Deník zajatce v I. světové válce Josef Šrámek/V italském zajetí

Deník zajatce v I. světové válce Josef Šrámek
V srbském zajetí	V italském zajetí	Francouzské zajetí

Údaje o textu
Titulek:	V italském zajetí - 1916
Autor:	Josef Šrámek, Tomáš Svoboda
Krátký popis:	Originální deník z let 1914-1917
Zdroj:	ručně psaný deník z pozůstalosti Josefa Šrámka, vydaný knižně 2011
ISBN:	1460941519
Licence:	CC BY-SA 3.0
Plný text knihy včetně překladu do angličtiny a němčiny a další informace jsou k dispozici na webu www.svobodat.com/sramek/

Prosinec 29.(1915)

Zdá se mi, že jsem na novém světě. Když jsem včera vykročil z prámu, měl jsem dojem, jako bych byl vyšel z nějaké divočiny. Vše se mi zdálo být jiné, krásnější, vojáci italští jsou přívětiví, nerozumíme jim ani slovo, ale jedno chápeme brzo: „Mandžári“. Shazuji chvatně hadry s bot, které jsem navázal, abych je zachránil před slídivými zraky Srbáků. Večer jsme došli do tábora italského, kde jsme dostali rýžovou polévku z konserv s masem a suchary. O jak mi chutnalo těch pár lžic teplé, slané a mastné polévky. Vždyť již přes 20 dní jsem slanou polévku nejedl! Spali jsme na vršku, v noci byl mráz, vyrazili jsme již v 5 hodin ráno, jinak bychom byli promrzli. Ohně se nesměly dělat. Jdeme do Valony. Již v poledne vidíme nádhernou zátoku valonskou.

Prosinec 30.

Přístav je krásný, kotví zde asi 7 parníků velikých. Před přístavem namačkáno na 4.000 zajatců, derou se kupředu, tlačí, šlapou po sobě, padají do moře. Talijáni se baví tím, že hodí kusy sucharu do zástupu a přihlížejí, jak se zajatci rvou jak psi o kost. Konečně v 10 hod. večer protlačil jsem se na motorovou loďku, která nás zavezla k ohromnému parníku obchodnímu „Armenia“ z Marseille. Je to loď na dobytek, jsou zde ještě žlaby. Spím v podpalubí.

Prosinec 31.

Snídaně sestávala z koflíku kávy a sucharu. Jak mi chutnala káva, pěkně slazená, kterou jsem již takový čas neměl. Oběd sestával z rýže, masa a trochy vína. Lidé jsou dobytek, Italové jsou vlídní, ale s našimi lidmi se po dobrém nic nesvede. Ti poslechnou jen na karabáč. Ve 4 hodiny zdvihnuta kotva a vyjíždíme. Mám mořskou nemoc, celou noc nespím.

1916

Leden 1.

Dnes hned ráno vyhnali nás na palubu, svlékli, vykoupali a oblékli do italského munduru. Dole zatím dělali pořádek, všechny naše věci zaházeli do moře, místnosti desinfikovali. Vše nám zahodili, boty, deky, moje zápisky již zahozené jsem šťastně zachránil. Věci, s kterými se lidé nesli po celém Srbsku a s kterými se ani v Albánii nerozloučili, zde plavou v moři. Ale bohužel i něco jiného házejí do moře, mrtvé, jichž bylo 20. Naše loď jede stále kolem pobřeží, doprovázena ještě dvěma, Sinay a Danten. Včera tedy skončil ten nešťastný rok 1915, v který jsem skládal tolik naděje a který tolik zklamal. Každý z nás věřil, že nám přinese vysvobození a zatím byl rokem největších útrap a běd. Poslední tři měsíce byly nejhorší, přes 4.000 lidí zahynulo a kdo ostal, je jako kostlivec. Dnes jsouce zbaveni těch hadrů a zase jednou po čase v čistém prádle, hledíme s novými nadějemi vstříc novému roku. Zda přinese mi to, po čem nejvíc toužím - mír, vysvobození a volnost?

Ať jsem se měl špatně či dobře, vždy vzpomínka na domov mi dodávala sílu a trpělivost.

Nyní tak vzdálen od Vás, moji drazí, někde u severní Afriky, přeji Vám i sobě - mnoho štěstí a plného zdraví v novém roce! Kéž Bůh splní moje jediné přání - kéž se shledáme ve zdraví a též zůstaneme v plném zdraví!

Přál bych si dnes být svobodný a doma, tak jak to bylo před 2 roky.

Leden 2.

Noc byla studená, nemáme mantle ani deky, ale také ne vešky. S jídlem je to slabé, na 10 lidí miska polévky, ve které plave trochu makaronů a několik kousků masa. A to se má rozdělit pro deset lidí vyhladovělých jak vlci.

Mnoho lidí umírá vysílením a mořskou nemocí. Hodí se prostě do moře a věc je vyřízena. Zjistit jméno, na to nikdo nepomyslí.

Leden 3.

Jedeme stále a máme pořádný hlad. Večeře nebyla včera žádná, k obědu 3 lžíce makaronů. Nějak divně začíná ten nový rok. Doktor lodní nařídil, že nesmíme mnoho jíst, poněvadž jsme slabí, a my jsme slabí proto, že máme hlad jako vlci!

