Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Krále Přemysla Otakara II. výše a pád

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Krále Přemysla Otakara II. výše a pád
Podtitulek: (Rok 1270—1278)
Autor: František Palacký
Zdroj: PALACKÝ, František. Dějiny národu českého II. Praha : Odeon, 1968. s. 43–87.
Licence: PD old 70

Objem českého státu. Králova vláda zemská i dvorská i úředníci její. Filip Korutanský, aquilejský patriarcha, i král Štěpán Uherský. Vítězně války s Uhry. Volení nového krále římského. Král Rudolf Habsburský a požadavky jeho. Spor o německé země Otakarem nabyté. Papež Řehoř X. co prostředkovatel. Přičinlivost nepřátelské strany. Král Otakar v říšské klatbě. Počátek války v Rakousích. Zrady nad Otakarem spáchané. Uzavření míru před Vídní a ztráta všech zemí nově nabytých. Otakarova pokora i chování se v ní. Nové zádavy a ústupky. Počátek nové války. Porážka na Moravském poli. Zajetí a smrt králova.

Od časů Boleslava II. nebylo v Čechách panovníka, jehožto by moc a vláda byla sahala do tak hojných a dalekých krajin jako za Přemysla Otakara II., pokud udržel se na výši svého štěstí; kdežto však Boleslav šířil byl panství své k východu víceméně stejnorodému, Otakar směrem méně přírodným obracel se nejvíce k jihu. Nazýval se sám „z boží milosti králem českým, vévodou rakouským, štyrským a korutanským, markrabím moravským, pánem ve Krajině, ve slovenském Krajišti a ve Chbě“; nezadlouho připojil k titulu svému i panství v Pordenone (Portus Naonis) v Itálii hořejší. Rozkazů jeho posloucháno bezprostředně ve všech rozlehlých krajinách od hor Krkonošů až do Adriatického moře; působení jeho ale šířilo se dále, neboť nejen knížata slezští a polští někteří, ale i města Verona, Treviso, Feltre a jiná v Itálii a ve Friaulech[1] poddala se byla dobrovolně pod ochranu jeho. A povadž té doby říše římská v Němcích byla bez krále ode všech uznaného a doma činného, Itálie pak, jako vždy, ve všeliké strany rozervána, ve Francii moc královská ještě mocnými vasaly příliš ztenčena, Hispánie rozdělena, Anglie vnitřními rozbroji vysílena, Polsko pod hojnými Piasty nesjednoceno, Rusko z veliké části Mongolům podrobeno, říše byzantská mezi Řeky a Latiníky na sporu, Uhry pak několikráte zbrani české byly podlehly: dá se říci s plnou pravdou, že Přemysl Otakar II. skrze několik let, pokud udržel se na výši své, byl nejmocnějším panovníkem v Evropě; třebas ne co do prostranství říše, alespoň co do kvetoucích financí, do vítězné moci branné a co do mnohostranného i dalekosáhlého působení politického. Dvůr jeho navštěvován byl vyslanstvími netoliko mnohých knížat a králů křesťanských, ale i chána mongolského.

Zřízení dvoru a vlády jeho bylo následující: v čele veškeré vlády jak zemské, tak i dvorské v Čechách postaveni byli nejvyšší královští komorníci: to byli za jeho doby páni Bavor ze Strakonic 1254—1260, Ondřej z Říčan 1260—1276 a Domaslav ze Škvorce 1277—1278. Za nimi nejblíže stáli nejvyšší maršálkové: Vok z Rosenberka 1254—1261, Hvnek z Lichtenburka 1265—1267, Purkart z Janovic 1267—1275 a Bavor ze Strakonic 1277. Působení pražského purkrabě obmezeno bylo zpočátku jen na vedení moci branné: ale maje sobě svěřenou veškeru královskou vykonávací moc, nemeškal již toho času šířiti područí své všelijak co nejvyšší purkrabě v Království českém; byliť pak to Jaroš z Poděhus 1253—1264, Oldřich Zajíc z Valdeka 1267—1269, Zbislav z Třebouně, rodu také pánů Zajíců, 1271—1272 a Mstidruh ze Chlumu 1279. Nejvyššími sudími (dvorskými i zemskými ještě pospolu) byli Pomněn 1249—1255, Čéč 1256—1264, Drslav (rodu černínského) 1265—1269, Děpolt z Riesenberka 1276—1278. Nejvyššími kancléři bývali proboštové vyšehradští, M. Dionysius 1249—1254, kníže Vladislav Slezský 1256—1265 a M. Petr 1266—1287. Nejvyšší truksasové: Ondřej z Říčan 1253—1260, jeho bratr Diviš ze Všechrom 1260—1272 a Hynek z Dubé 1276—1279. Nejvyšší číšníci: Čéč 1253—1256, Oldřich Zajíc z Valdeka 1262—1264, Havel z Lemberka 1266—1269, Volkmar z Třebonína 1270—1277. Královští podkomoří, zaměstnávaní vždy při osobě králově, a proto často milcové velikomocní: Markvart z Dunajovic 1253—1258, Heřman z Rychnova (rodu kounického) 1261—1266, Oldřich ze Hradce 1266—1269, Havel z Lemberka 1269—1270 a Dětřich Špaček (Spatzmann) z Kostelce 1271—1280, Menších ouřadů dvorských ani purkrabí ve krajích zde vyčítati nemůžeme.[2]

Také královna česká měla své zvláštní dvořanstvo, své komorníky vyšší i podkomoří, maršálky, sudí, truksasy, číšníky, protonotáry a jiné. Zvláště důležitým učinil se v létech 1267—1279 podkomoří králové Řehoř ze Dražic.

Nápodobně i v Moravě znamenáme kromě krajských neboli župních také ouředníky dvorské pro celé markrabství, nejvyšší komorníky a podkomoří, maršálky, truksasy, číšníky, sudí, písaře atd. Podobné ouřady a tituly jevily se také v Rakousích, Štyrsku a Korutanech: nad nimi ale stály zvláštní správcové čili nejvyšší hejtmané (capitanei generales) na místě králově. Co takoví známi jsou nám z listin: ve Štyrsku Vok z Rosenberka 1259—1262, Bruno, biskup olomucký, 1262—1269, Purkart z Janovic a ze Zvíkova 1270—1274 a Milota z Benešova i z Dědic 1275—1276; v Korutanech Oldřich z Drnholce (rodu kounického) 1270—1273, Oldřich Šenk z Habsbachu 1273—1276 a v Hořejších Rakousích Purkart z Janovic 1274—1276.

Neobyčejné a nenadálé zmohutnění Přemysla Otakara II. neudálo se pouze osobní zásluhou jeho a jeho rádců: neboť nelze neuznati, že vedením božím postaven byl do velmi příznivých okolností, kterýchž beze hříchu i bez velikých nesnází nepotřeboval než užíti ku prospěchu svému; a pokušení k tomu i méně nadaný panovník na jeho místě sotva byl by odolal. Přitom ale, tuším také božím řízením, do veškerého jeho působení zaplétá se již ode mládí osoba zlověstná, ať nedíme příšerná, jejížto všecky pohyby a styky vedou jen k záhubě. Míníme králova sestřence Filipa Korutanského, již často jmenovaného. Kníže tento, vychovaný v Praze, jakož již připomenuli jsme, tuším pospolu s Otakarem, byl od příbuzných svých záhy veden ke stavu duchovnímu: ale byv jejich přičiněním co vyšehradský probošt, arcibiskup salcburský a aquilejský patriarcha brzy po sobě povýšen na nejvyšší stupně církevního důstojenství, nechtěl přece přizpůsobiti život svůj svému povolání, ba ani dáti se posvětiti na kněžství. Otakar nebyl sice vinen tím, že Filip od Innocencia IV. potvrzen na salcburské arcibiskupství již roku 1247, kdež Otakar v radě rodiny své ještě ani hlasu neměl. Ale přízeň a podpora, kterou propůjčoval se tomuto sestřenci také potom, když nezpůsobilost jeho k důstojenství církevnímu již dávno byla vyšla najevo, byla pravým odříkáním se, ba zradou všech jeho zásad, a jest i beze snadu ten největší mravní porok, který králi tomu činiti se musí. Však i za tuto chybu, jako předtím u Mühldorfu, potrestán byl nyní časně a trpce dosti.

Té doby, když v Poděbradech o nápadu knížectví jihoslovanských řízeno, nevědělo se, který z obou bratří korutanských přečká druhého: tím jistější ale byl předvěd, že země jejich po jich obou smrti octnou se v moci cizí. Jestliže tedy Filip odřekl se nápadu korutanského, nepřinesl tím veliké oběti[3] a mohl po svorném zvolení svém pokojně oseděti na patriarší stolici, kdyby jen byl důstojenství svému podříditi chtěl mravy a chtíče své. To ale bylo mu nemožné: on bažil především po moci a slávě tohoto světa. Hned po bratrově smrti jal se namlouvati a najímati do služby své šlechtu korutanskou i krajinskou; ba přivinul k sobě, nevíme kterakým způsobem, i probošta Kunrata Brněnského, jenž byl správcem zemí těch k ruce králově. Ani psaní Otakarovo dne 1. dubna 1270 z Budyně k němu dané neobjasňuje dosti zatmělých událostí těchto. „Stěžujete sobě,“ dí král, „že Vám křivdu činíme, ježto sám zavinil jste, co nyní mezi námi a Vámi nesnáze jest; neboť po smrti bratra Vašeho, jenž dobrovolně ustanovil nás dědicem zemí svých, Vás za příčinou nešlechetností a provinění Vašich naprosto vydědiv, zmocnil jste se hradu a tvrzí, ježto právem nám náležely. Kdybyste křivdou byli nepočali, byli bychom učinili vše, co slušného bylo by a šlechetného: ale chcete-li přidružiti se k nepřátelům našim, užívejtež vůle své, my však práv svých nepřestaneme hájiti, spojíce se také s přáteli na odpor křivdám, kteréž proti nám ukládáte.“[4] Takto úklady a násilím opanovav Filip Korutany celé, po smrti krále Bély Uherského († 3. máje 1270) vstoupil ve spolek branný se Štěpánem, již jediným panovníkem v Uhřích.

Nová válka Čechů s Uhry byla přirozeným následkem neočekávaných těchto událostí, ve kterýchž ještě zmatku přibylo tím, že krále Štěpánova sestra i tchyně Otakarova Anna Halická, jenž předtím nebývala na zetě svého laskava,[5] po smrti otce svého krále Bély k němu se utekši, odevzdala mu k věrné ruce všecky klenoty říše uherské. Béla zajisté, umíraje, jako poslední závětí prosil byl Otakara, aby po jeho smrti ujal se celé královské rodiny uherské a vzal ji do své ochrany, — jakož patrno bylo, proti vlastnímu Bélovu synovi a nástupci, náruživému králi Štěpánovi.[6] Kdy, kde a kterak válka ta v běhu léta 1270 vedena i kterak skončena byla, o tom paměti žádné nezachovaly se. Jen o příměří té doby uzavřeném vědomo jest aspoň tolik, že král Štěpán pojal do něho ze své strany také aquilejského patriarchu Filipa, pod výminkou však, aby mezitím choval se pokojně a ke dni sv. Havla, kdež králové oba k utvrzení míru sejíti se měli, ve sjezdu takovém aby také osobně účastnil se.

V určitý tedy čas dostavil se král Otakar na hranice říše své do města Haimburka na Dunaji se skvělým průvodem jednoho arcibiskupa, několika biskupů a hojného počtu šlechticů i rytířů ze všech svých zemí; král Štěpán přijel s neméně skvělým komonstvem do Prešpurka: Filip ale netoliko nepřišel sám, ba neposlal ani plnomocníků. Když počato jednati, kde a jak by králové spolu sjeti se měli, tu zjevila se patrná nedůvěra z obou stran. Kdyby s celými družinami svými byli sestoupili se někde v šírém poli, bylo se obávati půtky téměř neodvratné; a s nemnohými nechtěli ani jeden ani druhý dáti se jako pod moc a zvůli svého soupeře. Konečně umluveno jest o jakémsi ostrůvku v Dunaji mezi Prešpurkem a Potenburkem, kdežto králové oba, každý v průvodu jen dvanácti osob neozbrojených, sejíti se měli. Viděvše Čechové krále svého stoupati na loďku cele bezbranného a v oděvu krátkém (pro uvarování všelikého podezření), nemohli zdržeti se nářku hlasitého. Obávaliť se velikého neštěstí: tentokráte však bez příčiny. Hlavní důtce krále uherského za příčinou jeho klenotů říšských[7] vyhověl prý Otakar tím, že mu podával daru ceny čtyřnásob větší, nežli zač ty klenoty samy v sobě stály; on že neosoboval sobě k nim nižádného práva, považujíc je toliko za poklad ode tchyně věrné jeho ruce svěřený; proto také ponechány jemu ještě i dále. Pro urovnání a uklizení všelikých sporů a žalob mezi oběma říšemi přišli oba králové mocně na čtvero rozsudí z každé strany, tedy vesměs na osm osob k tomu zvolených, a mezitím prodlouženo příměří od 16. října 1270 až do sv. Martina čili 11. listopadu 1272. Patriarchu Filipa však uherský král výslovně vyloučil z umluv těchto.[8] Na články nové smlouvy přísahali jak králové, tak i biskupové a šlechtici jejich z obou stran slavně a panovníci rozloučili se u větší vlídnosti a srdečnosti, nežli se byli uvítali.

Filipovi Korutanskému záhy nastalo pykati chování svého. Kapitula aquilejská nemeškala ssaditi jeho, ještě nepotvrzeného, zase, jakmile povstal byl proti králi českému, a vstoupila s tímto v městě Cividale dne 1. máje 1270 ve zvláštní umluvu proti němu. Že ke sjezdu králů o sv. Havle patriarcha ssazený ani nepřišel, ani neposlal, bylo důkazu dosti, že si netroufal obstáti při mírném pojednávaní o právu. Proto konečně ani Otakar nešetřil ho více. Vytáhnuv již v měsíci listopadu osobně s náležitou mocí brannou do jižných krajin, zmocnil se po třídenním dobývaní města Lublaně outokem, a po něm i hradů Landstrost a Stein; po čemž ostatní místa dobrovolně poddala se jemu. Když pak poslové od stavů zemských přišedše s pokořením, prosili o zastavení další záhuby, král konečně urovnal se s Filipem na tom základě, aby on, odřekna se všeho práva ku Korutanům a ku Krajině, trávil napotom dni své pokojně ve Kremži v Rakousích, kdež odevzdán mu starý hrad k obývaní a důchody panství persenbeuského s několika mýty k výživě. Praví se, že potom Otakar podrobil se obřadu slavného nastolení svého na starožitném stolci knížecím v Korutanech, při kteréž příležitosti také zemané tamější přisahali mu věrnost a poslušenství. Jisté jest, že dne 12. prosince v Judenburku vešel ve přátelské umluvy s novým arcibiskupem salcburským Fridrichem von Walchen, kterýž o několik let později stal se ouhlavním jeho nepřítelem.

