Dekret Kutnohorský (Tyl)/19.

Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl
18.	19.	20.

Údaje o textu
Titulek:	19.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 145–153. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V nemluvném úžasu, s rukama sepjatýma hleděla stará Markyta dlouhou chvíli za odešlou dívkou, a pohlížejíc opět na Hedviku, která ještě u velikém pohnutí po komnatě přecházela — nevěděla, jak rozprávku začíti a tajemství s prsou svaliti, které ji co kámen tlačilo.

„I ty milý Spasiteli!“ jala se posléz horliti. „Podívejme se na tu smělou panenku! Poctivý člověk byl by myslil, že sem vletěla holubička — a on to byl zatím zakuklený jestřáb! Jak pozorně, jak přetvářeně! Ale já to věděla! — a pranic se tomu nedivím. Pro svého milánka může i nejsvětější děvče ústa směle otevříti!“

„Quid dixisti, ancilla?“ obrátila se kvapně Hedvika, jako ze sna vystrašená. „Co to vypustili žvatlaví rtové tvoji?“

„Co již dávno vypustiti měli,“ řekla stařena. — „Nu, nu — jen sebou tak netrhej, zlatá panenko! Neškareď se! Celý pan mistr toho ani nezasluhuje — a protož myslím, že nevěru jeho snadno přetrpíš.“

„Nevěru?“

„Přisahati na to nechci,“ dokládala stařena, „ale panna Hedvika je rozumná, i umí rozeznati bílé od černého. Poslechněte a posuďte sama! Když mne byl vzácný pan otec k panu mistrovi poslal — tehdáž, milá dušičko! — víte, jak měli mezi sebou první mrzutost — dal ho k nám zas pozvati — já dobrá osoba nechala všeho ležeti a běžela, co nohy stačily. Ó kýž bych nebyla nikdy přes práh toho panáčka vkročila! — nebyla bych alespoň jinou v jeho náručí nalezla.“

„V jeho náručí?“ vyrazila ze sebe Hedvika, s klopotným srdcem poslouchající, a zahořela v tváři plamenem hněvu, studu a litosti. „V jeho náručí — povídáš?“

„To mi nemůže pan mistr upříti!“ potvrzovala pečlivá stařena. „Před obrazem Ukřižovaného mu to dosvědčím. Když jsem vešla do dveří, vytrhla se mu holka z náručí.“

„Vytrhla se mu!“ zvolala Hedvika s hořkým smíchem. „Tedy ji nechtěl ani před tebou pustiti?“

„To nemohu ujistit. Ale zapálil se ve tváři a nemohl mi pevně do očí se podívati.“

„A tys tak dlouho o tom mlčela? Tys pokojně na to hleděla, když mne snad denně klamal, denně nepravými sliby hlavu a srdce mi naplňoval? — Ty bys i pokojně byla se dívala, kdybych mu byla ruku k věčnému sňatku — — pryč, pryč mi z očí! Tuto stránku duše tvé jsem ještě neznala! Ona je tak černá, jako tvoje novinka!“

Hněvem a lítostí vyhrkly jí veliké, horké slzy na planoucí líce, a jako zoufajíc vrhla sebou rozjitřená dívka na sesli. Stará Markyta se zamlčela. Hlava její klesla, a ruce sepjaly se na prsou. Tak tu stála chvíli. Ticho bylo v komnatě. Konečně pozvedla opět hlavu, a náramná žalost jevila se v tváři její.

„Duše moje není černá, vzácná panno Hedviko!“ jala se tichým, bolestí udušeným hlasem mluviti, a oči její pozdvihly se důvěrně k nebesům. „Ale já vím — pamatuji se, jak zklamaná láska bolí, a protož ráda hořkost vaši snesu. — Proč jsem tak dlouho mlčela? Protože jsem sprostá, hloupá osoba, která se může navzdor svým očím a uším zmýliti — a proto, že jste vy sama moudrá, prozřetelná panna, která — myslila jsem — pravé od nepravého rozezná — která — myslila jsem — sama panu Bočkovi na stopu přijde. Ostatně mohla jste, panenko, pozorovati, že jsem nikdy veselá nebyla, když pan mistr práh domu našeho překročil, a kdybyste se mne byla jenom jednou, sama od sebe, zeptala: Co je ti, stará? Co se mračíš? — já bych byla s pravdou vyjela — jako bych nebyla jazyk za zuby držela, kdyby to bylo mělo s vámi a panem Bočkem k poslednímu kroku přijíti.“

