Dagmar/V. Danebrog

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

V Ribském hradě pevném, v okně šeré koby
Dagmar pilnou rukou roušky jemné robí.
V díle ustala teď; mříže zdobnou spletí
za vlaštovic párkem smutný pohled letí,
které z malitkého hliněného sídla
pod římsovím k pouti rozepjaly křídla
do jižních krajů. Oko se jí kalí
váhou kormutlivou. Ach, vy druzi malí,
vám je přáno letět, kam vás touha zove,
kde vám v teplé vlasti zkvete blaho nové.
Snad též uvidíte na větrné pouti
zemi, po níž touhou srdce mé se rmoutí,
zemi přespanilou v modrých vrchů věnci,
ráj mé duše dětské - Ach vy šťastní ptenci!

Takto podvečerních mráčků zlatým leskem
stíhala let jejich Dagmar s tichým steskem.
Však ne pouze tužbou po domovu vzdychá,
necítí jen choti opuštěné muka,
ale jinou také hořkou krůpěj míchá
do číše těch žalů proradná jí ruka:
Ten, jejž vyprostila z temné věžní sluje,
nyní za odměnu pro ni pouta kuje!

Dotud viděla v tom světě dobro všudy,
tušila je takéna dně srdce zlého,
jak se zrnko zlaté tají v temnu rudy;
věřila, že paprsk světla nebeského
z každé hříchu sluje na čas chmury pudí -
Jaká pojala teď duši závrať vírná,
ana zděsila jí náhle v lidksé hrudi
čirého zla propasť šklebná, nedozírná!
když se zjevila jí tato podlost čirá
v oné záři nebes dlaní posvěcenou,
vytyčujícíc berlu církve drahocennou,
jížto kořila se vroucně její víra!

Muž ten strašný vyšel na přímluvu její
ze tmy žalářní, kde v mukách, bez nadějí
hynul mnohá léta. Vyšel s bílým vlasem,
stařec nahrbený na pokraji hrobu -
ale v srdci vetchém nesl dávnou zlobu;
vzrostla jen a strvdla valným trýzně časem.
Zločinný cíl stejný: prestol, před ním planul,
avšak nyní v pohár dávné vášně kanul
také pomsty jed. A po čem smělec mladý
úprkem se řítil, k tomu rozvážlivě
nyní stařec míří, oklikami lstivě,
za přetvářky clonou kuje dílo zrady.

Dlouho tajila se před královny okem
jeho podstata. Jen vetché jeho čelo,
svislé kajícně, se zvolna povznášelo,
jak se týčí stéblo uhnětené krokem,
mnohý hrbol zdál se z líce vpadlé ztrácet,
v oko kalné paprsk života se vracet,
ale v jeho tazích zdály se jí vryty
stále vděčnost, lítost, šlechetné jen city.

Zatím opatrně ruka, pletich znalá,
obetkala kněžnu hustou piklů přízí,
zvolna všechny věrné od ní vzdalovala,
zevšad nahrnula kol ní tváře cizí.
A pak náhle padla s lící pleticháře
maska úlisnosti; z nenadání zřela
Dagmar ohromená, hrůzou zkamenělá
zrádci, násilníku do úšklebné tváře.
Divé rysy své jí změniv, sluhy v její stráže -
královna teď hříčkou zločinného pychu;
Kristina jen u ní zbyla, věrný páže.

Takto dumá kněžna v roji těžkých pečí;
v tom se rozhlaholil při večera sklonu
na kostelích Ribských zbožný jazyk zvonů
a svou hudbou svatou její trýzeň léčí.
Klesla na kolena, ruce ke rtům spjala,
modlitbu ze hloubi duše zašeptala,
drahocenný křížek, poslední dar matky,
na obrázky jeho z oka slza tryskla
a tou v duši poklid navrátil se sladký.

Tichem večerním dál Ribské zvony znějí,
vlnami svých zvuků jásavých a žalných
v doby blaženější kněžnu unášejí.
Zaletá v zem jinou, do chvil dětství dálných,
v milou kobu známou, na klín roditelky,
odkud naslouchajíc blaze zvonů zvuku,
pozírala dolů k pyšných věží shluku,
nad nímž rojily se nebem zlaté včelky.
A zas děvě snivé tam se nese k uchu
milých, známých zvonů podvečerní píseň,
v srdéčku jí budíc divnou slast a tíseň,
v duši linouc štěstí neznámého tuchu - - -

Z dum teď vyrušily Dagmar tiché zvuky.
Lehce pod prstíky útlé bílé ruky
v šerém pozadí se zdvihá clona řásná,
která kobu dělí od sousední síně,
z nížto Kristina se vynořuje krásná;
za ní v tajuplném koby polostíně,
do něhož jen kradmo pozdní paprsk vniká,
viděti je sličnou postat panošíka.

Z ticha ku královně Kristina se chvěla;
v nízkou stoličku, jak měla v obyčeji,
na polštář si sedla družně k noze její,
na ruku jí tisknouc políbení vřelá.

Dagmar sklonila se ku své důvěrnici,
jemně pohladila světlou její kštici
a ret zašeptal: „Co neseš, moje milá?“

„Žel,že smutné stále přináším ti zvěsti -“
ještě úskostněj hlas děva přitlumila -
„kdy zas v tyto mraky vyjde slunce štěstí?!
Jaký děsný zvrat! On, jemuž’s vazby mříže
otevřela kdys, teď tebe v pouta víže,
zradou splácímilost, postrach kolem šíří,
rukou zločinnou po dánské berle míří -
ba, již dovršit se chystá černou zradu!
Již si vzdornou pevnost zřídil z toho hradu,
naplniv ji svojich přívrženců davy,
a již také z jihu v cizích vojů čele
pomocník mu táhne - S pomocí tou směle
dánskou korunu si v čelo zbujné vstaví!

Tak si přislibuje - leč sám bohdá padne
z nenadání zbojce do své léčky zradné.

Darmo cizí zbraně ku pomoci volá,
ni hrad pevný bouři lidu neodolá.
Národu jsi všemu říše perla drahá;
širou oblastí, kam dánský hlahol sahá,
srdce nesčíslná láskou k tobě hoří.
Hrad ten s odbojníkem ocitne se brzy
jak ostrůvem v Dánů rozkáceném moři,
které odevšady zahřmí k jeho tvrzi,
vkypí ssutým valem, prolomenou branou,
vysvobodí kněžnu vřele milovanou,
zrádce ohavného u tvých nohou zdáví.
Poslyš jen, ó kněžno, jaké nese zprávy
panoš tvůj!“

          Tu kněžna zrakem hochu vděčí
a blíž k sobě vlídným pokynem ho zove.

„Dobrý hochu můj,“ zašeptli její rtové,
„pro mne vydáváš se v také nebezpečí!“

Panoš, k noze její kolenem se níže,
dlaň na srdce vkládá, oko modrojasné
s oddaností vroucí ku královně dviže,
pablesk večerní, jenž v okně zvolna hasne,
svoslé na ramena kadeře mu zlatí.

