Dekret Kutnohorský (Tyl)/18.

Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl
17.	18.	19.

Údaje o textu
Titulek:	18.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 133–145. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na druhý den po těchto dobrodružných událostech nočních rozlétaly se po městě rozmanité pověsti. Měšťané si povídali o krvavé půtce mezi domácími a cizími studenty vypočítávajíce, kolik Čechů bylo raněno, kolik Němců zabito aneb naopak; studenti se chlubili, každý národ zvláště, jak hrdinských kousků byli dovedli, spolu se zaklínajíce, že ještě větších dovedou; učitelé, potají z rozmíšek mezi mládeží se radujíce, pátrali dle povinnosti své předce po rváčích, velikým trestem hrozíce, a kdokoli tehdáž dosti malého podílu v událostech veřejných brával, byl žádostiv zvěděti, jak se nehody minulé noci ukončí, neboť i sám král, najednou jako s nebe spadlý, hrál při nich znamenitou úlohu.

Ale ještě divnějších povídaček roztrousilo se po městě, když vyšetřování studentů se skončilo. V čele provinilců stál ovšem mladý Kuchynka; avšak počínal si před soudci, jakoby se pranic nebylo zběhlo, a usmívaje se ukázal posléz vysvědčení o nevinnosti své, které byl v krčmě „u červené lišky“ od Václava obdržel. Mistrové a doktoři nechtěli svým zrakům věřiti, a předce nemohl nikdo mladíku královo písmo upříti.

„Doctissimi atque illustrissimi domini — vel magistri vel doctores!“ jal se Kuchynka mluviti — „otvírejte oči, nebo je zamkněte; list královskou rukou psaný jest a zůstane v rukou mých, dokud se mně a královské Milosti bude líbiti. Víť pan Václav, proč a komu jej do ruky vložil — a já budu svého prospěchu hleděti. Jsemtě upřímný Čech a napřed vám to povídám.“

„Puer nequam!“ zkřikl doktor Anselm, který byl na mladíka obzvláštní žalobu přednesl. „Rozpustilče! Nebyl jsem já přítomen? Neslyšel jsem, neviděl jsem — ?“

„Šetřte si plic, domine!“ promluvil do toho mladík s velikou chladností. „Za jedno se nejmenuji puer nequam, nýbrž Kuchynka — a chcete li, i dominus Kuchynka; pak nejsem rozpustilec, nýbrž studiosus artis medicae, jakož vám zápiska u pana rektora patrně dokáže.“

„Nesmrtelný Aeskulape!“ rozhorlil se stařec. „Jaké to časy hrnou se na stará naše léta! Smí-liž žák na školách Pražských takto se svým učitelem mluviti? s touto drzostí proti doktorům se stavěti! Per Jovem! — lépe bylo by škamna spáliti a dvéře do poslucháren zabedniti, nežli takové latrones — takové prostořeké tuláky do nich pouštěti!“

„Pane doktore Anselme z Frankensteina!“ ozval se na to Kuchynka, hlavu hrdě pozvedna, „již jsem vám řekl, jak se jmenuji a kdo jsem. Nejsou-li vám žáci mého rodu a rázu, mé váhy a způsoby dosti dobří — zavřete knihu, sejděte s katedry, setřeste prach s obuvi své a opusťte prahy naší almae matris! — Netrhejte sebou, pánové!“ mluvil dále, když mezi doktory při smělých slovech jeho veliké pohnutí povstalo a hlasy ozývati se začaly. „Nelamte si jazyků a šetřte moudrosti své, až jí bude potřebí! I vy můžete odejíti, jestli vám chléb český již nechutná! Však je dosti mužů mezi rozenými Čechy, kteří místo vaše se stejnou ctí a se stejným prospěchem vyplní. Vy tu vedete na mne žaloby; protož musíte i obrany mé slyšeti — a já jsem zvyklý pravdu mluviti, ať se líbí nebo nelíbí!“

„Mluv ji, mluv!“ zvolal Anselm; „ale dej pozor, abys ji také slyšel a řádně na ni odpověděl! — Nesmál jsi se mistru Bočkovi? Netropil jsi nestydaté žerty s mužem —“

