Dagmar/IV. Gurre

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Gurrské jezero, jak divu krásně
listím buků lesk tvůj prokmitá,
safiru jak záře, ukrytá
zpola v zeleného kmentu třásně!
Různotvárných vrchů skupení
objímá tě pěkně, bok jim halí
hájů valných jasné lupení
neb i temné jehlí; obé v dáli
splývá ve stín lehce zamodralý.
Rozplynulá v ladné choboty
vláha čistá leží bez pohnutí
jako v poutech sladké dřímoty;
zřídka vánku laškovného dchnutí
v něžnévlnky stříbrné ji čeří,
jež si hraje s rákosinou břehu,
jak by rusalky svých prstů něhu
lichotně mu vily do kadeří.

Drahný čas tu jako v zakletí
jezerní pláň utajená snila
v hor a hájů družném objetí.
Tu a tam jen chatu zrcadlila
rybářskou, bez břeven prostě sbitou,
v rákosí a v olších poloskrytou.
Zřídka nad hladinou modrou vzletla
člunu chudobnéhoplachta světlá.
Z lesu dřímavého k její vodě
jenom laň se brala svižným krokem,
obhlížela, pijíc, v jasném brodě
krásnou hlavu tichosnivým okem,
prosta bázně: v tichém údolí
zřídka plnily jí srdce steskem
zlověstného rohu hlaholy
s láním ohařův a toulů chřestem.
Tak dol tento dřímal tichý sen,
až kdys Valdemar, sem zbloudiv lovem,
půvabem té strany okouzlen
nový vděk jí přidal mocným slovem,
vyvěživ tu v krásném jezeru
hradu malebného nádheru.
Do samého středu vodní pláně
základ položily dělné dlaně
a jak vlivem čarodějné síly
chvatně vyrůstal ten zámek bílý
z modrých vod; teď rozkošně tam ční
jak být rusalek hrad jezerní,
vypínaje k nebi sněžným třpytem
ve zdí pevných pasu kruhovitém
stěny, kteréž zdobně ubrány
v hojné arkýře a pavlány,
štíhlé věže s krovem špičatým
nad cimbuřím pěkně zubatým -
a to všechno bělá se i pod ním
třaslavými stíny klínem vodním.

Sličné choti za svatební dar
odevzdal to sídlo Valdemar.
V zátiší tom hnízdo přeskvělé
královští si našli manželé
pro líbánky blahé, pobyt milý
s nimi dvořanů jen hlouček sdílí.

A líc jezera bez chmury, vrásky,
chlumů sbor, jenž ku zrcadlu tomu
spřádá v rámec jarní zeleň stromů,
zdá se s nimi plesat blahem lásky;
v listí, vlnek roztouženém šumu
s nimi celý kraj sní sladkou dumu.

A když bludný skald se kolem beře
houští bukovou, tu svůdné lesky
v zapletených větví snivém šeře
odloudí jej časem s lesní stezky;
kráčí dále za loudivým kmitem
a tu náhle, vyšed z lůna háje,
stane opojen: Jak vidmo báje,
skví se před ním v dolu rozložitém
modré jezero a v jeho středu
zjevuje se užaslému hledu
v podvečerním lesku promněnlivém
čarokrásný zámek běloskvělý,
jako leknín obrovský, tam divem
z jezerního klína vypučelý.
Tu dech nadšení mu duši zvíří;
okem starým bleskne zápal junný,
prsty ponoří se v harfy struny
a zpěv jasně zahlaholí v šíři:

Tvou chválou, ó Gurre, zná harfy hlas:
Jak oko Freje
z těch bujarých lesů, tvých zelených řas,
tvůj modrojas
plá milostným leskem a slzou se směje!

Pryč, Frejo, ty lichá bohyně!
V té jasné tůni
zrak jiný se obráží nevinně -
té hladině
jen Dagmary krása a lahoda trůní.

Jak holoubek rajský přiletla sem
do bitevních vírů
a sklonila s milostným pozdravem
na dánskou zem’
květ nového štěstí a ratolest míru.

Již zapomněl na vřavu bojovnou
náš slavný kníže;
teď láska jen rukou laškovnou
hruď rekovnou
mu rozkoší plní a růžemi víže.

Zde v úkrytu sítí andělských vnad
je pevně zpředen.
To jezero modré, ten bílý hrad
a vonný sad
dvou blažených duší jsou rozkošný eden.

A milosti jejich opojný dech
kraj celý plní;
jím ševelí sladce lesnatý břeh
a v lásky snech
i jezero kolem se toužebně vlní.

Ó jezero Gurrské, perlo vod,
blaž ve svém lůně
tu dvojici vzácných vděkův a cnot
a jejich rod
ať kraluje věčně na Knudově trůně!



Jako mraku stín po květné nivě
sadem, jenž se s Gurrským zámkem druží,
v chodbách, které utkány jsou z růží,
štíhlý Strange bloudil zádumčivě.

Jaro vábně zevšad otvíralo
tisíc poupat v pestré nádheře
a též kolem hradu vděk svůj stlalo
po širokém hladkém jezeře,
jehož klín tu zářil na vše strany,
z azuru a zlatých blesků tkaný.
Čarovná tam vesny berla místy
vyloudila kvítka bílá, žlutá -
světélka, vil rukou zažehnutá;
kahánce k nim plovoucí jsou listy.
Voda kolem, slunce zlatem sytá,
v jemných vlnkách jiskřivě se kmitá,
hrajíc vábně svity měňavými
až tam, kde se v její nitro hloubí
zelenými stíny, třaslavými,
chlumů obrysy, jež břeh jí vroubí.

Vůkol ráj a v ňadrech peklo málem.
rvou je muka lásky beznadějné
s žárlivostí krutou v žehu stálém.
A ty sžírající boly tejné
živit musí, rozpalovat znova
každým okamžikem. Vidět musí
stále ty, již srdce rvou mu v kusy
každým hnutím svým a zvukem slova:
V rozkoši a trýzni ustavičné
musí hledět v nedostižnou záři
tváře zbožňované, rajsky sličné,
která jiného svým vděkem daří.
A muž srdce jejího - ach, žel! -
milovaný jeho velitel,
důvěrníkem lásky své jej volí,
arci netuše, že každou zvěstí
o své lásky neskonalém štěstí
do srdce mu vlévá žhoucí boly.
A pan Strange musí krýti před ním
démona, jenž sápe duši jeho,
maskou účastenství přátelského
nebo dvorním pochlebenstvím všedním.
Proto nejraděj, kdy možnost přeje,
sesvým žalem do samoty spěje.

Tak i nyní. Došel vonným sadem
k otevřené brance, od níž schody
mramorové běloskvoucím řadem
sklánějí se k lemu jasné vody.
Sadu zeleň plazivá též splývá
bujně po nich v čisté vláhy klín.
A hle! na stupních zde odpočívá
v tichém snění panoš Dagmařin.

Hoch to sličný: Kolem hladké líce
dívčí krásy, divujemné pleti,
vlasy měkké volně splývajíce
ve prstenců světlých bujné změti,
jak len jasný s lehkým zlata třpytem
v šíj se valí v toku vlnovitém,
ale k bělostnému čelu hladce
přiléhají, zastřiženy krátce.
Na ztepilé těla údobě
září hebký oděv bělorůžný
v hojných třásních zlaté ozdobě.
Jako kolouch štíhlý je a pružný,
každé oko přirozeným vděkem
poutává, když kněžnu provázeje
síní skvostnou, po koberci měkkém
jako motýl zářivý se chvěje.

Nyní pohlíží zde v tichém snění
na stříbrnou vláhu, která líbá
mramor stupňů, perlí se a pění,
na labuť, jež ladnou křivkou shýbá
svoji táhlou, sněhobílou šíji
k růži leknínu, jejž zrovna míjí
křišťálovou vlahou vážně plujíc,
sněhová v ní křídla odstínujíc.

Skvostná čapka v rukou panošíka
spočívá; s ní kypí péro řásné
a kde s lemem zlatým brk se stýká,
zaskvívá se klenot sponky krásné:
drobné granáty tam jiskrou hravou
upřádají hvězdu rudožhavou.

Jeho prst si s lesklým šperkem hraje
a zrak často do klína se smeká
na ty lesky, pýchou plápolaje.
Ztajila mu tráva sadu měkká
kroky chodce tekného, jenž za ním
v otevřené brance nyní stanul.
Hoch se bavil dále sněním, hraním,
i zpěv přitlumený se rtů svanul:

Daleko na Jutském břehu,
na výstupku skalných lad
v šumu vln a vichrů šlehu
strmí otce mého hrad.
V jizbě vrčí kolovrátky,
venku slyšet racků smích, -
vzpomínka mi kyne zpátky
v teplo loktů mateřských,
odtud spěl jsem v cizím roji
za královnou svojí.

Sestry mé si tamo hrají
s lasturami pod skalou,
jasné vlásky proplétají
maceškou a fialou,
bratři moji za kořistí
pouští v oblak sokola,
meče brousí, přilby čistí,
s vínem roh jde do kola -
Mne tu služba tichá pojí
ku královně mojí.

