Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Povšechné úvahy o panování krále Otakara II.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Povšechné úvahy o panování krále Otakara II.
Autor: František Palacký
Zdroj: PALACKÝ, František. Dějiny národu českého II. Praha : Odeon, 1968. s. 88–112.
Licence: PD old 70

Rozdílné posuzování Přemysla Otakara II. u potomstva. Jeho chování se k Němcům i k Čechům. Křivdy jemu činěné od Hornecka Němce a Dalemila Čecha. Rovná jeho spravedlivost ke všem stavům; jeho psaní o tom; nařízení o mírách a váhách i o židech; poměry ku prelátům německým. Otakarovy ctnosti rytířské. Péče o hospodářství polní, o průmysl a obchod, umění a nauky. Konečné úvahy.

Kralování Přemysla Otakara II. a celá osobnost jeho byly v dějinách českých zjevem tak vysoce vynikajícím a zvláštním, že hned od počátku veřejný lidu hlas a soud obecný rozcházel a dvojil se o něm více nežli o kterémkoli předmětu starožitnosti naší, aniž pak posavad ještě dal se urovnati a ustáliti. Veškero působení panovníka toho muselo býti nadobyčej i dalekosáhlé i důrazné, když jedni žehnali mu co největšímu po bohu ochránci a dobrodinci svému, kdežto jiní žalovali naň co na násilníka i tyrana. Síly charakteru a výtečných vlastností ducha nepopírali mu ovšem ani přátelé ani nepřátelé: ale byla-li mysl jeho převahou šlechetná či nešlechetná, snahy jeho pocházely-li z touhy po dobrém obecném neboli z vášní sobeckých a v záměrech i oučelích jeho bylo-li mu vodítkem více právo a spravedlnost nežli pouhá pýcha i svévole, — o těch a takových otázkách různili se úsudkové lidští odjakživa, i rozcházejí se poněkud i podnes až náruživě.

My vylíčivše již hlavní události celé jeho doby, pokud možné bylo, svědomitě a nestranně, nemůžeme věkového sporu toho pominouti mlčením a nepokusiti se o spravedlivé jeho ne-li rozřešení, aspoň objasnění. Otakarovy snahy a činy staly se osudnými pro veškeru budoucnost národu českého; tvářnost a směr, které jeho působením vzal na se veřejný a společenský život český, potrvavše u potomstva po mnohá století, rozhodovaly o způsobu potomných dějin. Tím větší nastává nám potřebí rozeznávati bedlivě osobní jeho v tom zásluhy nebo viny. Pohříchu jest nám přece i při tom úkolu vždy ještě naříkati na chudost došlého nás podání, na skoupost dějinných pramenů našich, na nedostatek záznamků a zpráv souvěkých, nestranných a spolehlivých.

Mezi poroky z české strany na Otakara již za jeho živobytí vedenými stojí na prvním místě jeho chování se co do národnosti. Naříkáno, že více přál cizincům nežli vlastnímu národu, že zejména Němcům dával přednost a s nimi se svojil, rady jejich poslouchaje a je v zemi své co nejvíce plodě, na ujmu a ztenčení Čechů, — jakož o tom již na počátku této knihy vypravovali jsme. Hlavní toho způsobu žalobce byl souvěký rytíř a básník český, známý pode jmenem Dalemil; jeho pak překladatel německý, též souvěký, nerozmýšlel se převraceti žaloby ty naopak zrovna ve chvály. I nebude tuším nezajímavo, postavíme-li sem především oboje ty různé hlasy proti sobě.

Co do počátku panování vzdával i Dalemil Otakarovi velikou pochvalu, pravě:

„Přemysl jak krásný květ vznide:
jako róži prostřed lúky postavi,
takž bóh českú zemiu oslavi.
Krásné nravy ovšem jmieše,
životem hrdinný bieše;
v radě netřeba múdřejšieho
i za mladu ščedřejšieho;
uměl rozuměti každému stavu,
směje sě, každému poklonieše hlavu.“

Pravdu toho uznával i německý překladatel, opakovav ji svým způsobem. Ale později, když Dalemil jal se žalovati:

„Král poče o svých nedbati
i města Němcóm dávati;
je sě jich jak zdiú hraditi,
pánóm násilé činiti.“ —
„Páni sě tu rozhněváchu
a Rudolfa naň pozváchu,
řkúc: lépe dědiny pusty jmieti,
než Němci dániem královým budú ny držeti,“ —

tu Němec tak to postavil:

„Er schein als ein morginstern:
er wolt dy Tutschin mern
mit richtum vnd mit ern
in sinem land vil gern.
Got dort obin verren
geb im darum daz ewige lon
mit siner himmlschin kron
in dem obirstin tron
do er selbir siczit schon“ etc.

Dalemilův další nářek:

„Běda krále šlechetného,
že neschova jazyka přirozeného!“ —

zůstal nepřeložený. Pohrůžka pak, kterou Dalemil, ovšem křivě, kladl Otakarovi do úst, když táhl do posledního boje svého:

„Až se z vojny vrácu,
zavaleju Čechóm prácu:
chcu Petřín pavlakú postřieti,
a na pražském mostě nebude Čecha viděti,“ —

opakoval sice překladatel doslovně:

„Ich will den Petrich
mit purpur bedeckin glich,
vnd vf der pruk zcu Prag
kein Behem man gesen mag,“ —

ale za příčinou smrti jeho nemohl zdržeti se, aby nepřidal a nedoložil nářku vlastního:

„Do verschied er leidir!
die Tutschin ir cleidir
vor leid mugin riszin
vnd ir zcunge biszin,
ouch von den ougin zcer deiszin
vnd vbir dy wang waszir giszin:
wan er waz der Tutschin ere!
Darum im got sin lebin mere
oben hoch in den landen!“ etc. —

Neméně zajímava i pozoruhodna jest píseň žalostná, v Němcích hned po jeho smrti zpívaná i zachovaná nám od někdejších nepřátel jeho samých. Klademe ji zde v původním jazyku i v novějším překladu.

„Cantilena de rege Bohemiae“

Wâfen iemer mêre!
ez weinet Milt und Êre
den künc ûz Bêheimlant.
dem tôde wil ich fluochen.
sol man den Künc nicht suochen
und sîne gebende hant?
Man sol den künc Ôtacker clagen.
jâ herre got, er ist erslagen!
sîn milte sach man nie verzagen.
er was ein schilt in sînen tagen
übr alle cristenheit.
Den Falwen und den heiden
was er den cristen erleiden;
den schilt er gegen bôt.
er was ein lewe an gemüete,
ein adelar an güete.
der werde künc ist tôt.
der Bêheimkünc ist nu gelegen,
des weinent ougen jâmers regen;
wer sol der witwen weisen phlegen?
der künc ist tôt, reht als ein degen,
der nâch êren streit.[1]

Z pochvalných těchto památek činí se zjevno, že Němci jak za Otakarova živobytí, tak i drahně času po jeho smrti nepřestávali pokládati jeho za jednoho ze svých, kdežto mezi Čechy, aspoň mezi mnohými, udržovalo se také dlouho domnění o nepříznivém jeho k nim smýšlení, jako by sám se byl ani necítil Čechem a Slovanem. Proti tomu ale sluší v úvahu bráti vlastní slova Otakarova o národnostech, od nás již nahoře při roku 1278 (na str. 82—83) postavená, kterými líčiv co nejvroucněji blízké příbuzenství národů českého i polského, upozornil a toužil sám na odvěkou Němců ke Slovanům nenávist („exosa Teutonicis vestrae nationis numerositas“) a na nenasytelné jejich snahy lakotné („insatiabiles Teutonicorum hiatus“). Mohl-li tak mluviti slovanský odrodilec a poněmčilec? Slova jeho příliš přímo a rázně dotýkají samého jádra sporu více nežli tisíciletého, a pocházejíce ze 13. století, doléhají na poměry až i naší vlastní doby tak určitě a dopadně, že nelze jich považovati za ohlas pouze nahodilého rozmaru, alebrž za vyznání a za přesvědčení z trpké zkušenosti. Jsouť ona věkovitě platná, tj. i starožitná i moderní pospolu. A že smýšlení takové nebylo na dvoře jeho neslýchaným, to dokazují také psaní manželky jeho, královny Kunhuty, ve kterýchž i ona horlila s nevšedním důrazem proti přechvatům, jichžto za její doby dopouštěli se Němci naproti Slovanům, dovolávajíc se v tom také manžela svého.[2] Nelze zajisté domnívati se, že by v tak důležité věci manželé mohli nejen různého, ale i protivného býti smýšlení.

