Dekameron/Den šestý/Povídka druhá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povídka druhá
Autor: Giovanni Boccaccio
Původní titulek: Novella Seconda
Zdroj: BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 214–218.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad: PD old 70

Cisti pekař svojí průpovídkou dá na srozuměnou panu Gerimu Spinovi, že žádal cos neslušného.

Dívky i mladíci jednomyslně chválili slova paní Oretty, načež královna nařídila Pampinee, aby pokračovala, ona pak počala takto:

„Krásné dívky, nevím z vlastní zkušenosti, je-li větší vinou buď přírody, když ušlechtilé duši dá ošklivé tělo, či osudu, když tělu opatřenému ušlechtilou duší dá nízké zaměstnání, jakož jsme mohli vidět na Cistim, našem krajanu, a na mnohých jiných.

Tento Cisti ačkoli byl nadán nejšlechetnější duší, byl osudem učiněn toliko pekařem. A zajisté že bych klnula přírodě rovněž jako osudu, kdybych nevěděla, že příroda jest nanejvýš moudrá a že osud má tisíc očí, ačkoli hloupí si jej představují slepým. Protož se mi zdá, že jsouce nad míru prozřetelní, činí, co smrtelníci činívají, když jsouce v pochybnostech o budoucích příhodách, nejdražší svoje poklady pro případ potřeby ukrývají na nejškaredější místa ve svých příbytcích, poněvadž zde jest nejméně podezření, a když nastane nejvyšší potřeba, jsou v takovém koutě lépe ukryty, než by byly v nejkrásnější síni. A takto oba tito správcové světa často svoje nejvzácnější poklady ukrývají v zaměstnáních, jež mají nevalnou pověst, aby v době, kdy toho třeba, tím více se zaskvěly. Toto v malém ukazuje se nám na Cistim pekaři, jenž náležitě poučil pana Geriho Spinu — jehož mi povídka, vypravovaná o paní Orettě, jež byla jeho manželkou, uvedla na mysl — o čem vám hodlám vypravovat.

Povím tedy, že papež Bonifác, u něhož pan Geri Spina byl u veliké vážnosti, poslal do Florencie některé urozené vyslance, aby vyjednávali o jeho potřebách. Ubytovali se u pana Geriho a spolu s ním radili se o záležitostech papežových. A tu stalo se náhodou, že pan Geri s vyslanci papežovými chodíval pěšky každého jitra mimo Santa Maria Ughi, kde Cisti pekař měl svou dílnu a sám svoji živnost provozoval. Ačkoli pak mu osud byl udělil živnost málo váženou, přece potud mu byl přízniv, že se stal boháčem, a nechtěje býti ničím jiným, žil v největší hojnosti a míval mimo jiné dobré věci povždy nejlepší vína bílá i červená, jež bylo lze dostati ve Florencii nebo po kraji.

Když takto každého jitra viděl, kterak chodili mimo jeho dílnu pan Geri a vyslanci papežovi, tu zdálo se mu, poněvadž bylo velké vedro, že by jim bylo velmi příjemno, kdyby jim dal napíti svého dobrého bílého vína. Avšak maje na paměti svoje postavení a urozenost pana Geriho, neuznával, že by se slušelo, aby je sám pozval, nýbrž umínil si, že nastrojí věci tak, aby sám pan Geri byl nucen pozvat se k němu.

Maje tudíž na sobě bílou kazajku a před sebou bílou zástěru, tak že se spíše podobal mlynáři, než pekaři, každého jitra v hodinu, kdy pan Geri s vyslanci šel tudy, dal si přinésti ke dveřím pěknou cínovou konvici s čerstvou vodou a malou boloňskou lahvičku se svým dobrým bílým vínem, a dva poháry, jež se zdály býti stříbrné, jak byly čisty. A usednuv, když tudy šli, jednou nebo dvakrát si odkašlal, a jal se píti svoje víno s takou chutí, že by byl na ně dostal laskominy i nebožtík. Pan Geri vida to prvního i druhého jitra, pravil dne třetího:

„Jaké jest, Cisti, je dobré?“

Cisti rychle povstav odpověděl:

„Jest, pane, ale jak dobré, nemohu vám povědět, neokusíte-li ho.“

Pan Geri, u něhož buď teplo, anebo nadobyčejná únava, anebo chuť, s jakou Cistiho viděl pít, byly vzbudily žízeň, obrátiv se k vyslancům pravil s úsměvem:

„Pánové, bylo by dobře, kdybychom okusili vína tohoto hodného muže; snad je takové, že toho nebudeme litovati.“

A spolu s nimi vešel k Cistimu, jenž dal přinést z pekárny pěknou lavici a požádal je, aby se posadili, a pravil k jejich sluhům, kteří již chtěli vypláchnout sklenice:

„Kamarádi, jděte po svých a ponechte tu starost mně, neboť dovedu právě tak dobře nalévat, jako podávat do pece, a pro vás tu nezbude pranic.“

A řka to, sám vypláchnul čtyry poháry krásné a nové a poslav pro lahvičku svého dobrého vína, pilně dával píti Gerimu a jeho soudruhům. Těm zdálo se býti víno lepší než kterékoli, jež byli kdykoli před tím pili. Pročež velice je pochválili a pokud vyslanci ve Florencii pobyli, skorem každého jitra šli si tam popít spolu s panem Gerim.

A když vyslanci vyřídili svoje věci a měli se navrátiti domů, dal pan Geri vystrojit znamenitou hostinu, na kterou pozval mnohé z nejváženějších měšťanů a dal také pozvati Cistiho, jenž však pod žádnou podmínkou nechtěl přijít. Tu nařídil pan Geri jednomu sluhovi, aby vzal lahvici a došel k Cistimu pro víno, jehož chtěl dát každému hosti při první krmi nalíti půl kalíšku.

Sluha bezpochyby rozmrzen, že nikdy se nemohl napíti onoho vína, vzal láhev hodně velkou, ale Cisti spatřiv ji, pravil:

„Synu můj, pan Geri tě neposílá ke mně.“

A ačkoli jej sluha několikrát ujistil, že tomu tak, nedostalo se mu jiné odpovědi, tak že mu nezbylo, než vrátit se k panu Gerimu a povědět mu vše. Tu pravil pan Geri:

„Vrať se k němu a pověz, že tomu tak, a kdyby ti přece jen stejně odpovídal, ptej se ho, kam tedy tě posílám.“

Sluha vrátiv se pravil:

„Cisti, zajisté mne pan Geri poslal k vám.“

Na to Cisti pravil:

„Zajisté, synu, toho neučinil.“

„Nuže,“ tázal se sluha, „ke komu tedy mne posílá?“

I odpověděl Cisti:

„K řece.“

Když to sluha pověděl panu Gerimu, ihned pochopil a pravil k sluhovi:

„Ukaž mi, jakou jsi vzal s sebou láhev.“

A podívav se na ni pravil:

„Cisti má pravdu,“ a vyplísniv sluhu nařídil mu, aby vzal lahvici menší.

Cisti vida to pravil:

„Teď vidím, že tě posílá ke mně.“ A ochotně ji naplnil.

Pak ještě téhož dne dal naplnit soudek týmž vínem a dal jej opatrně donésti do domu pana Geriho a přijda později vyhledal jej a pravil:

„Pane, nerad bych, abyste se domníval, že ona velká láhev dnes ráno mne zastrašila. Ale zdálo se mi, že vám vyšlo z paměti, co jsem vám ukazoval svými malými lahvičkami, že totiž není to víno pro služebné, proto jsem vám to chtěl znovu připomenout. Nuže, poněvadž nemám v úmyslu vám je na dále opatrovat, dal jsem vám přinést celý soudek. Naložte s ním teď, jak vám libo.“

Pan Geri velmi si vážil daru Cistiova a poděkoval mu zaň, jak se slušelo a patřilo, nadále pak velmi ho ctil a měl ho jako přítele.“