Ať se bratři těší zbraní,
sestry píseňkou a hrou -
Vlídný zrak mé jasné paní
mou je slastí veškerou.
Zaslechnu-li šelest kroku,
pod nímž blaho rozkvétá,
srdce moje v rychlém skoku
v ústrety jí zalétá,
touží v sladkém nepokoji
po královně svojí.

Když se na rtu milostném
slunný úsměv rozlije,
dlaň se zachví milým kyvem
jako vánkem lilie;
vichorem jí k noze spěji
nedočkavě na ten kyn,
vyhledal bych k těše její
perlu skrytou do hlubin,
démant v horských skřítků znoji
pro královnu svoji.

Však též ruce tyto jednou
uchopí luk, meč a štít,
těžkou přilbu v čelo zvednou,
budou smrt a zhoubu sít.
Jako vichr na komoni
poletím, kde slávy hlas
do třepotu kopí zvoní:
Valkýry mne skryje vlas
pokleslého v lítém boji
za královnu svoji.

Vyrušen v tom blízkým šustem, vzdechem,
panoš ohlédl se, povstal spěchem.

Strange však, na stupeň k vody lemu
volně usadiv se, pozval hoše
vlídným pokynem, by sedlo k němu.
Blahosklonně ptá se vlekonoše
po všem, co se kolem kněžny děje,
pozorností pilnou provázeje
všední příhody a rozmary.
A hoch dosti vypravovat může:
vždy den celý kolem Dagmary
poletá jak motýlkolem růže.

Teď mu sděluje, jak pluli včera
po jezerní pláni do večera.

„Král a kněžna pod nachovým krovem
spočívali spolu v zádi člunu
na sedadla v rouše brokátovém.
Skald jim ku potěše harfy strunu
často rozechvíval umnou rukou.
v bolnosladkou píseň libozvukou.
A když ustával ten vesla tepot
mísil se a vlnek snivý šplun
v milostný pod baldachýnem šepot.
lehce kolíbal se skvostný člun
po hladině vodní; na té hrál
místy odlesk výhně zlatorudé,
v nižto západ pronikavě plál.
Světla kouzelná se chvěla všude,
kam jen spěly opojené vzory:
Od oblak, kde rubín s topasem
stíhaly se vábným zápasem,
žár ten splýval na lesnaté hory
a slal hájům do třepetných listů
tu déšť granátů, tam ametystů.
A dál od studnice těchto září
jevily se chlumy vlmnité
jako v lehkém fialovém šláři,
ještě dáljak modrem ovité,
až pak halily se zadumaně
v temné stíny na protější straně.
A zde uprostřed té vodní nivy
v oněch čarolescích, rudoskvělý
strměl hrad, jak báje výtvor smělý -
zřely jsme krás netušených a divy!

Zrakům žasnoucím se objevil
kraj ten známý v rouše pokádkovém,
že sám kníže časem ulevil
vytržení svému vzletným slovem.

Tak jsme pluli. Kněžna skrání
přitulena choti k ramenu,
zrakem těkala po vodní pláni.
Tu ve světel čarných mihotání
drobnému jsa roven plamenu,
stulíku květ nad okrouhlým listem
blízko lodice ve brodu čistém
zasvítil se jako ryzí zlato.
‚Hle, jak sličný květ!‘ z úst kněžny vzdechem
splynulo a v okamžiku na to
ruka moje z člunu vyhnutá
urvala květ bleskurychlým spěchem.
Než v tom prudkém hnutí s rohem vesla
sponka čapky málo přitknutá
setkala se, do hlubiny klesla.
Nedbaje té ztráty podal jsem
kvítko kněžně. Ona blahosklonně
přijala je a pak s úsměvem
sáhla k ňadrům po zářivé sponě,
která zdobila tam pláště řasu.
‚Nahradím ti, co jsi ztratil pro mne!‘
pravila i sama za okrasu
tento šperk mi přitkla k čapce skromné.

Viz ten skvost! Jak milo zraky pásti
na té něžné hvězdě rudoskvělé
z granátů, to z útrob její vlasti
krve krůpěje jsou zkamenělé - -“

V rozčilení mocném Strange sáhl
po panoší čapce, sponu stáhl.
Domnívá se hoch, že šperku krása
žhavé oko rytířovo zžásá,
že jej mocí neodlučnou baví
jisker červených roj mihotavý,
že svým leskem třepetným jej slní
a teď jemnou vláhou zrak mu plní.
Ale jiné myšlénky a city
nade skvostem, k němuž hlavu kloní,
duší Srangovou se rojí, honí
jako plaché kaménků těch třpyty:
Tato ruměnná stolístka světla
v ráji, nedostižném jemu, květla
a ten eden v její drobné listy
nadýchal své vůně éther čistý.
Tato hvězda jiskřivá se skvěla
v nebi jeho snů, tam ve úkrytu
ňader andělských se družně chvěla
každým hnutím líbezného citu…

Drahnou dobu Strange zadumaný
hvězdu granátovou prsty svíral,
otáčeje klenot na vše strany
na hru jisker dovádivých zíral.
K posledu sňal baret svůj a hbitě
šperk, jenž tam se míhal v rudém svitě,
s něho stáhl, zatknul tuto sponku
za obrubu čapky panošovy,
provázeje rychlý pohyb slovy:
„Z rubínů ten květ na zlatém stonku
velikostí, leskem, hvězdy tvarem
srovnává se s královniným darem,
ale nad ním povznešen je cenou -
vlaný zisk ti vzejde šperků směnou.“

Avšak panoš výměně se brání:
„Ne, mě dražším lesk té chudší hvězdy -
vždyť mě bude připomínat vezdy
Dagmařinu přízeň její plání.“

„Dražším ti ten skvost - Nuž, přidám zaň
ještě zlata hrst!“ A Strange z pasu
měšec vyškubnul a jeho dlaň
plna vábivého peněz jasu
k pážeti se vzpjala.

          Však ten vrtí
zlatorusou hlavou. „Ne - ne pane!
Šperk ten drahý nevidám leč smrti.“

Hněvem oko Strangovo teď plane.
Čapku panoší, k níž vlastní zdobu
připjal prve, chlapci na klín vmetl
s měšcem plným; skokem prudkým vzletl
a hlas věstil podrážděnou zdobu:
„Mým být musí, musí tento skvost!
Musí, chlapče! Přízeň královnina
nových darů popřeje ti dost.“

A šperk hochův prvně na hruď vina
Strange sestupuje chvatně dolů
k jezeru, kde člunu přída šedá
z rákosiny hustě povyhledá.

Nedbá, že hoch v nevoli a bohu
za ním kvapí, za obrubu roucha
chytá jej a chodí vyrvat sponu -
panošových proseb neposlouchá,
nedbá jeho výčitek a stonů.

Unikl mu Strange rychlým krokem,
na člun lehký přenesl se skokem -
odrazil jej veslem ode břehu-
člun se rozkolébal v pěny sněhu.

„Vrať mi skvost můj!“ páže s břehu kvílí.
Nadarmo. Člun letem dále plyne
a v něm Strangechmurné čelo chýlí
nad sponou, již ruka k srdci vine.

„Vrať mi skvost můj!“ Hlas tam hyne lkavý.
Měšec, jímž hoch mrštil rozhořčeně,
o člun zazvonil a zmizel v pěně -
Strange nepozvedl ani hlavy.

  • * *


Sad, jenž na umělé výspě pučí
pod hradem, vod Gurrských u náručí,
v části jedné, nepřístupné jiným,
nejčastěji krále s chotí vítá
a jich lásce úkryt vábný splítá
houštin vonným labyrintem stinným.

Všechno plesem bujarým tu hýří
v různém vděku májového kroje:
onde větve červánkem se pýří,
tu je halí sněhu třpytné sloje;
spousta květin ze záhonů tyčí
hlavinky své s modrem, nachem, zlatem
jako tlupy krásek trpasličí,
pestřící se karnevalu šatem.

Ale růže kralují v té říši
květů nesčetných; běl, červeň jejich
všude vévodí v těch květných rejích,
zevšad pozdravy jich vonné dýší.
Sklánějí setaké skvostným lemem
nad okrouhlým onde vodojemem,
z jehož vody uprostřed se vznáší
socha fantastická; její pysk
chrlí vzhůru skvoucí vodotrysk,
jenž pak shora sněhově se práší
a těch rudolístek sbory sličné
rosí v jemné pršce ustavičné.

Avšak nejkrásnější dílo tvoří
růže tam, kde hebounké jich pruty
v živý baldachýn jsou vyklenuty,
který květem nespočetným hoří.
Přiměla je ruka zahradničí,
že jak břečťan kostru z lehkých tyčí
hustě obetkavše ze všech stran,
lásce spředly čarokrásný stan.

V této stolístkové jeskyni
statný Valdemar se k nohoum sklání
srdce svého něžné vlátkyni.
O koleno její opřen skrání
zpola sedí tu a klečí zpola
na ruku jí tiskne rety vřelé
a v líc, po níž závoj dum se stele,
toužebným jí zrakem patře z dola.
Kněžna zraky zamyšlené klopí,
ale prsty levice se topí
vekrálových vlasů rusé vlně,
sklouzají též na šíj láskyplně.

