Dekameron/Den třetí/Povídka pátá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povídka pátá
Autor: Giovanni Boccaccio
Původní titulek: Novella Quinta
Zdroj: BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 275–282.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad: PD old 70

Zima daruje panu Francescu Vergellesi jednoho ze svých koní, aby s jeho svolením mohl promluvit s jeho manželkou, a když paní mlčí, on odpovídá na místě jejím, a podle jeho odpovědí pak všechno se stane.

Panfilio skončil svoji povídku provázen smíchem dívek a královna vážně nařídila Elise, aby pokračovala. Ona pak, jsouc uštěpačná, nikoliv ze zlomyslnosti, ale z dávného zvyku, počala takto:

„Mnozí se domnívají, že když vědí mnoho, jiní nevědí ničeho. Tito pak často, domnívajíce se, že si dobírají jiné, shledávají pak, že byli jinými napáleni. Protož myslím, že jest velmi pošetilé, když někdo bez potřeby zkouší důvtip jiného. Avšak, kdyby snad každý nesouhlasil s mým míněním, chci, následujíc pravidla daného pro naše povídky, vypravovati vám, co se přihodilo jednomu šlechtici z Pistoje.

Žilť v Pistoji šlechtic zvaný messer Francesco, z rodiny Vergellesi, muž velmi bohatý a moudrý i rozšafný k tomu, ale nad míru lakomý. Tento, maje se státi městským správcem v Miláně, opatřil se vším, čeho třeba, aby se mohl s náležitou okázalostí tam odebrat, mimo koně, jenž by byl dost krásný pro něho, a nenaleznuv žádného, jenž by se mu líbil, byl velmi mrzut.

Byl tehdáž v Pistoji mladík, jehož jméno bylo Ricciardo, jenž byl sice nízkého rodu, ale velmi bohatý a chodil si tak ozdobně a uhlazeně, že vůbec všemi zván byl Zima čili fintidlo, a dlouho již miloval manželku pana Francesca a nešťastně po ní toužil, neboť byla nanejvýš krásná a velmi počestná. Nuže, tento měl jednoho z nejkrásnějších koní v Toskaně, jehož velmi miloval pro jeho krásu. A poněvadž bylo vůbec známo, že miluje manželku pana Francesca, pravil kdosi jejímu manželi, kdyby o toho koně žádal, že by ho dostal pro lásku, kterou Zima chová k jeho paní.

Pan Francesco, puzen lakotou, dal si zavolati Zimu a tázal se ho, zdali by mu koně prodal, chtěje, aby mu jej Zima nabídl darem. Zima, slyše to, byl tomu rád, i odpověděl šlechtici:

„Pane můj, kdybyste mi dal vše, co na tomto světě máte, nemohl byste mi odkoupit mého koně. Avšak darem mohl byste jej míti, kdyby vám bylo libo, za tou podmínkou, abych, dříve než jej dostanete, mohl s vaším svolením a ve vaší přítomnosti promluviti několik slov s vaší manželkou, tak, aby mne neslyšel nikdo jiný, než ona.“

Šlechtic, sveden jsa lakotou a doufaje, že jej bude moci obelstít, odpověděl, že mu to vhod a aby tak učinil, kdykoli mu libo. A zanechav jej v síni svého paláce, odebral se do pokoje ke své manželce a když jí byl oznámil, kterak snadno by mohl získati koně, nařídil jí, aby vyšla vyslechnouti Zimu, ale by se střežila, aby, nechať mluví k ní cokoli, odpověděla mu ať málo, ať mnoho.

Paní bylo to velice proti mysli, avšak poněvadž se slušelo vyhověti přání manželovu, slíbila, že tak učiní, a šla za svým manželem do síně, aby vyslechla, co by jí Zima chtěl povědět. Zima, dav si od šlechtice potvrdit smlouvu, usedl s paní do nejvzdálenějšího kouta síně a takto počal mluviti:

„Vznešená paní, zdá se mi býti jisto, že jste tak rozšafna, že velmi dobře již dávno mohla jste porozumět, k jak velké lásce svedla mne vaše krása, jež nade všechnu pochybnost převyšuje veškeru krásu, kterou jsem byl kdy viděl. Nemluvím o vašich chvalitebných spůsobech a neobyčejných ctnostech, jimiž jste nadána a jež by musely si podmaniti duši kteréhokoli šlechetného muže, není tudíž třeba, abych vám zjevil slovy, oč vzrostla a rozplamenila se láska moje, jakou nikdy žádný muž k ženě nechoval a jež zajisté v mém bídném životě přetrvá tyto údy, a ještě více, — miluje-li se na onom světě tak, jako tuto, — budu vás milovat na věčnosti. A pročež můžete býti ubezpečena, že nemáte ničeho, nechať to cokoli, ať vám to drahé či sprosté, co byste tak bezpecně mohla považovati za svůj majetek a tak bezpečně na to počítati, jako mne a cokoli mi náleží. A abych vám podal toho nejbezpečnější svědectví, pravím vám, že považuji za největší milost, kdyby se vám zalíbilo, poručit, abych učinil pro vás cokoli mi možno, jako bych nemeškal učinit, kdyby celý svět na můj povel ihned poslechnul. A protož, jsa úplně váš, jak jste již slyšela, nikoliv bez důvodu odvažuji se vznésti svoje prosby k vaší vznešenosti, odkud a ne odjinud mohou mi jedině vzejíti pokoj, blaženost a spása. A jestliže jako nejpokornější sluha prosím vás, drahý můj poklade a jediná naděje mé duše, — jež v milostném zápalu tolik ve vás doufá — abyste byla tak milostiva a zjevila mi, že se zmírnila posavadní vaše krutost ke mně, jenž náležím zcela vám, abych posilněn vaším milosrdenstvím mohl pravit, že jakož jsem zamilován do vaší krásy, tak žiju vaší milostí, a jestliže na moje prosby hrdá vaše duše se neskloní, zajisté schřadnu a zemru a bude lze tvrdit, že jste mne zavraždila. A nehledě k tomu, že by vám moje smrt nebyla ke cti, věřím přece jen, že někdy by vám svědomí činilo výčitky, že jste to neměla činit, a mnohdy jsouc lepšího smýšlení, pravila byste sama k sobě: „Nastojte, kterak jsem chybila, že jsem neměla slitování se svým Zimou!“ A poněvadž by to více nespomohlo, spůsobilo by vám to velké hoře. Pročež, aby se tak nestalo, mějte to na paměti, dokud mi můžete pomoci, než zemru, a mějte se mnou slitování, neboť jedině na vás záleží, abyste ze mne učinila nejšťastnějšího neb nejubožejšího člověka. Doufám, že taková bude vaše laskavost, že nestrpíte, abych za tolik lásky měl v náhradu smrt, ale že vlídnou odpovědí a plna milosti posilníte duši moji, jež vaším pohrdáním poděšena všecka se chvěje.“

A odmlčev se, uronil několik slz a ulehčil si hlubokými vzdechy, načež jal se čekati, co urozená paní odpoví.

Paní, kterou byly nedojaly dlouhé tužby, rytířské hry, zastaveníčka a jiné podobné věci, jež Zima z lásky k ní podnikal, pohnuta byla láskyplnými slovy, jež byl pronesl horoucí milenec, a počala cítit, co nikdy před tím nebyla pocítila, co jest láska. Ačkoli pak, poslušna jsouc rozkazu svého manžela, mlčela, nemohla přece potlačit lehký vzdech, jímž prozradila, co by byla ráda, odpovídajíc Zimovi, dala na jevo.

Zima čekaje chvíli a vida, že nenásleduje žádná odpověď, podivil se, pak ale poznal, jakého úskoku byl šlechtic užil. Avšak, pohlednuv jí ve tvář a vida, kterak několikráte k němu obrátila oči, a mimo to pozoruje její vzdechy, jež se jí veškerou silou draly z prsou, nabyl znovu naděje a posílen jí, připadl na nový prostředek a jal se na místo paní, jež jej poslouchala, odpovídati sám takto:

„Milý Zimo, zajisté že již dávno spozorovala jsem, že láska tvoje ke mně jest veliká a dokonalá nade vše, nyní pak tím více jsem se přesvědčila z tvých slov a jsem tím spokojena jak náleží. Jestliže jsem se ti zdála tvrdá a krutá, nechtěla bych, abys se domníval, že jsem v mysli své byla takou, jak jsem se tvářila, neboť jsem tě povždy milovala a vážila si tě nad kteréhokoli jiného muže, avšak musela jsem tak činit z obavy před jinými a abych zachovala pověst počestné ženy. Avšak nyní nastala doba, kdy ti budu moci podati zřejmé důkazy, že tě miluji, a nahradit ti lásku, kterou jsi ke mně choval a dosud chováš. Pročež upokoj se a buď dobré mysle, neboť pan Francesco v několika dnech odebere se do Milána jako městský správce, jak ti známo; vždyť z lásky ke mně daroval jsi mu krásného koně. Když odjede, slibuju ti bezpečně na svoji víru a pro lásku, kterou k tobě chovám, že za několik dnů budeš u mne a že svoji lásku vesele a úplně si ukojíme. Abych pak více nemusela o této věci s tebou mluvit, věz, že onoho dne, kdy uvidíš dva šátky pověšené v okně mé komůrky, jež se nalezá nad naší zahradou, z večera, dávaje dobrý pozor, abys nebyl viděn, smíš zahradními dvířky ke mně vejít. Nalezneš mne čekající tě a dopřejeme si veškeré rozkoše a kratochvíle, po které toužíme.“

