Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Krále Přemysla Otakara II. moc rostoucí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Krále Přemysla Otakara II. moc rostoucí
Podtitulek: (Rok 1253—1269)
Autor: František Palacký
Zdroj: PALACKÝ, František. Dějiny národu českého II. Praha : Odeon, 1968. s. 11–42.
Licence: PD old 70

Králova osobnost. Proměna ústavy české. Nejvyšší ouřady zemské v Praze, desky zemské, popravce v krajích. Založení svobodného stavu městského. Němečtí přistěhovalci a právo německé v Čechách. Vyvažování zástav královských. Pokoj s Uhry. Křižácká výprava proti Prusům. Volby na království římské. Půtky o arcibiskupství salcburské. Nové války s Bavory a Uhry. Veliké vítězství na poli Moravském. Nabytí Štyrska. Královny Markéta i Kunhuta. Korunování v Praze. Slavnost na říčce Fiše. Vévoda Jindřich Bavorský a Konradin Štaufovec. Uvázání se v Korutany a Krajinsko.

Přistupujíce k vypravování dějin českých za 25letého kralování Přemysla Otakara II. (1253—1278), nemůžeme nepoznamenati napřed, kterak úloha i dílo naše dobou touto nabývají netoliko větší důležitosti a zajímavosti, ale i zdárnější povahy. Jakož stát český, rozšiřuje znamenitě hranice a více než zdvojnásobuje moc svou vnitř i vně, a jakož on, působíc rozhodně ve sporných otázkách věku svého, stává se aspoň na čas jednou z předních mocností v Evropě, tak i historie jeho povznáší se nad meze a způsoby dějin krajinných, zrak její vniká do širších oborů, slova její nabývají váhy a i sama ta děsná katastrofa, která jí hrozí v pozadí, dodává zjevům jejím vnady, budíc pocity, ježto vznikají v každé jemné duši při blížících se pohromách, při názoru zřícené velikosti a slávy. A jakož zvyšuje se oučel,tak množí se i prostředky její. Kronikáři sice, kteří svědčí o událostech ze vlastního přezvědu, jsou vždy ještě velice chudí: ale množíce se počtem, poskytují pilnému zkoumateli možnost, porovnávaním svědectví jejich dopíditi se pravdy více a více. A poklady souvěkých listin i dopisů objevují se nezadlouho v takové hojnosti, že již nesnadno bude zmocniti se dokonale a všestranně veškeré v nich uložené látky historické.

Král Přemysl Otakar II. byl v řadě netoliko Přemyslovců, ale i panovníků českých vůbec osoba bez odporu vysoce vynikající. Příroda obdařila jej byla dary vzácnými: nepřátelé sami svědčili, že byl postavy ušlechtilé, nepříliš vysoký, tváře hnědé, srdnatý a moudrý, i nad obyčej věku svého výmluvný.[1] Poněvadž duch jeho bral se směrem zvláštním a svérodým, jest nám tím více litovati, že o mládí a vychování jeho nezachovalo se zpráv nižádných; to jediné, co víme, jest, že s otcem svým králem Václavem I. nebýval vždy v dobré vůli, a to vinou více otcovou nežli vlastní. Pozorujíce, že i samé učenosti, ovšem dle povahy svého věku, nebyl prázden, nemůžeme ubrániti se domyslu, že co druhorozený syn ustanoven byl zpočátku bezděky ke stavu duchovnímu a vychováván v Praze ve společnosti snad sestřence svého Filipa Korutanského, jenž ačkoli tuším ještě méně se hodil k duchovenství, již roku 1240 co mladík jmenován byl proboštem vyšehradským a brzy potom (1247) povýšen na salcburské arcibiskupství. Aspoň známá mnoholetá přízeň Otakarova k němu oprávňuje k domnění takovému.[2] Časná smrt staršího bratra Vladislava (1247) uvolnila bezpochyby Otakarově ctižádosti a jeho úmyslům světským, ano pochybovati nelze, že záhy bažil po moci a vládě, aby zjednati mohl průchod opravovacím myšlenkám svým.

Přemysl Otakar II. stal se v celé řadě dávných panovníků českých předním politickým reformátorem, aneb aspoň ouhlavním proměnitelem právních poměrů národu českého. Za jeho panování nastala v dějinách českých nová doba, ve kteréž odvěcí řádové slovanští v zemi postoupili konečně místa německým řádům feudálním. Změna taková byla sice připravovala se již od počátku 13. století; zápas politického živlu slovanského s římským a německým počal byl již za děda králova Přemysla Otakara I., kdežto privilegováním stavu duchovního zakořenily se ponejprv rozdíly stavovské v národu, ana hierarchie římská, pomocí papeže samého, podnikla byla první boj zjevný proti staroslovanské zásadě rovnosti všech před zákonem. Známými oblibami krále Václava I. německé řády a obyčeje nabývaly, jakož již vyložili jsme, také čím dále tím více platnosti. Avšak teprv dlouhým a důrazným usilováním Přemysla Otakara II. co odchovance osvěty věku svého odjat vládě zemské v Čechách ráz její staroslovanský a zásady světa západního, zvláště pak práva římského i německého, vštípeny byvše do ní, daly jí tvárnost novou. Že pak to událo se ne maně, ale z rozmyslné vůle královy, dosvědčuje starý letopisec, podnes ještě málo a teprv odnedávna poněkud známý,[3] an dí, že král Otakar, uchýliv se léta 1272 po celý čas postní na kterýsi hrádek, „jal se znova ukládati a tvrditi práva království svého, vybíraje (prý) z práv magdeburských a jiných zemí, co jemu a jeho věrným zdálo se býti lepšího a potřebného, rušíc (domácí) práva špatná i neužitečná, obyčeje pak zlé proměňujíc v lepší: což ale páni čeští nelibě nesli“.[4] Dle těch slov dalo by se souditi, že již Otakar II. zamýšlel, jako po něm syn jeho král Václav II. a císař Karel IV., obdařiti Čechy novým zákoníkem čili novou knihou práv a zřízení zemských a že oumysl jeho také jen odporem stavů českých zmařen byl. Chtěl-li on tou cestou dědičné své země slovanské připodobniti více k nově nabytým německým, aneb zdali vůbec jen duch nauky západní, ve kterémž byl odchován, vodil jej tímto směrem, těžko jest nyní rozhodnouti. Ovšem zapírati nelze, že zlepšiti se snažil jak občanský, tak i mravní stav svých poddaných, aniž tím tajiti se sluší, že byla toho skutečná potřeba. Není zajisté pochyby, že časy předešlými do slovanské ústavy hradové vloudilo se bylo mravní porušení, že šlechta, poněmčujíc se valně, více módami, mravy a obyčeji nežli jazykem, nabývala také více zpupnosti a odvahy proti stavům nižším vůbec a že šlechtici co úředníci župní již dávno počali byli nadužívati práv svých, zejména co do robot zemských, více ke svému vlastnímu nežli k obecnímu dobrému. Otakar II. po celý čas panování svého zdál se nemíti vetší snahy a péče nežli obmeziti a podvrátiti moc jejich; čímž ovšem nelepšil se ani mravní jejich charakter, a následkem toho nelitováno ani v národě jejich oupadku. Všecky pak ty změny nemohly provedeny býti, aby u těch, kteří jimi zkráceni se býti cítili, nevzbudily žárlivosti a nevole, které konečně, když král ve všem jen cizozemcům a zvláště Němcům hověti se zdál, obdržely povahu půtek a rozbrojů mezi národností českou a německou.

Hlavní změna značící panování Otakara II. v dějinách českých jest uvedení a zřízení zvláštního stavu městského v zemi a jeho nadání právy politickými. Bylť sice již Otakar I. vyňal z područí hradového (žup a coud krajských) některá města v Čechách i v Moravě a propůjčil jim ouřady i práva vlastní, aneb dovolil užívaní práva magdeburského;[5] a Václav I. výsadami propůjčenými roku 1243 městu Brnu, roku 1250 Jihlavě položil byl první základ zvláštního českomoravského zřízení municipálního, jehož užívaly později nejen Staré Město pražské, ale i větší počet měst českých vůbec: avšak to byly jen první takořka maně předsevzaté pokusy, ježto tím méně změniti mohly obecný stav právní v zemi, čím větší nesnáze naskytovaly se drahně času nově obdarovaným, aby výsady své uvedli ve platnost naproti župním ouřadům. Teprv Otakar II. ujal se té věci úmyslem důkladným a provedl ji vcelku měrou dostatečnou.

Za úmyslem založiti a zříditi svobodný stav městský v Čechách nastupoval král na dvojí cestu: 1. ztenčení a obmezování moci a práva kastelánů, a tudíž zemdlení i jinačení staré ústavy hradové; 2. zakládaní nových měst a uvozování nových osadníků do země.

Po tu dobu byli kasteláni (župané neboli krajští purkrabí) požívali vysokého důstojenství a moci rozsáhlé, spojovavše v rukou svých co náčelníci političtí a vojenští pospolu veškeru moc vykonávací nad kraji svými.[6] Zdá se, že nebezpečnost takového zřízení objevila se Otakarovi samému v povstání roku 1248, kdežto spolku několika předních pánů českých podařilo se až i svrhnouti krále svého z trůnu. Potřeba opravy nějaké stala se byla tím naléhavější, an Václav I. v posledních létech na odplatu svým věrným mnoho statků královských a mezi nimi také hlavní sídla župní jako Čáslav, Kladsko a Bílinu zapsal byl některým šlechticům do zástavy aneb i k dědictví, a již také počaly se byly jeviti snahy, jako v Němcích, tak i v Čechách, učiniti vrchní ouřady župní v jistých rodinách dědičnými. Toto zlé jal se Otakar tím způsobem hojiti, že znamenitějším župám uvnitř země ujímal obvodu i moci, zakládaje množství hradů nových,[7] jichžto správu svěřil napotom mužům rodů méně zámožných; a vykázav každému z nich obvody menší, učinil jej nezávisným od jiných i podřízeným jen králi samému, aneb jeho v tom ohledu náměstku, kastelánu čili purkrabí pražskému, kterýž touto cestou stal se teprv nejvyšším purkrabím Království českého. Jen pohraniční hradové, důležití ve válečném ohledu, jako Přimda, Domažlice, Most, Kladsko a později také Cheb, pak nedobytný na stoku Vltavy a Votavy hrad Zvíkov, kdežto chovány prý delší čas klenoty koruny české, osazováni také napotom mocnějšími purkrabími z rodů vyšší šlechty.

