Dřevorubec/X.

Dřevorubec Adolf Heyduk
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 68–75. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Čím víc k Lidce roztoužen jsem vcházel,
tím víc jasnil se mých prsou chrám,
jakoby veň skvoucí hvězdy házel
s modré svojí řízy pán bůh sám;
však ve hvězdném kruhu na oltáři
ona stála v červánkové záři.

Hořce vínek rudý se své hlavy
s jemným usmíváním na ústech
vstříc mi přinášel krok ostýchavý;
ňádro její tichý vlnil dech,
až mi vše, co tak se v snění dělo,
v skutečnost a v život přejít chtělo.

Jinak všecko teď se na mne smálo,
jinak potok šuměl, hložec kvet’;
postůj slunce, děl jsem, ono stálo;
ptáče, pěj mi, a pták sletěl v snět;
horo, šumiž, a les plný šumu
zpíval svoji kouzelnickou dumu.

Znělo vám to jako varhan zvuky,
jako houslí sladký sten a vzdech;
větve zvučně v suché bily suky,
v tajemný se ševel pustil mech;
milý nápěv z kyprého zněl vřesu,
jak by rusalky se nesly k plesu.

A tak příroda, jak kdyby živa,
ke mně hovořila, srdci vděk;
skála rostla, zdobila se niva,
Ostrý chmurnou svoji čapku smek’,
vítal mne a děl: No, vy mé děti,
zdali pak si můžem rozuměti?

Nedotknuté lesy cudné krásy
kývaly mi prstem: Pojď jen blíž.
Znáš-li pochybnosti duše bludné,
božské zázraky zde uvidíš,
chceš-li pohádky a drobné zvěsti,
zde jich na sta v každé ratolesti.

Každá touha zanesla mne k hvozdu;
z jitra v soumrak do hor jsem se dal,
abych poslech’ písně mladých drozdů,
a sám dítě s dětmi požvatlal,
uče se, jak ten, jak onen hvízdá,
když ho peruť u výš nese z hnízda.

Dal jsem hlavu do kyprého vřesu,
jak ji dítě dává v matky klín;
mocná jedle skály na útesu
prostřela mi nad ní baldachýn,
já pak z šedi skal a z hvozdů šera
tajemství jsem sbíral tisícerá.

Ach, můj bože, což jsem z toho stánku
shledl různý Šumavičky skvost,
a co písní, jako z polospánku,
zapěla mi, její milostnost!
Každá píseň perla, jejichž příval
ani ten váš lid by nevyzpíval.

A co divu, když mi v polosvitu
vzácných skvostů otevřela skrýš,
z nížto blesky myšlének a citu
projely mou duši křížem v kříž;
a já, bloudě úbočím a lazem
prohlížel jsem obraz za obrazem.

Viděl jsem, jak dub své statné zrůsty
v jedno spjal a k prosbě vzhůru vnes’,
les jak celý zelenými ústy
chvalozpěvy šeptal do nebes;
kterak hora zamyšlena stála,
a bystřina dětinně se smála.

Viděl jsem, jak stěna při jezeře
svojí patou sestupuje v hloub,
tak že vzhůru trčí v pološeře
jako přemohutný nebe sloup,
jejž obloha vzdorně nazpět tlačí,
a v tajemném zrcadle se zračí.

Viděl jsem, jak k Jezerce v hloub vody
lehkou nohou stoupal luny svit
do paláce přes skalnaté schody,
až je oba křišťálný skryl štít,
o který, když slunce ráno vstalo,
na sta zlatých šípů polámalo.

Zřel jsem v chomolení nad hladinou
chrostíků a zlatokřídlých much,
po nichž, úkryt sítí dlouhou třtinou,
vymrštil se rudoskvrnný pstruh,
a kam spadl, odtud k skále lysé
lesklé kroužky v kruhy šířily se.

Viděl jsem, jak bělostného rouna
sběhla vlnka plesa na pokraj,
jako sem tam radostí se šplouná,
že jí vánek hraje na šalmaj;
leč jakmile přestane a lehne,
že mu u výtoku do skal vběhne.

Viděl jsem, jak nad hlavami smrků
husí divých táhnul valný klín,
které síla ocelitých brků
severních zpět nesla do končin,
až pozvolna znikal řad ten dlouhý,
jako blíže hrobů lidské touhy.

Viděl jsem, jak při modlení stromu
sivozraká noc kráčela s hor,
ukrývajíc šerou lišku v lomu,
v mlází srnky, v křoví ptáků sbor;
až posléze na skalisku stála
a své ruce na kraj pokládala.

Šumavina prsa zkamenělá
jemně dýchat zřel jsem; její vlas
nes’ se vzhůru, každý jedle stmělá.
Bylať plna nejluznějších krás;
oka její, jezera, jak studna
povždy krásná, půvabná, až svůdná.

Smolná vůně borovic a jedlí
v šedých vlnách vystoupila v jev;
v šumný hovor, který stromy vedly,
vpadal rozmanitý zvuk a zpěv;
a z těch krás a z vůní sladké tísně
hlatily se v duši drobné písně.

Vázával jsem kytice z těch písní,
jež mi v ňádru kouzlil starý hvozd,
jež šumělo pleso u vln tísni,
jež mi s hrdla střásal bratr drozd;
linduška, ta šveholící duška,
sestra má a pěnkavčina družka.

Vázal jsem je, popěvky ty drobné,
jí je nosíval — kdež teď můj zpěv —
hrávaly v nich věru barvy zdobné,
divila se — bylať v nich má krev,
bystřin zvuk, dech kalin od úbočí,
žár též její vlastních srnčích očí.

Tenkrát se to všecko k srdci tisklo:
píle mravenečků, orlů let,
strach, jímž v hnízdě útlé ptáče pisklo,
zádech hořce, v úbočí jenž kvet’;
lesk i šumot rosných kapek maní
smeknuvších se s listů v hnědé stlaní.

Tak jsem dumal, seděl jsem a seděl,
v hloubce duše nekonečně blah
na svou milou Šumavu jsem hleděl,
nořící se vůně ve vlnách,
dlouho tak, až nebes jasná světla
jako perly do vrkočů vpletla.

Ach, kde písně zvučící té doby,
když jsem vcházel srdci na úkoj
do královské Šumaviny koby,
v její krásou nehynoucí chvoj;
kde, co jsem zde tušil, zřel a prožil? —
Žel, už jsem to všecko v rakev složil.

V rakev? — ne, jen v srdce mého studnu;
z cisterny té vážím rád a blah,
toho zdroje krásy nezabudnu —
jest mi lékem v trpkých hodinách;
mámť kus srdce ještě a kus hlavy,
proto příroda mne neunaví.