„Kéž bych mohl,“ vzdychá, „krev za tebe dáti!“

„Díky, hochu můj! Než jaká tvoje zpráva?“

„Ač nás řetěz bdělých stráží obetkává,
zbraňuje nám východ z toho hradu, přece
unikl jsem odtud,“ panoš ticho vece.
„S košem velikým a kytlí vyžebranou
hocha kuchyňského, prozkoumal jsem branou.
Tu hned přede hradem znamenal jsem péči,
jakou chudina ti za tvou lásku vděčí.
Stál tam zástup chudých, volal bez ustání:
Proč nám přístup k matce halapartny brání?
Kde je dobrá Dagmar? Jaký mrak nám halí
vlídnou tvář, jež s duší plašila nám žaly?
Proč se ruce tají, z nichž jak z liljí ráje
rosa blahonosná dštila v bídy kraje?
Takto bědujíce tlačili se k bráně,
stěží zapudily dav ten drábů zbraně.

A když dál jsem kráčel, zasléchal jsem všady
hlasy rozjitření z biskupovy zrady
po ulicích města. Šel jsem neprodleně
k domu Globově, bych donesl mu zvěsti
o příkořích,jež ti od biskupa nésti.
Našel jsem ho v síni, an meč na koleně
starožitný, dávno netesaný k válce,
čistil, ostří jeho zkoumalhmatem palce.
Když mě poznal, radost zjasnila mu líce,
dotazů po tobě klad mi na tisíce.
A jak vyprávěl jsem o tvém trudném stavu,
znovu čelo chmuřil, okem zlostně blýskal,
křečovitě pěstí jílec meče stiskal,
a tak promluvil, když dokončil jsem zprávu:
Však již hromonosná pomsty bouř se blíží, -
s blesky jejími i tento meč se skříží.
Vzdáliv odtud vše, co věrně k trůnu stojí,
mne tu jediného nechal na pokoji,
soudě as, že Globe jenom sleďů lovu
rozumí, zná zvonit stříbrem, zlatem;
brzy bohdá zví, že znám ve hněvu svatém
rozzvučeti hudbu jiného též kovu -
hudbu strašlivou; že nejsem žokem tuku,
ale bystrý hled mám, k tomu křepkou ruku,
abych prohlédl tu přízi piklů zrádnou
a v čas zahromoval do ní ranou pádnou.

Nato promlouval, že doufá biskup darmo
na bezbranou zemi vložit mrské jarmo.
Nechť král s vojskem v dálce modly Čudů sráží,
dosti zbylo v zemi boje schopných paží.
Selský voj se zdvihá z domácího luhu
na ochranu kněžny, která z jejich pluhů
sňala těžké platy; jižtě místo kleče
věrní bondové se vděčně chápou meče
dobrodějku svoji vyvést ze zajetí;
heslo po všech krajích, z výspy k výspě letí;
nežli srpem zlatý štít se stane,
že vlast široširá žárem pomsty vzplane
proti zrádci tomu! Lidu svaté hněvy
nejpevnější hradby rozkotají hravě,
vojsko odbojcovo rozmetou jak plevy.

Tak mi věštil Globe, ku závěrku pravě:
Snad se zdaří kněžnu vymknout z jeho spárů,
dřív než hrad ten vzplane ve válečném žáru.
Ty jsi v zakuklení sklamal ztrážců zraky -
snad i královně vhod bude způsob taký.
A hned zítra, kněžna přijme-li tu radu,
sděl mi dobu, směr a přestrojení v listě,
jejž luk tajně s šípem sešle za ohradu
severní, kde ve křích na ukrytém místě
důvěrník můj sečká za prvního tmění.
Já však uchystám vše, aby bez prodlení
Dagmar ve průvodu bezpečném se dala
na cestu, kam zrádce moc by nesahala.
Však nechť její mysl kamkoli se skloní,
to jí sděl, že chví se tisíc věrných o ni -
a že mezi nimi touží nejvřeleji.
Globe cedit krev svou na ochranu její.

V tom chřest klíčů zazněl, zaskřípěly dveře.
Pochůzkou to klíčník obvyklou se béře.
Dnes však stařec tento, jenž se jindy plížil
něm a zamračen, k nim chvátavě se blížil
do komnaty vešed. Schýliv hlavu starou
s hustých vlasů sněhem nízko před Dagmarou,
klekaje k ní zdvihl úctyplnou líci
a hled oddanost jí vřelou tlumočící.

Po té pravil tiše: Hlavu moji bělem
péče pokryly pod trojím velitelem
z rodu Knutova, jimž byljsem věrným sluhou.
S radostí jsem viděl na královském kmeni
Valdemara vzrůstat slibnou haluz druhou,
viděl jsem ji kvésti v okotěšném skvění.
Nejednou jsem šťasten houpal na koleni
sličné pachole, jež ke mně starci lnulo,
mohutněti zřel jsem krásnou postať junou,
a jak radostně mé oko zaplanulo,
když pak mužná skráň se vzpjala pod korunou!
Štěstí plným bylo, když ku jeho boku
choť se vinula, jas nebešťanky v oku,
ty, ó vzácná kněžno, jejíž líce milá
rázem srdce moje celé podmanila -
Viděl jsem pak truchlé rozloučení obou,
viděl jsem i strýce nevděčného změnu,
tebe strádající jeho lstí a zlobou,
nedůstojně moci jeho podrobenu.
A teď přiložit mám v pomoc vetchou ruku,
aby schystal tobě trpčí ještě muku,
té, k níž připoután jsem úctou, láskou, díkem,
královně své mám se státi žalářníkem?!

Rozhodl se biskup, že tvou vazbu ztuží,
že od tebe vzdálí panoše i druži,
chtě již dovršiti zjevně svoji zradu.
Však dá bůh, že marně žalář chystá tobě.
Známť já jediný zde tajnou chodbu z hradu,
jejíž vchod se skkrývá právě v této kobě.
Viz tam na stěně ten obraz kněžny Emmy,
jejž rám pozlacený jímá řezeb lemy;
veliký ten obraz, k podlaze až dolů
ke zdi zdá se přikut, ale v skutku tvoří
veřej otvoru, jenž v tuto zeď se noří;
dotkneš-li se v rámu květového stvolu,
odskočí ten obraz, ujeví otvor stěny,
za níž stupeň četný, šnekem zatočený
vede do hlubiny, pod základy hradu,
tam pak pod zemí se táhne ku západu
chodba, ústíc v kapli staré o samotě,
k níž teď leda pastýř prchá v bouřné slotě.
Tamo desku v půdě snadno sochor zvedne,
z otvoru vystouplé nikdo nezahledne.
Odtud blízko k moři - vejdem v lodi nitro -
na bezpečném břehu pozdraví nás jitro.

Nuže bez prodlení do tajného vchodu,
jenž tě vrátí věrným v bezpeč, na svobodu!
Za námi zas obraz do stěny se vklopí.
Užaslý se tyran rozhlížeti bude
po zajatcích marně prázdnou kobou všude,
kudy unikli mu, nezví, nepochopí.“

Překvapení, radost značila se v lících
postav tří, ta slova mlčky vnímajících;
všichni povstali teď, u zápětí kmetu
setmělou již kobou blížili se k stěně.
Stařec ruku vztáhl po zlaceném květu
v rámci obrazu - V tom couvnul postrašeně.