Soudy a popravy krajské (po starodávnu takřečené cúdy, coudy), nebyvše oddávna kastelánům podřízeny, podržely sice staré své řády a obvody, ale nerozhodovaly napotom, jako dříve, vždy v první a poslední instanci. Již Otakar I. počal byl vyhražovati sobě k vlastnímu rozsudku některé pře a spory některých stavů a odkazovati je potom k cúdě pražské, ve kteréž předsedal on sám aneb náměstek jeho.[8] Otakar II. šel ale mnohem dále a převedl právo vrchní kontroly, jež potud skrze sudího dvoru svého[9] sám byl provodil, na cúdu pražskou, takže napotom všickni ouředníci žup krajských podřízeni byli vrchním ouředníkům pražským[10] a cúda pražská pomalu proměnila se v nejvyšší soud zemský v Království českém, i vzala na se povahu a moc soudu apelačního, u něhož strany nespokojené s rozsudky coudními mohly ucházeti se o jejich zrušení, aneb mocí královské výsady, s pominutím coud krajských, nésti žaloby své upřímo před nejvyšší soud zemský. Za konšely a přísedící tohoto již ne krajského, ale celozemského soudu povoláváni byli páni a vládykové ze všech krajů českých, netoliko ze samé župy pražské; a sice páni čili šlechtici u velikého (vyššího), vládykové neboli rytíři u menšího soudu. Nelze ale rozhodnouti, kdo byl oprávněn zasedati v soudních lavicích, zdali každý obyvatel mající v župě statky své, jako posavad u všech coud krajských, anebo jako v pozdější době jen ten a takový, koho král k zasedání do soudu povolal.

Následkem těchto proměn utvořili se, z počátků prve sotva zpozorovaných, dva vážní a svérodí ústavové v Čechách: všeobecné desky zemské a ouřady krajských popravců (justitiarii).

Starodávný řád soudní v Čechách požadoval odjakživa v každé cúdě krajské, aby vedena byla písemná registra čili desky soudní i aby každá rozepře v nich zaznamenána bývala ve všech svých stadiech, od prvního outoku až do posledního panování, a ve dnech soudních aby každému volno bývalo nahlédnouti do nich a zvěděti, co a jak potud v rozepři řízeno bylo. Z toho následovala potřeba zvláštních desk coudních v každé coudě již od časů nepamětných.[11] Když tedy cúda pražská proměnila se v nejvyšší soud zemský pro celé Čechy, musela zakládati se i taková registra neboli desky, jichžto platnost vztahovala se k celé zemi. Počaly tedy zapisovati se do zvláštních knih netoliko žaloby, půhony, vyznání svědků a nálezy soudní, ale také „trhy“ čili prodeje statků, postupování jejich čili „dobré vůle“, závady neb zápisy dlužní (obligace), poslední vůle a poručenství všeliká, přípovědi k dědictví a dílčí cedule atd., ježto ve dnech veřejného soudu ohlédati volno bylo jednomu každému. A poněvadž ve dnech soudních odbýváni bývali také sněmové zemští, ukládána také sněmovní snešení do registr těch a řídilo se jimi veškero zákonodárství zemské. Takto povstaly známé v Čechách desky zemské (tabulae terrae), jichžto důležitost pro veškery právní poměry jak veřejné, tak i soukromé jest tudíž najevě; neocenitelné jest dobrodiní, které plynulo z nich ve prospěch zákonného pořádku, bezpečnosti jmění a ouvěrku v zemi. Ačkoli pak ony povstaly co desky zemské teprv pod Otakarem II., nedá se však říci, že by on je byl založil; zrodilyť se jako samy sebou, co nutný plod starého řádu soudního ve spojení s nově povstalými řády zemskými.[12]

Poněvadž ale do rukou županů čili kastelánů za starodávna vložena byla veškera vrchní moc vykonávací co do nálezů soudních, bylo by svrchupsaným ztenčením moci jejich utrpělo samo přisluhování spravedlnosti v zemi, kdyby nebylo staráno se o náhradu. Tato pak záležela v ustanovování zvláštních popravců (justitiarii). V každé župě čili coudě — kteráž tudíž také sama o sobě popravou nazývati se počala —, tedy v každé popravě ustanovováni a jmenováni bývali od krále obyčejně tři muži panského a tři vládyčího neboli rytířského stavu, jimžto uloženo z ouřadu starati se o veřejné bezpečí, zatýkati vrahy, žháře a jiné zločince, a vykonávati vše, co nálezy soudními nařízeno bylo. A jelikož král povolával k ouřadům takovým jen muže známé spravedlivým smýšlením i zámožností svou, jenžto vykonávali povinnosti své vlastní mocí domácí, ustanovování jejich neukládalo státu těžkých obětí. Přední šlechtici čeští zvláště ve 14. století velice toužili po čestném titulu a právu popravčím, a již té doby jeví se snahy učiniti je v některých rodech dědičnými.[13]

Vše, co zde uvedeno, svědčí již o velikých a podstatných změnách v úpravě i ústrojí veřejného života, zvláště pak ve starodávné ústavě župní za panování Otakarova. Nepochybujeme, že změny ty staly se v souhlasu se sněmem českým; a ouřady královské mohl král vždy zřizovati dle zdání svého i osob těch, jež sobě zvolil byl do rady. Také o potřebě a prospěšnosti oprav předsevzatých sotva pochybovati sluší, ano zapírati ani tajiti nelze, nač již upozornili jsme, že totiž valná část úřednictva župního zvykla byla nadužívati moci své více ke svému nežli k obecnímu dobrému; Otakar u velikém počtu listin svých nemluvil o nich jinak, než jako by oni sami vesměs byli škůdcové zemští. Ale pominouce otázky, nebylo-li jiné cesty k nápravě nežli zrušení řádů odvěkých, sluší přece uvážiti také, zdali zjevnou tou a téměř všeobecnou nepřízní nekřivděno mnohým a nevzbuzováno vášní, ježto svým časem mohly se stati nebezpečnými.

Avšak více ještě nežli dotčenými změnami připraven a urychlen konečný úpadek starodávné župní ústavy zakládáním hojných královských svobodných měst a uvozováním nových, téměř veskrze německých osadníků do země.

Čím více klesala oustředivá moc župní, tím více pocitovali obyvatelé dávných měst českých netoliko uvolnění své, ale také potřebu pojistiti u sebe pořádek a bezpečí prostředky a řády místními. Kmetové městští, kterým posavad, jak se zdá, jen policejní působnost byla příslušela, sami od sebe jali se rozšiřovati obor moci a práva svého. Nejvíce ale přičiňováno se shůry o zakládaní zvláštních práv a zřízení městských. Co v té věci počato pod Otakarem I. a Václavem I., není nám dosti nasnadě.[14] Otakar II. ale vyhlásil to ve všelikých listinách sám, že hlavní péče panování jeho směřovala k tomu, aby jeho země hojnými, lidnatými a pevnými městy nejen ozdobeny, ale i před nepřáteli jak cizími, tak domácími ubezpečeny byly.[15] Zakládaní nových měst pod ním dálo se obyčejně takto: jakmile od komise králem ustanovené vyhledáno příhodné k tomu místo, vyměřeno jeho prostranství a vykázáno budoucímu městu počet polí (100 neb 120 lánů i více), udělil král některému podnikateli moc a právo svolati osadníky, jimž pojišťována královská ochrana i zvláštní svobody, s povinností způsobem předepsaným vystaviti město, zvláště co do zdí jeho, v určité lhůtě. Pole propůjčována osadníkům obyčejně po 10 hřivnách z lánu, kteréž ale ve lhůtách prostranných splacovány býti měly, a po vypršení prvních několika let svobodných vyměřena z každého lánu jedna hřivna ouroku do komory královské. Podnikateli samému pojistil král umluvenou částku královských důchodů a práv v budoucím městě, zejména peněz soudních, krámských, ze mlýnů atp. Při městech již od starodávna založených nedály se změny jiné, než že přidáno jim polností hojně, pole pak rozprodávána měšťanům, kteří přivábeni tam co noví osadníci, a nařízeno nové obezdění města.

Noví ti obyvatelé městští byli ne-li všichni, aspoň z větší části přistěhovalí ze severozápadních Němec a z Nízozemska kolonisté. Tam, zejména v takřečených Flandrech, požívaním pokoje rozmnožil se byl velice i počet i blahobyt obyvatelstva: ale časté povodně i potopy mořské již od polovice 12. století dávaly příčinu, jedněm z potřeby, druhým ze záliby, stěhovati se do ciziny; což trvajíc po více než století, zalidnilo pomalu všeliké slovanské i uherské krajiny od moře Baltického až ku Podunají dolejšímu, a zvláště mýtěním lesů a zakládaním nových vesnic ve pohraničných hornatinách ukazovalo se býti zemi prospěšným. Za Otakara osadili se Němci hromadně v župách loketské, trutnovské a kladské v Čechách, též v Jeseníku Moravském;[16] jednotlivé osady jejich zjevily se také zhusta na jihozápadním pomezí českém. Města pak česká i moravská všecka více neb méně jimi zalidněna, takže ve mnohých nabyli až i převahy nad obyvatelstvem domácím. Na místech některých musili Čechové postoupiti místa svého novým příchozím;[17] na jiných slili se s nimi pomalu vjedno.

Všecka tato města, nová i obnovená, vyňata jsou naprosto z područí ouřadů župních co do správy politické, vojenské, soudní i kameralistické a podřízena bezprostředně vládě králově, jenž ji provozovati počal nad nimi obyčejně skrze podkomořího, předního té doby dvořana, důvěrníka i milostníka svého. Královský ten podkomoří jmenovával z předloženého sobě počtu kandidátů od obce volených ouřady městské na určitou dobu. Co do správy soudní povoleno některým městům užívaní práva magdeburského; většímu však počtu, a mezi jinými také Starému Městu pražskému, propůjčena nařízení zvláštní, na způsob brněnského i jihlavského práva, obsažená ve sbírce řečené „Liber sententiarum Primislai Otacari regis“ od roku 1261 sl.[18] Nařízení tato, ve kterýchž vedle obyčejů a řádů původně staroněmeckých a staroslovanských již římské právo předčí, stala se prvním základem a tak říkaje zárodkem potomního českého práva městského, ježto podrželo zákonnou platnost svou až do minulého století. Jimi udělena městům v obvodu jejich také poprava čili právo hrdelní a zvláštními výsadami též takřečené právo mílové čili zápověd, aby v míli od města nikdo neprovozoval řemesel ani jiných živností městských. Taková svobodná města královská jmenují se v listinách za Otakara II.: Oustí nad Labem, Beroun, Budějovice, Čáslav, Domažlice, Chrudim, Kadaň, Kouřím, Klatovy, Kolín, Hradec Králové, Kutná Hora, Litoměřice, Mělník, Most, Vysoké Mýto, Nymburk, Plzeň, Polička, Praha i Zatec; bylo jich snad již i více, ač o nich nezbývá svědectví listinných. O politické jejich vážnosti a moci vysoce svědčí skutek ten, že již za Otakara ta města, zároveň šlechticům, kupovala i držela větší statky pozemské a vysílala poslance své k zápovědním sněmům zemským.[19]

Ale i ve vesnicích osazení kolonisté němečtí požívali ouplné nezávisnosti ohledem na ouřady župní, založeni byvše na právě novém, kteréž pro rozdíl od dosavadního domácího nazýváno bylo právem německým. Hlavní jeho známka záležela v tom, že sedláci osazení na německém právě byli ne dědiční nájemníci jako většina dosavadních sedláků českých, ale emfyteutičtí majitelé těch pozemků, které koupivše pod určitý roční plat čili ourok od pánů, mohli prodávati zase. Proto německé to právo slulo v Čechách také právem zákupním (ius emphyteuticum).[20] Hlavní ale rozdíl jevil se v tom, že oučastníci německého práva zproštěni byli všech povinností a břemen netoliko všeobecné poruky, ale i robot zemských, a majíce co do nižší právomocnosti vlastní své fojty neboli rychtáře, ve věcech hrdelních podřízeni bývali magistrátům nejbližších jim měst královských. Nejstarší zmínka o německém právě ve vesnicích českých děje se roku 1234:[21] ale výhody, jež právní poměr ten poskytoval jak pánům, tak i sedlákům českým, způsobily tak hromadné domáhaní se výsad královských, kterýmiž od područí ouřadů župních osvobozováno a smlouvy zákupní potvrzovány byly, že již o sto let později málokterá vesnice v Čechách na jiném nežli na zákupním čili německém právě osazena (iure teutonico locata) byla. Hlavní kroky v tomto ouplném přejinačení poměrů dalekosáhlých udály se za Otakara II.

