Deník zajatce v I. světové válce Josef Šrámek/V srbském zajetí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: V srbském zajetí - 1915
Autor: Josef Šrámek, Tomáš Svoboda
Krátký popis: Originální deník z let 1914-1917
Zdroj: ručně psaný deník z pozůstalosti Josefa Šrámka, vydaný knižně 2011
ISBN: 1460941519
Licence: CC BY-SA 3.0
Plný text knihy včetně překladu do angličtiny a němčiny a další informace jsou k dispozici na webu www.svobodat.com/sramek/
Josef Šrámek (vlevo) někdy na začátku nebo na konci 1. světové války

Prosinec 9. (1914)

Kragujevac! Po třídenním putování plném útrap a svízelů. První, co bratři Srbi udělali, že nám svékli mantle a oblékli se sami do nich. S botami totéž. Vše, co mělo nějakou cenu - prádlo, deky, hodinky, peníze, všechno se jim hodí. Naše celá strava za 3 dny byla 3 půlky chleba. První 2 noci jsme spali na sněhu a viděli prvé bažiny.

Prosinec 12.

Dnes jsme přijeli do Skoplje. Tři dny a tři noci nacpáni ve vagonech dobytčích, kde nemožno ani sedět. Nejdříve nás vodili po městě sem a tam, pak nám dali každému l chleba a kus špeku a hajdy! Byla to hrozná jízda. Zde jsem dostal první vešky, národní to nezbytnost srbskou, kterých jsem se nezbavil, dokud jsem byl v Srbsku.

Prosinec 15.

Již jsme ubytovaní. Bývalé konírny, špatné pro dobytek, ale dobré dost pro „Šváby“. Je nás zde namačkáno několik tisíc. Strava stále stejná, zelná polévka a ovčí maso. Píši domů první lístek. Prozatím nepracujeme. Počasí zde je nádherné, jak u nás v květnu.

Prosinec 20.

Rozmáhá se nemoc mezi námi, tyfus a úplavice. Denně umírá víc a víc lidí. Vinu nese špatná strava a nečistota, jakož i mizerná voda. Zakazují nám ji pít, ale nic jiného není a polévka je samá paprika. Vešky se rozmohly. Prát nemůžeme, není kde a usušit teprve ne. Tak prostě místo vybírání je kartáčuji. Jsou všude, v košili, v ponožkách, blůze a mantlu a čepici. Najdeš je ve vlasech, ve vousech, zkrátka všude. Najdeš-li jich v košili 150, není to tak mnoho! Vybereš-li je jeden den, ráno jsi jich zas plný.

Ležíme na zemi, sláma žádná a to ještě nesmíš naznak, nýbrž na boku, poněvadž třeba místo. Nejhorší je v noci, kdo jde ven, nemůže projít a šlape po nohách, po hlavě. Vládne zde batina. Pro nic za nic dostaneš ránu, nebo bejkovcem a můžeš-li rychle zmizet, štěstí pro tebe. Vládne zde všemocný gospodin kapitán Dogič, zvíře v pravém slova smyslu. „Ja sem váš Bog, já možem ta vás své ubijim“ je jeho oblíbené pořekadlo. A naši feláci, Chorvati a Bosanci, mu statečně pomáhají, bijí a fackují na potkání.

Prosinec 24.

Štědrý večer. Co vzpomínek probíhá hlavou! Jaký rozdíl před rokem a dnes! Co asi dělají moji rodiče v tuto chvíli! Stmívá se, já ležím ve svém vyvýšeném loži (spím ve žlabu). Vlezl jsem si sem proto, abych neležel v té nečistotě a proto, že sem vešky tak nemohou. Ležím a vzpomínám, tak vzdálen od své domoviny. Několik jablíček a za l dinár čokolády je moje štědrovečerní večeře. A to ještě jsou mnozí, kteří si nemohou ani to dopřát. Vše ztichlo - každý snad vzpomíná a kdyby tu bylo lepší světlo, viděl bych leckterému slzu v oku! Jak smutno nám u srdce. Poslouchám - tam z rohu od 102. Rg. pomalu nesměle první zvuky písně „Kde domov můj“. Každým to zachvěje. Hlasů přibývá a naším chlívem zní velebně píseň, vyznačujíc tak naše city! Hluboké ticho a pojednou zazní „Narodil se...“ A zase ticho. Každý vzpomíná. Nyní večeře a pak se připravují na půlnoční. A mnohý, který se již dlouho nemodlil, prosí toho, jenž světu mír přinesl, o brzký mír a o štastné vrácení se! Bude to kdy?

Prosinec 27.

Svátky jsou pryč. Na Boží hod jsem pracoval celý den a postil se. Kus sýra a chleba byl můj oběd. Chodíme na práci denně, je různá. Na nádraží, na stavby, čistit, kopat, presovat seno, dělat cesty. Ráno nás vyženou v ½6 na dvůr. Tam stojíme hodinu v dešti a zimě, většina lidu bosá. Dogič obchází s bejkovcem v ruce, naši feláci a žandárové dělí party. Konečně vše rozděleno. Práce se moc nepodělá. Kdo pracuje na cestě, jde hledat vši, ti kteří jdou přes město, se rozejdou, jedni jdou pít do kafany, druzí na výdělek, třetí žebrat. Když číča přivede ze 300 lidí na nádraží 80, zakleje „Majku jim švábskou jebem u dupy“ a věc je vyřízena. Kolik nás mají všech, to nespočítají kdybychom tu byli ještě 5 let.

Prosinec 31.

Poslední den v roce. Vzal ho čert, pěknou věc nám nadrobil. Vzpomenu-li si, jak pěkně jsme ho vítali (bylo to tuším v Krásném Březně v Českém domě), mám zlost!

1915

Leden 1.

Nový roku, co neseš nového? Dost špatně začal, nosím pytle celý den na nádraží. Dnes jsem vyklouznout nemohl.

Leden 5.

Jsem nemocen. Horečka, za chvíli zima, nemohu jíst, jen bych pil a ta voda naše zabíjí. Ležím jako pes na zemi, nikdo se nepodívá, nikdo si nevšimne. Ostatně nejsem sám, víc jak polovina mužstva leží. Epidemie. Ve městě není lépe! Nemocnice přeplněné, lékaři schází, bolničary jsou zajatci, z nichž největší část jaktěživa nemocného neměla v ruce. Zato okrást je, v tom jsou mistři!

Leden 10.

Již je mi zase lépe, že mohu chodit. Dnes mě již vyhnali na práci. Nosit pytle s moukou - a jdu sotva sám. Hlásil jsem se k visitě. Seřadili nás na nádvoří, přišel Dogič s bejkovcem a visita začala - „Co tebe pálí?“ - „Bolí mene glava “- „Pizda ti...“ a bejkovec švihá přes záda. My druzí již nečekali a hned bylo po visitě.

Leden 14.

První lístek z domova. Karel píše, tatínek je rád, že jsi z nebezpečí. Kdyby ale věděl, jaké je zde nebezpečí. Denně umírá sta zajatců v největší nečistotě. Vší je tolik, že to už není k vydržení. Košili jsem nepral už měsíc. V nemocnicích umírají lidé bez pomoci, není lékařů, není léků, není postelí, ba ani jídlo.

