Dekameron/Den sedmý/Povídka pátá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povídka pátá
Autor: Giovanni Boccaccio
Původní titulek: Novella Quinta
Zdroj: BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 292–302.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad: PD old 70

Žárlivec přestrojen za kněze zpovídá svoji manželku, jež mu namluví, že je zamilována do kněze, jenž k ní přichází každé noci; když pak žárlivec potají stojí na stráži u vrat, žínka pustí k sobě svého milence přes střechu a má s ním kratochvíli.

Lauretta již skončila svoji povídku a všichni chválili žínku, že dobře učinila, jak zlý muž zasluhoval, načež král, aby se nemařilo času, obrátiv se k Fiammettě laskavým pokynem jí uložil, aby vypravovala. Dívka pak počala takto:

„Urozené dívky, předešlá povídka mne pobízí, abych rovněž vypravovala o žárlivci, soudíc, že co jim vyvádějí jejich ženy, zejména žárlí-li bez příčiny, dobře činí. A kdyby ti, kdož dělají zákony, byli vše dobře uvážili, myslím, že by pro to neměla býti ženám ukládána pokuta větší, než jaká se ukládá tomu, kdo zraní někoho, bráně sama sebe, neboť žárlivci jsou úkladníky života svých žen a s velkou péčí hledají jejich smrt. Ony beztoho celý týden jsou zavřeny a starají se o potřeby v domě a v rodině, přejíce si, jako každý činí, aby pak měly ve svátek nějaké zábavy, trochu klidu a aby se mohly trochu obveselit, jakož činí nádenníci na polích, řemeslníci ve městech i přísedící soudu, jakož činí Bůh, jenž sedmého dne po všech svých pracích si odpočinul, a jakož nařizují zákony božské i světské, jež ke cti a chvále boží a majíce na zřeteli obecný prospěch, činí rozdíl mezi dny práce a dny odpočinku. Tomu však žárlivci nechtějí, naopak v tyto dny, kdy všichni ostatní se veselí, ještě více je obmezují a zavírají, činíce je ještě nešťastnější a ještě smutnější. Jak mnohá a velká muka to jsou pro ony nebohé, vědí jen ty, kdož to zakusily. Pročež tvrdím, že co žena učiní manželi, jenž žárlí neprávem, zajisté nelze odsuzovat, nýbrž mělo by býti chváleno.

Žil kdysi v Ariminu kupec velmi bohatý statky i penězy, jenž maje za manželku ženu velmi krásnou, byl na ni nad míru žárliv, ačkoli neměl k tomu nijaké příčiny, leda že ji velmi miloval a velmi si vážil její krásy a že viděl, že seč jest se snaží, aby se mu zalíbila. Pročež soudil, že ji každý musí milovat a že všem se zdá krásná a že rovněž ona snaží se zalíbit jiným, jako jemu — domněnka to člověka zlého a pošetilého.

A jsa takto žárliv, tolik ji střežil a tak přísně ji choval, že snad ani ti, kdo pro své zločiny odsouzeni k smrti, nejsou svými žalářníky tak bedlivě střeženi. Žínka, nemluvě o tom, že nesměla chodit ani na svatby a radovánky, ba ani do kostela, neb státi s někým přede dveřmi, ale nesměla ani přistoupit k oknu, aniž vyhlédnouti z domu pod žádnou záminkou. Proto byl život její velmi smutný a ona tím netrpělivěji snášela tuto trýzeň, čím méně cítila se vinnou.

Pročež vidouc, že manžel bez příčiny ji týrá, umínila si, k vlastní své útěše — bude-li to možno — že bude jednati tak, aby toho aspoň zasloužila. Poněvadž pak nemohla k oknu a takto nemohla dát na jevo, že by jí něčí láska byla vhod, kdyby šel mimo její dům, vědouc, že v domě, jenž sousedil s jejím domem, bydlí mladík jakýs krásný a spůsobný, umínila si, nalezne-li nějakou skulinu ve zdi, jež oba domy dělila, že se ní bude tak dlouho dívat, až uvidí mladíka, by s ním mohla promluvit a věnovati mu svoji lásku, kdyby o ni stál a kdyby nalezl prostředek, aby se s ním mohla někdy sejít a takto osladiti si svoje trápení, až by ďábel žárlivosti opustil jejího manžela.