Toto úsilné plození a množení živlu německého v městech i krajinách českých dálo se bezpochyby hlavně za příčinou Otakarovy snahy povznésti průmysl i obchod v zemi své. Není pochybnosti, že za věku jeho Němci předčili nad Čechy v obojím ohledu; důkazem na to byl náhlý a utěšený rozkvět hornictví českého, přední pramen jeho neslýchaného bohatství a moci. zvýšené od té doby, co v Jihlavě pracovali Němci a osazovali se i na Horách Kutných.[22] Mimoto zamýšlel král zvelebením stavu městského připraviti sobě podporu proti šlechticům, jichžto moc počala byla ohrožovati autoritu královskou, ačkoli při zakládaní měst nových, jako Budějovic, Žitavy a Hradiště (Uherského), a při novém opevňování starých udáván ouředně jen oumysl rozmnožiti v zemi počet míst pevných pro její lepší ochranu proti vpádům nepřátel zahraničných;[23] jakož pak ovšem o to pečováno, aby městské zdi, věže a příkopy všude od měšťanů samých byly v dobrém stavě udržovány.[24] Ale jakož již podotkli jsme, věc ta nedála se bez ujmy a bez odporu národnosti české, a král, hově i nakládaje Němcům namnoze přes potřebu i opatrnost, nemohl neupadati u Čechů netoliko v podezření, ale i v nedůvěru, škodnou obecnímu dobrému.[25]

Za nepokojných 25 let po Vladislavově I. odstoupení a smrti (1173—1198) hojné statky knížecí a královské dostaly se byly do rukou několika předních pánů a rodů českých, jež král Otakar I. ponechal v pokojném požívaní jejich. Vzpoura roku 1248 zdá se že měla mimo jiné také tu příčinu, že Václav I. jevil byl oumysl uvésti práva svá k oněm statkům opět ve platnost a získati je komoře své zase:[26] ale král ten ještě zhoršil ono zlé, přinucen byv na odměnu starých svých věrných a na získaní nových pozastavovali ještě více statků královských.[27] Tuším, že v nevoli nad nevděkem syna svého, jenž s pány českými proti němu byl se spolčil, umínil byl uvaliti na něho samého péči o budoucí nápravu nehody takové. A skutečně péče ta předešla jiné všecky, aspoň co do času, za panování Otakara II.; i našelť on na samém dvoře otce svého slouhy věrné, ježto učinili zaň v té věci počátek.

Oumrtí krále Václava ve dvoře jeho u Berouna (dne 22. září 1253) dvořanstvem jeho zatajeno na delší čas a mrtvola podtají převezena do Prahy, kdežto mluvilo se jen o nemoci králově, ale vypraveno rychlé poselství jak do Vídně k Otakarovi se zprávou o tom, co se stalo, tak i k oněm pánům českým, kteří roku 1249 věrnost svou k Václavovi byli dali sobě zaplatiti statky královskými, aby bez meškání dostavili se do Prahy. I zaveden s nimi soud a museli navrátiti ony takřečené „výprosy“ zase. Také nejvyšší králův komorník Boreš z Riesenburka, zapleten byv do té pře (any výprosy takové jen k jeho návrhu byly se staly), přišel na některý čas netoliko o svůj ouřad, ale i o svobodu (25. ledna 1254). Vyložíme později, kterak Otakar za svého panování všecky zastavené statky ku koruně opět navrátil.

Ty a takové starosti při uvázaní se ve vládu poučily nového panovníka především o potřebě urovnati se nějak s uherským králem Bélou IV. Dav s ním dříve umluviti příměří, potom poslal k vyjednávaní celého pokoje do Uher věhlasného biskupa Bruna Olomuckého a pány Vítka ze Hradce, Otu z Meisova, Kadolda Sirotka i Wikarta z Terny. Plnomocníci obou stran shodli se u Budína dne 3. dubna 1254 o výminkách míru: Štyrsko rozděleno jimi mezi oba krále tak, že jižnou větší část, celé pořičí Mury, obdržel král uherský, část pak severní, pokud vody z ní tekou do Dunaje, podržeti měl král český, s výhradou však, že hrad Schwarzenbach v každém pádu mel náležeti k uherskému dílu. Oba králové odřekli se všech dalších nároků proti sobě a zavázali se upokojiti obě dědičky zemí těch z dílů svých tak, aby napotom Markéta všech práv ke Štyrsku, Kedruta všech k Rakousku naprosto se odřekly. Na počátku máje měli oba králové sejíti sr osobně v Prešpurce, aby pochválili výminky pokoje a obnovili svazky někdejšího přátelství.[28] Při tom sjezdu potom urovnáno jest také méně důležitých sporů více, korutanští knížata pojati také do společného míru a Otakar kvůli svornosti vzdal se i titulu vévody štyrského.

Podotkli jsme již dříve, jak snažně staral se byl papež Innocencius IV. o zjednání pokoje mezi oběma králi, vypraviv o to již v létě minulém svého penitenciára, bratra Velaska, řeholy minoritské, k nim oběma. Dne 2. dubna 1254 poslal k témuž cíli zase Bernarda, biskupa neapolského, jehož ovšem již nebylo potřebí: ale ze zvláštní jemu dané instrukce dne 8. dubna dovídáme se také jak o žádosti Otakarově, aby v Čechách korunován býti mohl, tak i o sklonnosti papežově k tomu. Překážka však naskytovala se v tom, že tehdejší arcibiskup mohucký, jenž korunovati ho měl, od kardinála legáta papežského dán byl do klatby a Otakar nechtěl od klatého arcibiskupa přijímati koruny. Nařídil tedy papež, aby biskup Bernard buďto arcibiskupa rozhřešil, když by dosti učinil církvi, aneb aby kapitulu jeho navedl k delegování některého jeho sufragána k tomu dílu, aneb kdyby obojí tak učiniti se zdráhali, aby sám zmocnil některého biskupa ku korunování Otakarovu.[29] Nicméně korunování to tenkráte nestalo se, an bezpochyby král opíral se novotě takové jakožto právně nedostatečné; i volil raději jmenovati sám sebe ne králem, ale jen dědicem Království českého, pokud nedošel korunování cele řádného.

Po ubezpečení státu od nepřátel zahraničných udála se králi doba pojistiti také pokoj uvnitř zemí svých. Toho především v Rakousích bylo potřebí, kdežto pro mnoholeté bezvládí a války domácí povstaly byly veliké nepořádky a nebylo bezpečí obecného. Otakar navrátil zemi té pokoj a pořádek zase a upevnil je, skutky ovšem důraznými, nade vše očekávaní obyvatelů samých.[30] Poznamenati však sluší a jest pamětihodno, že upokojení takové nemohlo zdařiti se jinak nežli popravou nad několika šlechtici rakouskými, ježto byli na loupežnictví se oddali.[31]

Utvrdiv takto pokoj v říši své, uposlechnul jak častého nabízení papežova, tak i vlastní touhy své, i dal se do křižácké výpravy proti Prusům, tehdáž ještě pohanským. Již národové slovanští všichni byli přiznali se ku křesťanství, někteří dobrovolně, jiní připuzeni tu Jindřichem Lvem Brunšvickým, tam Albrechtem Medvědem Braniborským, a přišla tedy řada pokřesťanění na sousedy jejich a blízké příbuzné, kmene totiž litevského ve Prusích, Kuronech a Livonech. Aby pokřesťanění tomu zjednal větší zdar a důraz, povolal byl polský kníže Kunrat Mazovecký roku 1226 rytíře řádu německého ku pomoci a postoupil jim k dědictví částky vlastního ouzemí svého, Chelminska, netuše, že oni stanou se nezadlouho netoliko nepřátelům záhubni, ale i vlastnímu jeho národu nebezpečni. Pomocí několika výprav křižáckých rytíři němečtí ve krátkém čase opanovali pruské krajiny Pomesanii, Pogesanii, Varmii a Natangy: ale časté outoky na Sambii nedařily se a ještě roku 1253 rytíři utrpěli tam bolestnou porážku.[32] Sambie byla přední krajinou starých Prusů, vynikajíc nad jiné jak svatým Romovem, hlavním to sídlem bohoslužby pro všecky národy kmene litevského, tak i obyvatelstvem hojným a bojovným. Nejhorlivější přítel a ochránce řádu německého papež Innocenc IV., uznávaje potřebu přispěti rytířům v nebezpečí postaveným valnější výpravou ku pomoci, dal posly svými volati k tomu cíli především krále Otakara, jehožto hluboce nábožná i rytířská mysl a znamenitá moc válečná podávaly čáku jistého zdaru; nejvyšší mistr křižovničího řádu Poppo z Osterny přijel proto i sám do Čech. Král tedy zbrojiv se po celé léto, v čele znamenitého vojska i hojných šlechticů ze všech svých zemí dal se v pochod na počátku zimy (14. prosince), kdežto v Prusích vody i bahna zamrzlé nemohly činiti překážky volnému pohybování se pluků jeho. Dni vánoční (25. prosince) strávil u strýců svých, knížat slezských ve Vratislavi. Tam připojiv se k němu jeho svak Ota, markrabě braniborský, se svými zástupy, stal se maršálkem válečné té výpravy. Na počátku nového roku 1255 přivítali Otakara u Elbinku druhý jeho svak, Jindřich, markrabě mišenský, a nejvyšší mistr Poppo z Osterny; dle pověsti také Rudolf, hrabě habsburský, později král římský, oučastnil se Otakarovy této výpravy.[33] Tak mohutné síly válečné nezjevily se byly ještě nikdy v Prusích: spojené vojsko křesťanské počítalo na 60 000 lidí branných. Král táhl vedle zálivu mořského upřímo na starosvaté Romove, v jehož okolí někdy svatý Vojtěch utrpěl byl smrt mučennickou. Když přiblížilo se vojsko k lesu posvátnému, nebylo lze odolati, aby nevniklo do samé svatyně pohanské; v popel obráceny jak svatý dub, tak i zavěšené na něm starodávné modly, a nic neušlo zničení, cokoli upomínati mohlo jakkoli na starou víru. Teprv u Rudavy strhla se krutá i krvavá bitva, kterážto skončila se porážkou a útěkem Prusů. Hrad jakýsi, jenž jim sloužil za outočiště, dobýván tak prudce, že přední muži toho národu, netroufajíce si déle, vzdali se králi a prosili o milost, slibujíce poddanost i poslušenství, aby vyhlazen nebyl veškeren lid jejich. Král ukládal jim pokřestění za první výminku; kterémuž když podvolili se a biskup Bruno jal se konati obřad ten, Otakar první učinil se svědkem křestu předního šlechtice pruského, jenž tudíž Otakarem nazván jest; tolikéž učinil Ota, markrabě braniborský, a dal druhému pokřestěnému šlechtici své jmeno; král pak poděliv oba skvostnými oděvy, vítal je co křesťanské bratry. Příkladu toho následovali potom i jiní náčelníci a rytíři vojska křesťanského, až všichni pohanští šlechtici pokřtěni byli. Vlídné nakládaní s novověrci působilo ale v lidu pruském tak blahodárně, že za několik dní již hrnul se u velikém počtu ku křestu, aby přijal znamení křesťanského vyznání. Celá Sambie dostala se takto v moc křesťanskou, laskavostí neméně získána byvši nežli mečem podrobena. Osoby dané v zástavu poručil král křižovníkům k opatrování a nařídil vystavení pevného města na výšině u řeky Pregoly, pro pojištění dobyté země. To město potom nazváno jemu na památku Královec (Königsberg), i jest podnes hlavním sídlem původní země pruské. Jakmile ale přední oučel té výpravy dosažen byl, nemeškal Otakar vrátiti se domů zase, a stihl již 6. února na hranice říše své u Opavy.[34]