Leden 17.

Stále nové zprávy o míru. Nedostatek čim dál tím větší. Není chleba, někdy je fialový, jindy žlutý. Jsme již 6.den bez mináže, nejdříve scházelo dříví, potom voda a nyní maso. Čekám peníze z domova, ale marně, zde to rozkradou šarže.

Leden 23.

Denně na práci, místo mináže povidla, a výprasky denně. Vězení zde nemají a soud je báječně prostý: „Pětadvacet na dupu“. Ten, kdo je dostane, má památku na několik dní.

Leden 28.

Epidemie dostupuje svého vrcholu. Naše přeplněné chlévy prořídly úžasně, více jak polovina se vystěhovala za bílou zeď. Lidé, kteří večer jsou plni života, ráno nevstanou.

Únor 5.

Měli jsme tu návštěvu řecké hraběnky, přivezla s sebou bedny prádla, cukru, čaje. Dostal jsem košili, 2 kapesníky a cukr. Presujeme seno a jezdím s volma. Tu a tam dostanu lístek z domova nebo z Ústí, ale chodí to mizerně.

Únor 14.

Byl jsem komandován za bolničara do nemocnice, ale vida ten nepořádek tam, utekl jsem. Z 1200 zajatců zde ve Skoplji zbyla nás hrstka. Zase několik dní bez mináže, zkažený sýr, povidla za oběd.

Únor 26.

Odjíždíme ze Skoplje do Djevdjekie. Je to při samých řeckých hranicích na trati Niš-Skoplje-Soluň. Je nás 15, jsme komandováni za bolničary. Je to hezké město obydlené Turky, Bulhary, Řeky atd. Krásné počasí. Je zde asi na 500 Rakušanů v službách americké lékařské misie. Někteří užili zlaté časy. Američani přivezli s sebou všechno možné, prádlo, medikamenty, postele, konservy, cukr, čaj, petrolej, boty, inu vše.

Začínají dělat pořádek a zařizují nemocnice a oddělují raněné od tyfusových.

Únor 28.

Jsem bolničarem. Nemocnice je bývalý turecký státní magazín, ohromná budova o 5 poschodích. Dostal jsem sobu VI. Je nás 5 bolničarů a máme na starosti přes 80 nemocných tyfusových. Hrůza se podívat. Většinou Srbové, rekruti, hubení s omrzlými nohami. Leží na slamnících na zemi, v nečistotě, jakou jsem v životě neviděl. Nemohou na nohy, záchody jsou daleko - poněvadž strop je z prken, kape a teče na ně seshora, inu hotové peklo. Každý den jich umírá 6 až 8 a na jejich místa čekají již jiní.

Vši hýbou celým barákem. Medicina žádná, doktor přijde jednou za 3 dny. Máme hrozně práce. Nosit mináž, rozdělovat, uklízet, nosit vodu (do 3. poschodí), dávat obklady. Nevím, jak dlouho to vydržím, i v noci se musí držet služba a dávat obklady. A za všechnu námahu dostane člověk jen nadávky. Celý den slyšíš jen samé nadávky a jebání. Chorvati a Bosanci obírají mrtvé, prohledávají je, já bych na ně nesáhl, ani kdyby tisíce měli. Boty a šatstvo z nich hned prodaji.

Březen 2.

Mám horečku 39°, ale pracuji stále, bojím se ulehnout, neb kdo zde ulehne, málokterý vstane.

Březen 22.

Konečně zase při vědomí. Nevím, co se se mnou dělo po 20 dní. Sedm dní jsem prý vůbec nic nepřijmul, později jen čaj a mléko. Měl jsem už také 41° horečky. Pomalu jsem se vzpamatoval. Nevěděl jsem, kde jsem, jak se jmenuji. Jsem sláb, že nemohu se ani postavit na nohy.

Březen 25.

Pomalu nabývám síly a zároveň hladu. Snědl bych pětkrát tolik, co mi dají. Mundur a mantl mně zatím ukradli, takže jsem holý. moji tašku náprsní též, měl jsem tam dopisy a asi 4 koruny. Tašku jsem viděl u jednoho Srbáka, ale když jsem ji chtěl, tak mě uhodil. Hlad mám ohromný a peníze žádné. Za poslední 2 dinary jsem koupil chleba, pečené maso a víno.

Březen 28.

Dnes jsem byl propuštěn z nemocnice a poslán na komando. Nastaly zde ohromné větry a nemocným omrzly nohy v nemocnici.

Duben 4.

Jsem zase už bolničarem, tentokráte v „Hotel Magasin“. Starý turecký tabákový magazín. Jsou zde jen ranění nebo omrzlí. Zde je již lepší pořádek. Američani a naši lidé to mají v rukou. Práce dost, ale jídla také dost. Líbí se mi zde. Na zahradě nám kvetou fíky.

Vlepen článek ze Samostatnosti z 15.II.1918 (článek není celý.) Opis:

Nebylo zbraní, byl nedostatek munice, nebylo oděvů, ani sanitárních potřeb. Nedostatek komunikačních prostředků zaviňoval i špatnou dopravu potravin a následek toho byl, že z větších center,kde byly pro nás opravdové sympatie, rozprchli jsme se po nově osvojených srbských krajích, kde lid, ač v jádru dobrý a slovansky pohostinský, přece většinou - a to jen z pouhé neznalosti - nechápal našeho odboje tak, jak toho zasluhoval. Jen šťastlivcům podařilo se už v těchto dobách vmísiti se mezi hérojské obránce stále ještě ohrožené malé srbské vlasti. A pak v patách za námi vplížila se do Srbska hrozná epidemie tyfová. Kolik českých hlav a rukou pomáhalo v nedostatečných lazaretech a bolnicích srbských, aby zdolán byl nepřítel tak zarputilý. A právě proto, že pomocnou tuto službu konali jsme s pravým porozuměním, obětavostí a láskoou v tvrdých poměrech života balkánského, hynuly stovky, hynuly tisíce našich hochů, po boku těch, kdo s nadlidským úsilím a nedostatečnými prostředky postavili se na odpor zákeřné nákaze. Drobné dřevěné křížky na srbských hřbitovech jsou bolestným památníkem těch hrozných dob, ale tato ušlechtilá naše snaha a práce sblížila nás tak s .... (další pokračování chybí).

Duben 20.

Američané odjeli - a Dr.Borssič převzal nemocnici. Ohromný poplach, Bulhaři přepadli srbské vojsko u Strumtce. Mnoho jich pobili. Obyvatelstvo se stěhuje obávajíc se Bulharů. My dostali celý vlak raněných, ale v jakém stavu! Pokrytí krví, v bezvědomí, umírající. Celou noc a celý den obvazujeme a omýváme. Mnoho jich zemřelo již první noc, někteří jsou v agonii, jiní nesou hrozná zranění. Jeden má 16 bodnutí bajonetem. Bulhaři si vedli jako zvěř.