A takto chodíc brzy sem, brzy tam, kdy manžel její nebyl doma, prohlížejíc zeď domu, spatřila náhodou v části dosti skryté ve zdi skulinu. Pohlednuvši skrze ni, ačkoli na druhé straně málo mohla rozeznat, přece poznala, že tam je světnice, i pravila sama k sobě: „Kdyby to byla světnice Filippova,“ — tak nazýval se její mladý soused — „měla bych na polo vyhráno.“ A dala svojí služce, jež ji litovala, potají pátrat a dozvěděla se, že vskutku v oné komoře mladík spí sám. Pročež chodila často ke skulině, a když poznala, že mladík je ve světnici, házela skulinou kaménky nebo slámu a dosáhla konečně, že mladík, chtěje se podívat, co to, přistoupil ke skulině. Na to jej žínka potichu zavolala a on, jenž znal její hlas, odpověděl jí. Tu ona použivši příležitosti, zjevila mu celou svoji duši. Mladík tím byl velmi spokojen a přičinil se, aby s jeho strany skulina se zvětšila, ale přece jen potud, aby toho nikdo nespozoroval. A tu často pospolu mluvili, ba i ruce si podávali, ale dále nemohli dospět pro bedlivou bdělost žárlivcovu.

Když se blížily svátky vánoční, pravila žínka k manželi, že bude-li mu libo, půjde ráno v první svátek do kostela vyzpovídat se a přijímat, jakož činí ostatní křesťané. Na to tázal se žárlivý manžel:

„A čím jsi zhřešila, že se chceš jít zpovídat?“

Načež odpověděla žínka:

„Myslíš, že jsem svatá, protože mne vězníš? Víš dobře, že hřeším, jako všichni ostatní. Ale nechci se zpovídati tobě, neboť nejsi kněz.“

Žárlivce naplnila tato slova podezřením, a umínil si, že se dozví, jakých hříchů se manželka jeho dopustila, a přemýšlel o tom, jakým spůsobem by to provedl. Odpověděl tedy, že k tomu svoluje, ale že nesmí do jiného chrámu, než do jejich kaple a zde aby se zpovídala časně z rána buď kaplanu, anebo knězi, jehož jí kaplan ustanoví, a nikomu jinému, a aby se pak hned vrátila domů.

Žínce se zdálo, že z polovice úmysl jeho již uhodla, avšak neodmlouvajíc odpověděla, že tak učiní. Když nastalo ráno prvního svátku, vstala žínka za svítání, oblékla se a odebrala se do chrámu, který jí byl manžel naznačil. Žárlivec rovněž vstal a odebral se do téhož chrámu a přišed dříve než ona, a maje již s knězem smluveno, co hodlal učinit, oblékl se ihned v roucho knězovo s velkou a širokou kápí, jakou vídáme u kněze, a stáhnuv si ji přes čelo, usedl do zpovědnice.

Žínka přišedši do chrámu dala si zavolat kněze. Kněz přišel a slyše, že se chce zpovídat, pravil, že ji nemůže vyslechnout, že jí však pošle svého soudruha, a odejda poslal jí žárlivce, jenž přišel v nešťastnou chvíli. Přišel krokem velmi vážným, ale ačkoli bylo ještě málo světla a on měl kápi staženou skorem přes oči, přece nedovedl se tak zakuklit, aby jej žínka ihned nepoznala. Žínka vidouc to, pravila sama k sobě:

„Bůh budiž veleben, že se ten žárlivec přestrojil za kněze! Ale teď se postarám, aby se mu dostalo, čeho hledal.“

Stavěla se tudíž, jakoby ho neznala, a poklekla před ním. Žárlivý manžel byl si vzal do úst několik oblázků, aby manželka nepoznala jeho hlas, až by promluvil, a zdálo se mu, že v každém ohledu je tak zakuklen, že jej nikterak nemůže poznat. Když pak jal se ji zpovídat, pověděla mu žínka mimo jiné věci — oznámivši mu dříve, že jest provdána — že jest zamilována do kněze, jenž každé noci k ní přichází a s ní spí.

