Dřevorubec/XXIV.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Dřevorubec
Autor: Adolf Heyduk
Zdroj: HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 142–151.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Krev mi vřela — srdce bušilo mně;
tu, když blízko chatky skráň jsem zdvih’,
zdálo se mně, jak by v skalním lomě
při měsíci plachý stín se mih’,
a pak rychle přes neschůdné srázy
ponořil se v rozbujelé mlází.

V ráz mne pojal strach; i zdvojím píli:
v domku tma, aj, jistě šli juž spat,
klepu v okeničku, čekám chvíli —
žena moje nejde otvírat;
nejde, aj, to dneska ponejprve!
a v mé srdce vstouply proudy krve.

Tluku zase, úzkost má se množí,
volám, křičím — mrtvo, žádný hlas,
běžím ke dveřím — pro spasení boží!
Otevřeno — mně se ježí vlas;
vejdu v síň, zrak kolem kol se dívá,
všude tma a nic se neozývá.

Poslouchám a rozžehám pak svíci —
ticho — vše mi trhá z ruky strach,
rve mi duši, rozžhu… děsno říci!
Dřív než já, byl v obydlí mém vrah —
na svém loži — snad že udušena —
i s mým hoškem zkrvácená žena!

V ústa obou, aby nekřičeli,
ucpán v půli roztrhnutý šat,
obráceni byli k sobě čely,
a kol všecko plno rudých lat;
leč když z hrdla šat jsem dobyl hbitě,
oddechly si žena má i dítě.

Byl v nich život dosavad. Noc celou
myl jsem rány, třel je, zas a zas,
stápěl chladná čela slzou vřelou,
čerstvý obvaz dával za obvaz;
a když hošek usnul zotavený,
zdvojil jsem svou píli u své ženy.

Oddechla si; posléz přišla k sobě:
„Tys to, milý, pochválen buď pán!
a kde Jeník, naše zlaté robě,
není mrtev? není zahrabán?“
„Není, ztiš se,“ děl jsem, „duše drahá!“
ona zase: „Hostili jsme vraha!

Ten, jenž bědcem přišel v božím hodě,
zbojníkem se vrátil, jako saň
ve tvém statku řádil a tvém rodě,
věčná boží kletba padni naň —
i mou čest vzal chtíčem dravě vlčím —
ne, ach ne, to ukrutenství smlčím!“

Běda! zkřik’ jsem, přemoh’ se však přeci,
„ó jen nemluv, drahá, ticha buď;
pozděj’ všecky vyzradíš mi věci,
nyní ještě krvácí ti hruď…“
tichými jsem zahovořil slovy,
a zas obvaz přiložil jsem nový. —

Také ji sen v bledé líbal skráně;
svíce zhasla, den se budit zdál,
a já, hlavu v tvrdé složiv dlaně,
z hloubí duše své jsem zaplakal,
na boha jsem žehral ve slz toku,
že má chatrč netkvěla mu v oku.

Ohled’ jsem se, rozbita je truhla,
všecko přeházeno z důli v hor;
žhavá moje prsa rázem ztuhla,
žalost s lítostí se daly v spor;
vše jsem dověděl se okamžitě:
na žebrotě my i naše dítě.

Však co po všem, Kriste spasiteli,
jen mi ženu, jen mi dítě vrať!
pro peníze srdce nezaželí,
neníť štěstím přeoraná hať;
ale to mi celý život skruší,
zbavíš-li mě těch dvou milých duší.

Ne, to nelze, toho neučiníš,
víš, že nemám na tom světě nic!
nuž, proč křídlem smrti život stíníš
těch dvou srdcí mých, mých zřítelnic?
smilování: viz, jak srdce nyje,
nebeř mi je, bože, nebeř mi je!

Nech nás tady třeba hynout prací;
jen svůj věčný světotvorný dech
ponoř v ňádra, v něž se život vrací,
jenom nás tu ještě chvíli nech,
až zas krůpěj štěstí blaze ztiší
rozpěněných strastí plnou číši.

Tak jsem prosil v mysli rozechvělý,
z dumání když vyrušil mne vzdech,
a já skloněn nad drahými těly
ústy svými utkvěl na ústech
ženy své, té milé trpitelky,
pozvednuvší ke mně zrak svůj velký.

Zase oddechla si z ňader hloubí:
„Dej mi ruku,“ děla, „sedni blíž,
slábnu velmi, zdá se mi, že snoubí
anděl míru s nebesy mne již;
pojď mi blíž, nechť v náruč se ti vinu,
a tak, ještě jednou šťastna, zhynu!

