Dagmar/VI. Mořská žena

Dagmar Svatopluk Čech
V. Danebrog	VI. Mořská žena	VII. Dagmar umírá

Údaje o textu
Titulek:	VI. Mořská žena
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Dagmar. Praha: F. Topič, 1903.
Vydáno:	1883-1884 Květy, 1885 knižně.
Licence:	PD old 70

Útlý střevíček ze zlaté látky,
na níž blýská velký drahokam,
nádherné kolébky oblouk vratký
bez únavy houpá sem a tam.
A máť zírá láskyplným zrakem
pod sněhových krajek řasný lem,
kde jak andělíček pod oblakem
dítko usmívá se blahým snem.
Při tom jedva slyšně rtové její
kolébavku prostomilou pějí -
cizí slov je zvuk i nápěv sladký,
neznají tu píseň dánské matky.

Ale ševelem těch rodných zvuků
Dagmar uhýčkává duše muku,
prchá z tísně přítomnosti zpět
v dálnou vlast a rozkoš zašlých let,
kdy ta slova ze rtů roditelky
nad ní bzučela jak rajské včelky,
kdy zrak smavý zavíraly dítku
verše ty jak prška zlatých kvítků.

Zde kýs démon stále, hubič blaha,
temnou rukou v osud její sahá.
Chotě oderval jí vírem války,
dal jí v kruté ruce nevděčníka,
a když odražena zrádce dýka,
když choť milený se vrátil z dálky,
když pak lásky jejich kvítek skvostný
vzpučel před mateřským okem blahým,
poznovu ten osud nelítostný
stanul mezi ní a mužem drahým.

Onen stín, jenž lehce mih se v duchu,
hned jak jméno kněžny ze zámoří
nejprve jí zazvučelo k uchu,
a když prvně na supavém oři
shlédla amazonku svůdných lící
po králově boku cválající -
stín ten brzy zhoustnul v těžkou chmuru,
nesoucí jí bouří strastí dravých.
Granátové poupě retů žhavých,
zjevující zářných perel šňůru,
opojivě vábné zřítelnice,
jako skvoucí hvězdy jižní noci,
Valdemara prudkou čaromocí
táhly v okruh sličné kouzelnice.

Časem unikal z těch mrzkých žárů,
střásal záhubné ty očary,
zamítaje svůdnou Berengáru
prchal v náruč tiché Dagmary;
ale brzy v čarodějky sluj
zpět jej táhla neúdolná síla
a zas před vítězný povoz svůj
růžemi ho spjala jižní víla.

Tak i nyní v mrzké lapen sítě
Valdemar na Skanderborgu hradu,
kde kol sebe Teja luzné dítě
vykouzlio půvab rodných sadů.
S věncem růží hlava rozmařilce
spočívá tam na hedvábném klínu,
an prst amazonky, nechav jilce,
k toužným zvukům ladí mandolínu,
s ní tam zírá na sedání skvělá,
veselí je bujný kvas i hon -
zatím co zde žena osamělá
tiší srdce zrazeného ston.

Dětský hlásek zbudil kněžnu z dumy.
Rychle uklání se v kolíbku
a pláč ústek rubínových tlumí
hustým deštěm vřelých polibků,
do náručí bere pacholíčka,
k srdci vine jej a hladí, hýčká;
rusou hlavičku jí utišen
klade na rameno, ale sen
sklížiti mu nechce bílá víčka.

Dagmar píseň miláčkovi pěje,
spěchá pro květy a pro pochoutky,
do klína mu snáší třpytné loutky;
než cos jiného si děcko přeje:
pohádka jen chová pro ně vnadu.

Matka do pestrého bájí sadu
hříží se a svému poupátku
přináší tu prostou pohádku:

„V šerém hvozdu, plném květné vůně,
kníže Hřib vlád na mechovém trůně.
Moudře kraloval on v říši hub
a po čase Ryzci, svému synku,
slavně zajel pod sousední dub
pro nevěstu, kněžnu Holubinku.

Kněžic ztepilý ve zlatém havu
skvěl se hrdě ve dvořanů davu;
Holubinka tichá, skromná, milá
k jeho boku blaženě se vila.

