Dekret Kutnohorský (Tyl)/4.

Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl
3.	4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	4.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 17–20. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Samoten stál nyní v komnatě mistr Boček s Hedvikou. V srdci obou zaznívali hlasové tajné, tiché žalosti, a obou mysl brala na sebe neobyčejnou, jindy sobě nepřirozenou tvářnost. Hedvika snesla se s nadpozemské výše k lidským nížinám a stala se citlivou ženštinou; Bočkova jindy nekalená veselost ustoupila neobvyklé měkkosti — a takto se oba neviditelnou mocí, ani o tom nevědouce, tajemným svazkem srdcí k sobě přibližovali. Avšak tělem stáli oba ještě bez pohnutí. Žádný z nich nemluvil.

Posléz dal se mladý muž hlasem tichým a jako ostýchavým do řeči.

„Tedy jsem z ráje svého vyloučen?“ ptal se. „Dvéře domu vašeho přede mnou se zavírají — a nadarmo budu se svým toužením okolo prahu vašeho choditi.“

„Otec mluvil jen v prvním rozhořčení,“ odpovídala Hedvika, a srdce jí tlouklo s neobyčejnou prudkostí. Nikdy předtím nebylo učené panně tak volno a spolu i bolestno, jako v tomto okamžení. — „Krev jeho však se usadí, a paměť nebude pak věděti, co ústa jeho mluvila. Odpusťte, pane, starci vášnivému.“

„Ach, což bych měl a nemohl odpustit otci vašemu, panno Hedviko — a kdyby mě do pustin života vezdejšího vyhnal, kdež by uschnuv opadal krásný květ mého doufání!“

„Aj, vám se všude svět plný pěkného květu okáže!“ nutila se dívka žertovati. „Vaše mysl je čarodějný pramen sladkých radostí — a co jste u nás teď hořkého zakusil, za malinkou hodinku u pana rektora plnou číší spláknete!“

„Hedviko — panno Hedviko! pro živý Bůh, co to mluvíte?“ zvolal mistr Boček poněkud živěji. „Hostina a plná číše, myslíte, že mi dáti může náhradu za ztrátu, kteráž mi v této hodině u vás hrozí?“

„Za ztrátu?“ opětovala Hedvika tiše a zdlouhavě. „Nevím věru, jakou ztrátu byste u nás míti mohl.“ — Přitom oči k zemi sklopila.

„Hedviko!“ řekl mladý mistr z hlubokosti srdce svého, a ruce, mezi nimaž posavad svůj krásný malý biret držel, prosebně na prsou sepnuv, blízko k ní přistoupil. „Vy jste nazvala mysl mou pramenem radostí — a hle! já tu stojím sklíčen žalostí; neboť jsem v boji s obrovskou bázní, a zbraň moje, sladká naděje, láme se na skalnatém štítu jejím. Jakou ztrátu že bych zde míti mohl? — Nevíte to opravdu? — Ach, pak jsem arci zklamané děcko, ježto myslí, že se i soudruhu jeho o něm zdálo, když ono jej ve snách vidělo! Pak jsem snil jako děcko, a nyní k poznání smutné pravdy přicházím!“

Hedvika neodpovídala. Věděla, cítila dobře, co Boček myslí; ale srdce její nemohlo ještě z vazeb chladného rozumu se vymknouti.

„Hedviko!“ začal mladý muž rtoma se třesoucíma opět mluviti. „Nevíte, panno, opravdu, jaké ztráty se nyní při povstalých různicích obávám?“

Hedvika ještě mlčela. — Křečovité trhnutí přejelo tvář její. Pozvedla veliké, nebejasné oči své, a opět je rychle uzamkla. Zdálo se, jakoby slzu skrýti chtěla. Na to se odvrátila.

„Panno Hedviko! odpověď vaše rozhodne nad blahostí života mého“ — prosil Boček, a krok za ní učinil; ona ale kynula rukou, aby nechodil, a přistoupila k oknu. Potom se zase obrátila. Sladkým zanícením leskla se tvář její, a oko její bylo zaroseno.

„Zdá se mi, milý mistře,“ jala se odhodlaně mluviti, „že vím, s jakou nadějí jste přes práh obydlí našeho přicházel; a dle hlasu srdce svého nebudu i nemohu vám rozkazovati: Nečiňte to již!“

„Ó Hedviko — ó muzo má!“ zvolal Boček radostně a kvapně uchopiv ruku její, vroucně ji políbil.

„Ustaňte, ustaňte!“ žádala jej dívka polo káravě a velice uzarděna ruku odtáhla. „Či myslíte, že jsem jedna z oněch slabých, pro nižto medové slovo a laskavé pohlednutí nejnebezpečnější zbraní jest? Znám vás — není-li jinak všecko přetvářkou, čímkoli jste až posud světu se objevoval — a přátelství moje zůstane při vás, dokud srdce vaše tohoto daru panenského vážiti si bude; avšak nechtějme v této osudné chvíli mysl svou zavádivými obrazy ohnivé fantazie přeplňovati! Čekejme, až jak se mračna rozptýlí, ježto nespokojení mistři národu vašeho nad chrámem tichých přání našich sehnali. Já se potěším, až se pobouřená mysl otcova utiší; vy ale jděte a nabuďte veselého ducha ve společnosti u pana rektora!“

„Chcete, abych po medu hořčice požíval — abych po rajském plesu oddal se světským bakchanaliím a po zpěvu andělském pozemské skuhrání poslouchal?“ zvolal Boček — a srdce mu hlasitě tlouklo. „Ó nechtějte, abych si dnešní den takto pokazil! Jako utěšení nebeské budou mě slova milosti vaší ochvívati, a nižádným hlukem lidským nedám je zahnati. Těšil jsem se ovšem na dnešní hostinu i napsal jsem báseň k rozmnožení slušného veselí; ale bez hvězdy je noc truchliva a bez slunce den strašlivý. Vy u pana rektora nebudete — a já —“

„Napsal jste báseň?“ ptala se Hedvika, jakoby proud řeči jinam obrátiti chtěla. „To věru lituji, že ji slyšeti nebudu.“

„A nesměla by se prostá pracička má té přízně dočkati,“ ptal se mladý mistr, „že byste jí čtouc několik okamžení obětovala? Ach, vždyť by beztoho jako slabá květinka na suchopáru svadla, kdyby ji paprslek vaší milostnosti nezahřál!“

Přitom sáhl za ňádra a vyndal pečlivě schovaný pergamen.

„Nebuďte přísná s tímto slabounkým dítkem muzy mé!“ řekl přitom s jemným pohnutím. „Nechávám je v rukou vašich, aby vám — dojde-li jinak milosti před očima vašima — člověka někdy na mysl uvedlo, jejž osud nepříznivý na nějaký čas od vás ovšem odlučuje, kterýž ale okamžení minouti nedá, aby v duchu při vás nebyl a pomyšlením na vás bolesti své nekonejšil.