Leden 4.

Dnes jsme přistáli u ostrůvku jakéhosi. Kotví zde asi 8 velkých parníků. Máme hlad až běda. Jídla den ode dne méně. Dnes zase naházeli mnoho mrtvých do moře. Myslí, že umírání zarazí, když nám dají málo jíst. Oběd byl velice slabý. Stále místo chleba dostáváme suchary. Jak se těším na první kousek chleba. Hlad mám, jaký jsem po Albánii málokdy měl. K obědu 5 lžic polévky, k večeři káva. Jsme již celí zoufalí. Ležíme v podpalubí, mezi námi mnoho nemocných. Viděl jsem, jak jeden, nemoha snést makarony, zvrátil je. Přišel jeden Chorvat a vybíral je na zemi z vyvrhnutého.

Leden 5.

V poledne začali nás vyloďovat na ostrov Asinara, kde máme být v karanténě. Je to nevelký pustý ostrov, samá skála, křovina. Táboří zde na tisíce zajatců. Dostali jsme každý jednu masovou konzervu a suchary. Vařím si polívku z mořské vody. Setkal jsem se se Šalomounem a Hruškou a spím s nimi v celtě. Též Roubík, Černý a druzí jsou zde.

Leden 6.

Dnes se mi zdá být nějaký velký svátek, jsem zase jednou po čase sytý. Den je nádherný a teplý. Nejhůře je, že není možné sehnat vodu. Chodíme pro ni daleko do skal, třeba vyhrabat díru do země a čekat až se voda natáhne a pak ji vybírat lžící. Je špatná, plná bahna, ale co dělat, když je žízeň! Dostáváme denně 1 masovou konservu a 3 kolečka sucharů. Já jsem se nechal zapsat u dvou grup a mám tudíž dvojnásobně.

Leden 7.

Rozmáhá se nemoc mezi námi. Je to následkem špatné vody. Konservy jsou slané, lidi pijí špatnou vodu plnou bahna, ano i mořskou. Rozbolí žaludek, dostane se průjem, slabí jsme a tak třeba již druhý den je člověk mrtvý. Jsou to následky Albánie, to namáhání, útrapy atd. Lidé, kteří se dostali až sem, zde podléhají. Spíme pod celtami bez pokrývek a je zima v noci. Děláme ohníčky, dřeva je zde ohromné množství. Na dnešek v noci zemřelo v našem táboře na 140 lidí. Je to hrozný pohled na ty vyhublé postavy.

Leden 9.

Denně stejné jídlo. Dnes burácí veliký vítr a boří nám stany. Dnes jsem dostal pelerinu. Nemoc se vybarvuje, je to asiatská cholera, zavlečená sem z Albánie. Lidé, kteří večer uléhají zdraví, ráno jsou ztuhlí. Jsme namačkáni po pěti ve stanu a nemoc se přenáší ohromně rychle. Za každým křovím vidíš ubožáka trhajícího sebou. Každý z nich má hroznou žízeň, dovlékne se k moři a pije a za chvíli je nebožtík. O pitnou vodu je ohromná nouze. Několik slabých praménků ve skalách je celý den obléháno zástupy. Až sem se dostanou nemocní, zde pijí vodu, která zabíjí, pak zaleze do křoví, kde umírá, nepoznán a nezjištěn. Náš ostrov není veliký, nedaleko ostrova Sardinie, samá skála. Před léty byli zde prý turečtí zajatci, kteří stavěli široké zdi z kamene. Náš tábor je uprostřed ostrova, na jednom konci je tábor, který se jmenuje „Real“, náš se jmenuje „Streti“ a za námi je ještě „Tamborina“.

Leden 11.

Denně více nemocných a také více mrtvých. Každé ráno lékařská prohlídka, každý musí sundat kalhoty a ukázat košili. Lidé zapírají nemoc, poněvadž by byli ihned separováni. Lékaři jsou zde naši, ale léků nemaji žádných. Nám slibují stále, že se bude vařit mináž, ale stále nás krmí konservami. Dnes k našemu ohromnému překvapení dostali jsme místo sucharů bochníček chleba. S jakou chutí jsem se do něj pustil!

Leden 13.

Šikovatel Salomon dostal komando nad nově zřízenou nemocnicí. Stěhuji se s ním a dělám kuchaře. Vaříme kávu, ale těžko je shánět vodu. Jdu pro ni o půlnoci! Chorvati již obchodují s vodou. Chodí mezi nemocnými a prodávají vodu za suchary a přitom též okrádají marody. Držíme noční hlídky. Dostali jsme 30 konserv pro marody, v noci nám vítr porazil celtu a někdo konservy ukradl. Mám nyní dobré časy, kávy dost a chleba též. Nemoc se stále rozmáhá a mrtvých přibývá den ode dne.

Leden 16.

Dnes poprvé vaříme teplou stravu, rýži s masem a večer rýžovou polévku. Maso je argentinské zmrzlé. Šalomon dělá kávové večírky - abonentů přibývá denně. Též u čet se vaří - každá četa pro sebe. Tábor je rozdělen na grupy, každá nese jméno lodi, kterou přijeli. Sinai, Armenia, Dante, Regina, Elan atd. Každá grupa rozdělena na čety po 50 mužích. Mužstvo je rozděleno dle národností.

