Deník zajatce v I. světové válce Josef Šrámek/Francouzské zajetí

Deník zajatce v I. světové válce Josef Šrámek
V italském zajetí	Francouzské zajetí

Údaje o textu
Titulek:	Francouzské zajetí
Autor:	Josef Šrámek, Tomáš Svoboda
Krátký popis:	Originální deník z let 1914-1917
Zdroj:	ručně psaný deník z pozůstalosti Josefa Šrámka, vydaný knižně 2011
ISBN:	1460941519
Licence:	CC BY-SA 3.0
Plný text knihy včetně překladu do angličtiny a němčiny a další informace jsou k dispozici na webu www.svobodat.com/sramek/

Opisováno z poznámek v červenci 1940 - po 24 letech.

Červenec 7.(1916)

Ve 4 hodiny odpoledne jde kotva vzhůru a my odjíždíme …

S Bohem Asinaro - s Bohem Itálie. Dala jsi nám mnohé - dobré i špatné - ale ještě více nedala vytouženou svobodu!

Vyčistila jsi nás - díky Bohu - od vší a nemocí, - toho nejhoršího, co nás potkat mohlo.-

Děkuji Ti, Bože, že jsi mě zde chránil 6 měsíců od všech nemocí, teď hledím s novou nadějí budoucnosti vstříc.

Jedeme zvolna, mizí poslední obrysy Asinary a Saardegny, moře je velmi klidné, my na palubě máme sice horko, ale mnohem hůře na tom jsou ti v podpalubí a docela dole. Jsou ještě mnohem více napresovaní. - Jedou se mnou staří známí Roubík a Ferdinandi z Veltrus.

V 6 hodin večer přišel rozkaz „Nekouřit a nemluvit nahlas“, patrně mají strach.

Noc byla velice špatná - chvílemi dosti zima a žádné místo. Spíme vsedě, skrčeni jeden na druhém, pokrouceni.

Červenec 8.

Ráno se probudím se silným bolením hlavy a žaludku. Běžím na latrinu a prodělávám druhou mořskou nemoc,která mě drží asi 2 hodiny – ½ šálku dobré černé kávy mi spravil žaludek. Kolem sedmé hodiny večerní blížíme se k lesnatému pobřeží a vjíždíme do přístavu Toulon. Hned trošku jistoty - jsi-li na moři a vidíš kolem sebe samou vodu - zdá se ti, že loď stojí a že se nikdy z těch vod nedostaneš. Z obou stran festungy a majáky. V přístavu ohromná loď lazaretní s červeným křížem, obrněnec, 5 monitorů, podmořské čluny. Dočela při molu stojí pět ohromných parníků, tak vysokých jako 6 poschoďové domy a dlouhé jako celá ulice. Lidé na nich vypadají jako mravenci na železničním vagoně. Fasujeme chleba.

V půl osmé vystupujeme a jdeme kordonem francouzských vojáků, samých mladíčků asi 17 letých. Mají tmavomoré stejnokroje, šarže barvy naší polní, oficíři bílé plátěné.

Nasedáme do osobních vagonů 2 třídy, elegantně zařízených, plyšová sedadla, vždy 9 zajatců a l voják. Věru, dosud jsem tak nóbl jako voják nejel! Jaký rozdíl, jet ve druhé, nebo dobytčáku! Vojáci inteligentní, přinášejí nám ihned vodu do feldflašek, tak studenou, jak jsme již dlouho nepili.

Nad námi létá ohromnou rychlostí hydroavion, který se spouští každou chvíli na moře. Vidíme ohromné továrny a magaziny, ohromné pyramidy briket. Právě jde okolo velký transport vojenský s koňmi. V noci opouštíme Toulon.

Červenec 9.

Ve vagonech poučení francouzsko-anglicko-německé. Projíždíme předměstím Toulonu, opět po 8 měsících vidíme civilisty, vidíme zeleň lesů, kterou jsme tak postrádali na Asinaře. A co pozorujeme hlavně - ženy. Každý z nás hltá zrakem ty kypré dcery francouzského jihu a tak divné myšlenky jdou hlavou, a jak by ne, když již 23 měsíců se žádný z nás k ženské nepřiblížil a neokusil rozkoše lásky.

Ach být volný - doma - nyní pociťujeme plně tíhu našeho osudu. Každých 5 kroků stojí voják s bajonetem, každé hnutí, každý krok je komentován.