„I dej svatý pokoj tomu veršovci!“ odbyl ho mladík nečekaje, až dopoví. „Kdy by si byl, domine, jak náleží moudrý, ani bysi po něm se nezeptal, a nechal ho cestou jíti, která se mu líbí. Mnoho na něm, pane celeberrime, neztratíte — to mi věřte; neboť jakož se nevěrným stal věci naší, věci svaté, spravedlivé: tou samou měrou může také vám se zpronevěřiti — jako křehký sloupec pod vámi se zlomiti, právě když na něho snad nejvíce spoléhati budete.“

„Nesmrtelný Aeskulape!“ obrátil se doktor k mistrům cizích národů. „Je-li možno, aby vězelo v mladé lebce tolik prostořekosti, jakož jí má tento puerculus? Já vám ručím za svého zetě, pánové! Hněval jsem se arci včera na něho — v nedorozumění jsme se rozešli; avšak zvěděl jsem již z dobrých pramenů, že byl včera poraněn, když našich studentů proti českým prostopášníkům zastával.“

„Blahoslaveni jsou, kdo věří!“ zamumlal Kuchynka s ousměchem. — „Já bych se ale chtěl o ztrátu královské milosti založiti, že ani mistr veršovec neví, jak a proč vlastně k ourazu přišel; a ty bys to, pane, chtěl rozhodnouti?“

Podobným smělým tónem opíral se mladík všem domněnkám vyšetřujících doktorů, pevně spoléhaje na list Václavův. I byltě posléz beze vší pokuty propuštěn, a jenom několik jiných mladíků, domácích i cizích, muselo ve školním vězení za noční dobrodružství pykati. Ale Čechové se podrobili rádi této pokutě — a když Kuchynka z koleje na ulici vystoupil, kdežto naň četní houfové mladých druhů čekali, zaznělo pod šírým nebem: „Vivat noster Kuchynka!“

Hlasité uvítání studentů, jímžto smělého mladíka mezi sebou, před Karolinem a před celou Prahou uctili, bylo heslo k dalším rozmíškám, a tudíž i denně škádlení, týrání a všeliká kyselost mezi jinochy rozličných národů zrůstala. Nebylo veřejného místa, kde by jich hádka nebyla zazněla, nebylo noci, kde by jich meče nebyly zařinčely. Obzvláštní milost, od Václava prokázaná českému studentovi, dodala smělosti nejen všechněm jeho druhům, nýbrž i mistrům českého jazyka; a byť i doktorům cizích národů ničeho nebyla zřejmě zakazovala, předce je jakousi ostýchavostí naplňujíc, tak dalece jim překážky v cesta kladla, že sobě nedůvěřovali zmáhajícím se útiskům české strany silně se opříti.

Avšak mezi tím, co se tyto míruprázdné věci veřejně dály, panoval i nepokoj na místech soukromých. Z doma doktora Anselma vystěhovala se od jakživa tam bytující spokojenost. Stařec byl již uvyknul, mistra Bočka považovati za svého syna, počítati ho již k rodině, a dle toho byl si již také na mysli budoucí léta svá uspořádal. Mimo to dle přirozené hrdosti své nikdy se nenadál, že mistrové národu českého ještě jednou k odporu povstanou — tím méně si tedy kdy pomyslil, že nastávající manžel dcery jeho s národními protivníky v jedné řadě státi bude. A předce to všecko nyní se událo! Čeští mistrové chystali se povstati k novému hájení práva svého — to již doktor poznával — a mezi nimi stál i jeho zeť. Zklamán ve svém doufání, roznítil se hněvem jizlivým, a proklínaje vrtkavost českých slibů odříkal se všeho spolku s lidmi ducha nepokojného.

