Dekameron/Den sedmý/Povídka šestá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povídka šestá
Autor: Giovanni Boccaccio
Původní titulek: Novella Sesta
Zdroj: BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 303–308.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad: PD old 70

Paní Isabellu, právě když měla u sebe Lionetta, navštíví pan Lambertuccio, jenž ji miluje; když pak se vrátil i manžel její, vyšle pana Lambertuccia s obnaženou dýkou před dům, načež její manžel provází Lionetta domů.

Znamenitě líbila se všem povídka Fiammettina a všichni prohlašovali, že žínka znamenitě učinila po zásluze muži tak nerozumnému. Když pak byla skončena, nařídil král Pampinei, aby pokračovala ve vypravování. Dívka počala takto:

„Mnoho jest těch, kdož nerozvážně mluvíce tvrdí, že láska zbavuje člověka rozumu a že ten, kdož miluje, bývá takřka poblázněn. Zdá se mi to býti pošetilou domněnkou a mnohé z toho, co zde již bylo praveno, to dokázalo a já rovněž hodlám to dokázat.

V našem městě, jež má hojnost všeho dobrého, žila mladá žínka urozená a velmi krásná, jež byla manželkou rytíře velmi statečného a ctihodného. Ale jakož se často stává, že člověk nemůže stále jísti týž pokrm, nýbrž leckdy si přeje změny, nespokojila se také tato žínka pouze svým manželem a zamilovala se do jakéhos mladíka, jehož jmeno bylo Lionetto. Byl velmi roztomilý a způsobný, ačkoli byl z nízkého rodu, a rovněž se do ní zamiloval. Poněvadž pak, jakož vám známo, málokdy nedochází splnění to, po čem se na obou stranách touží, netrvalo dlouho a dočkali se splnění touhy své lásky.

Tu však stalo se, že právě proto, že byla krásná a roztomilá, zamiloval se do ní silně rytíř, jehož jmeno bylo Lambertuccio, ale poněvadž zdál se jí člověkem protivným a nepříjemným, nemohla se za celý svět odhodlat, aby jej milovala. On však svými poselstvími velmi na ni naléhal a když to nezpomohlo, jsa mocný muž, dal jí pohrozit, že ji pohaní, nebude-li mu po vůli. Protož paní obávajíc se ho a znajíc, čeho je schopen, odhodlala se, že mu bude po vůli.

Jednou když paní, jejíž jmeno bylo Isabella, odebrala se, jak to u nás bývá v obyčeji, v době letní na překrásný statek na venkově, stalo se, že jednoho jitra manžel její vyjel někam a hodlal tam pobýt několik dnů, pročež poslala pro Lionetta, aby s ní pobyl. On pak s největší radostí ihned přišel.

Pan Lambertuccio zvěděv, že manžel panin odejel, zcela samoten vsedl na kůň, dojel k ní a zaklepal na vrata. Služka panina spatřivši jej, odebrala se ihned k paní, jež byla s Lionettem ve své komoře, a zavolavši ji pravila:

„Paní má, pan Lambertuccio sem přijel zcela samoten.“

Paní slyšíc to byla nanejvýš rozmrzelá, avšak velmi se ho obávajíc, prosila Lionetta, aby se nemrzel a skryl se v záclonách lože, dokud pan Lambertuccio neodejde. Lionetto, jenž se ho neméně obával, než paní, skryl se, ona pak nařídila služce, aby šla panu Lambertucciovi otevřít. Služka mu otevřela a on vjel do dvora, sestoupil s koně a přivázav jej u vrat, šel nahoru.

Paní tváříc se přívětivě vyšla mu vstříc až ke schodům, jak jen mohla veselými slovy jej vítala a tázala se ho, proč sem přichází.

On ji objal a políbil řka:

„Duše moje, zvěděl jsem, že tu není vašeho manžela, přišel jsem tedy pobýti chvíli s vámi.“

A řka to, vešel s ní pan Lambertuccio do komory a zamknul se tu s ní, načež počal s ní míti kratochvíli. A když tak u ní pobýval, stalo se mimo všechno nadání panino, že se manžel její vrátil. Služka spatřivši jej na blízku zámku ihned běžela ke komoře panině a volala:

„Paní má, hle, pán se vrátil a myslím si, že je již ve dvoře.“

Paní slyšíc to a vědouc, že má v domě dva mužské, a k tomu poznávajíc, že rytíře nelze skrýt, poněvadž měl na dvoře koně, byla na smrt polekána. Přece však seskočila ihned s lože a rychle se vzpamatovavši pravila k panu Lambertucciovi:

„Pane, máte-li ke mně lásku a chcete-li mne zachránit od smrti, učiňte, co vám povím. Chopte se obnažené dýky a se zamračenou tváří všecek pohněván běžte se schodů volaje: „Při sám Bůh, že ho naleznu jinde.“ A kdyby můj manžel vás chtěl zadržet, anebo na něco se vás chtěl tázat, neodpovězte jinak než takto, pak vsedněte na kůň a bez meškání odjeďte.“

Pan Lambertuccio odpověděl, že ochotně tak učiní, a tasiv dýku, všecek rozpálen ve tváři jak vykonanou prací tak i hněvem spůsobeným návratem manželovým, provedl, co mu paní nařídila.

Manžel panin byl již na dvoře sestoupil s koně a velmi se podivil spatřiv tu cizího koně a chtěje vystoupit po schodech, spatřil sestupujícího pana Lambertuccia a jsa udiven jeho slovy i jeho zuřivou tváří, tázal se:

„Co to znamená, pane?“

Pan Lambertuccio maje již nohu ve třemeni a vsedaje na kůň, neodpověděl jinak než:

„Při sám Bůh, naleznu ho jinde.“

A odkvapil.

Urozený muž přijda nahoru, nalezl svoji manželku u schodů celou poděšenou a chvějící se hrůzou i tázal se jí:

„Co to znamená? komu pan Lambertuccio tak zuřivě vyhrožoval?“

Paní odvedla jej ke komoře, aby ji Lionetto mohl slyšet, a odpověděla:

„Pane můj, nikdy jsem nepřestála tolik strachu jako dnes. Uprchl sem jakýs mladík, jehož neznám a jehož pan Lambertuccio pronásledoval s dýkou v ruce, a naleznuv náhodou tuto komoru otevřenou, všecek se třesa pravil: „Paní má, pro Bůh, pomozte mi, abych nezhynul ve vašem náručí.“ Povstala jsem a chtěla se tázat, kdo jest a co se přihodilo, ale tu přišel již nahoru pan Lambertuccio volaje: „Kde jsi, padouchu?“ Postavila jsem se přede dveře komory a když chtěl vejíti, zastavila jsem jej. On byl ještě potud zdvořilý, že vida, že jej nechci vpustit, po mnohých hněvivých slovech opět odešel, jak jste viděl.“

Na to pravil manžel:

„Paní, dobře jste učinila. Byla by bývala velká hanba, kdyby byl zde někdo zabit. A pan Lambertuccio dopustil se velmi neslušného skutku, že pronásledoval někoho, kdo se utekl k nám.“

Pak se tázal, kde jest onen mladík. Paní odpověděla:

„Pane, nevím, kde se skryl.“

Na to pravil rytíř:

„Kde jsi? Vyjdi bez bázně!“

Lionetto, jenž byl vše slyšel, všecek polekán, jako člověk, jenž má příčinu k bázni, vyšel odtud, kde se byl skryl, a rytíř se ho tázal:

„Jakou jsi měl potyčku s panem Lambertucciem?“

Mladík odpověděl:

„Pane, neměl jsem s ním nijaké potyčky, a proto jsem pevně přesvědčen, že buď není při rozumu, anebo že se mýlil. Neboť když mne nedaleko tohoto paláce spatřil na silnici, ihned se chopil dýky a zvolal: „Padouchu, jsi synem smrti!“ Neptal jsem se ani po příčině, ale seč jsem byl, dal jsem se na útěk a přišel sem, kdež díky Bohu a této urozené paní, jsem se zachránil.“

Na to pravil rytíř:

„Nuže, neboj se více; doprovodím tě domů ve zdraví a bez úhony a pak sám hleď, čeho ti třeba činit.“

Když pak povečeřeli, kázal mu vsednout na kůň a doprovodil jej do Florencie k jeho domu. Na to mladík podle poučení, jehož se mu bylo dostalo od paní, ještě téhož večera potají odebral se k panu Lambertucciovi, jemuž pověděl tolik, čeho třeba, aby rytíř, ačkoli mnoho se ještě o této věci mluvilo, nikdy se nedozvěděl o úskoku, který mu byla provedla jeho manželka.“