Dekameron/Den třetí/Povídka šestá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povídka šestá
Autor: Giovanni Boccaccio
Původní titulek: Novella Sesta
Zdroj: BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 283–293.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad: PD old 70

Ricciardo Minutolo zamiloval se do manželky Filippella Fighinolfa a shledav, že je žárliva, předstírá, že jí ukáže Filippella, kterak se s jeho milenkou sešel v lázni, když pak tam paní přišla domnívajíc se, že je se svým manželem, shledá, že to byl Ricciardo.

Elise nezbývalo již co povědět, když královna pochválivši důvtip Zimův, nařídila Fiamettě, aby pokračovala svojí povídkou. Ona pak smějíc se, odpověděla:

„Paní má, mileráda, a již počínám. Třeba však poněkud vzdáliti se z našeho města, jež, jakož má hojnost všeho, tak poskytuje i hojně příkladů všeho druhu, a jak Elisa učinila, vypravovati trochu o věcech, jež se jinde přihodily. Pročež vrátím se do Neapole a povím, kterak jedna z oněch upejpavých, jež staví na odiv opovržení k lásce, důvtipem svého milence přivedena byla k tomu, aby dříve okusila ovoce lásky, než poznala její květy. To zároveň vás přiměje k opatrnosti vůči tomu, co by se mohlo stát, a pobaví vás tím, co se stalo.

V Neapoli, městě prastarém a snad rovněž, ne-li více příjemném, než kterékoli jiné v Italii, žil mladík z rodu velmi urozeného a honosící se velkým bohatstvím, jehož jmeno bylo Ricciardo Minutolo. Tento, ačkoli měl za manželku žínku mladou, krásnou a spůsobnou, zamiloval se do jiné, jež dle úsudku všech daleko předčila krásou všechny ostatní paní neapolské a jmenovala se Catella. Byla manželkou mladíka rovněž urozeného, jenž se jmenoval Filippell Fighinolfo, jehož nanejvýš počestně nade vše milovala a vážila si ho.

Zamiloval se tedy Ricciardo Minutolo do této Catelly a podnikal vše, čím lze získati milost a lásku ženy, a vším tím nemoha nikterak dosíci, po čem toužil, div si nezoufal a poněvadž nedovedl a nemohl se zbaviti této lásky, neuměl umříti a život jej netěšil. Když se nalezal v takovémto stavu, přihodilo se, že některé paní, jež byly jeho příbuzné, mu kdysi domlouvaly, aby netrval při této lásce, poněvadž se marně namahá, neboť jest prý známo, že Catella nezná jiného blaha mimo Filippella, na něhož jest tak žárliva, že se obává, že kterékoli ptáče létající pod nebesy mohlo by jí ho unésti.

Ricciardo slyše o žárlivosti Catellině, ihned připadl na myšlenku, kterak by dosáhl toho, po čem toužil; počal se stavět, jakoby nedoufal více v lásku Catellinu a že se proto zamiloval do jiné urozené paní a k vůli ní jal se provozovati rytířské hry a konati vše, co konal k vůli Catelle. Nedlouho na to zdálo se nejen všem v Neapoli, ale rovněž i Catelle, že miluje nanejvýš nikoli již Catellu, ale druhou onu paní. A provozoval to tak vytrvale, že nejen všichni tomu věřili, ale Catella sama vzdala se zdrželivosti, s jakou se chovala k němu, dokud jí projevoval svoji lásku, a důvěrně jej pozdravovala, jako kteréhokoli souseda, když přicházel neb odcházel.

Stalo se pak, když bylo vedro a četné společnosti paní a pánů, jakž jest v obyčeji v Neapoli, odebraly se na břeh moře, aby tu poobědvaly a povečeřely, že Ricciardo zvěděv, že Catella odebrala se tam se svou společností, odebral se tam rovněž se svými druhy a byl přijat ve společnost družek Catelliných, ačkoli se dal mnoho prosit, jako by mu nebylo vhod, zůstati tu. Tu paní a s nimi Catella počaly si ho dobírat pro novou jeho lásku a poněvadž se tvářil, jakoby to byla láska velmi vroucí, tím více poskytlo to látky k hovoru. Když pak se paní rozcházely sem neb tam, jak se to děje při podobných příležitostech, a Catella s několika jinými zůstala s Ricciardem, prohodil k ní Ricciardo cosi o jakési lásce jejího manžela Filippella, což v ní náhle vzbudilo žárlivost a ve svém nitru hořela touhou zvědět, co tím Ricciardo chtěl říci. A ačkoli se snažila přemoci, nedovedla se více udržet a prosila Riciarda pro lásku paní, kterou nade vše miloval, aby jí vysvětlil, co pravil o Filippellovi.

