Dekameron/Den šestý/Povídka sedmá

Dekameron — Den šestý Giovanni Boccaccio
Povídka šestá	Povídka sedmá	Povídka osmá

Údaje o textu
Titulek:	Povídka sedmá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Settima
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 233–236. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad:	PD old 70

English

Madonna Filippa dopadena svým manželem u svého milence a pohnána k soudu, rychlou a šprýmovnou odpovědí dosáhne svobody a spůsobí, že přísný zákon změněn.

Již se Fiametta odmlčela a všichni se smáli ještě zbrusu novému důvodu, jehož byl Scalza užil, aby povýšil nade všechny jiné rodinu Baronci, když královna uložila Filostratovi, aby vypravoval, on pak počal mluviti takto:

„Rozmilé dívky, jest krásná věc, dovést všude dobře mluvit, avšak zdá se mi tím krásnější dovést mluvit, kde toho vyžaduje nutnost. A to dovedla urozená paní, o které hodlám vypravovat a jež nejen poskytla posluchačům smích a dobrý rozmar, ale unikla též osidlům hanebné smrti, jak uslyšíte.

V krajině Prato byl kdysi zákon, věru neméně hanebný jako krutý, jenž nečině nijakých rozdílů, nařizoval, aby byla upálena každá žena, kterou manžel dopadl s milencem v cizoložství, rovněž jako každá, jež by za peníze obcovala s mužskými.

I stalo se v době, kdy tento zákon byl ještě platný, že paní urozená a krásná a nade všecky jiné zamilovaná, jejíž jmeno bylo paní Filippa, nalezena byla ve vlastní své ložnici v noci svým manželem Rinaldem de Pugliesi v náručí Lazzarina de’ Guazzagliostra, urozeného a krásného mladíka ze sousedství, jenž ji miloval jako sama sebe. Rinaldo vida to, velice se rozhorlil a jedva se zdržel, aby se na ně nevrhl a zavraždil je. A kdyby nebyl měl na mysli vlastní nebezpečí, byl by poslechl hnutí svého hněvu a byl by tak učinil.

Umírniv se tudíž prozatím, nemohl se zdržet, aby dosáhl podle zákona pratského toho, čeho mu nebylo dovoleno provést, totiž smrti své manželky. Pročež maje dostatečné svědectví, aby dokázal poklesek své manželky, když nastal den, neporadiv se s nikým, podal na paní žalobu a dal ji pohnat před soud.

Paní, jež byla šlechetného srdce, jakož vůbec bývají ty, kdož jsou do opravdy zamilovány, ačkoli jí mnozí její přátelé a příbuzní domlouvali, přece se odhodlala, že se dostaví k soudci a že raději se statečnou myslí dozná pravdu a zemře, než by hanebně uprchla a žila v mrzkém vyhnanství a doznala, že jest nehodna takového milence, jako byl onen, v jehož náručí byla strávila noc. A majíc četný průvod paní a pánů, kteří vesměs jí domlouvali, aby zapírala, odebrala se k soudci a tázala se ho s klidnou tváří a pevným hlasem, čeho na ní žádá.

Soudce pohlednuv na ni a vida ji velmi krásnou a spůsobů velmi chvalitebných, a jakož svědčila slova její, statečné mysli, počal míti s ní útrpnost a obával se, aby se nevyznala z něčeho, proč by byl nucen, chtěl-li zachránit svou čest, odsouditi ji k smrti. Ale nemoha jinak, než tázati se jí na to, z čeho byla obviněna, pravil k ní:

„Paní, jak vidíte, je zde Rinaldo, váš manžel, a stěžuje si na vás, udávaje, že vás dopadl v cizoložství s jiným mužem, a žádá proto, abych dle platného zákona odsoudil vás k smrti a tak vás za to potrestal. Avšak toho nemohu učinit, jestliže se nevyznáte, a proto dbejte pilně, co mi odpovíte, a povězte mi, je-li pravda, z čeho vás váš manžel viní.“

Paní, nikterak se nerozpakujíc, odpověděla veselým hlasem:

„Pane můj, jest pravda, že Rinaldo jest můj manžel a že noci právě minulé nalezl mne v náručí Lazzarina, k němuž chovám upřímnou a dokonalou lásku a častěji jsem s ním obcovala, což nikterak nechci popírat. Avšak jsem přesvědčena, že vám to je známo, že zákony mají míti obecnou platnost a mají býti sdělány se svolením těch, jichž se týkají. To však u tohoto zákona neplatí, neboť týká se pouze nebohých žen, jež mnohem spíše než muži dovedou vyhovět několika zároveň. Mimo to pak, když byl sdělán, jediná žena nedala k němu svolení, ba ani jediná nebyla vzata na poradu, pročež právem lze zákon ten zváti nešlechetným. A kdybyste chtěl na škodu mého těla a své duše provésti tento zákon, jest to vaše věc. Avšak dříve než počnete soudit, prosím, abyste mi prokázal malou milost a otázal se mého manžela, zdali, kdykoli a kolikrát mu bylo libo, jsem mu čeho odepřela, či zdali ochotně poskytla jsem mu hojnost všeho, čili nic.“

Tu Rinaldo, nečekaje, až se ho soudce otáže, ihned odpověděl, že nade všechnu pochybnost paní na každou jeho žádost ochotně mu poskytla veškeré rozkoše.

„Tak tedy,“ doložila rychle paní, „táži se, pane soudce, jestliže měl ode mne vždy, čeho mu bylo třeba a co mu bylo k libosti, co jsem měla, neb mám učinit s tím, co mi zbývá? Měla jsem to hodit psům? Nebylo-liž mnohem lépe, poskytnouti toho urozenému mladíku, jenž mne miluje více než sebe, než abych to nechala zmařit a zkazit?“

K výslechu tak důležitému a paní tak znamenité skorem všichni obyvatelé Pratští se sběhli. Slyšíce pak šprýmovnou tu otázku, ihned s velkým smíchem a skorem jedním hlasem všichni jali se volat, že paní má pravdu a že dobře mluvila. A dříve než odešli, jsouce povzbuzeni soudcem, změnili krutý zákon a ustanovili, že se týká toliko oněch žen, jež za peníze se zpronevěřují svým manželům.

Následkem toho Rinaldo pro svůj nepředložený čin velice zahanben odešel od soudce. Paní pak veselá a svobodna, takřka jakoby vzkříšena z plamenů, v celé slávě se vrátila domů.“