Když nedlouho potom král český vracel se do severních zemí svých, král Štěpán odvážil se skutku, který sotva pochopiti, tím méně ale omluviti se dá. Jen jedna cesta vedla té doby ze Štyrska do Rakous, přes známou horu Smrčník (Semering), Štěpán poslal silné houfy branného lidu, aby postavíce se u Schottwienu v zálohu, Otakara, když s hory sejde, zaskočili a jali. Tento však, měv o tom výstrahu, netáhl tou cestou, ale obrátil se s vojskem svým přes divoké Alpy mezi Štyrskem a Rakousy, vedle Mariezelly a Lilienfeldu, kudy projíti vždy bývalo nesnadno, uprostřed kruté zimy nadto i nebezpečno. Rozzuřiv se nad nezdarem oukladu, vypravil potom Štěpán vojsko as 50 tisíců branných, nejvíce Kumánů čili Plavců, do Rakous, ježto pleníce, vraždíce a v požeh dávajíce vše, co zasáhli, schytali a vlekli s sebou přes 16 tisíců lidu, nejvíce bezbranných venkovanů, do Uher v zajetí.[9]

Zniknuv takového nebezpečí Otakar, nemeškal vésti žalobu na zrádné chování se uherského krále, jak u koleje kardinálské v Římě — ana stolice papežská od smrti Klemensa IV. (29. Nov. 1268) až do zvolení Řehoře X. (1. Sept. 1271) zůstávala neobsazena —, tak i u všech panovníků v Evropě.[10] Shromáždiv stavy rakouské země v Malberku, kázal jim připravovati se k válce do Uher. Odtud pospíchal do Čech, zevšad sháněje co nejsilnější pomoc k nastávající výpravě. Ku králi Štěpánovi poslal hlasatele, ježto žádali, dle smluv na ostrově dunajském nedávno uzavřených, určitou na zrušení pokoje pokutu 20 tisíců hřiven stříbra i náhradu za škody, ale ovšem odbyti jsou leda s potupou. Obyvatelstvo všech zemí Otakarových hořelo žádostí pomsty za věrolomnost uherskou. Již za samé zimy někteří Rakušáci vedením Sifrida, řečeného Wähingera, dali se v jízdu do Uher přes jezero Neziderské, tehdáž zamrzlé; kteréž ale prolomivši se pod tíží jejich, potopilo 30 rytířů a 300 bojovníků. Také ve Slezích, Braniborsku, Míšni a Durynsku dal Otakar najímati vojsko pro sebe; vévoda Albrecht, příjmím Veliký, z Brunsviku a Lüneburku, jehožto staršímu synovi Jindřichovi Otakar zasnoubil byl dceru svou, připojil se k němu do boje osobně; ze všech zemí říše české dostavili se dobrovolně, kdokoli měli chuť do války, takže sebralo se konečně opět vojsko mohutné, jehožto síla na více nežli 100 tisíců mužů branných udávala se. Neméně znamenité staly se přípravy co do strojů válečných druhu všelikého, jakovýchž bylo potřebí k dobývaní hradů, ku porážení zdí a ke stavení mostů přes řeky.

Hned po velikonoci shromáždilo se vojsko v Rakousích, na pravém pořičí Moravy, jak se zdá, na poli Moravském.[11] Král Přemysl dal postaviti přes řeku most pohodlný, po němž vojsko přešlo do Uher dne 13. dubna. Uhři, kteří hranic země své hájiti měli, dali se hned na outěk a hrazená města Stupava i Děvín poddala se bez odporu. Prešpurek, město královské i zámek velice opevněný, padly při prvním outoku, a tu dobyto znamenitých pokladů; pokojné jeho obyvatele kázal vítěz ušetřiti vší škody,[12] posádku pak válečnou rozhostiti po hradech rakouských i moravských; neb chtěje opírati se o to město k dalším svým podnikům, uznal král zapotřebí netoliko neublížiti jemu, ale i přispěti dovozem potravy a svěřením ochrany jeho měšťanům vídeňským. Počav pak i tam zakládati nový most přes Dunaj, táhl s vojskem svým dále. Hražená města Sv. Jiří, Pezinek, Bibersburk (Červený Kámen) a Trnava nemohla také odolati dlouho. To celé okolí poddalo se králi, jenž spoutav mostem i prudký Váh, zmocnil se také Nitry staroslavné a rozeslanými na všeliké strany houfy válečnými krajiny ty až prý ke Hronu popleniti dal. Poněvadž ale král uherský, nechav kraje na severu Dunaje ležící beze vší obrany, sbíral veškeru brannou moc svou na pravém Dunaje pořičí, vrátil se i Otakar se hlavním vojskem svým do Prešpurka, kdež mostem převedl je přes řeku, a tu hned nedaleko mostu dne 2. máje[13] strhla se s prudce dorážejícími nepřáteli, kteří přechodu brániti chtěli, první bitva, skončivší outěkem Uhrů i Kumánů. Ti sice postavili se zase za Litavou u Starých Hradů a Mošoně, aby bránili přechodu přes Litavu: avšak když částka vojska českého mocí tam přepravila se, utkáni jsou bojem a sehnáni zase z pole dne 8. máje; po čemž i Staré Hrady dobyty a nově opevněny, Mošoň pak z kořene vyvrácena byla. Tu přišli do ležení Otakarova u Mošoně biskup vesprimský a bán Roland, poslaní od krále Štěpána k jednání o pokoji, a uzavřeli především příměří čili stání na tři dni, kteréž potom o dva dni ještě prodlouženo bylo. I jakkoli přál sobě Otakar míru příznivého, nechtěl přece podniknouti pod výminky jemu kladené, aby totiž odřekl se všeho, čehokoli v U hřích byl se zmocnil; i musel tedy pokračovati ve válce čím dále tím obtížnější. Ale že král Štěpán vyhýbal se každé řádné bitvě, konečně válečnou lstí dohnán jest k opravdovému potýkaní se. Část vojska českého tvářila se, jako by strachem před jeho silou hledala spásy v outěku; po čemž on, maje se již za vítěze, kázal všem svým stíhati utíkajících. Takto došlo konečně dne 21. máje k dávno žádané bitvě všeobecné, na rovinách mezi řekami Litavou a Rabnicí. Král český sám velel vojsku svému, a poraziv nepřátely ouplně, hnal je tři míle od bojiště k Rabnici, v níž utonulo množství utíkajících, takže ztráta Uhrů jak na bojišti, tak i v outěku a v řece byla velmi znamenitá. Co následovalo, není dostatečně zjištěno. Někteří staří letopisci vypravují, že krále Štěpánova sestra i tchyně Otakarova Anna, kněžna halická i mačevská, přijevši té doby osobně do ležení zetě svého, přemluvila ho, aby netáhl dále, ale s bratrem jejím raději smířiti se hleděl, k čemuž i nabízela prý pomoc svou.[14] Zdá se pak, že ke stejné době náleží také psaní biskupů a pánů uherských k Otakarovi, ježto vkládali se mezi oba krále ve prospěch uzavření pokoje.[15] Jiní vykládají, kterak vzmáhající se u vojště hlad donutil prý krále českého k couvání, any Rakousy lonskou neourodou a posavadním dodávaním potrav k vojsku již byly vysíleny a v Uhřích také dlouhé válčení zásoby všecky bylo vyčerpalo. Možné jest i pravděpodobné, že příčiny obě pohnuly jeho k ukončení války a k rozpuštění vojska již při času letnic (24. máje), aniž potřebí proto domýšleti se nějaké nové porážky v Uhřích, o kteréž souvěké prameny naprosto nic nevědí.[16] Pobyv plných sedm nedělí — délku to času té doby neslýchanou — co vítěz v zemi nepřátelské a dobyv tolikero pevných míst, mohlť ovsem domnívati se, že učinil již dosti jak pro válečnou svou slávu, tak i pro pokoření nepřítele, zvláště an posléze i skvělého byl nabyl vítězství. Král Štěpán ale smýšlel jinak: jemu šlo jen o zdar, nikoli o čest boje. Když tedy Otakar ustoupil z pole, on sebrav rozplašené vojsko své opět, počal způsobem opačným válku novou: vypraviltě až do 30 000 mužů lehké jízdy, jako vloni, do Rakous i do Moravy na zájem lidí. Loupežná sběř tato, vyhýbajíc se hrazeným místům, přepadala bezbranný lid selský nenadále, i odvlekla ho zase několik tisíců do zajetí. K dovršení všeho zlého také krále Štěpánův svak a spojenec vévoda Jindřich Bavorský poslal stejnou dobou asi tisíc mužů branných do Rakous, ježto poplenili krajinu okolo Vöcklabrucku a Welsu, dříve nežli vojsko české zase spojiti se a jedny i druhé za hanebný pych jejich potrestati mohlo.

Za chybu ovšem Otakarovi přičítati se musí, že neznav lépe nepřátel svých a nepředvídaje, čeho schopni byli, zmeškal byl opatřiti země své proti podobným nehodám. Když ale hned zase činil přípravy, aby novou válkou do Uher i do Bavor pospolu splatil a pomstil utrpené škody, tu biskupové obou říší vložili se opět mezi rozhněvané panovníky, aby zastavíce další krveprolévaní, způsobili, pokud možné bylo, upokojení stálé. Kde a jak dlouho jednání o tom vedla se, nelze věděti: však již 2. července zaručili se v poli u Prešpurka nejvyšší kancléř Štěpán, kolocký arcibiskup, s jinými šesti biskupy uherskými jak přísahou, tak i zápisem, že král jejich svědomitě, pod pokutou exkomunikace a interdiktu, zachová napotom všecky nového pokoje umluvy; proti čemuž arcibiskup salcburský a biskupové pražský, olomucký, pasovský, frisinský, řezenský a sekovský za Otakara podobný učinili slib. Dne následujícího, 3. července, vydal král Štěpán z ležení u Prešpurka svou listinu na zdržení pokoje, kterouž potom 14. července Otakar v Praze téměř doslovně opakoval.[17]

Hlavní výminky míru byly následující: 1. Hranice obou říší obnoveny buďte v té míře, ve které nacházely se při smrti krále Bély IV. (Otakar tedy vzdal se svého výboje v Uhřích). 2. Král Štěpán sám za sebe i za potomky své odříká se všeho práva k zemím štyrské, korutanské, krajinské i ke slovenskému Krajišti. 3. Nápodobně odříká se všech klenotů říše uherské, jež sestra jeho Anna do Čech odvezla. 4. Král Štěpán zrušiž umluvu, kterou posavad měl s Filipem, voleným patriarchou aquilejským, a zbav ho své ochrany: začež i Otakar zavazuje se nepodporovati ze své strany uherského králevice Štěpána, nejmladšího a nevlastního bratra někdy krále Bély IV. 5. Uherské hrady a statky hrabat kyseckých a jiných Uhrů do Čech uteklých a tam již usedlých připadněte právem koruně uherské a jejich dřívější majitelé spokojte se s tím, co jim od krále Otakara v Čechách uděleno bylo; král Štěpán slibuje nepřijímati jich více do říše své a zato vypovědíti ze zemí svých pány Viléma z Schärfenberka i Mikuláše z Löwenberka, ježto z říše Otakarovy byli k němu se utekli. 6. Napotom žádný z obou králů nepřijímejž aniž chovej u sebe takových přeběhlíků. 7. Co do škod ve válce obapolně spáchaných platnost mějte zvláštní o ně učiněné smlouvy. 8. Do míru tohoto pojímá král Přemysl Otakar všecky své spojence, zejména krále španělského a anglického, římského krále Richarda, arcibiskupy mohuckého, magdeburského i salcburského s jejich sufragány, Ludvíka Přísného, falckrabě na Rýně, míšeňského markrabě Jindřicha Jasného, vévody saského, brunšvického, brabantského a limburského, lankrabě durynského Albrechta, Dětřicha, markrabě landsberského, syny Oty a Jana, markrabí braniborských, a knížata slezská i kujavská; začež i král Štěpán ze své strany jmenuje krále franského a sicilského, císaře byzantského, krále srbského, cára bulharského, knížata kyjevská i ruská, vévodu krakovského a velkopolského, svého synovce a Otakarova svaka Bélu, vévodu mačevského i bosenského, a konečně Jindřicha, vévodu bavorského. 9. Všecky zmatky a nesnáze, jež by napotom ještě mezi králi udáti se mohly, buďte urovnány cestou mírnou; v důležitějších neshodách arcibiskup ostřihomský a biskup olomucký sestupte se co zplnomocnění z obou stran opravce míru, jichžto nálezu poslouchati se musí; v méně vážných sporech pohraničných postačí zakročení vyšších ouředníků tam ustanovených. 10. Za věrné zachování umluv těchto mírných ručí ze strany Otakarovy markrabě Jindřich Míšeňský a Ota Braniborský; ze strany Štěpánovy král Karel Sicilský a vévoda Jindřich Bavorský. 11. Kromě arcibiskupů a biskupů obojí říše stvrdí umluvy tyto ještě i páni: Ondřej z Říčan, nejvyšší komorník zemský v Čechách, Jaroš ze Slivna i z Pušperka, Jaroslav z Lemberka, Boreš z Riesenburka, Zbyslav z Třebouně, nejvyšší purkrabě pražský, Jarek z Vamberka, Dětřich Špaček, zemský podkomoří, Bavor ze Strakonic, Hynek z Lichtenburka, Čeněk z Ronova, Slavek z Riesenburka, syn Boršův, Artleb z Doblína, nejvyšší komorník moravský, Bohuše z Drahotouš, maršálek, Vznata z Lomnice, truksas, Nezamysl, podčeší moravský, Milota z Benešova i z Dědic, Kuna z Kunštátu, Ota z Haslova, Ota z Berchtolsdorfu a jiní ze strany české, z uherské pak palatin Mojžíš, Egid, nejvyšší komorník, bán slavonský Joachim Pektari, Matouš, vojvoda sedmihradský, a mnozí jiní. 12. Konečně má požádána býti stolice papežská, aby potvrdíc také umluvy tyto, bděla spolu nad jejich zachovávaním.

Tolikeré ty a tak pečlivé ohrady měly tuším vždy žádoucí ten účinek, že za Štěpánova živobytí pokoj nebyl více rušen. Pohříchu ale král ten po jeho uzavření nezůstal dlouho naživě. Královský dvůr uherský, nedávno ještě rodiště tolikera pobožných, ba svatých paní, proměnil se byl v jeviště divokých rozmarů a pouhé libovůle, ve hnízdo pletich a oukladů bez počtu od té doby, co tam panovala i zákony dávala krásná Kumánka, choť krále Štěpánova. Jeden z nejvyšších ouředníků králových, Joachim Pektari, bán slavonský, unesl byl jednoho syna králova; tento pak stíhaje loupežníka osobně v největším parnu letním, upadl ve krutou nemoc, která učinila konec jeho živobytí dne 1. srpna 1272. Po něm dosedl na trůn syn jeho ještě ne cele dvanáctiletý, Ladislav, příjmím Kumán (pro jeho k tomu národu zvláštní lásku), pod poručnictvím matky své. Nevolí její a převratem na jejím dvoře nastalým někdejší krále Štěpánův přední milec Egid, potud nejvyšší komorník a župan prešpurský, ztrativ ouřady a statky své, utekl se k Otakarovi, kterýž přijal ho u sebe se zvláštní přízní a vyznamenáním, a obdržev od něho Prešpurek v Uhřích, odplatil se mu za to hojnými důchody v Rakousích.[18] Zrušil-li tím král český jeden článek předešlé umluvy,[19] udála se mu brzy příčina pykati toho. Hrabě Jindřich Kysecký, jenž již byl v Čechách zdomácněl co pán český, oženiv se s dcerou Smila z Lichtenburka, patřil na toto vyznamenání svého ouhlavního nepřítele uherského se vzteklou závistí a nenávistí. Pročež ujev podtají z Čech, vloudil se do Prešpurka co domnělý Otakarův důvěrník a zrádně dopomohl Uhrům zase k držení zámku i města. Za to byv od královny matky v Budíně čestně přijat a ve své někdy statky, mezi nimiž i v město Kysek, opět uveden, dal se s knížetem Bélou, bratrem královny české Kunhuty, do tak náruživé hádky a půtky, že zabiv ho na ostrově dunajském mezi Budínem a Peští, vztekem rozsekal ho i na kusy, kteréž potom od kněžen uherských s velikým pláčem a naříkaním zase sbírány byly.[20] Hrozná tato vražda popudila krále českého tak velice, že přísahal za ni pomstu, aniž dal se uchlácholiti; a protož když vrah nebyl mu vydán, ohlásil zase novou do Uher válku.