Mámeť tudíž před sebou i zjevné skutky vřelé přízně, i slova neméně skutečná, svědčící podstatně o nepřízni k Němcům. Co tedy bylo pravdou v neshodě té? Mohlo by se mysliti, že Otakar změnil své smýšlení, a byv od počátku Němcům nakloněn, později teprv, za nepřátelskými úmysly knížat německých (před volbou i po volbě krále Rudolfa), odvrátil se od nich a přilnul myslí zase ke Slovanstvu: ale tomu na odpor stojí netoliko Dalemilovo výslovné svědectví, že byv prý zpočátku na Čechy laskav, teprv později jevil čím dále tím krutější k nim hněvy, nýbrž i nezměněná také po jeho smrti obecného lidu německého k němu vděčnost a láska. Dle našeho zdání protiva ta odpovídala nestejné povaze samého národu i ducha německého a dvojitému jeho směru, nesoucímu se z jedné strany k výboji, ke hrubému násilí, ku panovačnosti a ke hrabivosti, z druhé zase ke všelikým ctnostem národů pokojemilovných, ku prospěchům na dráze osvěty a průmyslu, — jakož o tom již i sami mužové němečtí vyznávají.[3] Otakar co muž pokroku a veškeré západní osvěty milovný přátelil se s Němci, jichž pomocí nadál se také pokroku a osvětě v zemi své: ale znaje oba toho národu rozdílné směry, choval se k nim, jak náleželo: hověl i pomáhal těm, kdo přicházeli s oumysly pokojnými co živnostníci a průmyslníci, nenávidě, na uzdě drže i káraje ty, kdo provozovati chtěli panování, pych a násilí. Tato stránka panovačnosti, pychu a násilí nejevila se za jeho doby ve spoustách obecného lidu německého, hledavšího pod ním práci a výživu, alebrž jen ve třídách výše postavených, ve stavu panském a knížecím, i u těch vůbec, kdo bažili po provozování moci. Proto byl Otakar téměř pořád na štíru se šlechtou v zemích svých, netoliko německou, ale i s českou, tehdáž již namnoze poněmčilou, kdežto lid obecný žehnal jej všude co nejpilnějšího a nejmocnějšího příznivce a ochránce svého. A poněvadž o něm nás nedošli leč téměř jen stranní hlasové, šlechty jak německé, tak i české, není divu, že soud nestranný a spravedlivý pohřešuje se v dějinách až podnes. I nepotřebí bohdá ani dokazovati široce, že nářky zejména Dalemilovy a Horneckovy, ačkoli opíraly se také o národnost, pocházely vlastně z jiných pramenů.

Jinak ovšem sotva se dá zapírati, že Otakar II. upřílišil se v hovění živlu německému, a zejména do Čech že nasadil ve krátké době hojněji Němců, nežli bylo potřebí a nežli sloužilo ve prospěch pokoje u potomstva. O něm teprv říci se dá, že učinil Němce pro všecku budoucnost skutečnými spoluobyvateli země české, a založil tudíž dvojici v ní, která někdy mohla nabýti povahy až i nebezpečné. Znaje přirozenou Němců nepřízeň ke Slovanům a jejich „insatiabiles hiatus“, povinen byl prohlédati pilněji také k budoucím prospěchům národa svého a nebažiti tak příliš po užitku okamžitém. Nechceme ovšem aniž můžeme tupiti, že rušil staroslovanské řády v zemi své, ježto na západě Evropy nadlouho ani prospívati ani udržeti se nemohly: sice byl by musel postaviti se na odpor jak proti říši, tak i proti církvi římské, nenalezaje za to podpory u slovanského Východu ani duchovní ani hmotné. Ale při pohledu na hromadné poněmčování tolikerých měst i také žup českých (Loketska, Trutnovska i Kladska) sotva lze ubrániti se podezření, že ne tak potřeba opory proti šlechtě, jako raději přílišné bažení po nových zdrojech důchodů pro komoru svou zavinilo u něho přenáhlení takové. Zasadil-li tím národu svému z nedojípky ránu snad osudnou, utrpěl za to sám co nejdříve a nejkrutěji: osudem právě tragickým byl potrestán, čím byl hřešil, ano bylo mu nejen tupenu býti, ale konečně i zahynouti rozjařeným působením téhož živlu národního, kterému zaživa nadmíru byl hověl.

Jakkoli pak v historických památkách německých nalézti jest ty nejrůznější a sobě nejodpornější jak zprávy o skutcích Otakarových, tak i soudy o povaze ducha jeho, dějepisci němečtí uvykli přece zdávna líčiti jej téměř bez výminky jen nepříznivě co despotu, jenž bezohledně prováděje osobní chtíče své, i tyranskou ukrutností sahal prý na každého, kdo nebyl mu po chuti. Hlavní pramen a příčina úsudků takových, mezi sebou víceméně shodných, jest beze snadu spis ohromné někdy velikosti, jejž počav psáti okolo roku 1290, pozůstavil po sobě štyrský rytíř Ottokar von Horneck[4] o dějinách věku svého (rok 1250—1309) co rýmovanou kroniku německou (Reimchronik), obsahující neméně než 830 kapitol a vydanou od Jeronýma Peza co třetí díl jeho Scriptores rerum Austriacarum v Řezně roku 1745. Obšírnost. kterou muž ten vypravuje o událostech věku svého, a slova ouplné jistoty, kterými vykládá i ty nejtajnější podrobnosti jejich, imponují často i dobromyslným a soudným zpytatelům, takže již nejeden z nich dal se svésti, že považoval dějepisný román jeho za pramen historický. I poněvadž věc tato má rozhodnou důležitost do sebe, musíme rozhovořiti se o ní trochu důkladněji.

Rýmovaná kronika ta ne proto, že psána jest ve verších (dosti neohrabaných), ale za příčinou zvláštního ducha svého, své vnitřní ceny a podstaty, považovati se musí za dílo poetické. Řeč spisovatelova jest sice všude příliš obšírná, nejadrná, často pak až k nevystání rozvláčná: ale děje a osoby, jež líčí, nabývají u něho plné živosti, okrouhlosti a významu cele člověckého, tudíž poetického, an volí barvy k obrazům svým ne tak z podání a z předmětu, jako raději z citu a z fantasie své, utvořiv sobě o nich představy dle osobních dojmů a náklonností. Proto také ku porozumění a k objasnění řečí jeho nepotřebí žádných dokladů odjinud: tvoříť ony všude zvláštní ukončený celek svůj, postačují sobě samy a jsou srozumitelný samy sebou. Nezapíráme, že při vší nesličnosti formy jevívá se u něho na nejednom místě tu přirozená i svěžest a jemnost myšlének, ba i ráznost prostořeká, tu zase jakýsi vzlet epický, jemuž jisté veličiny upírati nelze. Ale ve všem tom spatřiti jest jen subjektivný víceméně libovolný útvar spisovatelův, jemuž nedostává se objektivné platnosti. Jest to, jedním slovem říkaje, dílo v podstatě své básnické, a nikoli dějepravné. Proto soudný dějepisec nesmí, kromě takřečeného kostumu věku, ve smyslu slova nejširším, v podrobnosti na žádný zvláštní jeho ani úsudek ani udavek historický spoléhati se.

