Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda/XI.

Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda Jan Evangelista Bílý
X.	XI. Methodovo ospravedlnění-se v Římě. — Papež ho v úřadě potvrzuje, a obřad slovanský povoluje.	XII.

Údaje o textu
Titulek:	XI. Methodovo ospravedlnění-se v Římě. — Papež ho v úřadě potvrzuje, a obřad slovanský povoluje.
Autor:	Jan Evangelista Bílý
Zdroj:	BÍLÝ, Jan Evangelista. Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda. Praha : Karel Bellmann, 1863. s. 59–65. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ochotně uposlechl sv. Method papežskému předvolání; svědomí jeho bylo čisté, jako to milé slunéčko na obloze nebeské, nemělť se čeho báti, ano pevně doufal v Boha, že i v Římě zahanbí nepřátely své. V průvodu Zemižízna, vazala a důvěrníka Svatoplukova, bez prodlení nastoupil cestu do Říma. I mělť jest též zvláštních poselství a vzkázaní sv. Otci vyříditi se strany Svatoplukovy. Kníže moravský zajisté dal papeži vzkázati svou a celého lidu svého upřímnou oddanost ku stolici sv. Petra, a to nejen ve věcech církevních, nýbrž i politických. Nebo aby svou od Němců neodvislost zachoval, k tomu nebylo nic potřebnějšího, než přízeň a pomoc papežova, o nížto se tedy obezřelý panovník při této vhodné příležitosti ucházel. Jedině Methodovi, od něhož se neměl co báti, že to Němcům vyzrazeno bude, jedině jemu mohl Svatopluk cos takého svěřiti.

Method byl v Římě jako biskup o blaho celé Církve velice zasloužilý přívětivě přijat, a když byl nejprv zbožností biskupovi slušnou hroby ss. apoštolů uctil, papeži svou úctu složil a v rozmluvě s ním soukromní předběžně, čeho by mu věděti bylo zapotřebí, sdělil: pokročeno již k vyřízení jeho záležitosti, zdlouha a s velikou rozvážlivostí, jak to odjakživa v Římě chodívá. Ze také strana německá v Římě v smyslu svém byla činná, toho netřeba zmiňovati. Jakkoliv želeti musíme toho, že se nám podrobných a zevrubných zpráv nedostává o tom, jak v Římě tato pře byla jest líčena: nic méně, co bylo vyjednáno, o tom nám svědčí list papeže Jana VIII., jejž co výsledek vyšetřování pře Methodovy v červnu r. 880 k Svatoplukovi moravskému zřídil. (Codex. dipl. Boček ep. 247, str. 42).

I. Žaloba Němců, vinících Methoda z bludného učení, bylať čelním předmětem těchto vyšetřování. Podle zákonů církevních muselyť se všecky proti biskupovi zdvižené žaloby vyšetřovati a rozhodnouti synodou. K tomu cíli shromáždil Jan VIII., pod jehož pravomocí Method co arcibiskup stál, biskupy kolem sebe, aby podle přísného práva proti Methodovi zakročil. Na základě žaloby vztahovalo se vyšetřování na věronáuku o vycházení Ducha sv. Tu již Method vyznal, že ovšem, jak ho žaloba viní, Credo bez slova Filioque i sám říká i od svého duchovenstva říkati nechává; pakli ale tak sobě počíná, že se dokonale srovnává v tom s Církví římskou, hlavou a matkou všech církví, kteráž tento přídavek, jelikož se mu schválení všeobecného církevního sboru nedostává, také do svého Creda posud nepřijala.

P. Jan VIII. držel se obyčeje římského, a vyjádření-se Methodovo za dostatečné měl: že on Věřím v Boha (Credo) čili Vyznání víry zcela tak přijímá, jako je přijímají: římská Církev, 6 sněmů a ss. Otcové. Tolik povídají slova papežova zcela zřetelně. Zda-li však papež ještě dále pravověrnost Methodovu zkoušel, o tom není nic povědomo. Že pak Jan VIII. tak učinil, dá se ovšem domýšleti jak z okolností časových, tak i z ostatních výpovědí tohoto papeže: z okolností toho času, jelikož učení Photiovo, že Duch sv. jen od Otce a nikoli též od Syna vychází, ačkoli papež Photia právě tenkráte za patriarchu uznal, a on sám spojiv se na čas s římskou Církví toho bludu — jak se zdá — se byl odřekl, předce bylo ještě v čerstvé paměti u všech křesťanů; — z jiných výroků toho papeže, jelikož tento papež i jindy, jako k. p. v listech ke králi bulharskému od r. 878 „před bludy a kacířstvím Řeků“ co nejdůrazněji varuje. Také když papež píše: „že Methoda ve všech věcech církevních shledal pravověrného“, ovšem z toho se domysliti lze, že Method v této náuce nehlásal nic závadného, a že i o tom zcela zvláště a zejména tázán byl. Častěji se sice o tomto papeži píše, že ve věcech náboženských byl příliš povolným, a že byl velikým politikářem, který světské opatrnosti i nauku církevní obětovati neváhal. Takový úsudek k. p. si o něm dovolil Gfrörer (arci ještě co protestant), anť píše: „Tak se stalo, že tentýž římský velekněz, který s Photiem pro přidání slov „i ze Syna“ nejzuřivější půtky podniknul, tatáž slova na Moravě za zcela lhostejné považoval. Kde se nejednalo o to, aby rozmnožili moc svou, tam někteří papežové zacházeli s náukami církevními téměř asi tak, jako my novější s nimi činiti se opovažujeme.“

