Dřevorubec/XXVI.

Dřevorubec Adolf Heyduk
XXV.	XXVI.	XXVII.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 159–165. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nevíte, jak odvahu to dusí,
kterak centy vězí uvnitř pat,
když se ústa doprošovat musí
houska chleba u svých někdy vrat,
žalobnými slovy u těch lidí,
kterých duše naše nenávidí!

Tak i mně; jen hošíkovi k vůli
zapřel jsem se, odložil svou zášť
k dílu, dělícímu kraj náš v půli
a svět v žebráky a pány zvlášť;
měl jsem práci, ač mi děli sice:
„Dobrá je vám nyní železnice!“

Věčný bože! dobrá — což mou vinou?
Proč jste vzali pole? proč váš druh
ukrad’ všecko, pro co slzy plynou,
pro co žal mne svírá v žhavý kruh?
byl by někdo odnes’ prsť mých polí?
Vámi žebrák o suché jsem holi!

Avšak dost! Co dřív mé blaho vzalo,
mělo aspoň výživu mi dát;
šel jsem tedy — žel, že tak se stalo —
vytyčené hráze budovat,
rukou tuhou při chatrném platu,
na své někdy pole a svou chatu.

Hrozná práce, srdce při ní stydlo,
ale já se nutil, zapřel přec;
kdož to věděl, že jsem pro své bydlo
slzy ronil, k zemi schýliv plec,
a špičákem proto v půdu bušil,
by mých vzdechů nikdo nepotušil?

Lidé kolem byli živá nouze,
drobné jejich děti prostý hlad,
nežili, leč živořili pouze,
horským vzduchem byli živi snad —
nevím věru, když jsem ty však viděl,
hned jsem za své žehrání se styděl.

Byli také mnozí z polovice
jenom lidmi, jinak nahá sběř,
různé vášně strhaly jim líce;
buď že lůžkem byl jim v stráni keř,
nebo na baráku; vše co měli
za den v kapse, v noci propíjeli.

Škoda, věčná škoda toho lidu,
že tak vlastní vinou bědně pust
dobrovolně družkou zvolil bídu,
by mu lehkovážnost z lačných úst
smělou rukou suché skývy brala
a jed za potravu podávala.

Ztýrán, chor, ač u kořene zdravý,
dřív než zrůsti mohl, zakrsal;
dobré myšlénky mu prchly z hlavy,
a tuk jeho kostí neduh ssál,
který zámky jedněch znaky zdobí
a z těch druhých nevolníky robí.

Za kus chleba k hrdinství ho koupí;
za otravy skrovný pohárek
do šlepějí rudé pomsty vstoupí,
aby z něho křivdou povstal rek,
nebo lačným zaklektáním vzteku
zdrtil díla staletí a věků!

S touto směsí také já se sdružil,
pracoval jsem tiše, sám a sám;
kleslé srdce pomyslem jsem zmužil,
že tak aspoň synka vychovám,
který večer na půl cesty s chutí
vstříc si letěl pro své obejmutí. —

Částku trati, kde jsme pracovali,
na svou pěst si najal četař, chlap,
jejž dělníci Prušákem jen zvali;
běda tomu, koho v drápy lap’:
toho nepustil víc jen tak zhola,
pokud nevysvlek’ jej aspoň z pola.

Krátký, zavalitý, sivých očí —
podrážděných zmijí v ohni brv —
vlas jak len, když delší čas se močí,
vous jak mech, jenž s větví chorých drv
rozcuchaně přímo dolů visí —
pruským vojákem prý býval kdysi.

Měl svůj barák; kdo byl v jeho díle,
celý týden moh’ zde na dluh žít,
v jakékoli nouzi nahodilé
dobrý člověk ten mu chleba skyt —
v sobotu však za to o výplatě
musil s prázdnem, ne-li s dluhem, k chatě.

Dělníky měl pojištěné tedy,
pro dluhy se nikdo nesměl hnout;
chtěl-li přec, tu z města naposledy
přišel četník, a pak v kruhu pout
musil za mizerný kousek chleba
odpracovat vše, co bylo třeba.

Znal jsem to, leč zůstal v směsi této —
vždyť jsem mohl aspoň s hoškem být;
domlouval jsem: „Bratří, okuste to
místo v krčmě se mnou pohár pít
tam v tom zdroji, který ovit květem —
štěstí budete pít bledým retem.“

Tak jsem mluvil; smáli se mi zprva.
„Buďsi,“ děl jsem, „vím, že přijde den,
že ten výsměch dále nepotrvá,
až se ke mně přidá ten a ten —
a kdo hloubě klesli v nebezpečí,
těm už není příkladů ni řečí.

Vyčítáte četařovi věci,
jimiž vlastně vinen každý sám;
sáhněte jen opravdově k pleci;
jdete k němu: Dej nám! On dí: Dám!
Řekněte radš: Nechcem, děti máme,
aspoň pro ně něco uschováme.“

Tak jsem radil, ovládaje tlupu
podrážděných na Prušáka hlav;
zvolna ustávali v mrzkém kupu,
až si v posled zpíval celý dav,
kdy šel za soboty z práce domů,
jasno v hlavě a pár grošů k tomu.

S jakous úctou pohlíželi na mne
říkajíce: „Zkusil toho dost;
vše, co vytěžilo jeho rámě,
vyrvala mu přes noc zhýralost,
a přec všem, nechť kdo se koli zeptá,
poradí a nikdy nezareptá!“

S četařem však zle jsem si to zkazil:
vždy jsem nepracoval pilně dost,
s věčným hněvem kolem mne se plazil,
až ukázal kopejtko i chvost:
„Nechci vás,“ děl, „kazíte mi roty,
můžete jít jinam od soboty!“

Inu dobře, což jsem mohl říci? —
nechtěl — nechtěl! půjdu tedy dál,
však i mráz i žár mi přelít’ líci,
bez hošíka žíti jsem se bál;
ale prosit? — nikdy! proč pak asi?
člověk trýzní všemu přivyká si.