Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda/XII.

Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda Jan Evangelista Bílý
XI.	XII. Nové tísně sv. Methoda. — Jeho poslední leta. — Jeho smrt (885).	XIII.

Údaje o textu
Titulek:	XII. Nové tísně sv. Methoda. — Jeho poslední leta. — Jeho smrt (885).
Autor:	Jan Evangelista Bílý
Zdroj:	BÍLÝ, Jan Evangelista. Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda. Praha : Karel Bellmann, 1863. s. 66–71. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tak vyšel Method co vítěz ze zápasu, jakovéhož mu bylo podstoupiti s urputnými nepřáteli svými. Kdyby v nich bylo zbývalo jen jiskérky smýšlení křesťanského, byliby museli pomysliti: Řím mluvil, a byliby museli nechati v pokoji biskupa svatého. A však z takové přízně neměl se těšiti muž tak těžce zkoušený! Čeho biskupové v Solnohradě a Pasově nemohli posud dosíci cestou práva, to se jim mělo povésti cestou násilí.

Důvěrné psaní papeže Jana VIII. od 23. března 881 Methodovi zřízené, které samojediné zprávu podává o posledních osudech apoštola Slovanův, pro věc svatou téměř mučeného, poskytuje nám možnost nahlédnouti do oné hanebné osnovy lží, klamu a násilí, jakovou německá strana obepnula moravského arcibiskupa, když se z Říma vrátil k stádci svému.

Působnost Methodova na Moravě závisela na větším díle od vážnosti, jakovéž u Svatopluka požíval. A protož papež Jan VIII. prohlédal k tomu, aby známým brevem od r. 880 sv. Methodovi u Svatopluka celou důvěru a vážnost získal a zabezpečil.

Jelikož toto psaní papežské všecky záměry a naděje protivníků jeho v nivec uvedlo: jednalo se jim nyní o to, dojem listu tohoto u Svatopluka buď docela zmařiti nebo alespoň zmenšiti. A proto bylo breve od r. 880 (kteréžto v Římě, jak se nejvíce pravdě podobá, buď Žemižínovi nebo Wichingovi samému bylo odevzdáno, by je Svatoplukovi doručili) pohozeno, a na místo něho jiné psaní podstrčeno ve smyslu a ve prospěch německo-latinské strany, jejímžto čelním jednatelem byl nyní zrádný Wiching. Obsah tohoto podstrčeného breve papežského nemohl býti jiný leč, jak následuje:

„Method že v učení o Duchu svatém nebyl shledán pravověrným; že však odvolal bludný náhled svůj a přísahou se byl zavázal, vyučovati budoucně o Duchu sv. tak, jak svatá katolická víra k věření předkládá; — oběť mše sv. sloužiti v jazyku slovanském, to že papež dokonce zapovídá; a biskup Wiching, muž v pravé víře utvrzený a církevně smýšlející, že má pod přísahou od papeže uloženo, aby se o provedení těchto papežských nařízení staral, a na jednání Methodovo dobrý pozor dával.“ —

Wattenbach, učený badatel německý, uveřejnil nedávno psaní, které se připisuje papeži Štěpánovi V. (třetímu to nástupci Jana VIII.), v němžto sv. Method vylíčen za kacíře a Wiching téměř za svatého. Toto psaní, jak se nyní všickni čelní historikové i němečtí v tom shodují, jest podvržené; a dle našeho zdání jest to ono psaní, které ouskočný Wiching u výše dotčené příležitosti místo pravého Svatoplukovi podstrčil, právě ono breve, kteréž zní na jméno Štěpána V. a které tolik pohoršení nadělalo, že měl býti z uvedených tam nestoudných lží sv. Method z počtu Svatých vymazán.

Následkem hanebné ho ouskoku tohoto stalo se, že nyní přikvačily na sv. arcibiskupa nejkrutější boje a protivenství, jež zvláště Wiching vzdorným a nepřátelským svým jednáním vznešenému metropolitovi svému tropil. A však sv. Method, ač od svého panovníka opuštěn, nestál předce v boji tomto samoten: za ním stáli učňové jeho i lid moravský. Když zuřivost protivníků nejvýše dostoupila, s neohroženou myslí předstoupil sv. Method před obličej vládce moravského a jal se upomínati jej na psaní papežovo, v němž jej papež králi odporučuje a z moudrosti své dojista i učení i působení jeho u věci svaté schvaluje. Když však Svatopluk odvolávati se počal na obsah psaní podvrženého, kde pod dohlídku a takměř poručenství Wichinga postaven jest, a když Wiching tvrditi počal, že jej papež přísahou zavázal, by svědomitě k tomu přihlížel, by se vůle jeho v psaní obsažená řádně plnila: nedivme se, pakli sv. Method pochybovati počal o poctivosti papeže samého; než v tísni své vyhledával opět v Římě útočiště.

