Dekameron/Den šestý/Povídka čtvrtá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povídka čtvrtá
Autor: Giovanni Boccaccio
Původní titulek: Novella Quarta
Zdroj: BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 222–225.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad: PD old 70

Chichibio, kuchař Currada Gianfigliazzi, hbitou odpovědí ke své spáse promění hněv Curradův v smích a vyvázne tak příkoří, jímž mu Currado hrozil.

„Když se Lauretta odmlčela a všichni svrchovaně chválili Nonnu, nařídila královna Neifili, aby pokračovala, a dívka pravila:

„Jakkoliv hbitý vtip, rozmilé dívky, často dává slova případná, užitečná a krásná podle toho, čeho třeba, také náhoda, mnohdy pomocnice bázlivců, vkládá na jich jazyky náhle slova taková, že nikdy by nebyla připadla na mysl těm, kdož je pronesli, kdyby byli měli klidně o nich uvažovat. Což touto povídkou hodlám vám dokázat.

Currado Gianfigliazzi, jehož každá z vás mohla slyšet a také vidět, býval v našem městě i v našem kraji urozeným měšťanem, povždy nanejvýš štědrým a pohostinným, jenž veda život rytířský, neustále se bavil psy a sokoly, zanedbávaje věcí důležitějších. Týž jednoho dne uloviv pomocí svého sokola jeřába a usmrtiv jej, poslal ptáka, vida, že je tučný a mladý, svému kuchaři, jehož jmeno bylo Chichibio a byl Benátčanem. I rozkázal mu, aby jej upravil k večeři a dobře ho opatroval. Chichibio, jenž, jak se zdálo, byl poněkud lehkomyslný, připravil jeřába, dal jej k ohni a bedlivě jej počal péci.

Když již byl jeřáb skorem upečen a vycházela z něho velká vůně, stalo se, že jakás ženská ze sousedství, jejíž jmeno bylo Brunetta, a do níž byl Chichibio velmi zamilován, vešla do kuchyně, a cítíc zápach jeřába a vidouc jej, prosila úlisně Chichibia, aby jí dal jedno stehno. Chichibio zazpíval jí v odpověď:

„Nedostaneš je, milá Brunetto,
nedám já ti je, nejde to.“

Tu milá Brunetta se rozlítila a pravila:

„Při sám Bůh, nedáš-li mi je, nedostaneš ode mne nikdy více to, po čem ty zas máš laskominy.“

A záhy byla z toho pořádná hádka a na konec Chichibio, aby nepohněval svoji milenku, uřízl jeřábu jedno stehno a dal jí je.

Když pak přinesen byl Curradovi a několika jeho cizím hostům jeřáb s jediným stehnem, tu Currado podiviv se, dal zavolat Chichibia a tázal se ho, kam se podělo druhé stehno jeřába. Tu podšitý Benátčan kvapně odpověděl:

„Pane, jeřábi mají toliko jedinou nohu a jediné stehno.“

Tu Currado rozzloben zvolal:

„U čerta, proč by měli jen jednu nohu a jedno stehno? Což pak je to jediný jeřáb, kterého jsem kdy viděl?“

Chichibio vedl dále svou:

„Je tomu tak, pane, jak jsem pravil. A libo-li vám, ukážu vám to na živých.“

Currado k vůli hostům, jež měl kolem sebe, nechtěl dále o věci mluvit, ale pravil:

„Jestliže mi to ukážeš na živých, co jsem nikdy ještě neviděl, aniž jsem o tom od koho slyšel, a já to uvidím, budu spokojen, ale zapřísahám se ti tělem Kristovým, že bude-li jinak, dám tě vyplatit tak, že po celý život svůj budeš na mne pamatovat.“

Tím bylo pro tento večer vše skončeno, ale druhého jitra, když nastával den, Currado, jemuž spánek nebyl ještě zaplašil hněv, všecek ještě rozlícen povstal a nařídil, aby byli přivedeni koně. A rozkázav Chichibiovi, aby vsedl na kůň, jel s ním k jezeru, na jehož břehu bývá na počátku dne povždy mnoho jeřábů, a vedl jej sem řka:

„Záhy uvidíme, kdo včera večer lhal, zda ty, či já.“

Chichibio vida, že hněv Curradův dosud trvá, a že lež jeho musí býti bez milosti odhalena, nevěda, co by si měl počít, jel za Curradem nanejvýš postrašen a nejraději, kdyby byl mohl, byl by utekl, ale nemoha, brzy napřed brzy do zadu, brzy na stranu se ohlížel a všude se mu zdálo, že vidí jeřáby, kterak stojí na dvou nohách. Avšak když se blížili k vodě, spozoroval dříve než kdo jiný dobrý tucet jeřábů, kteří všichni stáli na jedné noze, jakož činí, když odpočívají. Pročež honem je ukázal Curradovi řka:

„Teď se můžete, pane můj, na vlastní svoje oči přesvědčit, že jeřáb má toliko jednu nohu a jedno stehno, jen se podívejte na ty, co stojí tamto.“

Currado vida je pravil:

„Počkej, však ti ukážu, že mají dvě nohy.“

A popojev poněkud dále, vzkřiknul: „Huš, huš!“ na kterýžto pokřik jeřábi, spustivše druhou nohu všichni po několika skocích odletěli. Tu Currado obrátiv se k Chichibiovi zvolal:

„Co tomu říkáš, ničemo? mají jeřábi po dvou nohách?“

Chichibio jsa spíše mrtev než živ, nevěda sám, co mluví, odpověděl:

„Pane můj, ano, ale na toho včera večer jste nekřičel „huš, huš!“ Neboť kdybyste byl naň vzkřiknul, byl by také vytáhl druhou nohu a druhé stehno, jako učinili ti zde.“

Curradovi zalíbila se tato střeštěná odpověď tolik, že veškeren hněv jeho se změnil ve veselost a smích, i pravil:

„Chichibio, máš pravdu, měl jsem tak učinit.“

Tak tedy svoji hbitou a šprýmovnou odpovědí Chichibio vyhnul se trestu a udobřil svého pána.“