Dějiny Těšínska/První knížata na Těšínsku. Knížectví těšínské jako léno koruny české

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: První knížata na Těšínsku. Knížectví těšínské jako léno koruny české
Autor: František Sláma
Zdroj: Google Books (plný text přístupný pouze z USA)
Vydáno: Praha, Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1889. s. 17 – 21.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Viola Těšínská, Václav III., Vladislav I. Lokýtek; polsky: Mieszko cieszyński, Kazimierz I cieszyński

První kníže těšínský Mečislav nebyl dlouho samostatným knížetem. Dal se do ochrany krále českého Václava II. v Olomouci v lednu 1291, slíbiv mu, že bude mu pomáhati při každé příležitosti, s veškerou svou mocí a svými statky, sám i se všemi svými lidmi, proti každému nepříteli. Kdyby král vytáhl do vojny osobně, slíbil Mečislav, že vytáhne též. Král naproti tomu slíbil Mečislavovi, kdyby dobyl jeho pomocí země nějaké, že odmění se mu a kdyby kníže upadl v zajetí, že král ho vykoupí. (Tutéž smlouvu učinil s králem českým kníže Boleslav Opolský a Kazimír Bytomský vstoupil již r. 1289 ku koruně české do poměru manského.)

Již tedy první kníže těšínský zajistil se přátelstvím krále českého a sblížil svou zemi ke koruně české. Další knížata, jak se dovíme, poměr tento ještě více utvrdili.

Sotva kníže Mečislav stal se spojencem a přítelem krále českého, již vyzván byl, aby podle smlouvy připravil se k válečnému tažení. Vyjelť totiž král Václav roku 1292 do Krakova a potom dále do Polska proti svému nepříteli Vladislavu Lokietkovi a kníže Mečislav se svými bratry a s lidem branným spojili se s vojskem českým. Válečná tato výprava se zdařila, neboť Krakov i celé Malopolsko bylo opanováno vojskem českým, a poražený Vladislav Lokietek musil poddati se králi českému jako man koruny české. Král Václav navrátil se potom jako vítěz do Čech. Pozvolnu však strojil se v Polsku Přemysl Velkopolský a Pomořský, aby vyvrátil panství české v Polsku a dal se r. 1295 korunovati ve Hnězdně. Ale již roku příštího byl zabit od nevěrných sluhů svých a o zemi jeho strhly se tuhé pře mezi knížaty polskými. Konečně šlechta velkopolská požádala Václava, aby zjednal tam pokoj a usadil se v panství jejich země. Václav vypravil se proto do Polska, přemohl knížata, kteří též ucházeli se o korunu a dal se ve Hnězdně korunovati. Vladislav Lokietek, který taktéž dychtil po koruně polské, byl ze země své docela vypuzen a jeho pomocníci, knížata moravští, přijali země své v léno od koruny české.

Tak Václav II. spojil dědictví Piastů a panstvím Přemyslovců pod jedním žezlem. Zůstavil však po sobě syna Václava III., který hned na počátku svého panování upadl ve zlou společnost a liboval si v rozličných prostopášnostech. Mladý český král hrával se svými společníky v kostky, pil, toulal se v noci po ulicích a rozdával jim v opilství korunní statky.

Vladislav Lokietek vrátil se zatím do svých zemí, z nichž byl vypuzen, a získav si mocnou stranu v Polsku, nebezpečně dorážel na tamější vladaře české. Bylo tedy třeba, aby vojsko české vytáhlo do Polska a aby tam zkrotilo odbojného Lokietka. Aby k této výpravě zbraním českým pomoc slezských knížat zajištěna byla a aby ještě více knížata čeští ku dvoru královskému přilnuli, král Václav III. pojal za ženu dceru těšínského knížete Mečislava Violu.

Král český byl by zajisté nalezl kněžny z rodiny mocnější. Avšak nadarmo diví se starý kronikář tehdejší, jak Václav III. mohl pojati za ženu dceru knížete tak chudého, jakým byl Mečislav Těšínský. Bylať kněžna Viola jedna z největších krás věku svého a Palacký myslí, že přední páni na dvoře Václavově podněcovali lásku jeho k spanilé kněžně z té příčiny, aby uchránili ho těch cest, do kterých lehká jeho mysl a zlá společnost ho zaváděly.