„Dobře, dobře, milá Markyto!“ zvolala dívka, čerstvě se vzchopivši, a vzala stařenu za ruku. „Odpusť mi — ublížila jsem ti. Ale pověz — byla zde ona, kterou jsi v náručí jeho zastihla?“

„Tak pevně se mi podoba její v starou pamět nevtiskla, neboť okolo mne jen letěla,“ odpovídala stařena. „Ale ta živá starost, ta sladká slova, ta chvála na rtech dívky, ježto zde právě byla —“

„Ó není pochybnosti!“ zvolala Hedvika, oči si dlaní zakrývajíc. „Není pochybnosti! Ona jest to! Nyní teprva jí rozumím!“

Jakýsi tajný odpor, který se jí byl hned při prvním pohlednutí na tichou Marii zmocnil a mezi tím, co vděčná k svému dobrodinci dívka plamennými slovy o mistrovi, o povinnostech milenky a milence mluvila, bezděky v prsou jejích zrůstal — všechen onen odpor dostal nyní jisté tvářnosti, proměniv se v žárlivost. Touto jedovatou, ostrozubou saní uchvácena, nemohla déle chladného rozumu hlas poslouchati. Nyní poznávala, nyní věděla, proč byla Marie tak horlivými slovy chvalozpěv o Bočkovi zpívala, a dvojí hněv sápal se v duši její — že ji muž oklamal, jemuž byla srdce své zadala, a že ji šťastnější sokyně ještě s prosbou za nevěrníka na oči přijíti a zklamanou takto za blázna míti se opovážila. V prvním okamžení velela jí uražená hrdost všelikou památku na nevděčníka ze srdce vyrvati a zanechati jej zlému osudu. Potom zase přišeptávala jí panenská pýcha a vědomí svatě zachované věrnosti, aby šlechetněji sice, ale také důtklivěji se pomstila. I umínila si otce přemluviti, aby Bočkovi svým uměním, svou lékařskou zkušeností k pomoci přispěl; odhodlala se všecko učiniti, co by k ulehčení trapného stavu jeho posloužilo. Chtělať žhavé uhlí nad hlavou jeho shromážditi a takto mu trn lítosti a hanby do srdce vbodnouti.

Ale záměr její se pokazil. Určitě odepřel jí otec všelikou pomoc, kterouž od něho pro Bočka požadovala.

„Nesmrtelný Aeskulape!“ zvolal, čelo zamračiv. „Tu mihi insanam esse videris! Pozbyla jsi rozumu? Já mám úhlavnímu nepříteli svému pomocnou ruku podávati? tu ruku, kterou jsem přisahal naše práva proti útiskům brániti? — aby pozdraviv se mně ji zlomil! Nemluv mi o tom! Prosím tě, filia! Vyobcuj nevděčníka z myšlének!“

Avšak Hedvika neustoupila tak snadně od svého záměru. Ona byla pevně ustanovila nevěrníka zahanbiti. Mimo to zmocnilo se jí, když o samotě zůstala, sladké i bolestné tušení. Živá obraznost, ruku v ruce se starou, cele neuspalou milostí uváděla jí na oči obraz nešťastného milence — a takž dvěma odpornými city, mstyžádostí a láskou sklíčena, odhodlala se sama učiniti krok, který by ji náhle k cíli uvedl a světlo v nynějším stavu jejím rozšířil.

Začalo se po ulicích stmívati, když Hedvika rouškou zahalena, se starou Markytou se vedouc, k příbytku nemocného mistra chvátala. Co vlastně u něho chtěla, nemohla si ovšem zřetelně pověděti — celá bytost její byla roznícena a z kolejí všedních jako unešena; ale mocí nevýslovnou hnalo ji to k němu, jakoby vazbou čarodějnou k němu připoutána byla.

