Dřevorubec/XXV.

Dřevorubec Adolf Heyduk
XXIV.	XXV.	XXVI.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 152–158. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po všech chatách, po celičkém kraji
roznesla se hrozná vraždy zvěst;
ale lupič jinam prchnul v taji;
spravedlnost neznala těch cest,
kady ďáblem mrskaný se splašil,
by svým stínem káň a sovy strašil.

Ztracen byl — mně soustrast zbyla holá;
však což soustrast? — poloviční smích
tomu, který s nebe pomstu volá;
můž’ kdo odčiniti taký hřích
nebo smířit hrůzu také viny
ostřím popravcovy širočiny?

Ztracen byl — a jen z mé duše mraků
vynořil se krvavý ten stín,
odkojený vášní v hnízdě draků,
hroznejše a feny vilný syn —
a své zuby vyceněny dravě
v líce mé se chechtal vysmívavě.

Směj se jen a napájej se krví,
netvore všech horší, ale věz:
nechť se v šípy mění tvoje brvy,
tvoje vlasy v živých kopí les,
nechť tvá síla nohou horstvo dusí —
kletba má tě přece stihnout musí! —

Žebrákovi, což mně počít bylo?
Přemýšlel jsem; na rychlo jsem vstal,
a než slunce vrchu dostoupilo,
s hoškem jsem se hvozdem výše bral,
tam kde v chatě, skryté v mladé chvoji,
panský hajný bydlel s ženou svojí.

Dobří lidé; dítek kolem sebe
nepřálo jim v plné štěstí mít
rukou boží uzavřené nebe,
nechtěvší se k blahu otevřít
ani vzdechy, ani modlitbami —
v radosti i strasti žili sami.

K nim jsem vešel. „Pomozte mi, drazí,“
tak jsem pravil, „dítě odchovat;
bída s nouzí kolem nás se plazí,
tisícerý žal v mou duši svát
rozkaceným dechem černé bury —
ach, a pomoc nejde ani s hůry.

Pomozte mi, než si novou prací
nutných zaopatřím k žití skyv,
a než zdraví, jež se zvolna vrací,
snese tuhost do hochových čiv;
než mu svěžest, vzatou polekáním,
horské slunce snese bledým skráním.

Pomozte mi, vyrostl jsem dílem,
dám vám vše, svůj celý úspor dám,
co si čelem, schýleným co týlem
i mozolnou rukou vydělám;
jen když dítě, v ruce vaše dané,
poctivým se někdy mužem stane.

Dospívá; leč času dosti v školy,
nejprv krásám přírody se uč,
tak jak hledí z lesů, skal a polí;
s květy zkvítej, s ptáky písně zvuč:
tak-li vaše srdce vést ho bude,
můž’ být šťasten ve školách i všude.

Jeť příroda kněžna čarodějná:
družkou, sestrou, matkou srdcí všech,
slétnou-li se černých mraků hejna,
žal a slzy nesší na křídlech;
její pocel, její usmívání
plaší každou bolest z bledých skrání.

Její oči, povždy míru plny,
mile svitnou, úkoj hledí z nich
na chomolné rozbouřené vlny
myšlének, prv děsně zmítaných;
tak že k duši pokoj letí v novu,
jako holubice k svému krovu.

Ó jak šťasten, kdo svou klade hlavu
jako dítě v matky milý klín,
vytrativ se z parných vášní davu
v její kštice průsvitavý stín,
aby svěžest nekonečných zpěvů
krásy pohárem pil pro úlevu.

Proto chci, by také hoch můj drahý,
jako já kdys, u ní měl svůj chrám,
na jehož by svaté klekal prahy
k posledním až žití hodinám,
by, až bude jednou konec všeho,
z jednoho šel nebe do druhého.“

Vzali hoška, tiskli moji ruku:
„Jak je vaším,“ děli, „buď i náš;
žijem skrovně, tiše, beze hluku,
bůh a srdce, to jest ona stráž,
která naši chatu zlého prostí —
o vše jiné buďte bez starosti.“

Byl jsem věru! Několik dní ještě
potrval jsem s hochem, aby zvyk’,
pak jsem šel, však jako žhavé kleště
rval mne žal; aj, dá-li někdo lík
proti neduhu, jenž srdce dusí,
když se srostlé duše loučit musí? —

V pláči jsme se rozloučili oba;
šel jsem — běda! chůzí rostl strach,
na bedro mi sedla žití zloba,
žal pro hoška lpěl mi na patách.
Kamo jíti? — v dál? — ne, bude snáze
blíže synka při té nové dráze!

Chci být s ním, až ve zdraví mi vzroste,
nelze více v dálku z milých hor;
zdvojím píli, snad i z práce prosté
lze mi dáti něco na úspor
pro Jeníka, srdce klenot milý,
a my budem zas, co dřív jsme byli. —

Vrátil jsem se ve snách nazpět v žití,
dávné chvíle vyběhly mi vstříc,
a juž smavě plné ruce kvítí
hodily mi s domlouváním v líc:
Mlč, vždyť domek zas a plůtek z latí
brzičko tě zase obohatí.

Však což naděj’? pavouk sítěrobný,
aby zlatou mušku štěstí chyt’;
místo ní však hmyz přilétá drobný
nebo čmelák, posud v bejlí skryt,
s outkem celou osnovu nám láme,
a my novou — pro smrt upřádáme.

Tak i se mnou; z všeho osnování
zbyla sotva potrhaná nit;
všecka vlákna šedým vlasem skrání
na rychlo jsem musil zaměnit,
abych utkal pracně síťku tuhou,
ne však pro naděj’, leč pro tu druhou.