A však tak dalece papež se nikdy nezapomněl; psaní, které se mu připisuje proti Filioque, není přesné; a zajisté žádný papež po Mikuláši I. dogma západní církve jejím nepřátelům zraditi nemohl, aby se byl před nimi nebyl uvedl v lehkost a zahanbení; nebera ohled na vyšší zájmy a pohnutky; již proto cos takového učiniti nemohl, an by tou měrou svým protivníkům nejlepší zbraň sám do rukou byl vložil.

Německý episcopát, jak jmenovitě dokazuje synoda 16. máje 878 ve Vormsu slavená, držel se pevně víry, že Duch sv. od Otce i Syna vychází; tať byla i víra stolice římské; německé duchovenstvo rovně tak pevně se drželo právě proto i přídavku do Creda vloženého (Filioque) a jeho slavného říkání. Římská Církev ale tenkráte přídavku toho do svého Creda ještě nebyla přijala.

Buď tedy byl Method zvláště zejména tázán, jak věří o této nauce církevní, a tenkráte Method dokázal se býti pravověrným, jak papež o něm svědčí; a nebo se jednalo jedině o tom, že říká a zpívá Credo bez Filioque: a v tom pádu Method, který se v tom obyčeje řecké a římské Církve držel, nemohl nikterak pokárán býti. Že však papež tak důrazně jeho s Církví římskou ve víře srovnalost schvaluje, pochází odtud, že vyznání víry jako Církev římská nejen odříkával (nebo to činili i rozkolníci v Řecku) — nýbrž že je i ve smyslu římské Církve sobě a jiným vykládal, zvláště ohledem sporného článku o Duchu sv.

Jednalo-li se pouze o přídavek „Filioque“: tenkráte ovšem papež strany sprostředkovati zamýšlel.

II. Kdyby byl Method za kacíře uznán byl: byl by ho musel sv. Otec s úřadu sesaditi a z Církve vyloučiti. Jelikož se však ukázalo, že celá žaloba na nepravém důmění se zakládá: a že sv. Method jak se svými žalobníky, tak i s celou zapadní Církví ve všech dogmech, tudíž i o Duchu sv., se na dobro srovnává: tudíž padla se žalobou i zamýšlená pokuta sesazení s úřadu. A tak jako tato pokuta v žalobě byla výslovně vytknuta od nepřátel, zároveň tak výslovně musel i papež v rozsudku svém vyřknouti, že Methoda v jeho vysokém úřadě potvrzuje.

Tak i učinil Jan VIII., anť k Svatoplukovi píše dále takto:

„Jelikož jsme jej shledali ve všech církevních náukách co pravověrného a církevním prospěchům přejícího: tudíž jsme jej zase nazpět poslali ku správě svěřené jemu církve Boží a velíme, aby jste ho jako svého vlastního pastýře s náležitou úctou a vážností a se srdcem radostným přijali. Také jsme mu potvrdili mocí apoštolského úřadu našeho vyznamenání arcibiskupské důstojnosti, a nařizujeme, aby ono s Boží pomocí pro vždy mělo trvání, tak sice, že on dle obyčeje zákony církevními předepsaného má všecky záležitosti církevní obstarávati a jich jako před očima Páně spravovati. Neboť lid Páně jemu byl svěřen, a on bude počet klásti za duše jejich. Nařizujeme, aby kněží, jáhnové a duchovníci každého stupně, ať jsou Slované, nebo jakéhokolivěk národu, kteříž se v pomezích tvé země zdržují, našemu jmenovanému bratrovi, arcibiskupovi Vašemu, byli podřízeni a ve všech věcech jeho poslušni, tak aby bez něho dokonce ničeho před se bráti nesměli. Pakli-by však jsouce zpurni a neposlušni podjali se toho, že by tropili pohoršení a rozkolnictví, a po jednom neb druhém napomenutí nechtěli se nikterak polepšiti: nařizujeme, aby mocí našeho úřadu jako tací, již koukol sejí, z chrámů a krajin Vašich byli vypuzeni — dle předpisu a návodu oněch kapitol, jež jsme jemu sebou dali a k Vám zřídili.“

Psaní toto podává nám dosti zřejmý obraz nad míru choulostivého postavení sv. Methoda, poučuje nás, s jakými nástrahami a překážkami bylo jemu v úřadování zápasiti.