Cesta jí vedla po Staroměstském náměstí, dolů k Dlouhé třídě, kdežto se domy, nepořádně stavěné, v úzké prostranství sbíhaly. Tu se náhle proti nim zástup mladíků vyhrnul, hlasitý hovor vedoucích a svým množstvím skoro celou cestu zajímajících. Hedvika se lekla, a nějaké rozpustilosti se obávajíc, rychle i se svou průvodkyní v otevřená vrata nejprvnějšího domu vklouzla, chtíc počkati, až se veselá čeleď přežene. Ale jakoby se to bylo úmluvou stalo, zarazil se proud večerních tuláků zrovna před domem, v jehož tmavé předsíni Hedvika se byla ukryla.

„Ale ať mi do rána kníry odpadnou! — vím-li, proč vlastně tak na tom veršovci lpíte!“ začal nyní jeden z nich, mezi hučivým hovorem ostatních, své mínění hlasitě rozkládati. „Básnit a bláznit — to je od starodávna jeden pár nohavic!“

„Aha!“ odpovídal druhý. „Rozšafný pan Mrhule vykládá svůj mozeček a rád by něco utržil. Pánové, kupujte! Kdo dá víc? Můžete si jím lenošky vycpati, až vám kraví chlupy vypadají.“

„Bene, filosofe — optime!“ ozval se zas první. „Jen kupuj také! Já ti dám přidánku. Nebo do tvé kotrby se toho vejde nejvíce!“

„I dáte-li pak pokoj, štěklouni!“ vmísil se do toho třetí. „Není-li po tvém rozůmku, pane Mrholíku, že se o mistra Bočka staráme — tedy okaž nám všem, i mistrům našim, jak se vlastně chovati máme; ale nezapomeň, že se nebe nad ztracenou, avšak opět navrácenou ovcí více raduje, nežli nad stem dobře schovaných!“

„I pro mne si dělejte, co se vševědoucím pánům líbí!“ odpověděl první. — „A jelikož o nebi mluvíš a sebe sám bezpochyby za Pána Boha držíš, nemůže býti nejmenší pochybnosti, že všecko moudře vyvedete. Ale vaše moudrost mi předce dovolí, svoje zdání pronesti? Či je kdo mezi vámi, který myslí, že mi naše věc tak na srdci neleží, jako vám všem? A já vám povídám: Z Bočka nebude nic — pranic! On vězí v tenatech té německé ochechule — vězí v nich až po uši, a Samsonem nebyl nikdy, to víte, aby mohl řetězy přetrhat; to on spíše v bázni boží na lůně své Dalily si pospinká.“

„Ale na mou duši!“ dal se nyní čtvrtý hlas slyšeti. „Frankensteinovic panna za to také stojí, aby člověk na doktorské roztržky trochu zapomněl!“

Ale sotvaže byl tato slova ze rtů vypustil, začalo to v celém zástupu jako v oulu bučeti.

„Cože povídáš? — I podívejte se na toho fatkáře! — Dejte mu přes hubu! — Hoďte ho do louže!“ — I dělo se to s křikem a se smíchem.

„Nu, nu, slavná rado Karolinská,“ zkřikl mezi to zase onen čtvrtý hlas — „neodsuzuj, dokud jsi nevyslechla! Mohu já za to — aneb kdokoliv jiný mezi námi — že je panna Hedvika quoad corpus et ejus membra učiněná Venuše? To nebude předce nikdo zapírati? Jestli ale jinak za to stojí, aby se poctivý Čech a věhlasný mistr k vůli ní nad vlastí zapomněl — to jest jiná otázka, a tu jsem nechtěl svou prvnější propovídku zodpovídati.“

„Ale vždyť pak paní Fama roztrubuje,“ ozval se zase hlas jiný, „že je panna Hedvika miláček tvrdohlavého doktora — jeho zřetelnice, jeho solatium a deliciae. Což pak by tedy nemohla z lásky k mistrovi otce přemluviti, aby —“