Když to žárlivec uslyšel, bylo mu, jako by mu někdo vrazil nůž do srdce. A kdyby jej nebyla pudila žádost zvědět ještě více, byl by utekl ze zpovědnice. Zůstav tedy seděti tázal se:

„Kterak to? cožpak váš manžel s vámi nespí?“

Žínka odpověděla:

„Ano, pane můj.“

„Nuže,“ pravil žárlivec, „kterak můžete ještě spáti s knězem?“

„Pane můj,“ odpověděla žínka, „nevím jakého umění ten kněz užívá, ale není v domě dveří zamčených tak pevně, aby se neotevřely, když na ně zaklepá. Mimo to mi pravil, že když přijde k mé komoře, než otevře, odříká nějaká slova, načež můj manžel ihned usne, a když poznal, že spí, teprve otevře a vejde ke mně a pobude u mne. A to mu nikdy neselže.“

Na to pravil žárlivec:

„Paní, to je velký hřích a na žádný spůsob nesmíte v něm setrvat.“

Žínka mu odpověděla:

„Pane můj, myslím, že se mi to nijak nepodaří, neboť jej velmi miluji.“

„Tedy,“ pravil žárlivec, „nemohu vám dáti rozhřešení.“

Žínka na to:

„To mne rmoutí. Nepřišla jsem, abych vám lhala; kdybych to mohla učinit, pověděla bych vám to.“

Tu pravil žárlivec:

„Věru, paní, že mi vás líto, neboť vidím, že tímto spůsobem zahubíte svou duši. Ale abych vám pomohl, budu se modliti za vás zvláštní modlitby, jež vám snad pomohou. A pošlu vám občas kostelního sluhu, jemuž povíte, zdali vám pomohly čili nic. A pomohou-li, budeme v tom pokračovat.“

Na to odpověděla žínka:

„Pane, toho nečiňte, neposílejte mi nikoho do domu. Neboť kdyby se o tom dozvěděl můj manžel, je tak žárliv, že by nikdo na světě nemohl mu vypudit z hlavy, že přichází jen k vůli něčemu zlému, a neměla bych po celý rok od něho pokoj.“

Ale žárlivec pravil:

„Paní, nebojte se toho. Neboť zajisté nastrojím to takovým spůsobem, že nikdy neuslyšíte ani slova od něho.“

Paní na to:

„Dovedete-li toho, jsem tím spokojena.“

A skončivši zpověď a přijavši rozhřešení povstala a šla na mši.

Žárlivec jsa pln trampot nad svou nehodou, šel svléci kněžské roucho a vrátil se domů, jsa žádostiv, aby nalezl spůsob, kterak by nalezl kněze a svou manželku pospolu a oběma dal co proto.

Žínka vrátila se z kostela a viděla dobře ve tváři svého manžela, že mu nastrojila špatné svátky, ačkoli se snažil skrýti, co učinil a co, jak se domníval, byl zvěděl. Poněvadž pak si umínil, že příští noci bude dávat pozor u vrat, přijde-li kněz, pravil ke své manželce:

„Půjdu dnes na večeři a na noc mimo dům. Protož zamkni dobře vrata i dveře na schodech a od komory a když se ti uzdá, jdi spat.“

Žínka odpověděla:

„Dobrá!“

A jakmile měla pokdy, šla ke skulině a dala smluvené znamení, a jakmile je Filippo zaslechl, ihned přiskočil ke skulině. Žínka mu oznámila, co se ráno stalo a co manžel po obědě pravil, načež dodala:

„Vím jistě, že nevyjde z domu, nýbrž že bude střežit vrata. Pročež hleď nalézti prostředek, abys se v noci dostal po střeše, bychom spolu pobyli.“

Mladík jsa tím velmi spokojen odpověděl:

„Paní má, nechte mne jednat.“

Když nastala noc, žárlivec ozbrojiv se potají skryl se v přízemní světnici blíže vrat. Žínka dala zamknout všechny dveře, zejmena pak dveře na schodech, aby žárlivec nemohl nahoru. Když pak nastala příhodná chvíle, přišel mladík velmi opatrně vikýřem, načež spolu ulehli a dopřáli si pospolu rozkoše a kratochvíle. Když pak nastal den, mladík se vrátil do svého domu.

Žárlivec rozmrzen a bez večeře, zmíraje zimou skorem po celou noc byl ve zbrani, čekaje, až přijde kněz. Když pak se blížil den, tu nemoha déle bdíti, ulehl do přízemní komůrky a usnul. Když se tu probudil o třetí hodině po slunce východu a vrata domu byla již otevřena, stavěl se, jakoby se odněkud vracel, a vešel do světnice, aby posnídal. Brzy po té pak poslal hocha, jakoby posla od zpovědníka, aby se jeho manželky otázal, zdali ten, o němž ví, přišel.