Již první vydavatel díla Horneckova Jeroným Pez poznamenal o něm, že kárati sluší obyčej, kterým vykládal všude co nejobšírněji nejen skutky a řeči, ale i myšlenky lidské, jako by všemu, co se dálo, byl přítomen býval a měl byl přístup i do nejtajnějších porad panovničích. A jakož knížat svých ani dosti vynachváliti se nemohl, tak zase proti některým cizím, a zvláště proti Filipovi Krásnému, králi franskému, tak hanlivě a hanebně prý se zachoval, že Pez ani netroufal sobě dotýčnou částku díla jeho tiskem dáti u veřejnost.[5] Také o přílišné strannosti a nestydaté drzosti jeho v hanění a obouzení všech vynikajících osob, které u šlechty štyrské vůbec upadly byly v nenávist, dává tentýž vydavatel svědectví pozoruhodné.[6]

Dle toho nemůže tedy Ottokar Horneck co kronikář počítán býti mezi zpravodaji pravdomluvnými, dobře zpravenými a neošemetnými: vypravovalť zajisté všude více, nežli sám věděl a věděti mohl, tj. vymýšlel a líčil jak děje, tak i úmysly vesměs dle vlastního svého zdání, tudíž dle citu a fantasie, poeticky, a nikoli historicky; i nerozmýšlel se pomlouvati drzou hubou všecky ty vysoce postavené pány, kteří u něho, aneb což též bylo, u šlechty štyrské upadli byli v nenávist, a viniti je ze zločinů, kterých se snad ani byli nedopustili. Dle toho již domysliti se jest, že ani ohledem na krále Otakara II., jenž také nenáviděn byl od oněch šlechticů, nezachoval se slušněji, šetrněji ani spravedlivěji, a že nepodal o něm světu více pravdy nežli o dotčeném již králi franském: ba skutečně líčí našeho panovníka co jednoho z nejohavnějších despotů, kteří kdy v Evropě kralovali. Nejen zajisté staví mravní jeho povahu do světla nejnepříznivějšího, podkládaje všem jeho úmyslům i skutkům ošemetné motivy, ale ani neštítí se přičítati mu lživě zločiny následující:

1. Otakar vypravil prý (roku 1263) k papeži Klemensovi IV. a ku králi Karlovi Andegavskému (z Anjou) zvláštní posly s hojnými penězi a s žádostí, aby zajaté v Itálii německé knížata Konradina i Fridricha „utopili v krvi jejich“, tak aby on tím bezpečněji v Rakousích a ve Štyrsku panovati mohl; Karlot (to jest Karel Andegavský) sám prý nerad viděl poselství takové, ale musel poslechnouti. (Cap. 31, pag. 41.) — I ba věru! ono bylo potřebí pobádati teprv z Čech krvolačného Karlota ke skutku takovému! — Avšak počítejme jen trochu: 23. srpna ztrativ Konradin bitvu u Skurkoly, utekl se nejprv do Říma, i pobyl tam několik dní, pak odtud dále k jihu do Astury, kdežto chystaje se utéci na lodi, od lidí Frankopanových postižen a nazpět přiveden byl. Nežli Karel dověděl se, že Konradin byl u Frankopana, i nežli s tímto umluvil se o jeho vydání, minulo jistě zase několik dní, takže Konradin sotva přede dnem 20. zářím octnul se osobně v moci Karlově: a 29. října již byl sťat! Třebas by tehdejší kurýrové královští seberychleji byli po zemích lítati uměli, nebylo přece možné, aby poselství z Neapole do Prahy a zase z Prahy do Neapole v tak krátké době bylo vyříditi se mohlo. Avšak i jiných důkazů bylo by dosti nasnadě, že celá ta povídka jest jen — utrhavá i nestoudně vymyšlená lež.

2. Otakar kněžně rakouské Kedrutě, manželce někdy bratra svého Vladislava i neteři manželky své Markéty, odjal prý mocí a násilím statky, kteréž ve Štyrsku smlouvami sobě pojištěné měla, ponechav jí prozatím jen Bystřici s důchody sotva 100 hřiven, potom pak, ještě před rozvodem svým s Markétou, tedy před rokem 1261, dal ji také odtud skrze probošta brněnského vyhnati, načež ona ujevši prý do Míšně, tam skonala v klášteře. „Žížnilť velice po slzách jejích,“ dí Horneck, „a já za to mám, že to neštěstí, které později ho potkalo, byl sobě na té paní zasloužil.“ (Cap. 55, 56, 77, pag. 78 sq. 91.) Avšak historikové rakouští po Lambacherovi (Österr. Interregnum, pag. 79 sq.) a Rauchovi (Österr. Gesch. III, pag. 260 sq.) všickni v tom souhlasí, že Kedruta zůstávala ve Štyrsku aspoň do roku 1270, jestli ne déle, v neporušeném požívaní svých práv a mezi nimi ročních důchodů 400 hřiven, jakož listiny z té doby od ní vydané a dosavad zachované dosvědčují; roku pak 1270 probošt brněnský, zradiv zemi korutanskou patriarchovi Filipovi, byl od krále svého sám již vypuzen. Pročež celé obvinění to potkává se také s odpory neuhojitelnými. Kedruta žila ještě i roku 1288 v klášteře sausedlickém v Meziborsku a nikomu dosavad nebylo dáno dokázati určitě, kdy a za jakou příčinou tam se byla dostala.

3. Otakar zapudiv prý, proti papežovu nálezu, manželku svou Markétu potupně, vydal jí do Kremže k nehodám a k nouzi (zu Ungemach und Not), a když mu i tam ještě dlouho živa byla, dal ji prý otrávením sprovoditi na onen svět. (Cap. 77, 79.) — První částku této lži vyvrátili jsme již nahoře svědectvím papeže Urbana IV. samého z roku 1262; druhé neodvážil se podnes opakovati po Horneckovi ani jeden spisovatel, věda i cítě, že to byla pouhá zlolajnost. Ani sám Hanthaler netroufal si vložiti ji do péra domnělému Pernoldovi svému.

4. Že Otakar dal roku 1265 popraviti pana Otu z Meissova a roku 1268 uvrhnouti několik štyrských pánů do vězení, to vykládá Horneck za ukrutnost, jenž i na Nerona prý upomínala: neboť pánové ti všichni byli bez viny a bez ouhony (Cap. 85 sq. a 115). — I co do pána Meissovského zapomenul Horneck sám, co byl (v cap. 65) podotknul o příčině jeho popravy a co dobře se srovnává s udáním v Anonymi poema german. vetus (u Peza, II, 296 fin.), — že totiž proti králi svému dal se byl koupiti od krále Bély IV. Uherského. V povídce pak o pánech štyrských roku 1268 budí především pozor náš a podivení okolnost ta, že dle slov Hornecka samého král dal je zatknouti ne před výslechem, ale teprv po výslechu jejich, a že tomu mezi nimi, který je vinil ze zjevné proti němu zrady, poručil byl přednésti obvinění to u přítomnosti své a všech těch, kterých se týkalo, aby mu odepříti a se ospravedlniti mohli na místě, — po čemž teprv následovalo zatčení jejich. Nám se zdá, že to byl způsob velmi spravedlivý a právě královský — a že obvinění nebylo asi bez podstaty. Neb to, že páni, na důkaz své neviny, všickni podávali se k souboji s žalobníkem, neospravedlnilo jich; a král zase zachoval se neméně moudře nežli spravedlivě, nedopustiv souboje toho a požádav od pánů, před jejich propuštěním na svobodu, řádný slib se závazkem, že na protivníku svém nebudou se mstíti. Již od jiných před nimi poznamenáno jest, že někteří z těch pánů později věrnými službami domohli se ouplné královy milosti, že Oldřich z Lichtenštejna stal se i vrchním velitelem v Korutanech a Milota z Dědic až i nejvyšším hejtmanem královským ve Štyrsku. Tak pěkně uměl král šlechetný — zapomínati!

5. Co máme konečně říci o ukrutné popravě štyrského pána, ubohého starce Zibřida z Merenberka? (Cap. 99.) — V celé starožitnosti nikdo ani nehlesnul o hrozné té události, všecky staré kroniky mlčejí o ní, kromě těch, které vybíraly zprávy své u Hornecka: tento pak líčí celou tu tragickou historii tak „jednoduše“ (einfach), že kritický jeden spisovatel naší doby již proto za pravdivou ji pokládal, ačkoli dva ještě kritičtější před ním (Lambacher, pag. 101, a Rauch, III, pag. 397) ji oba za přehnanou, jeden z nich dokonce za „báječnou“ byli vyhlásili. Dle svědectví listin dosavad zachovaných nadal byl Zibřid z Merenberka společně se svou paní Richardou ještě 12. Jul. 1271 klášter panenský v Merenberce; dne 26. Febr. 1272 pak již jeho paní sama za duši „nebožce“ manžela svého učinila tam nové nadání a 22. Apr. 1272 král Otakar vzal klášter celý do své zvláštní ochrany. Dle toho jisté jest, že pan Zibřid sešel z toho světa asi na počátku roku 1272, a sice, jak se zdá, v Praze, byv tam za jakoukoliv příčinou ku králi povolán. I dá se dobře mysliti, že „churavý“ ten stařec (jakož Horneck sám jej líčil) následkem obtížného cestování v kruté zimě upadl v těžkou nemoc a umřel nato v Praze, i že jeptišky merenberské pokládaly samo povolání jeho v té době již za utrpení, kteréhož byl nezasloužil. Ale Horneckovi to nestačilo: vypravovalť a líčil obšírně, ovšem dle hněvivého citu a své fantasie, kterak ubohý pán, tázán byv na skřipci, bez řádného výslechu a rozsudku, vlečen prý pod šibenici, kdežto s přivázanýma ke hřbetu nohama celé dva dni viseti musel — (a to snesl churavý stařec!) —, až konečně prý župan ten, jenž při něm stál na stráži, palcátem duši z něho vyrazil! Pravděpodobnost ukrutné povídky té dá se měřiti již i tou úvahou, že by té doby muselo bylo v Praze asi nedostávati se holomků a drábů, když ouředníci tak vzácní, jakoví byli župané, při popravách na stráži, s palcáty v ruce, státi byli musili! — Však doložíme brzy z nejlepšího pramene, kterak smýšlel Otakar o nemilosrdném popravování skutečných zločinců!