Duben 26.

Máme nyní jen raněné, kdo dostane horečku, jde do druhé nemocnice. Mám se nyní dobře. Všeho je nadbytek, mléka, čaje i vajec. Málokdy dostanu co z domova. Stále se těším, že snad bude již brzo konec a zatím píší noviny o vypovězení války Itálií.

Duben 30.

Nový sobar Srbák začal dělat vojnu, ale brzo povolil. Přišel jsem mu na šmejdy a musí být zticha. Seznámil jsem se s Roubíkem. První transport na stavbu dráhy do Kněževace odchází. Příjdem pryč všichni.

Květen 5.

Odjíždím z Djevdelije do Niše na stavbu dráhy. Dostali jsme 2 dinary na cestu. Než jsme v Niši došli z nádraží do maštalí, promokli jsme na kůži. Zde spíme a nové překvapení -blechy. Veliké jako mouchy a v ½ hodině jich máš na sobě na sta. Na spánek ani pomyšlení.

Květen 7.

Dostali jsme každý 3 chleby a kus uzeného masa na cestu a jdeme přes Niš do Knaževace. První noc byla v lese, promrzl jsem na kost, bez mantle, bez deky spát ve vlhké trávě. Druhá noc byla lepší, spíme v opuštěné škole. Cesta stále obtížnější přes vrchy, rokle, jaké jsem ještě neviděl.

Květen 15.

Po dvoudenním oddechu v Knaževaci, kde jsme byli ubytováni v kafaně a spali pod stoly, jdeme k búro sekcii. Každý dostal pár opánků, někteří nějakou bejkovcem.

K večeru dorazili jsme do Banice, kde jsme se koupali v teplém prameni a naše mundury vyvařovali v kotlích. Když jakž takž uschly, šli jsme na nocleh do Ragostě, kde jsem spal s několika kamarády v kurníku.

Květen 23.

Po celodenním obtížném a nesmírně nebezpečném pochodu došli jsme na místo. Za obydlí nám vykázána ohromná jeskyně, kde je postavena kuchyň. Kolem dokola skály, pod námi divoký Timok, nad námi kousek modré oblohy, naši společníci orlové. Travičky nevidíš, samá holá skála. Hotová pustina. Pěšinky musíme vytesávat, chybný krok a zřítíš se. Je nás zde 35, většinou Češi, se šikovatelem Roubíkem. Za komandanta je nám Černohorec Theodor Čejkovič, pacholek první třídy, vypadá jako nějaký uprchlý trestanec. Hoši mu hned dali jméno Babinský, které mu padne jako rukavička. S dubovkou v ruce, vždy připraven zjednávat si autoritu fackami a ranami, stává se pravým postrachem všech lidí. Staví se zde dráha, která půjde přes samý most, tunel a násep. Vše se musí trhat dynamitem, práce velice namáhavá a obtížná. Spíme ve skále jako jezevci, a je mi zima, poněvadž nemán ani mantl ani deku. Strava stále stejná, v poledne a večer fazole a kousek kozího masa, ráno zapražená polévka a l chleba na den.

Červen 3.

Nedělám ve skále, nýbrž chodím denně pro potřeby pro kuchyň a chleba. Musím vstát ráno o 4 hod., abych přivezl maso do 7 hod. Z porážky až do Glisury je vezou na vozech, odtud jej musíme nosit na hřbetě přes skály skoro jednu hodinu cesty.

Dokud neprší, je dobře, ale když začne pršet, tak tu prší kolik dní a tu není možno vytáhnout z bláta nohy.

Červen 20.

Přibylo nám 120 lidí a pracuje se pilně. Máme plat od 50 h do jednoho dináru, ale co platno, když nemožno ničeho koupit, mimo rakiju. Sekcie vyplácí, kdy chce (kdy má).

Červen 28.

Dnes byli zraněni dva zajatci při odstřelování. Celý den neslyšíš než samé hřmění. Dostáváme místo polévky ráno povidla, která jsou výborná. Vaříme kávu, hlad nemáme. Jednoho si vážím, že jsme se zbavili vešek. Tu a tam nějaká, ale přece jsme to vyčistili. Zato ale začínají blechy.

Červenec 12.

Partie vzrostla na 300 lidí. Přišli ze Skoplje a Brtolje. Každý má pěkné nové boty, které přišly od amerických Čechů. Přišlo prý jich 30 tisíc párů, ale Češi jich dostali tak 3 tisíce. Ostatní rozkramařili Srbové. - V transportu přišel také Šalomon Hruška atd.

Červenec 25.

Dostal jsem lístek od Karla, je odveden. Z domova dojde málokdy zpráva. Někdy lístek z Ústí od F.T. nebo A.M., ale také jeden od S.F. Stále myslíme, že snad bude již konec, nic o světě neslyšíme, jsme zde jak na pustém ostrově. Postavili již provizorní kolej, takže chleba vozíme na vozíkách. Každý den dojde k úrazům při střílení.

Srpen 10.

Den za dnem ubíhá a my stále otročíme. Bůh ví, snad máme souzeno se nevrátit. Zde je člověk stále v nebezpečí být zasažen kamenem.

Srpen 25.

Babinský vymámil na mně moje hodinky, které nešly, za 5 dinárů, ale přidal mi. Mám nyní 80 h.

Září 12.

Stavba pokračuje báječně. Tunely proraženy, ohromně vysoké mosty zcementovány. Tato nákladná trať zhotovena z mozolů a potu zarobljeníků. Lidé, kteří jaktěživi podobnou práci ani neviděli, pracují s palicí a klínem jako by to dělali od narození. Zde se nikdo neptá na tvoje zaměstnání, dostaneš krampu nebo kolečko a hajdy!

Září 25.

Jezdím nyní jen pro maso a obchoduji s ovocem: švestky, hrušky, ořechy, okurky, ano i jitrnice. Řezníci na porážce udělali jitrnice, přivezl jsem jich 200 a hned byly rozebrané.

Říjen 2.

Dnes v noci uteklo 7 hochů do Bulharska. Nemáme tam daleko, asi šest hodin. Též z druhých km utíkají denně. Máme strach ze zimy, bude zde veliká, koupil jsem si deku a kožíšek. Dostal jsem tento týden z domova dvoje peníze, jednou dinárů 10 a podruhé 12.

Říjen 6.

Zprávy o vpádu Němců do Bělehradu a zakročení bulharském. Mnoho poběhlíků a skoro denně neštěstí, hlavně v tunelech. Slyšíme v noci rány z kanonů. Babinský nás ujišťuje, že Bulhaři „hraví manvry“. Ale myslíme, že to nějak smrdí.

Říjen 10.

Dnes v noci jsme měli alarm. Bylo jasně slyšet kanonádu a oheň. Bulhaři srazili se na hranici se Srby.

Z Glysucy odešlo na 800 lidí dělat zákopy ke Králjevu. Ohromné rozčílení v Knaževaci. Civilní obyvatelstvo utíká. Dostáváme každý dvě deky, dvoje opánky a prádlo na cestu.

Říjen 16.