Leden 18.

Cholera řádí hrozně,počet mrtvých dostupuje vrcholu. Dnes jich napočítáno na 1800. Snášejí je na hromady a pak zakopávají do společné šachty. Nikdo nezjišťuje, jak se mrtvý jmenuje. V druhém táboře zemřel Frant. Šaroch (soused z rodiště Vraného u Peruce), byl převezen s nemocnými a asi třetí den zemřel. O Toníkovi (nevlastním bratrovi) se nemohu ničeho dozvědět.

Leden 20.

Talijáni dovážejí vodu loděmi, denně maso a rýže nebo makarony. Cholera se zdá být poněkud zastavena. Dnes sešel jsem se s Karlem Reichlem, vyprávěl mi, že Kulma zemřel zde.

Leden 22.

Co hochy nejvíce trápí je, že není co kouřit. Kouří suché listí, trávu, inu, co se dá. Za 1 cigaretu dají srbský dinar. Ostatně srbské novace klesly ohromně na ceně. Ferdinand prodal 100 dinárovou bankovku za 15 lir. Úmrtnost zvolna klesá, přece se podařilo nemoc zadržet. Přispěla k tomu hlavně změna stravy a to, že přivážejí pitnou vodu. Mnoho životů mohlo být zachráněno! Vysadili nás na pustý ostrov, vody nebylo a dávali nám konservy, z kterých byla ohromná žízeň! Každý byl zesláblý, když dostal konservu snědl ji syrovou naráz a do rána byl nebožtík.

Vlepen výstřižek z časopisu Samostatnost z 15.II.1918, Brokl Otto.

„Osud vedl nás do Itálie. Přišla cholerová Asinara. Na pustném, zamořeném ostrůvku ničila cholera naše řady znova neúprosně. A když konečně mohli jsme přepočítat české trosečníky, všem nám bylo úzko. Z hrdých 33.000 Čechů v Srbsku zbylo nás po roce pouhých tři a půl tisíce. Hluboce jsme se zamyslili nad strašnou skutečností - zatímco italské slunce a moře zázračně nás léčilo, co doma řádila rakouská persekuce, co plnily se pověstné kriminály našimi lidmi - co stavěli tam i šibenice - Do přísně upjatých poměrů ....“

Leden 28.

Jsme přestěhováni do druhé nemocnice. I zde jsem v kuchyni spolu s třinácti jinými. Jsou to Maďaři, Rumuni, Dalmatinci. Oberkochem (vrchním kuchařem) je Maďar, který mluví asi 7 jazyky. Zde se krade až hrůza. V noci odbývají pravé hody a mužstvo hladoví. Hnusí se mi takové jednání. Všechen cukr a špek sežerou sami a mužstvo jí makary nemastné a kávu hořkou.

Leden 30.

Máme plat 20 centisimů denně. Mám dostat L 4,20 a vybral jsem si to ve věcech, kousek salámu, 2 pomeranče, trochu vína. Práce mám stále dost.

Leden 31.

Dnes jsem poněkud nemocen, nastalo nyní ošklivé počasí. Taliáni nepustí nikoho do tábora zdravých, dokud neprovedou zkoušku. Mají skleněné baňky, každý musí dát do ní kousek .... a pak to prohlížejí jejich doktoři, nenajdou-li bacily cholery nebo úplavice. Úplavice řádí stále ještě, člověk jí ztížený zeslábne, že ani chodit nemůže.Viděl jsem hochy, kteří se přivázali u latriny, aby slabostí se nepřevrátili!

Únor 5.

Dostali jsme italské lístky a píši domů. Posledně jsem psal 1.října 1915.

Únor 10.

Celý tábor „Jonio“ odešel mezi zdravé a s ním i náš vrchní kuchař. Není ho škoda, toho lotra. Taliáni stavějí velké stany pro nemocné. Nastalo mizerné počasí, veliké větry a deště. Zkusím dosti v kuchyni, je pod nebem a celý den stát v dešti, větru a dýmu, není maličkost! Na Sardinii sníh.

Únor 18.

Zítra má přijít španělský konsul na visitu, vše se čistí. Dnes byl jsem v táboře zdravých. Byl jsem překvapen, jak tam vše pěkně upraveno. Stany přesně v řadách, u každého malá zahrádka, uličky vysypané pískem, na stranách číslice a jméno grupy.

Na větších prostranstvích velice pěkné pomníky a různé skupiny. Vše z betonu a uměle vyzdobeno mušlemi a barevnými mořskými kameny.

Únor 20.

Naše nemocnice rozdělena na 3 oddělení: „Podezřelí“, „Nosiči bacilů“ a „Cholera“. Dnes zemřel jeden v „Choleře“.

Únor 23.

O vodu stále je veliká nouze, vozí nám ji v soudcích na mulech. Dr. Atzelt nám dělá nyní vojnu celý den, rákosku stále v ruce a vypláci jednou nemocné, podruhé ošetřovatele. Dnes přijela loď „Foseton“ z Drače se 120 Rakušany a 30 Bulhary. Většinou nemocní a omrzlí, mají s sebou hojné zásoby konserv, cukru, mouky, rýže atd. Vše od americké misie v Drači.