Ale srdce Ryzce bohatýra
zmítalo se prudkým nepokojem:
vábila ho cizí dálka širá,
toužil proslavit se chrabrým bojem.
Vyjel dobývati cizí říše.
Komonstvo jej provázelo skvělé:
Oříš zástup manů vedl v pýše;
štíhlý Kozák s temnou přilbou v čele
statně kráčel; za bronzovým štítem
Borovík plál havu zlatým třpytem;
Žampion též v jasném oruží,
kolem šíje řásné okruží,
s Klouzkem, Chorošem si vedli švárně -
těžko věru říci jména všech,
již tu v řásných pláštích, biretech,
bílých, modrých, pýřících se žárně,
v různotvárných přilbách, různém havu
vydali se s princem na výpravu.

V zámku Holubinka utírá si
krůpěj za krůpějí z bílé řasy,
ale kralevic se vesel béře
po hebounkém mechu v lesním šeře.

Motýl udiven po vojsku točí
křídel zlatotkaných pestré oči,
jahůdka si plaše lupen stele
před panenské líčko uzardělé,
ale ptáček na bělostné břízce
varuje před zpěvem prince Ryzce:
Nejeď dále! vrat se, králeviči!
Kněžny velmocné říš tu šírá,
valný voj se proti tobě sbírá,
zajme tebe, vojsko tvoje zničí.
Již se proti tobě v zápas lítý
vojsko kněžny Muchomůrky žene,
mají přilby krvavé a štíty
v toulech šípy jedem napuštěné.

Neposlechnul ptáčka kníže smělý,
v bitvu letěl s bohatýrským plesem;
marny byly jedovaté střely,
rozprášil voj hrozný širým lesem.
Pyšně bral se vítěz rekovný
v sídlo Muchomůrky, královny.

Smaragdové kapraďové stonky
vějířů svých jemných oblouk řásný
setkávají v palác čarokrásný,
ozdobený lazurnými zvonky,
a v tom vzdušném zámku zakletém
kněžna trůní ve měňavém šatu
z nejdražšího kmentu, ze šarlatu,
drahokamy hojně posetém.
Koruna jí rubínová září
s čela bílého a půvab tváří
svítá pavučinou muselínu.
Otrokyně Čirůvka a Špička
vějířem jí ovívají líčka,
linouce k ní libé pršky stínu
parasolů zlatých jemným kyvem.
Žasl Ryzec v nádhery té klínu,
v sterých vůní dechu opojivém
a když vysvitly mu zpod závoje
purpour lící, hrdla sněžné jasy,
povzdechl si: Jaké divné krásy!
Takých nemá Holubinka moje.

Kouzlo tajné ze všad vane k němu,
čarovná jej opoutala síla,
sklání hlavu k jejích šatů lemu
a zlá pěje Muchomůrka víla:

V suchopáru
zářím nachem zhoubných žárů,
předu nítě
mocných čárů,
polapí tě
a můj dech
skolébá tě v luzných snech.
Polož hlavu do podušky,
rytíři můj spanilý -
chytám, lapám zlaté mušky,
pestrá křídla motýlí.

V čarném spěchu
uspím všechno kouzlem dechu,
srdce štěstí,
duše těchu,
hvězdné zvěsti,
viny stín -
všechno uhýčká můj klín.
Z těžkého snu neprocitne,
kdo se ke mně nachýlí -
chytám, lapám vážky třpytné,
pestrá křídla motýlí.

Hravé třpyty
čaruje můj proutek hbitý;
na mém retu
svaté city,
křídla vzletu
a bůh sám
kouzelné jen hůlky klam.
Málo Muchomůrku mate,
kdo z té hříčky zakvílí -
chytám, lapám mušky zlaté,
pestrá křídla motýlí.

Kněžic v šeru kapraďové síně
pevně spí na Muchomůrky klíně,
snad již nikdy z čárů neprocitne.
A když zajdeš v lesa stinnou hloubi,
uvidíš, jak rosné slzy třpytné
bílou řasu Holubinky vroubí.“

„Smutná, divná pohádka - chci jinou,“
k matce ručky prosebně se vinou.