Musím říci, že francouzská děvčata jsou skutečně hezká! Vlak projíždí krásnými zahradami a pěstěnými vinicemi. Fíkovníky, olivy a ušlechtilé smrky se míhají kolem našich oken. Zvolna přichází pohoří, delší tunel. Ze spánku, do kterého jsem upadl únavou z lodě, budí náhle rozkaz „Vystupovat!“ Malá stanička Cassis ve 12,15. Odtud jdeme po výborné, ale zaprášené silnici a za hodinu vidíme mořský záliv. Silnice jde po břehu, stoupá, takže chvílemi vzpomínáme na divokou Albánii. Patník na rozcestí hlásí - 18 km do Marseille. Je velké vedro, jsme zemdlení. Na šestém km odbočujeme doprava a za hodinu přicházíme do tábora zajatců.

Leží v kotlině, kol dokola holé vrchy, stará budova je opuštěný klášter. Krásný park, výstavné budovy. Ve velkém čtverci cely pro 14 osob. Asi 500 kroků dále je 15 baráků s říšskými Němci-zajatci. Jsme předáváni, seřazeni do skupin a zavedeni do cel - hned usínám. Kolem lágru stojí stráže s bajonety - připadáme si jak ve zvěřinci. Vůbec bez bajonetu zde ani krok. Pro vodu, do kantiny, pro mináž, chleba, vše ve vzorném seřazení a pod bajonetem. Němci vyhlížejí velmi dobře v hnědých, plátěných mundurech a širokých slamácích.

Na bluze, na klobouku vytištěno velké P.G. a číslo, zdáli poznáš Prissonier de Guerre - zajatec. Jsou zde 3 velké kantiny, kde můžeš koupit chleba, sardele, sýr, limonády, vše přiměřeně drahé. Limonáda ¾ litru 60 cts.- l lira. Na italské peníze strhují 25 %. Podivný to „sovezník“. Horší ale je, že nám vracejí zpět italské mince a tím nás okrádají dvakrát.

Báječná štramota každou chvíli „Verkaterny“ nebo zde tomu říkají „Sur Eptenut“. Celé hodiny nás řadí, počítají a znovu formují. Stále nás přepočítávají a nemohou být hotovi.

Červenec 10.

Ráno v ½ 7 budíček, koflík konservové kávy, o níž není mnoho co říct. V 9 hodin fasujeme asi 600 gr černého chleba, v 11 hodin výborná polévka, bramborová s hrachem nebo čočkou, kousek masa, velký jak prst. Ale chutná nám, dobře kořeněné, chutně upravené a hodně zeleniny. Podávají v mísách pro deset mužů.

Denně odchází 600-800 lidí pryč. My přijdeme na řadu zítra. Jsou zásobováni na 2 dny. Chleba, kus špeku a l krabička olejovek je porce na l den. Rozdělují nás podle řemesel, ale potom posílají zase vše smíchané.

Červenec 11.

Francouzští vojáci jsou pěkně zamíchaní, 65-letí s 18-letými rekruty. Mundury různé, černé, modré, hnědé, bílé, zelené. Je to radost podívat se na tu barevnost v kompanii, hraje všemi barvami. Oficíři většinou pensisté anebo invalidé. Ale inteligentní a mnohem slušnější než Italové. Nutno doznat, zacházejí s námi slušně, škoda, že jim nerozumíme, vše by šlo mnohem lépe. Jako všude tak i zde ten největší dobytek jsou páni Chachaři. Všude se derou, inu jako dobytek. Vyrukovali zde se svými srbskými „čajkaši“, což vzbuzuje všeobecnou nevoli mezi námi. Horko je zde jako na Asinaře - škoda, že nemůžeme pod stromy kolem lágru.

Jak postrádáme zde vzpomínky z domova, jež nás vždy tak těšily, ale kde budu mít příležitost ? Hrajeme denně karty.

Camp de Carpiagne.

Červenec 13.

Ráno verkaterung, fasujeme proviant na 3 dny – l ½ chleba, 4 kousky špeku, tak veliké asi jako na Asinaře za l L, 3 krabičky olejovek. V 10 hodin poslední dobrá mináž a marš ke stanici Cassis. Zdáli vidíme nový transport z Asinary, který právě přijel. Jde ale druhou cestou, takže se nesejdeme. Před nádražím velký transport černochů, kteří cení na nás své bílé zuby.

