Dekret Kutnohorský (Tyl)/17.

Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl
16.	17.	18.

Údaje o textu
Titulek:	17.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 122–133. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Dávno bylo po půlnoci, když se dle stavu a stáří tak rozdílní soudruhové z Bočkova obydlí zase na ulici dostali. Noc byla jasná, tisíce lamp hořelo na modré obloze; ochlazující větřík táhl po městě.

Mlčky kráčeli dlouhou chvíli všickni tři vedle sebe; jenom ohlas kroků jejich ozýval se v ouzkých ulicích.

Líbezné vědomí opanovalo celou duši Václavovu, a protož mlčel, chtěje číši této neobyčejné rozkoše do dna vypiti. Byltě se svým chováním této noci spokojen, a přebíhaje na mysli velikou řadu minulých nocí, které byl ztrávil bez prokázání skutku milosrdného, tak čistě lidského, přál si, aby se mu častá příležitost naskytala, kdež by krále svléci a pouhého člověka na sebe vzíti mohl.

Kat a student kráčeli za ním, každý dle osoby a povahy své jinými myšlénkami se zanášeje. Oba mlčeli. Kuchynka zpomínal na události předešlého dne a večera, i chystal se vydati oučty vůli královské.

Konečně přešli polovic Kaprové ulice, a král se zastavil „u červené lišky“.

„Po denním díle je slušno, aby se tělo posilnilo — slýchal jsem odjakživa,“ jal se tu žertovně mluviti; „rád bych ale také věděl, jestli to oudům neuškodí, když je po nočním díle občerstvíme. Co myslíš, doktore Kuchynko?“

„Je-li tělo královské, se všemi jeho přídatky, z té samé hlíny utvořeno jako lidu sprostého“ — jal se mladík týmž způsobem odpovídati — „tedy bych podle své moudrosti myslil, že by to pranic neuškodilo, kdybychom křehkým oudům nějakého potěšení dopřáli. Ostatně dá se také lépe mluviti, když něco mokrého hrdlem probíhá, a já tuším, že —“

Poslední slova ztratila se mezi hlukem tří silných ran, kteréž Václav pěstí na viklavou okenici pokoutní krčmy učinil. Zároveň s tímto tlučením zaštěkal také pes, jakoby teprv dle tohoto přídavku krčmářka poznati měla, jací to hosté přicházejí.

V malé chvilce otevřely se dvéře, a poctivá vdova, paní Dorota, objevila se v celé své šířce za prahem. Dřevěný svícen třásl se jí v masité ruce, a ponížené vítání vázlo jí v ústech. Ticho bylo sice v domě, ale dle úplného obleku poctivé krčmářky bylo viděti, že tu ještě nedávno žíznivých hostů měla.

„Aha!“ zasmál se Václav. „Paní Dorota očekávala zajisté naši milostivou návštěvu, že se tak vyfintila! — Anebo jsi jedna z oněch panen ježto s naplněnou lampičkou čekají? Nu, potěš se! Ženich nezůstane dlouho za dveřmi — já ti za to ručím.“

Mezi tou řečí byl zatím vešel do jizby — a ostatní i se psem vstoupili za ním.

„Ach, kdybych se mohla nadíti, že se dnes taková milost bídnému domku mému stane, byla bych ratolestmi okrášlila dvéře i cestu!“ odpovídala krčmářka, pozorujíc veselou mysl královu a urovnávajíc pozdním hostům nejpohodlnější místo k sednutí.

„A já bych tě byl dal na tom ratolestí uškvařiti!“ prohodil Václav; „neboť vidím, že nejsi k napravení stran krčmářského pořádku; a poněvadž se mi zdá, že tvoje hříšnost ve tvém sádle vězí — nemohu jinak soudit, nežli že nedáš dříve pokoje, leda až s tebe kost a kůže viseti bude.“

„Ach, ty milostivý Bože!“ sepjala krčmářka válcovité ruce. „Já a nepořádek! Hřích! Od té chvíle, co mě nemilost tvá potkala, celý večer ani živé duše pod střechou, ani skřítka u stolu; kde se má vzít nepořádek? — jaký hřích? Ale ať si nikdo přes práh opuštěné lišky nekročí, jen když tvoje Milost u nás pobude! Včera jsem dostala malvazinku — jako med; soudeček leží ještě nenačatý ve sklípku, jako bych byla věděla, že se tou lahůdkou nejvznešenější jazyk v království českém nejdříve ovlažiti musí. Hned jsem tady s plným žbánečkem.“

Takto mluvila paní Dorota hbitým jazykem, a pak se valila ze dveří. Ale Václav si jí hrubě ani nevšímal. Chtěl si již odpočinouti; proto si postavil jednu židlici tak, že se zády do kouta položiti mohl, druhou ale tak, že na ní obě nohy složiti a natáhnouti, a tudíž v té nejpohodlnější postavě, polo sedě, polo leže, slíbené lahůdky požiti mohl.