Ostatně bylo by nám psáti celou knihu, kdybychom vše podrobně vytýkati měli, co Horneck, mluvě o dějinách Otakarových, vynesl nepravdivého, vymyšleného, překrouceného a pochybeného:[7] zdá se však, že to, co uvedli jsme z úvah Jeronýma Peza i co vynesli jsme potud sami, již postačí ku přesvědčení každého nepředpojatého soudce o té pravdě, že Horneck pozůstavil po sobě ne historii věku svého, ale jen román o ní, sestavený ne dle skutků samých, ale dle zdání a choutek spisovatelových, dle jeho citů a fantasie. Ovšem, komu více záleží na pravdě poetické nežli historické, tomu libůstek jeho vyvrátiti nedovedeme, ani nechceme; důkazy všecky pro něho byly by zbytečné a marné. Ale jedné ještě poznámky mlčením pominouti nesmíme. Horneck nenáviděl netoliko krále českého, nýbrž i celý národ český a moravský; nenávistí takovou prodchnuto jest a páchne celé dílo jeho. Cokoli pod Otakarem II. událo se slavného — a že to stalo se, ani on nezapírá —, původové toho byli pokaždé Štyráci a někdy poněkud i Rakušáci; o Češích přitom se nemluví; kdykoli ale něco ničemného provésti se mělo, tu hned byli mu župané po ruce. Divno přece, že po celou dobu od roku 1250 do 1309 země česká neurodila i najevo nevyvedla ani jediného muže, jenž by čestně a šlechetně byl se zachoval, kdežto panstvo štyrské i rakouské vesměs ušlechtilým smýšlením na vše strany ani na okamžení oplývati nepřestávalo! — Však nikoli, jeden dosti hodný Čech vydařil se přece v tom nešťastném národě — Tobiáš z Bechyně (cap. 784) —, poněvadž o dobré Němců nejen zaživa všemožně byl staral se, ale pro ně roku 1307 i zabiti se dal!

Krajnosti rády se stýkají. Jako největší mezi Němci nepřítel Čechů, tak i mezi Čechy největší nepřítel Němců pozdvihl žalobného hlasu svého na Otakara, co pána prý nespravedlivého a násilného. Často jmenovaný, ale vždy ještě málo známý rytíř český Dalemil, jenž dokonav rýmovanou svou kroniku českou roku 1314, byl věkem i stavem Horneckovi dokonale roveň, ale různil se od něho až přílišnou naopak krátkostí, jadrností a stručností mluvy své, pochválil sice, jakož jsme již udali, počátky panování Otakarova (cap. 89), ale (dle cap. 92) jakmile Otakar uvedl Němců množství do zemí svých, a otočiv se radami německými,[8] jediné jich poslouchati počal, stal se prý z něho tyran, který pánům českým (jenž tuto zase, jako tam štyrští, byli jen čirá nevinnost a šlechetnost) libovolně a násilím odjímal statky jejich, uvodil vdovy a sirotky v bídu a v nouzi, pana Beneše (bratra Miloty z Dědic) potrestal na hrdle a výborného rytíře Záviše z Rosenberka vypudil ze země — z jaké příčiny, nedokládá se. Popis statků od něho pánům českým pobraných podává se od opata Neplacha († 1370) po Dalemilovi ještě ouplnější: odjal prý Vítkovcům Ústí i Hradec Jindřichův, Čéčovi Budějovice, Tachov pánům ze Krasikova, Louny Žirotinským, Kadaň pánům z Egerberka, Kostelec Boršovi z Oseka, Velešín Michalcům, Fridland pánům z Dubé, Vlčice, jež prý nyní Grabštejnem slují, pánovi nejmenovanému, Kladsko pánům z Lemberka, Čáslav panu Blehovi, Poděbrady Vilémovi neb Benešovi z Choustníka. A později dokládá Neplach: „Hradec Jindřichův odjal starému pánu Oldřichovi a vysadil mu za to vesnici jménem Buk; Hlubokou vzal Čéčovi z Budějovic pro jednoho zajíce, kterého honil byl v lesích královských, a potom dal mu Velíš u Jičína náhradou za statky prve jmenované“[9] etc. Tuť tedy máme celý registřík násilných skutků: a přece troufáme si za to míti, že tu král ani jediného bezpráví se nedopustil. Nemůžeme sice o všech těch skutcích podati ouplného důkazu: ale přece o některých, kupříkladu o Tachově. Hrad ten a město postaveny byly někdy (1126—1131) od knížete Soběslava I. (Contin. Cosmae, 287, 303), i byly tedy původně královské. Za krále Otakara II. držel je pan Albrecht z Žeberka (nikoli páni z Krasikova čili ze Švamberka, jak pravil Neplach), a musel je vrátiti, obdržev za ně výplatu. Proto počal nesnaden býti králi svému a roku 1276 připojil se ke známému odboji pánů českých. Když král Václav II. roku 1283 dosedl na trůn, byl pan Albrecht již opět v držení Tachova. Král vstoupil v takovou s ním umluvu, že měl zůstati v požívaní Tachova i vrátiti obdrženou zaň od Otakara II. výplatu, podaří-li se mu provésti listinami a svědky, jakož ujišťoval, že hrad ten byl statek jeho zpupný, a nikoli královská komorní zástava: nedokáže-li toho, sliboval navrátiti jej zase. Důkaz takový ale nechtěl se mu dlouho dařiti, až konečně teprv 28. Apr. 1297 vyznal „veřejně a dobrovolně“, v listině dosavad zachované, že ke hradu a městu Tachovu, kteréž některý čas byl držel, neměl nižádného práva, statky ty že náležely plným právem Václavovi králi a jeho předkům, králům českým.[10] Však i Neplach sám slovy některými dává věděti, že Otakar neodjímal statků oněch naprosto a bez příčiny, a příklad tachovský poučuje nás, že to dálo se za příčinou potřebné výplaty čili takřečeného „ssutí“ dávných zástav královských, o čemž již nahoře (při roce 1274) krátce podotkli jsme. Vždyť král tak nesmírně bohatý byl by vpravdě zasluhoval poroku, kdyby statky od předků svých někdy v peněžných nedostatcích rozzastavené byl nyní, kdež komora jeho bohatstvím oplývala, nehleděl navrátiti koruně opět. Některá z dotčených míst, jako Kladsko, Čáslav, Poděbrady a Kadaň, byla sídla žup zemských, tedy beze vší pochyby statky původně královské, čili jak staří Čechové říkali, „království“. Ostatně páni čeští později (na sněmu dne 20. máje 1281, viz dole) sami veřejně uznali a vyznali, že král Otakar v celé té věci jednal byl po právu. — Co pak dotýče se mocného rodu pánů Vítkovců, kteří stali se hlavní strůjcové pohromy jeho roku 1276, o příčině nešlechetného jejich záští podána nám ze starožitnosti takováto zpráva.[11] Tam, kde podnes stojí město královské Hradiště Tábor, stála byla od časů nepamětných osada jakási nepatrná, kterouž obdržev Otakar od Vítkovců, založil tam dle obyčeje svého město královské opevněné; Vítkovci pak zůstali v držení nedalekého Ústí. Avšak mezi novými měšťany a někdejšími tam pány povstaly nezadlouho takové kyselosti a třenice, že hrdí Vítkovci velikou mocí přepadnuvše město v čas trhový, obořili je a utýrali všelijak obyvatele jeho. Nemoha pychu takového nechati bez trestu, Otakar, jak Dalemil praví, „spustil vladaře své na Vítkovice, a spudil je z Ústského Hradiště“, to jest z nynějšího Tábora, což Neplach i na samé Ústí vykládá; a spolu zdá se, že té doby vypověděl starostu jejich Záviše z Rosenberka ze země.