Libý polosvit se vkrádá stěnou
ze květův a poupat upředenu,
chvějící se jemně v dechu vonném.
Vchodem skrýše líbezné je zříti
sromů trupy malebné, zář kvítí
pod motýlů duhokřídlým sborem
a přes nízké sadu obrožení
jezera tě loudí modré skvění;
po zrcadle třpytném pohled těká
za bělavou plachtou do daleka,
odkud zírají sem břežní chlumy
clonou par, jak stínem tiché dumy.

V šeptu vodotrysku slova něžná
přidružili Valdemar a kněžna:

„O čem dumáš drahá?“

          „Kmit se duší
noci dnešní sen.“

          „Byl vzádný videm
či v něm duch tvůj zvláštní význam tuší?“

„Byl z té příze obvyklé, jíž lidem
anděl snů ruch zemský pozastírá,
k níž si volně pestrá vlákna sbírá
z říše možnosti a nemožnosti -
prostý sen, jejž slovo kouzla zhostí.“

„Slovo tvé mu spíše přidá vnady.
Sděl jej, prosím.“

          „Že se volně nesu
říší vzduchu nad zemskými lady,
zdálo se mi. Spousta niv a lesů
mizí dole v nedozírno temné
a rej světlých obláčků mi spřádá
jiný kraj ze svojí příze jemné.
Houstnou beránčí ta vzsušná stáda
pod mou nohou,která lehce pílí,
přes vlnivý koberec ten bílý.
Zářivá mé pouti kyne meta:
Prostřed větrného toho kraje
za zdí z oblak utkanou, jež hraje
nachem červánků, sad luzný zkvétá.
Znáš to kouzlo tajemné, jímž zdobí
krásný sen své zjevy bezpodstatné:
nech jen snímky zemských věcí robí,
všední tvary skutečnosti to matné,
vždy je daří zvláštním čarosvitem,
světelhrou, jíž nezná země tato,
v nichžto srdce, divnou touhou jato,
chví se nevýslovně sladkýmcitem;
pěvčí obraznost ni oblast báje
nemá září těch - to předsvit ráje!

Kouzlem takovým sad onen kynul.
A zjev jasný v nadpozemské vnadě
růži zářivou, jíž utrh v sadě,
otevřenou branou vstříc mi šinul.
Vidina ta divná, anděl světlý,
vznášela se nad plamenným prahem,
jak byl útvar mlhy, z moře vzletlý,
chvěl se jitřních nebes žárným svahem,
v zoři, žhoucí svitem drahokamů,
jež naň sype odlesky svých plamů.
A ta růže ve vztažené dlani
velká, krásná, líbezně se pýří
jako nejkrásnější červan ranní,
a dech vůně opojivé šíří.
V lupeny své rosné duši táhne,
jež k ní touhou nevýslovnou práhne.

Chvátám, letím k tomu zdroji blaha,
po květu již ruka chvějná sahá,
dlaň ji chápe již - Tu náhle hasne
anděla i sadu vidmo jasné,
klesám do propasti nedozírné.
Veta po bělostných mráčků stádu,
mračen bouřlivých jen shluky vírné
provázejí mne v tom strašném pádu
s prahu ráje do hlubiny bezdné -
v temno hluboké se pohled hříží -
tma kolkolem - nikde jiskry hvězdné -
jenom blesky chmurami se kříží.
Jenom růže, jíž dlaň ke rtu zvedá,
v temnotách mi září rajskou těchou,
opájí mne něhou sladkodechou.
Na srdce ji vinu - Leč, ó běda!
do ňader mi vniká osten dravý,
srdcem raněným bol zmítá žhavý;
zděšena teď růži ke rtu vinu -
ohněm žehá jej - a kam ji šinu,
všude osten ukrutný se vtiská,
mučí děsný žár, krev z údů tryská. -

Avšak hle! Tu každá krůpěj krve,
jež pod ostnem do propasti slétá,
v pádu mění se: z ní růže zkvétá
rovná půvabem svým růži prvé.
Vzduchem chvějí se ty růže se mnou,
vůkol mne již oblak jasný tkají,
linou ke mně, však teď nežehají,
lichotivě mne halí řasou jemnou,
až pak země dopadnuvši v letu,
klesám jako v hebké lože vonné
na houšť jejich; skráň ve spoustě květů
jako v červánkových vlnách tone.
Růžová zář jejich plaší chmury
kolkolem - vše svítá - ranní zoře
topí vábný kraj ve blesků moře
a líc milená mě vítá s hůry -
tvojelíc to, nakloněná právě
nad mým ložem, kde jsem procitnula -
venku budila se v plné slávě
jitra kníní, květnou vůní dchnula.“

„Sen tvůj pravdy obrazem je z části.
Moje Dagmar perutí snů vzletá
k nivám edenu, své pravé vlasti,
a s nich nosí do temnoty světa
růže nebeské. Mně, hroudy synu,
přináší ty květy serafinů,
z nichž pak line z jitra do soumraku
rosa blahostná do mého zraku,
jejichž vůní v čistém opojení
den můj celý v rajský sen se mění.

Ano! Tebe ve snu eden vítá -
mně však tebou na zemi zde svítá,
tká své čarolesky v moje bdění.
Zde můj ráj: to tiché Gurre smavé,
tento hrad, ten ostrov, tato cela
z růží utkána, ty vlnky hravé,
chlumy kolem, krajinka ta celá.
Po ní tvoje blízkost, tvoje láska
svity kouzelné, tak vábně stele,
že jich nechová ve přízi skvělé
ani duhobarvá snění páska.
Někdy myšlénka se čelem kmitne,
že to právě sen; strach duši chytne,
aby skutečnosti drsné tknutí
nepřineslo hrozné procitnutí.

Vary, myšlénko! Jsou skutečností
tyto zjevy rozkošné, ty růže
kolem vůni pozemskou jen hostí.
Ruka vztažená je trhat může
po chuti - též ostny jejich cítí -
do kadeří tvých je mohu víti
v žárný věnec na hlavinku něžnou -
nad čelo - sem ruměnou - sem sněžnou - -“

Ve hře milostné král ustal náhle.
Kdesi za jezerem, z dálných strání
ozvalo se zatroubení táhlé,
ozvěnou se neslo vodní plání.
Je to rohu válečného hlas.
Někde zbrojnoš na sousedním hradě,
mysl k dumám bohatýrským ladě,
pro potěchu rozhlaholil as
roh ten divoký, jenž syt jsa míru
touhou zařičel po bojů víru.

Mžikem ruka manželova klesla
s čela Dagmary, kam růže tkal,
vzpřímilo se tělo, skráň se vznesla
a sluch jeho bystře naslouchal
rohu toho třepetného vřesku;
oko zahrálo mu v divém lesku.

Než jen chvilku bohatýrský duch,
vzbuzen rohu bitevního skřekem,
krále unášel ve války ruch,
lásky nevolníka změniv rekem.
Šlehal chvilku jen Valkýry vlas
jeho vzpjatou skráň, a pak se svezlo
na kleslou zas Frejy měkké žezlo
a svit bojechtivý v oku zhas’.
Usmíval se znovu ženě vstříc,
jež svit onen vidouc, přeskočila,
starostlivě k němu vzhlédajíc
šíj mu rukou pevně obtočila,
jako v bázni, aby démon války,
jehož drsný jek se ozval z dálky,
neurval jí drápem zkrvavělým
toho, jenž jí blaha světem celým.

Ale král ji znovu k sobě vine.
Opustiv teď hnízdo z růží stinné,
nazpět do hradu se s chotí beře.
Jednou rukou bok ji obestýlá,
v druhé časem zdvihá nad kadeře
haluz květuplnou, svislou z keře,
aby volně prošla Dagmar milá.

V dáli umlkla již hudba rohu.
Ticho kolem - jen krok obou zvučí
a kol zářícího květem hlohu
oblak hmyzu křídlatého bzučí.
Jenom vlaštovčí dva tiché hlásky -
s výše, kde se tulí hnízdo drobné
římse hradní v arabesky zdobné,
štěbetají blahou píseň lásky.

  • * *


Tam, kde těká slunce pablesk zlatý
nesměle po vnitřní stěně hradu,
oblouk za obloukem rozepjatý
nad nizounkých sloupů valnou řadu,
v povýšeném patře do nádvoří
otevřenou vzdušnou chodbu tvoří.
Všechno mramor, rojem ozdob krytý,
jenž se míhá bělavými třpyty.

V jednom z oblouků těch zakaboněn
sedí Lykke. V objetí meč svírá,
nad ním hlavou čupřinatou skloněn
o zářivý jílec bradu vzpírá.
Před ním na zdi leží přilba sňatá
mocných křídel, neobvyklé tíže;
na ní zroben ze stříbra i zlata
trčí klenot ve podobě kříže.
Nuda dřímá v lících zarputilých
a zrak časem s pohrdou se smeká
do nádvoří, kde roj pážat čilých
ve hře dětské rozmařile těká,
roztřásaje v běhu pestré stuhy
šatů hebkých s různým šperků kmitem
jak roj libel v čarolescích duhy
honící se lesním nad pažitem.