Z druhé strany přicházela k hořkosti jeho ona noční příhoda, že mistr Boček při šrůtce německých a českých studentů poraněn byl, aniž kdo udati mohl, které strany se byl přidržel. Zaradoval se ovšem stařec, kdykoli mu napadlo, že jeho zeť snad proti Čechům vystoupil; ale okamžení tohoto sladkého klamu trvala jenom na krátce; záhy zněla mu v uších opět slova jich posledního hovoru, a hněv zaťal pak znova drápy své do prsou starcových. Toliko pomyšlení na ránu a chorobu druhdy milovaného mistra ulevilo poněkud hořkosti jeho. Dle přirozené náklonnosti a hluboké učenosti své byl by se mu rád k pomoci nabídl; ale uražená hrdost německého doktora a zdánlivě zklamaná důvěra tchánova mu toho nedovolila.

I jediná rozkoš jeho — spanilá Hedvika stala se mu nyní pramenem hlodavého zármutku. Ústa její sice mlčela, ale na tváři — ačkoliv se násilně přemáhala — bylo psáno čitelným písmem o mukách, ježto jí rozrývaly srdce. Onať mistra milovala se vší horoucností učené, hrdé, čisté panny; ale láska její byla bez oné neobmezené poddanosti do vůle mužovy, bez oné sladké přítulnosti k srdci miláčkovu, bez oné nerozvažující zanícenosti v náručí vyvoleného, která vlastně lásku láskou činí, a doufala, že on k vůli ní všechny jiné svazky roztrhá. To však se nedělo, a pýcha její byla raněna.

I chtěla jej najednou nenáviděti, chtěla jej najednou za nepřítele otce svého považovati. Nemohlať posavad pochopiti, že by muž, k ní láskou hořící, něco nad ni milovati a ji k vůli tomu opustiti mohl. Onať byla v Čechách jako spanilá květina v cizí půdě vyrostlá, a jakkoliv se i hrdinům řeckým a římským pro lásku k vlasti obdivovala, nemohla si předce dáti svědectví, že by sama něco podobného podnikla, anebo že by muž, kterého milostí svou poctila, srdcem jejím opovrhnuv, jako svéhlavý odpůrce proti ní se postaviti mohl.

Bylyť ovšem také chvíle, kdežto ji zpomnění na vřelé sliby a sladká slova Bočkova kouzelně ovanulo, kdežto uznávala, že se váženému mistrovi v domě otce jejího křivda stala, kdežto se jí tažení onoho svatého citu zmáhalo, pro nějž Boček do řady otcových odporníků postaviti se hotovil; ale takovéto okamžiky nepostačily převrátiti celou bytost její, a takž se potácela duše její mezi žalostí a blahostí, mezi hněvem a lítostí, mezi pýchou a milostí.

Při všem tom chtěla boj srdce svého před otcem ukrýti, chtěla býti pokojnou; ale tímto nepřirozeným nucením bolesti její zrůstaly, a předce ničeho neskryla. Nesouzvučnost duší panovala v klidné jindy domácnosti; každý věděl o mrzutém nepokoji svém i druhého — žádný ale nechtěl se odhodlati, aby jej zapudil.

Nejpodivněji při tom všem chovala se ale stará Markyta. S hlavou svěšenou chodila z místa na místo, a často vzdychajíc, oči na Hedviku upírala; při tom spínala ruce a tvářila se vůbec tak, jakoby veliké tajemství na prsou nosila, které by ráda byla se sebe shodila. Rtové její pohybovali se, zvuku srozumitelného nevydávajíce, a jestli kdy z temného mumlání jejího nějaké slovo zřetelněji vyploulo, bylo to jen: „Já to věděla!“

S těmi slovy zastavila se i pátý den po nešťastné příhodě Bočkově před Hedvikou, která ve své komnatě u stolu sedíc málo si knihy všímala, nýbrž v trudných myšlénkách jen před sebe hleděla.

„Já to věděla!“ vzdychla stará okem, starostlivým na dívku pohlédajíc; a hlava její potřásala se přitom, jakoby na každou hlásku důraz položiti chtěla.