Únor 28.

Peníze srbské jsou od komanda vyměňovány a sice za 10 dinárů papírových lir 6,50 ctm a za stříbrné 7,50. Píši každý týden domů, někdy do Ústí. Náš vrchní kuchař byl obviněn, že kšeftoval s cukrem, přišel Dr.Atzelt, zpráskal jej rákoskou a na místo nás přivedl do kuchyně 5 lidí z prádelny.

Březen 6.

Jsem u grupy „Foseton“, ale ne nadlouho, hlásil jsem se k „Sinaji“, poněvadž jsou tam všichni moji známí.

Březen 10.

Po odbyté zkoušce do skleniček stěhujeme se do tábora zdravých a já jdu k Sinai, do stanu se šikovatelem Roubíkem.

Březen 12.

Nemáme nic na práci, den dlouhý a hodně se politizuje. Denně přicházejí nové zprávy, nikdo však neví, odkud se berou. Říkáme jim prostě „latriny“, ale přece je rádi posloucháme. Poněvadž již jsme více jak 6 měsíců bez zpráv z domova a poněvadž s Taliány se smluvit nemůžeme, vymýšlíme, kombinujeme a kolportujeme tyto „latrinenbefehle“!

Jeden přinesl z Realu, že F.J.I. (císař František Josef I.) dal rozkaz Itálii okamžitě nás vydat neutrálním státům, Švýcarům nebo Americe, že prý Rakousko za nás nic neplatí. Jiný zase slyšel u „freiwilligů“ (dobrovolníků), že budeme zavezeni do Itálie a pracovat v továrnách jako civilové.

Každý den přijde nová zpráva, každá zaručená!

Březen 15.

Píšeme domů každý týden, ale na odpovědi marně čekáme. Pouze několik šťastných dostalo telegraficky poukázané peníze. Prádlem, mundurem i botami jsme dobře zaopatřeni. Každý 2 dobré deky, pelerínu, dvoje prádlo. Jídla by mohlo být trochu víc, hlavně chleba, a co nejvíc hochům schází, jsou peníze na tabák a cigarety.

Březen 17.

Máme zde též zvláštnost - denní trhy. A na co zde, na pustém ostrově? Na všechno možné. Vyjdeš-li si večer na Piazza Vittorio Emanuello, můžeš koupit porce masa za 10 ct., sýra za 10, suchary za 20 cts., chleba 30 cts., kávu, rýži, makarony, inu vše možné. Prodavači, nejvíce Srbové a Chorvati, si utrhnou od úst, raději hladoví, jen aby měli na tabák. Je to opravdu podívaná na tento obchodní duch. Snášíme kámen na ohrazení hřbitova. Jeden tisíc čtyři jich tam odpočívá, těch, kteří přetrpěvše všechny útrapy albánské, mysleli, že jsou zachráněni.

Březen 19.

Můj svátek, dost smutný, bez haléře v kapse, ale přece veselejší než ten loňský v Djevdefii v Srbsku. Koupil jsem si 3 porce sýra a l chleba. Taliáni jsou ve velikých starostech, schází jim na 600 lidí a nevědí, kde jsou. Pomalu to bude jak v Srbsku. Dělají nové seznamy. Jedno zajímavé konstatujeme - báječně mnoho šarží. Lidé, kteří byli bez hvězdiček v Srbsku, jsou dnes kapráli a četaři, a bývalí kaprálové jsou dnes již feláky. Říkáme jim „albánské šarže“.

Březen 21.

Četaře máme poznamenané, mají červenou stužku na čepici, ale poznáš je podle jejich vypasených břich, mají „extramandžári“ a 20 cts. denně. Kdo zná poněkud italsky, má zde zlaté časy. Při naší „Sinai“ je též srbský náredník, který po cestě Albánií ubil několik zajatců. Nevyleze celý den z celty, dostal by výprask.

Březen 24.

Očkují nás proti choleře, nyní když tři čtvrtiny z nás leží za hřbitovní zdí. Začíná zde být přes den horko.

Březen 26.

Taliáni staví barák za barákem, nosíme cihly, kámen, prkna. Jednotlivci dostávají poukázky z domova, hlavně židé. Dnes jsme zde měli návštěvu : 3 hezké dámy, celý tábor byl v pozdvižení, vždyť je tomu skoro pět měsíců, co jsme neviděli ženskou (zakuklené Turkyně a ošklivé Albánky vyjímaje).

Březen 28.

Loď Sinai naložila 1570 lidí - 200 jich zemřelo na lodi, 254 zemřelo na Asinaře a 291 je nezvěstných, to je zemřelo a pochováno bez zjištění jména, tedy 754, to je polovina!

Březen 30.

Dnes přišla mouka pro dohotovenou pekárnu, která však již jednou spadla, dík umění Taliánů. Pošta chodí velice skrovně, přijde vždy jen několik lístků německých. Jsem celý nešťastný, již čtyři židé od Sinaie dostali z domova peníze, i poštu dostávají, ovšemže německou. Dostali jsme ještě jednu garnituru prádla, opasky, jehly a hřebeny.