Nelepých dum jeho pásmo matné
přerváno. Ve mramorovém loubí
rozlehly se náhle kroky chvatné.
Z šerotajné koridoru hloubi
král se vynořil. Onť hradem kříží
Stranga hledaje. Pan Lykke vstává,
jeho líce mrak se rozprchává
a skráň hrdá před králem se níží.

„Víš-li, kde pan Strange?“ vládce zvídá.

„Nevím, pane!“ Lykke odpovídá.
„Kdos mi pravil, že jej onde k boru
plouti viděl na kocábce vratké;
pravda-li to, jistě z toulky krátké
brzy vrátí se ke službě dvoru.“

Králi mráček na čelo se plíží.
„Snad jej nudí tato výspa tichá,
snad ten život poklidný jej tíží,
po šumu a ruchu města vzdychá…?
Jako vězeň v těchto snivých lesích
touží as po Rybských šumných plesích.
Vylétá si z tíše mého hradu
do okolních sídel pro náhradu -“

„Promiň, pane můj, že hájím druha:
Není Sprange již, čím prve býval,
když jak perla dvořanů se skvívál,
kvasů král a paní hladký sluha.
Delší čas již věsí divnou změnou
hlavu v tajné dumy pohříženou,
prchá v samotu a ticho hledá.
Ze rtů vyhoštěn je úsměv slunný,
prsa vzdychají a líce bledá
jeví žalu tajemného runy.
Jistě tento vzduch, tak luzně dchnoucí
růžemi, tak plný něhy vroucí,
sladkým jedem láskypřesycený,
původem je této smutné změny.“

Králi úsměv z líce chmuru plaší.
„Pěkně velebíš vzduch mého dvoru,
líneznou tu výspu, radost naši!
Brlohem ti otravy a moru.
A což, medvěde ty škarohledý,
což hruď pancíř ledový ti pásá,
což tě straší láska, milost, krása
jako třpitná číš, jež chová jedy?“

Odvětil mu Lykke s vážnou lící,
vnitřním rozruchem se lehce rdící:
„Ženu mladou mám i sličnou dosti.
Když se do pochvy meč ve cti kryje,
když jsem zproštěn dvorních povinností,
srdce roztoužené vstříc mi bije
a rád vcházím pod rodinnou střechu,
jež mi skytá věrné lásky těchu.

Však má láska není jařmo růžné,
nedůstojné pouto šíje mužné.
Není studnou sladkých slz a vzdechů.
Zřím-li muže, který ve jhu měkkém
chabě klesá, zmámen ženským vděkem,
který šepotaje něžná slova
na hedvábném klíně hlavu chová,
zírá v nebe své pod jasnou kštici,
plesaje, když rajskou holubicí
k němu slétá ručka úbělová:
- víš, o pane, že rád mluvím zpříma -
tu cit nevole mou duši jímá.

Tak jsem utvořen. Co změklé, pane,
nevhod bytosti mé drsnohranné.
Nad boj s berserky, věř, těžší úkol
vložil jsi, ó králi, na mé plece.
spjav mne do té zlaté Gurrské klece.
Hrdličí to cukrování vůkol,
rokot zlatých strun a růží něha,
ten vzduch vonný, plný sladké mdloby -
dusnou tíhou na prsa mi lehá.
Medvěd jsem, jak děl jsi; znám se k tomu.
Ano, medvěd spadlý do útroby
meduplné zdoupnalého stromu,
kde se chycen sladkou šťávou dusí,
jež teď pysku mlsnému se hnusí.
Dřív jej vábila - leč duch můj stále
nechutil si sladkou něžnost onu,
v níž tu z rána do večera tonu.

Zde mi teskno - nudou zhynu v mále.
Jak ten mořský pták, jenž křídlo zvedá
jenom do mraků, kde bouř se líhne,
tak má bytost celá k boji tíhne.
Smutně, viz! ta přilba ke mně vzhledá -
‚kdy zas vrahům zalýskám?‘ se táže
a meč někdy k tomu zaharaší
výčitkou. ‚Což uvadlo tvé páže?
Zapomněl jsi slavné družby naší?‘
Ó kdy vzejde opět krásná chvíle,
že ta přilba zaplá v záři rudé
a meč vrahům vypravovat bude
o ramenou dánských pádné síle?!
Ó, kdy král můj, pouta vábná střesa,
vypna opět hrdosmělou hlavu
vylétne jak orel pod nebesa
světem šířit dánskou moc a slávu?!“

Domluvil. Jen rty se mocně chvějí,
zraky planoucí na králi tkvějí.

Ten se mlčky do myšlének noří,
jarým zápalem tvář něžná hoří,
hlava vypjata, zrak bujným svitem
v daleku se toulá neurčitém,
až pak vece, tvář si přejev dlaní:
„Kroť se, Lykke milý, dočkej času! -
Však teď dole svolej jejich chasu.
Chci se vydat na veselé štvaní
v bory za jezerem - Pojeď semnou!
Honců vřava, rohů hlaholy,
chrtů běh a třepot sokolí
snad tam zaplaší tvou nudu temnou!“

  • * *


Jedna fortna hradu poukryta
dřímá ve zdí mocných šeru stálém.
Jenom ranní paprsek se kmitá
chvíli v jemných zdobách nad portálem,
plodech sochařovi pilné ruky.
Hlaviček a křídel mračna hustá
vytesal tam, andělíčků shluky,
z jejichž vlnění milostně vzrůstá
nade brankou složka spasitele;
široko jest jeho náruč svatá
pod laskavou tváří rozepjata,
jako by zval na hruď lidstvo celé.
S postavy té svit se šíří dolů
na dubovou branku, stříbrem kutou,
s řezeb hojnou směsí provinutou
stříbrem květných liliových stvolů;
řezby tyto v různém zjevu, znaku
Skutky milosrdné jeví zraku.
Posléz pod brankou zář stupně zlatí,
jež se v šerou vodní hloubku tratí.
K nim v tu dobu den co den se blíží
šerý člun, jejž náklad divný tíží.
Postav smutných tlum tam oko vídá,
vpadlých tváří, v cárů pustém kroji,
jak by nádheře to slala bída
poselstvo ze strašné říše svojí.

Tak i dnes. Člun k tajné brance pluje
se skupinou mužů, žen i dětí, -
truchlých zjevů z bídy různé sluje.
Pod bílým tu vlasem, vrásek změtí
z oka vyhaslého slza kane
do haleny kmeta rozedrané;
vedle matka, kloníc v žalné mdlobě
umořenou líci, bledé robě
tiskne na vyprahlé mléka zřídlo -
Všem tu schouleným pod sudby tíhou
rozedralo kruté sudby rydlo
obličeje mnohou strastí rýhou.

K fortně připluli a stupně její
naplnili směsí truchlých zjevů.
Nedočkavě oči matné lpějí
na oblouku fortny, branky dřevu,
jako by jim odtud v temno hoře
zasvitnouti měla spásy zoře.

V tom aj! slunce na skráň Spasitele
vdechlo mihotavou aureolu,
pak se smeklo na andílky dolů, -
a teď v záři jeho libě skvělé,
padši v otevřenou právě branku,
viděti je sličnou postavu,
zatopenou v jitřní záplavu,
jako světlorouchou nebešťanku.
Rajských luhů zjevení tak luzné
zaskvěla se Dagmar tlupě nuzné
v roucha prostého jen bílé řáse,
bez klenotů, v čiré vlastní kráse.
Vedlení se štíhlý panoš jeví,
vzácně krásný postavou i tváří -
tak hoch rajský v malbách na oltáři
provázívá půvab svaté děvy.

Jak by linul obraz tento dvojí
v okolí též čistou září svojí,
líce žebráků se jasní náhle:
naděje se v kalných očích nítí
a jak motýl na podzimním kvítí
mdlý též úsměv sedá na rty zprahlé.

Dagmar v suchou dlaň, jež k ní se šine,
klade třpytný kov, tu dary jiné
z náruče zas béře panošovy,
rozdílí je s laskavými slovy.
Ba, i děcko z rukou matky bědné
zdvihá k sobě, pamlskem se sytí
a pak šinouc k němu v ruce jedné
hříčku, jež se v cetkách lesklých třpytí,
druhou hladí světlé jeho vlásky
a tři blaze, jak mu očka malá
ropzjiskřila radost neskonalá -
něžný obraz mateřské to lásky.
Takto šíří na vše strany těchu,
blahý ševel vděčných slov a vzdechů.

Než co muž, jenž tamo klečí stranou,
bez pohnutí trvá, beze slova,
tvář si hale rouchou obervanou?
Jaké přání zjev ten chmurný chová?
Blíží se mu Dagmar, peníz blýská
v ruce krásné, jež se chýlí k němu.
Ale muž jí hlavou k roucha lemu
poklesá, rty v jeho třáseň vtiská.

„Vstaň! Co přání tvé?“ dí Dagmar jemně.

Žebrák nesměle tu vznesl témě.
Zjevila se kněžna lebka holá
obetkaná šedin sporou změtí
a tvář hlubých vrásek, mrtvé pleti.
Obrví však dosud temné, husté,
na zapadlé oči dtůl svůj klade;
z těch se chvilkou jiskra plachá krade
jako bludné světlo z tůně pusté.