Utíkáme před Bulhary, kteří jsou již v Knaževaci. V 11 hod. přišel rozkaz „Utíkat“, mináž jsme vylili, pytle hodili na záda a jdeme do Niše. Nářadí se nese s sebou, jakož i kazany.

Je to ohromné procesí, zajatci, Srbi, civilové, celá Sekcija, vše prchá skrze tunely - silnice k Niši je přeříznuta.

Říjen 19.

V Niši. První noc přenocovali jsme v tunelu a ráno plným kvapem přes vrch, nehotové mosty ke Gramadě. Cesta ohromně nebezpečná a ještě táhneme s sebou všechno nářadí a těžké kazany. Druhou noc jsem našel v pytli s poštou lístek z domova Toníkovi (nevlastní bratr). Chleba zde stojí plné vozy a množství sudů s povidly. V noci dojeli jsme do Niše a šli spát do strojovny.

Ve městě panuje ohromný zmatek a panika, vše se stěhuje, vláda je prý již v Prokuplji.

Říjen 20.

Naši táboří na louce za městem. Přivezli ohromné množství rakouských comodek, zajatci se rvou o ně i já šťastně ulovil jeden pár, třeba za cenu rány bejkovcem. Zde shromážděno na 8 tisíc zajatců. Znovu rozdáván chléb a povidla. Celý den prší. Na noc jsem opět utekl do strojovny.

Říjen 22.

Po celodenním pochodu došli jsme v 10 večer do Prokuplje, kde nás nacpali do kafan. Spíme namačkáni po zemi. Druhý den odstěhovali jsme se na louku. Celý den prší a celou noc, jsem promočen na kůži. Prší stále, koupil jsem za 3 D dřeva, dělám ohníček a osušuji se. Stěhujeme se na druhou louku.

Říjen 25.

Došli jsme do Koršumlije, kde spíme prvou noc v kafaně. Zde naše parta rozdělena. Polovice jde s Theodorem někam spravovat cesty. Naši oficíři táboří zde. Začíná bída, hlad a vešky. Celý den jdeme přes hory, lesy, cestou necestou, bláta všude plno a stále prší. K večeru došli jsme v největším lijáku do vesnice, ale není místa, zavedli nás na luka. Sedíme ve vodě, prší jen se leje, zimou se chvěji. Když na chvíli přestalo pršet, udělali jsme oheň s ohromnou námahou. Ale bouřka přišla a my museli utíkat před zátopou. Celou noc hřmí a pravá průtrž mračem. Je to jedna z nejhorších nocí, co jsem zažil.

Ráno jdeme dále, moje deky namočené váží trojnásob, jsme umdleni, nevyspalí, hladoví, máme na den ½ chleba, štěstí, že mám ušetřené peníze.

Říjen 28.

Priština. Po 2denním nesmírně namáhavém pochodu přes lesy, hory, řeky bez mostu, dorazili jsme sem! Nastala bída. Ten chleba na 2 dny sní se lehounce na l den a chceš-li koupit, platíš dinary dva až tři. Hoši prodávají prádlo, deky, boty za kus chleba. Naše stráž nás okrádá až běda. Nedovolí nám nic koupit, přinášejí to sami a nechají si platit 10krát dráže.

Jde se celý den bez zastávky, kdo zůstane vzadu je tlučen holí, kolbou, píchán bajonetem, vody se nesmíš napít, stále řvou - četyry a četyry. Silnice je zatopená, skoro čtyři hodiny jdeme po pás ve vodě.

Priština je staré turecké město, poloprázdné, skýtá báječný pohled svými mešitami. Spíme ve smrdutém chlívě plném hnoje, ale jsme rádi, že jsme pod střechou. Dostali jsme 2 chleby na 5 dní.

Říjen 30.

Na dnešek jsme spali zase v dešti, naši stražári řádí jako divoši, bijí, kopají, okrádají. Na noc došli jsme do Orechovače, kde spíme namačkáni jeden na druhém. O spaní není ani řeči, poněvadž nemůžeme ani sedět.

Listopad 2.

Cíl včerejší naší cesty Prisren viděli jsme již v poledne. Krásné turecké město s ohromným tureckým hradem a s velikým počtem mešit. Obklopen ohromnými vrchy skýtá báječný pohled. Zde hraničí tři území Srbské, Černohorské a Albánské. Jsme ubytováni v ohromných tureckých kasárnách. Ležíme sice na zemi, ale jsme šťastni, že jsme pod střechou a že můžeme se natáhnout dle libosti. Odpočíváme zde 2 dny, využívám toho k prohlédnutí mojí košile a zbavení se alespoň poněkud těch bílých příživníků.

Naše „sledovanje“ je stále stejné, l chleba na 2 dny. Nemít svých peněz, musel bych prodat deky jako druzí, případně i boty a jít bos. A ještě štěstí, že mám své peníze ve stříbře, papírové nechce nikdo, ztěží je udáš za 6 dinárů. Říká se, že jdeme do Drače a odtud do Itálie! Všecko jedno, jen když se dostaneme z rukou těch lumpů srbských.

Listopad 4.

Jdeme dále. Slyšíme bulharskou kanonádu od Skoplje a náš komandant provádí „Eilmarsch“ (rychlý pochod). Spíme na Kosovu poli. Kumanovo prý dobyto. Jdeme samými vrchy a roklemi. Albánci nejsou zlí, ale sami mají hlad.

Listopad 6.

Jdeme stále pustinami. Po nějaké cestě ani památky, tu a tam nějaká rozbitá chatrč, stále se musíme brodit až po kolena, poněvadž přes potoky nejsou žádné mosty. Spíme denně venku, v lijáku,šťastni jsme, můžeme-li si večer udělat ohníček. Vypadáme jako cikáni, rozervaní, bosí, hladoví a zavšivení. Dnes jsme šli do 10 hodin v noci a došli jsme do vesnice Preškoplje, kde jsou polní pekárny.

Celý den musíme čekat než nám napečou chleba, který zase dostáváme na 4 dny. koupil jsem ještě dva, takže mám zásobu.

Listopad 8.

Po celodenním lezení z vrchu na vrch došli jsme do Debra. Jsme ubytováni ve starých tureckých kasárnách, napolo rozpadlých. Jeden transport zajatých Bulharů a několik Němců je zde. Máme hlad a Srbáci z nás tahají poslední halíře. Je to hrozné být vydán na milost několika trhanům, kteří tě okradou, svléknou a ubijí, kdy chtějí. Já se stále držím vpředu, ten, kdo se opozdí nebo nemůže, je tlučen a okrádán. Nevím však, stačí-li mi síly, moře ještě daleko a bída stále větší! Bože pomoz!

Listopad 10.