Duben 2.

Dnes mne přišel navštívit kolega Vlček - je v druhém táboře, dostal již peníze z domova, 36 lir. Potěšil jsem se velice shledav se s ním, zalétli jsme ve vzpomínkách na ty krásné časy v Ústí. Dal mi 2 liry a kus sýra. Hodný to hoch.

Duben 4.

Dnes jsme měli službu v táboře a prohráli jsme to na celé čáře. Jeden muž a desátník jsou zavřeni. Na trestání jsou Taliáni chlapíci, zavřou na 10 až 15 dnů bez chleba. Náš pan leutnant sebral srbské bankovky, jel s nimi do Říma a když přijel, řekl, že nic neplatí. Ale zatím chodí po druhých táborech a horlivě je skupuje. Pěkný to oficír.

Duben 5.

Dnes v pekárně poprvé pečou. Náš kuchař šel za pekaře. Měl jsem přijít do kuchyně, ale poděkoval jsem. Jsme očkováni podruhé. Stále čekám na dopis z domova, ale marně! Pošta chodí velice pořídku. Stále nové zprávy o brzkém míru. Budeme mít prý 15 cts. denně.

Duben 7.

Naše strava je stále stejná, v poledne rýže nebo makarony, večer polévka a kousek masa. Nikdy žádný brambor, žádná zelenina, ta strava se mi již oškliví. Rýže rozvařená vypadá jak pop, nemastná, makarony to samé. Káva je trocha horké špinavé vody. Vejvoda z naší čety a Ryba z mé celty dostali peníze z domova. Zdejší kněží dělají tajný seznam pro Rakousko. Pro učitele zřizují zvláštní grupu po vzoru jednoročních dobrovolníků.

Duben 9.

Je nařízeno, že všechno musí být do hola ostříháno, aby zmizely poslední vši, které se ještě tu a tam udržely (hlavně mezi Chorvaty). Pošta přichází denně, jak toužebně očekávám zprávy z domova, vždyť již 7 měsíců nemám řádečky!

Duben 12.

Budeme mít denní plat 15 cts., desátníci a četaři 30 cts., šikovatelé 50 cts. Italští zajatci mají v Rakousku to samé. Byl jsem dnes v Rialu, mluvil jsem s Emanem Růžičkou. Mají tam krásný pomník „V paměť utrpení zajatců rakouských v Albánii“ postavený zajatcem. Představuje člověka hledícího k východu slunce a znázorňuje utrpení. Socha činí veliký dojem na každého diváka. Vích (býval ve Vraném) mně vypráví, že Šaroch Frant. zemřel ve Fornelii několik dní po vylodění. Šel jsem tam chtěje se dozvědět něco určitého - marně, i tam pohřbívali, aniž by zjistili jméno. Později ve Francii jsem se dozvěděl od kol.Síse, že zemřel do 4 hodin. O Toníkovi se nemohu nic dozvědět. Měli nám vyplácet lóny, ale oddalují to den ze dne. Jednou nemají seznamy hotové, podruhé nemají drobné. Na poukázky k vyplácení nutno čekat až 8 dní. Přišel rozkaz, že každá šarže musí podpisem potvrdit svoji hodnost, nastalo ohromné degradování, hvězdičky padají jedna radost.

Duben 22.

Dnes je Velký pátek a nepostíme se, ale myslím, že hřích mít nebudeme, vždyť se postíme vlastně stále. Roubík dostal německý lístek, já stále nic.

Postavili jsme si stolek a lavičku před stanem. Denně větší horka. Velikonoce trávím smutně, jaký rozdíl ty dnešní a ty před dvěma roky! Měli jsme mši v naší kapličce, učitelé zpívali, chorvatský páter kázal o trnité cestě, která vede do nebe. Postů jsme měli dost, křížovou a trnitou cestou jsme šli dost dlouho, ale podle bible křížová cesta vede do nebe a to zde nebem není ani dost málo! Nejspíš jsme si spletli cestu!

Duben 24.

Dnes jsem dostal první dopis od paniček K a K z Ústí (pozn.: paní Kohnová a Kornfeldová, kde byl zaměstnán), poslali mi 40 korun, píší, že Lorenz je mrtev. Psaly mým rodičům, mám velikou radost, vždyť je to po 9 měsících zase první zpráva. Zde vyhledávají řemeslníky jakož i rolníky na práci do Francie.

Duben 26.

První lístek z domova z 26.3., jsem štasten, že jsou všichni zdrávi, Karel byl na ruské frontě raněn, je doma na dovolené.

Duben 28.

Denně dostáváme celý chleba, takže se nyní můžeme najíst do sytosti. Druhý lístek z domova od Anny Šarochové, ptá se, vím-li o Frantíkovi. Mluví se stále o brzkém odjezdu do Francie. Taliáni chtějí nás zbavit posledních vešek, provádí se desinfekce, tábor za táborem jde do Realu se koupat a šatstvo, prádlo i houně se vypařují. Přišlo na 70 balíků. Ryba dostal též jeden, v celtě celý den voní viržinka a športky, vaříme čaj a čokoládu.