Šťastně provedená výprava ta zvýšila velice vážnost krále českého v Evropě, jakož znamenati bylo hned při prvním volení krále římského. Poslední Štaufovec zasedavší na německém trůnu, Kunrat IV., umřel byl 20. máje 1254 u Lavello v Neapolitánsku a protivník jeho, král Vilém Holandský, nezadlouho potom (28. ledna 1256) následoval ho také do hrobu. Nyní poprvé od té doby, co stávalo římské říše, bylo jí po celý rok obejiti se i bez nominálního náčelníka, bez určitého nástupce trůnu, když jedinému ještě naživě pozůstalému Štaufovci Konradinovi netoliko stáří teprv čtyřleté, ale také rozhodný papežův odpor nedaly za nástupce ani uznánu, ani volenu býti. Přední kurfirst, arcibiskup mohucký, nacházeje se osobně ve vazbě u vévody Albrechta Brunšvického, přenesl tenkráte volitelský hlas svůj na kolínského arcibiskupa, hraběte Kunrata z Hohensteden; kterýž vládna tudíž dvěma hlasy, mohl popřípadu i rozhodnouti volbu. I podávalť důstojenství císařského králi českému Otakarovi, a přišed proto do Prahy osobně dne 17. července, pobyl tu až do 10. srpna.[35] Neví se, proč tenkráte Otakar nepřijal nabídnutého sobě povýšení. Tušíme, že nejen obával se volby podvojné, jelikož falckrabě rýnský Ludvík Přísný byl rozhodným jeho nepřítelem, ale že tehdejší postavení císařovo samo v sobě pokládal za velmi povážlivé. Sám jsa Štaufovcem po mateři své, nemohl uvázati se v dědictví staroslavného rodu tak, aby neupadl v nebezpečí, že by musel buďto porušiti a ztenčiti práva císařská i říšská přespříliš, aneb podniknouti boje nekonečné s papeži a s knížaty samými. Ve případu posledním byl by uvedl v nebezpečí netoliko pokoj říše své, ale i zdar všech oprav nově v ní zavedených. Však není nám potom, když nastalo skutečně roztržité volení, ani dosti vědomo, kterak on co volitel se choval. Bylyť zajisté udělaly se dvě strany v kurfirstské, tehdáž již na sedmero hlasů obmezené koleji, jedna pod kolínským, druhá pod treverským arcibiskupem. Otakar zdá se že zpočátku připojil byl hlas svůj ke treverskému: když ale působením kolínského dne 13. ledna 1257 u Frankfurta nad Mohanem zvolen byl na království římské hrabě Richard Cornwalliský, anglického krále Jinřicha III. bratr, ohlásil slavným poselstvím netoliko své k tomu přivolení, ale i ochotu, že když přijde Richard do Němec, uzná jeho a bude holdovati jemu osobně, i postaví 16 000 lidí branných k jeho službě.[36] Nicméně arcibiskup treverský Arnolt, když později dne 1. dubna vyhlásil Alfonsa Kastilského za zvoleného krále římského, počítal Otakarův hlas volicí tím více na svou stranu, an král Alfons byl blízkým příbuzným krále českého;[37] tento však zachoval se dle slibu svého věrně při Richardovi až do jeho smrti.

Méně chvalné bylo v těchto létech Otakarovo počínaní v záležitostech jeho strýce Filipa Korutanského. Podotkli jsme již, že tento syn Jitky, sestry někdy krále Václavovy, již co pachole 1240 jmenován byl proboštem vyšehradským, a vychován byv v Praze, snad ve společnosti Otakarově, ke stavu duchovnímu, bezděky povýšen jest již roku 1246 na salcburské arcibiskupství; nicméně baže jedině po světských lahodách i rozkošech, když nedal se po celých deset let posvětiti na kněžství a choutky i nádhery jeho panské a rytířské staly se papeži Alexandrovi IV. neméně pohoršivými nežli obtížnými pro duchovenstvo a poddané jeho, část kapituly salcburské roku 1256 prohlásila jej za ssazeného z arcibiskupství a volila Oldřicha, sekovského biskupa, za jeho nástupce. Když tedy z toho strhla se válka mezi oběma tak jmenovanými arcibiskupy, knížata bavorští přidali se ke straně Oldřichově, kdežto zase Otakar hájil sestřence svého Filipa. Mělť pak i jiné příčiny k ouplnému roztrku s Bavoráky, když ještě spor trval mezi oběma dvory o dědictví po hrabatech od Luku a knížatech meranských. Tak tedy vtrhnul Otakar v létě roku 1257 válečně z Rakous do Bavor, a zmocniv se dvou pevných míst na řece Jině, Neuburka i Schärdinku, plenil zemi ukrutně až blízko před Landshut. Tu ale potkal se s nepřáteli mnohem silnějšími, nežli se byl nadál: neb netoliko kníže Jindřich byl tam sestředil veškeru válečnou moc svou, ale i bratr jeho falckrabě Ludvík, přichvátav od Rejna s bojovnými zástupy, byl se již s ním spojil. K veřejné bitvě nemel se Otakar za silna dosti, a protož žádal dne 24. srpna o příměří, kteréž i uzavřeno jest, ale jen na jeden den. Toho dne tedy a noci následující táhl rychle nazpět skrze Neumarkt k řece Jinu. Když ale u Mühldorfa vojsko příliš silně na most se hrnulo, on takové tíže nesnesa probořil se;[38] tudíž nejen utopilo se v řece drahně lidu branného, ale když král již byl s několika svými na druhém břehu, většina vojska odštěpena od něho. Někteří z pozůstalých na břehu levém utekli se na věž u mostu, kterouž ale nepřátelé z rozkazu falckrabě Ludvíka zapálivše, všecky tam umořili. Větší však část, a s ní někteří přední šlechtici čeští i rakouští, zavřeli se v městě Mühldorfě a bránili se tam celých devět dní tak statečně, že knížata konečně svolili ke svobodnému jejich odchodu i s zavazedly.[39] V počtu jich připomínají se zejména páni z Čech: nejvyšší maršálek Vok z Rosenberka i bratr jeho Smil a strýc Ojíř z Lomnice; Smil s Lichtenburka i strýc jeho Častolov z Fridlandu; Diviš ze Všechrom, bratr proslulého později nejvyššího komorníka Ondřeje z Říčan; Vilém z Poděbrad, rodu tuším kounického; Beneš z Benešova i Falkenštejna, rodu benešovského; Purkart z Janovic a z Winterberka, purkrabě zvíkovský; Oldřich Zajíc z Valdeka, purkrabě loketský; Jenec z Doblína, purkrabě hradecký u Opavy; Oldřich z Rožmitála, Wikart z Terny, Ctibor Hlava, známý z roku 1248, a Dluhomil z Nabočan, rodu neznámého; vedle nich rakouští páni Albera i Jindřich z Kunrinku, Oldřich z Lobenštejna, Oldřich z Kapelly, Ludvík z Celkinku a Sighart Biber. Ztrátu vojska českého ve válce té počítaly souvěké památky bavorské rozdílně, až do 3000 mužů. V pokoji nato v Koubě o sv. Martině uzavřeném zavázal se Otakar ku postoupení hradů a měst potud na sporu byvších: Ried, Schärding, Neuburg a Sušice (v Čechách).[40] Bolestnější však nežli hmotné ty ztráty byl proň mravní účinek toho, že započal byl válku bez potřebného rozhledu, a vedl ji tudíž i beze cti a slávy.

Pohroma česká u Mühldorfa nezpůsobila co do sporů salcburských nižádné změny; jako dříve, tak i potom bojovali za Filipa Čechové i Moravané pod prapory korutanskými. Z toho ale nesluší zavírati, že by Otakar byl i později pomáhal jim upřímo; měliť zajisté oba korutanští bratří Oldřich i Filip v koruně české, kdež onen vládnul byl krajinou břecislavskou, tento pak zastával ouřad nejvyššího kancléře, svých známostí osobních drahně, a protož možné jest i pravděpodobné, že najali byli to vojsko v zemích českých sami pro sebe. Že však král nicméně i později nepřestal hověti sestřencům svým, dosvědčily události následovavší.

Arcibiskup Oldřich, jehožto diecése zasahovala i do Štyrska, Uhrům postoupeného, roku 1258 uzavřel spolek branný s Bélou, králem uherským, proti korutanským bratřím; po čemž roku 1259 vojsko uherské, vedením mladšího krále Štěpána vpadši do Korutan, poplenilo je ukrutně.[41] Poněvadž ale bratří korutanští pojati byli do míru roku 1254 s Uhry uzavřeného, nemohl Otakar ve skutku takovém nespatřiti zrušení téhož míru a nežádati za ně dostiučinění. V počínajících takto potržkách arcibiskup Oldřich upadl nedaleko Admontu náhodou v rakouské zajetí; jehož ale Otakar bez dalšího závazku velikomyslně opět na svobodu propustiti kázal.[42] Když pak odepřeno dostiučinění a Uhři nadto i jiné křivdy páchati nepřestávali, nastaly zase nové s nimi rozbroje a války. Štyráci, jsouce s panováním uherským nadmíru nespokojeni, utíkali se k Otakarovi o pomoc i ochranu; prosby o to šlechticů i měst jejich podporovány také od Rakušanů, a zvláště od předního mezi nimi, hraběte Oty z Hardeka. Když tedy Otakar svolil k nim a slíbil jim ochranu svou,[43] oni beze vší další pomoci sami dříve nadání v jedenácti dnech vypudili ze země své krále Štěpána i všecky posádky uherské, s výminkou téměř jen hradu ptujského, na kterémž přebývala Štěpánova manželka kumánská.

Tím stala se neodvratnou nová rozhodná válka mezi Čechy a Uhry; jen krutá zima způsobila poněkud odklad její. Jakmile ale sníh počal mizeti na polích, tu hned z obou říší hrnuli se hojní zástupové proti sobě, a již v měsíci březnu 1260 na několika místech pohraničných strhnul se boj krvavý. Králové Otakar i Béla nacházeli se osobně uprostřed svých vojsk na dolejší řece Moravě; Štyrákům poslal Otakar hraběte Hardeka ku pomoci proti králi Štěpánovi, jenž chystal se ku pomstě za předešlou porážku svou. Brzy ale veliký nedostatek potravy a píce donutil oba krále k uzavření příměří, kteréž trvati mělo až do dne sv. Jana (24. června).

