Dekameron/Den prvý/Povídka šestá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povídka šestá
Autor: Giovanni Boccaccio
Původní titulek: Novella Sesta
Zdroj: BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 65–68.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad: PD old 70

Počestný muž jeden vtipným nápadem zahanbí zlomyslné pokrytectví mnichů.

Emilie, která seděla poblíž Fiametty, když všichni pochválili počestné a rozmarné pokárání, které byla markraběnka udělila králi francouzskému, na rozkaz královnin vesele počala vypravovati:

„Já rovněž nechci vám zamlčet, kterak ctihodný muž laik lakomému mnichu průpovědí neméně šprýmovnou jako chvalitebnou ťal do živého.

Byl kdysi, rozmilé dívky, a není tomu ještě dávno, v našem městě jakýs mnich minorita, jenž byl inkvisitorem proti kacířům, a jakkoli hleděl zdáti se ctihodným a důstojným obhájcem křesťanské víry, jako všichni tací činí, uměl si rovněž dobře všímati těch, kteří měli plné váčky, jako těch, o nichž se domníval, že hřeší proti víře. A při této práci se dověděl náhodou o dobrém jakémsi muži, mnohem štědřeji požehnaném statky pozemskými nežli rozumem, který kdysi ne snad z nedostatku víry, ale abychom upřímně mluvili, bezpochyby vínem aneb přílišnou veselostí rozpálen, ve společnosti svých druhů pravil, že má tak znamenité víno, že by jim ani Ježíš Kristus nepohrdl. Jakmile se to doneslo inkvisitorovi, tu věda, že má velké jmění a plný váček, ihned vrhl na něho co nejpřísněji mohl, cum gladiis et fustibus, ukrutný proces. Neběželo mu při tom o to, aby vypudil nevěru z hříšníka, jako spíše o to, aby se zmocnil jeho zlaťáčků. I kázal si jej předvolati a ptal se ho, je-li pravda, co o něm slyšel. Dobrák odpověděl že ano, a vyprávěl, jak se to sběhlo. Načež inkvisitor, muž nanejvýš zbožný a veliký ctitel svatého Jana se zlatou bradou, rozhorlen pravil:

„Tak ty děláš z Krista Pána pijáka a mastihubku, jako by byl nějaký bratr z mokré čtvrtě, jako ty a tvoji kamarádi? A teď si myslíš, že pokornými řečmi se vymluvíš, jakoby na tom nic nebylo — to ale není tak, jak si myslíš, tys si zasloužil hranici, tak chceme, tak musíme tě ztrestati.“

A těmito a ještě mnohými jinými slovy na něho dorážel, jako by byl nějaký žák Epikurův, nesmrtelnost duše popírající. A zkrátka tak chudáka poděsil, že hodný tento muž některými prostředníky hojně inkvisitorovy ruce mastí svatého Jana se zlatou bradou, kterážto masť prý velice pomáhá v nemocích lakomství kněžského, a zvláště mnichů minoritů, kteří se peněz dotknouti nesmějí, dal pomazat, aby s ním milosrdně nakládal.

Tato masť má velikou moc; ačkoliv Galenus nikde ve svých lékařských spisech o ní se nezmiňuje, pomohla tak, že trest upálením, který mu hrozil, byl mu prominut a změněn v kříž: a jakoby se měl vydat na pouť za moře, aby měl vlajku hodně pěknou, žlutý kříž v černém poli. Mimo to když již dostal peníze, ještě jej u sebe zadržoval, uloživ mu, aby každého jitra obcoval mši svaté v kostele Svatého Kříže, a vždy před obědem k němu se přišel ohlásit, ostatně mohl mezi dnem činiti, co mu libo.

To kajicník také poslušně činil a tu jednou ráno stalo se, že při mši slyšel evangelium, v němž byla tato slova: „Bude vám odplaceno stonásob, a budete míti život věčný.“ Zapamatoval si to dobře, a dle daného rozkazu šel o polednách k inkvisitorovi, jenž právě obědval.

Inkvisitor se ho tázal, byl-li ráno na mši svaté.

Načež on rychle odpověděl: „Ano, pane můj.“

Na to pravil inkvisitor: „Neslyšel jsi něco, o čem snad pochybuješ, neb o čem bys si přál se poučiti?“

„Nikoliv,“ odpověděl dobrý muž, „o ničem, co jsem slyšel, nepochybuji, všemu pevně věřím. Ale slyšel jsem něco, a když si na to vzpomenu, je mi vás a ostatních vašich bratří velice líto, povážím-li, jak bídně se vám povede na onom světě.“

„A jaká to byla slova, že tě pohnula k takovému soucitu s námi?“ tázal se inkvisitor.

Dobrý muž odpověděl: „Pane, byla to ona slova evangelia, kdež se praví: Bude vám odplaceno stonásob!“

I pravil inkvisitor: „Toť pravda, ale proč tě tato slova tak pohnula?“

„Pane můj,“ pravil dobrý muž, „povím vám to. Co jsem zde, viděl jsem každodenně, kterak rozdáváte chudým veliké kotle kuchyňských pomejí, které se odklízí jako zbytky oběda vašich bratří a vašeho. Jestli že skutečně se vám to pak stonásob na onom světě odplatí, bude toho tolik, že se jistě všichni v té břečce utopíte.“

Všichni, kteří seděli okolo stolu, dali se do smíchu, a inkvisitor, poznav, že kajicník trefně pokáral jeho pokryteckou dobročinnost, velmi se rozhněval. A kdyby to, co již byl učinil, nebylo bývalo jemu samému k hanbě, byl by jej jistě do druhého procesu zapletl, že si posměšnými slovy dobíral jeho a ostatní klášterníky, a proto jen mrzutě mu rozkázal, aby táhl kam chce a víckrát se před ním neukazoval.“