Dekameron/Den šestý/Povídka osmá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povídka osmá
Autor: Giovanni Boccaccio
Původní titulek: Novella Ottava
Zdroj: BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 237–239.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad: PD old 70

Fresco radí své neteři, aby se nedívala do zrcadla, je-li jí nepříjemno, jak praví, vidět protivné tváře.

Povídka, kterou vypravoval Filostrato, nejprve vnukla do srdcí dívek trochu studu, což dosvědčoval cudný ruměnec objevivší se na jejich tvářích, pak ale když pohledla jedna na druhou, jedva že se zdržely smíchu a usmívajíce se vyslechly ji až na konec. Když pak byla skončena, obrátila se královna k Emilii a nařídila jí, aby vypravovala. Dívka pak nejinak, než jakoby byla probuzena ze spánku, s hlubokým povzdechem počala:

„Rozmilé dívky, poněvadž mnohé myšlenky zdržovaly mne daleko odtud, hodlám, abych uposlechla rozkazu královnina, vypravovati povídku snad kratší, než jsem měla v úmyslu vypravovat, kdybych byla bývala myšlenkami přítomna. Budu vám vypravovati o pošetilém bludu jedné dívky, který by byl strýc její napravil šprýmovnou průpovídkou, kdyby byla měla tolik důvtipu, aby mu porozuměla.

Muž jakýs, jehož jmeno bylo Fresco da Celatico, měl neteř, které říkal zkrátka Cesca. Dívka ta, ačkoli postavou a tváří krásná, přece nebyla z těch andělských tvářinek, jaké často vídáváme, ale považovala se za tak vzácnou a urozenou, že měla v obyčejí haněti muže a ženy a vše, co viděla, nedbajíc nikterak o sebe samu, ač byla tím protivnější, nepříjemnější a odpornější, jelikož nikdo jí nedovedl vyhovět, a mimo to byla tak pyšna, že by to bylo bývalo přílišné, kdyby byla z královské krve francouzské. A když si vyšla ven, stavěla se tak choulostivou, že nečinila ničeho, než ohrnovala nos, jakoby jí všechno bylo odporné, co viděla a s čím se setkávala.

Nuže, pomlčmež o mnohých jiných nepěkných a protivných spůsobech, a pravím toliko, že jednoho dne, když přišla k Frescovi, usedla plna upejpavosti vedle něho a nedělala ničeho, než prudce si odfukovala. Proto se jí Fresco tázal:

„Cesco, co to znamená, dnes je svátek a tys se tak brzy vrátila domů?“

Ona pak nadýmajíc se směšnou upejpavostí odpověděla:

„Jest ovšem pravda, že jsem se brzy vrátila, neboť nemyslela jsem, že zde jsou ženy a muži tak protivní a nesnesitelní jako dnes. Nepotkala jsem jediného, jenž by mi nebyl protivný jak prašivina. A myslím, že není na světě ženy, které by se tolik ošklivilo vidět protivné lidi, jako mně, a abych je neviděla, proto jsem se tak časně vrátila.“

Fresco, jemuž přepjaté spůsoby neteře velmi byly proti mysli, pravil:

„Dceruško, máš-li tolik v ošklivosti protivné lidi, jak pravíš, tedy chceš li žíti spokojeně, nikdy se nedívej do zrcadla.“

Ona však, jež byla tak prázdná jako dutá třtina, ačkoli se domnívala, že se vtipem rovná Šalamounovi, porozuměla pravému smyslu průpovědi Frescovy, jako kterákoli husička. I odpověděla tudíž, že se bude dívati do zrcadla, jako ostatní. A tak setrvala ve své hlouposti a trvá v ní posud.“