A hlas jeho přitlumený sténá:
„Bída krutá, pro níž není jména,
jest mým údělem. Leč k tomu prahu
jinou, než ti kolem, nesu snahu:
za svitem jdu rajským, který splynul
do pekla, kde živ já trýzní hynul.
Býval čas, že otevřeno stále
vítalo mne sídlo mého krále,
hrdě před ním hlava má se nesla
v lesku velebném; teď noha psance
s žebráky se plíží k tajné brance,
aby k noze bídná leb ti klesla.“

Dagmar vlídně k ubožci se sklání:
„Kdo jsi, starče? Vstaň! Své sděl mi přání!“

„Mutný kouř jsem pohaslého žáru,
sláva padlá, rozplynulá v páru,
zašlé důstojnosti stopa chará -
stín jsem kněžice kdys Valdemara.“

Ustoupila Dagmar mocným hnutím,
k ubohému shlíží s ustrnutím.

„Chotě mého strýc - jenž roky valné
ztrávil v temnu Oringsborské věže?!
Biskup Valdemar - v té tlupě žalné,
v rouše bídy, u mých nohou leže?!
Klečeti zde nesmíš - Povstaň přece!
Nedůstojnou mošnu s beder sejmi,
žebrácký plášť z posvěcené plece -
Vítán buď! Ó povstaň! Požehnej mi!“

„Nehoden jsem posvátného stavu.
Tobě žehnat mám? Já - dlaní touto,
zločinců jež nesla mrzké pouto?
Tobě vznést ji nad andělskou hlavu? -
Přicházím jen zlíbat nohou sledy
cherubu, jenž zjasnil noc mé bědy.“

„Nemluv tak! Pojď hostem v síně naše!“

„Vstup mi navždy zamčen krále hněvem.
Ukrývat se musím před ním plaše,
jako noční stín před slunce zjevem.“

„Hle! sám Kristus kyne s toho vchodu
s láskou všemu člověckému rodu.
Každému, kdo tudy vchází, šíji
svatý štítem pohostinství kryji.“

Kněžna prosebným jej zvala okem,
chopila se ruky jeho mile,
až kmet povstal, vrávoravým krokem
stoupal k fortně, kam jej vedla čile.
Dagmar ještě ohledla se s prahu,
rukou tlupě mávla na pozdrav.
Díkem šumným rozloučil se dav
s andělem, jenž zjasnil jeho dráhu,
a zrak jejich prodlel ještě chvíli
na brance, jež ukryla zjev milý,
jak by zapadlo za zraky tmavé
jarní slunko krásné, usmívavé.
Člun, jenž přivezl sem bídu čirou,
odplul zjasněn nadějí a vírou. -

Hochem sledováni, chodbou šerou
Dagmar s hostem do hradu se berou.
Pod shozeným pláště žíně hnědá
na starci se jeví, řasou hrubou
sandál nohy bosé povyhlédá.

Uvádí ho kněžna do komnaty.
Páže propouští. Jsou sami spolu.
Na křesla jej zove brokátzlatý
k posetému drahokamy stolu.

Ale stařec smutně vrtí hlavou:
„Ty mne vidáš s lící přelaskavou,
mojí ruky dtýkáš se vlídně -
Víš-li pak, co bohapustých činů
tato ruka vykonala bídně,
znáš-li, kněžno, celou moji víru?

Berlu posvátnou mi svěřil Pán,
abych v míru vedl duší stádce;
já však zhoubu nesl v dánský lán,
lidu nepřítel a vlasti zrádce.
Po žezle, jež choti tvého bratru
nebem dáno, ruka má se vztáhla,
na lid vlastní vzala cizí chátru,
s jeho vrahem úhlavním se spřáhla.

Vinen dvojnásob, že řízu svatou
poskvrnil jsem pustým rejem hříchů -
však Bůh trestů měrou vrchovatou
v bídu nejhlubší mou srazil pýchu!“

Klesl jsem jak satan do propasti!
S nádherného lesku v temno děsné,
pohřben za živa do sluje těsné. -
já, jenž zemí širokou chtěl vlásti.
Podlomilo zpnost šíje hrdé
kruhem ocelovým pouto tvrdé;
posmíval jse, když jsem svíral pěstě,
strašlivě mi řetěz, vůkol chřestě,
a když hoři těžkýmpovzdechem
ulevil jsem, hrozné kletby skřípal:
zvuky tyto ďáblů posměchem
ozvěna jen opáčila dutá.
Ó ty Oringsborská věži krutá,
ve tvé plísni jedovaté stlela
navždy moje zemská bytost celá.
Tamo všechny vášně, bujné snahy
zašly ve zdi chmurným tvrdém hněvu,
do nichž ryl jsme: navždy s bohem světu
svojich nehtů klikatými tahy.
Tam jsem zapomněl, jak den se nítí,
kterak zima s podletím se střídá,
odkvetl mi tam ves půvab žití,
zuby ocenila jen žití bída.
Trýzeň okovů, puch sluje dusné,
plazu podzemního reje hnusné,
nekonečná noc, tiš hrobu smutná,
stěny chladné, s nichžto vláha rmutná
jako slzy zatracenců tekla, - -
Dost již, královno! ať jasnou duši
hnus a zděšení ti nerozruší
nad obrazem celým toho pekla.

Často pohlédal jsem na strop vzhůru,
kde se slabý, truchlý polosvit
kradl skoulí v tuto věčnou chmuru.
Tamo vlákny šerými se chyt’
pavou mříže rezavé a splítal
ve tkanivo šedé vzdušnou nit -
lidský osud já v té přízi čítal.

Takto člověk na té špetce hlíny
zámyslů svých lichou přízi splétá,
k výšinám tu směle vlákno metá,
tu se spouští vážně do hlubiny,
utkává síť vtipně rozepjatou,
aby lapil mouchu štěstí zlatou,
a mní, že ten výtvor jeho píle
všemu předčí v lepotě a síle.
Než, ach veškerá ty lidská snaho,
žízni moci, bohatství a slávy,
trudná péči o pozemské blaho,
zpupnosti, již plamen vášně tráví,
jak jste marné, bídné, bez podstaty,
jak jste nicotné, ať opřádáte
na výsluní zdaru prestol zlatý,
neb své nitky v temné sluji tkáte!
Krůpěj žalu na spleť vaši skane,
a již to tam přástvo potrhané,
jeden vánek lidských snah a činů
sfoukne vzdušnou, bledou pavučinu.

Uzavřel jsem tamo žití knihu
toužně čekaje, až posel smrti
rukou kostlivou mé pouto zdrtí,
s beder mdlých mi složí zemětíhu.

Avšak jiný posel do žaláře
mého vstoupil náhle, hrobní chmury
milosti tvé rozplašila záře.
Klesly okovy, já stoupal vzhůru
na svět volným vrávoravým krokem,
čistý vzduch zas lokal retem chtivým,
okřál slunce svitem lahodivým
a zas objal poloshaslým okem
nebe modré, zelenou tu zemi.

Avšak co mi zem ta s květy všemi,
vzduch ten, slunce svit? Již nemá vnady
pro mne svět. Stín těla zbyl jen tady;
ale duch nad lichým zemským ruchem
mešká v jiné oblasti, kde sídlo
věčné pravdy. Nesmrtnosti křídlo
šumí vůkol mne v tom prázdnu hluchém.

Zasloužil jsem zemřít mečem kata
za své činy. Pouta jen mi dali.
Teď i ta mi rukou tvojí sňata.
Před zákonem lidským trest můj malý!
Vyhnanstvím chci samoděk se káti.
Pryč z té půdy, která zrádce nohu
odmítá, chci přes moře se bráti,
v cizím kraji trudně sloužit Bohu.
V kajícném tom rouchu, s křížem pouze
na poutnické holi, ve svět širý
zajdu daleko ve vroucí touze
zemříti za svatou pravdu víry.

Do vzdálené vlasti divých čudů
míří krok můj, kamo nezaletla
dosud záře nebeského světla
v čiré temno pohanského bludu.

V končinách těch pustých, kde se šeří
hluché pralesy nad jezer kmitem,
volným rejdištěm jsou líté zvěři,
lidu sveřepému širým bytem,
přes močály, kryté zradnou plísní,
proniknu až tam, kde obřad podlý
kouřící se krví lidskou třísní
prestol Jumaly, ohavné modly.

Nepravého boha s trůnu svalím,
lesy, chrámy modloslužby, spálím
a kříž zatkna do svěcené země,
očištěn tam ve hrob skloním témě.

Za té řeči biskupovi tváře
lehce zruměněly, zplálo jaře
oko zapadlé; leč tělo skleslo
jako mdlobou na ozdobné křeslo.

Útrpně naň hledíc, Dagmar děla:
„Zdali stačí k takovému dílu
slabé rámě starobného těla?
Sklátily by jasně snadno jsou sílu
obtíže té pouti. Ký zdar kyne,
dojdeš-li tam, v poušti nehostinné,
v lůně divokého pronárodu
bezbrannému starci bez původu?“

„Co mi život? Rád to břímě složím,
kdy Pán povelí. Ať klesnu poutí,
ať mi bude přáno dostihnouti
končin oněch, velké říši boží
podmaniti nové dalné kraje.