Neméně hluku a nářků bylo slýchati také za příčinou nevídaného skutku roku 1265, že najednou tři vzácní páni a tajní královští radové, Ota z Meissova již nahoře připomenutý, pak bratří Beneš a Milota z Benešova, sídlem onen na Falkenštejně, tento na Dědicích, obviněni byvše z velezrady, zatčeni a před soud hrdelní postaveni byli. Ota i Beneš jsou odsouzeni a na hrdle trestáni, Milota z Dědic uznán za nevinného, a netoliko dán na svobodu, ale brzy nato ještě v důstojenství povýšen. Nikdo rozumný nezapře, že tu jednalo se dle přísné spravedlnosti[12] a cele dle nálezu soudního; za našeho věku nepodivil by se tuším nikdo leda spanilomyslnosti králově, která muži (jakož den 26. Aug. 1278 dokázal) právem nespolehlivému vrátila předešlou důvěru, protože soudcové nenalezli byli při něm viny. Ale tehdejší věk soudil o tom jinak: král potrestav tak vzácné pány co sprosté zločince, dopustil se sám nemalého hříchu (jakož starým kronikářům se zdálo) a stal se tudíž násilníkem (jakož i za naší paměti ještě soudil J. F. Böhmer). Neboť s velikými pány mělo dle obecného domnění nakládati se slušněji, ježto k zákonům mravnosti a počestnosti nebyli tou měrou vázáni jako lid obecný, jenž povinen byl trpělivě snášeti zvůli jejich. Ostatně i to pozoruhodno jest v této žalobě, že Němec Horneck naříkal jen pro Němce Otu z Meissova, Čech Dalemil jen pro Čecha Beneše z Benešova; nevinného Miloty z Dědic oba přitom ani nepřipomenuli.

Kronikář Dalemil dle našeho uznání nedá se omluviti, že po příkladu mnohých šlechticů českých zanevřel také proti králi svému, a nemoha z jiných příčin obouzeti jeho, vinil ho z toho, co tuším u čtenářů nejspíše docházeti mohlo víry a soucitu, totiž ze přílišné k Němcům přízně a k Čechům nepřízně. Neuměliť ani on ani větší část jeho vrstevníků povznésti se k vyššímu a nestrannému práva i spravedlivosti ve věcech věku svého uvažování a šetření. Tím větší naléhá proto na nás povinnost ohlédati vše spravedlivě a nedati se zavoditi náruživostmi.

Uváživše a i dokázavše bohdá neoprávněnost a nepravdomluvnost ouhlavních dvou žalobníků Otakarových, Hornecka i Dalemila, nebudeme dále zaměstnávati se podrobným rozjímáním a vyvracováním svědectví ani třetího, někdy také považovaného za velmi vážného žalobce, domnělého dominikána Pernolda, zpovědníka prý někdy královny Markéty († 1267), jehožto však kronika novějším zkoumáním ukázala se býti podvrženým plodem novověkého spisovatele,[13] — ani jiných drobnějších, skutečně souvěkých pramenů, jichžto nemalý jest počet, zvláště německých. Většina jejich ovšem také nepříznivě mluví o králi, proti kterémuž někdy pobuřovány byly shůry náruživosti celého národu německého: ale proto zase tím více pozoru zasluhují němečtí ti spisovatelé souvěcí dosti hojní, kteří nedavše se mýliti takovými vášněmi, vydali o panovníku našem naopak ta nejchvalnější svědectví. Však až některý dějepisec dá sobě tu práci, aby srovnal podrobně a spravedlivě všecky výpovědi obou stran, jak mezi sebou, tak i s jinými nepochybnými skutky a svědectvími, není pochyby, že zkoumání takové vypadne ve prospěch Otakarův. Vždyť i sama ta žalostná píseň národní o smrti jeho, kterouž nahoře podali jsme v původním rouše celou, má větší váhu a důležitost do sebe nežli celá řada kronikářů té doby.

Chceme-li s důkladem a s jistotou dověděti se, kterak Otakar smýšlel vůbec o přisluhování spravedlnosti v říši své, slušné jest, abychom především slyšeli a uvážili jeho vlastní o té věci slova. Zachovaloť se nám dvojí jeho psaní, v té příčině dané k těm pánům, kterým vrchní správa soudní od něho svěřena byla jak v Čechách, tak i v Moravě. Čta je, ucítí a uzná bohdá každý znatel středověkých obyčejů kancelářských, že má v nich před sebou živé a bezprostředné diktáty královy,[14] a nikoli jen vypracované dle obyčeje úlohy notářské. První, svědčící, jak se zdá, panu Domaslavovi ze Škvorce, nejvyššímu komorníku v Čechách, zní takto:

„Překračuje meze spravedlnosti, kdokoli více činí, nežli k zachování jejímu potřebí jest. Ty pak, jakož dovídáme se vpravdě, ku přísnosti až příliš nachýlen jsi, a nedaje se obměkčiti k milosrdenství a slitování, ve přech hrdelních Tobě svěřených zdá se že toužíš ne tak po právu a slušnosti jako po trestání ukrutném. Neboť paní onu, která oukladně usmrtila muže svého, trápením a trýzněním nelidským dal jsi popraviti těhotnou; i ačkoli ona pro zločin svůj těžce, jakož jsi učinil, trestána býti musila, měl jsi však u ní dočekati času porodu. Také v jiných případech často ukvapuješ se, takže zdá se, že v trestání máš zvláštní zalíbení. Pročež vezma v bedlivé uvážení, že překračování přes míru spravedlnosti rovná se neplnění jejímu, tak se hleď zachovati ve prostředku, abys přílišným horlením v konání spravedlivosti nestal se nespravedlivým.“

Ve druhém psaní, daném synovi nejmenovaného komorníka moravského, praví král: „Z obsahu listu od Tebe nám poslaného dověděli jsme se, že to, co jsi pobral opatovi třebíckému, otec Tvůj poručil byl jemu vzíti do zástavy. Ale věděti máš, že byl-li opat otci Tvému něco dlužen, nebylo slušné bráti do zástavy jeho věci, an způsob takový podobá se více násilí nežli spravedlnosti. Mělť zajisté otec Tvůj opata, byl-li mu co dlužen, přivésti pořádem práva ku placení a nesahati k moci. Neb ačkoli povolán jest k ouřadu komorničímu, má však věděti, že My nechtěli jsme, aby s poddanými Našimi jednal násilím a moci ouřadu svého aby užíval proti obecnému lidu. Protož přikazujemeť přísně, abys opatovi bez prodlení vše pobrané vrátil ouplně; a má-li otec Tvůj co požadovati na něm, ať u Nás pořádem práva o to zakročí. Neb ačkoli ouřadem svým stojí nad jinými, však ve domáhaní se dluhu svých má věděti, že každému jest roveň. Protož chceš-li sobě zachovati milost Naši, navrať vše pobrané opatovi tak, aby Nás o té věci žádné žaloby více nedocházely.“[15]

Připojíme zde ještě i třetí psaní, kteréž ačkoli netýká se přisluhování práva i spravedlnosti bezprostředně, objevuje také smýšlení Otakarovo co do všelikých sociálních poměrů věku svého a dáno bylo jakémusi vladaři (villicus) statků královských. „Dověděvše se nedávno vpravdě, že zemřel pan H., jenž jsa bezdětek, všechen statek svůj, jak movitý, tak i nemovitý, darem mezi živými zapsal byl Nám a ustanovil Nás dědicem svým dle práva: poroučíme Tobě, abys jmenem naším uvázal se jak ve hrad, tak i v ostatní statky jeho, ponechaje na hradě posádku a střelce, ale přikazuje jim pilně ostříhati jej a opravovati, čeho kde na něm bude potřebí. Vězně, kteréž na hradě najdeš, propusť na svobodu a vdovu po H. sprovoď uctivě ze hradu a uveď pokojně ve věnné statky její, až My nahlédnouti dáme do zápisů, co v té věci H. nařídil. Vyptej se také pilně, zdali dotčený H. po učiněném Nám dání prodal, zavadil a odcizil něco ze statků svých a komu to učinil; i chceme, abys přičinil se, způsobem však neurážlivým, o navrácení zbraní, praků a cokoli jiného přišlo po jeho smrti do cizích rukou, věda, že My dáváme místo jen odkazu koní dominikánům učiněnému, jiné pak, o kterých se mluví, rušíme naprosto. Protož požádej ohaře, sokoly, oře válečné, mimochodníky atp. nazpět a pošli je Nám. A chraň se, záleží-li Ti na milosti Naší, abys lidem na těch statcích usedlým neukládal jakýchkoli berní neb daní, leč že úroky vybírati máš a držeti u sebe, až Ti oznámíme, co s nimi činiti; jsou-li pak tam pohořelci, těm promiň úroky jejich. Pro zachování pořádku a pokoje ukládej výtržným lidem pokuty dle práva i nalož je na opravy jezů mlýnských a hrází rybničných; od hajných pak dej pilně brániti pytláctví a lovení ryb; neplýtvej obilím a pamatuj záhy na ozim; přivolej také kovkopy, kterým My ouplnou svobodu hledání zlata i stříbra propůjčujeme.“[16]