Počátky její udály se již v únoru roku 1273. Uhři, na koních svých vždy pohyblivější nežli Čechové a Němci, předešli tyto i tentokrát outokem, vpadše téměř současně do Rakous, do Moravy a do Štyrska; brzy potom houfy jejich vyřítily se i do Korutan. K odvrácení té neřesti šlechta těchto zemí královým rozkazem vstoupila ve spolek branný a podnikla i sama válečný outok do Uher, kdežto zmocnivši se i pevného města Rábu, velitele jeho, biskupa pětikostelského, spolu s drahně uherskými šlechtici přivedla jatého do Rakous. V měsíci máji jiné zástupy Moravanů i Rakušanů zase vtrhše do Uher, dobyly tam měst Svatého Jiří a Nitry; Nitra té doby dána v plen i požeh.[21]

K valné tohoto léta výpravě nařídil byl král český všem svým vojskám, aby v měsíci červenci spojily se u Lávy. Dříve ale, nežli to dokonáno, zrádný na obě strany hrabě Jindřich Kysecký přikvačil české ležení tlupami asi 30 tisíců Uhrů; tu pak postaviv se mu na odpor chrabrý hejtman země korutanské Oldřich z Drnholce, z rodu českých Kouniců,[22] zahynul bohužel v jedné z prvních srážek. Uhři, nepokojivše po dva dni ležení české, opírající se o řeku Dyji, a poplenivše tu krajinu, couvali opět, an třetí den Otakar, sebrav již vojsko asi 60 000 mužů silné, táhl proti nim a hnal je utíkající přes řeku Moravu a hory Karpaty až k řece Váhu. Jak obyčejně, nechtěli oni bitvou řádnou okusiti nejistého štěstí války; pročež bylo králi českému dobývati míst pevných, aby při postupování do země nebyl ohrožován v zádech posádkami nepřátelskými. Celý měsíc stráven takto ve stolicích Prešpurské i Nitranské. Zaplašeným obyvatelům těch okolí oznámeno veřejně, aby vrátíce se hleděli si pokojně živností svých, že jim pod ochranou krále českého ničím ubližovati se nebude.[23] Města Prešpurek a Svatý Jiří svěřena měšťanům vídeňským a novoměstským za Vídní, aby je ostříhali. V běhu měsíce srpna překročil Otakar Dunaj mostem již počtvrté přeseň postaveným — což za věc neslýchanou pokládáno bylo[24] — a na pravém jeho břehu zmocniv se opět, jako přede dvěma léty, všech míst pevných až po město Ráb, tu před městem pasoval na rytířství slavně 50 bojovníků, kteří udatností v boji se byli vyznamenali, a mezi nimi svého vlastního syna, levobočka Mikuláše, prohlášeného již dříve za vévodu opavského. Když od staroslavné Hory sv. Martina obrátil se k Šoproni na západ, okolo jezera Neziderského místa hražená všecka poddávala se mu dobrovolně. U Šoproně pak leže na počátku měsíce října, když dověděl se o veliké proměně, která v těch dnech stala se v Němcích, nejen přijal to město bez nesnáze na milost, ale svolil také k jednání o novém svém s Uhry smíření.[25]

Počínalať tu nová doba dějin, která zanedlouho změnivši veškeren stav východní Evropy, uvrhla do propasti bídy jak zemi českou, tak i výtečného jejího panovníka. Pro výklad její potřebí jest nám vrátiti se k událostem poněkud starším.

Již dávno patřili byli knížata němečtí se závistí na krále českého, jehožto rostoucí téměř každým rokem moc a sláva zastiňovala panovnické jejich postavení, naoko již spíše podřízených nežli jeho rovní; a od závisti bývá k nenávisti vždy jen malý krok. I jakkoli Otakar od počátku panování svého choval se byl tak, že co do smýšlení zdál se býti mnohem více Němcem nežli Slovanem, mocnost nová, založená od něho téměř uprostřed Evropy, měla přece dle soudu všech lidí ráz převahou slovanský. Proto jakož již ode tisíci let, kdykoli nápadně vzmáhala se byla moc česká, národ německý v panování svém ohrožena se cítiv, hledával pokaždé prostředků k odvrácení takového nebezpečí, tak i nyní po smrti krále Richarda († 2. Apr. 1272) pomýšleli knížata záhy, kudy by převaha moci české zrušena a panování jejímu aspoň v zemích říše německé konec učiněn býti mohl.

Nepravda jest, co již ovšem za starodávna povídalo a věřilo se ode mnohých, že by jako někdy roku 1256, tak i 1272 opět kolínský arcibiskup přišed do Prahy, podával byl od kurfirstů Otakarovi koruny římské, a že jen ošemetná přímluva pánů českých, zejmena pak nejvyššího komorníka Ondřeje z Říčan, bojících prý se nového zmohutnění králova, zmařila byla návrhy takové.[26]

Ovšem kdyby knížata němečtí prohlédali byli ku prospěchu obecnému křesťanstva i říše, a nikoli každý ke svému vlastnímu, nadto pak ke své vášni společné, byli by především volili Otakara sobě za vrchního pána; i možná také, že by byl snad našel se jeden neb druhý mezi nimi, který tak smýšlel. Ještě nedávno slavná dynastie štaufovská zahynula byla v boji pro starožitnou ideji císařství římského a všekřesťanského, jakož i pro moc a jednotu říše jeho. Boj ten bylo jí vésti netoliko proti papežům, ale i proti knížatům říšským, bažícím čím dále tím valněji po samostatnosti a svrchovanosti moci své, čili po suverenitě. Ve dlouhém takřečeném „interregnum“ císařská neboli královská moc v říši zubožena byla konečně na pouhý stín, ba na pouhé zdání toliko, ježto knížata i páni dovedli byli všelikými způsoby uvázati se v požívaní každého jejího i statku i práva. A přece potřeba mocného císaře, pro ochranu a pro pořádek jak církve křesťanské, tak i říše samé, dávala se čím dále tím hlouběji cítiti ve mnění všeobecném. Nový papež Řehoř X., jenž za svého putování do Jeruzaléma zvolen byl na stolici papežskou, vrátil se byl odtud s vroucím přáním, aby valná výprava křižácká podniknuta byla opět k osvobození hrobu Kristova; k tomu pak bylo především potřebí císaře mocného, co vůdce ve válkách zběhlého a vůbec oblíbeného. V Němcích nedostatek ochrany shůry již donutil byl slabší oudy těla říšského ke spolčování se mezi sebou, aby mocí odolati mohli ohrožujícímu je násilí; tak zejmena spolek měst porýnských již tamějším kurfirstům stal se byl velmi protimyslným. I musiloť těmto na tom záležeti, aby to, čeho byli dávno zmocnili se buď oukladem, neb násilím, pojistili sobě konečně také po právu, třebas by přitom donuceni byli vrátiti co oběť na smíření některou částku císařských oněch spolií.

V tom seznání byli tedy nyní knížata němečtí svorni, že měl na království římské volen býti muž co do povahy osobní, a zejmena co do statečnosti a správnosti výtečný, jenž by napraviti uměl, cokoli jim v říši jakkoli vaditi se zdálo, ale jenž sám sebou neměl by ani podstaty dosti, aby co provedl bez jejich vůle a pomoci.[27] Porady o té věci konaly se mezi knížaty víceméně podtají po celý tuším rok a na rozličných místech; i rozumí se, že o jejich obsahu a směru nepodáno ani vrstevcům ani potomstvu zpráv nižádných; nicméně jest se domýšleti, že co se dálo, krále Otakara ovšem nezůstalo tajno. Z té příčiny zdá se, že snažil se on záhy smířiti se aspoň s nejbližším svým sousedem říšským a získati ho na svou stranu: byl to kníže Jindřich, bavorský vévoda. Již na samém počátku roku 1273 meškali v Praze[28] plnomocníci tohoto, Leo, biskup řezenský, a pan Sifrid ze Siegenhofen, ježto zprostředkovali úmluvu přátelskou, kterouž Otakar ve prospěch knížete Jindřicha odřekl se všeho práva ke hrabství od Luku a Deckendorfu, jakož i ke hradům Schärding, Floss a Parkstein; naproti tomu vévoda Jindřich vzdal se navždy všech nároků k Chebu, k Sušici a k jiným několika statkům. Do té úmluvy přijati jsou také arcibiskup salcburský a biskupové bamberský, řezenský, pasovský, frisinský a brixenský atd.[29] Nedlouho pak potom sšedše se oba panovníci osobně, potvrdili míru toho, i sjednotili se spolu co do chování se při nastávavší tehdáž volbě nového krále římského.[30]

I bylotě zlým znamením a dávalo neveselou předtuchu, že smíření a ouzké k Otakarovi přilnutí jednoho bavorského bratra dalo druhému příčinu odvrátiti se od něho tak daleko, že stal se mu právě té doby ouhlavním nepřítelem. Bratr Jindřichův Ludvík, příjmím Přísný, falckrabě rýnský, ještě roku 1271 počítán byl mezi spojence Otakarovy: nyní ale počal brojiti proti němu tak nepřátelsky, že považován byl, vedle Fridricha, normberského purkrabě, za původce a předního strůjce všeho zlého, které na Otakara se chystalo. Pletichy od obou těchto pánů ukládané nedají se ovšem odkrýti v podrobnosti: ale pravý duch a směr jejich nemeškal objeviti se v účinku.

Jisté jest, že zpočátku falckrabě Ludvík sám si byl přál dosednouti na stolici království římského; a snad to bylo příčinou, že tak prudce zanevřel na bratra svého Jindřicha. Rýnští vsak arcibiskupové nikterak nehověli jeho přání a normberský purkrabě hned od počátku na všelikých místech přimlouval se horlivě za hraběte Rudolfa Habsburského, svého ujce, bezpochyby ne bez jeho vědomí a svolení. Již pak 1. září 1273 zavazoval se mohucký arcibiskup Werner z Eppensteina falckrabi Ludvíkovi (v listině posavad zachované), že nebude-li možné provésti jeho (falckrabova) povýšení, oba oni, Werner i Ludvík, měli sjednotiti hlasy své ve prospěch buďto Sifrida, hraběte anhaltského, aneb Rudolfa Habsburského; však tak, aby prve uklizeno bylo, cokoli bylo neshody mezi Ludvíkem a Rudolfem. A do takové úmluvy měli pojati býti také ostatní kurfirstové rýnští. Pak dne 11. září kolínský arcibiskup Engelbert z Falkenberka sliboval arcibiskupům mohuckému i treverskému a falckrabi Ludvíkovi listem na to daným, že ve volení krále římského měli všichni svorni býti na ten způsob, že o kohokoli tří z nich se svolí, čtvrtý měl beze všeho zdráhaní přistoupiti k témuž, avšak prospěchy a čest jeho že měly u budoucího zvolence tak dobře opatřeny býti jako všech jiných.[31] Spolek tento porýnský stal se tudíž rozhodným pánem volby a mohl dle libosti ukládati výminky její. Aby pak ani vévoda saský ani braniborský markrabě nepostavili se na odpor, i o to postaral se purkrabě normberský.[32] Byl-li také král český řádně povolán k volbě, nedá se s jistotou ani tvrditi, ani zapírati; jisté jest jen to, že vypravil k ní své mluvčí a plnomocníky. Hojnost dětí Rudolfových, an měl tři syny a šestero dcer na vdaní, vydařila se tenkráte výborně v jeho prospěch, dávajíc knížatům čáku hojného s ním se spříznění. Když tedy den sv. Michala, 29. září, přišlo ve Frankfurtě k řádnému volení, byloť ono již napřed rozhodnuto a tajnými ohradami zjištěno; falckrabi Ludvíkova dána dobrá vůle i plná moc od pěti volitelů, aby je oznámil veřejně: načež on jmenem jejich prohlásil slavně Rudolfa, hraběte habsburského, za zvoleného krále římského.

O postavení a poměru krále Otakara k celé této události nabýváme světla ze psaní, kterým stěžoval si u papeže Řehoře X. (v měsíci listopadu 1273) na křivdy, jichž mu prý od kurfirstů bylo snášeti i očekávati, a prosil spolu za pomoc k odvrácení jejich. „Knížata němečtí,“ tak psal papeži, „kteří mají moc voliti císaře, z pouhé jedovaté závisti“ (livoris veneno) — nechci říci více, aby v ústech králových nepokládalo se za utrhání — „přes všechny odpory a zjevné protestace poslů mých, jež co své řečníky byl jsem do Frankfurta vypravil, dali svorně hlasy své jakémusi hraběti méně způsobilému, a pak k obtížení říše a k mé škodě, ač jsem slavně apeloval byl ke stolici apoštolské, kázali ozdobiti jeho říšskou korunou. Tak obtížen jsa bezprávně, utíkám se zároveň s říší ke Svatosti Vaší, jakožto k nepřebrané studnici spravedlnosti a k útočišti všech křivdu trpících, prose pokorně Vás, abyste nedali mne utisknouti ve právě mém, kteréž dotčení knížata patrným bezprávím pošlapati usilují,[33] a také abyste smilovali se nad bídným stavem říše“ etc.[34]

Potřebítě porozuměti dobře smyslu žaloby této, jakožto důležitého dokumentu, aby v počínající veliké rozepři patřiti se mohlo na vývoj událostí dalších nestranně a spravedlivě. Otakar vinil knížata ze dvojí nepravosti: nejprv že volbou nevhodnou vedli říši na mizinu; potom že jej utisknouti chtěli ve právu jeho a zamýšleli činiti mu křivdu. Co do první žaloby, nesluší zapomínati, že Otakar, po matce své potomek rodu štaufovského, nepustil byl ještě z mysli štaufovských idejí o císařství, povolaném prý od boha ku panování nad světem celým — jakož myšlenka ta ve druhé částce jeho psaní široce dolíčena jest.[35] K úloze tak veliké nezdál se ovšem dostačovati pouhý hrabě, posud dosti málomocný a téměř neznámý. V ohledu tom netřeba však tuším ani dokládati, že Otakarova idea o císařství za jeho doby již se byla přežila i nehodila se do světa, jsouc více poetickou nežli praktickou, jelikož v okolnostech tehdejších nedostávalo se činitelů potřebných k uskutečnění jejímu. Takéť Rudolf, muž výtečně praktický, nemeškal dlouho vyvésti ho z klamu o nezpůsobilosti své. Co do žaloby druhé, že knížata chtěli mu křivditi a utiskovati ho v jeho právu, potřebí jest zase vyvrátiti blud odedávna podnes valně zakořeněný. Tuším všichni, zvláště němečtí spisovatelé vykládali ji posavad v ten smysl, jako by Otakar byl na to vedl stížnost u papeže, že knížata nezvolili sobě jeho za krále a císaře. V tomto smyslu ale žaloba ta, dle chladné a nestranné úvahy, byla by netoliko příliš naivná i nedověcná, alebrž i naprosto nesmyslna i nestydata. Jakpak by Otakar mohl byl zvolení jiného nežli sebe předkládati papeži za křivdu sobě činěnou, za rušení a potlačování svého práva? Odkudpak byl by nabyl k římskému království práva výhradného? Kdo by kdy byl udělil, aneb přiznal a pojistil jemu právo takové? Takéť touživ na křivdu a násilí, které knížata proti němu provésti usilovali („conantur“), nezdál se míti na mysli toho, co již byli skutkem provedli. Patrné se činí, že dovolávaje se práva svého, míval vždy na mysli něco docela jiného nežli nezvolení své: právo totiž k zemím, jichžto pánem byl se stal.[36] Bohužel, že o tajných vyjednávaních, která předcházela Rudolfovu volbu, tak málo pamětí zachovalo se; že neznáme obsahu ani volební kapitulace Rudolfovy, ani odporu a protestace podané proti jeho zvolení od řečníka českého Berchtolda, biskupa bamberského, dne 29. Sept. 1273. Uvážíme-li však celé pásmo událostí bez předsudku, nemůže nám býti pochybno, že co knížata zjevili ohlasnými dekrety svými před světem teprv na sněmě říšském v Normberce dne 19. Nov. 1274, to zamýšleli a o to jednali byli mezi sebou podtají dávno přede dnem 29. Sept. 1273, aniž pak se tím utajili před Otakarem, jenž o všech jejich úmyslech a radách bezpochyby záhy dobře zpraven býval. Chtěliť oni odejmouti jemu všecky země, ve kterýchžto panování byl vešel od roku 1250, čili od smrti posledního císaře Fridricha II.: Rakousy, Štyrsko, Korutany, Krajinu etc. Nechceme sice opakovati najisto, co souvěký jeden spisovatel[37] dí, že Rudolf hned po dosednutí svém na trůn říšský požadoval na Otakarovi, aby mu postoupil těch zemí, k říši prý spadlých: ale další události činí to nejen pravděpodobným, nýbrž téměř nepopíratelným, že dobytí zemí těchto na Otakarovi buď po právu, buď i mocí a násilím byla jedna z tajných výminek Rudolfova volebního programu, a že knížata, pode jmenem „reformace říše“, ukládali mu především takovou povinnost; ano čím valněji hojila se kleslá moc císařská na Otakarovi samém, tím méně zdálo se býti potřebí přispívati a obětovati k ní ze strany jiných knížat. I jisté jest aspoň to, že zvolence svého zavázali přísahou, aby napotom propůjčování statků a zboží říšských nedálo se bez jejich rady a svolení.[38]

