Dřevorubec/IX.

Dřevorubec Adolf Heyduk
VIII.	IX.	X.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 61–67. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Delší čas tak dlel jsem v rodném kruhu;
leč v tu chatu, naší opodál,
v temných olších skrytou, pokraj luhu,
na besedu jít se ostýchal,
třebas večer někdy chvíle dlouhá;
bránil stud, ač vábila mě touha.

Od matky však znal jsem toho dosti,
o všem napořád jsem zpraven byl,
co se dělo v mojí vzdálenosti:
věčný svár se tamo uhostil;
soused k vůli nevelkému věnu
mladou sic, leč hněvnou vzal si ženu.

Hezká byla, pěkně šatila se,
ale v zlém a černém srdci svém
za léta i zimy, v každém čase
zle činila s outlým sirotkem:
všecka práce, lehká, těžká, lítě
padla na to přeubohé dítě.

Skrovného jen přála oddechnutí:
čtrnáctý když obrátil se den,
z ustavičné práce, těžké suti
směla dívka vyběhnout si ven
ne odpůldne k návštěvě, jak chtěla,
ne, jen dopoledne do kostela.

Hynulo to dítě přeubohé,
zapadalo v slzách víc a víc;
otce útěchy té křivdě mnohé
vyšly tajně jen a zřídka vstříc.
Když však v horách robil, kdož byl těchou
ubohé té duši před macechou?

Žádný, žádný, ni ta slza drobná,
padající na unylou tvář,
v lůžka prostěradla neozdobná,
pápěrkový jenom na polštář.
Mnoho asi, trpitelka malá,
zlých a trpkých nocí provzdychala!

Často prý však v léta ranní šeři,
dělníky když do hor nesl chvat,
slyšeti ji bylo v onom keři
skroušeným se hlasem modlívat;
říkala prý: „Vím, že zbudu žele,
až zde bude dřevo spasitele.“

Čekala mě v dětské svojí víře,
čekala můj přislíbený kříž,
a já před svojí se matkou pýře —
ve snů dětských pad’ jsem dálnou říš —
mlčel, dumal, duší zpět se vrátil,
a juž prací dlouhou noc si krátil.

Konečně vše pěkně uchystáno,
kříž, jak jsem jej slíbil, hotov cel,
jasným písmem jméno bylo psáno,
nad nápisem Kristus, spasitel;
boky bílým ovinuty šatem,
koruna pak lesklým plála zlatem.

Zvěděl jsem, kdy křepelčím svým krokem
pospíchala v dálný boží chrám:
vzal jsem špičák, rýč, a ručím skokem,
na rozcestí v keři sám a sám
plných poupat v bujné letorosty
postavil jsem památník ten prostý.

S horkým čelem pospíšil jsem za ní —
a když s obětí kněz hotov byl,
dada všemu lidu požehnání,
stydlivě jsem k ní se přidružil.
Vykřikla — pak ruce jsme si dali
a v hovoru domů pospíchali.

Ó můj bože! kterak bledá byla,
když hleděla v chrámě na oltář!
Však když mé se ruky uchopila,
jakoby jí krví polil tvář —
oko žaslo pod klenutím čela,
ale ruka zimničně se chvěla.

Vše jsme sobě řekli, co juž znáte,
čím nám oči ztopil časů tok,
co nám snese as to léto páté,
a vždy vlažnějším byl chůze krok;
všecko přešlo, my hned šli, hned stáli —
lidé nás, my jich si nevšímali.

Příroda, ač oživena jarem,
ustrnulá, mrtva byla dnes,
snad že prahla našich srdcí žárem;
ani pták se k nebi nepovznes’,
nebo bál se vzletnout svými vesly,
by jej naše vzdechy neodnesly? —

Vcházeli jsme právě na cestičku
vinoucí se k chatce, tam kde šíp;
ona jenom hořela mi v líčku,
a když ptát se chtěla, zda svůj slib
vykonám as — ohledla se ruče —
a padla mně s pláčem do náruče.

Také mé ji srdce tisklo k sobě,
ret spěl ke rtu předsudků všech prost,
duše vzplanuly, a v téže době
patřili jsme sobě na věčnost;
a pod křížem modlily se spolu
naše duše vyprostěny z bolu.

Od té chvíle v léta teplé doby
byl ten kříž vždy naší dostavou;
usedli jsme v keře vonné zdoby,
kvetoucí nám mile nad hlavou,
měníce tak dvojích srdcí vzdechy
sladkým rozhovorem do útěchy.

Týraného srdce žalování
zulíbal jsem těšením, sám blah,
až jí bledé líčko z nenadání
z kmentu přešlo v čarodějný nach —
a ta její očka, slzou chorá,
jasnila se jako mladá zora.

Jaro duše, štěstí první dítě,
sletlo na mých přání záhonek,
a mé srdce v zlaté slunka sítě
lapeno jest jako skřivánek,
jemuž vzduchu křišťálové vlny
v prsa vlily pohár písní plný.

Ve snu, v práci, všudy byl jsem u ní:
jakýs sladký, nevýslovný žal,
ukryt v její očí teplé tůni,
slavičí své písně klokotal;
však když spatřil, kterak smutné byly,
slét’, by slzami ho neulily.

Všude srdce tíhlo v její svody,
ale srnem prchlo do mýtin,
jemuž v pití na hladině vody
objevil se temný orla stín;
avšak okamžikem v její kráse
duše moje opět kochala se.