„Co jsi věděla?“ ptala se jí Hedvika, po krátkém pomlčení hlavu pozvednouc a zpytavým okem na ústech stařeny spočinouc. „Již jednou obcházela jsi mě jako zlá věštkyně, a místo co bysi byla měla mračna s nebes mých zahnati, sháněla jsi je a děsila mě jako neposlušné děcko. Co jsi věděla? Mluv zřetelně!“

„Nehorši se, panenko!“ prosila stařena. „Nechci tě zarmoutit — ó nikoli! rozplašiti chci mráčky s čela tvého, vyjasniti chci tvářičky tvé, aby si déle nesoužila se pro člověka, který tebe nezasluhuje.“

„Quid dicis, ancilla?“ zvolala Hedvika, kvapně se vzchopivši a starou ženu za ruku uchvátivši. „Cože pravíš, Markyto? — Pro člověka, který mne nezasluhuje? — Nemluvíš ve spaní?“

„Nic ve spaní, zlaté dítě!“ odpovídala stařena. „S otevřenýma očima, se všemi pěti smysly. Mělať jsem již dávno mluviti, již dávno záclonu s tváře toho pokrytce strhnouti —“

„Markyto!“ zvolala dívka po celém těle trnoucí, a plamen ranních červánků střídal se po tváři její se smrtelnou bledostí. „Netrop se mnou žerty! Mlč, nemůžeš-li na každé slovo svatou přísahu složiti. Můžeš-li ale — jistá — pevná — s čistým svědomím k nebi pohlédnouti: tedy dlouho nezaměřuj — a pověz najednou, co pověděti máš!“

I chystala se péčí zkormoucená stařena k důkladné odpovědi; v tom ale klepal někdo ostýchavě na dvéře, a hned na to vešla přes práh Marie. Ani Hedvika ani Markyta ji neznaly; ona ji nebyla nikdy viděla, tato ji zahlídla v komnatě Bočkově jen letmo okolo se mihnoucí, a tudíž jí podoba nepatrné dívky nebyla v paměti uvízla.

Poněkud bojácně pokročila Marie ku předu, a uctivě se poklonila. Jindy bledé tváře hořely plamenem a prsa její dmula se vysoce.

„Co hledáš, panenko?“ jala se jí stará Markyta ptáti, když jí posud žádná slova se rtů splynouti nechtěla.

„Vzácného pana doktora,“ odpovídala Marie svým stříbrným hláskem, „anebo jeho spanilou dceru.“

„Otec můj není doma,“ řekla Hedvika. „Čím ti mohu posloužiti?“

„Přicházím od pana mistra Bočka,“ jala se dívka tichými slovy mluviti; ale další řeč překazilo jí vykřiknutí obou přítomných.

„Od mistra Bočka?“ opětovala Hedvika, a tajný nepokoj zmocnil se duše její. Planoucí oči její upjaly se chtivě na ústech neznámé dívky.

„Od mistra Bočka?“ opětovala stará Markyta, a s nemenší zvědavostí utkvěl zrak její na dívce, ačkoliv docela z jiné příčiny, nežli zrak Hedvičin.

„Onť arci o tom neví, neboť leží jako v ohni a smyslové jeho bloudí,“ odpovídala Marie s okem zaslzeným; „ale já si dodala smělosti, vejíti přes práh domu, kdež — jak mi praveno — milostiví přátelé jeho bydlí. Odpusťte, panno, že se opovažuji — ale nemohu pochopiti, proč a jak se tak cele nad vzácným, hodným pánem zapomínáte, jenž i v horečné pomatenosti smyslů jméno vaše a pana otce vašeho neustále na jazyku má, jakoby jen od vás ulehčení očekával. Nezůstalť sice bez lékaře ani bez ošetření — ó nikoli! — ale svět mi pravil o veliké učenosti pana doktora Anselma tolik pěkného, že jsem nesměla váhati uctivě a poníženě ho požadovati, aby si za těžké nepokládal, navštíviti příbytek našeho ubohého pana mistra.“

„Vašeho pana mistra?“ tázala se Hedvika s podivným názvukem. „Kdo jste, panno? já vás neznám a mistr Boček nám nikdy o svých příbuzných nemluvil.“