„Ah, ty’s poslouchalo, zlaté robě,
do konce? Nuž jinou povím tobě -“

V tom se zdola ozval ryk a šum,
Dagmar oknem vidí lidstva tlum.
Sličná Kristina se jeví v kobě,
věstíc kněžně o podivném plenu:
Lid sem vleče v radosti a zlobě
polapenou v moři vodní ženu.

Žasnouc, tázavě k ní Dagmar vzhlédá.

Družka vypravuje: „Mořem plula
na lodici kouzelnice šedá.
Nad ní plachta tříhranná se dmula,
jevíc čarodějné znaky steré,
vetkané do příze plátna šeré:
květy, báječný jež rodí luh,
hvězdy, luny srp a slunce kruh.
Divné řezby plnily bok lodi
a příď nesla obraz čtverhlavý
hroznotvárné jakés obavy,
jaké pekelná jen tůně plodí.

Dánští lodníci jí v dálce shlídli
a hned za ní pustili se v let.
ona prchala jak běsů křídly,
aůle náhodou jí na ústret
jiné loďky pluly. Mořská žena
zevšad stihately obklíčena,
hrozivě zatřásla pěstí na ně
a jak bleskem slétla v zápětí,
s jakous divnou soškou v objetí,
s hrozným chechtem do kypícísláně.
Avšak lodníci za bílé kštice
vytáhli jí z vody na palubu
a nechť bránila se jako lvice
ostřím drápů strašlivých a zubů,
připjali ji ke stožáru lanem.

A tu žena bezmocnými vzteky,
s děsnou jiskrou v oku potrhaném,
slova neznámá i hrozné skřeky
vyrážela ze rtů, plných pěny.
A hle! vlhký živel spřátelený
poslušen byl vědmy zaklínání:
Spokojenou dosud mořskou plání
vzepjaly se vlny nestůrné,
zahalily mrak, nebe lazurné,
hromem zaburácel v mořskou vřavu
a blesk sršel drahou klikatou -
Námořníci s vědmou zajatou
stěží spasili se do přístavu.

A lid nyní do hradu ji smýká,
zlostnici chce míti upálenu.
Slyš ten křik!“

          „Chci vidět mořskou ženu!“
chtivě zaznělo z úst pacholíka.

Dagmar s ním se brala na terasu.
Vstříc ji zazněl hlahol divých hlasů:
„Lapili jsme čarodějku v moři,
která bouřky černým kouzlem plodí
na zmar našich rybáků a lodí -
nechať vidma na hranici shoří!
Vytáhly jsme schráň zlé moci tejné,
loďku pitvornou, na blízký břeh -
ta své velitelce čarodějné
nejlépe se hodí na zážeh.
Rozštípáme pekelnou tu stvůru,
ženu vmetem v prken klatých žár -
rozprchne se v temnou kouře chmuru
stopa všeliká těch škůdných čar!“

V rozlíceném davu chátravá
královně se jeví postava;
zdá se v skutku zjevem z běsné říše.
Tělo vyzáblé, stín těla spíše,
s pletí do bronzova kalenou
sluncem, nepohodou, povyhlédá
rozedranou vetchou halenou,
v níž se jeví mnohá stopa bledá
vyšívané zdoby zvetšelé;
hvězdy, květy, lístky jetele,
jiné tvary divné, rozmanité,
nití peřestou kdys v látku všité.
V pustém neladu kol vpadlých skrání
na ramena vychrtlá se sklání
bílý vlas, tu v copů zbytky spleten,
tu jak v bouři sněhy horské změten;
uschlá haluz lípy věnčí jej.
Podivně od bělostné té změti
odráží se scvrklý obličej
tahů příšerných, brunátné peti,
do něhož jsou vryty strastí spárem
hlubých, ostrých vrásek tisíce
jako runy na kamenu starém.
Hustá obočí, na čele charém
jak dvě hrstky sněhu visíce,
stíní zraky, jež se děsně koulí
v ohni zlobném. Tak před kněžny videm
divná postat zmítá se a choulí
v poutech těsných, obklíčema lidem,
který vztekle odevšad ji svírá,
sem tam vláčí, škube, tupí, týrá.