Jakož již několikrát podotýkali jsme, zachovala se potomstvu o událostech mezi Otakarem a Rudolfem roku 1273 až 1278 vůbec dvojí tradice: jedna kronikářská, druhá diplomatická, onano v letopisech, tato v pozůstalých písemnostech z té doby, obě ne vždy svorné, ba často upřímo sobě odporující. Bylo by zbytečné hádati se na místě tomto, který z historických těchto pramenů jest věrohodnějším a spolehlivějším. Dojímavost připravující se katastrofy dala bezpochyby příčinu, že prošlé mezi státy a státníky dopisy a listiny obsahu politického zachovaly se nám z té doby, ač ještě vždy velmi neouplné, alespoň u značně hojnějším počtu nežli z jiných let věku třináctého, poměrně ne tak bouřlivých. My ovšem, kde ony s podáním od kronikářů pocházejícím se potýkají, obrátíme k nim a nikoli k tomuto hlavní zřetel svůj.[39]

Jeden ze kronikářů onoho věku vyjádřil se o rozepři před papežem Řehořem X. za příčinou království římského vedené v ta slova, že král český vypravil slavné poselství s hojnými penězi a dary ke stolici papežské, protože prý velice bažil po císařství: papež ale, darů nedbaje, že vyslovil se před přítomnými takto: „Když máme v Němcích hojný počet knížat i hrabat, proč bychom Slovana chtěli povýšiti na císařství?“[40] Bylo by bohdá zbytečné dokazovati opravdově, že taková nebyla papežova ni slova ni myšlenka a že u Řehoře X. národnost slovanská nebyla Otakarovi nikoli závadou; vyložíme hned z dokumentů dokonale věrohodných, proč, kdy a kterak papež potvrdil Rudolfa za krále římského. Ale tato slova mají důležitý význam co důkaz, kterak tehdejší národovci němečtí (mezi nimiž kronikář ten byl jeden z horlivějších) smýšleli o králi Otakarovi ohledem na Německo; slova ta dávají svědectví o podrážděném citu národnosti německé proti Slovanstvu, jakovýž vyskytuje se i v jiných písemných památkách oné doby[41] a potvrzuje to, co již nahoře postavili jsme: že totiž národ německý cítil se Otakarem ohrožena v panování svém, a že tudíž ve sporu a boji potom nastalém city národní byly také znamenitým podnětem i měly tudíž jak u lidu obecného, tak i u knížat působení převážné.

Vypravovali jsme již, kterak veliká tato v Němcích proměna dala byla Otakarovi příčinu, že zastavil vítězný běh války své v Uhřích a svolil k novému s národem tím jednání; předvídaje, že neujde těžkým sporům s Němci, muselť přirozeně roztoužiti se po míru aspoň s Uhry, aby neupadl do nebezpečí ze dvou stran. Proto zdá se, že již z ležení svého u Šoproně nejen ochotně svoloval, ale i sám nabízel se k uzavření trvalého s králem Ladislavem pokoje, avšak s tou výslovnou výminkou, aby týž král nepřátelil se „s hrabětem Rudolfem, jenž praví se zvolen býti na království římské“, ale aby vstoupil raději v obrannou s Otakarem proti němu smlouvu.[42] Jednání takové protáhlo se až do následujícího léta 1274, i slibovalo zpočátku zdar tak utěšený, že Ladislav Kumán osvědčoval skrze biskupa rábského až i svůj prý oumysl přijmouti Otakara sobě za otce, jehožto dobrou volí a radou ve všem říditi by se chtěl. Uzavřena tedy skutečně v běhu první polovice roku 1274 mezi oběma panovníky a jejich říšemi smlouva velmi přátelská, o jejímž obsahu ale nám nic podrobného vědomo není, nežli že neměla opět trvání ani několika měsíců. Zlý duch na dvoře uherském Joachim Pektari obdržel způsobem nám neznámým zase takový vrch a takovou moc nad králem Ladislavem i matkou jeho, že jal se přízniti je s Rudolfem, jak se zdá, ne proti jejich vůli, a hleděl (již před měsícem zářím 1274) zasnoubiti mladšího králevice Ondřeje s dcerou krále Rudolfovou, a to již s tou výhradou, aby jedna ze zemí Otakarových, nevíme která, Ondřejově nevěstě napřed u věně zapsána byla.[43] Skutek tento významný vrhá také netušené světlo na celé potměšilé pásmo tehdejších pletich diplomatických. Patrné jest, že německé země Otakarovy pokládány v nich za zboží, o kterém nepřátelé jeho již bez rozpaků právně říditi mohli.

Zpráva o Rudolfově zvolení a jeho úmyslech naplnila radostí všecky ty, kdo tehdáž nespokojeni byli v říši Otakarově: a pohříchu počet jejich byl veliký. Zdálo se, že nastával jim osvoboditel od rozkřičeného již tyranství; i nemeškali volati ho, nejprv písemně, potom i oustně, k válce proti nenáviděnému panovníku, nabízejíce se připravovati jemu cesty a podrobiti pod jeho moc Otakarovy země.[44] Rudolf pak neměl té spanilomyslnosti do sebe, aby opovrhoval zradou a odbojem, ježto schylovaly se k jeho prospěchu.

Musíme tuto pozastaviti se a posvítiti sobě blíže na tuto nespokojenost v říši Otakarově i na její příčiny. Jeden z osvícenějších a spravedlivějších kronikářů 13. století, Eberhard, arciděkan řezenský (r. 1273—1304), poznamenal tato slova: „Král český Otakar — šlechtu i lid zemí svých, ježto před ním zvyklí byli prováděti loupeže a násilí, zkrotil byl krutostí velikou, a na osoby ohledu nebera, ve přísné spravedlivosti pronášel soud nad velikými nejinak nežli nad malými; proto šlechticové oni majíce podtají k němu nenávist, opustili a zradili ho etc.“[45] Jiný pak souvěký spisovatel německý svědčí, že „dnové panování Otakarova skončili se žalostně, ke dlouhé a těžké zádavě a ztrátě sirotků i chudiny, jichž on byl nejsilnějším ochráncem před nepravostmi lidí mocných“.[46] Pravda-li to? Psali-li muži ti spravedlivě a nestranně? — Nám aspoň ani příčiny nějaké jejich strannosti, ani skutky známy nejsou, které by soud jejich vyvrátiti a Otakara co násilníka i ukrutníka právem naznačiti mohly. Co vyhlášeno zdávna ve kronikách jak německých, tak i českých o jeho násilném jednání, to dá se vše bez výminky buďto dokázati co pouhá lež, aneb vyložiti co konání oné „přísné spravedlivosti bez ohledu na osoby“ a co „chránění před nepravostmi lidí mocných“.[47] Nicméně nesmíme ani tajiti se zvláštností v charakteru Otakarově, posavad ještě málo uvažovanou. Bylť on, jakož dosvědčují přátelé i nepřátelé, po celé živobytí sice neobyčejně štědrým: ale, což méně známo jest, byl přitom také nadobyčej svého věku průmyslným, hospodárným a schránlivým. Náramné jeho bohatství, vešlé časem svým až i ve přísloví, nepřicházelo mu maně a jako slepou náhodou. Umělť on šetřiti každé naskytující se doby k nabytí jak jmění, tak i moci; jako mnozí ušlechtilí boháči všímávají sobě i věcí málocenných, tak i on nepohrdal ani sebenepatrnějším pramenem výtěžku; i jakož býval bedlivým strážcem práva vůbec, tak ostříhal neméně pilně i práva svá vlastní. Těch pak byla za jeho doby hojnost nad pomyšlení větší, ana více nežli třetina půdy celého Království českého náležela právně ku korunním statkům, ač drahná jejich část nacházela se ještě v zástavě u tehdejších šlechticů. Když pak Otakar jal se vypláceti a potahovati do komory své ty zástavy u větším počtu nežli kterýkoli před ním král český, nelze bylo uvarovati, že připuzeni jsouce mnozí bezděky přijmouti sumy zástavní (obyčejně chatrné v poměru k hodnotě statků jim zapsaných), nevrazili proto na ztenčujícího jak důchody, tak i moc jejich krále a že nejednomu vrch práva v rukou jeho zdál se býti vrchem křivdy. A ta byla hlavní příčinou nepopulárnosti Otakarovy ve kruzích šlechty české; o čemž na jiném místě promluvíme ještě šířeji, poměry jiných zemí jiným zkoumatelům k výkladu ponechajíce. Můžeme však již i zde osvědčiti, že Otakar stal se vůbec obětí aristokracie svého věku, světské i duchovní, ana nenáviděla v něm jak mocného, tak i pilného hájitele rovného práva všech lidí, bez rozdílu stavů. Proto nelze se diviti hojnému počtu nespokojenců mezi poddanými jeho.

Jeden z prvních a nejčinnějších, co zradili jej, byl často jmenovaný Filip Korutanský. Dle svědectví dvou souvěkých kronikářů dokázal byl Otakar dávnou svou slabost pro svého sestřence opět tím, že svěřil mu celou vrchní správu země korutanské, jen aby vyhověl nenasytné jeho panovačnosti: on ale zrušil opět slib věrnosti, a pospíšiv si k Rudolfovi, obdržel od něho konečně Korutany co manství říšské.[48] Druhá hlava manů králi nevěrných byl český pán Boreš z Riesenburka, onen Boreš, jenž již roku 1248 v bitvě u Mostu porazil byl tehdejšího králevice Otakara, roku pak 1254 za své k němu nepřátelství uvězněn byl. Po dvacetiletém poklidu povstal i tento muž ještě ku pomstě, a opustiv zemi, utekl se k Rudolfovi, kterýž na jeho přilnutí k němu nadmíru mnoho sobě zakládal;[49] avšak aby podtají tím lépe Otakarovo zlé ukládati mohl, vrátil se Boreš do vlasti zase a tvářil se co věrný poddaný.[50] Zdali již tehdáž také Vítkovci následovali příkladu jeho, čili teprv později, nedá se rozhodnouti. Nejhojněji ale připravoval se zrádný odboj v jižných zemích tehdejší říše české, podněcován a podporován byv hlavně metropolitánem těchto zemí, salcburským arcibiskupem Fridrichem von Walchen.

Rozhodnutí a ukojení sporu mezi Otakarem a Rudolfem co den se vzmáhajícího viselo předně na uznání a dobré vůli papeže Řehoře X. a kardinálů jeho, k nimž i Rudolf i Otakar prosebně se ucházeli. Rudolf ve psaních té doby ku papeži daných neostýchal se viniti Otakara upřímo z podvracování říše římské, jížto prý odjímal libovolně a bezprávně dědictví její.[51] Papež již minulého léta rozepsal byl valný sbor čili koncilium celého křesťanstva do města Lyonu ve Francii ke dni 1. máje 1274: tam měla především umluvena býti všeobecná výprava křižácká k osvobození hrobu Kristova, potom pak mělo jednati se o uklizení všelikých neshod a neřestí do těla církve křesťanské vniklých; tam tedy přemítáno také o sporu mezi Rudolfem, nově voleným králem, a jeho dvěma protivníky, Alfonsem, králem kastilským, a Otakarem, králem českým. Rudolf slibovav hned od počátku poslušen býti ve všem hlasu papežova, dne 9. dubna vypravil byl předního důvěrníka i nejvyššího kancléře svého Otu, probošta špýrského, k ujednání nové umluvy mezi stolicí papežovou a královstvím římským. O postavení a snahách rodu někdy štaufovského nemohlo býti nyní již ani řeči; ve praktickém smyslu svém uznával to Rudolf tak dobře jako celý ostatní svět, že visel pouze na milosti papežově. Protož odříkaje se všech nároků tomuto nemilých, zplnomocnil jednatele svého již napřed ke slibu a ku přísaze do své duše, že postoupí a potvrdí stolici římské netoliko vše, co předkové jeho, králové římští, jí kdy udělili aneb slíbili, „ale i jiné, cokoli Nejsvětější otec sám, bez rušení celosti říše, dle boha i počestnosti za prospěšné uzná“.[52] Nato tedy ve zvláštní konsistoři, odbývané v Lyoně dne 6. června u přítomnosti mnohých kardinálů, arcibiskupů a biskupů, a mezi jinými také Fridricha, normberského purkrabě, týž plnomocník Rudolfův složil do duše jeho slavnou přísahu, že král Rudolf potvrdí stolici římské všecka nadání od předků svých a mezi nimi zejmena i ta, která někdy Ota IV. a Fridrich II. byli učinili a potom zase odvolali; že tudíž odřekne se všeho práva k městům a krajinám Bononie, Ravenny, Imoly, Rimini, Urbina, krajiště Ancony atd. v Itálii, že uzná neodvislost Sicílie a Apulie od říše, že volby papežů nebude ničím obmezovati a vzdá se každého císařského práva k takřečeným spoliím a regáliím.[53] Při uvažování tak dalekosáhlých slibů a závazků nemohl Řehoř X. na mysli své býti déle v rozpacích, měl-li by Rudolfa konečně uznati za pravého krále římského; vždyť tu dělal se najednou konec všem někdy dlouhověkým a pověstným sporům i půtkám mezi císaři a papeži, říše německá i král její podrobovali se stolici římské ouplně i navždy, a Řehoř tu chvíli sotva asi věděl, co by nad to vše ještě sobě přáti měl. Přece ale odkládal uznání ono ještě více nežli tři měsíce (až do 26. září 1274), hlavně za příčinou krále Otakara. Nelze nezpozorovati, že počínal býti v nesnázích, pomýšleje na dosavadní vzornou oddanost tohoto panovníka ke stolici apoštolské, kudy by „dle boha i počestnosti“ neublížil jemu. Psal mu tedy o potřebě čím dále tím více ze všech stran prý doléhající, aby trůn císařský nezůstával ještě déle prázdným, zvláště za příčinou země Svaté. A proto že přejíc sobě, aby věc ta vyřídila se cestou pokojnou, s uvarováním také nebezpečí pro něho, posílá k němu ze sboru lyonského nazpět biskupy Bruna olomuckého i Bernharda sekovského, jimžto že poručil oznámiti jemu některé cesty, papeži sice dosti obtížné, jemu však králi bohdá prospěšné, aby bez dlouhých odkladů volil mezi nimi opatrně.[54]

Co dále následovalo, vysvitá nejlépe z listin donedávna ještě vůbec neznámých, jichž ale originály neporušené a nepodezřelé našli jsme v archivu vatikánském.[55] První jest psaní biskupa Bruna ku králi Otakarovi, dané v tato slova: „Milovaný pane! Zavázán jsem přísahou, jakož víte, navésti Vás k tomu, abyste se podvolili pod rozsudek papežův: nicméně mám za to, že přísaha ta mi neukládá činiti to bez náležitých důvodů. A poněvadž za to mám, že rádi je uslyšíte, umínil jsem vyložiti Vám příčiny, pro které tak učiniti máte. První příčina jest, že ku podvolení takovému papež osobně Vás pobízí: a protož muselo by velice bohu i lidem nelíbiti se, kdyby on poroučel něco, v čem by viděti bylo urážku Vašeho práva. Druhá jest, abyste neupadl v podezření u něho i u církve, že byste držeti chtěl něco proti bohu a počestnosti, když on slibuje zachovati se u té věci dle boha i počestnosti. Třetí příčina jest, poněvadž volený král (Rudolf) již pohání Vás o země Vaše a musí tu věc někdo soudem rozeznati, bylo by pro Vás velmi nebezpečno souditi se před knížaty, jichžto nálezům zdá se že uniknouti příslušněji nemůžete nežli podvolením se pod soud papežův.[56] Čtvrtá příčina jest, že pokud podvolení Vaše trvati bude, ani Rudolf, ani kdo z jeho strany Vám křivditi moci nebude; aniž pak věřím, že by v tak veliké věci vážnost apoštolská, neuváživši zrale práv strany obojí, k unáhlení nějakému pohnouti se dala, což by také sotva státi se mohlo bez úrazu strany jedné, aneb i obojí.“