„Já nejsem jeho příbuzná,“ řekla Marie s lehkým uzarděním, „a nedivím se, že o nás, o mně a matce mojí, nikdy nemluvil. My jsme tuze nízké, tuze nepatrné, aby si učený pán na nás zpomínal. Stará matka moje obstarává jeho domácnost, a já jsem říkaje tvor jeho milosti. On je slunce, k němužto my důvěrně hledíme, on je hvězda, která leskem svým temná dětinská léta moje osvítila a za nížto se nyní moje zraky obracejí, abych se jí klaněla, abych jí sloužila. A protož jsem ho nazvala naším panem mistrem — a protož přicházím k vaší vzácnosti prosebná, abyste útěchu dala nemocnému, který se z vaší milosti těšíval.“

„Mistr Boček roztrhal outlé svazky, ježto otce mého k němu pojily,“ odpovídala Hedvika, jejížto srdce při slovech libohlasé a výmluvné dívky nepokojně tklouklo. „On sám je tím vinen, že se přátelé od něho vzdalují.“

„Já jsem sprostá dívka a neznám příhody světa hlučného, abych věděla, čím ubohý mistr vzácného pana doktora pohněval. Věřím tedy slovům vašim, panno ušlechtilá! Roztrhal-li však ale také outlé svazky, jimiž upoután byl k srdci vašemu?“

Poslední slova pronesla tak tiše, tak ostýchavě, že jí jako lehýnký dech se rtů splynula. Vědělať i cítilať, že se dotýká nejjemnějších strun srdce panenského.

„Co víte vy o srdci mém?“ tázala se Hedvika, pyšně hlavu pozvednouc a chtíc takto uzardění ukryti, které jí bylo bezděky tváře polilo. „Jste vy tak vřelá důvěrnice pana mistra, že s vámi o věcech mluvívá, které by chovati měl jako neporušené tajemství?“

„Přede mnou neodkryl mistr srdce své,“ řekla Marie hlasem pevným; „ale pověst městská je tak hlasitá, že i v tiché samotě našeho příbytku zvěstovala, komu vážený pan Boček srdce své daroval. Já vím také, co pro svou lásku snášeti musel — v jaké pomluvy, v jakou nenávist se uvrhnul —“

„Panno!“ zvolala Hedvika s planoucí tváří. „Nezapomínejte, že vás nemusím poslouchati.“

„Poslechněte mne! — já vás nechtěla pohoršiti, panno šlechetná! Chtěla jsem vám jen říci, že vás mistr Boček více a vroucněji miloval, nežli s vůlí přátel jeho se snášelo — ba nežli povinnost jeho dovolovala. Nemračte se, vzácná panno! — pravím ještě jednou: nežli povinnost jeho dovolovala! Či myslíte, že měl k vůli dívčí lásce přátely opovrhnouti, kteří jej v prospěch celého národu ve spolek svůj povolávali? Myslíte, že měl k vůli dívčí lásce na vlast zapomenouti, kteráž od něho potřebné služby požadovala? Či myslíte, že jste právo měla na něm požadovati, aby k vůli vašemu srdci všecky vazby přetrhal, které ho v kole starších a světějších povinností držely?“

„Co se máte po takovýchto věcech ptáti?“ opřela se jí Hedvika s přirozenou hrdostí. „Přišla jste mne jako hrdelní soudce vyslýchati a myšlénky mé skoumati?“

„Chraniž Bůh!“ zvolala Marie, kladouc ruku na prsa. „Na to jsem nepomyslila. Já bych vám jen ráda okázala, že nemáte práva na miláčka srdce svého zanevírati — jsou-li jinak city po pansku vychovaných panen také takové, jako děvčat sprostých. Jeť to arci k smíchu, že já, nepatrná dívka, s vámi, učenou pannou, takovéto řeči začínám — ale musím to učiniti, abych říci mohla, že jsem ničeho nezanedbala, co by snad mému dobrodinci k nějakému prospěchu sloužilo.“

„I totě jsem žádostivá,“ — prohodila nyní stará Markyta, polo k své velitelce obrácena — „co ten mladý ženský mudrc vyvede! Ale pak budu i já mluviti! Jenom mne nech, dušičko, však uhlídáš.“

„Co tedy myslíte, že musíte v prospěch svého dobrodince, svého pana mistra pronésti?“ ptala se Hedvika poněkud s hořkostí. „Mluvte, abychom se s pomocí neomeškaly!“