Paní, jež dobře věděla, čí to posel, odpověděla, že této noci nepřišel a bude-li tak dále, že jí snad sejde s mysli, že by si však nepřála, zapomenout na něho.

Co vám mám dále vypravovat? Žárlivec strávil mnoho nocí, aby vyčíhal kněze ve vratech, a žínka zatím se svým milencem dopřávala si kratochvíle. Konečně žárlivec nemoha to déle snést, s hněvivou tváří tázal se své manželky, z čeho se onoho jitra zpovídala. Žínka odpověděla, že mu to nepoví, poněvadž to není ani počestné, ani slušné.

Tu zvolal žárlivec:

„Nehodná ženo, vím i bez tebe, z čeho jsi se zpovídala. Musím buď jak buď zvěděti, kdo je onen kněz, do něhož jsi tolik zamilována, a jenž s tebou pomocí svých kouzel každé noci spí, anebo ti podřezám žíly.“

Žínka odpověděla, že není pravda, že by byla zamilována do nějakého kněze.

„Jakže?“ zvolal žárlivec, „nemluvila jsi tak a tak knězi, jenž tě zpovídal?“

Žínka pravila:

„Jen on ti to mohl opakovat, anebo stačilo, žes byl při tom. Ovšem, že jsem mu to pověděla.“

„Tak tedy,“ pravil žárlivec, „pověz mi, kdo byl onen kněz, a brzy.“

Žínka se usmála a odpověděla:

„Velmi se mi líbí, když rozšafný muž dá se sprostnou ženou vést, jako se vede beran za rohy na porážku. Ty ovšem nejsi rozšafný a nebyl jsi od té chvíle, kdy se ti vloudil do srdce zlý duch žárlivosti, aniž jsi věděl proč. A čím jsi byl hloupější a pošetilejší, o tolik menší jest moje sláva. Což pak myslíš, muži, že jsem tak slepá na oči v hlavě, jako tys zaslepen na duchu? To věru nejsem. A poněvadž vidím, poznala jsem, kdo byl kněz, jemuž jsem se zpovídala, a vím, žes to byl ty. Ale umínila jsem si, že ti dám, cos hledal, a dala jsem ti. Kdybys však byl býval rozšafný, jak jsi se domýšlel, nebyl bys se tímto spůsobem snažil zvěděti tajemství své hodné ženy a kdybys se byl neoddával lichému podezření, byl bys poznal, že jest pravda, z čeho se zpovídala, aniž v čemkoli zhřešila. Pravila jsem ti, že miluji kněze, a nebyl-liž jsi, jehož miluju, aniž toho zasluhuješ, přestrojen za kněze? Pravila jsem ti, že žádné dveře v domě nezůstanou zamčeny, chce-li se mnou spát, a které dveře zůstaly kdy před tebou zamčeny, když jsi chtěl ke mně vejít? Pravila jsem ti, že onen kněz spí se mnou každé noci, a kdy jsi se mnou nespal? A kolikráte jsi svého hocha ke mně poslal, tolikráte jsi u mne nebyl, i vzkázala jsem ti, že onen kněz u mne nebyl. Který pošetilec mimo tebe, jenž se dal zaslepit svou žárlivostí, nebyl by vše to pochopil? A byl jsi doma a celou noc stál na stráži u vrat a mně jsi chtěl namluvit, že jsi šel jinam na večeři a na nocleh. Vzpamatuj se teď a staň se zas mužem, jakým bys měl být, a nedej tropit ze sebe šašky těm, kdož tě znají, jako tě znám já. Neboť při sám Bůh, kdybych ti chtěla nasadit parohy, mohl bys míti sto očí na místě dvou, dovedla bych zjednati si kratochvíli tak, abys o tom nevěděl.“

Zahanbený žárlivec, jenž se byl domníval, že velmi důmyslně vypátral tajemství své manželky, slyše to poznal, že byl obelstěn. I neodpověděl ničeho, ale považoval svoji manželku za hodnou a rozšafnou, a teď, kdy mu bylo třeba žárlivosti, úplně se jí vzdal, jako se jí byl oddával, když jí nebylo třeba.

Neboť chytrá žínka, jež měla nyní takřka úplnou volnost pro svoje kratochvíle, nemusela více nechat přicházet svého milence přes střechy, jako kočky, ale dveřmi. A jednajíc opatrně, často s ním měla rozkoš a veselé chvíle.“