Papeži pak o pořízení svém dal Bruno dne 12. července z Prahy takovouto zprávu: „Svatost Vaše nařídila mně jíti v poselství ku králi mému, aby on o země své podvolil se soudu Vašemu: i šel jsem, a když bůh vedl kroky mé, potkal jsem se se zdarem žádoucím. Símě slov Vašich, padši dojemné půdy srdce pána mého, vyvedlo z připravené pro vše dobré skrýše téhož srdce plod hojnější, nežli sami jsme se nadáli. Poznav zajisté on z vypravování mého úsilné Vaše přání ku pomoci země Svaté, nabídnul se sám, ani o to žádán nebyv, že hledě k veliké vzdálenosti krajin a ku potřebě nemalých na to nákladů ze všech svých zemí, po uplynutí čtyr let osobně i s vojskem svým chce obětovati se službám Krista Ježíše a již nyní podvoluje se Vaší Milosti, abyste po jeho navrácení se z pouti té, vezmouce v uvážení podstatu jeho práv, rozhodnuli o nich dle boha i počestnosti. I račtež mi odpustiti, osměluji-li se snad všetečně předkládati zdání své, že tento způsob podvolení se českého krále, ano jiného dobýti nelze, mohl by dobře líbiti se Vaší Svatosti: neb tím udrželi byste drahně času na uzdě dva mocné krále, aby Vás se bojíce, ničeho proti sobě vespolek nepočínali. A když král můj nabízí se osobně připravovati se ke službě Krista Ježíše, kterak ten, kdo podává osoby své, nepodal by také všeho, čím vládne v Rakousích, ve Štyrsku i jinde, za oběť na pomoc země Svaté? Proto račtež vydati někoho ze svých, komu zvláště věříte, aby pokojným urovnáním tak velikých sporů k Vaší cti a slávě učinil jim konec žádoucí etc.“

Z nabídnutí toho k výpravě křižácké zdá se, že Řehoř X. měl srdečné potěšení; pochváliltě Otakarovu ochotu k dobrému země Svaté zvláštní bulou[57] a napomínal ho, aby setrval v oumyslu tom, jenž prý ponese mu slávu nesmrtelnou. Ale ačkoli stalo se ve sboru o té výpravě uzavření a nařízeno k tomu cíli, aby různice všecky ve křesťanstvu mezitím poklid měly po šest let, zdá se přece, že myšlenka taková u papeže samého upadala čím dále tím více v zapomenutí; aspoň nehorlil napotom pro ni tak jako zpočátku, a ovšem neuskutečnil jí. Ani ku podávanému předtím rozsudku mezi králi nejevil dosti opravdové ochoty, ačkoli zpočátku tuším i Rudolf jemu byl podvoliti se chtěl.[58] Zmocniv zajisté k tomu biskupa Bruna na místě svém jen oustním podáním, bez písemného plnomocí, zdálo se mu, že dosti učinil slibu svému. Takový rozsudí ale mohl sice u Otakara, nikoli pak u Rudolfa dojíti uznání a poslušenství.

Král Rudolf mezitím již počal byl řadou skutků nepřátelských proti Otakarovi. Neboť podávaje dne 4. srpna v Hagenavě arcibiskupovi salcburskému Fridrichovi z Walchen a biskupům pasovskému i řezenskému jejich regálie, sliboval, že jim vrátí všecky statky v Rakousích, Štyrsku a Korutanech, od Otakara násilím prý sobě osobené, a poručil jim vyjednávati s hrabaty, šlechtici, rytíři a městy zemí těch, kterak by zase pod moc říše uvedeni býti mohli. A poněvadž to upřímo a neodvratně vedlo k odboji a k válce, přidal jim dne 23. listopadu písemní ujištění, že cokoli oni a poddaní jejich Otakarovi a straně jemu věrné odejmou, mohou předběžně podržeti sobě, a že za škody, kteréž by přitom utrpěli, měli obdržeti náhradu, za ty pak, kteréž by sami nepřátelům učinili, nikomu odpovědni nebudou.[59] Podivný to zjev právního a zákonného řízení!

Aby však konečně také pod způsobem práva proti Otakarovi pokračovalo se, dal Rudolf na prvním svém říšském sněmě v Normberce dne 19. listopadu 1274 od shromážděných tam knížat vynésti následující nálezy: 1. že král římský má se uvázati ve všecky od času exkomunikace císaře Fridricha II. v říši odumřelé statky (čímž všecky propůjčky a zápisy zejmena krále Richarda za neplatné vyhlášeny); 2. že každý man propadá manství své, když nepožádá za rok a za den o jeho stvrzení; 3. že falckrabě má býti soudcem, kdykoli král proti kterému knížeti jakou při vede; 4. že tedy falckrabě Ludvík má krále českého, kterýž ode dne korunování krále Rudolfa k manství svému se nepřihlásil, aniž propůjčky na ně obdržel, pohnati k soudu svému do Würzburka ke dni 23. ledna 1275 a že postačí, bude-li půhon ten jen v městech Hořejší Falce prohlášen, která hranicím Království českého nejblíže příleží.[60]

Tak tedy oumysly nepřátelské, jenž proti Otakarovi proskakovaly víceméně ukryté již od více než dvou let, vystoupily konečně na světlo světa. Nálezové normberští nevynášeli sice ještě posledního slova svého, ale jen nejapnost mohla se ho ještě nedovtipovati. Knížatům i králi římskému líbilo se prohlášením nastalé v říši bezvlády a bezprávnosti hned od exkomunikace (1245), nikoli teprv od smrti posledního císaře (1250), uznati zjevně podřízenost říše pod vrchpráví kurie římské a vymazati z řady králů svých jak jiné předchůdce Rudolfovy, tak zejmena i krále Richarda. Proč a kým právem? — Protože on propůjčil byl Otakarovi země, kterých oni mu nepřáli. Ovšem pokud do vrchpráví států náleželo a náleží právo libovůle, moci a násilí vůbec, nedalo se ani německé říši odepříti, aby libovůli svou nejmenovala zákonem a právem: jenže při skutcích takových nemělo by se mnoho mluviti o spravedlnosti — aspoň křesťanské.[61]

Že i Otakar neopominul hájiti práv svých veřejně a nahlas, dovídáme se od chváleného již nahoře německého letopisce, jenž dí, že když jiní v říši vzdávali se hradů a statků, ve kteréž od smrti císaře Fridricha byli se uvázali, král český tak učiniti se zdráhal, „pravě, že panoval v zemích rakouské, štyrské atd. dobrou věrou a právem spravedlivým a že z poručení i k žádosti stolice apoštolské hájil těch zemí po čtyrmecítma let proti útokům Uhrů, Kumánů a Tatarů těžkými náklady a prácemi, ba i nasazováním krve svých poddaných a také své vlastní“; král Rudolf ale, dokládá letopisec, důvodů takových nic sobě nevážil.[62] Protož není se čemu diviti, že ani Otakar nezhrozil se dekretů normberských. Byltě již předtím vypravil ke dvoru papežovu dva mistry, Dětřicha i Witla, kanovníky pražské, s listinami autentickými o závazcích, ku kterým byl skrze biskupa Bruna se podával: oni pak dali se byli od kohosi (nám neznámého) navésti, že jich ani neodevzdali. Protož opakoval dne 9. března 1275 totéž podání své slovy určitými, že přistupoval ku pokoji uloženému veškerému křesťanstvu sborem lyonským na šest let, a zavázal se po čtyrech létech, jichž potřeboval k náležité přípravě, oddati se osobně se vší svou mocí boji pro zemi Svatou i setrvati v něm tak dlouho jako kterýkoli jiný král křesťanský: po návratu jeho pak papež, uváživ náležitě důkazy, ježto mu podány budou o jeho právě k zemím často dotýkaným, aby vynesl spravedlivý rozsudek mezi ním a nepřáteli jeho, aneb kdyby jemu v té výpravě zahynouti bylo, aby dal požíti té spravedlivosti jeho potomkům. Ve druhém pak téhož dne daném psaní stěžoval sobě trpce na celé Rudolfovo s ním nakládaní. „Když já,“ tak psal, „podvolil se pod nález soudce od Vaší Svatosti delegovaného, a on (Rudolf) k témuž vyzván byl, dopustil se na sněmě říšském v Normberce nejnenávistnějších skutků proti mně, sahaje na čest mou i na panování mé pode tvárností práva způsobem nejbezprávnějším. Nebo kterak smí on ve při své vlastní býti pospolu i žalobcem i soudcem? Aneb kterak může ustanoviti místo sebe soudce, který ještě strannějším jest nežli on, jako falckrabě Ludvík, purkrabě normberský a někteří jiní, jichžto návodem zamýšlí mi ubližovati ve právu k zemím, ježto držím spravedlivě?“[63] Prosil tedy, aby papež pokáral jej za to a bránil jemu za šestiletého pokoje od sboru předepsaného podnikati něco nepřátelského proti Čechám. Ne ze strachu před mocí Rudolfovou že za to žádá, neb s pomocí boží že bude uměti ubrániti se jí, ale jen za příčinou země Svaté, aby uložená krizová výprava neměla překážky.[64]

Buďto tedy nezáleželo papeži dosti opravdově na urovnání a uklizení sporu mezi králi, aneb Rudolf a knížata již nechtěli jeho prostředkování v záležitosti té: Řehoř X. od té doby neodpovídal k žádostem Otakarovým jinak, leda napomínaním, aby hleděl v pokoji smířiti se s Rudolfem; to jest (an Rudolf o jinakém smíření věděti nechtěl), aby prostě odřekl se nabytých práv svých, čili jak se vyjádřil jeden z jeho protivníků, aby všecky ty krásné země „pouze ze strachu poslal jemu do Šváb“. Že vůbec Svatý otec stal se byl již rozhodným přívržencem a straníkem Rudolfovým,[65] viděti bylo ve všech krocích, kteréž činil v jeho prospěch u králů Francie, Kastilie a Sicílie, ve podniknutí cesty z Lyonu do Beaucaire, aby krále Alfonsa sklonil k odřeknutí se titulu království římského, v napomínaní, aby Rudolf nedal viděti chudoby své, v posílaní peněz, kterými ho zakládal, ajv. Dvakrát, v měsíci únoru a máji 1275, jal se ho až i vystříhati před ouklady prý krále českého a jeho straníků v Itálii, naléhaje na rychlé tam poslání vojska, aby prý konečně celá Lombardie nepřidala se k Otakarovi.[66] A když ještě i 2. máje 1275 psal českému králi, že chce sice ještě zprostředkovati pokoj mezi ním a králem římským, i že doufá také, že tento podvolí se takovému prostředku a vyplní jeho žádost, ku konci ale doložil, že zákonů říšských měniti nemůže ani nechce, ba ani brániti Rudolfovi, aby požadoval pro říši, co jejího jest: není se čemu diviti, že Otakar, bolest maje i ze skutků a řečí takových, i z událostí nových na sněmu říšském v Augšpurce, přerušil konečně všecko s kurií římskou sobě dopisování, odvolávaje se veřejnou protestací od papeže, patrně prý stranného, ke všeobecnému koncilium.[67]

Sněm ten říšský, uložený do Augšpurka ke dni 15. máje 1275, obeslali konečně i král Otakar i Jindřich, vévoda bavorský. Kurfirstové ale z většího počtu nedostavili se osobně, ana jim tuším opatrnost radila neoučastniti se křivých nálezů a zejmena klatby říšské, ježto tam nad oběma těmi panovníky vynesena býti měla; přítomni byli jen falckrabě Ludvík, tři biskupové, Filip, zrádný vévoda korutanský, Menhart, hrabě tyrolský, Fridrich, purkrabě norimberský, Jindřich Burgauský, markrabě, a několik méně vážných hrabat i pánů. Tito všichni soudem nepřímým sice, ale dosti nestoudným nerozmýšleli se odpírati Otakarovi až i právo kurfirstské v říši a král Rudolf neostýchal se schvalovati nálezu jejich.[68] Mluvčím Otakarovým na sněmě tomto byl Bernhard, biskup sekovský; ten popíraje vůbec, že by jak zvolení Rudolfa na království římské, tak i vše, cokoli dotud od knížat proti Otakarovi předsebráno bylo, stalo se bylo po právu, sporu o zemích králem jeho nově nabytých ani se tuším nedotýkal. Když ale posluchači jeho byli právě nejvášnivější Otakarovi nepřátelé, stalo se během přirozeným, že výmluvnost jeho v řeči latinské, které mnozí ani nerozuměli, nejen nic neprospěla, nýbrž i podráždila knížata co soudce. Král Otakar i vévoda Jindřich dáni od nich jednohlasným výrokem do klatby říšské, k jejímuž provedení vyzvány všecky síly národu německého.

Tak tedy válka již dávno podtají zamýšlená i připravovaná prohlášena jest nyní veřejně. Hlavní strůjce, ba původce všech obmyslů těch Fridrich, purkrabě normberský, poslán jest co hlasatel říše římské ku králi Otakarovi, aby mu oznámil, že co vasal neposlušný soudem knížat říšských odsouzen byl všech svých důstojenství, práv a držav v říši, následovně i dědičného Českého království a Markrabství moravského, a že vynesena jest naň říšská klatba. Dle práva v říši platného, že bylo mu nyní hleděti, aby za rok a den prostředky náležitými vybavil se z klatby, neměl-li dalším neposlušenstvím propadnouti také hrdlo, čest i každý majetek svůj.[69] Že po takové řeči Otakar, věda, co vše se stalo i co ještě nastávalo, propustil ouhlavního tohoto nepřítele bez urážky a beze škody od sebe, bylo jistě nemalým důkazem jeho mírnosti a úcty ku právu mezinárodnímu.

V nebezpečí, hrozícím jemu a jeho říši, král ten nezůstal ovšem nečinným. Maje dostatečnou zprávu o piklech v Rakousích, ve Štyrsku a v Korutansku, zvláště od arcibiskupa salcburského po svém návratu ze sboru lyonského proti němu hojně strojených, obrátil především tam svou pozornost, kudy by kroky rozhodnými, přísností i vlídností, sliby i hrozbami, odměnami i pokutami zastrašil zlé, přivinul k sobě váhavé a utvrdil věrné u věrnosti jejich. Král Rudolf měl tam již od podzimku roku 1274, ač ne-li již dříve, přívržence sobě oddané, ježto podávali se k jeho službě se zámky svými. Jen jediný Bernhard, biskup sekovský, jevil ještě stálou a horlivou oddanost ku králi českému. V měsíci prosinci 1274 zabral se Otakar osobně do Rakous a dal i Štyrákům nového zemského správce Milotu z Dědic; zámkové zpronevěřilců zdobýváni, majitelé jejich museli zastavovati dítky své co rukojmě a náčelníci jak panstva, tak i duchovenstva přísahali opět králi věrnost. Arcibiskupa samého ušetřil Otakar, v naději ovšem klamné, že ho sobě ještě nakloní. V únoru 1275 pozval ho k osobní schůzce do Rakous. Od poddaných svých snažně prošen byv, pro uvarování škod jejich i svých podvolil se arcibiskup, ale psal spolu Rudolfovi, že jemu nikoli se nezpronevěří. Teprv po schůzce, poznav urputnost jeho, kázal Otakar nakládati s ním jakožto s nepřítelem.[70] Milota z Dědic obořiv se na statky salcburské, dobyl Friesachu, zbořil několikero pevností a ohněm i plenem nadělal arcibiskupovi škody až do 40 000 hřiven. Toť ovšem zastrašilo náležitě všecky v těch zemích zpronevěřilce a odbojníky: všichni vrátivše se ku poslušenství, tvářili se jeden přes druhého co věrně oddaní, až se zdálo, že tam král český neměl více nepřítele; arcibiskup naříkal hořce (roku 1276), že opuštěn jsa od svých ode všech, neměl již nežli smrt očekávati za věrnost svou. Ale úspěchy takové neudály se nežli naoko; nepřátelé nezměnivše oumyslů svých, hleděli byli jen získati času, aby později vzpouru svou tím lépe provésti mohli.