Uniformovaní - půjdou s námi co stráž. Mají plné prsty prstenů a dělají frajery.

Jsme po 10 ve vozech 2-3 třídy a jedeme do Marseille.

Ve 2 hod. odjezd - projíždíme 2 velké tunely a ve 4 hodiny odjíždíme z marseillského nádraží po trati P/LM, Paris-Lyon-Marseille. Je 2kolejná, velkým nákladem postavená, dlouhé tunely střídají se s vysokými mosty. Tabule podle trati značí její délku - 834 km.

Chvíli jdeme podél moře - potom pohoří, skály, luka, pasoucí se stáda dobytka, pole, vinice.

Vlak jede velmi rychle, podle oken míhají se cihelny, keramické továrny. Na 802. km velké město „Miramar?“ a za ním nepřehledná rovina. Večeříme, usínám vsedě. V noci stanice Orange.

Červenec 14

Ráno v ½ 8 na 582 km Roues, ujeli jsme tedy za noc přes 200 km, potom na 778 km Arles, jedeme samými vinicemi. V noci byla naše černošská stráž vyměněna 320.batalionem, samí staří čičové. Jsme jak rozlámaní, spali jsme vsedě.

Stanice Wienne s keramickými továrnami.

Na 509. km Lyon, ohromné město, nádherné široké ulice, krásné paláce, mnoho továren.

V ½ 9 ráno odjíždíme a dostáváme každý trinkbecher černé kávy. Doposud jsme s Francouzi spokojeni. Zacházejí s námi slušně, podávají nám do vagonů vodu a děvčata mávají a i pusy posílají. Patrně si nás na dálku pletou s Italy, poněvadž máme italské mundury na sobě.

Francouzky se nám líbí, veselé a vkusně oblečené. Na parádu si zde velmi potrpí. Jako všude, tak i zde, vše, co má rovné nohy, je mobilisováno od 16-60 let. Ženy zastupují muže na drahách, elektrikách a všude.

Na 482 km Lozane, kolem tratě samá luka, na nich množství dobytka volně se pasoucího, je znát, že jedeme k severu, zde žně ještě nezačaly, dole bylo již sklizeno. Chladný podmračený den, stráž se opět střídá, nastupuje batalion 85.

Km 380 Taras-le-Mars - podávají nám od Červeného kříže kávu.

Km 349 Moulins, ve 3/4 na 4 ohromné nádraží, sta vagonů s obilím, ohromné magaziny.

Km 314 St.Pierre, potkáváme vlak Červeného kříže s raněnými. O ½ 7 večer Sangaze, opět výměna doprovodu, nastupuje batalion 123. Černá káva. Komické je, jak na každé zastávce skáčeme s vagonů a běháme na záchody. Hotový sturm a schwarmlinie.

Na km 275 se trať dělí, jedna jde na Paříž, druhá k Bordeaux. V noci za stanicí St.Pierre projíždíme velkým městem, jméno jsme se nedozvěděli.

Červenec 15.

V 5 hodin ráno „Tours“, mění se stráž za 3. reg. franc. kavalerie s helmou a dlouhými žíněnými ohony. Zde náš transport se dělí. Loučím se s Roubíkem a Ferdinandim a odjíždíme. V 9 hod. opět výměna stráže, projíždíme městem, kde na nás zevlují obzvláště ženské. Je to ponižující být tak prohlížen jako dravá zvěř. Ach, kdy konečně skončí ten nešťastný osud, kdy budeme opět svobodni?

Ve 3 hod. odpoledne přijíždíme do velkého města-Les Sables de Otone, při Atlantickém moři. Tedy od Středozemského k Atlantiku! Město je naším konečným cílem. Ohromné průmyslové město, les továrních komínů a lodí.

Jsme vedeni k továrně na brikety, kde nás vítají začouzené obličeje „Reichsdeutscher“ (říšskoněmeckých) zajatců. Pracují zde a jsou prý dosti spokojeni. Vítají nás přátelsky a hned snášejí slamníky. Spí ve velkém skladišti a jsou na nás velmi laskaví. Mají zde vlastní kantinu, knihovnu, vlastní kapelu, která nám na počest zahraje Radecký marš. Hostí nás dobrou mináží a kávou. Uléhám a jsem šťasten, že mohu natáhnout zkřehlé a pokroucené údy. Nikdy nezapomeneme jim toho přátelského přivitání, skutečně se s námi o vše bratrsky rozdělili. Vyprávíme si s nimi dlouho do noci.