„Pusťte, rozvažte ji!“ Dagmar velí.
Rozkazu když strážci vyhověli,
z davu jako lvice mořská žena
vyskočila. Stojí před tarasem
v plné příšernosti vytýčena,
v cizí řeči laje dutým hlasem,
jako když proud slují zašumí -
přece smyslu kněžna rozumí.
Ční tu starucha - zrak bleskem srší:
a déšť kleteb ze rtů siných prší:

„Kleta budiž půda, na níž stojím,
prokleta i s mrzským lidem svojím!
Dravci hnustí, buďte kleti kleti -
všichni vy a vašich dětí děti!

Klet buď rode zlodějů a vrahů,
jenž’s mi zhubil bratry, dítky, vnuky,
a mne vyštval s domácího prahu“
do vichru a deště, hanby, muky!

Klet buď, národe, jenž s pouští hrobů
učinil svou vlast, můj národ milý
bídným stádem poradců a robů;
jehož ruce v popel obrátili
háje, v nichž nám svatý šepot zníval,
bohy skroušily, jež praděd ctíval,
s nebem na rtech proklály nám hruď
meči pekelnými - Proklet buď!

Jak jsem žila šťastna v rodné chýži!
Než ach! naše luhy cizí roj
přivalil se s oštěpy a kříži.
Muže naše shltil marný boj,
v naši zem se řítil vítěz klatý
žehaje a vraždě, bohy tříště.
Tu jsem vzpomněla na obraz svatý,
který shlížel v lesní obětiště
mnohé věky; pokolení mnohá
žertvy skládala tu k nohám boha.
Ten se nesměl za potupné vřavy
skácet pod kladivem cizí láje!
Chvátala jsem do svatého háje,
kde ten zlatý bůžek čtverohlavý
trůnil na omšeném balvanu
v šerém taji lesních titanů.
V dutý kmen jsem svatou sošku skryla
a krok obrátila v rodnou ves;
ale hrozná zář mě zarazila;
ve plamenech praskal svatý les,
rukou vrahů zažehnut. Já spěla
nazpět k úkrytu. Dál šerem lesů
obraz posvátný jsem unášela,
řekou bředla, skalním na útesu
v ukrytou se drápala sluj.
Odtuď skulinami větví spjatých
těkal zoufající pohled můj
po plameném moři hvozdů svatých,
viděl rodné vísky plápoly,
smrt a hrůzu v širém okolí.

Ó těch kroků neskonalé strasti!
Cizince jsem zpupné zřela vlásti
krajem drahým, v porobu a bídu
vrhat chudé zbytky mého lidu.
Zmlkal otců hlahol. Slávským dětem
šuměla řeč cizí zvrhlým retem,
tupícím svých otců mrav a bohy -
zmíral v hanbě národ přeubohý.

Klášter vzpínal hrdé svity kříže
tam, kde stávala kdys moje chýše,
a mne v lesích jako plachou zvěř
ukrývala skalní sluje šeř,
já z té skrýše jenom z večera
plížila se v okruh lidských sídel
a kol známých lánů, stromů, zřídel
těkala jak noční příšera.
Několik jen starců v nočním stíně
vkrádalo se časem do jeskyně,
by sepoklonili modle dědů.
Ti však pomřeli a sama s ní
zůstala jsem v sluji ku posledu -
božství toho kněžka poslední.

Ale vyslídili krutí mniši
i tu nebohou ve skalní skrýši -
v patách biřiců mi hučel hon,
až mně ukryl skály mořské sklon
a tam, v chobutu jsa tichém skryt,
stěžeň slávské lodice mi kynul -
v ochranný svůj plášť ji tady vinul,
osiřelou, pro mne Svantovit.

Svěřila jsem příští sudbu svoji
zvůli mořských vln a větrů vanu;
zanesly mne v tuto kletou stranu,
klesám trýzní v dávných vrahů roji.
Nedopřáli, abych svoje hoře
navždy pohroužila ke dnu moře,
socha posvátná jen tam se kryje
a mně vzteklý vrah své drápy ryje
v bídnou, na smrt utýranou hruď,
plivá do mých tváří. - Proklet buď!