Za tohoto stání králové oba snažili se rozmnožiti co nejvíce možná branné síly své: nejenže ze vlastních zemí svých vedli do boje, cokoli mohli, ale hledali také posily ve spolčování se, takže konečně půl Evropy do války zavedeno bylo. Uherskému králi Bélovi přispěli ku pomoci oba jeho zeťové, Boleslav Stydlivý, vévoda krakovský, a Rostislav Michajlovič, kníže halický, bán mačevský a rudenský (z rodu knížat černigovských v Rusku);[44] mladý Lešek, kníže lenčický; Daniel Romanovič, král ruský a pán kyjevský, se synem svým Lvem (zakladatelem města Lvova, Lemberg); sousední národové, koruně uherské z částky zavázaní, Chorvaté, Bosňáci, Srbové, Bulhaři, Řekové, Sikulové a Rumuni; dále Kumáni čili Plavci (Polovci) pod knížetem Alprou, divocí tehdáž hosté u Uhrů; Beserminové čili Turci chovaresemští, ježto již se byli vedrali do Evropy; ba konečně i Tataři čili Mongolové, s nimiž Béla byl roku 1259 se spříznil, poslali mu některé tlupy na pomoc. Králové uherští rodu Arpádova sotva kdy za lidské paměti vypravili do boje větší moc brannou: neb vojsko Bélovo počítalo nyní do 140 000 bojovníků. Pro krále Otakara zbrojili se kromě jeho poddaných a Štyráků jen dva jeho svakové, markrabě Ota Braniborský a Jindřich Míšenský, pak slezští strýcové, knížata Jindřich Vratislavský a Vladislav Opolský, konečně korutanští sestřenci Oldřich a Filip. V jeho vojště nacházelo se ke 100 000 bojovníků a mezi nimi 7 000 jezdců českých, oděných železem od hlavy až do paty, i s koňmi svými. O pozoru a účastenství, jež budila nastávající válka i v dalekých krajinách, svědčí skutek ten, že i v Rejně-Kolíně, i dále ještě konány veřejné modlitby, aby zbraním českým bůh ráčil popřáti vítězství.

Tak veliká vojska, většinou jízda, nemohla v horách bojovati proti sobě; krajiny na stoku Moravy a Dunaje staly se přirozeným dějištěm nastávající války. Otakar nařídil svým, aby ke dni sv. Jana, na konci příměří, strhli se dohromady u města Lávy v Rakousích. Dle svědectví zpráv souvěkých dostavili se tam v určený čas: z Čech král sám s královnou Markétou, Jan, biskup pražský, a páni Vok z Rosenberka, nejvyšší maršálek, Jaroš z Poděhus, nejvyšší purkrabě pražský, Bavor ze Strakonic, nejvyšší komorník, Heřman z Rychnova, podkomoří a milostník králův z rodu kounického, Ratmir z Krasikova, purkrabě na Přimdě, Purkart z Janovic, purkrabě zvíkovský, a Oldřich Zajíc z Valdeka Loketský; starý Ojíř z Fridberka, v turnajích proslulý, pak Boreš z Riesenburka, Smil z Lichtenburka, Vilém z Poděbrad, Zdislav ze Šternberka, Budivoj z Krumlova i ze Skalice (otec Závise později proslulého) a jeho strýcové Vítkovci Ojíř z Lomnice i Oldřich ze Hradce; z Moravy Bruno, biskup olomucký, se svými many, Jindřich, purkrabě děvický, a bratří Kadold a Zibřid Sirotkové z Drnholce; z Rakous bratří Ota i Kunrat, hrabata z Hardeka, Wernhard a Jindřich ze Schauenberka, Jindřich z Lichtenštejna, Oldřich Kraft ze Slivence, Ota z Maissova, Ota z Haslova i jiných více; mimoto přítomni byli co spojenci knížata: Ota, markrabě braniborský, Jindřich, kníže vratislavský, Vladislav, kníže opolský, a bratří korutanští, kníže Oldřich i arcibiskup Filip. Nelze již udati, kterak zástupové jejich všickni rozložili se u Lávy. Hrabata z Hardeka, jenž byli první dostavili se na bojiště, položili se potom u Stožce (Staats).

Uherské vojsko rozloženo bylo na levém pořičí Moravy, asi ode vtoku Myjavy až po Dunaj. Mladší král Štěpán zdá se že měl oumysl přikvačiti jednotlivé zástupy vojska českého před jejich spojením se u Lávy; chtělť aspoň zrychleným pochodem za deštivé noci přepadnouti Moravany a Slezáky, ježto ještě u Pohořelic meškali, ale zabloudiv, musel na úsvitě vrátiti se s nepořízením. Pak den sv. Jana Buriana vytáhl asi s 10 000 jezdci na přezvědy o rozložení vojsk českých. Přepraviv se u Střezenice (Drössing) přes Moravu, přiblížil se až do oudolí Mravenčího (Ameisthal) a poslal houf Plavců až k ohradám stožeckým. Z toho povstal v ležení českém veliký pokřik a ruch, jenž však ulehl opět, když se ukázalo, že houf ten nevalný dal se hned zase na outěk. Jen hrabata z Hardeka, Kadold Sirotek a Oldřich Kraft, toužíce po boji nedočkavě, s několika sty muži hnali se samochtíc za utíkajícími tak prudce a neopatrně, že v úžinách oudolí octli se náhle v zálohách nepřátelských, a přikvačeni přesilou jejich, zaplatili všichni životem přílišnou odvahu. Když krále došla zpráva, že dali se v potýkaní s nepřáteli, on stolovav právě s knížaty, vzchopil se bez prodlení se svými jim ku pomoci, s biskupem Brunem chvátaje napřed, a za ním pospíchal hned Ota, markrabě braniborský. Ale bylo již pozdě, hrdinové již nežili více, a nenadálý pohled na mrtvoly jejich dojal ho až k zoufalství. Avšak nicméně když nepřátelé pozastavili a šikovali se, kázal svým táhnouti před se a udeřiti na ně: a jen hrozná bouře s přívalem, strhší se v témž okamžení, zamezila ještě bitvu, když Uhři ustoupali opět, a koně Čechů oděním obtížených již pro unavenost jich dohoniti nemohli. Z těchto pak mnozí utíkajíce utonuli v řece Moravě.[45]

Neblahý ten počátek války, jímž král přišel o několik svých nejlepších bojovníků, způsobil dojem hluboký ve vojště. Ovšemže mnozí cítili se tím více pobuzeni, aby krvavou pomstou nad nepřáteli smířili duše hrdin padlých: ale našlo se i málomyslných dosti, ježto výpravě netušíce zdaru, již pomýšleli na návrat. Zejména Slezáci a Braniboráci obviňováni z oumyslů takových, ačkoli chrabří jejich vůdcové hněvivě tomu odporovali. V radě knížat pak zvítězil hlas cti a odvahy: uzavřeno táhnouti proti nepříteli dále a podávati mu bitvy. V neděli den sv. Prokopa hned zrána slouženy mše svaté a celé vojsko zkroušeně i vroucně modlilo se, boha prosíc o zdar a vítězství; král zavázal se slavným slibem, že postaví nový klášter, knížata pak všichni zamlouvali se, že v zemích svých o přísnou spravedlivost a lepší minci starati se budou. Potom v řadách šikovaných, král uprostřed svých železných rytířů, nastoupili pochod k jihu, na pole Moravské (Marchfeld). Přišed na prostranné výšiny mezi potoky Weidenbach a Rusbach (snad u Oberweiden), spatřil Otakar poprvé krále Bélovy široko daleko rozložené stany před sebou; neb již jen řeka Morava byla mezi nimi. Na těch výšinách postavil své centrum, rozestřev pravé křídlo až dolů k Dunaji, levé pak až po Anger a Macno; v pozadí (asi mezi německým Ogrunem a Velikým Enzersdorfem) založeno ležení okopy chráněné.

V takovém postavení setrvala vojska celý týden, péči majíce na sebe, ano před očima nepřítele dáti se přes řeku nechtělo se ani jednomu ani druhému. Proto nejednou dály se pokusy o vyjednávaní, ale nadarmo. Otakar krátil si chvíli hrami rytířskými, na které Uhři dívati se mohli, a vyřizováním potřeb státních. Hojným dovozem potravy a píce do ležení získal si té doby vídeňský purkmistr Rudiger Paltram nemalé zásluhy jak o krále, tak i o vojsko. Když ale dlouhá nečinnost počala mrzeti obě strany, poslal Otakar Otu z Maissova do ležení uherského s nabídnutím, aby buďto Uhři ustoupili od břehu, dadouce Čechům volně přepraviti se přes řeku, a pak ať prý ustanoví se zespolka den i místo k bitvě, aneb volí-li král Béla biti se raději na poli Moravském, že Otakar mu popřeje volného přechodu sám. To poslední oblíbil sobě Béla dne 11. července. Protož uzavřeno na dva dni stání a stvrzeno přísahami jak králů, tak i velmožů jejich: 12. července měli Uhři přepraviti se bez překážky a zříditi tudíž své šiky, a teprv dne 13., o sv. Markétě, měl počíti boj. Otakar tudíž v samý den úmluvy, 11. července, odvedl vojsko své ze stanovišť dosavadních, dovolil několika zástupům na pravém křídle přepraviti se u Haimburka přes Dunaj na picování a vypravil jiné s vozy do ležení okopaného, aby přivezli odtamtud potřebné potravy.