Těmiže věrnými posly, kteřížto stížnost Methodovu papeži do Říma přinesli, došlo jest od p. Jana VIII. láskyplné psaní od 23. března 881 Methodovi. Sv. Otec vychvaluje v něm horlivost pastýřskou arcibiskupa moravského a jeho pravověrnost, a přeje, aby ho Bůh ku prospěchu své sv. Církve ode všech protivenství osvobodil. Projevuje mu svou vroucí soustrasť nad těžkými nehodami, kteréž ho byly zastihly; vzkazuje mu výslovně, že knížeti Svatoplukovi jiné psaní neodeslal, leč to, kteréž jemu též bylo doručeno; také že biskupovi ani veřejně, ani tajně cos jiného neuložil, tím méně přísahou zavázal, nýbrž že o této věci ani slova s ním že nebyl promluvil. (Cod. dipl. Boček str. 44.)

Jan VIII. sice nenaznačuje toho biskupa jménem, a však nemůž býti pochybno, že to jest Wiching, odpůrce sv. Methoda; druhý suffragan pannonský nemohl tehdáž ještě ustanoven býti. Když byl konečně papež potěšil sv. Methoda v zármutku jeho, slibuje jemu, že, až by zase do Říma přišel, záležitost a při obou dle církevních zákonů chce vyšetřovati a onoho vinníka potrestati.

A však toto psaní jest poslední věrohodná listina, kteráž nám v této záležitosti světla podává; dále již nedostává se nám jistých zpráv o běhu osudů Methodových, ano ani to s jistotou udati nelze, zdali Method a Wiching cestu do Říma poznovu vážili. Již v prosinci r. 882 zemřel horlivý obránce našeho apoštola, papež Jan VIII.; od jeho nástupců nedošlo nás téměř žádných psaní více, alespoň žádných úplných regest.

Pannonská Vita Methodii vypravuje ještě o dvojí cestě Methodově, z nichž jednu prý podniknul do Cařihradu, druhou do Uher. Němečtí totiž biskupové, nepřestávajíce na tom, výroku samého papeže proti Methodovi podvodně se dovolávati, chtěli vážnost jeho i v rozsáhlejších kruzích podkopati, roztrušujíce lichou pověst o nepřízni císaře řeckého k němu. Než z vnuknutí Božího povolal prý pak císař řecký apoštola sv. k sobě, a jej on i patriarcha Cařihradský s velikou poctou přijali; tím měla vyjíti lež protivníků jeho na světlo a oni tak veřejně zahanbeni jsou. Celá tato událost zní jako báje. Co záleželo k. p., ať o jiném pomlčíme, německým duchovníkům na tom, Methoda na dvoře řeckém znevážiti nebo po Moravě pověst o nepřízni císařově roznášeti. — Dümmler se domnívá, že se jest zde vploužil omyl, jehož nelze tak snadno vyslíditi a opraviti. Rovněž tak to vypadá s druhou cestou do Uher.

Wiching řádil ve své diecési pannonské jako největší nepřítel slovanské liturgie; Method jeho vzdorovitost tím potrestal, že ho klatbou stíhnul.

Poslední dny, kteréžto náš sv. apoštol při svém sídelním chrámu na Velehradě ztrávil, bylyť jsou, zdá se, pokojným večerem života jeho; Svatopluk zajisté nekladl sv. biskupovi již žádných překážek v cestu. Nebylť sice nikdy upřímně přízniv jemu: a však nemohlť se ubrániti citu bázně a uctivosti, jakovým ho vážná osoba a pravé apoštolské činy jeho pronikaly. Tato ostýchavost zdržovala ho (jak bulharská legenda vypravuje), že „šíp z vezdy napjatého lučiště nevypustil a vytaseným mečem na Methoda nedorážel.“

Že u vykonávání apoštolského díla svého bez útržek poněkud nyní pokračovati mohl, byla nápomocna i okolnost ta, že od roku 882 všeliký vplyv císaře německého Arnulfa na Svatopluka přestal. Svatopluk upevňoval postavení říše své na vše strany, hvězda slávy jeho počala jasně zářiti. Návodem Arnulfovým, jak se podobá, vtrhli r. 882 Bulhaři do říše jeho, a ve dvou rozhodných bitvách r. 883 a 884 poraženi jsou Svatoplukem, ano i německé vojsko pod Arnulfem takovou porážku utrpělo, že na kvap spěchalo přes hranice. Hvězda Arnulfova zbledla.

