Dřevorubec/XI.

Dřevorubec Adolf Heyduk
X.	XI.	XII.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 76–79. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Každým jarem za letního jitra
na Jezerní stěnu jsem se zved’,
abych srdce světového nitra,
živitele veškerenstva zhled’,
jak se ze zlatého moře vznáší
útěchu dát choré zemi naší.

Viděl jsem, jak v záři na východě,
naplněny skvoucím nákladem,
zvolna pluly jeho lesklé lodě,
rudá peřej zdobila jich lem;
z nich pak léky po dalekém šíru
v zlatých proudech tekly po všemmíru.

Zřel jsem kolem krajinu, jak žasla,
zlatou třísní šuměl zkvetlý vřes,
skála s ňader diamanty třásla,
sokol u výš na tu loď se nes’,
a na místě racků v pěkných párech
skřivánci dlít chtěli na stožárech.

Viděl jsem, jak z tichoučkého snění
probouzel se bouček, skalní syn,
roně z brv svých v rána probuzení
teplé slzy k nohám ostružin;
a jak bystřen u pat bílé skály
zaměnila pěnu na opály.

Viděl jsem, jak na střevíčku břízky
rubínem se leskl zlatý brouk,
a jak větřík v žaludové mísky
mravenečkům zlaté doly sfouk’,
v nichž to družstvo podkopníků malé
kutilo v své píli neskonalé.

Viděl jsem, jak na beztvárné prsty
vystoup’ balvan, rozvahy vší prost,
v jezera jak rákosové trsty
zanesla ho děsná zoufalost,
že pod tíží žulového těla
horská žebra třásla se a chvěla.

Viděl jsem, jak v divizny květ žlutý,
uzavřený ještě, ptáček zob’;
kterak prohlížel ty zlaté pruty
a korunkám hleděl do útrob,
zda v nich pyl a rosa svěží síly,
by motýlci pojedli a pili.

Viděl jsem, jak do prostorné duti
starobného dubu dudek vlez’
jako kovkop, který v šachtách kutí;
jak si chroustka na větévku nes’,
výš ho met’, a když se v pádu kmital,
ohnutým ho zobem ruče chytal.

Viděl jsem, jak na pobřeží plesa
výr v své skalní doupě nazpět tíh’,
v tuhých spárech polní myšku nesa;
jak veverka vběhla po větvích
na vrcholek smrčku, pokraj vody,
aby probírala suché plody.

Viděl jsem, jak ťuhýk šedohlavý
se čmelákem v zobci spadal v keř,
aby v hnízdě, z roští jen a trávy
nasytil svou nenasytnou sběř,
která pozděj’ v dravé choutce svojí
čmeláky se více nespokojí.

Bylo mně těch malých tvorů líto;
ach, já netušil a nevěděl,
že jsem chuďas přeubohý, v skoru
broučkem v zobci osudu být měl,
že mi zrudne oko do úpalu;
a že zhynu v hnízdě dravých žalů!