V chodbě ozvaly se rychlé kroky, zbraně,
záclona se zdvihla prudkým hmatem dlaně
a zář pochodní se vlila do komnaty.
V čele ozbrojenců vešel chvatným krokem
biskup Valdemar, teď přímo, hrdě vzpjatý,
s lící posupnou a pánovitým okem.
Změněny jsou zcela jeho postat, rysy -
zda to kmet, jenž skroušen šíji hrbil kdysi?
Drsný šat ustoupil nádhernému hávu,
drahokamu září, kmentu, zlatohlavu;
sporé na něm znaky mísí úřad svatý
s válečnickou strůjí: noha škorní blýská,
prsa obepíná pancíř šupinatý,
ruka s prstenem kříž v jílci meče stiská.

Takto ke skupině kráčí polekané
s řečí jízlivou, z níž výsměch krutý vane:
„Aj, zde porada se koná důležitá,
k níž i šedý klíčník zrnka vtipu skytá.
Čas byl věru spolek rozvázat, kde kuly
vzdory se a pikle na odbor mé vůli.
Nuže, do podzemí, kam jste měli vsadit
panoše, s ním starce toho veďte dolů -
tam pod chřestem mohou baviti se spolu,
o podnicích zrádných poklidně se radit.
Pannu Kristinu však slušná koba zove,
v níž jen prosta bude jasné společnosti;
předsíň zaujmou pak statní žoldnéřové,
by sny dívčí tamo předla v bezpečnosti.“

Kynul zbrojnošům, ti shrnuli se mžikem
kolem hocha, starce; kmet se poddal chvějně;
ale smělý hoch se bránil s hněvným křikem,
dýkou oháněl se v útočníků hejně,
až po krátkém vzdoru, odzbrojen byl jimi,
stál tu sevřen, spoután, s šaty zedranými.

K násilníku kněžna prosíc ruku vzpíná:
„Proč má hoch ten trpět? Jaká jeho vina?
Jakou jeho volnost přinese ti škodu?
Nesmí-li být při mně, pusť jej na svobodu.
Pusť i toho starce. Vyslyš, oč tě prosím,
nech, ať sama tíhu hněvů tvojich nosím.“

Avšak onen tvrdě odbyl prosbu tuto:
„Zde má vůle platí. Jižtě rozhodnuto.
Ať po vhodnou dobu s šedohlavcem sdílí
brloh podzemní ten hošík rozmařilý.
Nechať zkouší na čas drsné ruby štěstí,
nechať nahledne v ty sluje žálů tmavé,
kde na místě loutny těžké pouto chřestí
a jen rmutu krůpěj chladí témně žhavé.
I já poznat musil -, zkoušet léta - léta -
hrůzu těchto běd - a neznal žádné viny -
Vzpomínkou se pění krev - Ó, věži kletá! -
Pryč, vy černé, děsné Orinborské stíny!
Odveďte již, stráže, do vězení oba,
pannu tam, kde čeká přichystaná koba.“

Odchází tkum drábů, hocha, starce vleka.
Ale Kristina před velitelkou kleká,
kolena jí chvějnou rukou objímajíc,
v její roucho kryjíc tvář a hlasně štkajíc.

„Povstaň, sestro moje,“ laskavě jí děla
Dagmar hlasem, v němž se bolest duše chvěla.
„Povstaň, klidně jdi, kam násilí ti káže.
Nechť nás pevné stěny, stráže, zámky dělí,
srdcí našich spolek nikdo nerozváže,
a ten, v jehož dlani tento hrad, svět celý
spočívá jak hříčka, v každý čas a všude
okem nebeským nad námi bdíti bude.“

K těmto slovům děva utichla i vstala.
K ruce kněžny shýbla ret; než Dagmar jala
v lokty milou družku. Na to bez odporu
Kristina ven vyšla v ozbrojenců sboru.

Zůstala tu Dagmar sama proti svaku,
jenž k ní krutě mluvil, velitelsky vztyčen,
s ohněm pekel samých v baziliščím zraku:
„I stvol byliny, byv těžkou nohou sklíčen,
někdy pozvolna zas týčí k nebi kalich -
však i po letech, byť hor je kruší tíha,
právo utištěné ruka boží zdvihá.

Pohřben za živa, já v mukách neskonalých
hynul násilnictvím nelidského kata,
který rozsápav ta pouta krve sbatá,
potupiv i berlu posvátnou v mé ruce,
z koruny že dánské, z valné skvostů řady
za úděl mé ruce po slušnosti braly
jeden bledý kámen, Sönderjylland malý;
právo přirozené pokřtil jménem zrady.
Křivda sestárla, já mrtev byl již světu;
než tu vůle svatá ztýranému kmetu
žalář otevřela za velikým dílem:
aby poskvrněnou berlu za odplatu
vybral aspoň svého trýznitele bratu.
Již se nespokojím s říše skrovným dílem:
daloť v ruce moje spravedlivé nebe
synovcovu moc i korunu i - tebe.
Ale že jsi nástroj, kterým se mne sňala
nebesa pout břímě, nezkřivím ti vlasu;
jen, by pyklů příze tebe neotkala,
ponechám tě ve své stráži do těch časů,
až tě na základech pevných pyšně stane
velké dílo, k Dánska blahu zosnované.“

Jak by obludná saň před ní rozvíjela
jedovatých příšer tvary, barvy všecky
v děsném souboru, tak vládkyně se chvěla,
an řeč tuto syčel zloduch pokrytecký;
stála z duší děsem, hrůzou rozrušenou
před tou propastí zla nikdy netušenou.
Než pak na buiskupa tiše upjalo se
čisté v slzách oko, blankytný květ v rose,
Divnou mocí jímal tento pohled němý
odpůrce, že zmaten oči sklopil k zemi.
Chvíli tak dlel před ní v pochodňovém svitě
zralky mžouraje, s ohyzdným retů škubem,
a pak odvrátiv líc, zrudlou rozpačitě
odtud plížil se jam démon před cherubem.

Za clonu též vyšli zbrojnošové zbylí,
tam se ve předsíni za stráž uhostili.
Záclon mezerou, jíž pochodňová záře
do komnaty stmělé prouhu světlou roní,
viděti jich divé postavy a tváře.
i lesk halaparten, jež tam chvilku zvoní.
Dagmar na kolena klesla, tiskla čelo
k okna chladné mříži; oko vlhké spělo
vzhůru k obloze, kde boží lampy věčné
již se zažíhali kolem dráhy můéčné…

Dnové míjeli, co Dagmar u zajetí
nevhodném se chvěla v bolných citů změti:
Nejednou květ zlatý v rámu staré malby
v oko svinul jí, jak uhněhenou zval by,
že si otevříti může odhodlaně
cestu na svobodu pouhým stiskem dlaně;
ale vždycky coufla od vábného stvolu:
Kdyby dostihly jí na útěku stráže?
Kdyby k nepřátelům jiným spěladolů?
A pak družka milá ke hradu ji váže;
zdaž by nepomstili věznitelé krutí
na Kristině, hochu kněžny vyváznutí?
V myšlenek těch stráži odolala svodu,
bůh-li ráčí, čestně vyjde na svobodu. - -

Zatím širým Jutskem, na ostrovech všade
mocný ruch a zápal chvátí staré, mladé.
Jméno „Dagmar“ letí po všem dánském kraji
od vesnice k vísce, přes vody a lada,
jako ve troud jiskra v každé srdce padá,
heslem zaznívá tu hlasitě, tam v taji.
Vše se bouří v míru kouzelným tím slovem:
rolník zaměňuje rádlo smrtným kovem,
klidný měšťan myslí bojovnou se nítí,
rybák oštěpu se chápe místo sítí,
lovec na hon lidí chystá břitké střely -
v jeden hrozný voj se mění národ celý.