„Bůh dej, aby vaše slova srdečnější byla, až domluvím, nežli nyní zazněla!“ řekla Marie s velikým důrazem. „Já vás nemohu přemlouvati — já vám nemohu myšlénky a zdání své vtírati; ale povím jenom, prostě a pravdivě, co vám v této případnosti jednoduché české děvče říci může. Až posavad jsem toho domnění, že povolání mužovo něco více obsahuje, nežli dívku milovati anebo býti od ní milován. Muži ukládá život vyšších povinností a sladších rozkoší. Víra, národ a vlast drží ho pevným ramenem, a kynouce mu k důstojnému, vznešenému cíli, ženou jej často do tuhého boje s protivnými okolnostmi, z něhož pak unaven se domů navrací, aby se v tichosti zotavil a k novému zápasu pookřál. A potom začne vláda ženina! Potom jest láska dívčí na svém trůně, potom kvetou růže její, potom se klenou libostinná loubí její — a v nich jest mužova posila a zotavení. Já bych musela muže navzdor své lásce nenáviděti, já bych musela všelikou památku jeho z krvácejícího srdce vytrhnouti — kdyby k vůli mně jedinou myšlénkou, jediným, dosti malým slovem nebo krokem na vlast, na svůj národ, na blaho krajanů svých zapomněl! Já bych jím musila jako zrádcem nejsvětějších citů opovrhnouti a varovati se ho jako člověka, schopného všech neřestí!“

S okem zaníceným, s tváří uzardělou byla dívka mluvila; nehezká tvář její zdála se býti osloněna nadpozemským úsvitem, a všecka nelibost byla z ní zmizela. S podivením poslouchaly ji ženštiny: oko Hedvičino se ani ze rtů jejích nehnulo.

„Odpusťte, že sama o sobě mluvím!“ — jala se nyní Marie tišším hlasem dále mluviti. „Kdyby mne člověk opustil, který mi snad jednou o lásce mluviti bude — nebylo by arci divu; ale smýšlení moje by se nezměnilo, a kdybych i tak milostně spanilá byla, jako vy jste, panno šlechetná! Avšak rovnou měrou — jako bych zpronevěřilce nenáviděla, tak bych i věrně, nevyvratně a věčně milovala muže, který neohlédaje se, že mu ztráta dívčí lásky hrozí, s bolestí sice, s mučivým zápasem, ale předce mužně veliké své povinnosti koná. Ocelovými řetězy upjala bych na něj duši svou — a zvláště kdyby byl tak hodný, tak dobrý, tak milostný, tak učený a spanilý, jako je mistr Boček.“

„Aj, panno! vy jste si vlastnosti pana mistra velmi dobře prohlídla!“ prohodila Hedvika trochu z kysela a nemohouc jakési tajné hnutí žárlivosti utlačiti, rychle sem a tam přecházeti začala.

„Spravedlivý Bože!“ zvolala Marie, ruce leknutím spínajíc; „já vás prosila, abyste srdečněji promluvila, až já domluvím — a vy nyní — ó nechte vší hořkosti!“

„Ale co pak byste vlastně ráda, panenko?“ přejala nyní řeč stará Markyta, vidouc, že Hedvika v patrných nesnázích ještě semotam přechází. „Co chcete? — já vám posud nerozuměla.“

„Jen když mi šlechetná panna rozuměla,“ řekla Marie, očima po Hedvice zatočivši. „Ona ví, co žádám.“

„To vím“ — řekla tato hrdě, rychle se k ní obrátivši — „a budu za tou příčinou s otcem rozprávěti. Buďte jista, že pro vašeho pana mistra všecko učiním, co se slušně učiniti dá.“

„Neslušnosti nepožaduji,“ odpověděla Marie poněkud pohoršena; „a nemáte-li pro svého pana mistra co učiniti, pro našeho nečiňte ani kročeje! Dokud je v rukou našich, není ztracen.“

Po těch slovech se obrátila a kvapněji, než byla vešla, odebrala se z komnaty.