Dřevorubec/VIII.

Dřevorubec Adolf Heyduk
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 55–60. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Přišel čas a v čase přišla doba,
z cizích krajů vrátil jsem se zpět:
jako kuře, když je stíhá zloba,
pod křídla jsem rodné chatky lét’;
a zas u šípku tam na návrší
jako kdysi bodlo mne to v duši.

Vzpomněl jsem si na všecky ty sliby —
však píď před domovem je ti hej;
znáť to, myslím, každý bez pochyby;
všecko volalo mne: pospíchej!
Co jsi někdy slíbil tu a tamo,
až okřeješ doma, přijde samo.

V ráz jsem zdvojnásobil svoje kroky,
přeběhl jsem keř i nízký svah,
a tak jako přede čtyřmi roky
políbil jsem záprseň a práh;
všel jsem v síň — a při shledání zase
radost duše v perly změnila se.

Na tlukoucím otčíkově prsu
bujnou snětí pojednou jsem vzrost’,
jak když při vadnoucím růže trsu
od oddenku žene letorost —
na srdci však matičky své milé
vypučel jsem v lásky květy bílé.

Ach, jak sestár otec můj, ó bože!
Srdce jeho tluk mne v duši ryl
jako čepel dvojostrého nože,
když chtěl mluvit, ale nemluvil;
jenom jeho rty se slabě chvěly,
a na brázdy líce slzy sjely.

Byla radost v slzách, žal i stáří,
bylo oddechnutí, leč i vzdech;
vždyť se leskly v slunka zlaté záři
pozdní rosou v žlutých lupenech;
až když jimi moje čelo skropil,
znova jsem se k celování vzchopil.

Avšak ústa — ústa byla něma!
Každý ví, že tam, kde kypí cit,
srdce k hovoření slova nemá,
ret že na rtu visí štěstím spit,
že se jenom v řase perla blýská,
a paž dvojí k ňádru ňádro stiská.

Tak i my, když v chatce při shledání
vše nám hlavou tíhlo jako sen,
dotknuvší se křídlem trojích skrání;
máť jen šeptla: „Pán bůh pochválen!
že tě naše duše ještě líbá —
však již stáří hlavy v rov nám shýbá.

Pán bůh pochválen buď, že jsi v čelo
dobře složil, co jsi jinde zřel;
že tvé silné mládenecké tělo
stesk a žal a nátisk nepotřel,
že tvé líčko v tuhé práce střetu
neuvadlo na počátku květu.

Pán bůh pochválen, že v plném zdraví
poslal tě nám znova v prázdnou chýž;
smutno zde, když prostřed zimní vřavy
otec v lese tráví, povždy tíž,
a ten život trpký, zlý a vírný,
sotva chleba nese do špižírny.“

Nač mi líčiti, co všickni znáte:
že když večer zrudnul nebe lem,
matce, otci v hodince vždy zlaté
vyprávět jsem musil pod stromem
na lavičky rozkypělém drnu
vše, což nyní sotva v slova shrnu.

Za dne však, tu s nachýlenou plecí
v lipového dřeva v obdobnost
rozmanité řezával jsem věci;
ty se líbily, můj obchod rost’,
tak že pro dům nescházely více
ani potravina ani píce.

Záhy z jara zdělalo se pole,
v létě pěstoval se lán a luh;
v podzim z habří řezával jsem hole,
po nichž v městě největší byl ruch,
různé hračky, stojánky a rámy
rozmanité, no, však víte sami.

V zimě smýkali jsme náklad saní,
v také robotě z nás každý stál:
za to paliva a lučna stlaní
dostal každý tolik, co si přál;
neboť v zimě, zaváta když cesta,
nejdem s hor, k nám nikdo nejde z města.

Třeba tedy pro potřebu denní
také denní vydělat si plat;
sic jak síla hasne, ruka lení,
počne oko světem zevlovat,
žádá to a to, zprv jenom želí,
a pak žebře, robit nemůže-li.

Chodili jsme tedy s otcem v hory;
šetřil jsem ho, nechtěl doma být,
marny všecky moje dohovory:
„Nech mne,“ říkal, „což mám doma stlít?
Bouř a mrazy neuškodí dubu,
řezbě ty jsi zvykl a já rubu.

Znám já cesty zasněžených strání,
každý průlom, každou úboč znám;
ve svých samotěžkách při smykání
mladým hochům hanbu udělám;
jen když v saních hlavu nazpět kladu,
zůstává mi dél než třeba v zadu.

Vždy to ještě časem v lebce hučí
od těch dob, však víš — no sen je sen —
jak když vítr probíhá skrz bučí,
nebo proud se vzpírá přes kámen;
jinak opru statně plec i nohu,
zkušeností sílu pěti zmohu!“

A jak říkal, tak to chodívalo.
Vím však, že by rád znal každý z vás,
co se zatím z malé dívky stalo,
kdy a jak jsem slib svůj splnil as,
jímž mě svázal andílek ten rusý —
přiložte, já zatím oddechnu si.