Do připravujícího se takto boje osudného mělo chování se uherského dvoru královského padati váhou velice důležitou. Jakož již vyložili jsme, dal sobě Otakar již od roku 1273 nemálo záležeti, aby sklonil ho ke své straně, a také Jindřich, vévoda bavorský, přičiňoval se tam ve prospěch spojence svého. Ale v Uhřích za nezletilosti krále Ladislava Kumána nepanovala leč bezuzdná zvůle mocných milostníků, ježto i oba mladé králevice, Ladislava i Ondřeje, pudili k záštím a ku půtkám proti sobě. Často dotčený Joachim Pektari stal se tam králi Rudolfovi mocnou podporou a zjednal tomuto i vrch na dvoře uherském, takže konečně oba králevicové bratří přijali Rudolfa za otce, jenž pak i zasnoubil mladšímu Ondřejova jednu ze dcer svých. A jakým úsilím stál Rudolf o nabytí přízně mezi Uhry, vyjevuje se také z toho skutku, že předním magnátům uherským sám nabízel důstojenství a tituly v říši římské.

Mezi spojenci Otakarovými zdál se Jindřich, vévoda bavorský, býti nad jiné věrnějším a stálejším. I jeho stihla byla říšská klatba: ale ku provedení jejímu neměl Rudolf ani oumyslů. Ba usilováno všemožně, zvláště skrze arcibiskupa salcburského, aby cesta k návratu nebyla mu ničím založena, nýbrž aby s bratrem falckrabím i s králem Rudolfem se zase smířiv, odstoupil od Otakara. Nástrahám i vnadám takovým odolával vévoda dosti statečně až do polovice roku 1276: potom ale, když nastalo nebezpečí největší, přestoupil i on k Rudolfovi, holdoval jemu a přijal léna od něho, an Rudolf sliboval dceru svou Kateřinu Otovi, synovi jeho, za manželku a s ní zapsal jemu také u věně Horní Rakousy co zástavu říšskou.[71] Tak opuštěn Otakar zrádně a domnělý přítel proměnil se mu v nebezpečného nepřítele; i již tou dobou arcibiskup salcburský, hlavní těch pletich strůjce, zaplesal nad neodvratným prý Otakarovým pádem.[72] Starší přátelé a spojenci, Jindřich Jasný, markrabě mišenský, se syny svými a Otakarův synovec markrabě braniborský Ota, otci svému již 1267 zemřelému velmi nepodobný, zachovali se aspoň neutrálně, aby ani proti říši, ani proti dávnému příteli svému válčiti nemuseli; Ota konečně přibyl také do ležení Otakarova, však tuším jen osobně, bez pomoci branné. Jen někteří slezští knížata podvolili se také lidem branným pomáhati králi českému a v Lombardii celá jedna strana mínila chopiti se zbraně v jeho prospěch, jakmile by zavítalo k němu štěstí válečné.

Rudolf zamýšlel byl současným outokem ze všelikých stran rozděliti a zemdlíti moc Otakarovu. Sám on chtěl s falckrabím Ludvíkem hlavní vojsko vésti od Rejna přes Normberk a Cheb do Čech a táhnouti ku Praze; proto poručil purkrabi normberskému zmocniti se napřed pomezních zámků a průsmyků českých. Tyrolský hrabě Menhart měl dobývati Korutan, Krajinska i Štyrska. Rudolfův syn Albrecht měl ze Salcburska ve spojení s arcibiskupem táhnouti přímo do Rakous.[73] Ladislav Kumán slíbil vpadnouti s vojskem uherským do Dolejších Rakous a lehkou jízdou zabíhati přes Moravu až do Čech. Ku konci měsíce srpna byl Rudolf v Normberce a kázal vojsku svému blížiti se k Čechám: najednou ale, když získány mu byly Bavory, obrátil pochod svůj ze Frank i z Hořejší Falce k Dunaji a objevil se dne 15. září již v ležení na řece Jizeře, odkudž přes Pasovsko vniknul 24. září až do Rakous.

Strategickou tou změnou Otakar byl cele oklamán a zmaten. Očekávaje hlavní na sebe outok v Čechách, rozestavil byl vojsko své na výšinách u Teplé, odkudž ovšem obě přední brány země české, jak u Chebu, tak i u Domažlic, dobře byl by chrániti mohl. Hlavní však otvor a vchod do říše své, pořičí dunajské, spoléhaje se na věrnou pomoc bavorského svého spojence, nechal byl téměř bez obrany, jen hrazená místa posádkami opatřiv. Rudolf vstoupil tedy s valným vojskem svým bez odporu do Rakous, maje při sobě veliký počet duchovních i světských knížat říšských (a mezi nimi opět i Filipa Korutanského); dobývaní pak Welsu, Lince a Štýr ponechal za oukol tomu, který je byl proti němu hájiti měl, Jindřichovi Bavorskému. V jižných také krajinách tyrolský hrabě Menhart nepotkal se tuším s nižádnými nesnázemi. Nejmocnější páni štyrští a korutanští, hrabata Oldřich z Heunburka i Jindřich ze Pfannenberka, páni Wulfing ze Štubenberka, Harant z Wildonu, Hartneid ze Stacleku, Ota z Lichtenštejna i mnozí jiní, spojivše se ve spolek pro Rudolfa, otevřeli jemu všecky soutěsky v horách i všecky pevnosti v zemi, vyjímaje jediný Hradec Štyrský, v němžto Milota z Dědic dlouho statečně se bránil. Arcibiskup salcburský nejen zprostil byl všecky obyvatele těch měst přísahy věrnosti, kterouž králi svému byli zavázáni, ale hrozil i klatbou církevní všem těm, kdo by v takové věrnosti setrvati chtěli; hojné zástupy dominikánů i minoritů rozbíhaly se do všech krajů, kážíce odboj a povstání pro Rudolfa i pro říši. Proto pevnosti rakouské Enže, Ybbs a Tulna poddaly se tomuto bez odporu, a již dne 17. října zjevily se přední voje Rudolfovy na rovinách před Vídní, kteréžto město, zůstavši králi českému věrno, nazejtří nepřátelsky obehnáno bylo.

Dověděv se Otakar o změně pochodu Rudolfova, kázal i on vojsku svému opustiti stanoviska svá u Teplé v Čechách a nastoupiti obtížnou cestu do Rakous lesnatými pahořinami krajů Plzenského, Prachenského i Bechynského. Byloť již nemožné k ochraně Vídně předstihnouti vojsko německé a zabrániti, aby s vojskem uherským se nespojilo; protož poručil lidem svým položiti se táborem u Drozdovic na Dyjí, odkudž dle potřeby jak Moravy chrániti, tak i na nepřátely v Rakousích dorážeti mohli.

Hlavní město Vídeň bylo v Rakousích to jediné, co přičiněním purkmistra svého Rüdigera Paltrama zachovavši věrnost králi svému, podniklo proň i obtíže obležení dlouhého a těžkého. Bylť ovšem Otakar již dávno stal se městu tomu a obyvatelům jeho zvláštním laskavcem i dobrodincem; a ještě za posledního léta, kdežto trojím požárem stíženo byvši krutěji nežli kdy, z větší částky bylo popelem lehlo, král byl je jako znova založiti usiloval, osvobodiv je na pět let ode všech daní a cel, propůjčil každé živnosti a každému obchodu plnou svobodu, daroval lesem ku potřebě měšťanů a sám také nákladem svým podnikal veliké v něm stavby.[74] Vděční za to Vídeňáci odolávali co nejstatněji všem outokům obkličujícího město jejich vojska říšského. Na ně a na hrad Klosterneuburk, silně opevněný, spoléhal se Otakar nejvíce, že odporem svým zadrží a unaví nepřátely, až by z jedné strany jeho příchodem, z druhé nedostatkem potravy, jenž co den u nich více cítiti se dával, donuceni byli odtáhnouti zase. Severní Podunají bylo ještě celé v moci Otakarově; při všech ztrátách, jež utrpěl byl nevěrou a zradou, mohlť ještě vždy nadíti se, že provede válku jestli ne s prospěchem, aspoň se ctí, — až konečně dvě nenadálé příhody připravily jej o všecky naděje.

Byltě vypravil olomuckého biskupa Bruna, svého předního radu a vojevůdce, do Klosterneuburka s válečnými houfy, aby tam činili přípravy ku převezení vojska českého přes Dunaj. Biskup ale vrátil se ku králi s předními měšťany toho města, obranu jeho poničiv posádce, která válečnou chytrostí falckrabě Ludvíka oklamati a přikvačiti se dala, takže i předůležité to město pro Čechy ztraceno bylo. Král Rudolf nabyl tam zásob všelikého druhu velikou hojnost, postačivší k udržení celého vojska jeho v poli na deset dní. Také Vídeň tou ztrátou octla se u větším nebezpečí.

Avšak poslední a nejtěžší pohroma, ježto rozhodla o konečném Otakarově oupadku a zničila jeho moc i slávu, přišla jemu z Čech samých. Právě když tu nastala byla svrchovaná potřeba proti spojeným v jednotu všem nepřátelům jmena českého povztýčiti a seřaditi se v jednu nerozbornou sílu, dva nejmocnější panští rodové, páni z Oseka čili z Riesenburka i celé hojné plémě Vítkovců,[75] zejmena páni z Rosenberka, z Krumlova, ze Hradce, z Třeboně, z Nových Hradů, z Lomnice, z Přibenic a z Pelhřimova, pod proslulým té doby rodu toho starostou čili vladařem Závišem z Rosenberka,[76] vedle nich pak ještě několikero šlechticů českých, jichžto jmena i hanbu již kryje nepaměť, — pozdvihli zbraní svých proti králi a vlasti, přidali se k Rudolfovi, a javše se pleniti zemi, odbojem neméně nešlechetným nežli záhubným způsobili nepřátelům diversí velmi oučinnou.

Takto ze všech stran sklíčen byv zradou nejšerednější, poddal se Otakar konečně osudu svému; byloť by nemoudré obětovati nepřátelům nejméně pětkrát silnějším ty nemnohé, kteří zůstali mu byli věrni, — ano vojsko jeho nepočítalo již než asi 20 000 lidí branných. Požádav za příměří, nařídil biskupu Brunovi dáti se do vyjednávaní pokoje.

V ležení u Vídně dne 21. listopadu čtyři plnomocníci, Berchtold, biskup bamberský, a falckrabě Ludvík ze strany Rudolfovy, Bruno, biskup olomucký, a Ota, markrabě braniborský, ze strany Otakarovy, umluvili se o následujících článcích míru: 1. Všecky nad králem Otakarem a jeho říší vynešené klatby a odsudky, světské i duchovní, buďte zrušeny. 2. Mezi oběma králi, římským i českým, budiž napotom pokoj, jednota i mír ouplný, do něhož pojímají se i všickni jejich poddaní a služebníci; statky těmto válkou odjaté buďte navráceny z obou stran. 3. Král Otakar odříká se naprosto všeho panství a všeho práva v Rakousích, ve Štyrsku, v Korutanech, Krajině, slovenském Krajišti, ve Chbě a v Pordenone, i nepotáhne se více k žádným statkům obyvatelstva těchto zemí. 4. Zástavy a vězňové jatí z obou stran i rukojmě jejich propuštěni buďte na svobodu. 5. Římský král Rudolf králi Otakarovi a dědicům jeho propůjčí Království české, Markrabství moravské, a cokoli předkové jeho požívali v říši, za léno. 6. Pro upevnění pokoje a pro navrácení přátelských poměrů zasnoubí se syn krále Rudolfův se dcerou krále Otakarovou; za věno dcery své odstoupí král český, cokoli v zemích rakouských měl majetku aneb léna vlastního, a to říši počítáno bude za 40 000 hřiven stříbra. 7. Krále Otakarův syn zasnoubí se s dcerou krále Rudolfovou, a co věno její ponechá se koruně české v zástavě v ceně 40 000 hřiven stříbra část Rakous ležící na severní straně Dunaje, s výminkou měst Kremže a Steinu. 8. Král Rudolf přijme na milost město Vídeň s jeho purkmistrem Paltramem a radním sekretářem Kunratem; klatby na ně vydané budou odvolány a výsady městské všecky potvrzeny. 9. Farář vídeňský M. Oldřich a všickni v odstoupených zemích pod patronátem krále Otakara ustanovení kněží a církevní důstojníci podrží beneficia svá, i nebude jim v nich ubližováno. 10. Do míru toho pojímá se i král uherský; vše, čeho Čechové a Uhři proti sobě navzájem dobyli, budiž navráceno a staré hranice obou říší buďtež obnoveny. K zápisu tohoto míru přivěsil pečeť svou vedle čtyr plnomocníků také Jindřich, lankrabě hesský, tuším co vrchní rozdílce; co svědkové uvedeni v něm arcibiskupové mohucký a salcburský, a vedle nich šestero biskupů.[77]

Ve dnech následujících sešli se oba panovníci s nepatrným komonstvem na jednom z ostrovů dunajských k osobním umluvám.[78] Jaké bylo po tak ohromné proměně první jejich se vítaní a obcování, o tom není žádné paměti: výtečná však jich obou duchovní povaha ručí za to, že nepřihodilo se nic nepřiměřeného vyššímu jejich důstojenství. Zde teprv zdá se, že stalo se poněkud dorozumění o dítkách, které navzájem zasnoubeny býti měly: zejmena že králevic německý Hartmann měl pojmouti českou kněžnu Kunhutu, kteráž ovšem dříve již jinam zasnoubena byla. Avšak která z šesti dcer Rudolfových měla by se státi chotí jediného českého králevice Václava, neustanoveno ještě ani tenkráte.

Dne 26. listopadu král Otakar ubíral se ve skvělém komonstvu jako jindy, ale ve trudném rozmyslu do ležení Rudolfova u Vídně, aby co vasal svaté římské říše dostál povinnosti své. Před očima všech knížat říšských i svých nejhorších nepřátel sklonil koleno své před sedícím na trůně Rudolfem, složil přísahu věrnosti a přijal z rukou vrchního pána svého slavné obdaření starověkým dědictvím svým, Královstvím českým i Markrabstvím moravským, co lénem říše římské.[79] Potom potvrdiv společným zápisem s Rudolfem všecky články míru dne 21. uzavřeného a kázav odevříti jemu brány města vídeňského, vrátil se bez odkladu do své vlasti.