Kmotr jeho posadil se z druhé strany, a Kuchynka, stoje v prostřed jizby, hrál ještě se psem, který se byl, mimo svůj obyčej, s mladíkem již hodně seznámil.

„Nu, pane doktore?“ jal se nyní Václav oudy narovnávaje mluviti. „Nelíbí se také přisednouti? Či ostýchá se moudrost tvoje oddati se světským potřebám, abys neutopil ducha v rozkošech?“

„Pravá moudrost hodí se do všech okolností života,“ odpověděl Kuchynka, chápaje se židlice, „protož také v krčmě ke stolu.“

„Aha! proto se hodila také s mečem v ruce na ulici do rvačky!“ prohodil Václav polo v žertu, polo v přísnosti; neboť oči jeho spočinuly při těch slovech zpytavým hledem na zmužilém jinochu.

„To nebyla moudrost, královská Milosti!“ odpověděl student přímě. „Tu jsem utopil před tím ve víně. To byla česká krev! Ta mě od některého času zpropadeně svrběla, a já myslil, že to bude, jako bych si dal žilou pustit, když mě ocel švábských studentů polektá.“

„Tak? A což kdyby byl ocel český některému Švábu kůži natrhnul? Myslíš, ty prožluklé doktůrče, že každého krev svrbí?“

„Na vysokých školách, tvým slavným otcem založených, nyní každého. To mi věř — per Jovem!“

„Blesky boží!“ zvolal Václav. „A což pak nevíte, kluci, že vás mohou páni doktoři po každém krve pouštění z domu vyhnati?“

„To mohou! — ale pak bys mohl, i měl bys také pány doktory, jak nyní jsou, vyhnati — málo kterého vyjímám. Také je kůže svrbí — a jestli si mečem krve neubírají, zkracují si život žlučí a pelyňkem.“

Dříve, nežli se Václav na úplný smysl slov mladíkových zeptati mohl, vrátila se paní Dorota. Sama přinášela velikou cínovou konvici a dívka za ní tři cínové číše.

„Oho!“ zvolal král, dívku zhlídnuv. „Ještě jedna panna, ježto s hořící lampou na ženicha čeká? Na mou duši! mně se zdá, kdybych začal hledati, že jich všech dvanácte naleznu.“

„Ani živé dušinky nenašla by Milost tvoje!“ zaklínala se krčmářka, „leda starou, poctivou ženu, která mi v skrovničkém hospodářství pomáhá.“

„Pomáhá ti tahle také?“ ptal se Václav, hlavou pohodiv a plnou číši k ústům přiloživ, ani oka s ní nespustil. Bylať to dívka asi dvacítiletá, zdravých, buclatých tváří, mezi nimaž skoro ploský nosíček jako malý všetečka seděl. Dvé černých, neohroženě kolem těkajících očí dobře se k němu hodilo.

„Ach ty moje Milosti!“ vzdychla si poctivá krčmářka, „toť víš, pane, že ubohá slabá vdova sama všude dohlídnouti nemůže. Nemá-li brzo s mošnou po žebrotě chodit, musí někoho okolo sebe mít, který by za jedno všude oči měl — a za druhé na hosti přívětivě se usmáti dovedl.“

„Víte-li pak ale, poctivé duše!“ zasmál se Václav, „že bych vás mohl za to vaše přívětivé usmívání strčiti do koše a ve Vltavě vykoupati?“

„A — a —“ začala paní Dorota jektati nevědouc, má-li slova králova za pouhý žert anebo za opravdivou výstrahu považovati, „to by bylo pro nás nehodné tuze mnoho milosti, kdyby měla Milost tvoje takto o nás pečovati!“

„Nu, kdo ví, co se nestane!“ řekl Václav. „Hezké podívání by to aspoň bylo, an bysi sebou házela a se kroutila, až by ti voda do huby tekla; a na způsobné tělo tvoje přišli by se malířové ze všech končin světa podívat.“