Jenže pak pod oštěpem vraha
pohanská ta země krev mou vssaje,
bude splněna má vroucí snaha,
k nebi zajásá ret mroucí v díku:

Na zasněném čele věnec zkvitne -
Bůh jej nehodnému sotva skytne,
znak svých vyvolených bojovníků -
slavný věnec mučednických růží!“

Znějí souhlasem teď její rtové:
„Nuže, jdi, kam záměr velký zove,
s nímž tak vroucně duše tvá se druží.
Ale domnění, že psance zvěst
vlasti zůstavíš a záští stálé
s nesmířeným hněvem svého krále,
nesmíš truně do ciziny nést.
Seč má přímluva, má prosba jesti,
všechno učiním, by rozloučené
znovu sdružili se ratolesti
velebného královského kmene.“

Stařec k ní se blížil. Ve své dlaně
třesavétisk její ruce obě,
líbal je a slzy ronil na ně:
„Srdce andělské dal Tvůrce tobě.
Duch můj nízký, otrávený zlem,
světa obraz ponurý si spřádal
hřích jen s bídou shledávaje v něm.
Věřím teď, že zář, již nad azur
jedině ten mračný duch můj vkládal,
splývá do pozemských také chmur,
že bůh dobrý také v naši hlínu
klade světlá srdce serafinů.
Ty chceš duhou smíru překlenouti
propast, která mne a krále dvojí?
Nehoden jsem zrak jen k němu pnouti,
a - zdaž on má rajskou duši tvoji?!“

„Dobrý jest můj choť - - Buď hostem mým,
nežli Valdemar se z lovu vrátí;
pohov zde svým údům zemdleným.
K obsluze ti hotov bude státi
panoš můj. Buď zdráv! Mám pevnou víru,
že, než závoj noci na kraj splyne,
hlava tvoje pod perutí smíru
v tomto hradě blaze odpočine.“

Laskavě mu kývla k pozdravu
a pak vyšla z komnaty. Leb šedý
k ňadru chýle, pokornými hledy
stařec lepou stíhal postavu;
leč kdy měkký obrys bílé řízy
za vchodu se ukryl závěs řásný,
jako v rozplynulý oblak mizí
obraznosti přelud čarokrásný:
čelo vypjal, posupně se vztáhla
obočí a ze zapadlých zraků
cosi vyšlehlo, jak z nočních mraků
když se kmitne blesku záře náhlá.

  • * *


Dagmar Valdemara z honu vítá
na stupních, jež vlnka čistá smáčí.
Král jí objímá, jí rámě skýtá
a s ní branou, okras plnou, kráčí
do rozkošné chodby, kterou splítá
houští bujné, planouc růží sterou,
tvoříc klenbu vonnou, milošerou.

„Jak tě bavil hon?“ dí kněžna králi.

„Po lovu se tážeš,“ vládce praví
s úsměvem „ty, která plaše z dáli
vyhýbáš se zvukům lovčí vřavy?
Ó bys rozkoš poznala, kdy lesy
zbouří rohů břesk a lovců hluk,
když psů láním plachá zvěř se děsí,
koně řehtají a zvoní luk,
když jak střela do oblasti vzdušné
sokol kmitne, v kořist zatne drápy,
neb když lesklé kopí v půtce krušné
medvědu v bok huňatý se ztápí!“

„Nikoli. Té hry se zrak můj děsí,
když tlum chrtů lani v bok se věsí
neb kdy holubička smrtnou střelou
sklácena zem barví krví vřelou.
Proč ach! člověk sije smrt a muka
mezi tvory, s nimiž na píď času
na tom luhu, v slunečním tom jasu
byt mu vykázala boží ruka?“

„Taž se, drahá, proč i jestřáb krouží
nad hrdličkou a proč siptí zmije,
proč i v luzném květu jed se kryje
a hlíz mučivých se hejno plouží.
Tak svět upravila vůle svatá:
sladké s trpkým, s jasem tma se míchá,
s žalostí je radost, rozkoš spjata,
s divokostí zpurnou něha tichá.
Tak se v píseň pozemského žití
snoubí bouře hluk i šepot kvítí,
radost plesavá i bolu skřek,
vzdechy milenců i bitvy jek.“

„Jsou zde vášně pochmurné a zpupné;
avšak nevěřím, že lidstva šíje
spjata na vždy ve jho jejich tupné.
Nad hvězdami láska věčná žije
a skrz mlhy pozemské a mraky
paprsk její v lidskou hruď se lije.
Vyronil se blaze paprsk taký
ze rtů božských, které kdysi děly
ku člověku: Láska zákon celý,
udeřen v líc jednu, nastav druhou!
Zvítězí kdys lásky svaté jasy,
zapudí bouř válek na vše časy
a svět zkrášlí věčnou míru duhou.“

„Ač se duše mužná tomu příčí,
ač mne hanbí změkčilosti výtka:
cítím-li tvou blízkost holubičí,
klesám bezděk tvého do vodítka,
mysl má tu ochočena tíhne
k nauce tvé něžné, vzdor se mění
v měkkou poddajnost a srdce jihne -
pro všechny mám lásku, odpuštění.“

„Nuže, odpusť jednomu, tě prosím.“

„Opětně? Již místo berly práva
milosti jen haluz v ruce nosím -
čí zas Dagmar okov rozkotává?“

„Ten již rozkotán tvým slovem vlídným.
Ale po jiném též slově touží
vinník - slituj se nad starcem bídným!
Tys mu víc než soudce. V žilách krouží
vám krev jedna, oba k sobě víže
zákon posvátný -“

          „Již tuším jméno,“
zachmuřiv se náhle, vpadl kníže,
„jež krev bouří mi, jen vysloveno -
jím rty čisté neposkvrňuj znova.
Prost je vazby. Na tom víc než dosti.“

„Utlum hněv, jejž srdce k němu chová,
podej ruce mu jak ujci, hosto.“

„On již tady snad -? On pod mým krovem?
Dagmar, Dagmar! Uhnětenou zjij
zdviháš soucitně, by v pychu novém
brzy vzpjala zkázonosnou šíj.
Stisknouti mám ruku, která snad
již již spřádá sítě nových zrad
na mou nohu, jak je bratru předla,
by z mé dlaně kleslé berlu zvedla?“

„On je vetchý kmet. Stín člověka
jen mu zůstavila dlouhá strázeň -
budí již jen útrpnost, ne bázeň.
Světská marnivost již daleka
hlavy, kterou smrti křídlo stíní.
S poutnickou sem holí, v drsné žíni
přišel nastupuje krušnou pouť
mezi pohany, tam zažehnout
světlo pravdy boží. Vše je klamem,
skryt-li za kajícné jeho tahy
zlosyn úskočný. Než pojď, ó drahý,
pravdu čti v tom obličeji samém.“

Za té řeči dostoupili vzhůru
ke komnatám hradním. Dagmar táhla
jemně manžela; teď hbitě sáhla
za výstupkem chodby do purpuru,
jenž vchod koby pozastíral řásně,
prsty něžnými, by vešel v kobu,
prosila. Král vstoupil s temnou lící.

Stařec před oknem tu seděl spící,
spíš jak ponořený v těžkou mdlobu.
Cesta trudná slabé zmohla tělo.
Hlava spočívala k oknalemu
na vyzáblé ruce. V kadeř jemu
šedivou své jasy slunce střelo,
než líc ve stínu, tak vetchá, šerá,
do níž hojné rýhy hrboly
vtesala svým dlátem trýzeň sterá,
zdála se jak tváře mrtvoly
nepohnutá, ve sny hrobu klesá.
S tělem sešlým, žíní roucha hrubou
podivně se stýkal hedváb křesla
s těžkou zlatou třásní pod obrubou.

V mísách zlatých stranou na stole
vzácné krmě stály, jedva tknuté,
v číši víno ledva nasrknuté.
Z výklenku pak švarné pachoole,
dané kněžnou za posluhu kmetu,
vystoupilo s nizkou úklonou.
Dagmar kynula a páže v letu
zmizelo za vchodu záclonou.

„Nuže viz!“ dí kněžna králi zticha,
„a rci, není-li tvá bázeň licha?“

V tom se vzbudil stařec. Vypjal čelo,
otevřel zor kalný, povyhaslý,
povstal, tělo zimničně se chvělo,
ruce vztažené se mocně třásly
jako větve, když je vichor třímá;
až pak náhle, jak by vetchý kmen
klesl rázem hromu zastižen,
s rukama se vrhl rozpjatýma
na podlahu. Tváří před knížetem.
Kolena objímal vladařova,
jenom vzlykot, nesouvislá slova
vydávaje třesoucím se retem.