Červenec 16.

Dnes máme rasttag (den oddechu). Němci jsou na nás velmi laskaví - dali nám dnes 3x jídlo, ačkoliv na nás nefasovali. Chleba nám dávají a zacházejí jak s bratry. Ptal se jich francouzský kaprál:„Neprali jste se s Austriaci?“ Blázni! Třikrát denně nás počítají, večer byl veliký koncert, zpívána rakouská hymna, Deutschland über alles atd. Mají velmi dobrou mináž a výborný chléb.

Červenec 17.

Jsme rozdělováni na partie po 20 mužích a po obědě vedou nás na nádraží. Nastupujeme do vlaku, lokálka projíždí městem, je to víc tramvay, všude na nás pohlížejí zamračeně jako na dravou zvěř, zaťaté pěstě a hrozby a nadávky „Bosch“, „Kaut“, nevíme ještě, co to znamená, ale dobrého jistě nic. Moje parta se skládá ze 2 Čechů, 6 Němců, 1 Rusína, 3 Dalmatinců, 8 Chorvatů - 20 příslušníků, malý obrázek našeho milého Oesterreichu! Ve 4 hodiny vystupujeme a jdeme 8 km do vesnice s pěkným zámkem a kostelíkem. Jsme zavedeni do domku s 3 místnostmi, 2 pro nás a třetí pro stráž, na 20 mužů zajatců hned 5 strážců. Jsou zde již připravena prkna a sláma, ale žádné deky, ty ještě nepřišly.

Upravujeme si lůžka, mezi tím přišli 4 civilisté a vybírají si nás na práci. Ale je to těžká věc, nikdo z nás neumí francouzsky a oni zase jenom francouzsky. Němčina nám není nic platná, nikdo jí nerozumí. Je to charakteristické pro vzdělání Francouze. Každý z nás mimo své mateřštiny dorozumí se ještě ve 2 jazycích. Mluvíme jeden po druhém a snažíme se dorozumět, česky, německy, maďarsky, chorvatsky, rumunsky, taliánsky a i trochu anglicky. Marná sláva - jak říká tatínek. Konečně jsme rozděleni po 5 a dojednáno.

Červenec 18.

Vstáváme ve 4 hod. a nás 5 jde na práci do zámku. Nejdříve vyklízíme kůlnu, naši nastávající jídelnu a dostáváme první snídani. Šálek černé sladké kávy a krásný bílý chléb. Pak fasujeme vidle a jdeme na louku obracet seno.

V poledne nám přinesli oběd na pole, fazole, které byly skutečně dobré, pak jakousi míchanici, která vypadá hrozně, ale dá se jíst, zvláště když je hlad. Hezká podívaná na nás, jak sedíme kolem mísy, 5 mužů a živíme se. Výborný bílý pšeničný chléb, ohromné bochny a l litr bílého vína. Toho by mělo být více. 2 hodiny rast. K večeři zase tu míchaninu - vařený chléb, mrkev, řepa, fazole, brambory, zelí - vše dohromady.

Ten bílý pšeničný chléb a hlavně ta okolnost, že jsme ho dostali vždy dostatek, a to dobré víno, smiřovaly nás s francouzským venkovem. Tyto 2 věci nás uzdravily, vypracovali jsme se pod horkým jižním sluncem, v klidu vyspali (někdy bylo toho spánku hodně málo, začínali jsme práci o 5 hod., o 4 vstávali, pracovali jsme do 7. hodiny večerní a v poledne, kdy žár byl nejprudší, 2 hodiny odpočívali - spali. Jídlo francouzských jižních venkovanů - fazole, vepřové maso, drůbež, vejce, máslo, zelenina - a to dobré vinko nás posilovalo. Nevím, jak se vedlo kamarádům v táborech továrních, ale my jsme chtěli na venkovských pracích doválčit. Zvykli jsme si na zemědělskou práci, obyvatelstvo si zvyklo na nás, někde nás měli i rádi. Ale všude jsme se s nimi lépe snesli než Němci. Časem porozuměli, kdo jsme, a dělali rozdíl mezi Autrichien a Bosch. A když ještě později jsme se naučili jim rozumět a s nimi se dorozumět, měli nás opravdu rádi a ulehčovali nám náš osud, jak mohli.