„Před Liduškou by také žádný oči nezavřel!“ prohodil nyní Kuchynka. „To je také kousek způsobného těla!“

„I vida vševědoucího panáčka!“ ozvala se na to dívka. „Mně se zdá, že nemůže pan student až posavad nic o způsobnosti nebo nezpůsobnosti mého těla říci — a vůbec by mu lépe slušelo, kdyby nos do kněh strkal, nežli do řeči, když moudří lidé rozprávějí.“

„Bene, bene, suavissima!“ chechtal se Václav. „Ty máš zoubek na pravém místě, a kdyby nám času zbývalo, nechal bych tebe a pana doktůrka, abyste se trochu pokousali. Zatím nám ale povězte: která z vás dvou máte chuti do vdavek?“

„Do vdavek?“ podivila se paní Dorota, očima s jednoho na druhého přebíhajíc.

„Do vdavek?“ opáčila její pomocnice, jakoby se o žbán piva jednalo. „Do jakých to vdavek?“

„Aha! ta se dobývá hned na jádro!“ zasmál se Václav po notném doušku, práznou číši vesele na stůl postaviv. „Do pořádných, dobrých vdavek, ještěrko! Mám za lubem notného ženicha, a jedna z vás dvou si ho musí vzít.“

„Ale ty milostivý Bože!“ spílala krčmářka masité ruce. „Co pak jsem dnes pomatena samou radostí ze vzácných hostů, že dobře neslyším, anebo —“

„I nedělej se, matičko, hloupější nežli jsi!“ skočila jí dívka do řeči. „Pán má pro nás dvě k vdavkám schopné osoby jenom jednoho ženicha. Slyšelas to tak dobře jako já. — Je mladý?“ zeptala se pak rozveseleného Václava tak lhostejně, jakoby na trhu o kohouta smlouvala.

„Já nevím, jak daleko mužská léta k mladým počítáš,“ řekl Václav.

„Má snad asi padesát? — Že ne?“

„To má dozajista!“

„To bude vyšeptalý, zakrnělý houžvička… nech si ho, matičko!“ vece dívka. „Já mohu ještě počkati, až se mi něco slušnějšího nahodí. Pán chce bezpochyby ženicha jen potrestat, že mu vyhledává nevěstu — a tuť je to jedno, dostane-li mne anebo tebe.“

„Při sám Bůh, holka! z tebe bych měl udělati doktora, kdyby jednou v Karolině prázdné místo zůstalo!“ zvolal Václav. „Pro mého ženicha bylo by tě škoda. O tebe se jinak postaráme. Zatím se upokoj! A ty, matičko, chovej nám ji jako za sklem — to ti povídám! Za to jsi ode dneška nevěstou — pamatuj si to a přichystej se k tomu! Až bude čas k oltáři, dám ti vědět. Teď nás ale nech — a podívej se, není-li v soudečku ještě trochu malvazu!“

Jako pomámená valila se krčmářka od stolu, a dívka běžela do sklepa. Václav ale zbytek sladkého nápoje z číše hrdlem propustiv, obrátil se ke Kuchynkovi.

„A nyní mi pověz, doktůrče,“ jal se mluviti, „co znamenala prvé slova tvoje, že bych měl doktory vyhnati, ze je kůže svrbí a tak dále!“

„Ale ty milý pane z královského Vyšehradu!“ zvolal student. „Což pak jsi mi skutečně nerozuměl? Ale arci, rád ti věřím! Pravda není hudba pro uši královské — a pak jsi byl dlouho za mezí — pro jiné starosti neměl jsi času pečovati o rozmíšky svých Pražských doktorů. Však oni sami zase přijdou, jak mile zaslechnou, že jsi se navrátil — Čechové i Němci přiklusají.“

„Jakže?“ zkřikl Václav a udeřiv na stůl, nahnul se až k samému jinochu. „Blesky boží! Co pak si ten pronárod ještě nedává pokoje?“

„A jak by si dal pokoj, když se o něm v pravých puntíkách ještě nikdy neshodl?“

„Neslíbily mi obě strany pod ztrátou mé knížecí milosti, že od toho proklatého učení Viklefova upustí?“