„Povstaň!“ kníže temným hlasem vece.
Ale hnutí duše, uchvácené
soucitem, jíž v líci odvrácené
zřetelně se jeví. „Povstaň přece!“

Ale stařec úpí: „Bídným plazem
k nohám tvým se vleku. Zdrť mi šíji,
zdeptej červa, jenž se v prachu svíjí -
muka zoufalého skončí rázem!
Pohled na tebe mé strašné viny
v plném hnusu před mou duší staví,
studu, žalu sterý osten žhavý
zarývaje srdce do hlubiny.
Z velebné tvé líce na mne zírá
bratra tvého obvaz ušlechtilý,
plný vzácné leposti a síly,
vznešený zjev krále - bohatýra.
A já bídák, leposti té rud,
vztáhl ruku po čelence skvělé
na tom spanilém a moudrém čele - -
Pomsti jej! Tas meč svůj! Zrádce zhub!“

„Ujče, vstaň! Zde tvoje místo není,“
král teď vece, v hlasu měkké chvění.

„Ujcem zoveš mne?“ kmet řečí plesnou
volal, tělo zvolna povznášeje.
„Nemáš pro mne mstitele tvář děsnou,
v oko vlídné pohlednout mi přeje?
Víc než slovo knížecí tvé moci,
které vrátilo mi slunce lesk
po žalářní hrůzné, dlouhé noci,
víc to slovo:ujec, stokrát více
poskytlo mi v dar, ten mír tvé líce,
kde jsem čekal jenom bouř a blesk.
Zdá se mi, že rázem se mne klesá
břímě vin. Teď volně v cizí kraje
půjdu očištěn, mír v duši maje,
soucitný tvůj pohled v srdci nesa.“

Mlčí Valdemar, než s jeho tváře
soustrast zvolna snímá závoj šerý
hněvu,odporu a nedůvěry,
propouštějíc slunné smíru záře.
Ještě rozličné ty citů směry
zápasí, tu zloby nové hnutí,
tu zas měkká útrapnost se zmáhá
a ret chvějící se dlouho váhá,
nežli věstí boje rozhodnutí:
„Mně tvá vděčnost, ujče, nenáleží.
Bez přímluv mé choti tlel bys dosud
zapomenut v Oringsborské věži.
Já tvou vinu váže a tvůj osud
byl bych, věz to, odhodlal se stěží
pokutu tak těžké zrady zkrátit,
ruce, která tolik strastí kdysi
na otčinu snesla, volnost vrátit.
Však teď patře ve tvé žalné rysy,
slyše ve tvém hlase žhavou lítost
věřím, že to pokání je pravé,
že jsi ve hlubinách věže tmavé
pohřbil zlomocnou tu dávnou bytost,
a šíj zlomená, vlas tento bílý,
tváře strastí pluhem rozorané
jenom k soucitu mou duši chýlí.
Nuže, ano! Nechť se po tvém stane,
dobrá Dagmar. Zde má ruka, kmete,
podává ti plné odpuštění,
zapomnění minulosti kleté,
čest ti vrací, důstojnost a jmění.
Jdi, kam berla pastýřská ti kyne,
neb kam touhy volají tě jiné;
však než zvolíš dráhu v žití novém,
hostem odpočiň si pod mým krovem.“

  • * *


V síni nádherné za dlouhým stolem
Valdemar ve sboru věrných kvasí.
Na stříbrných nohou chodí kolem
picí roh, jenž bohat na okrasy:
Z kosti slonové je celý zroben,
hojně zlatem, drahokamy zdoben.

Řezby, které obvod rohu chová,
jsou jak sloky němé epopeje,
v nížto rydlem ruka umělcova
zobrazila všecky Dánska děje
ve skupinách figur,jež se vinou
kolem číše mnohou vypuklinou.

Roh ten spodkem prohnutiny svojí
podepřeným zlatou podnosnicí
na podstavci v tomto pevně stojí
vzhůru trče otvorem a špicí;
pro bezpečí stranou ku otvoru
dvé mu ještě figur s divnou zbrojí,
dvé to Vendů, slouží za podporu,
jak by o stůl vzpíral nohu dvojí.

Nižším koncem číše, špičkou rohu,
zobrazena šerá bájí doba:
Odin ční tam z kola starých bohů,
na ramenou krkavce své oba;
pod ním Skioldungů dávné plémě
řadami svých králů, hrdin věnčí
níž a níže rohu oblouk tenčí;
Ivar vítězné tu vznáší témně,
Harald se Sigurdem o korunu
zápasí a Ragnar hrdě ční
nad zobákem lodi bitevní,
vikingů to král na vodním trůnu.
Koráb Gotfridův daň Franků vleče,
Gorm tu starý za Hildury štétem
vítězně odráží cizí meče,
Svend se mstí nad věrolomným Britem.
V rohu prohbí nad podstavcem zlatým
trosky bůžků drtě kročejemi
stoupá za symbolem spásy svatým
Kanut Velký vedle krásné Emmy.

Odtud vzhůru, kde roh ku otvoru
vyšším koncem pozvolna se šíří,
již se vinou u velebném sboru
Dánska křesťanského bohatýři:
Estrithson tu mečem v jedné mává,
v druhé nesa vzorec kathedrály,
vedle zase haraldovi králi
z ruky visí pergameny práva
a Knut Svatý nad ním ve svatyni
rukou bondů rozjiskřených klesá,
tamo Erich, prapor kříže nesa,
a výš králové se vinou jiní.

Velkého pak zříti Valdemara
na dvou rytinách, jež pnou se kruhem:
v jedné před ním Arkóna se řítí,
Volín hoří na obraze druhém.
Nejvýš obruba je obepnuta
vítězstvími bojovného Knuta.
Nad otvorem poháru se klene
sličným poukem víko postříbřené,
na němž nesou stříbrní tři lvové
dánskou korunu ve tlapách vzpjatých;
z koruny pak této křišťálové
kříž se vzpíná ryzích lesků zlatých.

Roh ten putuje po stole kruhem.
V čele tabule král zadumaný;
ujec Valdemar mu s pravé strany,
Lykke sousedem po boku druhém.
Soudruh nejmilejší, Strange švarný,
nevěrně se vzdálil, zmizel rázem,
marné dotazy, shon poslů marný,
až bond jakýs přišel s divným vzkazem:
Strange posílá ti s bohem, králi,
díky vroucí za tvou přízeň skládá,
upomínky milostivé žádá,
mrtev pro svět, v lásce k tobě stálý.
Tajemný ten vzkaz a ztráta milce
osten v nitro zachmuřené vrývá,
s tváře královského zasmušilce
vážný stín i na dvořany splývá.

Ale posléz chmury s čela plaší,
rukou obojí roh skvostný vznáší:

„Budiž v této číši, do níž vůkol
zemřelý můj bratr vyrýt kázal
dějin obrazy, by k ní se vázal
vedle smavého i vážný úkol,
by též dobou, kdy meč v pochvě dřímá
a dlaň pohár pěnící se třímá,
kdy mok révy budí žert a ples,
předků slavný děj nám vzorem svítil
a duch k činům velkým se nítil -
buď v tom rohu pochováno dnes
vše, co navršila těžká vina
mezi vlast a nevěrného syna,
mezi trůn a zrádných piklů strůjce,
mezi mne a nešťastného ujce.

Za vše kál se mnoholetou trýzní,
vše teď v nepaměti zapadává;
chvíle ta mu vrací dávná práva,
čest i hodnost s panovnickou přízní.
Tak buď přijat do vašeho kruhu,
přátel mých a věrných říše sluhů.
Nechať berlu posvátnou zas ujme,
nechť se modlí za otčinu drahou,
a té všichni svornou povždy snahou
síly své a vzněty obetujme!“

Stařec pohár chvějící se rukou
přijal, složil před se na tabuli,
oči slzavé se k nebi pnuly,
a ret zazněl řečí tklivozvukou:

„Sláb je jazyk můj, by tlumočníkem
stal se citu, jenž mým srdcem zmítá,
aby vděčil za vše plným díkem,
co tvá milost nehodnému skýtá.

Nejsem hoden, číše té se tknouti,
kde mi vítkou každá ozdoba,
z níž ta každá světlá podoba
zdá se rukou proti zrádci pnouti,
zdá se volat: Vari, bídný, vari!
My jsme horlili a krev svou lili
pro čest národa, pro vlasti zdary;
ty však, potomku náš odrodilý,
k haně věčné vznešeného jména
neváhal jsi, vášní mrzkou znícen,
lid svůj vléci nad záhuby jícen -
vari od nás, ruko poskvrněná!“

Aniž ruce ty se dotknou znova
mitry zářivé. Poutnickou holí
směněna je berla biskupova
a cíljiný stará noha volí.

Ruka, jež roh tento obklíčila
vlasti naší veškerými ději,
skvoucím pásmem historie její,
dobře na vrcholku vytýčila
nad korunou kříž ten bleskotavý -
dánské slávy zdroj a znak to pravý.

Lesk ten svatý zářil nad stožárem
našich lodí, plál nám v bojů víru,
v něm se zažíhaly čistým žárem
zbožné duše našich bohatýrů,
předkové jej zbraněmi a vesly
do vzdálených končin světa nesli
a čím více rostla jeho říše,
čím zář jeho mocněji se skvěla,
tím i dánská berla dál se střela
a lesk dáncké slávy zářil výše.