Na královnu nyní bledou, chvějnou
obrátila prsty kostnaté,
zraky, blýštící se mocí tejnou,
věšteckým jak ohněm rozžaté,
a hlas její duněl z tůně hněvů
jako dálný ohlas hromných řevů:

„Ty jsi královna té kleté země,
budiž kleta s ní i tvoje plémě!
Před mým okem, jež se kmity plní
z věšteckého žáru Svantovíta,
budoucnosti mrak se vlní, vlní -
hrůzný obraz za obrazem svítá:
Vidím strašnou Moranu - je blízka
mladé krásy tvé - již dlaní chladnou
tvoji teplou, měkkou ručku svírá -
šij si rubáš, žertvo její vnadná!

A to pachole, jež tiskneš k sobě,
hle! jak vzrůstá v libých cností zdobě,
již se koruna mu v čele blýští -
tu vše smrti kladivo zas tříští,
tělo mladistvé tlí v temném hrobě.
Vidímna tvém místě lítici
v loktech muže tvého; jeho sláva
jak se v bídné trosky rozpadává;
slyším okov jeho chřestící -
Ha, jak děsným žárem zem ta vzňata!
Otce vraždí syn a bratr bratra - -“

„Ustaň!“ kněžna volá. Do té chvíle
stála něma, hrůzou ztrnulá,
jako břízka ve své říze bílé
chvějíc se. Teď družce kynula,
by zpět nesla do komnaty dítě,
které ustrašeno ženy křikem
k matce tulilo se hořkým vzlykem.

„Ustaň již! Proč na mne hřímáš lítě?“
k zajaté pak promluvila jemně:
„Pravda, královnou jsem této země,
ale zrozena jsem v jiném kraji,
v luhu vltavském, jenž národ chová
tvému spřízněný. - Zdaž moje slova
zvukem svým ti sestru nehlásají?“

Chvíli mlčky zírala k ní žena,
příbuznými zvuky překvapena;
ale již se znovu zloba nítí
a proud hrozných slov se dále řítí:
„Ha, lid bratrský! On s katany
pokrevenců svých se chtivě přízní,
chladně zírá v pohled ztrhaný
bratrů svých a mlčí k jejich trýzni.
Proti nim se staví po bok vraha. -
Ženo zhoubce mého plmene,
v čelo polibkem tím znectěné,
již ti ledový prst pomsty sahá!

Však i národ tvůj zlou sudbu pozná.
Vidím slávy jeho žalný skon.
Krve záplava se valí hrozná,
z nížto hučí stotisíců ston;
vidím jej, an s šíjí pod sekyrou
marně rozhlíží se zemí širou,
kde dlaň družná spějě na pomoc -
děsná, dlouhá zahalí jej noc -
troska pohynulých sil a krás
z moře,které pohltilo nás,
bude smutně čnít ostrůvkem bědným -
a pak s trpkým žalem vzpomene
nešťastného bratrů plemene,
v jehož zkázu zíral okem ledným.

Moje kletby, jek mých hněvů, bolů
slyšela’s… Nuž, vel již drábům svým,
ať má bytost sirá ve plápolu
rozplyne se v šerý, lehký dým,
nad tou zemí, kde mi rodná chata,
vlast a bratři, těcha víry vzata,
vzhůru povylétne na oblohu,
ve blankytné sídlo mojich bohů.“

Dagmar sestupuje s tarasu
k ubohé. Zří zástup v úžasu,
kterak ruce vztahuje k ní obě,
a též sama divá postava
žasnouc vzírá sličné ku podobě,
jež k ní mluví slova laskavá:
„Věř, že sdílím duše ve hluboku,
ženo nešťastná, tvé hořké strasti -
viz ty němé svědkyně v mém oku.
I mé srdce spjato pevně s vlastí,
i mně svata dědů závěť drahá.
Věř, že strašný osud tvého lidu
žhavým spárem do nitra mi sahá.
Umenšit jsem chtěla jeho bídu,
vronit krůpěj těchy v žalů moře,
paprsk blaha do propasti hoře.
A co lásky hlas na vůli muže,
co dlaň slabá v kole dějin zmůže,
vykonala jsem. Ach, težko zvrátí
ženy sval běh toho kolesa,
které v bezedno tvůj národ chvátí -
zde ruk svatých přejte nebesa!

