Dekameron/Den prvý/Povídka osmá

Dekameron — Den prvý Giovanni Boccaccio
Povídka sedmá	Povídka osmá	Povídka devátá

Údaje o textu
Titulek:	Povídka osmá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Ottava
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 75–78. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad:	PD old 70

English

Guiglielmo Borsiere vtipnými slovy pokárá pana Ermina de Grimaldi pro jeho lakomost.

Vedle Filostrata seděla Lauretta, jež slyševši chválu důvtipu Bergaminova a vidouc, že na ní jest, aby něco vypravovala, nečekajíc rozkazu, ochotně začala vypravovati takto:

„Předešlá povídka, drahé přítelkyně, přiměla mne k tomu, abych vypravovala, kterak ctihodný muž jeden ode dvora podobně, a ne bez úspěchu, pokáral lakotu jednoho velmi bohatého kupce. Ačkoli pak tato povídka podobá se svým koncem předešlé, nebudiž vám méně milá, neboť myslím, že na konec je přec jen prospěšna.

V Janově žil kdysi před dávnou dobou šlechtic Ermino de Grimaldi, který dle obecného mínění statky a hotovými penězi převyšoval daleko jmění nejmohovitějších občanů, kteří tehdáž v Italii známi byli. Ale jakož jměním předčil kohokoli v Italii, tak i lakomstvím a skrblením daleko předčil všechny skrblíky a lakomce na světě. Neboť nejen že nikdy nesáhl do kapsy, aby někoho uctil, ale ani sobě nedopřál toho nejnutnějšího, a proti všeobecnému obyčeji Janovanů, kteří se rádi nádherně strojí, měl nejen nedostatek slušného šatu, ale utrhoval si i v jídle a pití. A proto po zásluze nezvali ho více jeho rodným jménem Grimaldi, nýbrž přezdívali mu „Ermino-lakomec.“

Stalo se pak, že v oné době, kdy tento Ermino, nikomu ničeho nedávaje, hromadil svoje jmění, přibyl do Janova vážený muž ode dvora, spůsobný a obratný v řeči, jmenem Guiglielmo Borsiere, jenž nikterak se nerovnal nynějším dvořanům, kteří (nestydíce se za zkažené a hanebné mravy chtějí býti považováni a uznáváni za šlechtice a pány) spíše měli by osly zváni býti, vychovanými v neřestech a mrzkostech nejhorších ničemů než u dvora.

Druhdy bývalo jejich úkolem usmiřovati rozvaděné strany, kde sváry a spory vznikly mezi urozenými lidmi, zprostředkovati manželství, příbuzenství neb přátelství, a příjemnými a veselými slovy baviti ducha zarmoucených a obveselovati dvůr a ostrými výčitkami jako otcové kárati poklesky vinníků a to vše za odměnu dosti skrovnou.

Za nynějších dob však štvou jednoho proti druhému, rozsévají svár, mluví věci ohavné a nešlechetné a což horší, provozují je před lidmi, vyčítají si navzájem špatnosti, hanebnosti a neřesti pravdivé i nepravdivé, kazí urozené lidi, nejsladším svůdcovstvím ke hříchům a neřestem je svádíce, a tak ukracují si dlouhou chvíli. A ti pak se mají nejlépe a nejvíce jsou uctíváni bídným a nemravným panstvem, a největšími odměnami vyznamenáváni, kdož největší neřesti mluví neb konají. Velká to hanba a kletba nynějšího světa a nad jiné patrný důkaz, že ctnost již u nás zmizela a lidé uvázli v bahně neřestí a lotrovství.

Abych se však vrátila k tomu, o čem jsem počala a od čehož spravedlivý hněv mne dále odvedl, než jsem myslela, pravím, že onen Guiglielmo u vší šlechty v Janově byl ctěn a rád viděn. Když pobyl ve městě několik dnů a když mluviti slyšel mnoho o lakotě a skrblictví Erminově, chtěl jej navštíviti.

Ermino byl již slyšel, jak ctihohodný muž je Guiglielmo Borsiere, a jelikož v něm při vší jeho lakotě ještě jiskra šlechetné mysli doutnala, přijal jej vlídnými slovy a přívětivou tváří, započal s ním hovor o různých věcech a vedl jej s jinými Janovany, kteří byli s ním přišli, do nového domu, který byl právě vystavěl a dosti pěkně ozdobil.

Když hosty provedl a jim vše ukázal, pravil:

„Pane Guiglielmo! Vy jste přece tak mnoho na světě viděl a slyšel, nemohl byste mi pověděti o něčem, co nikde ještě nebylo, abych to mohl dát vymalovat ve velké síni tohoto domu?“

Na to Guiglielmo slyše neskromnou jeho řeč:

„Pane, nevím, mohl-li bych vám povědět o něčem, co dosud nikdo neviděl, nemělo-li by to snad býti něco jako asi vymalované kýchnutí. Ale přejete-li si, poradím vám něco, co vy sám, jak myslím, ještě jste nepoznal.“

„Ale co jest to, prosím vás?“ tázal se pan Ermino, neočekávaje, že mu tento odpoví, co mu odpověděl.

Načež Guiglielmo rychle odpověděl: „Dejte si namalovati Úslužnost!“

Pan Ermino slyše tato slova, náhle tak se zahanbil, že smýšlení jeho obrátilo se v pravý opak, i pravil:

„Pane Guiglielmo, dám si ji představiti takovým spůsobem, že ani vy, ani kdokoliv jiný nebudete mi moci právem vyčísti, že jsem ji nikdy neviděl a nepoznal.“

A od toho dne (tak mocný byl účinek slov Guiglielmových) stal se nejštědřejším a nejúslužnějším šlechticem, jenž více cizinců a domácích pohostil, než kterýkoliv z jeho současníků v Janově.“