Ale mladší král Štěpán počal přepravovati se proti umluvě hned v noci následující nedaleko Zámečku (Schlosshof) a druhého dne (12. července) o poledni již celé vojsko uherské, přebrodivši řeku na několika místech, postavilo se u Kressenbrunnu do šiku válečného; jen král Béla zůstával ještě v ležení na levém břehu s nevalným komonstvem. A když Čechové i spojenci jejich, spoléhajíce se na umluvu, roztroušení po houfech bez pořádku žičili se pokojem i bezpečím, král Štěpán velikou silou obořil se na centrum vojska jejich, ve kterémž se nalezal i Otakar, a obklíčil je na způsob polokruhu.[46] V nebezpečí tom tím ohromnějším, čím bylo nenadálejší, dal král český co nejrychleji svolati všecky své zástupy, a dodávaje jim zmužilosti, posílal je do boje. Korouhev sv. Václava, ve slunci najednou jasným bleskem ozářená, zdála se zvěstovati Čechům přítomnost a pomoc svatého dědice země jejich; hlasitě „Hospodine, pomiluj ny“ zpívajíce, očekávali útoku nepřátelského. Hned u prvním sražení zjevilo se co nejskvěleji, oč platnější byla v boji těžce obrněná jízda česká nežli lehká uherská; nemaje železných svých rytířů, byl by Otakar tuším nezniknul záhuby. Oni zajisté, vedeni nejvyšším purkrabím Jarošem z Poděhus, nejen odolali útoku, ale i zahnali nepřátely od sebe všecky. Vok z Rosenberka první rozprášil a potřel divoká hejna Plavců čili Kumánů, z čehož celé téměř vojsko uherské bylo hrůzou dojato. Král Štěpán snažil se opraviti boj, ale byv těžce poraněn, dal se odnésti z bojiště. Parno toho dne bylo náramné a prach nesčíslným koňstvem vydupaný pokrýval celou krajinu. Mezitím dostavili se k boji všichni zástupové čeští jeden po druhém, a dorážejíce srdnatě zevšad na nepřátely již se kolotající, dobyli konečně jednoho z nejslavnějších vítězství v dějinách českých. Pobitých nepřátel do 18 000 pokrývalo bojiště a útěk ostatních byl tak náhlý a zmatečný, že jich prý ještě do 14 000 utonulo ve vlnách řeky Moravy. Nadarmo sliboval jeden kníže tatarský za výplatu tolik prý dobrých koní, kolík vlasů by se počítalo ve kštici jeho: neušetřeno ani jeho, ani kohokoli, kdo nestačil utíkati. Nesmírným množstvím mrtvol lidských i koňských zacpala se řeka na několika místech tak, že vítězové přes ně jako přes nějaký most prý se hrnuli. Takovým způsobem Boreš z Riesenburka první se svými dostal se na druhý břeh do ležení uherského, kdežto skvělé a vzácné kořisti padly do jeho rukou.[47] Část vojska českého, přepravivši se přes řeku, hnala se za prchajícími přes Tatry až ku Přešpurku. Mezi Uhry takový byl strach a zmatek, že král Béla dlouho nemohl dověděti se o synu svém, co se s ním bylo stalo.[48]

V takovém věcí stavu zdá se, že nebylo bez důvodu domnění vůdců českých, že Otakar, nepřestávaje nastupovati na své vítězství a užívati jeho, mohl nyní zmocniti se celé říše uherské. On však měl tolik rozvahy a ušlechtilosti do sebe, že pomyslil sám na nebezpečí, do kteréhož uvedl by křesťanstvo, kdyby přílišným Uher zemdlením otevřela se dobývavým Tatarům brána do Evropy. Psalť o tom sám papeži Alexandrovi IV. v tato slova: „Ačkoli obecné bylo domnění, že jsme nyní mohli Uhry podrobiti panství svému, povážili jsme přece, že lépe jest míti dobrého souseda za přítele nežli v nepřízni vyhubiti jeho; a doufajíce, že smíření dovede nás nyní ke stálejšímu přátelství s nejbližšími příbuznými našimi, chtěli jsme raději obnoviti s nimi svazek pokoje nežli hubením a zeslabením velikého toho království usnadniti Tatarům přístup k němu i k nám samým.“[49] Proto umírniv se ve své ctižádosti ochotně popřál sluchu Rolandu, palatinovi uherskému, jenž přišel k němu do Prešpurka s prosbou o pokoj. Markrabí Otovi a knížeti Oldřichovi dáno na vůli ustanoviti jeho výminky. Nalezeno jimi, že Béla i Štěpán měli odříci se všech práv ke Štyrsku a odvésti uherskou posádku ze Ptuje; k lepšímu pojištění míru měl druhorozený Bélův syn, též Béla zvaný, zasnoubiti se s neteří Otakarovou, braniborskou kněžnou Kunhutou; úmluvy ty měly od papeže stvrzeny býti, a kterákoli strana by je zrušila, měla stolici apoštolské zaplatiti pokutu 10 tisíc hřiven stříbra; o svátcích velikonočních nejprve příštích měli oba králové sjeti se ve Vídni pro upevnění přátelství, a do té doby měli čtyři hrabata uherští dáni býti králi Otakarovi do zástavy.[50]

Toto veliké vítězství přispělo velice ku povýšení moci a vážnosti krále českého v Evropě a zaneslo válečnou jeho slávu až i do vzdálených končin. Tataři, tehdáž ještě hrůza národů západních, dávali mu od té doby chvalné příjmí krále železného, bezpochyby ohledem na železné ony rytíře, ježto rozhodli byli o vítězství na poli Moravském, kdežto naproti tomu na západě vzešel obyčej za příčinou jeho velikého bohatství a nemenší štědrosti velebiti jej co krále zlatého.[51] Dvojí pomník, značný pro ducha věku neméně nežli pro zvláštní směr ducha králova, měl zvěčniti u potomstva památku vítězství na Moravském poli dobytého: nový klášter cisterciáků v Čechách, jejž Otakar „Trnovou Korunou“ nazvána míti chtěl (obdržev té doby od krále franského vzácnou relikvii, kus trnové koruny Kristovy), jenž ale potom vůbec Zlatou Korunou nazván byl, a nové město Marchek v Dolejších Rakousích, založené na samém bojišti a králem, co proslulým měst zakladatelem, jak statky, tak i právy bohatě nadané.

Avšak veškeren blesk rozmnožené moci a vlády musel v mysli Otakarově tratiti cenu svou, když pomyslil, že po vymření všech linií Přemyslovců, on jsa již posledním mužem staroslavného rodu svého, neměl nikoho, pro něhož by se jí dále domáhati a jemuž by ji po sobě jak právem, tak i něžnou láskou pozůstaviti mohl. Od manželky své Markéty již 55leté nemohl se více nadíti dědice pro rozlehlou říši svou; takéť mohl muž asi 32letý chovati k ní více vážnosti a úcty nežli lásky. Touto naklonil se byl k jedné ze šlechtičen na dvoře jejím, jménem Anežce, a měl s ní od roku 1256 syna levobočka i dvě dcerušky. Pocházelať ona ze šlechtického rodu pánů z Kunrinku v Rakousích; Čechové dali jí byli příjmí „Palcéřík“, ježto prý mívala vlasy na hlavě střihané na způsob mužského „palcéře“.[52] Že Otakar miloval pobočné dítky své a snažil se zjednati jim čestné postavení ve světě, toho jemu, an ještě neznal jiných radostí otcových, ani zazlíti nelze. Zdá se však, že zamýšlel, když by neměl míti potomků jiných, zjednati a pojistiti levobočku svému Mikulášovi až i dědictví koruny a říše své. Známo jest, že levoboček Arnulf († 899) nosil byl někdy až i císařskou korunu; a ještě přede dvěma léty (1258, 11. Aug.) dali byli Siciliáni korunovati sobě v Palermě udatného Manfreda, Fridricha II. neřádného syna. Proto myšlenka taková, dle mnění středověkého, neměla do sebe nic neslýchaného, zvláště kdyby podařilo se bylo získati k ní svolení a dispensaci stolice papežské.

Dávaje tedy Přemysl Otakar II. papeži Alexandrovi IV. zprávu o vítězství svém na Moravském poli,[53] přednesl mu také prosbu o legitimaci nemanželských dítek svých. Papež svolil k tomu několika bulami ve dnech 6. a 7. října vydanými a prohlásil mladého Mikuláše i sestry jeho za oprávněné, aby nabýti a požívati mohli všech statků, ctí a důstojenství, kteréž by cestou práva jim se dostaly. Avšak dříve ještě, nežli buly ty z města Anagnie, kdež tehdáž dvorem byl, odeslány byly, obmezil milost tu výslovným doložením, že při udělení té dispensace neměl nikoli úmyslu povoliti, aby Mikuláš také ku královskému důstojenství a k dědictví trůnu povolán byl; ba dne 21. října vypravil sekretáře svého, mistra Bernarda de Furconio, do Čech s tím nařízením, aby u přítomnosti krále i pánů českých prohlásil veřejně a slavně, že stolice apoštolská chtěla tomu, aby syn nemanželský v Čechách nikdy dědičně na trůn dosednouti nemohl.[54]

Teprv když odpověd tato rozhlášena byla, umínil Otakar dáti se rozvésti od manželky své Markéty. Radové a přední muži jeho říše, starajíce se o budoucnost, prosili jej za to,[55] a královna sama, jakkoli tím trpěla, zdá se že nejen nenamítala překážek, ale k vůli jeho i sama, pokud mohla, věc tu podporovati se jala. Aby umožnila rozvod po právu, přiznala se před několika biskupy, že po smrti prvního manžela svého ve provinciálním sboru dominikánů treverských k rukoum převorovým učinila byla slib čistoty, pokryla se závojem a strávila co jeptiška více než rok ve klášteře u sv. Marka ve Würzburku. S tímže vyznáním vypravila později k Alexandrovu nástupci papeži Urbanovi IV. zvláštního svého posla důvěrného,[56] takže o šlechetné její přitom resignaci naprosto pochybovati nelze. Protož také rozvedení to dálo se klidně a právně, bez hluku i bez příkoří, a Markéta opustila královský hrad pražský teprv 18. října 1261, když tam již déle pro slušnost přebývati nemohla. Ustoupilať do Kremže, věnního města svého v Rakousích, kdež pak co ovdovělá královna římská byla dvorem až do své smrti († 28. Oct. 1267).

Když tedy sjeli se byli králové Béla i Otakar s jinými knížaty ve Vídni (ku konci měsíce března 1261), aby obnovili a upevnili pokoj vloni po bitvě na Moravském poli uzavřený, král český objevil své přání utužiti přátelské svazky obou královských dvorů novým svým zasnoubením s některou kněžnou uherskou. Žádal nejprv o nejmladší Bélovu dceru Markétu, kterouž sliboval pojíti za manželku bez všelikého věna: ta však oddavši se ode mládí životu klášterskému, zdráhala se opustiti jeho. Potom obrátil zření a přání své ke vnučce Bélově Kunhutě, dceři ruského knížete Rostislava Michajloviče,[57] jenž co bán mačevský s manželkou svou Annou přebýval mnoho na dvoře královského tchána svého. O neobyčejné kráse a spanilosti Kunhutině svorné vydávají svědectví všecky souvěké prameny, a mravnost její také byla bez ouhony. Slavné oddavky staly se na hradě v Prešpurce dne 25. října; po čemž Otakar novou choť svou vedl do Vídně, kdežto strojeny jí skvělé radovánky, ale on sám onemocněv dosti těžce, delší čas pozdržeti se přinucen byl.

Novým manželstvím nastoupiv novou dráhu živobytí a chtěje mladé choti své slavnostmi okázalými způsobiti potěšení, naléhal nyní král větším nežli kdy úsilím na konečné korunování své i její. Odklad dosavadní měl byl, jakož již jsme podotkli, mimořádné příčiny, an předešlý arcibiskup mohucký, jenž dle práva jej korunovati měl, sám upadl byl do církevní klatby a potom i do nepřátelského zajetí, jeho pak nástupce Werner z Eppensteina dlouho čekati musel na potvrzení své skrze papeže; od některého pak ze sufragánů jeho král nechtěl se dáti korunovati. Nyní konečně, když uklizeny byly všecky osobní závady, povolal téhož arcibiskupa ku příštím svátkům vánočním do Prahy a pozval tam spolu veliký počet spřízněných prelátů, knížat a pánů. Příjezd jeho a nové královny na hrad pražský vykonal se slavně dne 23. prosince; o dva dni později, v den Narození Krista Pána čili v den vánoční a dle obyčeje starého novoroční spolu (jenž toho léta připadal v neděli), korunováni jsou oba, Otakar i Kunhuta, od arcibiskupa Wernera co nejslavněji na Království české ve hlavním kostele sv. Víta. K oslavě toho dne a obřadu přispívala přítomnost šesti biskupů, celé rodiny markrabat braniborských, mnohých knížat slezských a německých hrabat, přední šlechty ze všelikých zemí, jak příslušných ku koruně, tak i cizích, a konečně lidu nesčíslného. Tolikero hostů nesměstnalo se v Praze, tehdáž ještě dosti obmezené; pročež dal král postaviti na Letni mezi Bubny, Ovencem a Holišovicemi několikero stavení ze dřeva s prostrannými a nádherně ozdobenými síněmi, v nichž pak po dva dni po královsku častoval všecky vzácné hosty své. A teprv od té doby počal se Přemysl Otakar II. sám také nazývati a psáti „králem českým“: neb potud, ačkoli všickni na světě velicí i malí byli jej vždy uznávali a ctili co krále, on ve své skromnosti nejmenoval se byl jinak nežli „dědicem a pánem Království českého“.