Na to Zima promluviv takto jménem paniným, jal se mluviti svým jménem a odpověděl takto:

„Nejdražší paní, svrchovaná radost nad vaší laskavou odpovědí tak zaujala všechnu moji bytost, že jedva dovedu vzdáti vám povinný dík, a kdybych i dovedl pohovořit, jak bych si přál, nestačila by doba sebe delší, abych vám dokonale mohl poděkovati tak, jak bych chtěl a jak bych měl učinit. A pročež ponechávám vašemu milostivému uznání, abyste uhodla, co, jakkoli si přeju, nemohu vyjádřiti slovy. Jen tolik vám pravím, že co jste mi uložila, hodlám učiniti najisto, a když pak budu tím více ubezpečen velkou milostí, kterou jste mne obdařila, vynasnažím se ze vší síly své vzdáti vám díky co nejvroucnější nade všechno pomyšlení. Nyní, kdy již nezbývá čeho povědět, nejdražší paní má, dejž vám Bůh tolik radostí a tolik štěstí, jakých si sama nejvíce přejete, a tím poroučím vás Pánu Bohu.“

Po celou tu dobu paní nepronesla jediného slova. Tu Zima povstal a přistoupil ke šlechtici, jenž vida, že povstal, popošel mu vstříc a směje se, pravil:

„Co myslíš? Dostál jsem ti řádně v slovu?“

„Nikoliv, pane,“ odpověděl Zima, „neboť jste mi slíbil, že mi dovolíte, abych hovořil s vaší manželkou, a nechal jste mne mluvit k mramorové soše.“

Slova tato líbila se velmi šlechtici, jenž ačkoli měl dobré mínění o své manželce, nyní smýšlel o ní ještě lépe a pravil:

„Ale přece je tvůj kůň teď můj?“

Na to odpověděl Zima: „Ano, pane, ale kdybych byl věděl, že z vaší ochoty budu míti takový zisk, jakého se mi dostalo, byl bych o ni ani nežádal a daroval vám jej. A dejž Bůh, abych tak byl učinil, neboť vy jste koupil koně a já jej neprodal.“

Šlechtic se tomu usmál a když mu byl odevzdán kůň, po několika dnech vydal se na cestu a odebral se do Milána, aby nastoupil úřad městského správce.

Paní, jež zůstala ve svém domě svobodna, jala se přemýšlet o slovech Zimových a o lásce, kterou k ní choval a že k vůli ní daroval koně, a vidouc ze svého domu, kterak velmi často tudy chodí, pravila sama k sobě:

„Co si tu počnu? Proč mařím svoje mládí? Muž odejel do Milána a nevrátí se dříve než za šest měsíců, a kdy mi to nahradí? Až sestárnu? A mimo to, kdy naleznu takového milence jako jest Zima? Jsem samotna a nebojím se nikoho. Nevím, proč bych si nedopřála dobrých časů, dokud mohu. Nebudu vždy míti tolik času, jako teď. Nikdo se o tom nedozví, a kdyby se někdo o tom dozvěděl, jest přece lépe hřešit a kát se, než činit si újmu a kát se přec.“

Když si takto byla vše uvážila, zavěsila jednoho dne v okně do zahrady dva šátky, jak jí byl Zima pravil. Zima spatřiv to, nanejvýš potěšen, když nastala noc, potají a samoten odebral se ke dvírkám zahrady paniny, jež nalezl otevřena. Odtud šel ke dveřím, kudy se vcházelo do domu, kdež nalezl urozenou paní očekávající jej. Vidouc jej přicházet, vyšla mu vstříc a s velkou radostí jej uvítala a objímajíc a líbajíc jej stotisíckráte, vedla jej po schodech. Pak bez meškání oddali se kratochvíli a poznali svrchovanou rozkoš lásky. Bylo to sic poprvé, ale nikoliv naposled, neboť dokud šlechtic meškal v Miláně, a také po jeho návratu, scházeli se pospolu nesčíslněkráte pro svoji svrchovanou rozkoš.“