Viz, náš hošek brzy pozdraví se,
já však musím od vás, na vždy spat;
chladnu v ňadrech, v mysli valně tmí se,
v tmě a mrazu nelze pěstovat
drobné květy, jimiž v světa pouti
stezky jsem ti chtěla ovinouti.

Netoužím a nechci žíti déle,
hlubší všechněch potírá mne žal;
nechať hrobník už mi lože stele,
do něhož mě osud záhy svál;
lépe tak, vše vyčerpáno do dna,
strast i štěstí, nejsem víc tě hodna!

Žal v mé duši utkvěl hloub než dýka,
nemohu ti více družkou být:
bídná nevolnice násilníka —
od tvých ňader odhání ji cit;
a přec zase tlukot srdce v hrudi
na tvá ňádra klesnouti mě pudí!

Nelze žíti v sporu, drahý muži,
líp když umru…“ A zas rudá zář
polila ji jako slunce růži;
zvedla ruku, hladila mi tvář,
projela mi žalem zkvetlé vlasy
šepotajíc: „Ach ty krásné časy!

Prchly, prchly — a přec od té chvíle,
jejímž svědkem byl nám matčin kříž,
řadou jasných dnů jich byla píle,
zařících k nám přes zelenou mříž,
jejíž tyče zle — a nejhůř dnesky —
stínem zakryly vše světlé stezky.

Ano, řada jarních dnů to byla,
a tvé srdce bylo sluncem jim,
z očí tvých jsem vláhu srdce pila,
jimi naposled se opojím
jako rosou květ na svadlém stvolu —
a pak budiž konec všemu bolu!

Ještě v pršky duše mé a tvojí
ovinu své dítě, drahý skvost,
aby v každém, v každém žití broji
kryl je křídlem nebeský náš host —
naše láska — jež mu v žití celém
bude ochráncem i pěstitelem.

Pryč, vy slzy z uplakaných zraků,
ještě jednou chci ty hvězdy zřít,
jak se derou z žaluplných mraků,
a pak v náruči tvé sťastna mřít —
pojď, i synáčka mi polož k boku,
ať vás oba v posled chovám v oku!

Snad to pravda — věřím v to vždy více:
koho zříme, než duch těla prost,
toho obraz v lesku zřítelnice
neseme si s sebou na věčnost —
chci vás tedy — oba v lepší štěstí
v zřítelnicích před trůn boží nésti. —

Tak jsem šťastna, šťastna neskonale!
synáček náš zase zdráv je, hleď,
sní as — vidíš, jak to líčko malé
vyjasnil, jak usmívá se teď? —
on je zdráv, vše k dobru zas se změní,
tiše jen, jen nevyruš ho v snění!“

Usmála se, na má ňádra kladla
hlavu svou, hlas víc a víc se třás’,
v chladné rose růže rtíků vadla,
oka paprslek se chvěl a has’…
ještě k dítku obrátila líce,
vzdychla pak — a nebylo jí více! —

Posavade vůlí železitou
tisk’ jsem v hloubku duše ves ten žal,
který v hrůze, kadeř z hadů svitou,
temenem svým v mraky vyrůstal —
a juž v nebe vzdorovitě mířil,
kde svým okem rudé žáry šířil.

Nyní však jsem zvedl ze stěžejí
bránu žalostí svých v okamih,
abych u výčitek běsném reji
v divé touze přímo k nebi tíh’
a bil pěstí na nebeská vrata,
tázaje se, proč mně byla vzata.

Zoufal jsem — leč pohled na mé dítě,
na žebráka, který všeho prost,
spoutal hněv, nechť vzpřel se křečovitě,
uvězniv ho v srdce hlubokost,
volaje naň: chceš mi svojí patou
rozšlápnout snad synka hlavu zlatou?

Přemoh’ jsem se; bohatý proud slzí
odnes’ zvolna rozkvašený hněv,
úsměv mrtvé a sen dítka brzy
uhasily žár, jímž plála krev;
zoufalství, jež duší mou se střelo,
v pohovoru s hoškem zase mřelo.

Když jsem ženu v rakve náruč dával,
zřel jsem na těch zesinalých rtech
úsměv, který dříve jimi hrával,
její ňádra jak by zvedal dech,
do líce jak kdyby krev jí tryskla,
a hebounká ruka ruku tiskla.

Zachvěl jsem se, hlava šla mi kolem;
když pak z chatky vynesli ji ven
a já s hoškem kráčeli jsme polem
tam, kde dříve otec pohroben,
bylo nám, jak tři by v tuto dobu
stoupali jsme do jednoho hrobu.

Čemu popisovat další muku?
čemu bolest nekrvavých ran?
čemu žalost v každém srdce tluku
a slz hořkých proud, jenž smutkem hnán
krůpějí svých tíhou srdce dusí? —
vždyť to v světě každý jednou zkusí!