Žár ten jitří, nese v nejdálnější kraje,
trudem cest a bouří zlobou pohrdaje,
neznámý muž jakýs, jemuž pod přilbicí
obličej se kryje s bohatýrskou rouškou,
upletenou jemně ze železných kroužků;
ta jak závoj halí tahy jeho lící,
nechávajíc pouze zrakům úzkou spáru,
odkud jako hledím svítí v mutném žáru.
Lepou postavu šat obestírá chudý;
jenom na srdci mu skvostnou září plane
přitknut na kabátci klenot žhavorudý,
roven hvězdě z jisker krvobarvých tkané.
Muž ten heslo dává, bouří, sbírá davy
uznáván jsa mlčky vůdcem příští vřavy.

A již lodí, členů hejna bělokřídklá
jako ptactvo v jeseň, když se sbírá k pouti,
viděti je letem k Jutské straně plouti.
od ostrovů všech, kde Dáni mají sídla,
Od Sjäellandu, Falstru, Laalandu a Fýnů
spousta plachtoví se bělá v moře klínu.
Různo vystupují ozbrojení muži
na břeh, kde k nim nadšen Jutský lid se druží,
a ta spousta ze všad k Ribbe míří chvatem.
A v den umluvený, když kol města zoře
svitla valnou plání, s hnědým vřesu šatem,
vlnily se živé mraky na obzoře,
rychle valili se v temném, hrozném věnci
zevšad nesčíslní k Ribbe ozbrojenci.

Ale také z města nyní odboj žíří
proti hradu. V poplach srdce znonů bije,
bojovný ruch dole ulicemi víří,
měšťané se chápou meče, mladu, kdyje,
biskupovy dráby tepou; města brány
zvou mrak blížících se bondů zotvírány.
Měšťanstvu pan Globe stal se velitelem,
oblíben jsa v lidu. Podivně se snoubí
úbor válečnický s tučným jeho tělem:
přilba rytířská, jež rudé čelo vroubí
nad kynoucím, širým terčem obličeje,
s něhož ruka velká stíhat neustává
pot, jež perlami ke dvojné bradě spěje;
starožitný meč, jímž rámě tlusté mává;
z kovu pás, jenž vpředu dvojí hlavou dračí
požehnané břicho sepnout jedva stačí.
„Sousede!“ a „Strýče!“ všechny oslovuje,
s vojenskými slova námořnická míchá,
a přec ochotně mu každý vyhovuje -
měšťanstva onť všeho miláček a pýcha.

Jak by ostrovan, jenž na vysoké hoře
prostřed ostrova byl usnul, spatřil náhle
z jitra pod sebou kol kolem širé moře,
kamo zrakem těká, vodstvo neobsáhlé:
ono přes noc hráze zdolalo a dyvy,
zevšaď vylilo se bouřně od pevniny,
ostrov shltilo, jen vrch ten strmí z vody,
dole místo luk a rolí vnímá brody,
vlny s rachotem jež bijí k hory boku:
Takto z rána biskup, stoje na cimbuří,
rozhlížel se vůkol, poděšení v oku,
po nesmírných davech, jimiž kraj se chmuří
odevšad, po moři lidu, z něhož zbraně
probleskují, nad nímž jako plachty lodní
četné prapory se chvějí v ranní vaně;
ke tvrzi to moře šumí a již pod ní
burácejí přední vlny sterohlasně,
„Dagmar!“ zní tam „Dagmar!“ v ryku hromovitém
a již na korouhvích viděti lze jasně
obraz kněžny, jitřním zaníceným svitem.

Stírá biskup s čela tesklivého znoje
krůpěje; než smělý vzdor se vrací brzy:
Rolníci to, kupci, nezkušení boje!
Důvěří své síle branné,pevné tvrzi
a pak nadějně do jižních krajů shlíží,
zda již z Holštýnu se vojsko Němců blíží,
v pomoc vyzvané; též v lodích od západu
spojenci včas přijdou ku pomoci hradu.

Za hlaholu trub na hradby hlasatele
vyslal k zástupcům, co zatím vypjat v pýše
na cimbuří hradu, se závratné výše
shlížel ve třpytivém rouchu, mitře skvělé,
berlu drahocenou objímaje dlaní,
jak zjev nadzemský tam plana v záři ranní.

„Jaká vůle vaše?“ hlasatel se táže.

„Dagmar, chceme! Dagmar!“ hlučí hromem zdola
a zbraň lesklou zdvihá tisícerá paže.

„Volna, v bezpečí tu kněžna,“ hlasač volá.

„Nuž ať vyjde volně ku věrnému lidu;
rozkáže-li ona, rozejdem se vklidu!“
kříčí v popředí pan Globe hlasem tuřím.

Hlasač odchází: též biskup nad cimbuřím
ztratil se. Lid čekal s nepokojným šumem,
„Dagmar!“ blíž i dále znělo valným tlumem,
až pak hlasatel na hradby vyšel znova,
odvět biskupův jim hlásaje v ta slova:
„Biskup Valdemar, muž rodem v Dánsku prvý,
králki vzdálenému nejbližším jsa krví,
za něho jal otěž vlády, jak se sluší;
královnu též chválí. Nevydá ji zvůli
buřičů, co zpupně poklid země ruší -“

Přetrhla řeč jeho bouře hněvu zdůli;
však muž se zastřeným lícem ztišil rukou
davů hluk a zvolal řečí hlasnozvukou:
„Zřetelna tvým vzkazem, biskupe, tvá zrada.
Kdo ti zemi svěřil? Kým ti v ruce dány
hrad a královna? Jí jenom patří vláda.
Vzdej se! Marný vzdor tvůj! Otevři své brány!
Proti našem hněvům, zeď ta slabou hrází,
kněžny vydání jen uchrání tě zkázy.“

Ale za odpověď hlasač jenom z hradby
řeč svou ukončuje: „Vari ode tvrze,
pokuta sic krutá s děsným hromem klatby
všechny zastihne, kdož vypjali se drze
proti mocnosti, jíž správa země sluší,
jež i posvěcenou třímá berlu duší.“

Hlasač odešel za hněvné lidu vřavy.
A hned zuřivostí zaslepené davy,
nedbajíce hlasů rozvážnějších, k hradu
vrhali se rovni litých vlků stádu.
V dešti střel, jenž s hůry odvážlivce vítal,
ztřeštěnců těch nával proudil dravým krokem,
do příkopů hlubých pršel pádem, skokem,
vodou tam se brodil k prsům; již se chystal
smělec nejeden zdi výstupků a rohů,
do pukliny zdiva chvatně šinul nohu,
povzbuzován zadních ohlušivým rykem -
Ale výlevy ty příštím okamžikem
zastřel jako dýmem valný oblak prašný,
z něhož rachot zněl a křik a ropot strašný:
Sřítilyt se shora, náhle převaleny
přes zubatý okraj srázné hradeb stěny,
hrozné balvany a třeskutými rázy
vše, co ve příkopech, topí,drtí, tříští -
zděšen prchá lid - roj střel mu v patách sviští -
nepřátel jej ryčný výsměch doprovází.

