Dekret Kutnohorský (Tyl)/6.

Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl
5.	6.	7.

Údaje o textu
Titulek:	6.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 24–31. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Temným pláštěm zahalil večer rozlehlá města Pražská. Ticho bylo po velikých ulicích a prostranstvích; jenom pokoutně, v úzkých a odlehlých uličkách, bylo ještě hluk slyšeti, vycházející z krčem třídy nejnižší. Přístřeší takových bylo času tehdejšího v lidnaté, bohaté a všemi světskými rozkošemi oplývající Praze veliký počet. Některé z nich byly zvláštní sídla a rejdiště veselých a bez velkých starostí léta svá trávících studentů.

Jedno z nejznamenitějších těchto doupat bylo v Kaprové ulici „u červené lišky“ — nepatrné dřevěné stavení. Za dne bylo v něm jako všecko vymřelé. Okenice skoro pořád přimknuty, a dvéře do něho sotva že se otvíraly. Jakmile ale první soumrak do klikaté ulice vklouznul, začal se v nepatrném domku život hýbati — tu cinkaly džbánky, šuměly rozprávky, zněly písně, rozléhal se smích, a rozmanité podoby naplnily začazenou jizbu až do těsna.

Dnešního večera nemohli tu ovšem veselé studentů sbory scházeti. Dnešek byl pro ně znamenitý den, a ten se musel zasvětit.

Veškeré školy byly jako v ohni — a plny radosti; všickni se domnívali býti vítězi. Čechové plesali, že statných obhájců domácího práva nalezli — a cizozemci jásali, že se jich mistrové zastrašiti nedavše, rektora z krve své zvolili. Toho dne nebylo na tvářích studentských nic jiného, nežli posměch viděti, a z úst jim vyletovaly samé ousměšky. Musiloť se do krčmy — muselo se zavdávati, připíjeti a vypíjeti na zdraví, na zdar i na zkázu.

Neslýchaného povyku bylo „u červené lišky“. Sešliť se, jak obyčejně, školáci rozličných národů; ale úmluvou neb náhodou shledalo se dnes v tomto pověstném místě více Čechů, a ti opanovali posléz bojiště. Po mnohé jadrné přezdívce přišlo to na vyhazování — a tu měli bavorští a saští mládenci co dělati, aby dvéře našli, nežli se oknem na ulici dostali.

„Bohemia in aeternum! — Čechové na věky!“ rozkřiknul se pak mladík, silný jako mladý doubek, vesele plný džbánek zdvíhaje.

„Vivat!“ řičel po něm celý sbor, a proudem lilo se pivo do všech všude hrdel.

„A Jan a Jeronym!“ zvolal opět školák, jenžto byl jako hlavou celé společnosti.

„Valeant!“ křičeli ostatní. — „Nalívejte! — Honem — hoň to, matinko!“

„Já ti daruji srdce z marcipánu!“ řekl jeden.

„Já ti koupím šňůrku perel z dračích zubů!“ křičel druhý.

„Já ti dám na lačný žaludek hubičku!“ křičel třetí — a všickni obklopili osobu, kterouž nazývali matinkou.

Byla to paní Dorota, pověstná krčmářka „u červené lišky“ — žena jako soudeček. Vydávalať se již pětadvacet roků za vdovu, a nikdo se o to s ní nehádal.

Ta stála nyní u prostřed studentů, podobna jsouc veliké naduté tykvi, okolo níž vosy lítají, a nevidouc jiné pomoci, jak by se dotíravců zprostila, začala posléz okolo sebe masitýma rukama tak důtklivě šermovati, že koho pěstí jen ťukla, zajisté na tři kroky odskočil. Ale rozpálení mladíci nedbali dnes bolestných ran. Odskakovali a zase přiskakovali, tělnatou ženu k obsluhování nutíce a předce ji z místa pustiti nechtíce.

Ona se ale konečně rozhoupala a valila se zvolna, jako naplněná kádě, do zadu, kdež obyčejně na široké židli sedávala, peníze přijímajíc. S hlučným chechtotem valili se študenti za ní, a jeden z nich zpozoroval přitom v nejzazším, dosti tmavém koutě jakousi podobu, kteráž se kroutila a rukama do stolu tloukla, jakoby se také náramně chechtala. Pro povyk ostatních nebylo ji však slyšeti.

„Jaká je to zde opice?“ zkřikl mladík rozehraný a blíže přistoupiv do kouta ukázal.

„Opice?“ ptalo se jich hned několik, a houfem hrnuli se všickni do zadu.

