Dějiny Těšínska/Boje o Velký Hlohov. Kníže Jan Zahaňský

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Boje o Velký Hlohov. Kníže Jan Zahaňský
Autor: František Sláma
Zdroj: Google Books (plný text přístupný pouze z USA)
Vydáno: Praha, Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1889. s. 40 – 49.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Hlohovské knížectví, Matyáš Korvín, polsky: Jan II. żagański (Zahaňský)

Častěji vzpomněli jsme již a vzpomeneme ještě Velkého Hlohova. Chceme se proto stručně zmíniti o osudech tohoto knížectví, které hlohovský kníže Jindřich I. zůstavil čtyřem svým synům r. 1312.

Král český Jan Lucemburský uznával velkou důležitost Velkého Hlohova. Leželť pevný hrad Velký Hlohov i s městem nad splavnou Odrou, která spojovala Slezsko s markou braniborskou a s mořem baltickým. Král Jan proto koupil od knížete Jana ze Stínavy jeho podíl na Velký Hlohov. Ostatní knížectví hlohovské zůstalo však v rukou rodiny knížat hlohovských. Král Václav IV. dal pak královský český podíl na Hlohově knížeti Přemkovi Těšínskému r. 1384 v léno a od této doby psali se knížata Těšínská též pány Velkého Hlohova.

Velký Hlohov měl tedy více pánů najednou: část Hlohovska náležela totiž knížatům Zahaňským, čásť knížatům Těšínským. A po všech těchto částech toužil král — Matiáš. Toužil stejnou měrou po všech knížectvích slezských, ale sobecké své záměry vychytralý král neodkrýval předčasně. Vyčkával jen doby příhodné a není pochyby, že by byl odstranil pozvolnu jednoho knížete slezského za druhým, kdyby byl mohl déle žíti. Potom nebylo by bývalo více knížat slezských, nýbrž jen velké sjednocené Slezsko, náležící však ku koruně uherské.

Ale Matiáš musil si počínati opatrně, aby knížátka předčasně proti sobě nepopudil. Popouzel jednoho knížete proti druhému a pomalu jim odnímal knížectví.

Vypravovali jsme již, že poslední kníže hlohovský Jindřich I. odkázal svůj podíl hlohovský své mladistvé manželce Barboře. Vypravovali jsme též, že s touto vdovičkou dal se zasnoubiti král český Vladislav, ale že ani jí nespatřiv, ač s ní byl oddán, nevěrně ji opustil. Zmocnilť se kníže Jan Zahaňský jejích statků v dorozumění s králem Matiášem a král Vladislav nechtěl vzíti potom za manželku kněžnu bez knížectví.

Na Hlohově panovala však ještě jiná kněžna, a sice ovdovělá kněžna Markéta Těšínská, po kteréž připadnouti měl její podíl Kazimíru, knížeti těšínskému. Král Matiáš pak zavčas postaral se, aby se tak nestalo, nýbrž aby tento podíl kněžny Markéty připadl ihned jemu. Donutil knížete Kazimíra, aby odstoupil mu svá práva na Hlohov.

Jan Zahaňský dověděv se o tom, ihned větřil, kam král Matiáš čelí. Domyslil se, že Matiáš jakmile dostane se do polovičky těšínské na Hlohov, že zabere potom i polovičku zahaňskou. A proti králi mocnému byl by Jan Zahaňský sotva se udržel. Povaha knížete tohoto beztoho byla prudká a takž dlouho nerozmýšlel se, nýbrž z nenadání zaletěl s branným lidem svým do Hlohova, aby Markétě její polovici zabral sám. Takž Jan Zahaňský na svůj užitek křižoval zámysly a plány svého dosavadního příznivce Matiáše.