On pravil: „Zapřísahala jste mne tím, co mi nejdražšího, tak že se neodvažuji odepříti vám, cokoli na mně žádáte, a jsem ochoten povědět vám to, jestliže mi slíbíte, že se ani slovem o tom nezmíníte ani jemu aniž komu jinému, leda až sama po skutcích poznáte, že je pravda, co jsem vám vypravoval, což, bude-li vám libo, ukážu vám, kterak se o tom přesvědčit.“

Paní svolila k tomu, čeho na ní žádal, tím více věříc, že mluví pravdu, a přísahala mu, že nikomu o tom nepoví. Vzal ji tedy Ricciardo stranou, aby je nikdo neslyšel, a počal k ní mluviti takto:

„Paní má, kdybych vás miloval, jako jsem miloval kdysi, neměl bych odvahy, povědět vám něco, o čem bych se domníval, že by vás zarmoutilo, avšak poněvadž tato láska minula, méně se ostýchám povědět vám ve všem pravdu. Nevím, zdali Filippello kdy se pohoršoval pro lásku, kterou jsem k vám choval, či snad dokonce se domníval, že jsem vámi milován, aspoň nikdy mně ničeho o tom nezjevil. Avšak zdá se, že snad čekal na příhodnou dobu, a domnívaje se, že jsem méně nedůvěřivý, chystá se učiniti mi totéž, co, jakož nepochybuju, domnívá se, že jsem učinil jemu, a snaží se, získati si kratochvíli s paní mou. Pozorujiť, že od nedávna potají posílá jí mnohé vzkazy a prosby. Zvěděl jsem to vše od ní a ona dávala odpovědi podle mého návodu. Avšak dnes ráno, než jsem sem přišel, nalezl jsem v domě své paní opět jakousi ženštinu, jež jí horlivě domlouvala, a poznal jsem ihned, co to zač. Zavolal jsem tedy svou paní a tázal se, co ta ženská tu chce. Odpověděla mi: „To je od Filippella, jehož jsem odpověďmi dle tvého návodu a nadějí, již jsem mu dávala, povzbudila tak dalece, že chce stůj co stůj zvědět, co hodlám počít a že kdyby mi to bylo vhod, spůsobí, abych se s ním mohla sejít potají v jedné lázni, a prosí a nalehá na mne. A kdybys mne nebyl přiměl, nevím proč, abych se pouštěla do tohoto vyjednávání, byla bych se ho sprostila takovým spůsobem, že nikdy víc by za mnou neběhal.“ Tu zdálo se mi, že to došlo již příliš daleko a že to nemohu dále strpěti a že to povím vám, abyste věděla, kterak se odměňuje vaše neskonalá věrnost, která by mne málem byla přivedla do hrobu. Abyste však se nedomnívala, že jsou to plané řeči, nýbrž abyste to mohla, je-li vám libo, zřejmě vidět a hmatat, navedl jsem svoji paní, aby ženštině, jež čekala na odpověď, pověděla, že jest ochotna odebrati se zítra o deváté hodině, kdy všechno spí, do oné lázně, načež ženská velice spokojena od ní odešla. Ovšem myslím, že nevěříte, že bych ji tam poslal, ale kdybych byl na vašem místě, nastrojil bych to tak, aby nalezl vás na místě té, kterou tam očekával. A pak, když byste s ním pobyla, zjevila se mu, s kým tam byl, a náležitě jej za to uctila. A činíc tak, myslím, že byste jej tak zahanbila, že by zároveň pomstěna byla urážka, kterou chtěl způsobit vám i mně.“

Catella slyšíc to a nedbajíc nikterak, kdo jí to vypravoval, aniž na jeho lest, podle obyčeje žárlivých ihned uvěřila jeho slovům, javši se srovnávati s tím všelicos, co se dříve přihodilo, a jata náhlým hněvem, odpověděla, že tak zajisté učiní, poněvadž to lze učinit bez velkých obtíží. A zajisté, přijde-li, že jej tak zahanbí, že kdykoli uvidí nějakou ženskou, vzpomene si na to.

Ricciardo byl tomu rád, a vida, že jeho nápad byl dobrý a že se daří, mnohými jinými slovy ji utvrdil a zvýšil ještě její víru, prose ji nad to, aby ničeho nepověděla o tom, co od něho slyšela, což mu také na svou víru přislíbila.

Následujícího jitra odebral se Ricciardo k ženě, jež měla lázeň, o které se byl Catelle zmínil; pověděl jí, co má v úmyslu, a prosil ji, aby mu v tom, seč může, byla nápomocna. Žena, jež mu byla zavázána mnohými díky, pravila, že mileráda tak učiní, a smluvila s ním, co by měla činit neb mluvit. Mělať v domě, kde se nalezala lázeň, jakousi komoru temnou velmi, neboť tu nebylo žádného okna, jež by dávalo světlo. Tuto komoru žena podle návodu Ricciardova upravila a dala mu postel co možná nejlepší, na kterou se Ricciardo poobědvav položil, a jal se očekávati Catellu.