Aby pak předešel a uklidil všecky možné rozpaky co do práva ku požívaní jak nového manželství, tak i panování v zemích svých, dal si nyní obého potvrditi od nejvyšších autorit světa křesťanského. Papež schválil bulou danou dne 20. dubna 1262 jak předešlý rozvod, tak i nový sňatek manželský; a římský král Richard, jemuž Otakar velice oddán byl, pojistil mu majestátem v Cáchách dne 9. srpna vydaným netoliko dědičné jeho země českou a moravskou, ale i obě „císaři a říši římské právem manským odumřelá knížectví Rakousy a Štyrsko se všemi k nim příslušnými lény“, jež jemu a dědicům jeho „ku pravému manství na časy budoucí a věčné“ propůjčil a odevzdal.[58] Maje takto panovničí práva svá v obou knížectvích pojištěna, mohl Otakar bezstarostně trpěti kněžnu Kedrutu Judenburskou v pokojném požívaní statků ve Štyrsku jí vyměřených; syna pak jejího Fridricha, jenž návodem několika štyrských šlechticů mladistvou zpupností pořád ještě požívati chtěl titulu knížete rakouského a štyrského, spokojil se vypovědíti ze svých zemí.[59]

Ještě u vetší nádheře a skvostnosti nežli při korunování svém objevil se Otakar o několik let později, když slavila se v Rakousích umluvená při zjednání pokoje svatba jeho neteře Kunhuty Braniborské s uherským králevicem Bélou, mladším synem krále Bély IV. Všecky starosti o nevěstinu výbavu jakož i o svatební slavnosti vzal byl hned zpočátku král český sám na sebe. Nyní pak zdálo se, jako by oba nedávno smíření panovníci byli chtěli jíti o závod v okázaní skvostnosti, velikolepé nádhery a bohatství. A poněvadž ve slavnosti této zjevil se svrchovaný přepych středověký a pověst o neslýchaných k ní přípravách roznesla se rychle až do dalekých krajin, takže nejedni knížata evropští vypravili podtají posly do Vídně, aby jen dověděli se pravdy, též poněvadž dochovány nám o podrobnostech jejích zprávy dosti souhlasné a spolehlivé, uznáváme za povinnost vylíčiti místněji zjev ten, značný jak pro věk svůj vůbec, tak i pro panování Otakarovo zvláště.

Za místo, kde svatba slaviti se měla, ustanovil král rovinatá pole na pravém břehu Dunaje, as tři hodiny pod Vídní, až kde říčka Fiša padá do Dunaje. Přes Dunaj kázal postaviti most tak široký, že deset jezdců vedle sebe po něm jeti mohlo. Z Rakous, ze Štyrska i z Moravy dovážely se zásoby potravy a spíže v takovém množství, že tomu těžko bylo uvěřiti: sena i píce nakupeno patero stohů ohromných, každý zvící velikého kostela; dobytka i bravu krmného sehnáno tolik, že pokryt jím celý ostrov na Dunaji a i blízké lado; zvěřiny a drůbeže bylo tu bezpočtu; na pečení chleba as tisíc mtů pšenice, počítajíc met na 30 měřic rakouských, a vína tolik, že by prý bylo stačilo na několik dní pro obyvatelstvo celých dvou zemí. Dunaj sotva unesl břímě lodí, svážejících tam zásoby všelikého druhu: neboť král byl nařídil, aby jich nebylo pohotově jen s potřebu, ale s nadbytek čtvernásobný. Z cizích zemí objednal nadto vzácných suken, tkanin a skvostů za více než dvacet tisíc liber stříbra i sám kreslil návrhy ke stanům a k ozdobení jejich.

Již v létě, čtvrt léta před svatbou, rozbíhali se poslové od krále do všech zemí, zvláště pak do Slezska, do Polska, do Sas a Míšně i do Durynk, ku knížatům i ke šlechtě, vyřizujíce, že král český bude sobě pokládati za velikou čest, jestliže hodně mnoho hostů ráčí se dostaviti ke svatbě jeho neteře a k volným turnajům, ježto přitom odbývati se mají. Všem vyšším úředníkům a důstojníkům říše své přikázal, aby dali se najíti a konali služby své při ní osobně; manům pak měla tam slavně propůjčována býti léna jejich. Oddavky samy měly se slaviti na počátku podzimku dne 5. října.

Den sv. Václava král český, pomodliv se u hrobu svatého předka svého a modlitbám kněží svých se poručiv, vytáhl z Prahy; královna, jsouc poprvé dobré naděje, nevydala se s ním na cestu. V Čáslavi přivítav markrabskou rodinu braniborskou a v ní nevěstu co královnu budoucí slavnosti, předešel ji chvatem do Rakous. Tam již očekávalo ho náramné množství lidu, pánů, rytířů a šlechtičen ze všech zemí, nejvíce ale z jeho vlastní říše, počet nesčíslný. Se skvělým komonstvem utkav nevěstu při vjezdu jejím, dal vůz její obklíčiti rytíři svými a provázeti skrze davy lidu. Na polích tábořilo na statisíce hostů a diváků, z nichž mnozí ve stanech draze ozdobených; potravy, nápoje a spíže obdržel od úředníků na to zřízených, cokoli kdo chtěl. K turnaji hlásilo se takové množství kolbychtivých šlechticů, že nelze bylo připustiti je všecky, a musel ustanoven býti výbor losem; komu štěstí přálo, darován a označen byl kloboukem cendelínovým, dopolou bílým, dopolou červeným, značícím barvy české.

V den sňatku (5. října) časně zrána viděti bylo dlouhé řady připravených pro hosty stanů, ověšené aksamitem i zlatohlavem a ozdobené erby, prapory a věnci. Král Otakar objevil se ve své nejskvostnější nádheře a slávě uprostřed polských knížat, německých markrabí a hrabat i všech předních pánů svých zemí, vesměs nádherně oděných; také vzácné paní a slečny ozdobily se byly šperky nejdražšími. Nejvíce však poutala zraky všech nevěsta ve předrahém oděvu svém. Na sukni její nachové viděti bylo obrazy vyšívané zlatem arabským; ozdoba čepce co do ceny své převyšovala i anglickou korunu, spinadla na prsou jejích nedala se ani oceniti, tak jako i pás její, a na jejím plášti, lemovaném perlami a drahokamy, jevily se jakoby živé obrazy, vzácnou umělostí vyšité. Král uvedl ji do velikého stanu, prostranného a připraveného co nějaký hlavní chrám, i veskrz drahými sukny a zlatohlavy ověšeného, v němžto církevní obřady konati se měly. Brzy nato přijel v oslavném průvodu král Béla s manželkou Marií a dvěma syny svými, mladším králem Štěpánem a ženichem Bélou, jehožto kráse obdivovali se všichni; vedle nich král Daniel Ruský (Halický), Štěpán Uroš, král srbský, s oběma syny, Dragutinem a Milutinem, vojvodové charvatský, bosenský, sedmihradský a jiní; ostatní jeho družina nebyla četná, záležela však z nejpřednějších pánů uherských. Také tito zjevili se tu nachem odění, tu v pestrých kožešinách, měli páví péří a stříbrné třepení na čepicích, perly a drahokamy do brad vpletené.

Králové Otakar a Béla uvítavše a sestoupivše se, umluvili se nejprv laskavě o věně i obvěnění nevěstině; potom následovala ve stanu služba boží a po ní vykonán i požehnán jest sňatek nových manželů. Mladý Béla postavil nevěstě své zlatou korunu na hlavu, kterouž uherský jeden pán, dle obyčeje uherského zamáchav mečem nad hlavou její, tímže mečem zase jí se hlavy sňal. Nato v témže stanu Otakar pasoval slavně na rytířství čtyry markrabě, jednoho polského knížete a mnohé hrabata i šlechtice. Při stolování, jež s největším luxusem veskrze se stříbrným a zlatým náčiním, jak u Otakara obyčejně, a při hlučné hudbě odbýváno jest, posazen starý král Béla na čestné místo mezi nevěstou a ženichem. Potom počaly kolby čili slavné sedání, kdežto zvláště nově pasovaní rytíři vyznamenání svého pilni byli. Uhři však neoučastnili se již válečné té hry, an ženich pospíchal uvésti nevěstu, královnu těchto slavností, do svého domova. Ještě téhož dne rozloučila se, prolévajíc hojné slzy, s rodiči a příbuznými svými, a vstoupivši na loď, vezena po Dunaji do své nové vlasti. Také králové oba, Béla i Otakar, rozešli se, jak bylo patrně viděti, cele smíření a v dobrém přátelství.[60]

O slavnosti té svědčili, kdo té doby živi byli, s udivením, že co do velikolepé nádhery, skvostnosti a bohatství podobného sňatku žádný císař ani král nikdy ještě byl neslavil. Pověst o ní roznášela se až do dalekých krajin, a nebylo panovníka v Evropě, jenž by o králi českém Přemyslu Otakarovi II. bral byl v pochybu slovo to, že on byl nejbohatším, nejštědřejším a ve slávě nejokázalejším pánem věku svého.

A nedlouho potom, dne 2. února 1265, viděti bylo na královském dvoře českém slavnost nemnohem méně velikolepou, když konal se křest prvorozené dcery královy Kunhuty, k němuž pozváni byli tři biskupové, pražský, olomucký a bamberský, i veškera šlechta česká, moravská i rakouská. Dva dni trvaly radovánky na hradě pražském, kdežto král sám co nejskvěleji častoval hosty své.[61]

Co do poměrů zahraničných požíval Otakar II. aspoň z jedné strany nezkaleného přátelství a pokoje. Strýcové jeho, knížata Dolních Slez, setrvávali v oddanosti své k němu a podrobovali se obyčejně jeho rozsudku v hojných přech svých rodinných. Nejpříznivější styky panovaly zvláště mezi ním a jeho svaky, zejmena s markrabími braniborskými rodu anhaltského; přízeň však jejich musel byl zjednati sobě hned na počátku panování svého postoupením jim Horní Lužice, to jest měst a krajin Budišína, Zhořelce, Libavy a Lubna.[62] Také manžel druhé jeho sestry Jindřich Jasný, markrabě míšeňský, choval se k němu vždy přátelsky.