Postava okamžitě umlkla. Ruce jí sklesly — hned ale opět třesoucí se stolu se chytily a křečovitě se ho držely. Neboť nohy vstávajíce, aby se hlava před nebezpečnými hostmi s výšky poklonila, začaly pod tíží těla klesati.

„Odkud jsi přiběhla? — mluv, obludo!“ křičeli jedni.

„Chraňte se jí! — ať vás nepokousá!“ smáli se druzí.

„Salvete, domini — doctissimi…“ začala postava lidským hlasem mluviti, a brzo jí všechna slova zas na jazyku uvázla.

„I podívejme se, to je učená opice!“ zvolali mladíci. — „Pojď pak ven, pojď, ať se ti na srst podíváme!“

A přese vše zpouzení musil ubohý od stolu.

Byl to muž malé hubené postavy, asi padesátiletý a jak se podobalo, zámožný řemeslník. Strachem třásla se mu na tenkém krčku kostlivá brada, že mu hlasitě zuby cvakaly — a na prsou spínaly se ve smrtelné ouzkosti ruce jeho.

„Nechtě mých hostí na pokoji, panáčkové!“ ozvala se nyní paní Dorota, a veškerou hromadu těla svého postavila mezi ulekaného mužíka a rozpustilé mladíky. „Jeť to pan Sekyra, poctivý kramář z dlouhé střídy — a mně tak milý, jako každý z pánů studentů.“

„To ale nemá býti — alespoň dnes ne!“ odpovídal rozpustilý mladík. „Dnes tady panujem my — a nezaplatí-li pak kramář celou naši outratu, poletí oknem na ulici!“

„Ano! ano, celou outratu!“ křičeli ostatní, a sahali již po ubohé oběti.

Kramář začal kvičeti, jakoby ho napichovali — studenti se smáli, a krčmářka dupala.

„A já vás dám všechny zavříti!“ zlobila se. „Uvidíme, zdali se takto s poctivými hostmi poctivé ženy nakládá!“

Nebylo-li před tím dosti hluku, nyní teprva povstával. Jedni kleli, druzí vejskali a třetí se chechtali krčmářčině poctivosti. Bylo tu pekelného povyku.

V tom se udeřilo z venku na okenice — a hned na to opětovaly se hřmotné rány třikrát po sobě. Spolu dalo se i psí štěkání slyšeti. V okamžení bylo v krčmě ticho — a paní Dorota začala rukama lomiti.

„Hospodine, pomiluj nás!“ jektala přitom — „to je Václav! Já znám jeho tlučení!“

„Ve jménu krále!“ ozval se po malé přestávce zvučný hlas na ulici, a opět začaly na okenice rány padati.

„Hned, hned!“ chtěla krčmářka zkřiknouti — ale hlas jí v hrdle uváznul. Popadla jen se stolu veliký dřevěný svícen a valila se ke dveřím. — „Jenom hezky zticha, pánové! — stolice honem ke stolům — řekněte, že jste se hádali o věci učené!“

Takto ještě prosila i rozkazovala, a spoléhajíc na dobrou náhodu, nějakou výmluvu nebo královský rozmar, šla otevřít.

V dlouhém tmavém plášti až po zuby zahalen a klobouk se širokým okrajem hluboko do čela vtlačený maje, vešel král Václav do dveří. Za ním stála ještě jedna postava mužská téže podoby — a mezi nima kňučel veliký pes.

„Jsi ty hospodská?“ tázal se Václav krátce a ostře.

„Jsem,“ odpověděla žena třesoucí se.

„Nevíš, o které hodině se dnes krčmy zavírají?“

„Vím — králov —“

„Mlč! — Koho tu dnes přechováváš?“

„Je tam několik hodných pánů studentů — samí usedlí mládenci; mluví a hádají se pořád tak učeně, že je radost poslouchati.“

Václav jí neodpověděl a vešel do jizby. Ale u dveří se zastavil.

Dvěma řadama klečelo tu na podlaze asi dvacet mladíků, a tento pohled krále zarazil. Všickni měli smeknuto a birety v rukou.

„Salve Venceslaus, pater patriae protectorque Bohemorum!“ vzkřikl nyní mladík, dle jehož rady ostatní všecko činili a kterýž byl tohoto pokoření se studentův prvním původem.

„Salve!“ opětovali ostatní jedním hrdlem, birety nad hlavou točíce.