Než teď nezkušenou tuto sílu selskou
tajemný muž onen, bouře původ pravý,
v otěže jal řádně rukou velitelskou.
Vhodně uspořádal, rozestavil davy,
zřizovati kázal náspy pro záštitu,
za střelby čet zadních, v širých pavez krytu
vyplňovat příkop kamením a hlinou;
stroje přivlečené blíže k hradu šinou,
jiné naspěch robí; kamenné z nich koule,
pakou vymrštěny, ve svištivém bzuku
pilně lítají jak hrozné včely v oule;
k tomu z pilných tětiv nesčíslných luků
do hradu se nesou husté šípů mraky,
spoustu kamení tam loučí hojné praky.
Ale také hradeb střílny, chodby kryté
bez ustání sypou střelby rozmanité.
Jenom jedné hrany rozlehlého sídla
zhouba straní se, jež z kuší, praků letí;
v okna mřežoví tam spousta lidu shlídla
sličnou tvář, jak lunu v temných větví spleti.

Takto dva dni prošly. Den když svitnul třetí,
k útoku se chystal oblehačů vůdce.
Stroje spoustu kulí vychrlily prudce;
přes příkop, již místy zasypaný zcela,
jiné šinuly se ku hradbám a branám
a v nich těžké klády okovaná čela
rozhoupaly k děsným, všebořícím ranám.
Jako beranové obrovští ty stroje
trkají, že chví se brány, drobí stěny;
kolem nich se hemží mravenčí jak roje
tlupy bojovníků, štíty nad temeny,
na něž se hradeb a věží, podsebití
šípů liják chřestí prudký, nechabnoucí,
kamenů se řítí těžké krupobití,
voda horoucí se lije, smola žhnoucí.

A když slunce přešlo přes oblohy témě,
pod úprkem davů zachvěla se země,
zevšad pádících ke hradu s divým rykem;
zdí se zachytává žebřík za žebříkem,
po nich muž za mužem chvatně stoupá dále,
proti střelám, jež se s hůry sypou stále,
nad hlavami pnouce štíty ku ochraně,
že je shora hrůzně krásný pohled na ně,
jak by povznášely širé terče z hloubi
železné bez počtu obrovité houby.
Třeskutě v ty terče zní střel krupobití;
někdy velký kámen s rachotem se řítí,
sražen štít i lezec, pod ním druhů řada
a vše s křikem, hřmotem do hlubiny padá
s kusy žebříku a dole pak se kupí
pod balvanem štíty, zkrvácené trupy;
však již zase jiný žebřík se tam vzpíná,
konce hákovité v puklé zdivo vtíná,
po něm vzhůru kvapí útočníci noví.
Jinde odrážejí branci biskupovi
žebřík, jehož hák již hřebene se chápe;
s ním řad mužů na zad kácí se. Tam tepou
vztekle ruku, která na vrch zdi se drápe,
nedbajíc ran strašných, s dychtivostí slepou…

Co tak vůkol hradeb divoký boj zuří,
biskup vystupuje znovu na cimbuří.
Krajem, nad nímž v západ slunce již se chýlí,
starostlivé oko k jihu chtivě pílí.
Oj, což divým plesem náhle zraky vzplály,
jásavý zvuk ze rtů vydral se. Pláň širá
tamo podivným se mrakem vlní v dáli -
Pomoc. - Němců voj! - Teď v západ k moři zírá -
zřetelně tam svítí vody prouha skvělá;
leč jen plachta jedna v přístavě se bělá.

Chvátá na pavlán, jenž obepíná kruhem
v půli věž, by svojim v zápolení tuhém
novou odvahu a síly vdechl svíží
zprávou radostnou, že posila se blíží.
Avšak nastojte! Ký zvláštní ruch se vzmáhá
v davech nepřátel, jak vlna rostouc v letu
od západu blíž a blíž ke hradu sahá.
I boj ustal chvíli. Ze sterých teď retů
dole jásot hřmí. Již zřejmě slyšet z něho:
„Král! Král Valdemar se vrací s vojskem celým,
vítězstvím tam v dáli ověnčiv se skvělým.
Ku Ribskému břehu valné loďstvo jeho
přirazí dnes ještě. Radostné ty zvěsti
přináší pan Lykke, napřed vyslán králem -
Hle! tam právě cestu zástupem si klestí!“

Biskup leknutím se náhlým skácel málem,
chvějnou rukou chyt se zábradelních mříží;
až pak z ohromy se probrav, zvolal dolů:
„Nevěřte jim! Lež to! Nám se pomoc blíží.
Už voj Němců zřít, an z jihu semo měře
udeřit se chystá v záda selské sběře.
Ještě chvíli statně napínejte síly!“

Řeč ta v obležených svěží zápal zžíhá;
však též útočníkům nový žár se sdílí
z dolních zástupů. Již na hradby se zdvihá
vůdce s lící krytou, s rudým v ňadru skvostem,
v mečů blýskavici ční, jak byl by čárem
jakýms obrněn v tom kabátci svém prostém.
Švarná postava plá mroucím slunce žárem.

Zatím biskup znovu na vrch věže spěchá.
V západ zří. Tam ajta! plachty bílé šíří
loďstvo přátel z jihu. Však již mizí těcha:
V severu, kde moře nachově se pýří
v lescích večerních, tlum valný jiných lodí
z lůna vodního se mračnem bílým rodí:
cos jak bílý kříž na purpurovém lánu
ve vzduchu tam vlá - To jistě loďstvo Dánů.
Zdrcen biskup chvíli stál se svislou lebí;
zuby zaskřípal; zdvih líce na smrt bledé;
pěstí zaťatou pak vzhůru zatřás k nebi,
kde již večera se stlalo roucho hnědé. -

Na modlitbách kněžna klečí ve své kobě,
s hrůzou naslouchajíc boje hlučné zlobě,
která blíž a blíže ozývá se z hloubi.
V ní třesk mečů s rykem strašlivým se snoubí,
jásot vítězný a chropot smrtných stonů;
teď sem biskupova znějí slova vzteklá:
„Zrazen! Opuštěn! Ó shlt vás jícen pekla!“
Kněžna v rozčilení chvátá před záclonu.
Předsíň opustila drábů strážných četa,
kvapíc do vřavy. Jen pochodní dvé v koutě,
zastrčeno na zdi ve železném poutě,
prázdným prostorem své plaché svity metá.

Slyšeti hřmot chodbou, zařinčely dvéře
prudce otevřeny, zjevila se jimi
divá biskupova postat v pološeře
s vyděšenou tváří, šaty změtenými,
s holou hlavou; v ruce svítila mu dýka.
Zavříti chtěl rychle; než tu za ním prudce
vrazila již lepá postat bojovníka,
jenž ho stíhal s mečem napřaženým v ruce.
Muži tomu rouška železná líc kryla;
z ní jen spára úzkých zraků blesky dštila.
Na kněžnu v tom žhoucí upjaly se hledy;
žár jich pohasnul; jen zřely neodvratně
na obličej krásný, liliově bledý.
Užil toho biskup; rozehnal se chvatně
dýkou; zarazil ji rázně ve hruď soku
po jilec až skvostný. Kněžna hrůzou vzkřikla,
s rukou vztaženou k nim spěla v rychlém skoku -
avšak podruhé již smrtná čepel vnikla
ve hruď raněnému, jemuž ve ston muky
„Dagmar“ ze rtů hleslo - meč mu klesl z ruky -
na prsa dlaň tiskl - potácel se chvíli -
a kles právě k nohám královny - lem bílý
roucha jejího se oděl do purpuru
krví ubožce, jenž kles ve věčnou chmuru.