Ne tak dařilo se mu se sousedními Bavory, ačkoli knížata jejich byli také blízcí příbuzní královského rodu českého. Po veliké bitvě na poli Moravském (1260) hledali sice oba bratří bavorští, Ludvík i Jindřich, smíření s Otakarem, jenž ochotně vycházel jim v tom vstříc: ale naskytaly se přece vždy nové příčiny k neshodám, k rušení přízně a pokoje, zvláště ze sporu vždy ještě neurovnaného co do arcibiskupství salcburského. Přičiněním Otakarovým kapitula tamější roku 1261 byla korutanského Filipa opět přijala za arcibiskupa. Poněvadž ale papež nechválil skutku toho, a pak roku 1262 světskou opravu čili fojtství nad biskupstvími salcburským i pasovským se všemi s tím spojenými právy, jež dotud nejvíce knížata bavorští byli provozovali, výslovně a řádně Otakarovi byl přisoudil, nemohlo napotom vésti k trvalému pokoji ani odstranění Filipa, Otakarem způsobené, ani dobrovolné odřeknutí se (roku 1264) Oldřicha, jenž uznal konečně nedostatečnost svou k vysokému tomu důstojenství. A když roku následujícího 1265 papež, jistě dle přání Otakarova, povolal na salcburské arcibiskupství jednoho ze knížat slezských, Vladislava, posud probošta vyšehradského a českého kancléře, muže pobožného a mírného, jeho pak někdy hofmistra Petra na biskupství pasovské, tu doutnající potud mezi Čechami a Bavory jiskry nevole vzňaly se konečně ve zjevný plápol války.

Kníže Jindřich první vtrhnul s vojskem svým do obou biskupství, jež dle obyčeje toho věku náramně poplenil. Proti němu vypraveno ještě téhož léta 1265 silné vojsko české, kteréž opanovalo nejen krajiny pokojem koubským roku 1275 odstoupené, ale i Chebsko, koruně české již od tří století odcizené. Roku následujícího 1266 obnoveny válečné pochody záhy a u větším rozměru. Již v měsících únoru a březnu vypravil Otakar houfy branné na pomezí nepřátelské; Bruno, biskup olomucký, královský vrchní hejtman ve Štyrsku, osadiv Salcbursko, zmocnil se tam i Reichenhallu, jediného města, které potud drželi Bavoři. V měsíci srpnu Otakar sám, v čele mohutného, ze všech jeho zemí a ze Slez i z Korutan sebraného vojska vtrhnul do Bavor přes Koubu a Pasov, a dobyv a vyhubiv Dekendorf, Nittenau, Regenstauf i jiná méně důležitá místa, táhl až pod říšské město Řezno. Krajinu tu celou vévoda Jindřich dal byl popleniti napřed, aby nepřítel v ní nikterak uživiti se nemohl;[63] za takovou příčinou již i vloni výprava česká byla nezdařila se. Nyní sice Otakar učinil byl opatření, že vojsku jeho tam dovezeno potravy z Čech i z Rakous na mnoha tisících vozích: ale pobyv asi měsíc v zemi, když nepřítel vyhýbal se boji a pro velikou toho léta neourodu dovoz potravy váznouti počal, musel konečně ustoupiti zase. Obrátilť se k Chebu, bezpochyby proto, že krajina ta nad jiné snadnější poskytovala zásoby, a opatřiv tam místa opevněná posádkami s potřebu, vrátil se domů bez překážky. Teprv po jeho se vzdálení vrazil vévoda Jindřich do krajů opuštěných od něho zase, a málo chybělo, že překvapením a zradou nezmocnil se i města Pasová. Protož král český ku konci měsíce listopadu zřídil ještě třetí toho roku válečnou výpravu do Bavor a dobyl tu i hradu Riedu, ale náhlým nastáním mrazů přílišných donucen byl vrátiti se do Rakous i do Čech zase.

Roku následujícího 1267 příměří umluvené na delší dobu popřálo sice krajinám pohubeným zotaviti se poněkud, ale ouplné smíření se Čech a Bavor bylo ještě nemožným, protože nepřátelské jejich postavení viselo na politických neshodách a sporech, kterými té doby celá Evropa byla rozdvojena. Poslední Štaufovec, mladý Konradin, jenž nazýval se králem jeruzalémským a sicilským i vévodou švábským, žil tehdáž v Bavořích u strýců svých, jimžto zapisoval netoliko statky, ale i osobní nároky své jeden po druhém. Jeho přítel nejvěrnější a snad jediná duše na světě, která upřímně dobře mu přála, byl onen od Otakara ze země vypovězený syn kněžny Kedruty Fridrich, jenžto nepřestával se psáti vévodou rakouským a štyrským, jakož již připomenuli jsme. Tudíž není se čemu diviti, že Otakar protivil se oumyslům dvoru bavorského, ssaditi oba krále Richarda i Alfonsa a povýšiti na trůn německý Konradina. Za to vděčni mu byli nejen král Richard, ale i papežové římští. Urban IV. a nástupce jeho Klemens IV., oba krutí nepřátelé rodu štaufovského, spoléhali nejvíce na Otakarovu jim cele oddanou moc, i neoštídali se k němu s osvědčeními a důkazy zvláštní lásky a úcty;[64] oba obraceli se hlavně k němu v oněch záležitostech a potřebách, které před jinými jim na srdci ležely, zejména co do výprav křižáckých proti pohanským ještě Litvínům a Prusům, a co do sporných poměrů říše římské v Německu i v Itálii. K jejich žádosti Otakar již roku 1264 byl opět vzal na sebe znamení kříže proti oněm, ačkoli teprv o tři léta později, po skončení válek bavorských, křižácké to tažení předsevzíti mohl (v měsíci prosinci 1267). Měl-li přitom, jakož se pravilo, úmysl založiti v Litvě zvláštní od Čech závislou říši křesťanskou, nemůžeme ani tvrditi, ani zapírati cele. Tím jistější jest věc, že když výprava tato naprosto nezdařila se — jelikož pro příliš mírnou a mokrou zimu nebylo lze ani vniknouti do vodnatých oněch zemí —, nevole z nezdaru toho pošlá u něho ještě zvýšena byla zprávou po návratu obdrženou, že papež zdráhal se vybaviti země jeho dědičné z duchovního područí arcibiskupa mohuckého a založiti pro ně zvláštní metropoli v Olomouci, sídle vysoce ctěného biskupa Bruna. Proto zdá se také, že odřekl se navždy všech úmyslů výbojných na severu.[65]

Arcibiskup mohucký Werner z Eppensteina, přidav se k oumyslům dvoru bavorského, byl poprvé již zjara roku 1262 pozval také českého krále k volení nového krále římského; a když oumysly takové, hlavně přičiněním Otakarovým, zmařeny byly, obnovil to pozvání opět, když král Richard spolu s bratrem svým Jindřichem III., králem anglickým, v bitvě u Lewes (14. máje 1264) poraženi a jati byvše, strávili více než rok v tuhém vězení. Však i tenkráte protivil se Otakar návrhům takovým, anobrž vypravil k Richardovi po jeho vysvobození (9. září 1265) poselství, ježto roztoužíc se nad vzmáhající se záhubou říše, volalo jej úsilně do Němec, kdež král český sliboval jemu přispěti vší svou mocí k uklizení neřestí. Když ale Richard, zapletený v Anglii příliš, meškal s příchodem svým, a zato raději ustanovil Otakara za plnomocného náměstka svého i za správce říše římské z této strany Rejnu až do svého tam přibytí,[66] pochopitelno jest, že událostmi takovými nepřízeň mezi dvorem českým a stranou konradinsko-bavorskou v říši jen ještě zvýšiti a utužiti se musela. Přece však, když Konradin s přítelem svým Fridrichem a s vojskem v Bavořích sebraným táhnul roku 1268 do Itálie, aby ujal se dědictví předků svých proti Karlovi z Anjou, kterémuž nápomocni byli papežové, nečinil Otakar ničeho jemu na překážku, a zavinil tak málo, jako kdokoli jiný z této strany Alp, tragický předsevzetí toho konec.[67] Po Konradinově nešťastné smrti (28. října) nepomyslilo se po několik let na zvolení nového krále římského na důkaz, že předešlé pokusy směřovaly byly jen ku Konradinovu povýšení; a tudíž nebylo ani potřebí posledního Klemensova napomínaní k Otakarovi, aby volbu takovou překazil.

Ku konci roku 1268 objevila se nová čáka na rozšíření říše české, když vévoda Oldřich Korutanský, přišed do Čech ve průvodu hraběte Albrechta Gorického a Tyrolského, Oldřicha z Heunberka, Jindřicha z Hardeka i jiných šlechticů, vydal dne 4. prosince v Poděbradech listinu, kterou ustanovil krále Otakara za dědice všech svých zemí a práv po své smrti.[68] Poněvadž děti jeho z prvního lože již byly před ním pomřely a druhé jeho manželství s dcerou kněžny Kedruty Judenburské zůstalo neplodné, kmen celý knížat korutanských zanikal již jím a bratrem jeho arcibiskupem Filipem. Blízké příbuzenstva a hojné důkazy přátelství a lásky, jichž požíval byl od Otakara, vyhlásil Oldřich sám za jediné příčiny poslední té jeho vůle: ale jest pravděpodobné, že neméně radily mu k tomu starost o jeho lid a opatrnost sama. Za tehdejšího bezvládí v říši německé byla by válka dlouhá o knížectví odumřelé stala se neodvratnou, nepovolán-li k nápadu v cestě pokojné již napřed onen soupeř, kterýž měl i nejbližší právo i největší čáku zdaru v boji budoucím. Svolení k tomu Filipa, nyní bezzemka, získáno jest bezpochyby přípovědí, že po smrti starého patriarchy Řehoře z Montelongo († 8. Sept. 1269) povýšen bude na stolici patriarchů aquilejských. Potřebný u kapituly tamější vliv zjednali sobě byli jak Otakar, tak i Oldřich již od dávných let.[69] Protož nebylo těžko tomuto provésti volbu bratra svého na nového patriarchu dne 23. září 1269, když i Otakar přimlouval se psaním zvláštním k tomu cíli.[70]

Když pak potom, již dne 27. října, kníže Oldřich dokonal život svůj a královský správce ve Štyrsku Kunrat, probošt brněnský, uvázal se jmenem pána svého ve vládu nad Korutany, Krajinou, Istrií a částkou Friaulska, dostoupila moc i sláva Otakarova vrcholu svého.


  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7
  8. 8
  9. 9
  10. 10
  11. 11
  12. 12
  13. 13
  14. 14
  15. 15
  16. 16
  17. 17
  18. 18
  19. 19
  20. 20
  21. 21
  22. 22
  23. 23
  24. 24
  25. 25
  26. 26
  27. 27
  28. 28
  29. 29
  30. 30
  31. 31
  32. 32
  33. 33
  34. 34
  35. 35
  36. 36
  37. 37
  38. 38
  39. 39
  40. 40
  41. 41
  42. 42
  43. 43
  44. 44
  45. 45
  46. 46
  47. 47
  48. 48
  49. 49
  50. 50
  51. 51
  52. 52
  53. 53
  54. 54
  55. 55
  56. 56
  57. 57
  58. 58
  59. 59
  60. 60
  61. 61
  62. 62
  63. 63
  64. 64
  65. 65
  66. 66
  67. 67
  68. 68
  69. 69
  70. 70