Dekameron/Den šestý/Povídka třetí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povídka třetí
Autor: Giovanni Boccaccio
Původní titulek: Novella Terza
Zdroj: BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 219–221.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad: PD old 70

Paní Nonna de’ Pulci obratnou odpovědí umlčí málo slušný šprým biskupa florencského.

Když Pampinea skončila svoji povídku a všichni byli velmi pochválili odpověď a štědrost Cistiovu, zalíbilo se královně, aby Lauretta vypravovala dále, a ona vesele počala takto:

„Rozmilé dívky, onehdy Pampinea a dnes Filomena velmi pravdivě ukázaly na malou naši schopnost pro pěkné průpovídky; ač je to velmi krásné, nemusím se tedy k tomu vracet, a mimo to, co o těchto průpovídkách bylo praveno, chci jen tolik připomenout, že tyto průpovídky mají býti takové, aby toho, jehož se týče, zranily jen tak, jako když jehně kousne, a nikoliv jako zlý pes, neboť zraní-li průpovídka jako při kousnutí, není více průpovědí, nýbrž urážkou. Znamenitě si v tom ohledu vedly jak paní Oretta svými slovy, tak Cisti svou odpovědí. Avšak jest pravda, že dáli někdo odpověď, jež zraní jako kousnutí psa, byv sám dříve jakoby kousnut psem, nelze mu to vytýkat, jako kdyby nebyl býval před tím napaden. A pročež třeba dbáti toho, kterak, kdy a s kým, rovněž jako kde žertujeme. Poněvadž pak jeden z našich knížat církevních toho nedbal, dostalo se mu odpovědě rovněž kousavé, jako byla jeho průpověď, což vám chci ukázati krátkou povídkou.

Když byl biskupem florencským pan Antonio d’Orso, církevní kníže ctihodný a rozšafný, přibyl do Florencie urozený muž z Katalonie, nazvaný pan Dego della Ratta, maršálek krále Roberta. Muž tento tělem byl velmi krásný ale života nanejvýš prostopášného. I stalo se, že mezi jinými ženami, jež se mu zalíbily, byla paní velmi krásná a dcera bratra biskupova. Tu zvěděv, že manžel její, ačkoli byl z dobrého rodu, jest muž nanejvýš lakotný a ničemný, smluvil se s ním, že mu dá pět set zlaťáků, nechá-li jej spát jednu noc se svojí manželkou. Dal však zatím pozlatit stříbrné peníze, jež tehdáž platily, a když byl spal s jeho manželkou, ačkoli proti její vůli, dal mu je místo zlaťáků. Když pak se to rozneslo, měl z toho ničemný manžel nejen škodu, ale i posměch. Biskup pak, jakožto člověk rozšafný, stavěl se, jakoby o ničem nevěděl.

Poněvadž pak biskup a maršálek často se spolu scházeli, stalo se jednou o svátek svatého Jana, když jedouce koňmo pospolu, dívajíce se na paní shromážděné na závodišti, že biskup spatřil mladou žínku, kterou nám nyní mor odňal, jejíž jmeno bylo paní Nonna de’ Pulci, sestřenice pana Alessa Rinnuciho, kterou as jste všechny znaly. Byla to tehdáž svěží a krásná mladice, hovorná a velmi šlechetná, jež teprv před nedávnem byla provdána u svatého Petra. Biskup ukázal ji maršálkovi a když se přiblížili, položil ruku na rámě maršálkovo, řka:

„Nonno, kterak se ti líbí tento zde? troufala bys si ho přemoci?“

Nonně se zdálo, že slova ta dotýkají se její cti, anebo že by jí mohla býti na újmu u těch, kdož to slyšeli a jichž bylo mnoho. Pročež nedbajíc, kterak se očistit z takové příhany, ale chtíc dáti odvetu ráz na ráz, odpověděla:

„Pane, sotva by mne přemohl, ale především bych chtěla poctivé peníze.“

Slyšíce tato slova, byli maršálek a biskup stejně bodnuti, jeden jakožto pachatel nešlechetného skutku na neteři biskupově, druhý pak, že byl uražen ve vlastní své neteři. Oba na sebe ani nepohleděvše, zastyděli se a mlčky odjeli, nemohouce jí odpovědět jediným slovem. Tak tedy mladá žena, byvši první zraněna, opětovala ránu jinou průpovědí, což jí nikdo nesmí vykládat ve zlé.“