Biskup zkrvavenou dýku znovu vznesl
a „Jsem ztracen - avšak tebe nedostanou!“
zuby skřípaje, rtem popěněným hlesl.
Ale nedopadla čepel smrtnou ranou,
vyrvána mu z ruky. V rozhodné to chvíli
panoš Dagmařin jí v pomoc dospěl k cíli.
Lidem okovů byv sproštěn, vzhůru pádě
dostih komnaty, kde biskup napřáh dýku,
bleskem vymrštil se k němu jako hádě
a kov břitký hbitě vymknuv útočníku,
an vrah ustrnulý stál tu změněn v sochu,
blyštícím se hrotem zamáv k jeho hrudi.

„Ustaň!“ prudce Dagmar vzkřikla. „Ustaň, hochu!
Chraň se hrozné viny! Jediný mu sudí
spravedlivý bůh. Zde přenech ortel nebi!
Nebes posvátná kol něho zář se stele;
byť ten oděv hostil světa vyvrhele,
nesmí tknout se ruka posvěcené lebi.
Ta, jež chmurnou oblast pozemskou mi zjásá,
ducha nad nicoty bezdnem vznáší: víra
chránivě plášť hvězdný před ním rozestírá.
Biskupe, spěš se mnou, kde ti kyne spása.“

Jednu z pochodní vytrhla z kruhu chvatně,
jala biskupovu rámě jemnou dlaní;
on jak bezduch, krokem vratkým bral se za ní
do komnaty tam, kde povyzíral matně
z rámu nádherného obraz starožitný.
Stiskla v řezbách rámu květový stvol třpytný
a hle! jako veřej ze stěny se šinul
obraz jevě hloub, jíž schodů šnek se vinul.

Pochodeň mu vtiskla do třesavé dlaně:
„Sestup rychle dolů! Podzemní tam stezka
od hradu se táhne ku západní straně.
V jejím konci sochor - v chodby stropě deska -
odstraň ji a vystup v kapli osamělou,
odkud uniknout se zdaří nivou stmělou.
Zde bych trestu sotva uchránila tebe.
Nuže sestup rychle, provázej tě nebe!“

Než jak bez vědomí, s vytřeštěným zrakem
stál tu stařec. Dagmar jemným ruky tlakem
pobídla jej v otvor - bezděky tam kročil;
za ním obraz nazpět do stěny se vtočil.
Naslouchajíc kněžna stála v chodbě tmavé,
až za stěnou dozněl kročejů zvuk slední,
a v tom ucítila na ruce rty žhavé
panoše, jenž klesl na kolena úřed ní.

„Nevyzraď ni slovem, co jsi tuto zočil,“
řekla mu a vyšla napřed do předsíně.
Za ní hoch. Tu náhle ku mrtvole kročil,
jíž skvost na prsou se kmital v polostíně.
Schvátil pochodeň a k padlému ji nahnul -
vzkřikl - železnou mu roušku s líce stáhnul -
a vzkřik mocněji: „Pan Strange! Ach, pan Strange!“

„Co že díš?“ tu Dagmar zděšena. „Pan Strange?“

„Viz, ach královno!“

          A s tváří hrůzy plnou
Dagmar na podlahu zírá, kde se jeví
pod přilbou a vlasů hebkou rusou vlnou
líce bledá, hladká, krásy málem děví.
Rty jsou zsinalé; než kolem nich cos hraje
jako blahý úsměv; z víček oči sklenné
hledí ztrnule, jak v dumě roztoužené
v zem by nazpět zřely z posmrtného kraje.

Kněžna vzlykajíc tvář skryla v roucha řasu.
Pamětí se mihl Strange zašlých časů,
panic jarobuný, jenž na pražském hradě
jako zlatý motýl těkal v panen sadě…

Klekla k padlému a křížem čelo chladné
požehnala slzíc; jedna krůpěj sletla
na rty zemřelého s žalné líce vnadné
jako na květ zvadlý jitřní rosa světlá.

„Jaký tuto klenot?“ máhle zavolala
ukazujíc tam, kde nad krvavou ranou
s jeho ňader látkou chudou, rozedranou
hvězda drahokamů rudých plápolala.

„Můj to klenot,“ panoš pronesl; „vše povím.
V Gurre za urvané kdysi vodní kvítí
obdařila jsi mne skvostem granátovým.
Spatřil jej pan Strange - žádal sponu mýti -
a když pohrdnul jsem zlatem, šperlů směnou,
mocí urval mi tu hvězdu drahocenou.“

„Věděl Strange, že jsem já ti sponu dala?“

„Věděl, že’s ji pro mne s ňader vlastních sňala.“

Duma hluboká na chvíli obepředla
kněžny líc. Pak znovu v oči mrtvé shledla.
A tu mněla, jak by na ni v matném jase
zřely toužebně pod jemnou řasou stinnou.
Mocné pohnutí se třáslo v jejím hlase:
„Ponech mu ten šperk; dám náhradu ti jinou. -
Však co to?“

          Zvuk mečů, kroků zvenčí chřestil.
Panoš chvátal v chodbu, „Přátelé!“ jí věstil.
Vyšla. Chodbou dlouhou světla, zbraně nesa,
pospíchá sem zástup; vstříc ji bouřně plesá.
Z davu Kristina k ní s lící jasnou letí;
Dagmar laskavě ji vine do objetí.

„Ó jak změnilo se všechno jednou nocí!“
radostně dí panna. „Hrad ten v naší moci
a sto pomstychtivých mečů hledá zrádce -“

„Noc ta,“ Dagmar vpadla, „hrůzou, krví syta.“

„Ale přesadostné pro ni jitro svítá:
S vojskem vítězným se vrátil jasný vládce -“

„Choť můj -? Smím-li věřit velikénu štěstí?“

„Lykke k večeru ty přines blahé zvěsti.“

„Díky nebesům! Ach, za vše vroucí díky!
a kde Lykke dlí?“

          „On táhl s bojovníky,
které z korábu král vyslal proti voji,
jenž se blížil z jihu, co sám zatím kníže
lodím nepřátelským smělá křídla stříže -
ta noc jistě přidá vítězství nám dvojí!“

Hlásal takto Globe, vyšinuv se z davu.
Stěží poznala jej, svědka svatby svojí,
Dagmar v nezvyklém tom bohatýrském havu,
pocuchaném, krví potřísněném v boji,
jenž tak divně slušel rozšafnému brachu,
tělu obšírnému, tučných tváří nachu.
„Jakou odměnu,“ dí kněžna, „mám ti dáti
za tvé služby velké, muži objetavý!“

„Služby nepatrné -“ v tísni Globe praví,
neuměje pásmo řeči zdobné tkáti.
„Dobře našinci jde k duhu takou melou
časem obodřiti zmalátnělé oudy,
slušně rozjatřiti krve líné proudy.
Chvíle ta je za vše odměnou mi skvělou,
kdy zas mohu pohled obnažený vznésti
k andělu, jež Dánskem sype hvězdy štěstí -“

Cit mu dusí slova; na kulatých lících
plá dvé slzý velkých, zvolna splývajících.
Chce je setříti; než prsty krví syté
kudy obličejem rozložitým spějí,
zůstavují rudé prouhy rozmanité,
že je nalíčen jak maska při mumreji.