A naši hoši, urostlí, statní, časem se dali do pořádku, holili se, chodili čistí a upravení, vousy pod páskama, navázali i důvěrné styky s děvčaty a ženami vojáků. Bylo to sice zakázáno a přísně trestáno, proto byly s námi stráže, které s námi chodily na práci a z práce domů, na noc nás zamykali, jistě ne snad ze strachu, že bychom utíkali, ale abychom nepřicházeli do styku s civilním obyvatelstvem.

Ale časem disciplina povolila, strážcové si také nacházeli jejich lepší, a když naši hoši byli celé dny stále pohromadě s dělníky a dělnicemi, na poli, ve stodolách, kůlnách a stájích, bylo těžko těmto stykům zabránit. Bylo navázáno mnoho přátelství a lásek, a když věc se stala příliš veřejnou, byli zajatci prostě přeloženi do jiné vesnice, třeba v jiném okrese, a bylo po lásce. Ti vytrvalí však i zde našli možnosti, našel se ochotný Francouz, který donesl tajně psaníčko. Ale i s těmi psaníčky byla obtíž, totiž s jejich napsáním, ale pomalu jsme dokázali i to. Kolik takových „zamilovaných“ psaníček jsem psal kamarádům, které jsem psal vždy na jednu formu: „Ma cherie Viktorine, Germaine, Lussete atd. Je pense - je ne - obtie jamais atd.“ Kamaráde Valdemane, Nováčku, co zbylo z těchto slibů, Ale nevadí, bylo to zpříjemnění našeho ubohého života, ten denní styk s vesnickým obyvatelstvem v celku dobrým a soucitným. Jejich časté „Pauvre enfants“ a jejich laskavé vyptávání odkud jsme, jak je u nás, jak žijeme, zaměstnávalo naše mysli často. Těžko jsme se s nimi dorozumívali, mluvili jsme rukama. Ostatně byli velmi nevědomí ti dobří vesničané, neměli potuchy, kde naše domovy leží. A když jsme se dopustili té chyby a poučovali je, že nejsme Bosch, ba ani Autrichiens, ale že jsme de la Boheme, pak byl konec. Le Boheme - cikán - a hned se velmi divili, že nejsme černí, nýbrž plavovlasí, někdy přišel do vesnice cikán s medvědem - co nám dalo práce, nežli jsme jim vysvětlili, kdo jsme. Když jsme se již naučili francouzsky a vysvětlili jsme jim, že jsme Češi, le Tschechy, měli jsme vyhráno. Ale tu přišlo vždy stěhování jinam a přišli jsme znovu do úplně nového prostředí. Ptali se na naše rodiny, ukazovali jsme jim podobenky a vysvětlovali, jak je u nás. Naši hoši se vytahovali, vše bylo lepší, dokonalejší a chytřejší.

Ale konečně vším právem jsme se mohli chlubit - ve všem jsme napřed -v obdělávání polí, domácnosti, kuchyni, vzdělání. Velmi mnoho lidí je zde, co neumějí číst, v kuchyni ohniště - kotlík na řetězu - pánev, topí chroštím a sušenými kravinci, které v létě suší a skládají ve stohy - knedlíky, buchty, koláče neznají, polévky jenom chlebové a zeleninové, maso vepřové vařené, nikdy opečené, drůbež jenom vařenou a fazole ráno, fazole v poledne, fazole večer. A ke všemu sní hrůzu chleba. Brambor málo - jenom opékané. Ale zato všechno na dobrém másle a žádné pivo, jenom víno, a zase ráno, v poledne i večer. A jaké víno. Když jsme se po létech vrátili domů, nikde nám víno nechutnalo, poněvadž se nemohlo rovnat jihofrancouzskému přirodnímu, domácně pěstovanému. A levné !

1 chop, asi 4/10 litru - 15 ctm., ale nepotřeboval jsi ani těch 15 cts., všude ti nabízeli ochutnání a nalévali znovu a znovu.