Psaní tato i jiná, od nás již prve uvedená, objevují Otakarovo smýšlení a jeho charakter živě i dostatečně; věru, zjevů podobných málo najde se ve středověkosti u všech národů; slova jeho povznášejí se tytýž k výši ušlechtilé humanity, jako by Tita samého slyšeti bylo. Zvláště ale pozoruhodné jest důrazné i stálé napomínaní a horlení, aby v neshodách a sporech nastupovalo se vždy jen na cesty právní a hledalo se pomoci u soudců, nikoli pak ve vlastní moci a síle. Potom sluší povšimnouti sobě i upomínaní na zásadu demokratickou, že lidé všichni, bez rozdílu stavů, jsou co do zákona i práva sobě rovni; konečně nelze ani tím se tajiti, že tu nejeví se nikde povaha mysli měkké a poddajné, nýbrž duch samostatný i silný, ba i pánovitý a dbalý práva svého neméně nežli práva jiných lidí. K víře naprosto jest nepodobné, že by muž takový zacházel byl s poddanými svými jinak nežli cestou práva.

Jsou však i jiné důkazy nasnadě, ježto svědčí o nevšední moudrosti, energii a spravedlivosti krále tohoto. Nebudem opakovati, co vyložili jsme již na počátku knihy této, kterak po mravním i politickém oupadku staroslovanské ústavy hradové stal se největším v dějinách českých reformátorem politickým, takže nejedny řády od něho zavedené udržely se v národu až do naší paměti; nechceme připomínati opět, co řečeno jest o politice jeho po bitvě na Moravském poli roku 1260 a při druhé výpravě do Prus roku 1268: poznamenáme jen ještě památná jeho nařízení o mírách a váhách v zemi a o židech. „Poněvadž chudí lidé skrze míry mnoho klamáni bývali,“ praví starý jeden letopisec,[17] „král přikázal po celých Čechách obnoviti váhy a míry a označiti znakem svým; což poněvadž předtím nebývalo, páni zemští a měšťáci, kteří z toho veliké škody měli, reptali, sedláci pak a chudina se tím honosili.“ Královská kontrola tato zavedena byla roku 1268 a udržela se potom po dlouhé časy v Čechách.[18] Ve prospěch pak židů uvedl ve všech zemích svých ve platnost hned na začátku panování svého (1254) zákon velmi svobodomyslný, jejž před ním Fridrich Bojovný, vévoda rakouský, byl vydal a jenž co do práva veřejného nečinil téměř ani rozdílu mezi židy a křesťany, an před soudem žid měl býti roveň křesťanu, přísaha jeho měla platiti tolik co křesťanova, vražda nad ním spáchaná neméně těžce trestána býti nežli křesťanova atd. — což ve středověkosti byla věc téměř neslýchaná; když pak později legát papežský kardinál Guido na sboru vídeňském roku 1267 provedl byl dekrety velmi nepřátelské proti židům, ježto schylovaly se ku pronásledování jich, Otakar naproti tomu neopomenul roku 1268 prohlásiti opět tytéž Fridrichovy lidumilné statuty.[19] Konečně na důkaz jeho stejné ke všem stavům přívětivosti a vlídnosti upomeneme ještě na slova Dalemilova již nahoře postavená, že prý „uměl rozuměti každému stavu, směje sě, každému poklonieše hlavu“,[20] — což u tohoto svědka, šlechtě naskrze oddaného, zasluhuje povšimnutí zvláštního.

Dle všeho toho souditi jest o dokonalé pravdě toho, co souvěký letopisec německý Eberhard, řezenský arciděkan, svědčil o králi tomto a my již nahoře (při roce 1274) poznamenali jsme: že totiž hlavně proto upadl byl v nenávist u šlechty svého věku, poněvadž proti ní, ana ráda loupežem a násilí oddávala se, toutéž přísnou spravedlivostí zakročoval jako proti zločincům vůbec a že šetřil tedy rovnoprávnosti všech lidí co do zákonů a práva. Že mravy onoho věku, a to nejen u sprostého lidu, byly namnoze divoké, nepotřebí nám bohdá dokazovati: uznávají to i jiní spisovatelé, kteří nikoli nestranili Otakarovi, jako kupříkladu přední za naší paměti dějepisec rodu habsburského kníže Lichnovský, pravě: „Nelze neseznati o tehdejším stavu šlechtickém, že nechtěje pořádku, po mnohá léta v nepokojích, rotách a spiknutích nacházel výnosné prameny hojných požitků; zdivočelost a bezuzdnost dostoupily byly takové výše, že i nejpotřebnější opravdovost ve přihlédání pokládána za příkoří a trestání sebezaslouženější za pych.“ A na jiném místě vyznává tentýž spisovatel hned při roce 1277: „Uznalo se nyní, že někdejší oboření hradů (v zemích rakouských) nemohlo králi Otakarovi za nespravedlivost pokládáno býti: ba ukazovalo se tuším, že jich ještě bylo přespříliš; neboť loupeživost a s ní spojená nebezpečnost na cestách i v obchodu byly všude až náramné.“[21] Však ovšem že i Rudolf Habsburský viděl se nucena trestati loupežné rytíře jak vůbec, tak i v Rakousích zvláště: ale jaké opatrnosti a shovívavosti v tom užíval, zkusili brzy vídeňští měšťané sami, poučeni byvše anekdotou o rytíři Jeřábovi, které sami zde vypravovati nechceme.[22]

Majíce dostatečné přesvědčení, že král Otakar choval se ke světským svým poddaným a zejména ke šlechtě vždy přísně po právu, nemůžeme než za to míti, že nezacházel jinak ani se šlechtici ve stavu duchovním čili s preláty v říši své. O jeho duchu velmi nábožném a téměř přílišné oddanosti k církvi římské jest mezi všemi jak starými, tak i novějšími spisovateli jen jeden hlas: netoliko že nečinil křivdy kostelům a klášterům, ale že byl jejich zvláštním a velikým dobrodincem. Tím méně domnívati se jest, že by představeným jejich byl kdy ubližovati hleděl. A přece pozorujeme, že upadal s preláty v jižných zemích svých do různic a sporů dosti vážných, ježto staly se také nemalou příčinou konečného jeho pádu. Dokonalé objasnění a spravedlivé rozřešení sporných těch poměrů požadovalo by více času a práce, nežli my jí obětovati můžeme; potřebí bylo by prozkoumati a seznati obsah všech dávních archivů církevních, co jich bylo v zemích někdy Otakarových, a vpraviti se cele do všech zastaralých poměrů feudálních mezi knížaty světskými a duchovními. Anomálie ta, že za starodávna knížata světští stávali se jak patronové čili opravci, tak i vasalové mnohých církví, nemohla nepodávati hojných příčin k nedorozumění a ke sporům obapolným. Arcibiskupové, biskupové, ano i opatové mnozí byli, aneb pravili se býti vrchními pány hojných panství, hradů i statků, v jichžto držení vcházeli knížata i ouředníci jejich vždy jen právem manským. Tak kupříkladu král Otakar stal se byl pospolu i ochráncem i manem patriarchů aquilejských a salcburských arcibiskupů ohledem na všeliká panství, kterýmž vládli ouředníci k ruce králově. Kdo by tu hned zprvu nedomýšlel se příčin ke sporům nesčíslným, kupříkladu byly-li dědiny některé skutečně manskými a jakový byl obor práv i povinností obapolných atd? Známo jest, že prelátové bývali odjakživa neustupnými v hájení jak skutečných, tak i domnělých práv svých, odvolávajíce se v tom vždy ku přísahám svým a ke stolici papežské. Víme pak, že i Otakar byl odhodlaným a důrazným hájitelem práv netoliko jiných lidí, ale i svých vlastních, a není se čemu diviti, rozcházelo-li se kdy v tom ohledu zdání jeho a zdání pánů prelátů. My nepochybujeme, že vražedné záští arcibiskupa salcburského Fridricha von Walchen a některých jeho sufragánů bralo původ svůj z takových a podobných příčin, o kterýchžto v podrobnosti nelze nám tak dobře souditi jako kupříkladu o královských zástavách a jejich splacování v Čechách. Protož pouštíme věc tu do úvahy a rozeznání dějezpytců krajin dotyčných. Ale poznavše my, kterak diplomatář český oplývá listinami podvrženými hlavně z doby Otakarovy (kdežto nejedni klásterové hleděli pojišťovati sobě statky své tím, že stará jejich nadání nově sobě, a snad i libovolně, opsati dávali), nemůžeme nenamítati té otázky, zdali také v jiných krajinách páni duchovní někdy neznali se naprosto v umění padělacím listin starožitných, aby práva snad nedosti zjištěná nemohla proti nim v pochybnost uvozována býti.