Včera naše četa rozdělena, my dostali jméno Rádničká četa a jdeme stavět cestu. Komandantem nám profesor prý Žižkovič, člověk s očima baziliška. Celý den jsme šli, k večeru dorazili jsme do arnautské (albánské) vesnice v silném dešti. Komandant nás chce ubytovat v kůči, ale Arnauti se zavřeli a nechtí otevřít. Po dlouhém a marném vyjednávání stražári vrata rozbili a my se nastěhovali. Avšak prší na nás stejně, poněvadž střecha je děravá.- Steblová je malá vesnička, kupujeme brambory velké jako třešně. Arnauti nám prodávají pečené tykve a kukuřičnou mouku, ale jen za prádlo nebo boty. Zřízena zde kuchyně, vaří 2x za den vodu a v ní plave trochu lupení zelného. Chleba je jen někdy. Kopá se zde cesta. Začlo mrznout a padá sníh, sháníme dříví a rozebíráme ploty z kůči arnautské. Ve 3 dnech nenajdeš ani kousek plotu. Arnauti sami rozebrali zbytek a poschovávali. Vařím z kukuřičné mouky škubánky a různé jiné speciality. Je to nemastné, neslané, ale chutná to všem výborně, doma by to snad ani pes nežral.

Listopad 12.

Smutné časy, již 3 dny žádný chléba a žádná mináž a máme pracovat. Zmíráme hlady. Prší, potok se rozvodnil a train k nám nemůže. Eman Růžička odešel do kuchyně. Vaříme kukuřici a šípky. Dal jsem košili a spodky za trochu kukuřičné mouky. Peníze srbské Arnauti nechtí vidět. Hoši se zbavují posledních dek za mouku. Na práci nechce nikdo jít. Dnes křičeli na nárednika: „Dej nám chleba anebo nás postřílej, takhle nemožno žit.“ Jsme zoufalí.

Listopad 16.

Dnes konečně po 6 dnech přišel chleba. Bohu díky! Na pět dní dostali jsme 3/4 kg chleba! Mináž stále žádná. Hlad a stále hlad. Mrzne a celou noc sněží, jsme strašně vysoko. Obrovské závěje a mnoho lidí je boso.

Listopad 19.

Mrzne a stále sněží. Dnes zase došla komora a zase každý dostal 3/4 kg chleba, ale úplně rozmočeného. V noci naše stráž byla povolána do Debra, jsme tu sami a snad tu i zůstaneme. Nevíme, co již hlady, stále sněží a mrzne. Zprávy, že Niš dobyta od Bulharů. Máme přesvědčení, že se do Itálie nedostaneme, nepřijdou-li však Bulhaři, zahyneme tu.

Listopad 20.

Ve 12 hod. v noci měli jsme alarm, přijel náš komandant Žižkovič a dal rozkaz k odchodu. Místo chleba na cestu musíme nést všecko nářadí a i celou kuchyni. Jdeme do Elbasánu. Stále sestupujeme, otepluje se. Asi v 9 hod. ráno zpozoroval komandant, že několik lidí zahodilo cestou nářadí. Poručil zastavit, oddělit ty, kteří neměli nářadí, a nařídil každému vysázet dvacet pět. Bylo to hrozné divadlo. Více jak 80 lidí zde stálo, z nichž většina žádné nářadí nedostala. Nic platno prosení, spíš kámen by obměkčil než jeho. Byl jsem též mezi nimi, avšak podařilo se mi se ztratit. Ten, kterému se dokázalo, že zahodil sochor, dostal 50 ran, ale také již nevstal.

Po polední šli jsme podél kukuřičného pole, lidé jsouce hladoví sebrali několik klasů. Za to, když jsme zastavili k večeru, zavolal si všech šest Zugskomandantů (mezi nimi Roubíka a Salomona), poručil jim lehnout si na silnici a vyplatili každému deset ran. Posléze trest prominul a prohlásil, že za trest nebude dnes kuchyně vařit. Spíme pod kolnou.

Listopad 21.

Ráno polévka ze zelí a v 6 hodin vycházíme. Před námi řeka Škomba. Musíme přes ni. Skoro ¼ hod. se brodíme ve vodě po pás, ba až pod prsa v silném proudu. Několik hochů poraženo a odneseno. Jsme na druhé straně promočeni a mrzne! Sestupujeme s kopců do nížiny a jdeme po skalní stezce za hrozné bouře sněhové. Chytáme se skalní stěny, abychom nebyli smeteni do pod námi proudící řeky. Přicházíme na starou tureckou silnici, pohled na okolí je nádherný. Od jižní strany ohromné ledovce Bitoljské a od severu sněhová planina albánská, proti nám údolí Elbasánské s palmovníky a cypřiši. Ale nemáme žádný smysl pro tyto přírodní krásy. Mysl naši zajímá Elbasan a tam čekající chleba.

Konečně v 10 hod. v noci dorazili jsme do Elbasánu, kde nás Turci ubytovali ve městě. Já ležím v turecké mešitě. Turci jsou k nám velice přívětiví a dobrosrdeční. Město je pravým Eldorádem kuřáků, tabák stojí zde 1kg 2 dináry 600 para.

Vlepeny výstřižky s obrázkem - bez uvedení časopisu. - Opis.

Vychytralí Albánci dovedli jako vždy i nyní využitkovat situaci. Když vzhledem na četné tlupy uprchlíků neodvažovali se ubíjet a loupit, okrádali nás jiným způsobem - prodávali potraviny. Zde kus chleba, vlastně placky kukuřičné stuchlé, tvrdé, odporné chuti, tam kus slaniny, jinde opět kukuřičný plod nebo brambor - a to vše musilo se skoro vyvažovat zlatem. Ostatní peníze ztratily úplně cenu. Kdo měl zlato, ten ještě jakž takž mohl se najíst. Hůře bylo ostatním s bankovkami černohorskými nebo srbskými, ti byli odkázáni na milost druhých. Ovšem bylo i dosti míst, kde ani za zlato nedalo se nic koupit, neboť Albánie byla před námi jdoucími skoro úplně vyjedena a my vlastně byli již poslední, kterým podařilo se uniknout. Bylo nám projít napříč Albánií, která snad ještě dnes je méně prozkoumána než střední Afrika. Není cestovatele, který by se odvážil mezi nezkrotné albánské kmeny, které samy žijí v neustálém sporu a bojích, kde život lidský nemá pražádné ceny, kde Albánec, má-li novou pušku, vyzkouší ji na nejbližším, koho potká, a lituje spíše náboje do ní než své oběti.

Hůře bylo s jídlem. Měl-li kdo ještě nepatrné nějaké zásoby, žárlivě je skrýval. Za kus kukuřičného chleba asi libru těžkého platilo se 40-50 korun a bylo k tomu ještě třeba veliké protekce a milosti se strany prodávajícího.

Žalostný byl pohled na rakouské zajatce - a bylo mezi nimi značné procento Čechů, kteří snad dobrovolně šli do zajetí. Na ty se ve všeobecném zmatku úplně zapomnělo, o ty se nikdo už nestaral. Vlekouce se ulicemi, vychrtlí, a cáry rakouské uniformy, která jen chatrně pokrývala jejich zubožené tělo, podobni spíše kostrám než lidským bytostem, žebrali o kus chleba.

(Připojen časopisecký snímek přechodu asi 6 lidí a 3 koní přes horský hřeben). Poznámka - podle typu písma se nejedná o výstřižky z časopisu Samostatnost, spíše o nějaký obrázkový týdeník. )

Listopad 25.