„Jakže, králi?“ tázal se Kuchynka, a jiskrné oči jeho spočinuly na očích králových s velkým důrazem. „A ty bysi v pravdě myslil, že toliko několik cizozemských bludů českým mistrům hlasu pozdvihnouti velelo? Ty bysi v skutku nevěděl, že toliko svaté právo syny české pohnulo, čest a prospěch národní proti cizím škůdcům hájiti? Myť jsme vůbec toho mínění, že mistr Jeronym i Jan Husinecký věc tuto královské Milosti tvé náležitě přednesli —“

„To učinili!“ řekl Václav poněkud nevrle. „Avšak mluvili také jiní a pověděli mi, jakou hru tito dva páni s věčným spasením lidu našeho začíti hodlají. A podobno je to oběma! Jeronym je živý plamen — hned na střeše — a Jan je tichá voda — a ty bývají hluboké.“

„Kdokoli s tebou, pane, mluvil“ — řekl Kuchynka mimo svůj obyčej velmi vážně — „v té věci té obelhal.“

„Jakže, kluku?“ rozpálil se král. „Víš, co pravíš? Světské i duchovní hlavy tohoto království, se všemi pány preláty, doktory a mistry usnesli se na tom —“

„— že knihy Viklefovy zavrhnou — pravdu díš, králi můj! — já si to dal dobře vysvětlit,“ přejal mu jinoch další řeč s velikou vážností — „a posud žádná strana — ani ohnivý Jeronym, ani tichý Jan — nikdo neučinil kroku, který by čelil proti usnešení vašemu. Tím ale neodřekli se Čechové práva svého na tři hlasy, jichžto v záležitostech naší almae matris užívati mají; tím se nezavázali, že složí ruce do klínu, kdežto se o čest a prospěch domácích před cizími jedná. A to mi věř, králi a pane můj!“ pokračoval jinoch s tváří plamennou — a horlivost nedala mu déle seděti; vzchopil se před králem a slova jeho nabývala vždy větší a větší důstojnosti. „To mi věř, pane! synové oněch Čechů, kteří, nemohouce déle na utrpení lidu a hubení požehnaných dědin pod správou Jindřicha Korutanského hleděti, přirozeného práva svého tou měrou použili, že nehodnému prostopášníku a zhýralci korunu královskou s hlavy strhli a hladovou tuku českého pijavici z dědin svých vypudili — synové oněch Čechů, kteří se pak samovolně pod ochranný plášť slavného děda tvého utekli — těchto Čechů synové, pravím, kteří památku otce tvého jakož oslavitele národu českého hluboko v srdci nosí — pohledají nyní k tobě, co k obhájci národu svého, a jakož jich důvěra pevná jest, tak pevný jest i jich úmysl, že od požadování práva svého dříve neupustí, dokud jim ho spravedlnost tvoje nepotvrdí!“

Pozorně byl Václav mladíka poslouchal, a když mluviti přestal, ještě hodnou chvíli s něho oči nespustil. Potom si naliv čerstvě přineseného malvazu do číše až po kraj a jedním douškem ji do sebe vliv, s těmito slovy k mladíkovi se obrátil: „Víš-li pak, panáčku, že jsi mi štíra do duše nasadil? — Já tě nechal mluviti, a slova tvoje, nezapírám to, padala jako ohnivé krůpěje do prsou mých —“

„Ó, tedy toho štíra zamáčkni, a ohnivé krůpěje nechať se jako vlažná rosa v prsou tvých rozplynou!“ zvolal mladík a ruce jeho spočinuly přitom sepjaté na srdci. „Můžeš to hravě, pane, můžeš to jediným slovem učiniti, a učiníš jenom dle spravedlnosti. Přiřkni trojí hlas národu českému!“

„Ale ty prožluklý doktore!“ začal se Václav na židlici otáčeti, dílem jakoby se důtklivým slovům jinochovým uhnouti, dílem jakoby dle nich učiniti chtěl; neboť tak upřímného, tak neohroženého mínění nebyl ještě slyšel. „Což pak mohu soudy v krčmě pronášeti? Uveď mi to na mysl jiného času a — na patřičném místě.“

„Díky, díky, milostivý pane!“ zvolal Kuchynka a ruku Václavovu pochytiv, začal ji dětinsky líbati.

