasluhuje. Vůle jeho je nejlepší, hlava k tomu schopna, a dlouhá léta strávil, nežli se k cíli dovlekl. A já? — Nu, uvidíme! Mne obletují teď dva geniové — umění a láska.