Nejen tabák, i chleba a maso jsou zde laciné. 1 kg masa ovčího 70 hal. Ale zase úraz, bankovky srbské nemají žádnou cenu. Jsi rád, dostaneš-li za ni 2 až 3 dináry nebo-li čereky. Máme zde denně mináž a půlku chleba. Město je plné mešit, ale najdeš zde i obchody po evropsku zařízené. Rostou zde pomeranče a cypřiše jakož i olivy. Bohužel, třetí den po našem příchodu přišel mráz a 3 dny padal sníh a bylo hned po pomerančích.

Zatím dorazilo sem více jak 2.000 zajatců, vyprávějí, co v horách Bitolských pomrzlo a zahynulo našich. Za 5-6 dní dostali šálek mouky a nemajíce ani dřeva, snědli ji takto.

Přišel i můj kolega Vlček, byl jsem šťasten, že maje peníze, mohl jsem mu koupit chleba a dávat po několik dní mináž. Debru prý mají Bulhaři, Bitojl též a do Drače prý se nedostaneme, musíme do Valony a odtud prý do Francie! Dej Bože, abych to vydržel! Rozmohla se mezi námi nemoc, prý tyfus, ale myslím, že je to z hladu.

Prosinec 2.

Včera jsme odešli z Elbasánu. Město je přeplněno zajatci i civily. 400 mužů s Roubíkem odešlo spravovat cestu. Hned za městem musili jsme přebrodit řeku. Potkáváme karavany s moukou americkou, jdoucí z Drače. Jsme ubytovaní v jedné arnautské kůče, ostatní si vystavěli deckungy. Jsme zase druhý den bez mináže a bez chleba. Nevědouce hlady již co dělat, chytli jsme s Roubíkem kozlíka, podřízli a v noci uvařili. Též mužstvo krade po okolí telata, krocany atd. Arnauti střílí po nich z pušek.

Prosinec 4.

Večer přišlo asi 15 důstojníků rakouských, nemocných a dnes přešlo tudy přes 600 důstojníků, rozedraní, sešlí, hladoví, mezi nimi oberleutnanti. Cesta se netrhne. Tisíce a tisíce zajatců projde denně, každý otrhaný, bos, spíše cikánu podoben, žebrají, kradou a každý hledí jen dopředu, k moři k vysvobození. Bohužel sta a sta jich klesá hladem, únavou, nemocemi. Nám vaří jednou za tři dny polévku se zwiebackem (sucharem), ale obyčejně dojde k útoku na kotle a je třeba hole k udržení pořádku.

Prosinec 7.

Včera přijel komandant se svým bratrem a šíří postrach kolem sebe. Asi čtyři Maďaři prodali lopaty v Elbasánu, byli udáni a zde je trestá. Nechá je uvázat ke stromu na 3 hodiny až bolestí omdlí, pak si je posadí ke stolu,rozpráví s nimi a nechá si hrát na housle. Druhý den je uváže zase a dívá se na to mučení. Tři zajatci utekli od party, byli přivedeni nazpět, museli si kopat hrob a on komandoval vojáky k jejich zastřelení. Smrt jim odpustil, ale byli uvázáni. Ale vrchol zvířeckosti provedl dnes. Kuchaři nemající dříví šli porazit strom asi 600 kroků od kuchyně. Žižkovič je uviděl, přinesl si ze stanu pušku a pravil, že musí vyzkoušeti, jak nese. Zamířil a střelil kuchaře Janotu do břicha. Když jej přinesli, pravil: „Klesla mi ruka, mířil jsem na hlavu.“ Když medik Krtička ze Slaného žádal převezení raněného do Elbasánu, odepřel a prohlásil „Nechať crkne, dostaje ubil Srbínů.“ Ubohý Janota zemřel druhý den v ohromných bolestech. Takovému netvoru jsme vydáni v šanc.

Prosinec 9.

Jednou za 3 dny dostaneme kolečko sucharů nebo půlku chleba. Pěkné teplé počasí. Jdeme 4 km dále, kde si stavíme deckungy. Jdu 2 hod. cesty k arnautským kůčám sehnat něco k jídlu. Marná námaha. Zdálky již Arnaut křičí „Ska ič buka“, hrozí puškou a pouští psy. Nedivím se. Zajatci táhnou krajem jak loupežníci, přepadají v noci kůče, kradou dobytek, drůbež, kukuřici. Riskují život, mnoho jich Arnauti ubijou, mnoho jich zmírá hlady v roklích a močálech. To nejsou více lidé, to je zvěř, hladová, která vraždí vlastního přítele pro kousek chleba.

Viděl jsem následující příhodu. - U cesty leží Rakušan, u něho dva Bosňáci. Dojde hlouček Čechů : „Co zde děláte?“ -„To náš brat nemože.“ Nemocný otevře oči a šeptá: „Já nejsem Bosňák, já jsem Čech, oni mě chtí ubít a svléknout.“ A na to hole měly hned práci na zádech Bosňáků. Vůbec, bez pořádné hole nejde zde nikdo. Panuje právo pěstní, právo kdo z koho!

Vlepen výstřižek z nějakého blíže neurčeného časopisu. Na jedné straně obrázek „Z ústupu srbské armády. Bídná albánská chatrč, v níž srbský král Petr přenocoval na slámě uprostřed hrstky svých vojáků.“

Na druhé straně je následující text:

Po této improvizované silnici postupovalo se jen zvolna, husím pochodem a každý krok musil se vyměřiti. Chvíli co chvíli cesta byla zastavena nějakým padlým koněm, který si buď zlomil nohu neb učiniv chybný krok zapadl do bahna. A tak záhy hromadily se po obou stranách cesty zdechlí koně, někde musilo se jíti přes celé hromady zdechlin, nohy klouzaly po měkkém ještě mase čerstvě padlých koní, jinde opět staré zdechliny, obklopené mračny much, vydávaly nesnesitelný zápach, a tam zas kůň, po kterém se kráčelo, zdvíhal ještě svoji hlavu a smutným pohledem jako by prosil o smrt. Někde bylo vidět Albánce, kterak se zdechlin stahují kusy kůže na svoje opánky.

Cholera, hlad a strádání vyžadovaly v řadách uprchlíků stále nové a nové oběti a kdo únavou klesl, více již nepovstal. Jako řady šílenců, s vyjeveným zrakem, sami blízcí padnutí, kráčeli uprchlíci kolem umírajích, každý staral se pouze o sebe, pud sebezachování ovládal každého. Kupředu, bylo heslem, kupředu, dokud nepadnu sám. Syn zapomněl na otce, bratr na bratra, přítel na přítele. Nebyly řídké případy, kdy matky odhazovaly svoje nemluvňata, aby svobodněji mohly se vléci samy kupředu. A padlí byli ihned olupováni od Albánců o to poslední, co na nich zůstalo.