A ještě jedna zvláštnost v přímořských krajích, kde jsme pracovali u sedláků - ryby, ústřice a šneci. Když nám zpočátku dali na stůl mísu šneků - žádný z nás nesáhl po nich - štítili jsme se. Špatně od žaludku se nám dělalo, když jsme viděli, jak jedli a vysrkávali jejich ústřice. Hodně dlouho trvalo, než jsme si zvykli, než jsme se naučili je nožem otvírat a vycucávat. Šneky vařené v česnekové omáčce nebo opékané na plechu, malé potěry ryb, které vypadaly jako žížaly a různé ty nám neznámé mořské živočichy. Ale zvykli jsme si - zvykli jsme si časem i na dřeváky, které nahrazovaly scházející obuv koženou.

A stále se opakující jídelní lístek, zelí - výborně připravované, fazole, vepřové maso, vejce a chléb, výborně nás udržovaly při chuti. Zpočátku jsme jídali odděleně - podle předpisu - a vždy, co přišlo na stůl - vše bylo snědeno. Byla-li patron-selka tak neopatrná a dala na stůl celou hroudu másla, nenašla z ní nic. Krájeli jsme lžícemi do ní, případně schovávali do připravených plechovek od konserv. Pak byli již opatrnější a oddělovali každému jeho porci.

Tak to šlo celý týden - v neděli jsme měli volno a to jsme si vařili sami. Starosta obce nám přinesl chléb, maso, omastek, fazole a sůl a každou neděli jiný dělal kuchaře a namáhal se, aby jeho oběd byl chválen. Časem jsme si oběd dovedli přimastit tím, co jsme během týdne si nastřádali, ten kus omastku, druhý fazole nebo kus masa. A ještě později, hospodyně tomu, co byl na řadě, sama něco podstrčila, aby náš nedělní oběd byl vydatnější.

Jeden kuchařil a druzí prali prádlo. Za tím účelem jsme je již v sobotu „namočili“, a to v rybníčku u domu, a aby nám neodplavalo, zatěžkali jsme je kameny. V neděli ráno nastalo praní, rýžákem a kusem mýdla drhli jsme naše ubohé košile a spodky, v tom rybníku vymáchali a na plot s ním k sušení.

První čtyři hotoví s praním zasedli ke kartám, druzí se holili, vousy kroutili pod pásku a psali lístky domů.

Po obědě jsme si sedli na zahradu, vzpomínali a někdy si zazpívali. To vždy, když vesnické krásky chodily procházkou po silnici kolem našeho domku a nakukovaly zvědavě přes plot.

Když jsme byli asi 3. neděli doma, přišel v pondělí ráno rozkaz, všechno prádlo, obleky orazítkovat. Stražár přinesl plechové formy, a poněvadž byl doma zrovna jenom marod ,"Jara" jsme mu říkali, šikovný, všeuměl, dovedl všechno na světě, spravil hodinky i pluh, boty i kamna, ale nedovedl číst ani psát. To ale dozvěděl jsem se hodně později, dovedl to dobře utajit, styděl se za to. Dopisy nedostával, nikomu nepsal a tak jsme dlouho nic nevěděli. Tak milý Jara dostal formy a fermežovou směs, aby se nedala vyprat, a začal tisknout pěkně P.G. a číslo asi 6timístné. Ale jaký to byl malér, když stražár přišel k večeru z toulky a zjistil k svému zděšení, že Jara pomaloval také jejich prádlo, které měli rozvěšeno na zahradě k sušení. Inu, nedalo se nic dělat a smazat nebo vyprat teprve ne, barva předržela košili.

Červenec 19.

Již ve 4 hodiny tagwach, káva a pak hajdy na seno. Pracujeme jako bychom měli 5 korun denně. V poledne oběd jako včera, večer míchanice, potom bramborový guláš a do třetice mléková kaše. Byla již tma, když jsme došli domů (v červenci), skoro trochu moc hodin práce za 20 ctm denně. Jsme ohraženi, bez stráže se nehneme ani krok, je s námi celý den na poli.

Docela krátký proces udělají s námi v noci. Aby nemuseli držet stráž, zamknou nás, do „ložnice“ nám postaví nachttopf, velkou káď ,do níž děláme, a poněvadž dveře a okna jsou dobře utěsněné, máme celou noc báječné aroma.

Červenec 20.

Odevzdali jsme italské peníze k výměně a dostali různé instrukce. Můžeme psát domů jednu neděli lístek a druhou dopis. Dnes přišel lékař a prohlížel naše 2 marody. Večer jsem jako rozmlácený, vždyť člověk není zvyklý takové dřině.

Červenec 21.