Tak tedy nepozůstalo králi českému ze všech rozlehlých držav, jichžto byl nabyl, nic více nežli dosti nejistý roční důchod 4000 hřiven stříbra ze severní částky země rakouské. Zaplésaliť všichni jeho nepřátelé a dávali mu znáti radost svou způsoby všelikými. On ale zachovával ve všech těch velikých pohromách mysl kupodivu klidnou i odhodlanou. Manželce své, která po ztrátě tolikera krásných zemí nedala se utěšiti, psal v tato slova: „Milované choti své Kunhutě, královně české, Otakar král přeje pozdravení a mysl stálou v neštěstí! Když vinou snad naší událo se, že přišli jsme o země válečným úsilím a nemalou obětí krve nabyté, potřebí nám neoddávati se zármutku, ale odmítajíc ženské nářky, tak rovnou myslí nésti rány osudů, aby viděti bylo, že velebnost královská nedala se pokořiti, a nepřátelé aby neplésali nad škodou nám způsobenou. Moudrá opatrnost a nezvratná síla ducha jsou podpory trůnu, jichžto nikdy vzdáti se nesluší. Mýlíť se velice, kdokoli příkrost osudů pláčem a naříkaním zmírniti se snaží: moudrý pohrdá nehodami a staví se jim mužně na odpor.“[80]

Nedlouho po uzavření míru nastala nová nedorozumění a nové neshody mezi králi. Příčiny jejich a Otakarovo celé v nich se chování objasňuje nejlépe psaní, kteréž dal Rudolfovi asi v polovici měsíce prosince. „Když jsem nedávno posledníkráte byl u Vaší Velebnosti, byli jsme i Vy i já tolikerými starostmi, zvláště rozpouštěním obou našich vojsk, zaměstnáni, že jsem zapomenul vyložili Vám nejednu věc potřebnou. Utíkám se nyní k tomuto psaní, abych to nahradil. I oznamuji Jasnosti Vaší, že ačkoli město Cheb bylo věnem nebožky matky mé, kázal jsem je nicméně odstoupiti Vám, abych slibu svému dostál bez ouhony; i naději se do Vaší dobroty, že zachováte se ke mně laskavěji, nežli domnívají se nepřátelé moji, ježto nedávají mi do milosti Vaší čáky upřímné. A netoliko co do města Chebu věřím ve Vaši laskavost, ale spoléhám se i na to, že nedáte ublížiti právu mému ke hradům a tvrzem, kterých jsem ve krajině chebské koupí nabyl. Však Vaše jednání směřuje k tomu, aby každý požíval svého práva, jakož jest to královská povinnost. A jakož osvědčil jsem se již ve předešlém psaní, opakuji a ujišťuji opět, že splním vše ouplně a stále, cokoli jsem slíbil, aby slovo mé bylo bez poroku. Neboť města, která jsem držel, kázal jsem Vám již odevzdati všecka bez odkladu; zbývajíť jen ještě Cheb a Haimburk. Nepochybovalť jsem nikoli, že i Vy dostojíte slibu svému náležitě, dadouce odčiniti vše, cokoli po uzavření míru od nás obou schváleného bezprávně předsevzato a spácháno jest. Očekávám, že kážete mi navrátiti co nejdříve hrady Pernek a Wikhartschlag, které po zjednání pokoje lidem mým nepřátelsky odjaty jsou. Násilím ovšem nemělo se nám hradů těch odjímati: má-li kdo k nim právo, ať je provede u soudu. Doufám také, že obdržím dostiučinění za plen, který stal se v Moravě po stvrzení míru; neboť mám-li vyznati pravdu, musím říci, že maje o něm výstrahu a vojsko své ještě pohromadě, snadno byl bych mohl ubrániti se plenu toho a odehnati lupiče; ale spoléhaje se na opravu Vaši, chtěl jsem raději jako chudina násilí trpěti nežli mocí jemu odpírati, aby se nezdálo, že by výminky míru z mé strany v něčem rušeny byly. Jeden článek uzavřeného míru není zachován a týká se mého kancléře Oldřicha, o kterémž výslovně stojí v zápisu, že má v držení fary vídeňské ponechán býti, ana jest mu odjata. Proto žádám, aby mu byla navrácena; bude-li pak potom biskup pasovský odpor klásti, ať provede právo své před soudcem. Připomenouti také musím, že já již odevzdal jsem Jasnosti Vaší svůj zápis na potvrzení uzavřeného mezi námi míru, ale Vašeho zápisu navzájem učiněného ještě neobdržel jsem. Protož Výsosti Vaší žádám snažně, abyste mi kázal vydati co nejdříve zápis takový, a také druhý, kterýmž potvrzeny mají býti všecky výsady a práva, ježto předkové moji, králové čeští, obdrželi od předků Vašich, králů a císařů římských. Láska Vaše tím ochotněji k tomu svolí, že tu nežádá se nic nového, ale co zavedeno bylo již odedávna. Také dávám Vám věděti, že někteří kupci čeští v Korutanech o všecko své zboží obloupeni jsou: i prosím Vaší královské Milosti, že přičiníte se, aby loupeže takové navráceny byly, a že naříditi ráčíte, aby všickni kupcové z mých zemí a poslové moji ke stolici římské bezpečně a beze škody těmi krajinami procházeti mohli.“ Druhým psaním téhož obsahu požádal Otakar Jindřicha, knížete bavorského, za přímluvu ku králi Rudolfovi, aby mu ve věcech dotčených stalo se dostiučinění.[81]

Ale čím dále tím zřejměji vycházelo najevo, jak nedostatečné a spolu nesplnitelné byly některé články umluv dne 21. listopadu 1276 uzavřených. Otakar neměl více míti práva k Rakousům, a přece měl severní jejich část podržeti v zástavě za jistou sumu peněz. Zástava však taková nemohla do jeho rukou dána býti: tisícero příčin a ohledů bránilo tomu, zvláště pak ti obyvatelé, kteří odbojem proti němu byli se kompromitovali a nyní měli se vrátiti pod jeho moc a vládu. Hrubá surovost věku jevila se zvláště tím, že mnozí přední straníci Rudolfovi, jak šlechtici, tak i preláti, za to majíce, že proti nepříteli přemoženému nic není neslušného, nejen Otakarovy přívržence v zemích svých všelijak týrati se jali, ale i do Čech a do Moravy předsebrali jízdy loupežné, takže Otakarovy stížnosti za příčinou rušení míru neměly konce.[82] Zápisem míru byla sice poddaným a služebníkům obou králů vyhražena práva i pojištěny statky jejich: ale o hojných přeběhlících a zrádcích, zvláště v Čechách a v Moravě, nic nebylo ustanoveno. Také opominuto bylo vytknouti podrobně a určitě, jaká byla Otakarova práva i jaké povinnosti co mana říše římské; ano ukázalo se brzy, že smýšlení o tom na obou stranách bylo rozdílné.

Nastala tedy nutná potřeba nových vyjednávaní, aby předešlé úmluvy tu změněny, tu doplněny byly. Mnohá poselství střídala se sem i tam, až skrze tři plnomocníky krále českého, biskupa Bruna, Smila z Bílkova, purkrabě bítovského, a kancléře Oldřicha, dne 6. máje ve Vídni stal se zápis nové smlouvy,[83] ve kterémž již nebylo řeči ani o zástavě severních Rakous králi českému, ani o zasnoubení králevice Hartmanna s kněžnou Kunhutou, zato ale budoucí choti králevice českého, ještě nejmenované, celé Chebsko pode jmenem věna v 10 000 hřivnách stříbra do zástavy slíbeno bylo. Když Otakar, měv již požadavek právním zápisem stvrzený k 80 000 hřiven stříbra, svolil takto ke snížení jeho na 10 000,[84] nelze neuznati, že obětí nemalou snažil se o zachování pokoje. Ale ještě větší sebezapření viděti bylo u něho v tom, že všem těm šlechticům českým i moravským, ježto zradivše jej a za Rudolfa ve zbrani proti němu se postavivše, rozhodli byli o pádu jeho, ke snažné Rudolfově žádosti udělil ouplnou amnestii. Potom vysloveno v zápisu, vedle jiných méně důležitých nařízení, to určité pravidlo, že hranice mezi Čechami, Moravou a Rakousy měly v té míře obnoveny býti, ve kteréž se nacházely byly někdy pod vévodami Leopoldem a Fridrichem Bojovným.[85] Za důkaz opravdové Otakarovy snažnosti udržeti se naproti Rudolfovi v poměrech mírných a přátelských slouží také psaní, kteréž dal manželce jeho Anně, když brzy potom v měsíci červnu 1277 přišla i s dítkami svými do Vídně. Vítal ji, teše se z příchodu jejího, a prosil, aby lahodnými slovy hleděla získati jemu manžela svého náklonnost; neb on že ochoten byl vše činiti, cokoli by jí a jejímu i jeho pánu milého bylo.[86]

Mezitím ani smlouvou 6. máje nebyly ještě všecky mezi oběma králi ústrky uklizeny. Poměry koruny české k říši německé, aneb jak se pravilo, římské, daly příčinu k novým proti Otakarovi nárokům, a on — povolil opět — tenkráte i více, nežli slušelo. České výsady z roku 1212 stanovily, že králové čeští jen k těm císařským rokům voláni býti mohli, kteříž by rozepsáni byli nablízku, do Normberka, Bamberka neb Meziboru, a povinnost česká k říši, obmezená již dávno na postavení 300 mužů branných k císařově jízdě do Říma, byla zápisem roku 1212 ještě na ten způsob zmírněna, že bylo na vůli necháno vyplatiti se z ní pokaždé 300 hřivnami stříbra; zápis ale nové opět smlouvy ze dne 12. září 1277,[87] k jejímuž uzavření poslán byl do Prahy prvorozenec krále Rudolfův Albrecht, postavil krále české naroveň s jinými knížaty říšskými, zavázal je k nezměřeným robotám pro říši a ubohému Otakarovi propůjčeno v něm jen z milosti, že do jisté lhůty, kterouž biskup olomucký a normberský purkrabě teprv ustanoviti měli,[88] král Rudolf nutiti ho nebude, aby dostavoval se k rokům jeho. Naproti tak podstatným břemenům z nové smlouvy pozbývali váhy všickni článkové, kteří tíži jejich snad mírniti měli: kupříkladu že král Rudolf zavázal se pomáhati králi českému proti všem jeho nepřátelům; že oba králové slibovali udávati sobě navzájem všecky ty, kdož by i dále jednoho proti druhému popouzeti chtěli; že panování v Čechách i v Moravě Otakarovi opět v tom způsobu pojištěno bylo, jak a pokud je provodili byli jeho předkové, a že nově usouzeno i nařízeno bylo neshody a spory, ježto by potom ještě povstati měly, dáti na rozhodnutí 24 předním mužům obou říší, kteří postavili se za rukojmě.[89] Jen ještě o tom článku připomenouti musíme, který zapovídal, aby ani Rudolf služebníků a poddaných Otakarových proti jeho vůli, ani Otakar Rudolfových nepřijímali k sobě a do své ochrany.

Nepochopitelné jest při vychvalované mravní povaze krále Rudolfa, kterak stati se mohlo, že i tyto ústupky, svědčící již téměř o slabosti a malomyslnosti soupeřově, ještě mu nepostačily. Které a jaké byly neshody a nesnáze, ježto mezi oběma králi hned zase vznikly, dovídáme se ze psaní od Otakara daného z Poděbrad dne 31. října 1277 k Rudolfovi, kdežto dí: „Psaní Výsosti Vaší o Vítkovcích a jiných Vašich služebnících obdržel jsem. Že by tito Vaši čeští služebníci, jak pravíte, měli do Vašeho míru býti pojati, o tom já nijaké neměl jsem známosti hned od prvních umluv, které před knížaty stvrzené já skutečně splnil jsem a ještě plniti chci, pokud živ budu, ačkoli ony mně v nejedněch kusích splněny nejsou.[90] Také později, když pro doplnění oněch umluv poslal jsem k Milosti Vaší biskupa olomuckého pana Smila z Bílkova i svého sekretáře Oldřicha, netanulo mně ani na mysli, že by kdo z mých zemanů, zejmena těch, kteří mně ke službě a věrnosti zavázáni jsou a kterýchž veškeren rod od nepaměti předkům mým výhradně poddán býval, měl do umluvy Vaší pod jakýmkoli přikrytím pojímán býti; a učinil-li tak kterýkoli z umluvců jakýmkoli způsobem, pravím s dobrým svědomím, že tím překročil obor plnomocenství svého. Zemanům těm, kteří mně tak nešlechetně se byli zpronevěřili, povolil jsem z milosti jen to, aby požívali příměří a pokoje, pokud věci mezi námi na sporu byvší ještě vyřízeny nebyly. A že to vše pravda jest, poznati můžete z důvodů následujících. Když urozený purkrabě normberský byl u mne v Opavě, mezi milostnými povoleními, kterých bez ujmy práv říšských dožadoval jsem se u Vás skrze něho, stavil jsem tu za přední a nejvíce žádoucí, aby poddaní moji mé říši a mým dědicům ponecháni budouce, nižádným způsobem pod cizí právo staveni nebyli. I přisahal jsem držeti vše, čeho bylo potřebí k zachování přátelských umluv mezi námi, vyhražuje sobě hlasitě a především to, aby lidé moji a země mé s jejich právy zůstali mně cele a bez umenšení. Ovšem pak připověděl jsem, z ohledu na Vás a k Vaší snažné žádosti, že ty, kteří se proti mně jakkoli provinili, přijmu opět na milost a že Vám k vůli žádná o vině jejich zmínka činiti se nebude. Protož ještě Jasnosti Vaší žádám a prosím co nejpokorněji: popřejte mi všeho práva bez porušení, kterého předkové moji požívali nad poddanými svými; nepropůjčujte se ke slyšení nepřátel mých, kteří všemožně podvrátiti usilují postavení mé a dědiců mých. Neboť, jakož jsem řekl, nikdy nesvolil jsem, aby Vítkovci pojati byli do míru Vašeho: stalo-li se jinak, stalo se bez mého vědomí a proti mé vůli. Mám k Vaší Lásce tu důvěru, že starodávných práv mého království raději přimnožiti nežli ujímati ráčíte, zvláště an i já jsem oudem oné říše, která zeslabováním oudů svých nikoli síly nabývati nemůže.“

Z tohoto psaní jeví se patrně, že za příčinou zpronevěřilců českých dály se pokusy, aby králi římskému zjednáno a pojištěno bylo právo jakési vrchnopanské ochrany nad českými poddanými, a tudíž moc i působení ve vnitřních záležitostech zemských; po čemž suverenita koruny české, po tu dobu právně neporušená i nedotknutá, byla by brzy cele za své vzala. Zpozorovav nebezpečí takové Otakar, jakkoli poddajným činil se, k oběti takové nikterak odvážiti se nemohl; nesmělť povoliti, stůj co stůj, aby poddaní jeho, činíce se stranou proti němu, požívali k tomu podpory a ochrany zahraničné, státními smlouvami pojištěné; skutkem jednalo se tu o to, měl-li i napotom ještě býti králem v Čechách. A věru, co tu na něm žádáno, bylo tím nespravedlivější, čím zřejměji odporovalo článku onomu v poslední smlouvě (ze dne 12. září 1277), kterým se Rudolf byl zavázal nepřijímati k sobě a do své ochrany poddané české proti Otakarově vůli. Nicméně Rudolf Otakarovi psaní toto velice bral za zlé: v Haimburce, kdež je obdržel, dal sobě dne 11. listopadu 1277 ode čtyr biskupů dáti pojištění o něm, jako by již ono samo bylo zrušením míru. Tím pak vzaly opět konec všeliké přátelské styky mezi oběma panovníky.[91]

Nelze neviděti, že stály za králem Rudolfem osoby, jichžto pomstychtivost všemi dosavadními Otakarovými obětmi nebyla ještě ukojena i jejichž návodu Rudolf pohříchu volněji se poddával, nežli srovnati se dalo s pravou slávou (ježto všude jen na mravním základě spoléhati může), ba i volněji a více, nežli vlastní jeho prospěchy požadovaly. Neboř jaký zisk mohla přinésti mu ještě nová s Otakarem válka? Spolu ale jasně vůči se staví každému soudci nepředpojatému, jak bezdůvodná i nespravedlivá byla důtka,[92] která téměř všeobecně činila i činí se podnes královně české Kunhutě, jako by ona popouzela byla manžela svého ke zrušení pokoje a ku pokusu o dobytí zase zemí ztracených. Ani znaménka působení a úmyslu takového není u Otakara spatřiti: ba zdá se, že měl jakési tušení osudu svého, od nové války ztrát ještě větších se obávaje. Nebo napomínav té doby jednoho z věrných svých šlechticů, aby u věrnosti setrval i dále, doložil na konci tato památná slova: „Chci, pokud živ budu, starati se o Tvé dobré a sdíleti s Tebou, cokoli budu míti, třebas bych i sešel až na jediný penízek.“[93]

