Dekret Kutnohorský (Tyl)/5.

Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 21–24. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V nevelké ale skvostné komnatě na Vyšehradě seděl král Václav. Před ním stála na pěkném vykládaném stole plná číše burgundského vína, a na zemi ležel pes nevídané velikosti — zvíře táhlého těla, vysokých běhů a dlouhé, široké tlamy.

Václav ho lektal za ušima a po nějaké chvíli dlaní do stehna ho udeřiv, zkřikl: „Chyť ho!“

Pes vyskočil — zakňučel a vyceniv čtyry dlouhé tesáky, po komnatě se ohlížel. Vida však, že tu není, do koho by ostré zuby své zaťal, ohonem klátě hlavu svěsil a zase k nohám pána svého se ubíral.

„Ha, ha!“ smál se Václav, bera číši do ruky. „Na tebe nemá Chytan laskominy!“

Tato slova týkala se muže, kterýž sedě v koutě na nízké stoličce a ruce křížem přeloženy maje v hlubokých myšlenkách tonul. Na smích králův poněkud hlavu pozvedl.

„Buďto ví“ — řekl přitom — „že se mnou žádné žerty nejsou, anebo mi nechce ruce pokaziti, mysle, že jich budu ještě v královské službě potřebovati.“

„Aha! — pan kmotr je dnes veselé mysli!“ dal se Václav zase do smíchu. „Nu, co škodí! Já mám rád veselé tváře okolo sebe — a myslím, že se dnes ještě nasmějí. Jsem žádostiv, jak se naši učení pánové pokousali!“

V tom vešel mladý panoš a oznamoval příchod mistra Jeronyma.

„Jen dále — jen dále!“ rozkazoval veselý panovník. „Na toho se právě těšíme.“ Přitom klepnul víčkem stříbrné konvice, kteráž vedle číše stála. Panoš rozuměl klepnutí a šel pro nádobu, aby ji naplnil. — „Ještě jednu číši!“ velel král — a v několika okamženích vítal Jeronyma.

Rychlým, jistým krokem a přímou postavou vešel mistr do komnaty, jakoby tu doma byl. Krom výrazné tváře a jiskrného oka nebylo na jeho postavě od rána ani památky. Na místě mužného vzezření a černého, dlouhého, vlajícího roucha, jakž je bylo na cestě do Karolina viděti, leskl se nyní na tváři jeho světský rozmar, a tělo jeho bylo ozdobeno strakatým šatem královské družiny.

Pěkně a obratně koleno před králem ohnuv, pokorně a předc i také důstojně ho pozdravil.

„Nu, jakž jest, učený šotku?“ smál se Václav na přivítanou mu pravicí kyna. „Máte již po bitvě a po vítězném kvasu?“

„Po bitvě ovšem,“ odpovídal Jeronym bez ostýchání způsobem královského důvěrníka; „ale nepřátelé ještě hodují.“

„A vy přitom nejste? U všech všudy, jací jste to bojovníci? — Nehodují u vás vítězové? Či jste prohráli? ha, ha! — dali jste se na outěk?“

„Čech neutíká, královská Jasnosti!“ řekl na to mistr pyšně hlavu pozvedna — a pak ji opět skloniv, doložil jemně: „Pánu a králi národu českého to netřeba teprv dokazovati. My jsme učinili, co se prvním kročejem a s důvěrou v královskou Milost Vaši učiniti dalo. Představili jsme jim práva mistrů domácích — odvolávali se na list v Pánu zvěčnělého otce Vaší Milosti — a plni té sladké jistoty, že syn velikého krále, dobrodince a oslavitele vlasti, pravým a věrným synům ochrany své neodepře — osmělili jsme se projeviti, že i milostivého pána vůle k našim žádostem se skloňuje; ale —“

„Nu — a?“ ptal se Václav, nedočkavě se na sedadle vztyčiv.

Jeronym pokrčil ramenoma.

„Což pak cizincům na tom záleží,“ řekl, „zdali se královská Milost k lidu vlastnímu kloniti ráčí! Oni se drží svých domnělých zastaralých práv, myslíce, že je nemůže nikdo zrušiti.“

„Hvězdy boží!“ zkřikl Václav a rukou na stůl udeřiv, kvapně vyskočil. „Kdo se to opovažuje mysliti? — Já jim okáži, kdo může v Čechách rušiti! — Mámť ještě dobré přátely, kteří i nejtvrdší nevěřící lebku oblomí.“

Oči jeho zalítly přitom na muže, kterýž ještě tiše v koutě komnaty seděl. Jeronym sledoval zraků králových a teprva teď si této třetí osoby povšimnul. I pozdravil ji zběžným hlavy kynutím. Podivný muž ale nepoděkoval a obrátil se k Václavovi.

„Učeným lebkám nerozumím,“ řekl, „a ony nebudou pro novou známost z Karolina cestu až ke mně vážiti. Nech meče a vezmi jen péro do ruky! Uvidíš, jak si o černé na bílém rohy otrkají.“

„To máš dobře, ochotná pravice,“ smál se Václav, kterýž dnes obzvláště veselé mysli byl a právě plnou číši ohnivého toku vyprázdnil. „A já bych vlastně rád věděl, co as nespokojení učení páni dovedou. Hloupých — ha, ha! — nebo aspoň neučených jsme již hezký počet skrotili. Podíváme se tedy ještě na doktorskou štvanici. — Připí si, mistře!“ mluvil dále, protože byl panoš naplněnou konvici přinesl a ještě jednu číši na stůl postavil. „Připí si. ty náš Jeronyme! Já ti slibuji touto číší ochranu a přízeň královskou — ale dřív se musí mela mezi vámi strhnouti.“

„Ta se strhne — neměj starosti!“ odpovídal muž v koutě, co zatím Jeronym s tajnou nelibostí, že se mu cíl žádoucí na délku odstrkuje, číši k ústům přikládal. — „I vsadil bych se o svou novou červenou kamizolu, že se ještě dnes u pivních korbelů rvačky začnou a dříve nepřestanou, dokud do toho královská pěsť neudeří.“

„Při sám Bůh — ha, ha!“ chechtal se Václav — „to bych rád viděl a mám věru velikou chuť, přesvědčiti se, jaký prorok jsi. Co pak dnes máme? Čtvrtek —?“

„Pátek,“ odpověděl Jeronym ve vší krátkosti.

„Hvězdy boží!“ zvolal Václav náhle s velkou vážností. „Dnes tedy nebudou ničeho začínati — dnes nejde člověk pořádný z domu.“

„Kdož pak mluví o pořádných?“ prohodil zase muž v koutě. „Při samém pořádku mohly by se arci krčmy hned k večeru zavírati; ale ďas by potom byl krčmářem! Na štěstí ale neptá se nepořádek ani na pátek ani na sobotu — a rozpálená krev se ráda ochladí.“

„Uvidíme — uvidíme!“ řekl Václav, semtam několik kroků po komnatě učiniv. „Uvidíme, jak se posty zachovávají. Nechciť, aby pan Zbyněk žalobu vedl, že málo plnění rozkazů církve dbám. Však já mu také nic neprominu — co moje zákony poroučejí.“