Těžko je tomu, kdo sám neviděl, představit si zubožený stav kdysi tak vítězného a nyní prchajícího srbského vojska. Vojáci, vlastně pouhé jen kostry, potažené žlutou koží, kteří již prchali plné dva měsíce, odění v zablácených hadrech, ponejvíce bosonozí, odhazovali svoje zbraně, snad ani jeden ze sta neměl svou pušku, a bez hlesu volně se vlekli kupředu. Noha zapadala až po kolena do bahna a jen pracně postupovalo se krok za krokem. Každý odhazoval, co měl zbytečného, a zbytečným záhy stalo se vše kromě zbytků potravin, které, kdo ještě měl, schovával pro krajní případ.

Prosinec 11.

Ležíme a očekáváme lhostejně smrt hladem, vždyť již třetí den jsem nedal nic do úst.

Srbská kavalerie jde tudy zubožená, vysílená, a ta nás zachránila. V nejkritičtějším okamžiku Bůh nám seslal pomoc. Po cestě leží padlí koně. Vrháme se na ně jak smečka dravých vlků, uřezáváme kusy masa, děláme ohně, vaříme a udíme. Jsme zachráněni padlými koňmi. Chutná mi jako nejlepší vepřové ten očouzený ještě polosyrový kus masa. Opekli jsme kusy masa do zásoby! Je to podívaná. Každý pokrvácen, řeže a párá, ten hledá srdce, onen se snaží rozbít kamenem lebku, koňský mozek předčí prý i vepřový! Každému záři z očí radost, dnes se najedl po tak dlouhém čase dosyta. Bohužel mnozí zaplatili smrtí svoji hltavost, jdouce dále, každých 10 kroků leží mrtvola ubožáka Rakušana neb Srba, kteří zmizí zde nepoznáni a jejichž drazí tam doma marně budou čekat!

Prosinec 13.

Včera jsme přišli do Lešina a večer jsme museli přebrodit řeku Semeni. Řeka hluboká a prudká ,jde mi přes prsa, jednu chvíli proud mne nesl, dostal jsem závrať a cítil jsem se ztracen. V tom s druhé strany začli na mě volat, to mne přivedlo poněkud k sobě. Mnoho zajatců ostalo v řece, mnoho jich zemřelo přes noc. Rozdělali jsme oheň a celou noc se sušili. Ráno nám nechal komandant uvařit dva magorce, kteří již dodělávali. Z města přinesli kukuřičné placky, každý dostal jednu a šli jsme. Prý do Valony, kde se již naloďuje. Ještě před odchodem zbil komandant asi padesát lidí za to, že přišli pozdě. Bije je bejkovcem přes obličej! Na noc jsme se dostali do Ružné, kde nám město dalo každému půl placky. Neseme kazany s sebou, dnes je nesla moje četa, Maďaři se hádali, nikdo nechtěl nést a komandat nařídil vysázet každému muži 12 ran. Je to první bití, co jsem dostal v Srbsku, nebylo to tak hrozné, poněvadž mi je sázel známý stražar, ale mít pušku, tak jsem lumpa střelil. Řádí jako pominutý pes, den ode dne hůř, zdá se nám, že občas šílí.

Prosinec 14.

Dnes jsme vyrazili časně zrána. Cíl vidíme před sebou, tmavé vrchy. Tam musíme být večer. Poněvadž tam nevede nijaká cesta, jdeme přímo přes bažiny. Naše četa z trestu nese dnes kazany znovu. Zpočátku jde se dobře, ale čím dále je cesta obtížnější, nohy se boří do bahna, stále musíš přeskakovat široké příkopy. Jsou to rýžová pole pod vodou. Po poledni jdeme ve vodě již pod lýtka, později pod kolena i po pás! Nohy se boří, padáš a ještě neseme kotle, které váží 80 kg. Tak jdeme až do večera, umdlení, rezignovaní, divím se dnes opravdu, kde sebrali jsme tehdy tu sílu! Nepřemýšleli jsme o ničem, jen kupředu nás vše táhlo, tam za těmi vrchy, tam je vysvobození. Mnoho ubožáků zůstalo ve vodě, sklesli vysílením a zapadli do bahna! O Srbio, mnoho máš na svědomí! Večer jsme se dostali k vrchům a pomalu vyškrábali se na- horu. Zde ohromné cypřiše a olivy. Táboříme v lese, odkud je vidět do širokého údolí na valící se řeku Semeni. Tisíce ohňů září po březích, to jsou zajatci, kteří přicházejí od Drače.

Prosinec 16.

Večer, když jsme se utábořili, promočeni až na kůži, a sehnali dříví, dal Žižkovič rozkaz : pouze l oheň pro četu, což znamená pro 80 lidí. Když však hoši rozdělali více ohňů, šel potmě od ohně k ohni a řezal ubožáky bejkovcem přes obličej. Bylo to hrozné divadlo, nezapomenu na to do smrti. Divím se, že nenašel se mezi 400 muži jeden, který by jej odpravil. Avšak byli jsme již tak skleslí na mysli, že nám bylo vše lhostejné a že jsme volali smrt co vysvobození! On jsa si vědom svých provinění hleděl svými ukrutnostmi udržet si svoji autoritu a dovést nás až do Valony, kde shrábne peníze za naše vydržování po celé cestě. Dnes došli jsme v 11 hod. dopoledne k široké řece, měl jsem strach, že se budeme zase brodit, nevida mostu, ale jsou zde vory a Arnauti převážejí. V 11 hod. v noci jedeme na druhou stranu, kde táboří tisíce zajatců, kteří přišli od Drače. Vyprávějí, co tam dostali mouky a chleba amerického, a my zde umíráme hlady. Drač je bombardována z moře i ze vzduchu, naloďují se tam srbští vojáci i civilové na Korfu.

Prosinec 17.

Prošli jsme dnes městečko Fiera, které je plné italských vojáků všech druhů zbraní. Jaký to rozdíl mezi nimi a námi. Jsou dobře ošaceni, výborně živeni a my vypadáme jak cikáni, otrhaní, bosí, spálení. Cestou samé mrtvoly, zapáchající, našich i srbských. Jdeme již asi 3 hodiny po kotníky ve vodě, žádná cesta, musíme se brodit přes strouhy po pás ve vodě.

Odpoledne dorazili jsme k řece Vojuši. Na druhé straně přijímají nás již Italové a do Valony již jen 2 dny. Jsem šťasten, že konečně naše cestování končí a s ním snad i naše útrapy. Avšak na březích táboří několik tisíc zajatců - o hladu, poněvadž Italové převážejí nejvýše 1.000 za den, a nás je zde na 8.000. Sekcie přišla s námi, musí ale do Drače a s nimi všichni vojáci srbští. Theodor musí též zpět, i na něho došlo. Zde je ohromná bída a hlad. Široko daleko nic k sehnání, ani dřeva není, lámeme trní. Za srbské peníze nikdo nic nedá, a i kdyby dal. já jsem již hotov.

Kousek kukuřičné broje 8 čereků! Zde platí jen čereky a liry. Zde se nikdo o nás nestará, všechny naděje jdou na druhý břeh.

Prosinec 18.