Květen 1.

Dva lístky, z domova jeden, od Mařky (sestry). Dnes je překrásný den, koupeme se v moři. Vybraní řemeslníci jsou dáni do zvláštního oddělení. Prý půjdou do Tunisu nebo Alžíru. Činí se zkoušky s námi, plní skleničky, které doktoři prozkoumávají. Plnění děje se pod kontrolou, poněvadž i zde se dělaly „švindle“. Jeden to obyčejně obstaral za deset svých kamarádů. Večer nám sebrali boty a dali je vybraným, aby byli připraveni na cestu. Každý má dvoje prádlo, dvoje boty, ručník, nádobu na jídlo, kalíšek, čutoru atd.

Květen 3.

Vyplácí nám „löhnung“ (žold) vždy za 15 dní, ale je ohromná bída o drobné. Taliáni sem posílají samé pěti a deseti- lirové bankovky a zde je nerozměníš za nic na světě. Musíš za rozměnění dát 30 cts. Obchoduje se zde stále. Hlavně se špekem. Koupí 1 kg špeku, nadělá kousky po 20 cts. a jde od tábora k táboru a trguje. Podobně i s cigaretami. Koupí jich za 30 franků, rozprodává a tím má své papírové peníze rozměněny. Stříbrné půlliry každý schová a bída o drobné je stále větší. Nastaly zde ohromné větry, každou chvíli stan se zboří.

Květen 6.

Zase jedna novinka - Mír je prý již uzavřen a pojedeme domů, proto prý ty přípravy. Dnes se zase sbíraly ručníky a kapesníky a dávaly se těm, co jsou připraveni k odjezdu. Za čtyři měsíce, co jsme zde, dali nám l pár onuček, a dnes je chtějí nazpět. Nosek nás zásobuje špekem, sýrem, cukrem a kávou z magacínu. Vařím kávu třikrát denně. Taliáni nechali si podepsat listinu výplatní od holičů a četařů a pak je vyhnali a nic jim nedali.

Květen 8.

Nahromadilo se veliké množství poukázek, ale s vyplácením jde to báječně pomalu. Nutno čekat deset dní, denně chodit ke kanceláři a denně se vracíš s nepořízenou. Na boudu kancelářskou dělány pravé útoky, ale Taliáni mají v tom hrozný nepořádek.

Vrátili dnes konečně sebrané srbské bankovky s podotknutím, že se už nevyměňují. A taliánští vojáci obcházejí po táboře a skupují je po 4 lirách za kus. Verbováni zde dobrovolníci pro srbskou armádu, dosti Srbů se hlásilo.

Květen 10.

Dnes vyplaceny Roubíkovi došlé peníze zaslané 23.3. Lir 19,07 za K 25. Roznesla se zpráva, že naši důstojníci z ostrova Elba odjeli do Rakouska. Věří se všeobecně, že je mír. Každý je rozechvěn, nemluví se než o brzké cestě domů. Těším se, jen abychom nebyli zase zklamáni. Leutnant dělá visity má-li každý předepsané věci. Dostávám nyní pravidelně poštu z domova i z Ústí. Celý den se rokuje o cestě domů. Ale odkud ty zprávy jdou, nikdo neví a také se nikdo nestará.

Květen 12.

V 10 hod. dopoledne objevila se na východě vzducholoď, která plula směrem k Sasari. S ohromným zájmem sleduje celý tábor „Zepelín“. Když přicházela již k Sasari, náhle zakolísala, vyšlehly z ní plameny a spadla do moře. Z Realu vyplulo ihned několik parníčků hledat utonulé, ale marně. Byli jsme přesvědčeni, že to byl německý „Zepelín“, ale dozvěděli jsme se, že to byla francouzská vzducholoď. Měli jsme zde návštěvu: 2 francouzské vyšší důstojníky.

Květen 14.

Nadšení o míru zase již ochladlo. Nastávají vedra, koupeme se denně v moři, ale vedra jsou k nesnesení. Taliáni již pátý den nepřivezli vodu. Příjde dosti draho, prý 15 cts. litr. Denně se jí spotřebuje 280 hektolitrů. Přijíždí sem každý den plachetní loď ze Sardinie a přiváží na prodej sýry, víno, citrony, třešně atd. Zde v kantině vše báječně drahé. Je vždy obležena zajatci, hlavně se kupují brambory a cibule.

Květen 16.

Co denně nám patří - 4 litry vody, 700 gr chleba, 137 gr makaronů neb rýže, 200 gr masa neb sýra, 5 gr špeku, 10 gr Pomadore, 12 gr soli. Dostali jsme velkou návštěvu. K poledni přijel arcibiskup ze Sardinie k posvěcení kostelíka v Realu a s ním ještě asi 5 hodnostářů církevních, mezi nimi i biskup švýcarský. Všechny nemocnice prolezli, na vše se důkladně vyptali. Posvětili hřbitov a nám dali požehnání. Stráže v bráně (zajatci) jsou komandováni po italsku „Attenti“! Švýcarský biskup vyslovil podivení, že máme komando italské, když jsme rakouští vojáci. Vůbec páni páteři prohnali ten den Taliány jak náleží. Vyřídili nám papežský pozdrav a každý dostal krabičku 10 cigaret a křížek nebo růženec na památku. Tedy za cigarety vydali přes 6.000 lir a za růžence též nejméně tolik. Návštěva měla pěkný účinek. Taliáni dostali strach a poměry se poněkud zlepšily. Poukázky jsou správněji vypláceny.