Snahy německé strany byly opět moudrým tímto rozsudkem zničeny; avšak strana tato nedala se odvrátiti od zámyslů svých, ale tím úsilněji se o to zasazovala, by, když v Římě ničeho poříditi nemůže, někoho ze středu svého za biskupa do zemích Svatoplukových dostala. Že muž, jemuž úřad tento svěřen bude, musí býti rázný odpůrce Methodův, jakož i poněkud znalý poměrů krajin těch, bylo na bíledni. Co takový byl uznán kněz Wiching, který, jak se podobá, již delší čas v moravské Pannonii v úřadu svém účinkoval, a mezi duchovníky Methodovi vzdorujícími obzvláště vynikal. Svatopluk dal se k tomu pohnouti, že tuto proti Methodovi nastraženou lest podporoval, ano navrhl sám papeži Wichinga pro zamýšlené sídlo biskupské v pannonské Nitře. Papež nemohl ničeho proti tomu namítati: byv však poučen o konečném úmyslu této lstivé nástrahy, podřídil nového biskupa metropolitovi jeho těmito slovy:

„Nařizujeme, aby on svému arcibiskupovi ve všech věcech dle předpisu sv. zákonů církevních poslušným byl,“ a aby budoucně nemohly za zády sv. arcibiskupa osoby jemu nemilé za suffragany jeho povýšeny býti, píše papež dále:

„Také chceme tomu, abysi stejným spůsobem, (a však) s přivolením a schválením arcibiskupa samého, jiného schopného kněze nebo jahna v příležitou dobu nám sem vypravil, jehož bychom mohli posvětiti za biskupa pro jiný chrám, při kterémžto by dle tvého uznání slušné bylo sídlo biskupské; aby pak váš dotčený arcibiskup s těmato dvěma od nás vysvěcenýma biskupama dle nařízení papežského mohl zase vysvěcovati nové biskupy pro jiná místa, ve kterých by biskupové se ctí usazeni býti mohli.“

Ještě však pro jinou okolnost svolil sv. Otec k tomu, aby bylo v Nitře sídlo biskupa, a aby toto sídlo právě Wichingem obsazeno bylo.

Karantánská dolení Pannonie byla se stala asi po r. 874 sv. Methodovi zcela nepřístupnou. Neměla-li tedy připadnouti zase Solnohradu, jako ostatní Korutansko, s hlavním městem Petavou, nýbrž měla-li i dále jako náležící k diecési pannonské tvořiti část této provincie církevní, jejížtou hlavou byl sv. Method: tu již nezbývalo nic jiného, než založiti pro tuto část Pannonska nové biskupské sídlo. Biskupství Nitranské obsahovalo tedy krom moravskou Pannonii ještě pohraniční země Arnulfovy; a tudy samo se rozumí, že jedině muž, Arnulfovi po chuti jsoucí, jakovým byl Wiching, pannonským biskupem státi se mohl.

Tak byl papež Jan VIII. moudrou obezřelostí vše možné učinil, aby mocí stolice apoštolské a dotčených nařízení aspoň poněkud nadešel obtížem, s jakovými, jak předvídal, bude zápasiti Methodovi, až se do diecése své vrátí.

III. Co se konečně týče slovanské liturgie: poštěstilo se Methodovi, papeže nakloniti k tomu, že ji schválil a v zemi moravské jí užiti jemu povolil. V dotčeném listu schvaluje Jan VIII. písmeny slovanské, od sv. Cyrilla sestavené, a dovoluje, aby se této řeči smělo užívati i při mši sv. a při hodinkách kněžských, při čemž své povolení jak náleží odůvodňuje.

Odpůrcové namítali sice proti řeči slovanské, že je barbarská (nevzdělaná), Method však sv. Otci vysvětlil, že tato řeč dosti uhlazená jest a svou literaturou se již honositi může, čehož bezpochyby dokázal bohoslužebnými knihami, na jazyk slovanský přeloženými, jež k tomu cíli zajisté do Říma sebou vzal. Neb píše papež dále:

„Co se konečně týče písma slovanského, které bylo vymyšleno od zesnulého mudrce Konstantina: vším právem je schvalujeme, a povolujeme, by v něm zaznívaly chvalozpěvy k oslavení Hospodina, a poroučíme, aby v těže řeči zvěstovány byly náuky a skutky Krista, Pána našeho. Neboť ne jen ve třech, nýbrž ve všech jazycích Boha chváliti, písmo sv. nás pobízí, ješto velí: „Chvalte Hospodina všickni kmenové, chvalte ho všickni národové.“ A Duchem sv. naplnění apoštolové oznamovali ve všech jazycích veliké skutky Boží.“

Protivnici však obzvláště brojili proti tomu, že Method řeči slovanské užívá i při vlastní bohoslužbě (mši sv., udělování svátostí, při hodinkách) tvrdíce, že jenom tři jazykové k tomu udůstojněni jsou.

