Dekameron/Den prvý/Povídka sedmá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povídka sedmá
Autor: Giovanni Boccaccio
Původní titulek: Novella Settima
Zdroj: BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 69–74.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad: PD old 70

Bergamino povídkou o Primassovi a opatovi z Clugny pokárá slušným spůsobem pana Cane della Scala pro náhlý vrtoch lakomství.

Veselý rozmar a povídka Emiliina královnu a všechny ostatní rozesmály a dobrý nápad kajicníkův chválen. Ale když smích přestal a všichni se utišili, Filostrato, na němž byla řada, aby vypravoval, následujícím spůsobem počal mluviti:

„Pěkná věc jest, ctihodné dámy, zasáhnouti cíl, jenž se měnívá, ale ještě podivu hodnější jest, když objeví se náhle cos neobyčejného a lučištník rovněž náhle dovede to zasáhnout. Nešlechetný a lenivý život kněží ve mnohém ohledu jest takřka stálým cílem výtek, bez velkých obtíží lze o něm mluvit, kárat a vytýkat jej každému, komu libo tak učinit. A protož, jakkoli dobře učinil dobrý onen muž, jenž vytknul inkvisitorovi pokryteckou dobročinnost mnichů, kteří dávali chudým, co by se hodilo jen pro vepře anebo k zahození, tím více chvály, zdá se mi, zasluhuje ten, o němž hodlám vypravovat, povzbuzen jsa předešlou povídkou. Tento muž panu Cane della Scala, pánu štědrému, vyčetl lakomství u něho neobvyklé a náhle se objevivší, ukazuje mu na jiném, co chtěl říci o sobě a o něm. Bylo to takto:

Jako skvělá pověst skorem po celém světě vypravuje, pan Cane della Scala, jemuž ve mnohých věcech příznivo bylo štěstí, byl jeden z nejznamenitějších a nejslavnějších pánů v Italii, pokud sahá paměť od dob císaře Bedřicha Druhého. Týž umínil si, uspořádati ve Veroně znamenitý a nikdy dosud nevídaný ples, na kterýž se již bylo dostavilo mnoho lidí a z různých stran, zejmena pak dvořané všeho druhu. Pojednou však (neznámo proč) rozmyslel se jinak a dav některým z těch, kdož přišli, jakous náhradu, propustil je.

Jediný toliko, jménem Bergamino, o jehož vtipných a ozdobných řečech ti, kdož ho neslyšeli, nemohli míti ani potuchy, nedostav nijaké náhrady, ba nebyv ani propuštěn, zůstal domnívaje se, že mu to snad později bude na prospěch.

Ale pan Cane si myslel, že Bergaminovi něco dát, bylo by hůře, než hodit to do ohně, i neřekl mu ničeho, aniž mu co vzkázal. Bergamino po několika dnech vida, že není ani zván aniž hledán k čemu, co by mohl provést, a když mimo to v hospodě tak darmo se svými služebníky a koni čas trávil a utrácel, počal se mrzeti; ale přece čekal stále, nemaje se k odchodu.

Měl s sebou trojí skvostný oděv, který byl dostal darem od rozličných pánů, aby se mohl se ctí na plesu objeviti, a když hostinský naléhal, aby zaplatil, dal mu nejdříve jeden; když však i potom prodléval, chtěl-li zůstati v hospodě, musil mu dáti druhý, a nyní počal již tráviti z třetího, umíniv si, že tak dlouho zůstane ve Veroně, dokud poslední tento oblek vydrží, načež pak odejde. Když tak na vrub třetího obleku trávil, stalo se, že jednoho dne, když pan Cane právě obědval, představil se mu s tváři dosti mrzutou. Vida to pan Cane, spíše aby si ho dobral, než aby si dopřál potěšení slyšet ho mluvit, pravil:

„Co je ti, Bergamino? jsi tak smutný. Vypravuj mi něco.“

Bergamino se nerozmýšlel dlouho, neboť co pověděti chtěl, na to již dříve byl pomýšlel, ihned mu, aby mu zjevil svoje poměry, vypravoval tuto povídku:

„Pane můj, bude vám známo, že Primasso byl na slovo vzatý v umění slovesném a mimo to slavný a hbitý veršovec, což jej učinilo váženým i slovutným, že nebylo člověka, jenž by jej nebyl znal aspoň dle jména a pověsti. I stalo se kdysi, že jsa v Paříži u veliké bídě, jak tomu obyčejně bývalo, neboť jeho umění si nejméně všímali ti, kteří mohli a měli, slyšel vypravovati o opatovi z Clugny, který byl vedle papeže považován za nejbohatšího knížete církevního, a slyšel o něm vypravovati věci podivné a znamenité, že stále má kolem sebe skvělý dvůr, a že nikomu ještě, kdo jej navštívil tam, kde se právě zdržuje, neodřekl jídla ani pití, požádal-li jej o to, když opat právě obědval.