Květen 18.

Každý si pochutnává na papežských cigaretách. Je to poprvé, co nám někdo něco poslal. Římská obec židovská poslala židům zde macesy.

Zase rozruch v národě - nové zprávy. Zajatci z Ruska jedou domů - ergo mír je jistý! Naše převezení do Francie prý změněno, do Itálie.

Květen 21.

Zase jsme to prohráli - přijel k večeru náhle p. generál a poněvadž několik lidí bylo vysvlečeno z blůz (celý den je ohromné vedro), nechal leutnant Kakači odvést do vězení lagerchefa a 5 četařů. Vězení je stan postavený na konci tábora, vězňové nechali si donést víno a hodovali. V noci se šel každý vyspat do svého stanu a ráno přišel kaprál ode dne se zdvořilou prosbou, aby páni vězňové přišli než přijde p. leutnant.

Roubík a šikovatel Zwick nebyli doma, ale dozvěděvše se o tom, šli do vězení za ostatními. Překvapení i zlost p. leutnanta bylo veliké, shledav, že místo šesti vězňů má jich osm. Posléze od dalšího trestání upustil.

Květen 23.

Dnes odjíždí první transport - vybraní zemědělci z Realu, Streti i Tamboriny. Je jich na 5.000, jedou prý do Francie, ale všeobecné přesvědčení je, že jedou domů! Celý den se mluví o míru, který je již hotovou věcí, nejrůznější zprávy jdou od úst k ústům, ale každý pevně věří, že mír je. Nejvíc můj soused četař Ferdinandi. Utíkám pryč, abych to nemusel poslouchat,a nevěřím tomu.

Květen 24.

Dostal jsem z domova bedničku v úplném pořádku. Byly v ní suchary, koňak, čaj, salám a čokoláda. Báječně jsem si pochutnal, vždyť to bylo z domova! Též jedno prádlo, ponožky a kapesník. Mám nesmírnou radost, oh, kéž bych se mohl brzo vrátit a vše Vám drazí rodiče vynahradit! Denně docházejí sta balíků a velké množství poukázek. Taliani se diví, co peněz dostávají „Austriako“.

Dnes jsme dostali dvojitou dávku všeho do kuchyně, nahromadilo se Talianům toho mnoho ve skladišti. Vyplácení poukázek jde nyní mnohem rychleji, též náš žold je správně vyplácen.

Květen 26.

Zase nové transporty odjíždějí od nás i z Realu. Tentokrát se již netvrdí že domů, nýbrž do Alžíru. Měl to prý na lístku napsáno Grünhut z Prahy. Jedna loď prý se potopila, s každým transportem jede jedna loď bitevní. Denně ohromná vedra.

Květen 28.

Ferdinandi dostal přes 200 lir, dělám slavnostní oběd - osmažené brambory a smažené ryby a zapíjíme vínem.

Přišel rozkaz, jdeme do Realu se koupat a vypařují nám prádlo i oblek. Stěhujeme se na staré místo. V noci ohromný vichr, odnesl střechu skladiště.

Květen 30.

Dostávám nyní často poštu, jak z domova, tak i z Ústí. Zase se zde rozmáhá úplavice, následek horka, skoro každý má koliku. Rovnají tábory po 500 lidech a činí nové zkoušky se skleničkami jako dříve, pod dozorem, aby se předešlo švindlům. Odvezou nás již brzy pryč - prý do Anglie. Však je již na čase, nebo se zde na tom „Oslím ostrově“ upečeme.

Květen 31.

Z dlouhé chvíle, poněvadž slunce hrozně hřeje, spáchal jsem následující „báseň“ a odeslal na lístku sl. Anči do Ústí. Došla v úplném pořádku, a jak mi později sl. Anči psala, při čtení se rozplakala. Tak vida, a já ji chtěl pobavit!

„Báseň“ zní : -

Nejmilejší slečno Anči - jak Vám, tak i slečně Fanči zasílám přes širé moře tisíc vřelých vzpomínek.

Těší mne, že vzpomínáte na ty krásné staré časy, které jistě nikdy víc bohužel, již nevrátí se!

Píšete, že byste „gerne“ odešly do velké „ferne“, poslechněte moje slova a zůstaňte pěkně doma!

Všade dobře, doma nejlíp, praví pořekadlo staré, všade špatně, doma nejlíp novější je - ale pravé.

Procestoval jsem já Srbsko, prošel celou Albánií, na Oslí se ostrov dostal Asináru v Itálii.

Bůhví, kam přijdeme ještě, co z nás ještě udělají, jedno pravím, to mi věřte, domů bych jel nejraději!

Červen 3.