„Dagmar!“ hlučí zdola, „Dagmar!“ v síle nové
výš a výš se nese bouřném ve hlaholu.

„Odměny tam stejné ždají tisícové,“
Globe děl. „Ó kněžno, k lidu sestup dolů!“

Královna se béře bojovníků davy,
které v chodbách, síních nadšeně ji zdraví,
níže na pavlán. Den jasný málem tvoří
velké, plápolavé ohně na nádvoří,
kolem nichž se vlní pestrá spousta lidu.
A když v pochodňovém svitu na avlaně
zjevila se sličná postat jejich vidu,
zableskly se vzhůru nesčíslné zbraně
a bouř zahučela, duní, neustává:
„Zdráva, Dagmar! Hvězdo spanilá, buď zdráva!“

Však již opět Globe velitelce sdílí,
že pan Lykke přines blahou zvěst. S ním pílí
v bohatýrskou síň. Ve smolnic plachém svitu
viděti tam spoustu rohů, zbraní, štítů.
Lykke, čekaje tu, hrdě k síně krovu
postavu pne mocnou, šupinami kovu
od hlavy až k patě obrněnou, prachem
hojně pokrytou a děsným krve nachem.
Koleno před kněžnou shýbnuv na podlahu,
hlásal vítězství:

          „Jak v bouři plaché bravy
v útěk obrátil se nával jižních vrahů,
když jsme zavichřili vztekle v jejich davy.
Ina moři jistě sláva pyšně zkvetla
králi našemu, jenž cizí loďstvo stíhá;
vždyť tam nad koráby dánskými se zdvihá
svatá korouhev, jež s výšin hvězdných sletla
a vítězství navždy k dánským zbraním váže.“

„Prapor s nebe sletlý?“ královna se táže.

„Ano, prapor prsty andělskými tkaný,
seslaný nám bohem v pomoc nad pohany.
Nech, ó královno, ať líčí slovo chudé
děj ten velebný, jenž navždy zapsán bude
v desky dějin dánských nesmrtelnou runou,
věčně oslavován pěvců zlatou strunou!
Vojsko naše táhlo divou lesní pouští.
Duby obrovské tu spletí mocných suků
předly hustý soumrak, v němž na kmenech buků
zpola mechem krytých, nevídané tloušti,
míhaly se skvrny bělavé. Jak plémě
hadů hrůznotvárných plísní vlhké země
tlusté kořeny se v uzly zaplítaly,
tiplic oblak visel nad močálem tmavým,
z šera hnijícího býlí prosvítaly
jenom jedovaté houby nachem žhavým.
Pošmurno vše bylo v tomto lesním hluchu,
bez ptačího zpěvu, bez žití a ruchu,
stesk se v duši plížil, jak by klín těch lesů
plnilo zlé kouzlo, hejno tajných běsů.

Dostihli jsme posléz kraje houšti divé.
Před námi tu pustá planina se střela,
za níž opět lesů valná hluš se tměla.
Na pláni nesčetné davy bojechtivé
postav divokých, ve škárách lesních šelem,
s oštěpy a kyji, surovými luky,
vstříc nám zaduněly zuřivými hluky.
Uprostřed té pláně na prestolu skvělém
ohněm velikým, jenž hořel u noh její,
socha obrovité modly rudě plála.
Hrozivě k nám s hůry hleděti se zdála
s děsným úšklebkem na zlatém obličeji.
Před ní otáčí se divým tancem v kole
postava, kol níž se při poskoku zmítá
valná třáseň žíní, celá rozmanitá,
mávajíc nad hlavou stříbrem tenké hole.
Byl to podvodný kněz pohanského bludu,
kouzelník, jenž slova pronášeje tejná,
přivolával k pomoci lichá božstva Čudů.
Vzýval Jumalu a volal Vejnemejna,
Runu příšernou, jež hrom a blesky rodí,
Ilmarajna, který smečku vichrů vodí,
volal nesčíslné roje vzdušných běsů.

Pohledl jsem bezděk jeho hůlky směrem.
A hle! kraj tam za ním hustším, hustším šerem
halil se a z vlny počernalých lesů
nad obzor se pjaly různotvárné chmury -
mním, že nebyly to pouhé mračen stvůry:
Zřel jsem obrys hlavy nesmírné a výše
kladivo, po širém nebi protažené,
v ruce obrovské nad hlavou napřažené;
rychle vznášela se do větrné říše
titánská ta postať - vedle druhá třetí -
a již vichřicí po nebi spousta letí
podob gigantických - roucha z černých ptáků
vlají příšernými třásněmi a cípy -
míhají se tvary vzdušných palic, praků,
stíny oštěpů a touly mračné s šípy -
vše to schumeleno temnou, vírnou směsí
valí se jak příšer honba pod nebesy.
A z té mrakavy se rodí na sta zvuků:
Jako svištění střel z nesčíslných luků,
jako šumot valných korouhví, jak hrkot
koles ohromných a koní dusot, frkot,
nadzemský jek, ropot, smích a vřava vzteklá,
jako zlobný sykot nesčíslných hadů,
jak fen sterých štěkot, jak řev šelem pekla.
Kladivo teď duchů stisklo po dopadu
na štít země strašnou, ohlušivou ránou,
že vše zatřáslo se nivou polekanou,
a již rána hřímá za ranou, již třaská
všechno vůkol, duní, skřípá, šumí, praská.

Vše to událo se v mihorychlém sledu
a tma čirá náhle zastřela vše hledu.
Jak by nezdolný třas letěl celým šikem,
vojsko naše couvlo v neladu a děsu;
za ním Čudů nával se zuřivým rykem
silou vítěznou se řítil ve klín lesů.
Však ne pouze jejich palice a hroty
v našich řádily. Když sršíc do temnoty
klikatě se vzňalo blesků světlo sírné,
zřel jsem, kterak dubů korunami shůry
sklánělyse temné ruce, přenesmírné,
kterak chápaly do křivých prstů chmury
Dánů poletavý vlas a třeskem hromů
rozrážely těla jejich o pně stromů -
ba že divochů nás zloba nedrtila:
tomoc nadlidská, msta běsů temných byla.

Mnoho shltila nás tehdy smrti tlama.
Již pod mlatem čudským ocitla se sama
Berengarie. To, kněžno, jihu růže
luzně spanilá, než s hrdou myslí muže,
vzácná perla z dalných Portugal, kde háje
citrýnů a mandlí září vonným květem.
Královská ta dcera jako kněžic báje
na pouť dobrodružnou vydala se světem
ve družině skrovné. K severu až vzletla
smělou perutí, kde s výpravou se střetla
krále našeho. Hned přidala se k němu;
podíl majíc na všech svízelých a trudech;
jako bohatýr na koni jela v temnu
s drsným brněním na vděkuplných údech
a dlaň bílá mnohdy do nejprudší seče
zasršela smrtnou blýskavicí meče.

Ale tehdáš v lese, rozbouřeném ďasy,
ovála jí smrt. Již čudská rukakrutá
chopila ji kleslou za hedvábné vlasy,
palice se vznesla k ráně napřáhnutá;
leč sám kníže přispěl ku pomoci panně,
útočníka skolil jedním rázem zbraně,
kněžnu zdvih a vyrval z nebezpečí hbitě -
zočil jsem ten výjev v siném blesků svitě.