Měšťanstvo však věrně ujalo se své kněžny. Sneslo svůj majetek do zámku, na rychlo opravovalo pevnost zámeckou a chtělo tam kněžnu Marii tak dlouho brániti, až by jí přišla ze Slezska pomoc proti násilnému Janovi Zahaňskému. Divoký Jan jal se obléhati hrad. Dal do něho stříleti a z přístrojů rozličných kal lidský stříkati. Posádka na hradě déle než pět týdnu vzdorovala zuřivému oblehateli, až když všecka naděje ji opustila, že by kněžně někdo pomocí proti násilníkovi přispěl, vzdala se konečně; vyžádala si však volný odchod, který jí byl povolen. Kníže Jan Zahaňský vtáhl pak vítězně do hradu a vychloubal se Hlohovským, čeho pro ně podnikl: dlouhá léta panovalo již na Velkém Hlohově více knížat. Tomu nyní konec učiněn. Město Hlohov bude míti konečně pána jednoho, totiž Jana Zahaňského.

Jediným tímto pánem na Hlohovsku chtěl však býti též král Matiáš. Chtěl usaditi tam svého levobočka Jana Korvina. Pro nemanželského tohoto syna svého, kterého splodil s měšťanskou dcerou z Vratislavi, král Matiáš hleděl nakoupiti ve Slezsku statků jak možná nejvíce. Proto na oko rozhněval se sice lstivý král na Jana Zahaňského pro násilnický jeho skutek, který spáchal na kněžně Markétě. Ale Matiáš věděl, že Jan Zahaňský nemá mužských potomků a proto chtěl prominouti milostivě divokému Zahaňskému jeho násilí, ale jen tehdy, kdyby Velký Hlohov holdoval již nyní králi Matiáši jako budoucímu svému pánu.

Lze si představiti, že divoký Jan Zahaňský vzteky hořel. Zmocnil se Hlohova násilím odejmuv jej kněžnám Barboře a Marketě. Vychloubal se již, že Velký Hlohov, druhdy na více dílů rozdělený, nyní bude spojen pod jediným knížetem. Nyní však tímto jediným knížetem měl býti královský levoboček Jan Korvin.

Spůsobem neznámým, ale zajisté nepočestným, král Matiáš již dříve a sice 12. května 1485 dostal se v držení knížectví opavského. Toto knížectví již v době Jiřího Poděbradského náleželo Viktorinovi, synovi Jiříkovu. Král Matiáš odňal je Viktorinovi a odstoupil mu za to v Slavonii dva hrady Sokoluš a Medvěd a tři tvrze Rakovník, Ukovac i Bojatko. Také to jednání krále Matiáše vznítilo zášť v rodině knížat Minsterberských, synů to velikého Poděbrada, kteří zajisté nezapomněli, čím se byl Matiáš provinil proti jejich otci. Lze si tedy domysliti, že toužebně čekali na příhodnou chvíli, aby se věrolomnému a lstivému Matiášovi mohli odsloužiti.

I jiná ještě knížata v Slezsku nenávistí hořela proti králi sobeckému, který v Slezsku hleděl jen nových a nových daní vydírati a statky knížat slezských se obohacovati. Po hraběti ze Zápolí ustanovil Matiáš za hejtmana pro Horní Slezsko Jana Bělíka z Kornic. Tento dal náhle knížata opolská, bratry Jana a Mikuláše Opolského jíti. Není známo, pro jakou příčinu hejtman Matiášův tak učinil. Staré prameny však tvrdí, že nepropustil je z vazby, dokud neupsali králi 30 tisíc dukátů.

Nespokojenost proti Matiášovi v Slezsku vždy více rostla. Chtěje oženiti slavně levobočka svého Jana Korvina, zasnoubil ho se sestrou vévody Milánského, Blankou Marií v Miláně. Matiáš tehdy netajil vévodovi milánskému úmyslu svého, že chce pro syna Jana Korvina nabyti celých Slez i zemí lužických, ba Matiáš chtěl odříci se též názvu krále českého, aby mohl názvem takovým ozdobiti svého syna Jana.