„Těžko přemlouvati, když jazyk za zuby vázne!“ prohodil mezi to druhý. „Panna Frankensteinová je hodná dcera otce svého — a nemá kusa českého srdce, kusa citu pro to, proč a čím národ národem jest. A já bych se o hlavu založil, že raději mistra nechá, než aby mysl svou změnila.“

„To by nemohla arci nic moudřejšího učinit,“ řekl jiný; „neboť by jí to beztoho žádného sladkého ovoce nepřineslo, i kdyby mistra dostala — leda by s ním bez ustání o samotě sapfické verše zpívati chtěla. Světu — alespoň českému světu nesměla by se okázati; tu by málo radosti zkusila, a ještě méně cti získala.“

„Ale já nevím, co si věcmi hlavu lámeme, kterých se ani snad za mák strachovati nemusíme!“ prohodil zase jiný. „Což pak to máte tak jisté, že je Boček již na věky k té Němkyni upoután? Mně se všecko zdá, že on doma s někým jiným verše dělá! Já tam zahlídl sám něco ženského —“

„I dej si pokoj!“ začal se druhý z plného hrdla smáti. „Snad nemyslíš tu ploskonosou Popelku?“

„Dej si pozor na hubu!“ ozval se na to hlas, který nebylo posud slyšeti.

„Ah, Kuchynka!“ zvolalo jich na to několik. „Jsi již tady, bratře?“

„Ta ploskonosá Popelka“ — mluvil veselý student dále, „jak jsi pannu Mariánku vtipně pokřtiti ráčil, stojí tak vznešeně nad tebou, že bys k ní jako zakrnělý trpaslík k rozené královně na vysokém trůnu pohlédati měl. Nechte mi tu holku! — nebo na mou duši! kdybych snad někdy ten hloupý kousek udělal, že bych strčil krk pod břemeno stavu manželského, tedy bych to zkusil právě s tou ploskonosou Popelkou! Ostatně stojí od mistra Bočka tak vzdálena — jako čistá luna od naší tmavé, špinavé země — a pověstný náš veršovec hoří v skutku jen pro tu pyšnou Němkyni. Mně to můžete věřiti — neboť jsem měl příležitosti, otevřenýma očima na to hleděti.“

„A co dělá? jak se má?“ ptalo se jich několik najednou. „Jak jsi ho nalezl? Jak jsi ho opustil? Myslí ještě na doktorovic? Zůstane na té ochechuli lpíti?“

„To ví Bůh!“ odpovídal Kuchynka — „a dobrý anděl strážce — tak alespoň doufám — učiní, že srdce své od dívky odtrhne, která by nám byla na zkázu; neboť mluvte a myslete, co chcete — my Bočka potřebujeme, a my musíme práva svého dosáhnouti. Ostatně Boček z nejhoršího vyváznul, a kdybych měl dary na rozdání, dal bych staré i mladé hospodynce jeho — té řečené ploskonosé Popelce, věnec, jaký druhdy Římané — —“

Celý zástup byl se mezi tím pohnul ku předu, a poslední slova Kuchynkova zanikla v dálce.

S klopotným srdcem, křečovitě staré Markyty se držíc, stála v temném sínci Hedvika. Nedůvěřovala si oddechnouti, aby se neprozradila. Tisíce odporných citů bylo její útrobou mezi hovorem studentů proletělo, a nevýslovná ouzkost sevřela duši její. Brzo jí bylo, jakoby na pranýři stála; brzo jakoby se do hrobu položiti, jakoby plakati, jakoby se hněvati měla. Myslilať již, že na ni celá Praha prstem ukazuje — a v tomto strašlivém stavu rozhodla se náhle, jednou ranou zvěděti, za jakou cenu se do úst lidských připravila, čeho se nadíti, čeho se báti má.

„Pojď, pojď!“ zvolala násilně, ženu starou za sebou táhnouc. „Já si muším oddechnouti! Já musím roušku s očí strhnouti! — Veď mne k němu! Neváhej — neodmlouvej!“

Dobrá stařena si jen zhluboka oddechla, a oči k nebi pozvednouc, jakoby tam o pomoc prosila, vedla ji rovnou cestou k obydlí nemocného mistra.