Dokud budu žít - Ach! tvoje ústa
věstila mi blízký skon a v duchu
stín mi tajemný se plíží zhusta,
hrouží srdce v lednou smrti tuchu,
ale všechno skládám v boží dlaň -
chci být lidu tvému přímluvkyní,
v lásce vždycky pamatovat naň.

Chmura pohanství tvou duši stíní,
ale spravedlivý je tvůj hněv,
křesťanské an vaše zhoubce viní.
Kdyby božské lásky blahý zjev
byl k vám svítal z láskyplných zraků,
šťastni hledíce k té lásky znaku,
dleli byste v církve svatém lůně,
jak my péčí bratrů ze Soluně.
Láska jesti přední zákon víry,
který ze rtů Kristových k nám vane:
láska k bytosti té svrchované,
ježto neviditelná svět širý
vine v pláště blankytného lemy;
láska k lidem, bratřím na té zemi.
A kdo přináší tu lásku dvojí,
sám jse křestěn v jejich svatém zdroji,
ty dvě čarovonné rajské růže:
zdaž mu srdceodoloati může?
Kam šli s mečem vaši křestitelé,
plemen zhaslých mohyla se zvedá,
spousta trosek nivami se stele -
však ti s láskou nepřišli - ó běda!

Ženo ubohá, mou přijmi ruku,
nech, ať zmírním soucitně tvou muku!
Chceš-li, zůstaň zde, pod mojí péčí.
Snad tu zapomeneš zašlých běd
a žal pro vlast ztracenou se zléčí.
Snad tu duch tvůj usmířen si zvykne,
snad i ve tvůj ocloněný hled
znenadání svit víry pravé vnikne.

Aneb chceš-li, pod mou záštitou
vrať se v domov, je-li v této říši.
Tam ti zříditi dám tichou chýši
a v ní života pouť trnitou
můžeš skončit v bezpečí a míru,
chovajíc svých otců mrav a víru
pod mou ochranou. Nuž ukoj hněv,
přijmi ruku mou, svá přání zjev!“

Za té řeči žena tváře chmurné
zprvu odvracela, na mluvící
pohledy jen upírala zpurné;
ale brzy výraz těchco lící
změnil se; již zvolna tály,jihly,
svit se kradl v obličej i zrak
a teď na nich temný hněvu mrak
zcela rozplynul se v dešti vláhy,
z oka pršící na drsné tahy.

„Přijímám tvou ruku, dobrá paní,
polibek bych vroucí vtiskla na ni.
Ty jsi jasné dítko hvězd. A tobě
metala jsem v dobrotivou líc
kletby nejstrašnější v divé zlobě,
věštbou hrůzyplnou hlaholíc!
Ne, ta věštba byla klamným videm -
dlouho žíti musíš k těše lidem!

Kdybys ty se byla objevila
místo lítých vojsk u našich prahů,
snad by nyní v poklidu a blahu
Slávů rodina tam Krista ctila.
Řeči tvojí nerozumím zcela,
ač je naší podobna. Však duši
jímá to, co chápu; sladce v duši
znějí lahodná ta slova vřelá.
Ale šedým vlasům v pohanu
nestopím svou skráň ve křestném zdroji;
bohům starým věrna zůstanu,
půjdu tam, kam předkové šli moji.
Cizinkou jsme zde a v rodné straně
nemám přátel již; jsem bez vlasti.
Dovol však, bych pod štítem tvé dlaně
stan si našla v Ranské oblasti.
Pod Arkony troskou sklaní sluj
poslední ať slyší povzdech můj
tam, kde křídová ta skála bílá
s hrobem našich těch a nadějí
chmurou smutku skráň si obestýlá
nad pěnivou mořskou peřejí.
Budu zřít jen hvězdy na nebesku,
moře bude v moje dumy hřmít
a ve svitu blesků, hromů třesku
unese svou kněžku Svantovít!

Klnula jsem, nyní žehnám tobě:
Nech ti osud zlatou přede nit,
mnohá léta v libých cností zdobě,
hvězdo bílá, této zemi sviť,
přízeň bohů nejkrásnější růže
v kadeře ti stále zaplétej,
budiž šťastna v loktech svého muže,
poupě tvoje skvostně rozkvétej,
moře citů sladkých plň ti hruď,
strasti nepoznávej - Zdráva buď!“