Paní vyslechnuvši slova Ricciardova a davši jim více víry, než bylo radno, plna hněvu vrátila se večer domů, kdež Filippello, vrátiv se rovněž s hlavou plnou jiných myšlenek, neuvítal ji snad tak vlídně, jak to míval v obyčeji. Spozorovavši to, byla jata tím větším podezřením než před tím a pomyslela si: „Věru, že myslí na onu paní, od které si na zítřek slibuje kratochvíli a rozkoše, ale zajisté že se toho nedočká.“

A v takovýchto myšlenkách, a uvažujíc, co by mu měla povědět, až se s ním sejde, strávila skorem celou noc.

Avšak když nastala hodina devátá po východu slunce, Catella nezměnivši nijak svého úmyslu, odebrala se do oné lázně, kterou jí byl Riciardo naznačil, a vyhledavši ženu, tázala se jí, byl-li tu dnes Filippello.

Na to žena, poučena Ricciardem, pravila: „Jste vy ona paní, jež měla přijít promluvit s ním?“

Catella odpověděla: „Ano, jsem.“

„Tedy,“ pravila ženština, „vejděte k němu.“

Catella, jež šla hledati toho, jehož by nebyla chtěla nalézt, dala se dovésti do komory, kde se nalezal Ricciardo, s tváří zahalenou závojem a zamkla za sebou. Ricciardo vida ji přicházet, vesele povstal a objav ji, pravil potichu:

„Vítám tě, duše moje.“

Catella, aby ukázala, že je tou, kterou představuje, také jej objala a líbala, a velmi jej celovala nepromluvivši slova, obávajíc se, že by ji poznal, kdyby promluvila. Komora byla velmi temna, čímž oba byli spokojeni; teprve po dlouhém pobytu oči poněkud uvykly tmě. Ricciardo uvedl ji k loži a zde nemluvíce, aby se neprozradili hlasem, po dlouhou dobu s velkou rozkoší a potěšením na obou stranách pobyli. Avšak, když se Catelle zdálo na čase, aby ulevila svému tajenému hněvu, jala se, rozpálena planoucí zuřivostí, mluviti takto:

„Ach, kterak je nešťastný osud žen a kterak špatně splácejí mnozí manželé jejich lásku! Já, běda mně, jež po osm let milovala jsem tě více než svůj život, a ty, jak jsem se dozvěděla, hořel jsi a zmíral láskou k ženě cizí, ty hanebný, nešlechetný člověče. Nuže, s kým jsi myslel, že tu jsi? Byl jsi s onou, kterou jsi podvodným lichocením tak dlouho klamal, líčil jí lásku, jsa zamilován do jiné. Jsem Catella, nejsem žena Ricciardova, ty nesvědomitý zrádče. Poslouchej, poznáváš-li můj hlas; jsem to vskutku já, a zdá se mi, že to trvá tisíc let, než se dostaneme na světlo, abych tě mohla zahanbit, jak toho zasluhuješ, ty prašivý, ohavný pse! Nastojte, kterak jsem nešťastna! Komu jsem to tolik let věnovala tolik lásky! Tomu falešnému psu, jenž domnívaje se, že objímá cizí ženu, prokázal mi více něžnosti a lásky za tu chvíli, co tu jsem s ním, než za celou tu dobu, co jsem byla jeho ženou. Byl jsi věru dnes, zpronevěřilý pse, statný, kdežto doma stavíš se chabým a unaveným a malomocným. Ach, chvála Bohu, žes pracoval na svém políčku a ne na cizím, jak jsi se domníval. Není divu, žes dnes v noci u mne nebyl, chystal jsi veselit se jinde, a chtěl jsi jíti do boje jako statný rytíř. Ale chvála Bohu a mé opatrnosti, vodička přece tekla tam, kudy měla. Proč neodpovídáš, ničemný člověče? Proč nemluvíš? Oněměl jsi, slyše mne? Při sám Bůh, nevím, co mne zdržuje, abych ti vyškrabala oči. Domníval jsi se, že dovedeš provésti tuto zradu docela potají. Ale věru, jiní jsou také chytří, a nepodařilo se ti to. Dávala jsem lépe pozor, než se ti zdálo.“

Ricciardo těšil se potají z těchto slov a neodpovídaje ničeho, objímal a líbal ji a více než dříve ji celoval. Ona pak pokračujíc ve své řeči pravila:

„Domníváš-li se teď, že mne obloudíš svým celováním, ty protivný pse, a utišíš a ukonejšíš mne, mýlíš se. Neupokojím se pro tento čin dříve, dokud tě nezahanbím přede všemi našemi příbuznými, přátely a sousedy. Což pak nejsem, ničemný člověče, rovněž krásna, jako žena Ricciarda Minutola? Nejsem rovněž urozená? Proč neodpovídáš, prašivý pse? Oč jest ona více než já? Hni se odtud a nedotýkej se mne, pro dnešek jsi toho nadělal dost. Vím dobře, že teď, když víš, kdo jsem, cokoli bys činil, činil bys z přetvářky. Ale bude-li mi Bůh milostiv, nechám tě za to pykat. Nevím, co mne zdržuje, abych poslala pro Ricciarda, jenž mne miloval více než sebe a nikdy se nemohl chlubit, že bych se bývala jen na něho podívala, a myslím, že by to ani nebyl hřích, kdybych tak učinila. Tys se domníval, že jsi s jeho ženou a to je tak, jako bys byl s ní býval, neboť nebylo to tvojí zásluhou; tedy, kdybych měla jeho, nesměl bys mi to vyčítat.“

Zkrátka, paní nadělala mnoho řečí a byla velice rozhorlena, až konečně Ricciardo se domníval, že kdyby ji ještě déle nechal v této víře, mohlo by z toho pojít mnoho zlého. Rozhodl se, že se jí zjeví a vyvede ji z jejího omylu. A objav ji a drže ji pevně, aby se mu nemohla vymknout, pravil:

„Drahá moje duše, nehněvejte se; to, čeho jsem nemohl dosíci miluje vás zjevně, naučila mne láska docíliti klamem; jsem váš Ricciardo.“

Catella slyšíc to a poznavši ho po hlase, ihned chtěla seskočit s lože, ale nemohla; když chtěla křičet, zadržel jí Ricciardo rukou ústa a pravil:

„Paní má, teď není více možno odčiniti, co se stalo, kdybyste křičela po celý svůj život. A budete-li křičet nebo nějakým spůsobem se přičiníte, aby se o tom kdo dozvěděl, dvě věci by z toho povstaly. Předně, a na tom vám mnoho musí záležet, že by vaše čest a vaše dobrá pověst byly zlehčeny: neboť nechať si mluvíte cokoli, že jsem vás přilákal úskokem, povím, že to není pravda, že jste sem přišla k vůli penězům a darům a poněvadž jsem vám jich tak štědře nedal, jak jste doufala, rozzlobila jste se a tropíte takový křik a povyk. A víte dobře, že lidé spíše jsou nakloněni věřiti zlé než dobré a že proto spíše bude uvěřeno mně, než vám. Mimo to povstane z toho mezi vaším manželem a mnou smrtelné nepřátelství a mohlo by se státi, že bych rovněž mohl zabiti jeho, jako on mne, a pak nemohla byste se nijak veselit, ani býti spokojena. A protož, srdéčko moje drahé, nechtějtež zároveň též zahanbit sebe a uvést v nebezpečí a vádu svého manžela a mne. Nejste první, ani poslední, jež byla oklamána, aniž jsem vás oklamal, abych vás o něco připravil, nýbrž ze svrchované lásky, kterou k vám chovám a kterou povždy chci k vám chovat a býti vaším nejpokornějším sluhou. A jakož je tomu dávno, co vše, co mám i co mohu i seč jsem, náleželo vám a bylo k vašim službám, přeji si, aby ode dneška bylo tak ještě více než kdykoli.“

Catella zatím, co Ricciardo takto mluvil, hořce plakala a ačkoliv byla velmi rozhněvána a velmi se trápila, přece tolik dala za pravdu rozšafným slovům Ricciardovým, že uznala, že by se mohlo stát, co Ricciardo mluvil, pročež pravila:

„Ricciardo, nevím, kterak mi Pánbůh odpustí, že dovedu snést potupu a podvod, jež jsi mi spůsobil. Nebudu křičet zde, kam mne zavedly moje hloupost a moje svrchovaná žárlivost, ale buď jist, že nebudu míti pokoje, dokud tím neb oním spůsobem nebudu pomstěna za to, cos mi učinil. A protož mne nech a nezdržuj. Měl jsi, cos chtěl, a ublížil jsi mi dost. Teď je čas, abys mne pustil, nech mne, prosím tě.“

Ricciardo vida, že mysl její dosud jest velmi pobouřena, umínil si, že ji nepustí, dokud se s ním nesmíří. A protož počal ji nejsladšími slovy konejšit a tolik jí domlouval a tolik ji prosil a zapřísahal, až překonána, smířila se s ním, načež oba v dobré vůli ještě dlouho spolu pobyli a měli spolu nejvyšší rozkoš.

Paní pak poznavši, oč lepší jsou hubičky milence než hubičky manžela, změnila svoji krutost v něžnou lásku k Ricciardovi, milujíc jej od toho dne s největší vroucností, a oba jednajíce opatrně, častokráte užívali své lásky. Dejž Bůh, abychom také takto užili lásky naší.“