Otakar již octnul se byl v nezbytí. Doháněn jsa od ústupku k ústupku, musilť konečně spatřiti propast před sebou a s odvahou zoufalce nasaditi třebas i života pro dostiučinění svědomí svému a své cti. Přičiňoval se velikou snažností, aby novými aliancemi nabyl větší síly k novému boji; a v tom hověly mu všeliké nové okolnosti. Rakušané mnozí již poznali byli ze zkušenosti, že proměnou vlády nezískali ničeho: hrubé zádavy, jež od vojska rýnského jim bylo snášeti, a velmi těžké daně,[94] jež ukládal panovník nový, učily je porovnávati, co bývalo někdy a co nastalo později, a porovnání takové vypadalo velice ve prospěch Otakarův. Velikomocné Kunringy musel on napomínati sám, aby v horlivosti své k němu chovali se opatrněji; a měšťanstvo vídeňské ukazovalo se králi českému tak oddaným, že Rudolf nucena se viděl vypovědíti někdejšího purkmistra jeho a povýšiti to město (24. června 1278) mezi svobodná říšská města opět, jen aby takovými milostmi je sobě získati mohl. I Jindřich, kníže bavorský, počal byl pochybovati o Rudolfově postoupení jemu Hořejších Rakous, a tulil se k opuštěnému spojenci opět, jenž jeho žízeň po zlatě hojnými dary ukojiti se snažil.[95] Také jiní knížata říšští dali se podobným způsobem vésti k oumyslu, aby v nastávajícím boji zachovali se aspoň nestranně. Jen uherský dvůr setrvával ve svém nepřátelství proti Otakarovi, na blízké jeho příbuzenství ohledu nebera; utrpené porážky a pokoření chovány tam v živé paměti a převládala touha po pomstě.[96] Na získaní pomoci také ode knížat Piastů ve Slezsku a v Polště dal sobě Otakar zvláště záležeti a psaní, kteréž o to k nim dal, jest v nejednom ohledu pamětihodné. Připomínal v něm, kterak mezi všemi národy na světě nebylo nalézti užšího příbuzenství nežli mezi Poláky a Čechy, ježto je spojuje prý nejen bezprostředné sousedství, ale i společný jazyk, společný původ a společná krev, jako by z jedné a téže žíly byli se vyprýštili. Proto také že přirozená byla i měla navzájem býti mezi nimi láska, takže zdar a štěstí jedněch sloužiti mělo druhým k útěše a naopak. On že vždy ve prospěchu jejich kochal se upřímně, a protož že naděje se, že i oni oučastni činiti se budou toho, co zlého jej potkává. Králi římskému Rudolfovi že nebylo dosti odejmouti jemu země jeho, ale že vždy ještě více hledal křivditi jemu a potupně utiskovati ho, takže on odhodlal se konečné postaviti se mu na odpor a požádati také pomoci jejich. „Máte k tomu,“ tak pravil, „mimo nahoře uvedené také jiné důležité příčiny. Nebo kdybychom my, čehož bůh nedej, v nastávajícím boji podlehli, nenasytná Němců lakota sahala by ještě dále, a oni zabažili by se i po Vašich državách. Myť jsme Vám jako nějaké ochranné předhradí, kteréž kdyby jim odolati nemohlo, sami domyslili se můžete, jaké nebezpečí nastalo by Vám a Vašim poddaným, ana všebaživá hrabivost jejich nespokojila by se podrobením naším, ale i statky Vaše pobrala by a ukládala by Vám břemena nesnesitelná. O kolikeré útisky zakoušel by potom přečetný Váš od Němců tak nenáviděný národ! Do jaké kruté poroby upadlo by svobodné Polsko! Jakými neřestmi skličován byl by veškeren lid Váš! Toho věru Vy sami snáze dovtípíte se, nežli nám vyložiti lze“ atd.[97] Nicméně nezdá se, že by Otakar tím jaké mocnější pomoci z Polska byl se dovolal; aspoň počet vojska, které mu slíbeno a posláno, tak málo určiti se dá, jako posila branná, která ho došla ze Branibor, z Míšně a ze Sas.[98]

Ubíraje se do pole dne 27. června, Otakar v Praze loučil se se všemi svými milými a věrnými; duchovenstvo i veškeren lid sprovázeli ho jako ve procesí až za brány městské se srdečným blahopřáním a lkaním;[99] tušiliť, že jim nebude více spatřiti otce a krále milovaného. Táhnulť upřímo do Brna, kamž vojsku svému shromážditi se byl kázal a kdež i pomocné vojsko polské očekávati chtěl. To však meškalo nad očekávaní dlouho. Nicméně byl Otakar dobré mysli, když manželce své — tuším jen aby ji potěšil — dával z Brna věděti, že hodlal hnouti se odtud dne 15. července s celým vojskem do Rakous, kdežto Rudolf meškaje neměl prý naděje na brzkou pomoc; a poněvadž byla čáka, že města rakouská, jakmile Otakar k nim přibude, k němu se přidají, dělal si naději, že zvítězí konečně nade všemi svými nepřáteli.[100] Na hranice rakouské doraziv s vojskem svým dne 25. července, jal se dobývati Drozdovic po 16 dní, jichžto hájil proti němu Štěpán z Meissova.[101] Ale mezitím povstav nový strašný nepřítel proti ubohému králi, mocí nevidomou jal se dusiti a hatiti vše, cokoli v jeho prospěch připravovalo se. Papež Mikuláš III. vynesl byl klatbu na všecky protivníky krále Rudolfa vůbec[102] a salcburský arcibiskup jakož i jiní biskupové v těchto zemích uměli postarati se o to, aby klatba taková, pokud Otakara se týkala, lidu jejich vesměs nezůstala neznáma; zdá se, že i biskup Bruno, potud ve štěstí i v neštěstí vždy věrný, dal se odstrašiti, že netáhnul osobně do pole. Ještě v polovici měsíce srpna česká moc zbrojná nebyla dosti hojně pohromadě; Otakarovo vojsko nepočítalo než asi 26 000 mužů branných a mezi nimi mnoho chudiny necvičené i chatrné.[103] Jak ohromný to rozdíl proti někdejším jeho výpravám! Přece však i s těmi nemnohými vtrhnuv do Rakous, táhl od Drozdovic pořičím Moravy až ku pomníku svého někdy nejslavnějšího vítězství, městu Marcheku. Přepraviti se přes Dunaj a obořiti se tam na nepřátely s mocí tak skrovnou byl by byl skutek odvahy nedomyslné a přívažčivé, ana moc branná od krále uherského do pole přivedená byla sama dvojnásob větší nežli veškera moc jeho. Již dne 14. srpna spojilo se bylo vojsko uherské s německým a počalo hned přepravovati se přes Dunaj; ono u Prešpurka, toto u Haimburka. Při jejich nad naději náhlém blížení se couval Otakar pomalu opět, vždy řeky Moravy se drže, aby aspoň z jedné strany chráněn byl před outokem. Teprv když dne 25. srpna přední voje nepřátelské počaly živě dorážeti naň u Suchých Krut a Nideršpelka, uznav, že nelze bylo vyhnouti se déle bitvě osudné, jal se činiti k ní přípravy pro den zítřejší.

Ačkoli pak běsná nenávist a mstivost, ježto zjevila se v událostech následujících, v ohavnosti bude u každé duše šlechetné, poslouží přece za útěchu to zpozorování, že nešlechetnost taková obmezovala se jen v nevalné stránce lidí potměšilých. Pravilo se, že i nyní vojsko české zrádnými pletichami již napřed protkáno bylo. Hodní mužové ve vojště Rudolfově, ještě pamětliví oněch dobrodiní, jichžto se jim někdy co poddaným Otakarovým bylo dostalo, litujíce srdečně, že padnouti měl tak nešlechetným piklům za oběť, dávali králi českému výstrahy o oukladech strojených mezi táborem jeho a nepřátelským. Sám Vítkovců starosta Záviše z Rosenberka vzpamatovav se, že co vyhnanec ze vlasti ztratil byl vše a nezískal ničeho, dal se pohříchu pozdě na pokání a skrze posla jal se prositi o milost i odpuštění u krále, se zakazováním, že obdrží-li je, poslouží mu věrně a platně hned nazejtří: ale Otakar, osudem svým již uchvácený, zamítnul nabízení jak se zdá upřímné, pravě, že by od nevěrníka nikdy ani vděčnosti ani věrnosti nadíti se nemohl. Aby ale ujistil se náčelníky vojska svého, svolal je k sobě u předvečer bitvy, a postaviv se bezbranný mezi ně: „Obdržel jsem výstrahu,“ dí, „že i mezi vámi nacházejí se ještě zrádci; nemohu tomu věřiti; je-li tu ale kdo, jenž neupřímně o mně smýšlí, předstup a pomsti se na mně hned na tomto místě; lépe bude, umru-li já dnes sám, nežli aby zítra tisícové se mnou stali se obětí zrady.“ Nenašelť se ovšem tak drzý člověk, aby dostál byl vyzvání takovému: všichni přísahali opět, že chtěli nasaditi hrdla i statků za svého krále.[104]

Následujícího dne 26. srpna — byl to pátek, den sv. Rufa,[105] ráno nastal Otakarovi poslední boj o korunu, čest a život. Nelze již udati,[106] kterak rozestavil vojsko své, počítající nyní do 30 000 bojovníků, proti nepřátelům mnohonásob silnějším;[107] někdejšímu hejtmanu země štyrské, nyní nejvyššímu komorníku moravskému panu Milotovi z Dědic svěřeno bylo vedení zadního voje jakožto zálohy. Otakar projížděl řady vojska svého, výtečnou svou výmluvností všem srdce dodávaje, k věrnosti a stálosti napomínaje, těm, kdo udatností vyniknou, znamenité odměny slibuje. Za heslo prohlášeno u vojště „Budějovice, Praha“; u nepřátel volalo se „Řím, Kristus“. Válečný šik český táhl se, jak se zdá, od výšin nad Moravou na západ mezi Suchými Kruty a Nideršpelkem ke Hrubým Sulcům. První outok stal se, jak obyčejně, od kumánských pluků jízdných; brzy nato dorazilo i ostatní uherskoněmecké vojsko a nastala bitva všeobecná. Oba králové drželi se proti sobě v centrum se zástupy vybranými; vedle Otakara bojoval i syn jeho Mikuláš, vévoda opavský. Několik hodin kolotala se bitva sem i tam bez rozhodnutí, čím dále tím hroznější se stávajíc, ana srdnatostí a setrvalostí obě vojska jedno nad druhé vyniknouti se snažila; Čechové, počtem o mnoho slabší, odporem právě hrdinským dle seznání všech pamětníků odráželi outoky nepřátelské a jednou podařilo se jim i proraziti německé centrum. Nade všecky ale vynikal toho dne Otakar sám, jenž na koni svém jakoby lítaje po všech řadách a jsa i vůdcem i bojovníkem pospolu, dělal se všudepřítomným, kdekoli nebezpečí bylo největší, a slovem i příkladem vedl vojíny své ke zmužilému pořád dorážení na nepřátely. Věru, kdyby chrabrost nadlidská a smělé nedbání života neb smrti dostatečny byly ku pojištění vítězství, ono, dle seznání nepřátel samých, bylo by českého krále dnes neminulo.[108] Ale osudové chtěli tomu jinak. Mnoho-li šlechetných věrných a kteří z nich zejmena toho dne pro krále a národ ochotně na smrt se vydali, o tom zamlčují se chudé a stranně paměti doby této;[109] jen o nešlechetnících činí se zmínka, kteří dopustili se i nyní ohavné zrady nad králem i vlastí. Ještě pokud trvala bitva, docházeli vždy noví zástupové bojovníků z Moravy, ježto ke zdaru boje znamenitě byli by přispěti mohli: ale vrátili se zase, nepřátel ani nespatřivše, ana v zadním voji roznášena řeč, že bitva již byla ztracena, jeho pak vůdce Milota z Dědic hanebně dal se na outěk, když právě volán byl, aby vojskem svým záložním rozhodnul osud bitvy.[110] Tuť již poznával Otakar, že nebylo více spásy pro něho: ale na ustoupení ani nepomysliv, s nemnohými, kteří při něm byli zůstali, dotíral vždy ještě na nepřátely, až druhové jeho buďto pozahynuli, aneb jako syn jeho kníže Mikuláš do zajetí upadli, a i kůň jeho pod ním ulehnul. Tu cele umdlený, nevládna již ani smysly svými, přepaden jest od několika surových vojáků, ježto hodivše mu provaz na krk, vlekli ho dále; aby odjali mu drahou přílbici, roztloukli ji na jeho hlavě a strhli s těla jeho celé odění. V tom okamžení přihnav se Berthold Schenk z Emerberka, jeden z náčelníků německého vojska, poznal Otakara, jehož hlava obnažena byla i jenž podával se mu do zajetí. Ale nešlechetník ten, radost maje, že mohl prý pomstíti bratra, někdy Otakarovým kázaním popraveného, a jiní druhové jeho rakouští, ježto mezitím k tomu přihodili se, povalili krále bezbranného k zemi, probodli jej oštípem a dorazili konečně sedmnácti ranami; potom pak rouhali se i mrtvému ještě, pekelné posměchy tropíce i s nahým tělem krále hrdiny, před kterýmž nedávno ještě bázní byli se třásli.[111]

Porážka Čechů byla ouplná; až ke 12 000 mužů zahynulo z jejich strany buďto v bitvě, anebo na outěku, někteří také ve vlnách řeky Moravy;[112] několik tisíců octlo se jich v zajetí a celý tábor český, všecky v něm poklady královské padly za kořist nepřátelům.

Král Rudolf uslyšev, že Otakar byl jat, vydal rychle rozkaz, aby šetřilo se života jeho, a sám pospíšil si k němu: ale bylo již pozdě. S jakým as mysli pohnutím bylo mu spatřiti panovníka, který někdy co do moci a nádhery, co do proslavené moudrosti a chrabrosti, ba co do rytířských ctností vůbec neměl svého rovně, nyní co nahou mrtvolu, ode všech opuštěnou, všeho na světě zbavenou, již jen prachem a vlastni krví potřísněnou! Kázalť ji položiti na vůz a odvézti přes Marchek do Vídně. Tu s velikým zármutkem přijata byvši nejprv u skotských benediktinů, potom u minoritů, balšamována jest a oblečena do roucha brunátného, jež podala byla královna římská Anna; i nechána jest po 30 nedělí na marách, ku podívaní pro lid, aby každý přesvědčiti se mohl o skutečné jeho smrti.[113] Ale nesměly se zaň ani zádušní mše sloužiti, ani pohřební obřady konati, ba ani zvony zvoniti, an prý zemřel byl ve klatbě papežské. Proto také vrahové jeho ponecháni bez trestu.

Jinak ovšem dálo se v Čechách, a zvláště v Praze, kdež o papežově klatbě nevědělo aneb aspoň na ni nedbalo se. Děsná zpráva o králově porážce a smrti rozlítla se zde náhle co hromový blesk a všude, ve královském paláci jako v nejchudších chyžích, rozléhal se žalostný pláč a nářek. Po celé dni zvoněno ze všech téměř sto věží městských všemi zvony a lid nepřestával hrnouti se k oltářům chrámovým, aby pomodlil se k bohu za spasení milovaného panovníka. Nejdojímavější bylo kvílení těch, kteří zaživa nebožtíka nejblíže byli dotýkali se: královny Kunhuty a jejích dítek, i staré abatyše Anežky, sestry někdy krále Václava I., která již bolestnou předtuchou předpovídala byla smrt synovce svého.[114]

Vše to sloužilo za důkaz dostatečný, že národ český vesměs neodpíral byl králi svému oné vděčnosti, lásky a úcty, kteréž vymáhaly výtečné jeho vlastnosti a zasluhovala jeho stálá péče o spravedlivost i o blaho všeobecné.


  1. 71
  2. 72
  3. 73
  4. 74
  5. 75
  6. 76
  7. 77
  8. 78
  9. 79
  10. 80
  11. 81
  12. 82
  13. 83
  14. 84
  15. 85
  16. 86
  17. 87
  18. 88
  19. 89
  20. 90
  21. 91
  22. 92
  23. 93
  24. 94
  25. 95
  26. 96
  27. 97
  28. 98
  29. 99
  30. 100
  31. 101
  32. 102
  33. 103
  34. 104
  35. 105
  36. 106
  37. 107
  38. 108
  39. 109
  40. 110
  41. 111
  42. 112
  43. 113
  44. 114
  45. 115
  46. 116
  47. 117
  48. 118
  49. 119
  50. 120
  51. 121
  52. 122
  53. 123
  54. 124
  55. 125
  56. 126
  57. 127
  58. 128
  59. 129
  60. 130
  61. 131
  62. 132
  63. 133
  64. 134
  65. 135
  66. 136
  67. 137
  68. 138
  69. 139
  70. 140
  71. 141
  72. 142
  73. 143
  74. 144
  75. 145
  76. 146
  77. 147
  78. 148
  79. 149
  80. 150
  81. 151
  82. 152
  83. 153
  84. 154
  85. 155
  86. 156
  87. 157
  88. 158
  89. 159
  90. 160
  91. 161
  92. 162
  93. 163
  94. 164
  95. 165
  96. 166
  97. 167
  98. 168
  99. 169
  100. 170
  101. 171
  102. 172
  103. 173
  104. 174
  105. 375
  106. 176
  107. 177
  108. 178
  109. 179
  110. 180
  111. 181
  112. 182
  113. 183
  114. 184