Dřevorubec/VII.

Dřevorubec Adolf Heyduk
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 47–54. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mám vám líčit, jak se duše chvěje,
kterak oko slzí, vadne ret,
když se v rodných krajích slunce skvěje,
a my v cizí béřeme se svět
v jaře žití, v jaře ptačích hlasů
sotva zperlenou lze zvednout řasu?

Ptactva útěží se větev kníše,
drobný list už na ní rozbalen;
slunko naň už paprslekem píše
první báseň svou, své lásky sen —
nechť i vám žár teplý v líce hází,
přece vás to v nitru tře a mrazí.

Všecko pučí, v úběl kvete hloží,
pole, křoví, lesy samý zpěv;
zvučné proudy tekou klenbou boží,
vám však v srdci v ledy tuhne krev;
z očí slzy tekou, jak kdy s hlavy
posněžených vrchů led se taví.

Nelze, nelze! Zpěvy skřivánkovy
nenesou se v nebes modrou říš,
zní vám to z nich výčetnými slovy:
Proč ty horské luhy opouštíš?
proč ty hvozdy a ty skály lysé,
když my šťastni k nim zas vrátili se?

Zůstaň s námi! Proč v ty kraje cizí?
Doma lepší chýž než jinde hrad;
než se vrátíš, snad ty stezky zmizí,
kudy jsi se za svým štěstím krad’;
než tě touha po návratu chopí,
snad zde nenalezneš ani stopy.

Kámen zvětrá, kmen i chýžka zetlí,
vyschne batolivý luhů zdroj,
a v to křoví, při němž jsme se střetly
s duší tvou, snad vosí padne roj,
víření jich dotíravých davů
uštkne vzpomínek tvých plnou hlavu!

Ach, jak se tu všecko k srdci tiskne,
s bohem dává, volá nazpátek!
Sotva slzu utřeš, nová tryskne
ve mdlý zor! Tak před otcem jsem klek’,
plakal, prosil, volal k hospodinu:
„Ach nechte mne tady, jinde zhynu!“

Také otec utřel slzu s oka,
pláč bych jeho nezřel, čelo vznes’:
„Dítě,“ pravil vzdychna ze hluboka,
„k tvému dobrému to jistě, věz;
jestli s boží neuhneš se dráhy,
já i matka přijdem k tobě záhy!

Vezmi si mne jenom do paměti:
paže zpracována na mozol,
vlas jak sřín, kdy stížil černé snětí,
křehká plec, jak na divizně stvol;
nebude lze chodit dlouho v horu,
pán bůh mně tě poslal za podporu!

O stonek však nelze opříti se:
z mysli tvé buď růže, z těla strom;
pohleď znova na mé čelo lysé,
lepší druhy vol si v žití tom,
by z nich žádný neměl tolik v srdci,
by moh’ kámen zas v mé čelo vrci!“…

Co jsem cítil, nepovím; zda mohu?
povím jen, že, než jsem dál se bral,
v prachu otcovu jsem objal nohu,
bych ji žhoucím retem zulíbal;
děl jsem, pokojnější potom mnohem:
„Nuže tedy, pojďme s pánem bohem!“

Šli jsme kolem šípku, domku blíže,
kde dřív onen skromný pomník stál,
a já bázliv, oko v křoví hříže,
viděl jsem, jak šíp je obrůstal;
pěnice v něm křídlem třepotala —
snad že hnízdo tam si budovala.

Soudruh její na pučícím prutě
stálý rozhovor s ní zaváděl:
„Počkej, ještě jinam zavedu tě,
mnohá zátiší jsem uviděl;
nebyli jsme, moje zlatá, všude,
vyber sobě, kde se líbit bude.

Půl dne dále ukážu ti sady,
živý plůtek z jasmínu, jen věř!“
Ona zase: „Zůstaňme juž tady,
mně se právě líbí tento keř;
zde nám malou rodinečku naši
ostříž ani liška nevyplaší.“

Bylo mně tak smutno v dětském prsu:
jako bleskem rozpomněl se cit
na děvčátko, ano k tomu trsu
za matičku šlo se pomodlit;
rázem v mysli mé ta růže malá
krásněji než tenkrát rozkvétala.

A když v úval kráčejíce s chlomku
šli jsme právě na tu její chýž,
otec ohlíd’ se: „Tam v onom domku
malou Lidušku mi odprosíš;
příkoří jí učiněné kdysi
stále pomstou nad tvou hlavou visí!“

Vešli jsme. Když hovořili staří,
šel jsem k Lidce, sklopiv hlavu níž,
a jak oheň by mně hořel v tváři,
prosil jsem ji: „Odpusť! Odpustíš?
Až se vrátím, vše ti vynahradím
a do šípku pěkný kříž ti vsadím!“

Dítko pohledělo v oči dítku,
bílým zoubkem usmálo se vstříc:
„Tobě věru neučiním výtku,
tys mně přece neudělal nic;
tvoje sněžná koule v konec ledna
nestihla mne tenkrát ani jedna!

To byl jiný. Lehká buď ti cesta!
Až se vrátíš, zajdi zase k nám;
jestli kříž pak přineseš mi z města,
pěkný věneček ti uchystám:
všecka naše kvítečka v něm budou,
doprostřed pak stužečku dám rudou!“

Tak jsme hovořili — šťastné děti! —
Jednou ranou zapomenut žal,
až pln odvahy a předsevzetí
za otcem jsem dále pospíchal;
a než hory ztrácely se v páře,
byl jsem učeníkem u řezbáře. —

Těžký rozchod obou, smutná slova —
večer zlíbal mě; však než jsem vstal,
bral se domů, loučením by znova
těžké srdce synku nedělal.
Ach, můj bože, co jsem všecko zažil!
Pracoval jsem, modlil se i snažil.

V neděli, když zvonů ztichly hlasy,
na nejvyšší pahorek jsem šel,
přes zelené sady, zlaté klasy
k Šumavským jsem rájům pohlížel;
ať jsem co chtěl myslil, co chtěl konal,
z touhy po nich jsem se nevystonal.

Sen když sklopil operlená víčka,
viděl jsem se v rodném kraji zas:
stříbrotoká vítala mne říčka,
luh sta oček otevřel a žas’;
v předsíni pak obílené chatky
na prsa mne tiskly ruce matky.

Viděl jsem se s otcem, prostým žele,
zřel jsem, jak se usmál v štěstí zjev;
leč na jeho poraněném čele
rudla posud dávná ona krev —
on však tajně složil hlavu v dlaně,
by ji utřel, jakoby jen maně.

Viděl jsem, jak v šípku růže kvetly,
v něm pak místo desky nový kříž;
pod ním dvě se oči s mými střetly,
a rty malé děly: „Pohledniž,
jak náš keř v té rozbujené zemi
obalen je celý pěnicemi!“

Vše jsem viděl; však když ráno mladé
zlatým šípem zahnalo mi sen,
zase pusto bylo všade, všade,
jen ne v srdci — ach, kde čas je ten?
Teď i v srdci pusto, vale, vale!…
Vy se chcete bavit, tedy dále. —