Knížata slezští poznali, jaké nebezpečí jim hrozí, a chtěli opříti se Matiášovi, aby zachránili své země. Též kníže Jindřich Minsterberský zakusil mnohé křivdy od Matiáše. Bratru pak jeho Viktorinu odňal, jak již víme, Matiáš svého času Opolsko, za které postoupil mu některé statky v Slavonii. Avšak i tyto slavonské statky mu Matiáš později vzal. Jan Zahaňský vida, že počet nepřátel Matiášových již roste, v divoké své povaze nemohl již dočkati se výbuchu války. Aby knížata Minsterberská pevněji k sobě připoutal, provdal své tři dcery dne 6. ledna 1488 najednou třem synům knížete Jindřicha. Potom hleděl svým dcerám zajistiti knížectví hlohovské, které již měl Matiáš slíbeno, a kázal proto městu Hlohovu, aby mu holdovalo. Ale měšťané zdráhali se, odvolávajíce se na to, že již holdovati musili králi Matiášovi. Tu divoký Jan Zahaňský rozzuřil se a dal vrhnouti radní pány do věže.

Netrvalo dlouho a král Matiáš opověděl Janu Zahaňskému válku. Kníže Jindřich Minsterberský rychle najímal v Čechách lid branný, aby mohl pomocí přispěti Zahaňskému. Matiáš pak chtěje zkrotiti odbojná knížata, poslal do Slezska na 12.000 lidí branných a přední válečníky své: Jana Trnku, Viléma Tetaura, Hanuše Haugvice a jiné. Již v druhé polovici května 1488 rozložilo se vojsko královské táborem před Hlohovem. V brzku na to učinil Jan Zahaňský výpad z města a odňal královským dvě děla. Než zanedlouho byl královskými, když byli se vzpamatovali z prvního leknutí, donucen, ustoupiti nazpět do města. Očekával však brzký příchod lidu branného, který proň kníže Jindřich v Čechách byl najal.

Toto vojsko české, které spěchalo Janu Zahaňskému na pomoc, setkalo se s královskými v boji u Thomaswalde. Byla to bitva krvavá, ale nerozhodná. Na obou stranách bojovali Češi, neboť Matiášovo vojsko skládalo se taktéž z Čechů. Obě strany utrpěly velkých ztrát a Čechové, kteří přišli Janu Zahaňskému do Slezska pomáhat, měli tolik mrtvých, že pochovati je musili do tří velkých šachet, načež na druhý den odtáhli k Boleslavi a odtud ku Šprotavě. Tím zpečetěn byl osud Jana Zahaňského, který marně pomoci v Hlohově očekával.

Královští sevřeli nyní těsněji Velký Hlohov, kde počala ovládati bázeň a v brzku dostavil se tam též nedostatek potravin. Měšťané v úzkostech svých již již chtěli se oblehatelům vzdáti, ale Janu Zahaňskému podařilo se, že v noci po Odře na 400 nových žoldákův do města se vkradlo. Tím ovšem získal proti nepřátelům nových žoldnéřův, ale též jedlíků, a potravin beztoho nazbyt neměl.

Vyprávěli jsme již, že Jan Zahaňský dal radní pány hlohovské vrhnouti do věže, že mu nechtěli holdovati. Bylo jich tam ve věži sedm. Když v městě obleženém nedostávalo se potravin, tu radní páni seděli v strašném žaláři svém o hladu, neboť o ně nikdo se nestaral. Úpěli ve věži od března a v září dne 19. napsal jeden z oněch nešťastníků tato slova, která Hlohovským jako památka zůstala. „Již 14 dní nedostali jsme ani pokrmu ani nápoje. Všemohoucí bože, odpusť jim.“ Ubožáci pozmírali tam hladem do jednoho, že nechtěli co den jinak přísahati.

Hrad hlohovský byl sice pevný, ale pomoc nepřicházela a potravin se nedostávalo. Nebylo možná královským odolati. Nevíme, jakým spůsobem Jan Zahaňský dostal se z hradu ven, ale to je jisté, že kdyby byl býval v hradě, zajisté až do posledního dechu byl by vzdoroval oblehajícímu nepříteli. Posádka na hradě však vyjednávala s králem Matiášem, který slíbil jí volný dchod z hradu, a 18. listopadu vtáhli královští do Hlohova. Knížectví toto bylo pro Jana Zahaňského ztraceno. Bývalo kdysi na mnohé části rozděleno. Nyní spojeno bylo pod jedním pánem — králem Matiášem.