Pracujeme stále na seně, mináž den ode dne lepší, ráno káva, chléb a máslo, v poledne chlebová polévka, fazole, máslo, chléb a sklenička vína. Večer chlebová polévka, bramborový guláš, cuklijáš (mléková kaše), salát, chléb. Všechny peníze musíme odevzdat, ani krejcar nesmíme mít, patrně abychom si nemohli koupit auto a utéci.

Červenec 22.

Dostali jsme slaměné klobouky s namalovaným P.G. Dnes jsme měli k večeři výborná jelítka.

Červenec 23.

Neděle, den Boží. Déle spíme, vaříme kávu, píši lístek domů, pereme. Ach, jaký rozdíl neděle před 2 roky a dnes,. jak toužíme po zlaté volnosti. Přišel holič a všechny nás oholil.

Červenec 27.-30.

Den za dnem ubíhá v stálé práci. Kopeme zeleninu, řepu, kosíme pšenici atd. Dřiny dost a dost. Jsem rád, vždy když je večer. Strava je dobrá a dost. Chléb je výborný a dostatek, jídla různá, že jsem jich nikdy neviděl. Vařené lusky fazolové s máslem, fazole, zelený hrášek a dvakrát denně salát. Někdy i kousek masa. Koupit si nic nemůžeme, peníze nám odebrali. A pak to, že se nemůžeme domluvit, vedlo by se nám všem ještě lépe - nejsou ošliví na nás. V hospodaření jsou hodně pozadu za námi. Jejich kuchyně jako arnautské v Albánii, beze stropu, začouzené trámy, ohniště po srbsku, řetěz, na něm kotlík a oheň pod ním.

Červenec 30.

A zase neděle - jak se těšíme na těch několik hodin oddechu.

Peru, zašívám, píši domů a 4 lístky do Ústí, F.T., A.S., A.M. a Kohn a Kornfeld.

Ach, jak toužím po domově, po Vás, moji drazí rodiče! Ztrácím naději na návrat. Jak štastný jsem byl před 2 roky a dnes? Smutné jubileum jsme slavili v těchto dnech - 2 roky války! Kdy skončí ta nešťastná, tolikrát prokletá válka?

Dnes je mimořádné horko.

Srpen 8.

Opět neděle - byli jsme v místním kostelíku - je na nás krásná podívaná, v řadě po dvou, napřed a vzadu voják - bajonet auf - domácí si nás prohlíželi jako dravou zvěř.

Kostelík je pěkně vyzdobený - selky v černém, s bílými čepečky - v dřevákách. Modlím se za rodiče a šťastný návrat.

Zvláštní zvyk - při obětování jde hoch s košíkem a každý si vezme kousek bílého chleba a jí.

Dostali jsme lohnung za 12 dní, Fr. 2,40 vyplaceno v poukázkách, které jsou od nás přijímány co platidlo.

Každou neděli přijde holič a holí nás.

Celý týden pilně pracujeme, jsou žně. Žneme pšenici předpotopními srpy, a vážeme bez povřísel. Potili jsme se, jak náleží.

Tři dny jsme pracovali na sousedním dvorci, ale strava je zde lepší. V sobotu jsme mlátili a dostali báječnou večeři.

Znovu a znovu nám připomíná zdejší kraj Albánii a Arnauty. Světnice, krby, dvoukolové vozy, volské chomouty a šerpy kolem boků dělníků.

Lidé nejsou zlí a měli bychom jistě dobré časy, kdybychom se mohli domluvit.

Včera jsem se vážil - 63 kg.

Koupil jsem si nůž za 50 cts. - 2½ dne dřiny v polích.

Srpen 13.

Zase 6 dní dřiny za námi. Věru jsem rád, když ta neděle přijde. Udřený je člověk za týden až až. Tento týden jsme žali a vázali a měli dost mizernou mináž. Teprve v sobotu jsme zase pracovali u starého gazdy.

Nejvíc mě mrzí, že jsem pohromadě s těmi Kroboty- sebranka horší než dobytek - Francouzi nám vyprávějí o velkých porážkách Rakušanů, v Haliči se prý vzdal s celou armádou generál Bothner.

Dostáváme plat za 9 dní Fr. l,80.

Srpen 15.

