Divadelní ředitel/3.

Divadelní ředitel Josef Kajetán Tyl
2.	3.	4.

Údaje o textu
Titulek:	3.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 316–318. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Dlouhou chvíli stál jsem na jednom místě, ani sebou nehnuv. Slova popelavého kabátu zněla mi ještě v uších. Ani živé duši nebyl jsem posud svěřil, jaký stav sobě vyvolím, a dnes, v tak důležitý, osudný den mi toho tolik řečeno, co jsem velmi snadně k pochvale své vyložiti mohl, že se mi hlava točiti začala. Jáť ovšem již také dříve na všech pokoutních divadlech — ať stálo v pokoji, v komoře, na sýpce nebo ve sklepě, já všude mnoho potlesku utržil; ale dnešní zdál se mi býti korunou všech harmonií.

I nemohl jsem se již dále učiti. Strakaté, zavádivé sny opoutaly mysl mou. Jako na perách běhal jsem po křivolakých pěšinkách rozlehlé obory. Stromy, křoviny, kvítí — všecko vůkol mne tancovalo; pěnkaví zpěv zněl mi jako pochvalné kritiky, šustot lupení jako potlesk obecenstva.

Říkej si, moudrý světe, co říkej — ale takovéto unešení ducha z vezdejších trampot, takovéto blouznění a poletování nad mravotvářnou skutečností jest nejsladší okamžení života — nota bene: tehdá neznal jsem ještě opojení lásky.

Konečně plamen rozkoše mé poněkud se usadil, a já si umínil v oboře posnídati. Bylť to sváteční den mého života, a svědomí moje připouštělo, abych patnácte krejcarů utratil. Mimo to bylo teprva druhého na začátku měsíce — pětka z kondice ležela ještě celá v kapse mé.

„Sklenici smetany a…“

Ostatní slova mi uvázla na jazyku, an jsem pod hustými kaštany, u prostřed zelených stolů, ochotné služce vůli svou oznamoval. Zahlídnulť jsem nedaleko před sebou u malého stolku záda šedivého šotka a před ním ženské tvářičky, že se ve mně dech zatajil, a slova, jak jsem již pravil, na jazyku mi uvízla.

Třikrát se mě tuším dívka v zelené zástěrce ptala, co mé přetrhnuté „a…“ znamená, nežli jsem jí pověděl, že chci — kousek chleba.

I seděl jsem již u své sklenice, ale oči moje bloudily pořád ještě po oněch kouzelných tvářičkách. Jak se k nim dostal Asmodi? — Dívka byla asi sedmnáctiletá a spanilá — ach, spanilejší nebyla ani Berta, ani Luisa, ani Julie! — Ale jak se k nim dostal Asmodi? — Ten lehounký slaměný klobouček na bílém čílku, ty dvě splývající kadeře podle růžových lící — ale…

Počkejme! — co to? Ona hledá něco ve svém košíčku. Leká se, ohlíží se, bledne — Asmodi vstává, sahá do všech kapes — teď se oba ohlížejí — nějak ulekáni se ohlížejí a o něčem důležitém rokují. Co to?

Konečně padlo oko jeho na mne! I pošeptal něco své společnici — a zaměřil k mému stolu. S čepičkou v ruce přiblížil se ke mně — a chcete věděti, co z toho vyšlo? Dnes byl jeho svátek; dcera chtěla s ním krásného jitra pod šírým nebem užíti — těšila se na dobré snídaní — zapomněla však doma peníze, Snídaně byla již ale strávena… a nebylo čím platit.

Já měl pomoci. Štěstí, že bylo druhého! Nepátraje tuze, budu-li ošizen, vytáhl jsem pětku. Starý mě popadl křečovitě za ruku, nemluvil, ale oko se mu jiskřilo plamenem radosti. Jako pacholík otočil se na opatku a běžel k svému stolu — ke své Julince.

Za pět minut seděl jsem také u něho. Muselť jsem; on mi nedal pokoje, a já se tuze nezdráhal.

Ach, jaké to bylo krásné jitro! — Julinka, spanilá, uzarděná Julinka pozbyla zvolna své rozpačitosti, a objevila se co bezstarostné, bodromyslné poupátko. Hovor její byla šňůrka drahých perel — každé slovo jiskra vzdělaného ducha, každá myšlénka květ přirozeného vtipu.

Provázelť jsem je pak domů. On mi chtěl hned peníze doručiti. Přicházeli jsme na Kozí plácek — osudný to pro mne plácek! Zdeť bydlil divadelní ředitel Rosenberg, moje útočiště, moje věž, má kotvice!

Najednou jsem se zamlčel. Jakési teskno zmocnilo se duše mé… Pro Bůh, co to? — Vždyť vcházíme do domu, kde můj příští vojvoda bydlí! — Tu to máme! Já začal povzdálí vyzvídati, kdo tam zůstává: není-li tu jistý Rosenberg? — Asmodi se usmíval, mžoural očima, špulil ústa, kýval hlavou — a v několika okamženích jsem věděl, že je šedivý šotek a ředitel Rosenberg jedna osoba.