Znak ten blýskal z bouře síly dánské,
jež se valila přes Baltu pěny,
smetla Svantovíta s výspy Ranské,
rozbila dav model v Retře ctěný,
všechna božstva Slovanů, jich kněze
rozplašila, přes tu oblast širou
rozepjala říše naší meze,
pronikla ji blahou v Krista vírou.

Ale tamo na dalekém lemu
končin východních se posud věží
modla chmurná v kole mrzkých kněží
zpupně proti bohu křesťanskému;
Jumala to Čudských lesů šíří
kříži postupně se staví v cestu
na prestolu děsném, jenž se pýří
krví umučených věrozvěstů.

A Knut, Erich, Svend a Valdemar,
našich králů sbor, již církve zdar
hájili až k poslednímu vzdechu,
kormoutí se hvězdnou nad oblastí
a hlas jejich slyšet v bouři echu;
Kde tvůj zbožný zápal, dánská vlasti?
Proč tvé rámě modloborné vázne? -
Zdvihni kladivo své hromorázné,
roztříšti ten idol slavným třeskem,
s něhož krev tvých mučedníků řine,
postup dále s božským kříže leskem,
kam ti sudba velkolepá kyne!

Vím, že v tisíceré dánské hrudi
hlas ten hřímavé kdys echo vzbudí.
Však než zaduní ty hněvy burné,
sám jak burňák zaletnu v ty dálky
s křížem jediné a víry slovem -
zapadnou-li tam do vlny chmurné,
tím snad spíše nad mým hlučným rovem
zarachotí bouře svaté války.

Obrážel se ve dvořanů kole
řeči biskupovy mocný dojem.
Svitlo mnohé oko pod závojem
chmurné dumy náhlém ve plápole,
a pan Lykke zabloudil až k boku
chvějící se dlaní, pod níž maně
z pochvy povypjal se čepel zbraně,
jako lačný dravec na poskoku.

Na králi zrak mnohý spočíval.
A ten oka blouznivými třpyty
do prázdna se kamsi zadíval,
v jakýs dálný obzor neurčitý,
hned, jak Čudů kmet se dotkl řeči,
sotva slyše, zač dál stařec horlí;
a pan Lykke znovu sáhl kmeči
věda již, co věstí zrak ten orlí.

Víc a víc se jiskří oko králi,
teď se vrací z neurčité dáli,
na ozdobách rohu spočívá
a řeč hlasná rtoma zachvívá:

„Již ta bouře, o níž’s mluvil, kmete,
zrodila se, moje plní nitro,
Dánskem roznese ji příští jitro,
za krátko ji lodi rychlojeté
přenesou přes Baltu vody valné,
ohromí tam čudů vlasti dalné
a jich modlu vzdorovitou smete.

Na velikost takového díla
nestačí tvá, starče, vetchá síla
ani zbožné tvoje zanícení;
nových mučedníků třeba není.
Místo tichých, vlídných věrozvěstů
promluví bůh války veliký
k davu pohanům ve smrtelném chřestu
kovovýmy mečů jazyky.

Pomyslil jsem sobě, že již dosti
zem ta zakusila v boje víru,
že teď může slavna, v bezpečnosti
pěstovati zlaté květy míru;
ale v nitru mém hlas jiný zůstal,
ozýval se každým okamžikem,
každým jilce zachřestěným vzrůstal,
každým v dálce zaržáním a rykem,
tvoje, kmete řeč, svým vroucným znětem
zastihla jej v plném vzruchu právě
a teď volá ke všem Dánska dětem:
Znovu k boji, bóji, k moci, slávě!“

  • * *


K jasným hájům azurovou bájí
zlatý slunce štít se zvolna sklání,
na protější straně v siném šeru
skví se matně stříbrný srp luny
a v tu dobu plynou po jezeru
od Gurrského sídla hbité čluny.

Král i královna se loučí s místem,
kde jim planuly ve blahu čistém
dnové líbánků. Žár bojechtivý,
který králi v ňadrech zplápolal,
choti prosbám, vzdechům odolal:
tento žár i nyní v prsou živí,
an jak socha v čele loďky stoje
čelo kloní do myšlének roje:
v dáli, kývajíc mu věnci hvězd,
skvoucí sláva k oblakům se zvedá,
vnímá hrdošumnou její zvěst, -
na skrýš lásky své se neohlédá.

Za to Dagmar často vlhkým zorem
na hrad jezerní se nazpět dívá,
který pablesků a šera sporem
v divných půvabech se pozaskvívá,
a vzdech často prchá z její hrudi.
Ve srdcích dvou věrných bytostí
city její ohlas vroucí budí:
Kristina jí s tichou lítostí,
stojíc vedle, na obličej bledý
upírá své krásné, něžné hledy
a hoch spanilý, v panošském kroji,
který smuten za královnou stojí,
každé její vzdechnutí jak echem
věrně provází svým družným vzdechem.

Dvořané na člunu druhém plují;
Lykke pne tam pod přilbicí hlavu
oděn těžkou ocelovou strůjí;
králův ujec vedle září z davu:
nenít zahalen již hrubou žíní,
rouchem biskupským se blýská nyní,
nesa infule a berly zdobu;
ale postat sešlá roků tíhou
a tvář vetchá s četnou vrásek rýhou
již již zdá se nachýlena k hrobu.
K lodi té člun dvorních panen druží
různý šatů špert a lící vnadu,
plovoucí jak záhon pyšných růží.
Služebnictva prám se jeví vzadu.
Bez hovoru, čluny zvolna plynou,
tají se i děvic dvorních šepot;
v podvečerní tichou nad hladinou
zní jen vesel odměřený tepot.

Na břeh vystoupily pestré sbory,
vyhouply se statným ořům v sedla,
jeli cestou, která přes pahory
bukovými háji k moři vedla.
A kde sivých kmenů mezera
objevila jezdcům naposledy
tichý úval s leskem jezera,
Dagmar stanula a smutné hledy
v půvabný ten obraz pohroužila,
v jasnou hladinu i věnec vrchů,
po nichž různobarvou světel prchu
západu dlaň červánková sila;
tam, kde podvečerní záplavou
hradu zjev nad vodou řeřavou
velikým se zaskvěl drahokamem,
tona v purpuru a zlatě samém.
Řasou zasvitla ji perla vlahá,
a rty vzdechem zaskvěli se v taji:
„S bohem, s bohem, líbezný ty kraji!
S bohem, Gurre, hnízdo mého blaha!“

Jeli dále hvězdnou nocí kmoři,
koráb zavezl je v Ribbe dalné,
kde pak Dagmar osaměla v hoři,
an král sebrav loďstvo, vojsko valné
vypravil se mocně na pohany,
podrobit si divé čudské strany…

Osiřelo Gurre v lůně chlumů.
Podzim začal chladným dechem váti
po jezeře, suché listí stláti
břehem pohrouženým v tesknou dumu
a hrad opuštěný truchle snil
nad vodou, již mlhy závoj kryl.
Pouvadly sadů jeho květy,
sprchlé růže stezkou rozesety,
po níž nešelestí kroky žádné.
Mrtvé ticho komnatami vládne,
chodbami jen časem zdá se nésti
smutný šepot o minulém štěstí.

Jezerem se tu tam plachta bělá
leda nad rybářským člunem chudým;
věnec hvozdů kol, jež přioděla
jeseň rouchem hnědým, žlutým, rudým,
mlčí ve snu pevném; honby ruch
neleká zde snivé laně sluch.

A když bludný skald tu někdy stane
nad jezerem v zasmušilém dole,
mezi buky, jímž to ve vrchole
sporým suchým listím podzim vane,
břečťan cuchajíc ve valse šedém:
na hrad zadívá se dumným hledem,
záchvěv tesknoty mu srdcem táhne,
rukou třesavou do hafry sáhne
a zpěv jeho širém po údolí
nad jezerem smutným zahlaholí:

Ó Gurre, zde truchlíš vpodzimní čas
jak zašlá vnada,
kdy vráskou se mění čela jas
a stříbrem vlas,
kdy vzpomíná v žalu ach! na léta mladá.

Sní v úmlku teskném tvůj prázdný hrad
jak hnízdo hluché,
když uletěli pěvci s podzimních lad
a větrů chlad
mu do nitra sype jen lupení suché.

Kam děli se dnové rozkoší tvých,
kam štěstí se skrylo,
sbor ztepilých junů, děv líbezných,
kam zpěv a smích,
kam dvojice světlá,jíž rájem si bylo?

Teď královnu v Ribe objímá stesk,
an hrdý kníže
kdes daleko letí v bitevní třesk
jak živý blesk
za velikost Dánska, za oslavu kříže.

Ó nebeský králi, vítězství dej,
mír uspěš sladký!
Až skončí se slavně válečný rej,
by vrátil se, přej,
muž v náručí choti, syn v objetí matky!

Pak hrdinům dánským na ústret
mé zazní struny
a k jásotu jejich bude pět
můj šťastný ret,
jak slávou se věnčil náš panovník juný.

Leč zajdu-li znovu před Gurrský hrad,
zpěv bude zníti
o čarovné síti andělských vnad,
jíž znovu jat
král zlatého míru kol rozsévá kvítí.