Zde vším právem Method sv. Otci poukazoval na církev východní, jejížto v rozličných nářečích složené bohoslužebné obřady Církev římská schvaluje; jakož i na to, že ačkoli nápis na kříži Kristově v 3 jazycích zněl, tato událost není pramenem zjevené viry; upozornil sv. Otce, že obřady sv. tímto spůsobem již po 10 let na Moravě vykonává, a žeby Moravané na ně navyklí snadno jako Bulhaři k Řekům se přidali, a od nich ztvrzení obřadů těch snadno dosáhli, kdyby se jim toho Římem odepřelo.

Sv. Otec uznav tuto pravdu, psal dále takto:

„Neodporuje to nikoli zdravé víře a náuce, ani když v téže řeči slovanské zpívají se mše sv., ani když se v ní čítávají sv. Evangelium a části S. a N. Zákona dobře přeložené a vyložené, anebo v ní se odzpěvují hodinky církevní; neboť Ten, jenž stvořil 3 řeči hlavní, t. židovskou, řeckou a latinskou, tentýž učinil i všecky ostatní ke cti a chvále své.“

A následkem těchto rozsudků a úvah udělil Jan VIII. tu řídkou výsadu, anť nařídil:

„Aby ve všech zemích Svatoplukových slovanské řeči užívati se smělo při bohoslužbě; že však to nemá býti nikterak na ujmu všeobecné řeči na západě při službách Božích vládnoucí, nýbrž raději, že tato tím spůsobem má úcty docházeti, že se má při mši sv. Evangelium čítávati nejprv po latinsku, a potom po slovansku, jak se to již v některých kostelích děje.“

Konečně an Svatopluk sám se prohlásil, že on a úřednici mají raděj latinu: tu sv. Otec i na to ohled bera, píše:

„Pak-li se však tobě, nebo úřadníkům Tvým líbí, raději v latinské řeči mši sv. slyšeti, tudíž nařizujeme, aby se pro tebe mše sv. v latině sloužila.“

Papež tímto povolením nechce řeči latinské nic zadati nýbrž chce její práva hájiti. Ovšem Method, aby ho k této řídké koncessí pohnul, výmluvně líčil výhody její pro lid a sv. stolici, poukazoval na příklad církve řecké, která i jiné řeči do bohoslužby připouští, poukazoval na nebezpečí, roztržky a t. d. Jan VIII., který se tehdáž snažil roztržku řeckou uznáním Photia odstraniti, Bulhary pod římský patriarchat nazpět uvésti, dalmatinského knížete Branimíra a duchovenstvo Splitské úzce se sv. stolicí spojiti, který z druhé strany jak od Saracenů, tak od nesvorných knížat v Italii na mnoze jsa tísněn a od žárlivých Karolingův často v nesnáze byv vehnán národních zájmů co nejvíce možná šetřiti se snažil: uznal v těchto okolnostech za dobré, Methodovy návrhy přijmouti.

V této částce kázně církevní římská stolice od jakživa jak toho kde bylo zapotřebí, jak to vymáhala jednota a potřeba Církve, rozličné byla vydala nařízení a nálezy v dobách rozličných. Tak hleděl Jan X. r. 925 chorvatského vojvodu Tanislava k římské řeči nakloniti, a tudíž synodou mši sv. slovanskou zakázati dal; rovně tak za Alexandra II., jakož i za předchůdce jeho Mikuláše II. toho zákazu stávalo v Dalmácii; a Řehoř VII. rozhodl r. 1080 v dopisu k Vratislavovi českému proti liturgii slovanské; kdežto pozděj Innocenz IV. r. 1248 uznal v Istrii a Dalmácii liturgii slovanskou, a však jen s písmem glagolitickým (o němž šla pověst, že od sv. Jarolíma pochází) a podle ritu římského, a Kliment VI. povolil, aby Karel IV., Otec vlasti, vystavěl v Praze na novém městě klášter (Emaus) benediktinům dalmatinským, kteří konali obřad slovanský dle ritu latinského. A tímto spůsobem obezřelý, o náš národ a církev slovanskou velice zasloužilý papež Jan VIII. se domníval, že církev moravská proti všem nepřátelům dobře ohražena bude.