Ač Svatopluk nadvlády německé nikdy neuznával, pro trvalý pokoj a blaho země své složil předc císaři Karlu Tlustému přísahu věrnosti. Stal se panovníkem mocným a pro nepřátely strašlivým. Oddal se cele blahobytu země své, spravoval moudře a obezřele milou vlast svou. Ještě dlouho po smrti jeho, ba až po dnes udrželo se mezi Slovany přísloví: „Svatopluka hledati“, což znamená: hledati a přáti sobě věc milou, žádoucí a však na vždy ztracenou.

V těchto dobách vítězoslávy Svatoplukovy hleděl sv. Method poměry církevní v říši moravské v žádoucí přivésti pořádek, aby duch křesťanské lásky proniknul jak domácí tak i pospolitý život Slovanův a tak i duševní život jejich pojištěn byl.

Roku 884 čteme o zvláštním biskupském úkonu sv. arcibiskupa. V nynějším hlavním městě Moravy, v Brně, na tom miste, kde nynější krásný biskupský chrám sv. Petra a Pavla hrdě se vypíná, vysvětil sv. Method vlastní rukou maličkou svatyni ke cti těchto ss. knížat apoštolských, a sice právě 29. Června 884 v den slavnosti jejich, což zajisté jest drahocennou památkou pro stoliční biskupský chrám Brněnský.

Sv. Method strávil ke 17 letům mezi Slovany na západě. Podrobiv se tolikerým obětem a nesnázím, přetrpěv tolikého příkoří a četných útisků, sešel věkem, a churavost předpovídala blízký konec života jeho. Než láska k svým svěřencům nedala mu i nyní odpočinouti. Bystrý duch jeho předzvídal zajisté, jaké pohromy přijíti mohou po smrti jeho na církev moravskou. Aby pak, pokud to lze člověku, nadešel všelikým rozbrojům, jež by po smrti jeho vypuknouti mohly, hleděl spolu se sv. Otcem svěřené mu od Boha církvi řádného nástupce ustanoviti.

Na vyzvání sv. Methoda sešla se synoda kněžská na Velehradě k volení nástupce. Vše se tu dělo po starobylém řádu církevním. Method jim vyjevil nastávající potřeby církve. S pohnutým srdcem, s patrnou žalostí vyslechli přítomní, což jim předkládal věhlasný kmet a sv. otec jejich. Srdce chvělo se bolestí, ale rozum velel, opatřiti v čas církev moravskou dle rady Methodovy. Než kdo měl a mohl býti nástupcem apoštola našeho? — O to postaral se Bůh. Mezi věrnými učenníky Methodovými vynikal toho času nad jiné všecky vůbec na slovo vzatý kněz, jménem Horazd. Výtečný tento odchovanec sv. apoštolů našich byl rodem Moravan. Vzdělanost ducha, ušlechtilost srdce, život bez úhony a horlivost apoštolská učinily jej miláčkem velebného mistra. Že pak se dobře znal netoliko v přirozeném jazyku slovanském, alebrž i v latinském a řeckém, byl tudíž tím spůsobilejším ku spravování církve, v kteréž slovanský obřad dle latinského zkvítal, a vedle nových domácích starší němečtí a onde i někteří řečtí kněží se nacházeli. Mimo to pocházel ze vzácnějšího rodu na Moravě. Takou měrou ale mohl pak snáze než kdo jiný nadíti se zastání mezi svými, kdyby, jak lze bylo předvídati, opět buď Wiching, nebo kdokoli jiný úklady a nátisky jaké strojiti měl obřadu slovanskému. Nad to podobá se, že Horazd byl obrán za druhého suffragana a v Římě posvěcen. Když se tedy jednalo nyní o vyvolení nástupce na stolici Velehradskou, ponechali kněží moravští to úplně vůli sv. Methoda, by sám dle moudrosti své nástupce ustanovil. I ukázal Svatý na Horazda: „Tentoť jest“ — pravil — „syn vaší země, muž svobodný, učený a pravověrný. Ten budiž vůlí Boží a z lásky vaší jakož i po přání mém nástupce můj!“

Netřeba dokládati, že se vše stalo po vůli a slově sv. Methoda, a Horazd ustanoven jest za budoucího arcibiskupa Velehradského, za vrchního správce církve moravské.