Zdlouha, jen co noha nohu minula, šel na to Václav řadama nočních tuláků, a pronikavé oči jeho spočinuly na každém zvláště, jakoby každého vinu zvláště oceniti chtěl.

U posledního se zastavil.

„Natione?“ zněla pak jeho krátká otázka.

„Omnes Bohemi fidelissimi!“ odpověděl student.

„Tak?“ prohodil Václav. „Krčma je tedy místo, kde se český student až do půlnoci vědami obírá? Korbel je tedy nádoba, z nížto český student žízeň po umění zalívá?“

„Odpuštění, královská Jasnosti!“ řekl student neohroženě. „Dnešek je veliká výjimka — nebo abych řekl: licentia poëtica. Dnes nám bylo řečeno o milosti, jakovouž věrným synům svým prokázati ráčíš — a tuť je pití na tvé zdraví a na záhubu všech nepřátel tak dobrá povinnost, jako seděti u pandekt anebo zpytovati tajemství astrologie.“

„Jak se jmenuješ?“

„Václav, milostivý králi! — syn Kuchynky, Novoměstského konšela.“

„Ten se na tobě velikých radostí dočká!“

„Pane — já se jmenuji Václav — a nehodlám to drahé jméno v Čechách zneuctíti.“

„Budeš-li na dnešních cestách pokračovati,“ řekl Václav, jemužto se neohroženost mladíkova líbiti začínala, „tedy ovšem velikou slávu jménu našemu zjednáš. Budu si tě pamatovati. Cui rei?“

„Arti medicae.“

„Tedy ti radím, abysi čtyry neděle do krčmy nevcházel. Bude-li se ti doma stýskati, můžeš pilně s Aeskulapem a Hippokratem tovaryšiti. — Rozuměli jste mi?“ obrátil se na to rychle k ostatním. „Čtyry neděle doma — nebo navždy ze škol! — Vstaňte!“

Po těch slovech bral se ke dveřím.

„Co myslíš“ — řekl tam k svému průvodci s polotajeným úsměvem — „nebylo by těch kluků škoda, kdyby se do tvých rukou dostali? Je to věru jadrné plemeno, a já se nehněvám, jestli mu někdy mladá krev překypí.“

V tom začal v zadním koutě Chytan štěkati, a jakési lidské hrdlo křičeti. Všecko tam obrátilo zvědavé zraky, a zpod stolu vylézal na smrt polekaný kramář, kterýž tam byl před králem jistou skrýš vyhledával, skrčen ale na zemi sedě psovu pozornost na sebe obrátil.

„Pro věčné umučení!“ bědoval nešťastný, „zažeňte toho lidojeda! Ach, odpuštění — odpuštění, že se opovažuji — tak vzácné hovádko —“

„Jaký to blázen?“ tázal se Václav, kolem se ohlížeje. „Mluv! Kdo jsi?“

„Kramář Sekyrka —“

„Pražan?“

„Z dlouhé třídy —“

„A v pátek o půlnoci v pelechu —“

„Vyběhl jsem si — abych se po denním lopocení trochu — zasmál.“

„Smáti se chceš?“ ptal se Václav hlasem rázným, a přiblížil se až k samému kramáři, jenž tu na kolenou ležel celý zdrcený. „Smáti se chceš po krčmách — co zatím žena tvoje doma snad naříká —“

„Já nemám ženu!“ vyrazil ze sebe kramář plný ouzkosti. „Jsem poctivý mládenec!“

„Hvězdy boží!“ zkřiknul Václav a zadupnul, že se kolem až stoly otřásly. „Já ti dám poctivého mládence, proklatý šaškáři! — Jsi bohat?“

„Nejsem“ — poděsil se kramář, mysle, že bude museti nějakou pokutu platit — „to jest — mám — a mohl bych —“

„Mohl bys ženu uživiti?“

„Mohl — kdybych —“

„Ať jsi tedy za čtyry neděle ženat!“ poroučel Václav s náramnou přísností. „Protivní jsou mi lidé, kteří mamon sbírají, žádného nemajíce, komu by jej zůstavili. Za čtyry neděle jsi ženat! — Do té doby ať se mi nezasměješ — a ty“ — obrátil se k paní Dorotě — „ať mi ho po ten čas nepřivítáš — vůbec po čtyry neděle žádného! Rozumíš? A jestli tu mezi tím časem někoho zastihnu, dám tě v koši utopiti.“

Rychlým a pádným krokem bral se na to ze dveří — a ubohé krčmářce vypadl uleknutím z ruky svícen.