Dřevorubec/XXIII.

Dřevorubec Adolf Heyduk
XXII.	XXIII.	XXIV.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 138–141. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Probíral jsem domky po vůkolí,
jako hračky odrostlejší hoch,
však jen také, z nichž bych přes svah holý
k oněm drahým místům hledět moh’,
k nimž mé oko vždy, když srdce mřelo,
pro útěchu sobě zaletělo.

Vždyť už dřív, a nyní dvojnásobně,
byl mi druhem velebný ten hvozd;
kde tak mile, útulně a zdobně
domlouval mně zvučným slovem drozd;
a když nezpomohlo, vždy zas znova,
až jsem v duši vzal ta zpěvná slova.

Měl jsem jinam? Nemožno mi bylo
opustit kdy onen horský klín,
v němž se duši mé tak sladce snilo;
oněch jedlí temný baldachýn,
jenž mi nad hlavou se rozprostíral,
když mne žal svou silnou dlaní svíral.

Nemohl jsem! Duch můj neuvěří,
že kdo odchází rád z oněch míst,
kde mu květ kdys spadnul do kadeří,
anebo jen svadlý žlutý list
s toho stromu, kde matička milá
pod nebem ho nejdřív políbila.

Kdož by prchnul odtud, prázden citu,
kde pocítil první slast i trud,
první hvězdu shledl na blankytu,
první láskou poznal první blud?
Nikdo. V smíchu zabudne, však v pláči
vždy ho něco nazpět domů tlačí. —

Tak i já jsem vždycky místo hledal,
z kad by celé hory bylo zřít,
s nimiž bych se srdcem k nebi zvedal,
s nimi v práci mohl žít i mřít;
vždyť jsme dávno v radosti i bolu
sdílné duše vyměnili spolu.

Nejvíce jsem toužil po té síni,
z které jsem kdys svoji ženu vzal;
bylať v cizích rukou, protož nyní
rád bych ji byl ženě nazpět dal,
aby se jí doma býti zdálo,
a tak srdce stále nestrádalo.

Šel jsem tedy záhy za večera,
abych všecko ještě jednou shlíd’;
za dne nelze, vždy tu práce stera,
v poli, v lese tráví horský lid, —
mluvím, smlouvám, aniž bych snad soužil,
až jsem dosáh’, po čem v snách jsem toužil.

Umluveno. — „Na den druhý,“ pravím,
„zaplatím vám všecko, jak chce řád;
co je dluhu, převezmu a spravím,
i ten úrok přidám k tomu rád,
ba i za ouvozem tamo dole,
co dřív vaším, buď ten kousek pole.“

Všecko řádně — a juž sprostěn trudu
ke svým drahým pospíchal jsem zpět,
a co žence vypravovat budu,
napřed už si šeptal horký ret;
a nechť dříve žal mi ňádro stiskal,
teď vnitř duše nadšením jsem výskal.

Letěl jsem, jak vlaštovice letí,
když si v hnízdu vyhledala krov,
v němž by odchovala drobné děti;
moje duše postrádala slov,
jimiž svoje štěstí líčit chtěla,
a co dřív se stalo, prchlo s čela.

Tak je člověk. Jedno pousmání,
jež mu v ústret nese okamžik,
plaší žaly, jako v kolotání
netopýry plaší slunka vznik,
tak že děsných supů smečku klatou
zapomene jednou muškou zlatou.