Divadelní ředitel/2.

Divadelní ředitel Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 314–316. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Za oněch časů běhával po Praze muž — mnozí ho znali! — obstárlá, na oko chudobná figurka, ale plná bystrosti a rychlého pohybování. My ho nazývali šedivým šotkem nebo Asmodim. Proč? — mně se zdá proto, že v letě v zimě kabát popelavé barvy nosil, na jeho stáří trochu krátce přistřihnutý a úzce ušitý. Kdo a co vlastně byl, to žádný nevěděl. Jedni ho měli za bývalého úředníka, jiní za negocianta, dohazovače, věčného žebráka. To jediné jsme věděli, že chudší studenty za pralevný peníz frančině a vlaštině vyučoval, k opisování se nabízel, vždycky se usmíval, čistě vypranou bílou vestu, lesklé střevíce a uhlazené vlasy nosil. Při tom se zdálo, jako by věčně na ulici zůstával. Kam se člověk podíval, tam se Asmodi vyskytnul.

Nyní stál přede mnou.

Byla to malá, něžná postava, pravidelných, ano ušlechtilých tváří a jiskrného zraku. Já ho neviděl nikdy před tím tak na blízku; nyní mne podoba jeho překvapila.

I chopil se čepice z černé lesknavé kůže, a učiniv mistrnou poklonu, podal mi ruku jako starému známému.

„Nemějte mi za zlé, že se neznámý člověk opovážil —“ jal se při tom jemným, poněkud šeptavým hlasem hovořiti, „já půjdu hned zase svou cestou. Ale stříbrozvuký proud vaší deklamace — to padajícím perlám podobné odkapování všech sylab — ta živost oheň, fantasie —“

„Prosím — prosím —“ začal jsem jektati, nevěda, mám-li sobě slova starého vyložiti za pochvalu nebo za posměch.

„Tak dobře, tak!“ pokračoval starý dále. „Jen hezky skromně — to mladému věku přísluší — a vždy ještě více vynese, nežli chlubivost. Avšak nesměl bych vědět, jakou to báseň —“

Při tom si vystoupnul na prsty a natáhnuv krk, díval se mi do role, kterou jsem v ruce držel.

„Jestli jsem se nepřeslechl,“ mluvil při tom dále, „tedy je to rubín z básnické koruny Grillparzerovy. Račte snad Pramateř někde na domácím divadle provozovati? — Ha! vy byste byl výborný Jaromír! Ta štíhlá postava, to jaré oko — jen začni, začni, slavíčku, a pozvi mě k tanci, ať se mé staré oči a uši napasou!“

„Já nikde nehraji,“ odpověděl jsem poněkud v nesnázi.

„Ne? — tedy budeš teprva hráti?“ vyjel starý kvapně a chopil mě za obě ruce. „Budeš hodně dlouho hrávati? Po celý život s Melpomenou bratřiti? — A nyní se chystáš na cestu do jejího chrámu? Jen chutě a zmužile! Mladý člověk mnoho zmůže — a ona tě ráda ve svatyni své uvítá. Hezké hochy miluje.“

„Otče! otče!“ volalo to náhle za blízkou hustou křovinou — a naším Asmodim to trhlo. Avšak mnou to trhlo také — neboť jak to volalo!? Jakoby se byl větérek měkkými peroutkami stříbrem nastruněné harfy dotknul — mnohem jemněji, mnohem sladčeji zněla ta dvě slova: Otče! otče!

„Hned, hned!“ zvolal starý, a pošoupnuv přede mnou čepici, zbystra na mne pohledl. Zdáloť se, jakoby byl se mnou ještě rád hodně mnoho mluvil; potom se ale obrátiv zmizel kvapně za křovím.