Dnešní noc nezapomenu, co živ budu. Ulehl jsem večer do příkopu do trní, v noci přišla bouře, liják, jsa unaven, neprobudil jsem se, ač jsem úplně ležel ve vodě. Celou noc prší a dnes celý den. Naše situace je zoufalá. Řeka se rozvodnila a nemožno převážet. Dnes sebrali na 60 mrtvých vysílením. Je to hrozný pohled na nás. Z každého visí cáry, bosí s omrzlýma nohama, zarostlí, nemytí, všechno to utrpení dlouhé cesty zříš jim ve tváři. Ničím nejsi jist, v noci vezmou ti pod hlavou brotsack (chlebník), deku, mantel a vůbec, co máš. Lidem, kteří slabostí již nemohou vstát, svlékají mantle a boty a prodají. 400 lidí z Radučké čety nese dnes kazany a nářadí zpět do Fiera, kde to vše Žižkovič prodal.

Prosinec 19.

Stále prší a mrtvých přibývá. Převážet se nemůže, řeka rozvodněna. Přivezli Taliáni fasung - 1 kolečko sucharu, to je jídlo na 3 dny. Druhý den dostali jsme každý 2 lžíce rýže. Vaříme ji - voda není k sehnání, je špinavá, dřevo žádné. Bože, vysvoboď nás!

Prosinec 20.

Dnes sebráno víc jak 200 mrtvých. Bída dostupuje vrcholu. Přišli Albánci a přinesli broju. Máš-li dobré boty, dá ti jí tak l kg, a to musíš dát pozor, aby se na tebe nevrhli a nevydrápali. Dnes náš komandant odešel. Díky Bohu, že jsme zbaveni toho netvora! Lidí zde stále přibývá, poněvadž Italové převezou denně 600 osob. Srbští vojáci okrádají veřejně. Kdo má dobré boty, ranami přinutí jej k vydání, kradou a stáhnou z tebe mantel, deku, vůbec vše, co má cenu. Fasung, co nám Taliáni pošlou, rozkradou, a pak nám prodávají kolečko za 3 čereky. Dovolání není. Od čeho jsme živi? Vaříme čaj z malinového listí, hledáme šneky, želvy, vyhrabáváme kořínky. Slyšel jsem, že prý kdesi i lidské maso jedli. S resignací hledíme budoucnosti vstříc. Je nám souzeno umřit zde a hledět na druhý břeh. Tam je vysvobození, život zde pozvolné umírání. Několik lidí zešílelo - jiní nemohouce povstat prosí o ubití. A stále prší, ve dne i v noci. Řeka zase stoupá, fasung na zítra nám voda odnesla.

Prosinec 21.

Dnes se nepřeváží, poněvadž řeka je rozvodněná, byla to zase hrozná bouře, blesky, liják, sedíme ve vodě. Ráno přes 300 mrtvých leží po březích. A stále nové tisíce zajatců přicházejí. Dnes jsme dostali koflíček mouky na celý den, není voda k pití, tam v té kaluži, kde jsem ji bral, leží několik mrtvých. Stále prší. Ležel vedle mne jeden, dívám se naň, umírá! Kdy dojde na mne ? Zítra? Pozítří?

Prosinec 22.

Dnes se zase převáží, ale jen marody! Nepopsatelné scény odehrávají se u prámu. Lidi se hrnou jak smyslu zbavení, tlačí se, perou. Srbové do toho řežou klacky a pažbami. Mnoho lidí ubito, ušlapáno, svrženo do řeky.

Každý se hledí zachránit od smrti hladem. Naše četa má přijít zítra na řadu. Dostali jsme 3 lžíce mouky na dnešek a jdeme si hledat nocleh do trní. Natrhali jsme trávu a tak ležíme, okolo nás lítají kulky z pušek Albánců.

Prosinec 23.

Zase na nás nedošlo - vozili ještě marody, jichž je víc než zdravých. Na dnešek v noci byl silný mrazík, mnoho lidí omrzlo a museli je vodit, aby se rozhřáli. Arnauti dávají kousek broji za boty. Dal jsem moji deku, abych dostal kousek. Lidé bloudí jak šílení. Hryžou lupení, trávu, kůru ze stromů. Zítra prý jedeme určitě.

Prosinec 24.

Štědrý den - jak smutný a žalostný. Postím se opravdu, poněvadž o fasung nás okradl náš četař. Byl jsem ráno již u samého prámu, když přišel rozkaz : dost, a já se musel vrátit. Taliáni prý budou držet svátky, proto nepřevážejí. K večeru pozoruji, že mám horečku, jsem nemocen. Je to snad začátek konce? Nedej Bože, abych podlehl! Dostali jsme 2 kolečka sucharů, ale já nemohu jíst! Vzpomínám na domov, tak smutný Štědrý večer, ležím rozpálen v trní a modlím se jak nikdy v životě! Co asi dělají moji rodiče nyní!

Prosinec 25.

Boží hod! Radničká četa nastupovat! Je mi zase lépe. Stavím se k odjezdu. Nám schází četař, moje četa nepojede, všichni moji kamarádi odjíždějí a já tu zůstal. Nastupuji s 10. četou, když jsme přišli až k prámu, bylo převážení zaraženo. Jsem zoufalý! Dávám poslední prádlo za kus broje a poslední 3 dináry. Nyní jsem bez haléře.

Prosinec 26.

Dnes opět nepřevážejí! Zde hrůza dostupuje svého vrcholu. Mrtvých plno, nikdo je nesbírá, nikdo se nestará o jejich zakopání, ošklivý zápach nese se vzduchem. Houfy krkavců krouží vzduchem, cítí dobré hody.

Prosinec 27.

Dnes ještě nepřevážejí. Ztratil jsem již úplně naději a odevzdal se osudu. Srbáci okrádají, co ještě zbylo. Více jak 2000 lidí odtáhlo do lesů, ale vracejí se zase - je tam plno sněhu a Albánci je ubíjejí a okrádají. Prý tam ubili a obrali též Žižkoviče.

Prosinec 28.

Hned zrána jsem byl u prámu marně. V noci byl silný mráz, přes 200 mrtvých, z toho asi polovina pomrzlých. Ve 3 hod. odpoledne přišel náhle rozkaz „Nastupovat“ a za malou hodinu přejíždíme řeku. Díky, Bože, jsme zachráněni! S Bohem! Prokletá Serbie!

Vlepen výstřižek ze Samostatnosti z 15.II.1918.

Přišla Albánie, ty strašné aleje smrti, kdy český člověk raději volil smrt v nejpřísnější formě - smrt hladem - než aby byl znovu vrácen armádě rakouské. Poslední šli jsme pustou Albánií - Mrtvolami trasovali jsme si cestu do neznáma nepřístupnými horami. Bosi, hladoví, holí - položiví vlekli jsme se ne jako lidé, ale jako děsivé, bídné lidské podoby, živící se travou, korou stromů, žížalami a p. - ba, bez nadsázky a zcela zodpovědně - i lidským masem - těmi roklinami a močály mezi řekami Škumbi, Semeni a Vojušou - Trpko vzpomínat.