Na cestě do Polska Václav pomeškal v Olomouci. Tam byl zabit úkladně od vraha, nepochybně najatého, rodem Durynka, kteréhož stráže na místě zabily.

Sličná Viola ovdověla. Spřátelila se však tak úzce s novou svou vlastí českou, že neopustila Čechy. Jako vdova mladá po králi Václavovi stala se chotí mocného velmože českého Petra z Rožmberka.

Řeka Ostravica jako nyní, i v dobách tehdejších měnívala své řečiště. Poněvadž řeka tato byla a jest hraničným bodem Těšínska a Moravy, vznikly spory hraniční již za krále Otakara, byly však uklizeny. Za knížete Mečislava vznikl nový spor, který urovnán byl s biskupem olomouckým dne 2. srpna 1297 v Ostravě v ten spůsob, že Ostravice od bodu, kde ústí do Odry až nahoru k uherským hranicím má děliti biskupství olomoucké tedy Moravu od knížectví těšínského. Kde by se řeka rozdělila ve dvě ramena, bude hranice v rameně vodnatějším. Užívání vody a rybářstvo v Ostravici bylo společným oběma sousedům, knížeti těšínskému i biskupu olomouckému.

Kníže Mečislav zůstavil dva syny: Kazimíra, který roku 1316 ujal se vlády nad Těšínskem a Vladislava, kterému dáno Osvětimsko.

Roku 1327 vytáhl český král Jan Lucemburský proti Vladislavovi Lokietkovi do Polska, aby zjednal tam platnost zapomenutým právům koruny české. Když však král uherský Karel hrozil, že spojí se s králem polským, Jan dal se od dalšího tažení zdržeti. Výprava česká jeho měla však jiné dobré následky. Knížata hornoslezští dostavili se ku králi Janovi do Opavy, aby mu holdovali jako svému králi. Těšínský kníže Kazimír osvědčil v listině ze dne 18. února 1327, že od krále Jana celou zemi těšínskou se všemi městy a hrady v léno obdržel a sice města Těšín, Fryštát a Bílsko, městečka Skočov a Jemnici (bezpochyby Jablonkov neb Staré Město u Frýdku), zámek ostravský i vesnice se vším lidem, vasaly i rytíři. Král Jan přijal za to Kazimíra do ochrany a slíbil mu knížectví osvětimské, kdyby kníže osvětimský zemřel bezdětek. Podobně poddali se králi Janovi i jiná knížata slezská a tak za krále Jana celé Slezsko získáno české koruně. Později pak i král polský Kazimír uznal r. 1335 krále českého Jana a jeho syna Karla (pozdějšího krále) jako pány Slezska a slíbil, že jim v panství tom nikdy překážeti nebude. Naproti tomu zřekl se král český všech práv na korunu polskou a odřekl se též titulu krále polského i práva na povinný starodávný poplatek polských zemí.

Po smrti Jana Lucemburského syn jeho slavný král Karel IV. prohlásil Slezsko za věčné příslušenství království českého a sněm všeobecný koruny české roku 1355 obeslán byl též stavy ze Slezska a knížaty slezskými jako many krále českého.

Slezsko potom až do dob nejnovějších sdílelo bratrsky s Moravou a Čechy všechny nepřízně osudu. I Slezáci krváceli na Bílé Hoře a snášeli kruté následky bitvy této. Přiblížila se konečně doba poněmčovací, ale lid na Těšínsku odolal jí a nedal si urvati ani píď země. Všude kde hlaholil jazyk slovanský v dobách slavných říše české, všude tam ozývá se i dnes.

Knížectví těšínské dosud jest lénem koruny české. Nechť protivníci naši falšují dějiny a kroutí právo, toho nepoprou, že pruský král Bedřich II., když císařovna Marie Terezie postoupila mu velkou čásť Slezska, žádal výslovně, aby mu byla tato čásť odstoupena od koruny české a že tak se též stalo. Nepoprou, že Bedřich II. výslovně žádal, aby mír, kterým dostalo se mu velké části Slezska, potvrzen byl stavy českými. Nepoprou, že knížecí statky těšínské udělil J. V. císař František Josef arciknížeti Albrechtovi dne 10. července 1858 jako léno koruny české.