Že při svém horlení o konání práva Otakar nepřestával býti také dobrotivým a laskavým, to jeví se nejen ze mnohých skutků od nás již připomenutých, ale i z výslovných svědectví souvěkých.[23] Avšak ještě více pozoru zasluhuje pobožnost a nábožnost jeho, již za onoho věku neobyčejná, dle naší pak doby soudě, až přílišná. Byltě prý zvláštním milovníkem služeb božích, a mši svaté bývaje i s synáčkem svým přítomen, při pozdvihování svátosti pokaždé i syna svého buď sám zdvihal vzhůru, aneb zdvihati dával.[24] Postního pak času, na pokání v noci podtají sám s jediným sluhou do kostela šed, a vrh na se na kamennou půdu, tak dlouho setrvával v modlení, až i dlažbu hojně omočil slzami; odtud pak, ještě před východem slunce, chtěje účasten býti svátosti oltářní, volal k sobě úředníka, kterémuž svěřil byl péči o chudé, a tázal se, měl-li vše hotovo k výživě jejich atd.[25]

Cit nábožný, kochání se ve službách božích a úcta k církvi byly někdy přední známky ducha rytířského, nejspanilejšího to květu vzdělanosti středověké; a rytířství samo (militia, chevalerie) jako jinde, tak i v Čechách nebylo té doby ještě stavem, nýbrž jen důstojenstvím. (Byloť asi tím, čím za naší doby jsou udělované od panovníků řády (ordeny), kupříkladu zlatého rouna, železné koruny atp.) Ti, kdo vynikali netoliko udatenstvím v boji, ale i pobožností, šlechetným na vše strany se chováním a zvláštní zdvořilostí, byli s obřady od církve předepsanými přijímáni do vyššího tohoto společenstva západoevropského, v němž panovaly o mravním povolání člověka myšlenky vzletné i ušlechtilé,[26] a lidé všelikých stavů, zemané, šlechtici, knížata i králové, pokládáni vesměs za své rovně. Ještě za živobytí Otakarova nepřestalo bylo horování ducha takového v západním křesťanstvu a spanilomyslný král český sám byl jedním z předních jeho representantů. Mohlť zajisté dle všeho, co již jsme o něm vyložili, považován býti za vzor ctností rytířských, kteréžto jak příkladem svým, tak i rozličnými prostředky zvláště u šlechty své buditi a množiti se snažil. Že při vší své zbožnosti býval obyčejně veselé mysli a rád účastnil se všelikých zábav i radovánek světských, turnajů a jiných her rytířských, dosvědčuje se a bylo vůbec známo. Hody, jakové líčili jsme nahoře ke dni 5. října 1264, opakovaly se, ač v menším rozměru, velmi zhusta na dvoře jeho; zdá se, jako by chtěl byl jimi a nádherou, jak při nich, tak i okolo sebe vesměs na odiv stavenou, nejen povzbuzovati a navoditi šlechtice své k vyššímu vzletu myšlének, k uhlazení obyčejů a mravů jejich a ke vzdělávaní se ve snahách rytířských vůbec, ale i připoutati je k sobě tím stáleji.[27] Nesčíslné bývaly prý dary všelikých klenotů a prstenů drahých, vzácných oděvů a ořů atd., jichž dostávalo se od něho bohatým i chudým, knížatům i poddaným lidem, doma i v cizině. Času postního dával až do 500 chudých lidí stravovati každodenně a o letnicích ošatiti je na své outraty. Pozoru však hodné jest, že proslulá jeho štědrost obmezovala se vždy jen na movité zboží, že i zbraní málo rozdával, statků pak nemovitých, panství, hradů a pozemků, žádných (leda k zakládaní nových osad), ba že těchto snažil se vždy ještě více dosáhnouti do své moci.

Kterak obracel pozor svůj i ke zvelebení hospodářství polního, poznati jest již z poučení daného vladaři svému, kteréž nahoře celé jsme postavili, a zjevuje se i v jiných příležitostech. Tak vypravuje se kupříkladu o Zbraslavi, že uvázav se v okolí to směnou za jiné statky, hned tam dal nejen vystaviti potřebná v hospodářství stavení, ale i opravovati role, louky a pastvy a na pahorcích zakládati znova vinice, k čemuž potřebné sazenice a révy z Rakous dopraviti kázal.[28] Známější jest však jeho péče o prospěch průmyslu i obchodu. Ona dala, jakož již nahoře připomenuli jsme, hlavní příčinu ku povznešení stavu městského a k uvedení obyvatelstva německého do země; takéť rozumí se samo sebou, že královo nadobyčejné zalíbení v nádheře dvoru svého, ve stavení hradů, zakládaní nových měst atp. nemohlo než velice napomáhati k obživení a rozmnožení jak ducha průmyslného v zemi vůbec, tak i řemesel a živností všelikých zvláště. Vždyť i rozmanité dary věcí umělecky zhotovených, jimiž tak hojně poděloval své věrné, dávají o tom svědectví dostatečné; ačkoli z druhé strany zapírati nechceme, že klenoty své nejdražší a tkaniny nejvzácnější odebíral asi z ciziny, většinou z Itálie, kdežto s předními kupeckými domy ve Florencii a v Benátkách v bezprostředném býval spojení.[29] O důrazu, kterým držíval ruku ochrannou také nad kupci v zemích jeho přes pole pracujícími, činili jsme již časté zmínky; bylť on hlavní příčinou oboření hojných hradů a tvrzí loupežnických, hned na počátku panování Otakarova, zvláště v zemích jeho německých, a následkem toho i nenávisti v dotyčných kruzích proti němu vzbuzené.

Také krásné umění nabývalo pod Otakarem vlastního života v Čechách. Nelze sice stanoviti, zdali a pokud ušlechtilá krásochuť vedla mysl královu v rozmanitých skutcích a zjevech známé jeho velikolepé nádhery: však jest se domýšleti, že tentýž ohled krásoumný, kterýmž Jan, biskup pražský, roku 1275 opravoval i zdobil chrám sv. Víta,[30] nezůstal ani králi jeho cizím, ačkoli památky o tom nás bohužel nedošly. Známeť jen dva umělce z této doby, Bohuše z Litoměřic a Velislava Pražského, jichžto díla, jemné drobnomalby a výkresy na pergameně, svědčí o znamenitém, jestli ne již pokroku, alespoň zárodku oné umělecké školy, která později, ve 14. století, proslula v dějinách krásoumy vůbec co zvláštní škola česká.[31]

Na hradě pražském, u kapituly kostela sv. Víta, kvetlo bylo již od 11. století takřečené menší generální studium (studium generale minus), kteréž ale, jak známo, zaniklo v rozbrojích a bouřích roku 1248, Pod Přemyslem Otakarem II. vzkřísilo se opět a nabylo brzy takové pověsti, že navštěvováno bylo nejen od domácích, ale i od cizozemců, kteří toužili po nabytí vyššího školního vzdělání. V posledních létech panování Otakarova činí se zmínka o mistřích Očkovi a Bohumilovi, kteří tam učili gramatice a logice, a o mistru Řehořovi, z rodu pánů Zajíců z Valdeka, později biskupu pražském (1296—1300), jenž přednášel o věcech přírodních dle Aristotelesa; byli tu tedy učiteli sami přirození Čechové.[32] Také u kapituly vyšehradské byla škola, ve které učilo se gramatice, rétorice a logice; tam skvěl se některý čas i známý později notář královský Henricus de Isernia šperkovanou svou latinou.[33] A nápodobně podávají se i z Vídně zprávy o tamějším zvelebení školství za panování Otakarova.