Je zde horko k nevydržení, žádné stromy, koupáme se denně v moři. Ubíjíme zde naše nejkrásnější léta, co jsem mohl doma užít, nebýt té prokleté války. Žijeme si nyní dobře, vaříme brambory, děláme bramborový salát, kupujeme ovoce a různé věci, které se přivážejí ze Sardinie. Vína se zde vypije mnoho, je litr za 1 liru, hrajeme dudáka. Byla zařízena společná kuchyně pro celý tábor, to kvůli lepšímu okrádání. Četaři mají „extra“ makarony, samý špek a mužstvo má rozvařenou šlichtu.

O rýži nikdo nestojí, dřív se prodávala šálek za 50 cts. a nyní abys ještě přidal 10 cts., aby si ji někdo vzal.

Červen 6.

Ohromné větry zaplavují nás smrští pískovou. Každý od mé čety má již peníze a já, ačkoliv mám dvoje na cestě, nemohu dostat haléř. Moje četa je připravena na odjezd do Francie, já, Roubík a Ferdinandi prý nepojedeme.

Červen 10.

Vojna přituhuje - denně „klencáky“, prohlídky u doktorů, zabaveny jim papíry a knihy, paterům celý kufr. Taliáni přišli na to, že sem dojížděla španělská bárka a přivážela noviny. Zákaz bárkám ze Sardinie, nesmí sem více jezdit. Mají strach z podmořských člunů německých. Po 8 hod. večerní musí být vše ve stanech, žádný oheň a ani kouřit. Gendarmové patrolují po táboře a rozhánějí lidi klackem.

Je to neklamné znamení, že se Taliánům špatně vede, tak to bylo i v Srbsku, když Srbové prohrávali, ucítili jsme to vždy na našich zádech. Obchodují špekem, který nám nosí Nosek ze skladiště. Krásné jsou zde západy slunce - něco tak nádherného a uchvacujícího jsem v životě neviděl, též měsíční noci jsou okouzlující.

Červen 12.

Taliáni řádí jak posedlí - přišli na to, že prý se naši lidi signály dorozumívají v noci s podmořskými loděmi. U „Indiany“ dělali prohlídku ve stanech, deset pohlavárů uvězněno pro „vyzvědačství“. Vše jim zkonfiskovali, límce u kabátů a rukávy rozpárali, - není-li v nich něco skryto.

Červen 18.

Denně veliký „mischung“, v 8 hod. večer počítání, zákaz kouření v noci, kdo bude v táboře zastižen mimo hranice, bude ihned zastřelen. Jsme také již vypsáni k odjezdu a vypraveni vším.

Červen 20.

Vedra k nesnesení, vyplacen nám žold do dnešního dne. Dnes je Božího Těla, u nás zajisté vše v nejlepším květu, zde vyprahlá poušť. Vše spáleno sluncem. Den ubíhá za dnem, ani nevíme, kdy je neděle, vzpomínáme, toužíme, ale stále marně. Přijde kdy den, kdy zbavíme se tohoto otroctví, kdy budeme svobodní a užívat světa v naší milé domovině? Skoro již pochybuji, že to kdy bude.

Červen 23.

Předčítány seznamy, kteří odejdou. Já jsem oddělen od Roubíka a Ferdinandiho. Visity na prádlo a visita pohlavní. Dnes se mělo odjet, ale loď nepřijela. Pošta jde nyní mizerně.

Červen 28.

Konečně došly peníze z domova. Ze zaslaných K 36, dostal jsem L 25,90. Druhý den došly peníze od Kohn a Kornfeld z Ústí, z K 40, L 32. Ferdinandi dostal 2 balíky, konservy, cigarety, čokoládu. Tábory „Armenia“ a „Regina Elena“ odjely. „Dante“ dostal nového leutnanta, který drží na pořádek a zavádí disciplinu mezi svými Srby a Chorvaty.

Červenec 2.

Balíků dochází denně mnoho, ale polovička je jich vykradena. Taliáni kouří rakouské doutníky a cigarety veřejně. Dnes přijela veliká loď „Sinai“, byla již avizována a zase odjezd odložen. Zítra pojedeme. Přišel rozkaz, že vše se musí nalodit. Na nemocné, jichž je zde dosti, čeká veliká loď Červeného kříže. Odebrány nám přikrývvky a dostali jsme pytlíky na záda.

Červenec 7.

Dnes je tomu právě 6 měsíců, co jsme byli vyloděni na Asinaře, a právě dnes nás zase naloďují pro Francii. Loď je ohromná, jmenuje se „Seine“.

S Bohem „Oslí ostrove“, šest měsíců jsi nás hostil, mnoho dobrého, ale více zlého nám způsobil. Však jsme se ti také nanadávali a toužebně očekávali den, kdy tě opustíme, jsouce přesvědčeni, že to budeme již volní lidé a zatím -. do nového zajetí. Jak se nám tam asi povede. Loď zdvíhá kotvu,ještě pohlížím zpět a dávám s Bohem našim kamarádům za tou bílou zdí, pod zeleným trávníkem. Zde jste našli ubozí svůj mír, na který se každý tolik těšil. Spěte klidně, Vám příboj mořský bude vyprávět zvěsti o Vaší vzdálené vlasti a my tam doneseme Vaše pozdravy.

Pomalu vyjíždíme ze zátoky, ostrov se stále menší a za hodinu mizí poslední obrysy.