Svátek P.Marie, neděláme, jdeme do kostela. Nejvíce mě dopaluje, jak si nás místní lidé prohlížejí. Nejsou zlí, rádi by s námi mluvili, nabízejí nám šňupání a kuřivo. Divný to zvyk v pokročilé Francii. Hoši od 14-15 roků každý má tabatěrku a šňupe. Děvčata od 7 roků se šněrují a jen dřeváky.

Srpen 20.

Neděle - jak rádi odpočíváme - 2 dny jsme pracovali při mlátičce, hodně dřiny, ale také hodně jídla, hodně vína a to je hlavní.

Chodíme celá parta s mlátičkou dům od domu, stoh od stohu. Stodoly zde nemají, sláma zůstane na poli ve stohu. Je to velká dřina, celý den podávat snopy na stroj v tom vedru a prachu.

Mlácení, to je zde jakási slavnost, při které vystrojí la patron hostinu a snaží se předstihnout svoji sousedku.

Polévka, 2-3 pečeně, hlavně ovčí, zeleniny, saláty, vejce, máslo a koruna všeho šneci, ústřice a ryby. Při prvním předložení nevěděli jsme, co s tím, a jeden zvláště chytrý Krobot je chtěl roztloukat pěstí na stole jako ořechy.

Špatně se snáším s těmi Kroboty, vědí, že je nemám rád a oplácejí mi to kde můžou. Jak jsem se jenom mezi tu sebranku dostal?

Jídelní lístek u mlátičky: ráno bílá káva, chléb a máslo, svačina „popera“, to je chlebová polévka, kachna v mrkvi, brambory s máslem, směský salát, kačamak.

K obědu a večeři polévku chlebovou, kačamak (mléko, krupice, kaše hodně slazená). Šneci ve výborné omáčce, to jsme se je již naučili jíst a chutnají nám báječně. Začínají si nás vážit, jedí v kuchyni a nás posadí do „extra zimry“. Stojí v nich ohromné postele vysoce nastlané, ležíš až u stropu, nechtěl bych v noci spadnout dolů. Nad postelí velká „nebesa“ a la Luis XV., ohromné lakované skříně, stojaté hodiny a … podlaha z udupané hlíny.

Hostině je přítomno 32 osob, samozřejmě celá naše stráž i s kaprálem. Táhne s námi a s mlátičkou od čísla k číslu a hodují s námi. Místní dělníci: dívky a hoši od 7 do 12 let.

Vína pijeme každý den mnoho.

Dostal jsem vyměněné moje italské liry za franky, za lir 35 - 29,80, tedy zase 15 % srážky.

Dnes nás rozdělili - 10 mužů odešlo do sousední vesnice, těch nejhorších křiklounů - zaplať Pán Bůh.

Pozítří to bude 2 roky, co sloužím císaři pánu zde u mlátičky a na poli.

Koupil jsem si máslo, chleba, sardele, vařím kávu a dělám si dobrou neděli. Píši dopisy domů, L.F.,A.M. lístky F.T. a K.a K.

Vyfasoval jsem lehké prací kalhoty, blůzu a boty s dřevěným spodkem. Jsou to kožené svršky ze starých vojenských bot a dřevěné podešve. Ošklivý zvyk mají ti domorodci, žvýkají tabák a vyplivují.

Srpen 26.

Sobota - překvapení pro nás : nejdeme do práce, přijde doktor a očkuje nás. Tento týden jsme pracovali 3 dny při mlátičce a zase výborně jedli, nyní jsme zase u zámku, řežeme dříví.

V zámku nás stále prohlížejí ženské, nevíme kdo a co je to. Denně se 7x převlékají, feš jsou a strašně namalované a vyfintěné. Ale nezamilovali bychom se do žádné. Naše tužby jsou docela jinde, zde nemáme pro nic zájem. Dnes si přivedli jednu, která uměla německy, vyptávala se mě na vše možné. Kokety!

Jeden sluha mi přinesl v kapse láhev výborného vína, má prý syna v německém zajetí. Velmi nás lituje - inu, společné utrpení sbližuje.

Nová zpráva - Rumunsko válčí proti Rakousku. Lohny od 10/8 do 20/8 Fr 1,40.

Dnes jsme viděli hraběnku, majitelku panství, štíhlá bruneta, komtesa, její dcera je blond a nádherně ustrojená.

Moje adresa: Josef Šrámek, en eguippe agricolete, Porroux par Avrile, Vendee-France.

Zde, když podmínky začaly být snesitelné, deník končí.