Nicméně co spisovatel v oboru naučném neproslavil se té doby v Čechách nikdo; neb co chválí se o knihách, ježto vzorný děkan kapituly pražské Vít († 1271) buď sám sepsal, aneb sepsati dal, to posloužilo více církevním potřebám svého času nežli vzdělání národnímu vůbec, aniž pak zachovalo se potomstvu. Ba bohužel, ani o dějinách věku svého, jakkoli byly důležité a dojímavé, nepozůstavil nižádný spisovatel český díla souvislého; teprv o půl století později jali se nejmenovaní kanovníci pražští sbírati a sestavovati, ovšem nedostatečně a často mylně, roztroušené tu i tam záznamky a zápisky lidí neznámých z té i z pozdější doby, jak je náhoda poskytovala, jen aby jakž takž vyplnila se mezera kronik českých mezi stoletími dvanáctým a čtrnáctým; toť jsou takřečení „Continuatores Cosmae“, pokračovatelé v díle Kosmasově. Známý rytíř český Dalemil strávil sice mládí své pod Otakarem, ale kroniku svou jal se psáti teprv asi 30 let po jeho smrti; jakkoli pak horlil pro národnost českou, nenásledoval přece v díle svém staronárodního způsobu vypravování, ale již „pro naší země čest“ zpravil řeč svou „rýmem krásným“; bezpochyby spatřoval v umělém strojení veršů dle obyčeje západní Evropy chvályhodný pokrok, a nechtěl zůstati pozadu za jinými vzdělanými národy. V tom smyslu předešli ho byli příkladem svým i jiní hojní ne tak básníci, jako raději veršovci, jichžto rozličné plody, dějepravné, didaktické, lyrické i satirické, ceny ovšem nestejné a nevalné, svědčí již o vlivu, jejž románská i německá literatura provozovaly v písemnostech českých. Mezi nimi vyniká ovšem jadrností a ušlechtilostí rýmované mluvy překlad Alexandreidy, od Francouze Waltera z Châtilionu jazykem latinským sepsané; škoda, že nezachoval se celek díla toho po česku. Ale nad těmito počátky nového literního umění vznáší se vysoce vše to, co ve proslulém Rukopisu králodvorském ze staronárodní poezie české nám zbylo. Drahocenná sbírka ta básní rozmanitých, skládaných jak před Otakarem, tak i po něm, slouží nám za důkaz utěšený, kterak onen samorostlý druh slovanské poezie, jakovéhož příklady ještě i za naší doby v písních staroruských a srbských poznáváme, zjevoval se byl původně také v národě českém, pokud ještě novověká osvěta i učenost ho nezaplašila.

Dějepis vůbec jest konečný světa soud nad těmi, kdo jakkoli vynikali činností na dějišti světovém; — soud ovšem jen lidský, a protož ani neomylný, aniž dostatečný. K němu nicméně obraceli zření své a odvolávali se nezřídka i nejvýtečnější v životě národů působitelé, pro útěchu svou, kdykoli jim od vášní souvěkých za dobromyslné jejich snahy křivdu trpěti bývalo. A skutečně dějepisec každý koná jménem celé humanity neméně vážný ouřad ve službě pravdy a spravedlivosti nežli soudce povolaný k ochraně státní společnosti: jenže dílo jeho stává se mu tím nesnadnějším, an hledati musí svědky své pouze mezi mrtvými, a zřídka dostává se mu toho štěstí, aby dle potřeby sebrati mohl svědectví v počtu a váze z obou stran dostatečné. Proto ale také povinen jest šetřiti tím svědomitěji zákonů historické kritiky, nechce-li na místě sudího stati se straníkem a podléhati sám soudu spravedlivějšímu; v konání pak povinnosti své nesmí se dáti mýliti ani počtem, ani autoritou soudců, snad necele nestranných.

Vědouce my dobře, že ani nejšlechetnějšímu smrtelníku nebývá dáno uchrániti se všech křehkostí a vášní lidských, nemohli a nechtěli jsme ani při králi Přemyslu Otakarovi II. zasazovati se o všestrannou bezouhonnost jeho mravní povahy; hřešil snad i on tytýž nevhodným upřílišováním se a nezdržením na uzdě snah svých, zvláště proti odporům bezprávným: ale hyzditi proto památku jeho vesměs, byla by svrchovaná nespravedlivost. Ba slyševše my již a uváživše i skutky i hlasy o něm různé stran všelikých, můžeme s dobrým svědomím prohlásiti za pravdu, že králi tomu v dějepisu vůbec, jak zahraničném, tak i domácím, nestalo se posavad po právu; že on na jevišti světovém mezi výtečníky v dějinách lidských byl zjevem netoliko památným, ale i mnohem ušlechtilejším, nežli seznalo zmýlené u nás mínění veřejné. Ovšemže skutečná velikost a sláva jeho neměla se měřiti ani počtem a rozsáhlostí krajin, které k dědičné říši své byl připojil, ani vítězstvími, jichžto často nad mocnými nepřáteli dobyl, ani konečně bohatstvím a nádherou dvorskou, jimiž převyšoval byl všecky panovníky svého věku: ona zakládala se více na vzácné shodě výtečných ctností panovnických, na úmyslech a zásadách co do politiky a práva nad věk jeho vynikajících, na věhlasu, jímž opravil zastaralou své říše ústavu dle potřeby své doby, stvořiv nový stav politický bez ukrácení práv dosavadních, na rozsahu a síle ducha, jímž bystře prohledal do všech oborů a poměrů své říše a řídil o nich jak moudře a spravedlivě, tak i důkladně; na horlivé péči o zdar průmyslu i obchodu, o vzdělání a blahobyt poddaných; konečně pak zvláště na důrazu, kterým hájil právo a spravedlivost proti hojným násilníkům svého věku. Bylť zajisté a slul předním štítem chudých i utiskovaných proti pychu a nepravostem lidí mocných, jichžto všech síle spojené potom v boji nerovném bohužel podlehnouti mu bylo. Viděli jsme pohříchu, kterak sami oba často nesvorní náčelníci světa křesťanského, papež i král římský, každý pro zvláštní své prospěchy, umluvili se byli spolu k jeho záhubě, berouce si na pomoc i nevěru a zradu, i vášně a předsudky lidské. Nic mu nebylo naplat, že uznáván býval dříve za panovníka stolici apoštolské nad jiné věrně oddaného a za hlavní podporu její: konečně dán přece do klatby a zohavená jeho mrtvola dlouho ani ve hrobě nesměla najíti pokoje. Království římskému v Němcích pomohlo se tu chvíli ovšem na nohy: ale nikoli dále ani výše než až ku podnoží papežovu. Od té doby marné se stalo každé králů německých usilování postaviti se opět naroveň s jediným napotom jen náměstkem božím na zemi — leč až světová Nemesis odchovala ducha onoho, kterýmž obě středověké ty mocnosti uvedeny konečně na míru a platnost svou přirozenou.

Avšak ani podřízeným bezprostředným strůjcům Otakarova pádu nebylo valně těšiti se ze zdaru své nešlechetnosti. Arcizrádce Filip Korutanský obdržel sice žádané knížectví v léno, ale nevešed nikdy ve skutečné jeho držení, umřel (1279) v požívaní pouze těch statků, kterých mu Otakar někdy (1270) byl propůjčil. Ani Jindřich Bavorský nedostal se ke vládě země rakouské nad Enží, za jejíž cenu zradil byl svého přítele; a uherského krále Ladislava Kumána život nešlechetný vzal (1290) konec vražednými dýkami vlastních jeho milostníků. Boreš z Riesenburka nedočkal se ani konečného pádu svého zrazeného pána, potomstvo pak jeho nenabylo nikdy více předešlé své moci a slávy. A co máme říci o starostě velikého rodu Vítkovců, o Záviši z Rosenberka? — Muž ten zázračný dostoupil ovšem potom ještě i vrchole moci a štěstí —, aby dokrvácel konečně pod strojem katovým! —


  1. 185
  2. 186
  3. 187
  4. 188
  5. 189
  6. 190
  7. 191
  8. 192
  9. 193
  10. 194
  11. 195
  12. 196
  13. 197
  14. 198
  15. 199
  16. 200
  17. 201
  18. 202
  19. 203
  20. 204
  21. 205
  22. 206
  23. 207
  24. 208
  25. 209
  26. 210
  27. 211
  28. 212
  29. 213
  30. 214
  31. 215
  32. 216
  33. 217