Primasso slyše to, a rád obcuje s muži ctihodnými a pány, umínil si, že navštíví toho opata, aby se přesvědčil o jeho štědrosti; i tázal se, brzy-li bude se zdržovati někde blízko Paříže. I pravili mu, že se zdržuje nyní asi šest mil od Paříže na jednom svém panství. Primasso vypočítal si, že by tam mohl býti asi v době, kdy opat obědvá, kdyby si časně ráno přivstal. Poněvadž právě tam nikdo nešel, vyptal se na cestu, a pro případ, kdyby snad s cesty sešel a zbloudil v místa, kde by nemohl dostat jíst, vzal si s sebou tři bochníčky chleba, aby nemusel hlad trpěti. O vodu se nestaral, tu si troufal všude nalézti (ačkoliv mu mnoho nebyla po chuti). Vydal se na cestu a kráčel tak statně, že ještě před jídlem dorazil na panství opatovo.

Vešed do vnitř, pozoroval vše, a když viděl velký počet stolů přistrojených a velké přípravy v kuchyni, a jiné věci k obědu připravené, pravil sám k sobě: „V pravdě jest to tak znamenité, jak lidé vypravovali.“ Když tak chvíli stál, přišel správec opatův (neboť byl čas k jídlu), a poručil, aby přinesli vodu na umytí rukou, a když podána voda, vykázal každému místo u stolu. Náhodou bylo Primassovi vykázáno místo právě naproti dveřím, z kterých opat měl vyjíti, vcházeje do jídelny. Bylť u dvora opatova obyčej, že se ani víno ani chléb aniž co jiného k jídlu neb k pití na stoly nedávalo dříve, dokud opat nepřišel a ke stolu si nesedl. Když správec vše připravil, vzkázal opatovi, je-li mu libo, že jest oběd připraven.

Opat dal otevříti dveře a vstupoval do jídelny, a tak náhodou prvý člověk, na kterého pohlédl, byl Primasso, jenž byl dosti chatrně oděn a jehož osobně neznal. A když to viděl, ihned ošklivá myšlénka, dosud nezvyklá přišla mu na mysl, tak že pravil sám sobě: „Hleďme, jakým lidem dávám jíst!“

I obrátiv se, odešel, a poručiv zavříti pokoj, otázal se těch, kdož byli kolem něho, zná-li někdo pobudu, jenž sedí proti dveřím. Všichni odpověděli, že nikoliv. Primasso však maje veliký hlad, neboť kráčel hodný kus cesty a postu nebyl zvyklý, čekal ještě chvíli, a vida, že opat nejde, vzal jeden z bochníčků chleba, jež byl s sebou přinesl, a jal se jej pojídati. Opat taktéž chvíli čekal, a pak poslal služebníka, aby se podíval, zdali už onen Primasso odešel.

Služebník odpověděl: „Nikoliv, pane, on jí chléb, který snad s sebou byl přinesl.“

I pravil opat: „Ať jí tedy ze svého, má-li něco, náš chléb dnes jísti nebude.“ Opat byl by býval rád, aby Primasso sám od sebe odešel, neboť vyhnati jej, to se mu zdálo býti neslušné. Primasso snědl chléb, a když ještě opat nepřicházel, počal jísti druhý. To také pověděli opatovi, když kázal, aby se podívali, zdali ještě neodešel. Primasso snědl též druhý a počal jísti třetí. To když bylo opatovi oznámeno, zamyslel se a pravil sám k sobě: „Co mne to dnes jen napadlo! Jaká zlost, jaké lakomství ?! A proč vlastně? Po mnohá leta dával jsem ze svého jísti každému, kdo chtěl, bez rozdílu, je-li to člověk urozený neb prostý, kupec nebo chalupník, i darebáci najedli se u mého stolu, a nikdy mne nenapadlo, co se mi děje s tímto člověkem. Zajisté že na mne nepřišlo lakomství k vůli člověku ledajakému. Musí býti cos znamenitého, ačkoli se mi zdá pobudou, že se tak vzpírám, pohostit jej.“

To řka chtěl věděti, kdo by to byl; a dověděv se, že je to Primasso, jenž sem přišel přesvědčit se o štědrosti jeho, o níž byl tolik slyšel, tu opat, jenž již dávno podle pověsti znal jej jako muže ctihodného, se zastyděl a jsa dychtiv napraviti chybu, snažil se pohostit jej co nejlépe. Po jídle pak, jakož se Primassovým zásluhám slušelo, dal jej bohatě vystrojit, dal mu peníze a koně a ponechal mu na vůli, chce-li zůstati nebo odejíti. Primasso uspokojen děkoval mu co nejvíce mohl a vrátil se koňmo do Paříže, odkud byl pěšky vyšel.“

Pan Cane jako vtipný muž, výborně poznal bez dalších výkladů, kam tím Bergamino bije, a pravil s úsměvem: i Bergamino, velmi obratně jsi vyložil svoje stesky, svoje zásluhy a moje lakomství a co na mně žádáš, a věru, ještě nikdy jsem nebyl tak lakomý jak proti tobě. Já však lakomost vyženu touž holí, kterou jsi mi dal do ruky.“

Na to dal zaplatit hostinskému za Bergamina, oděl jej bohaté jedněmi ze svých šatů, dal mu peníze a jiné dary a ponechal mu na vůli, chce-li jíti aneb zůstati.“