„I blesky boží!“ řekl král. „Dej pak si pokoj, dětino! Při sám Bůh! to je něco pro lidské huby! Král a student po půlnoci v krčmě — a rokování o právech národních! — Ustup, hochu, ustup! Máme čas, abychom se domů podívali. Tuhle náš kmotr začíná se již škaredit.“

„Ještě něco, milostivý pane můj!“ řekl jinoch s tváří radostnou před krále se postaviv, „a sice poníženou prosbu stran mé nepatrné osoby. Já dnes, nebo raději včera několik hloupých kousků vyvedl —“

„Však je pravda!“ zachechtal se Václav velmi laskavě. „Tvou zpověď jsem ještě neslyšel.“

„Patří také mezi pletky našich doktorů,“ jal se mladík vypravovati. „Učený Jeronym hledal mezi mistry, kdo by jako statný obhájce vystoupili a věc naši s poníženou poklonou před Milost tvou přednesli. I zval k tomu cíli také mistra Bočka, našeho veršovce. Ten ale opovrhnul jeho vyzváním, neboť mu dcera starého Anselma z Frankensteina v srdci a mozkovici vězí —“

„Našeho starého doktora?“ vskočil mu král se smíchem do řeči. „Ah, nesmrtelný Aeskulape! toť se arci nemohl zamilovaný holoubek starému sokolu opříti!“

„Ta baba, jemuž medová slova ze rtů dívčích více platí nežli prospěch a škoda celého národu! — My to zvěděli, a zastihnuvše bázlivce dnes na procházce, nemohli jsme se zdržeti, i před nastávajícím tchánem a nevěstou jej pohaněti. Vůbec podobal se včerejšek k tomu, jakoby nám chtěl všude příležitost poskytnouti, abychom si dávno chovanou žluč na odpornících vylili. Ze zahrady od plných žbánků se navracejíce, potkali jsme houfek Švábů, s kterými jsme se již dávno ve školách škádlili. Večer byl tak lahodný — krev hořela — kůže začala svrběti — s Pánem Bohem tedy do toho! Začátek byl dobrý; ale konec — nu vždyť sám víš, jak to vypadlo, a zejtra toho bude plná Praha! Abych se upřímně vyznal, nebojím se nějaké malé mrzutosti před soudem pánů mistrů a doktorů — jestiť to věc, jaká se denně i nejpočestnějšímu člověku přihoditi může; ale k vůli naší věci, k vůli tvé královské Milosti přál bych si, abych neměl žádné mrzutosti, abych čistě a nevinně stál před svými stíhači.“

„A jak to myslíš, doktůrče?“ ptal se Václav, chystaje se k odchodu. „Mám já snad viny tvé vzíti na sebe?“

„Na sebe vzíti — nikoliv; ale se mne svaliti, pane můj!“

„Tenkráte nemohu ti po vůli učiniti, jelikož dnes na úsvitě Prahu opět opustím. Chceš-li ale, odvolej se na mé slovo; já ti odpouštím.“

„Nechtěl bysi mně, pane, dáti něco na důkaz neskončené milosti své?“ řekl kvapně Kuchynka. „Jedno, dvě slova tvou rukou napsaná budou mi pevnou záštitou.“

„Při sám Bůh, člověče!“ zvolal Václav, oči pronikavě na mladíka upíraje, „ty se mnou mluvíš a jednáš velmi bratrsky! I přiznávám se, že se proto na tebe nehorším. Hleď jenom, abych příštího času nikdy své důvěry nelitoval — neboť víš, já mám vždy člověka po ruce, který ví, co je pokutovati.“ Při tom pohodiv hlavou kývnul na svého průvodce; ten ale stoje tu jako socha kamenná, ani nelibost ani zalíbení při těchto slovech nejevil. — „Při tom při všem ale nevím, jak můžeš v těchto místech něco písemného žádati?“

„Nestarej se, pater patriae!“ řekl student rozmarně.

„Ego omnia mea mecum porto — to jest, papír a černidlo mám v kapse, abysi viděl, že se také s jinými věcmi nežli se žbánkem a mečem obírám.“

Přitom vytáhl z ňáder malou psací knížku, do nížto dle tehdejšího způsobu u přednášení učitelů žákové své poznamenání dělali — vyndal i malou, kulatou dřevěnou schránku s černidlem a perem, a vytrhnuv z knížky list papíru, vše to před krále na stůl položil. A Václav chopiv se v rozmaru svém pera namočeného, napsal na list tato slova: „Studiosus Kuchynka prázden jest vší viny a těší se z milosti svého krále — Václava.“