Sv. Method zařídiv takto, což svatou duši jeho poutalo ještě na zemi, počal se starati a strojiti ku konečnému odchodu ze světa do nebeské vlasti. Nemoc, poselkyně smrti, se ukázala, když se byl přibližoval čas duši křesťanské nejdražší, čas svatého týhodne Velikonočního. Byloť to právě na květnou neděli l. P. 885, která tehdáž na 4. dubna připadala, když sv. arcibiskup, již churavý, naposledy se ubíral do svého stoličného chrámu, žádaje tu ještě jednou oběť nejsvětější konati a rozloučiti se s věrným stádcem svým. Co tu mluvil, co na srdce kladl, k čemu napomínal, k čemu při žalostném loučení zavazoval milované ovečky své, každý snadno může si pomysliti. A kdo by dovedl popsati bolest upřímného lidu moravského, když sv. arcibiskup naposledy uděloval požehnání?

Muž Boží předvídaje brzkou smrt, oznámil to svým věřícím. „Střezte mne, děti!“ — vece k nim — „střezte mne do třetího dne.“ Všecka církev, kněžstvo i lid, trvali na modlitbách dle výslovné žádosti sv. pastýře svého, který již ducha Pánu odevzdával. Stalo se, jak byl tušil a předpověděl. Třetího dne z rána, a sice 6. dubna r. 885 zesnul veliký tento sv. apoštol náš vzácnou smrtí spravedlivého, odebrav se po pracném životu k Hospodinu do stánků nebeských.

Sotva se roznesla z Velehradu po vůkolí, po kraji, po veškeré Moravě žalostná zpráva o smrti sv. otce Methoda, všechen národ želel a plakal těžké ztráty. Po celé Moravě, kdekoli se nacházeli věrní milovníci víry Kristovy, kdekoli poznali velikého sluhu Páně, pravého blahověsta a otce svého: bylo viděti smutek, bylo slyšeti nářek nad smrtí muže Božího. Kvíleli a plakali jsou dobrého učitele a pastýře mužové i ženy, malí i velcí, bohatí i ubozí, svobodní i nesvobodní, zdraví a churavci, vdovy a sirotci, cizinci i tuzemci, slovem všickni želeli Svatého, kterýž byl po celý život svůj všecko všechněm, aby jen všecky získal Kristu — jediné Spáse.

Na Velehradě ve stoličném chrámě Rodičky Boží Marie Panny pochovány jsou pozemské ostatky apoštola Páně. I shromáždili se pravověrní ke službám zádušním nad hrobem jeho. Úkaz, jaký jsme při smrti sv. Cyrilla znamenali v Římě, jak dalece možné bylo opětoval se i na Moravě. Nesčíslní zástupové zbožného lidu moravského sešli se odevšad do Velehradu. Národ i kněží cítili zároveň, že mají pochovati otce, oplakávati ztrátu prvního dobrodince svého na zemi, a díky vzdávati Bohu, že apoštola svého pojal do slávy nebeské. A takto dělo se skutečně. Krásná jednota katolická objevila se však i tu ještě v krásné velebnosti své.

Jediný Wiching, kterýž neměl k muži Božímu srdce, seděl se svou družinou na Nitře, a nekalil bohumilé jednoty u hrobu Methodova na Velehradě. Tím srdečněji a vděčněji počínali sobě kněží slovanského, latinského a řeckého obřadu, jenž byli pod správou zemřelého sv. arcibiskupa. Tito všickni zároveň slavili nad hrobem sluhy Božího mše sv., jedni latinským, druzí řeckým, jiní slovanským jazykem prospěvujíce. Byla to jako poslední takořka záře, ve kteréž se bratrská láska tak utěšeně jevila. Smrtí sv. apoštola láska ta sklesla do hrobu, a svornost, kterouž, pokud ho bylo na živě zachovati hleděl slovem i příkladem mezi syny jediné matky, neměla po smrti jeho dlouhého trvání.