Zdálo se mi kněžno, v osudné té chvíli,
že v tom lese strašném potrou běsné síly
voj náš rozplašený, chabý, rozdrobený.
Už jen Viclav, Ranský kníže podrobený,
vzdoroval; ta četa Vendů jako skála
ve příboji vzteklém sama ještě stála,
však již bortila se i ta slední dyna -
Tu kles arcibiskup Ondřej, s vojskem jdoucí,
na kolena vetchá ku modlitbě vroucí,
úpěnlivým hlasem vzýval Hospodina:
Popatři, ó shlédni na své vojsko věrné,
pane zástupů! Ach, vyslyš kvilné hlasy!
Vytrhni nás, bože, z drápů moci černé,
nevydej nás rabům pekla na pospasy!
Zázrak, Hospodine, učiň! Sešly shůry
bojovníků světlých okřídlené kůry,
rozplaš vojsko temna, zlobohy a ďasy
mečů cherubínských nebeskými jasy!“

Hle! tu růžově se cosi zavlnilo
ve pletivu suků černých, kostrbatých
a jak z rajských září liliově vzňatých
utkáno, všech oči náhle oslnilo
kříže znamení, jež - velké - větví shlukem
zázračně tu plálo v temném bouřném vzduchu;
zjev ten do srdcí nám linul blahou tuchu,
sluch se naplnil jak rajských zvonků zvukem,
květů houšť se zdála v pustém lesním lůně
vábně prokvetat a dýchat libé vůně.

A kříž mír a záři kolem sebe šířil:
Zřetelně již bylo zřít, že do praporu
skvostného je vetkán, jenž se nachem pýřil;
a dál jeho světlo ve vítezném sporu
plašilo tmu kolem s buků, dubů, dřínů:
Směsice chmur divých, hroznotvárných stínů
choulila se v útěk plachý mezi kmeny -
zloduchů a běsů voj to poražený.
Hvozd se jasnil; ustal hrom a vichr z náhla;
s reptem neškodným za lesy bouře táhla;
mraky zmizely a nebe, blankyt samý,
tu a tam posvitlo dubů korunami.

A nám do srdcí se s toho kříže vlila
jarost zázračná i odvaha i síla.
S jásotem se hrnul na Čudy voj celý
za korouhví svatou, kterou povznášely
ruce královy, v nichž bez vědomí jeho
žerď se ocitnula daru nebeského.
Pohané teď, boží ohromeni ranou,
klesali jak zrno srpem požínáno;
na poli, kde svítivé vítězství nám dáno,
kříž jsme vztyčily nad modlou rozkutanou.

Prapor zázračný vlál s námi v rodné strany
a v čas přiletěl, by zmařil rajským jasem
i zde přástvo temné, upředené ďasem;
a ten prapor prsty serafínů tkaný,
svatý Danebrog, vždy Dánsko bude vésti
za svým křížem bílým ku slávě a štěstí.

„Díky nebesům,“ královna zašeptala,
„že choť navrácen mi drahý!“ Chvíli němě,
čelo klonila, jež vraštilo se jemně
chmurou lehýnkou; pak váhavě se ptala:
„A co ona kněžna z Portugal?“

          „Ta míří,“
odvětil pan Lykke, „k Ribbe s loďstvem vládce -“

Posel věstí o tom: Král, potýkav se krátce,
cizí loďstvo mořem rozprášil jak chmýří.
Na břeh vyšel již a k Ribe jede spěchem.

„V ústrety mu půjdu!“ Dagmar s libým vzdechem
dí a s Kristinou hned z komnaty se béře;
za ní ostatní, jen Globe napřed pílí,
pokud stačí tloušť. Krok Dagmařin se chýlí
k nádvoří, kde lid se vlní v ranním šeře.

S jásotem zas novým zástupy jí zdraví.
Než co její kroky na zápraží staví,
s něhož řada stupňů do nádvoří sbíhá?
Hle! pan Globe na těch stupních dole klečí
a štít oblý, velký ku zápraží zdvihá.
Královnu teď žádá prostou, vroucí řečí:
„Kněžno milostná, ó přej mi toho štěstí,
abych mohl s Lykkem starožitným zvykem
na tom štítě v náruč královu tě nésti!
Hle, to štít je lidu, který odbil právě
od tebe, své modly, nepřátelskou zlobu -
Nuže, přej, ať lid ten ve vítězné slávě
vznese štítu svého nejkrásnější zdobu!“

Kněžna váhá, na štít rozpačitě zírá.
Ze středu té plochy oblé za okrasu
k obrubě, jež plá se ve hřebů zlatých jasu,
hvězda stříbrná své prysky rozestírá.

Po váhání krátkém do té hvězdy spěla
nohou zefýrovou Dagmar uzardělá
za plesání lidu. Globe s Lykkem snadně
štít pak na ramena zvedli svalovitá,
na němž jitřním vzduchem vzpínala se vnadně
slišná postava, bělostnou řízou krytá,
jako nad okrouhlým listem leknín zkvítá.

Tak ji nesou z hradu. Svítá v ranní mlze,
hvězda poslední se v modru matně blyští,
zahnědlými den se zžíhá vřesovišti,
zlatí na nesčetných tvářích slasti slze,
zlatí šumné davy, jež se nivou rojí,
nad nimiž zjev luzný září svitem zoře,
na blýskavém štítu, jak by plesné moře
na želvím si terči neslo kněžnu svoji.

A vstříc zástupům se valí vřesem blíže
třpytný voj. Jak oblak, jenž se s jitrem pýří,
prapor nachový se nad ním skvostně šíří
s velkým, jasným znakem bělostného kříže.
Pod korouhví svatou jede švarný kníže,
na komoni snažném. Na vraníku vedle
půvab čarovný se chví na skvostném sedle.
Zpola muž, půl dívka. V lehký pancíř skvoucí
z šupin stříbrných jsou plece vábné spjaty;
na něm jak dvé sluncí dvojitý kruh zlatý
chrání ňader vnadu, lahodně se dmoucí;
roucho ze stříbrmných kroužků jemně tkané
oblá ramena i nožku halí drobnou,
která ve třemenů zlato rozhoupané
chýlí se pod vlnou stříbrohlavou zdobnou.
S líbezného líčka, které snoubí sněhy
s květem granátů, dvě oči divné krásy
zírají hvězd jižních opojnými žehy
pod hedvábem černým dlouhé stinné řasy.
Nad bělostným čelem stříbro přilby září,
kol níž kruhem trčí hrotů řada zlatá
z něžné koruny, jíž přilba obepjata.
Pod ní rozkošně se linou kolem tváří
na ramena, plece vlasů vlny jemné
jako kolem luny husté mračno temné.

Dagmar na jezdkyni chvilku zrakem dlela
a zas upjala zor blahý na manžela;
libý stud jí tváře ztápěl do červánků
pod kadeří, jež se chvěla v jitřním vánku.

Kníže zjev ten zočiv na blýskavém štítě,
z vojska vyjel tryskem; blahou záři v oku,
s terče uchvátil ji do náruče hbitě,
uzardělou těsně přivinul si k boku,
usadiv ji k sobě na bílého oře;
chovaje ji v klíně, líbal zas i zase
její rty a líce, slzy v cudné řase -
kolem burácelo plesně lidu moře,
zbraně zněly, čapky do povětří letly -
Takto znovu jasní manželé se střetli. -