Jan Zahaňský pokoušel se vzdorovati královským ještě ze svého města Kožichova. Vida však, že všecken odpor je marný, spálil toto své město a obrátil se k svým spojencům do Opolí, ku knížatům Janu a Mikuláši. Ale tito nechtěli s ním ničeho míti, neboť báli se hněvu a pomsty Matiášovy. Spěchal tedy ku knížeti Jindřichovi Minsterberskému na Kladsko a našel tam útulku přátelského.

Král Matiáš těžil s porážky Jana Zahaňského vydatně. Slíbil divokému Janovi milost, ale žádal od něho, aby mu všechny zámky, které ještě drží, vydal. Od Jindřicha Minsterberského pak Matiáš žádal, aby mu postoupil Frankenštein i Minsterberk se vším, co k tomu náleží. Jan Zahaňský zamítl takovou smlouvu naprosto. Chtěl raději všeho pozbýti než aby se Matiášovi podal. Meškal proto na Kladsku, čekaje lepších časů. Než velkého dožil se sklamání. Kníže Jindřich Minsterberský konečně domluvil se přece s králem Matiášem, pročež Jan Zahaňský rozhněval se velice. Nechtěl více žíti u nevěrného svého spojence v Kladsku, ale usídlil se ve Vratislavi.

Matiáš odpustil knížatům opolským, že spolčili se s Janem Zahaňským a Jindřichem Minsterberským. — Za tuto milost musili mu však knížata opolská odpustiti starý dluh na penězích a zaplatili mu dalších 15 tisíc zlatých uherských. Knížeti Kunratu Bílému Olešnickému pak Matiáš zabral jeho knížectví, ponechav mu jen malé měst Ouraz.

Slezáci trpce zakusili nedlouhého panování uherského a zvláště Vratislavští potrestáni byli důkladně za to, že štvali kdysi u papeže proti králi svému českému. Až do příchodu Matiáše do Slezska neplatívali Slezáci nikdy daní ani králům českým ani knížatům svým. Jen v mimořádných případech k. př. na výbavu královských neb knížecích nevěst vypisovány byly zemské berně. Když vypukla válka, každý kníže slezský vyzval šlechtice svého knížectví a města, aby postavili mu lidu vojenského tolik, jakž bylo zvykem a to byla daň.

Král Matiáš zavedl však daň novou, totiž berně na penězích, aby za ně najímáni mohli býti žoldnéři. Biskup, knížata i stavové nebyli zajisté mile překvapeni touto novotou. Zaplatili sice berně, ale dali si od Matiáše potvrditi, že k dani žádné povinni nejsou a že jen z dobré vůle mu berně skládají. Král potvrdil jim vše, čeho si přáli. Potvrdil jim i po páté a po šesté a po vícekráte, že z dobré vůle berně skládají a že povinni nejsou, ale dal vypisovati berně dále a dále, až staly se zvykem.

Matiášovo divoké vojsko bylo trestem pro zem slezskou. Nové berně, které vypisovati dával, byly Slezákům protivná novota. A k tomu hleděl si Matiáš v Slezsku nastřádati chytráckým i násilným způsobem jmění a statků. To vše přispělo k tomu, že král Matiáš byl v Slezsku neoblíben, ba nenáviděn. Vždyť počet knížat slezských scvrkl se za Matiáše až na pět.

Král Matiáš vše to podnikal, aby levobočkovi svému Janu Korvinu zajistil skvělou budoucnost. Tohoto nemanželského svého syna učinil náměstkem svým v panování v Uhrách a mnozí páni uherští musili přísahati Matiáši, že po smrti jeho dají hlasy své mladému Korvinovi. Matiáš chtěl se z jara 1490 vypraviti se slavným průvodem do hlavního města slezského, do Vratislavi. Tam u velkolepém sjezdu velmožů ze všech zemí okolnich chtěl synu svému veřejně dáti titul krále českého a svěřiti mu vládu nad zeměmi koruny české, jež držel. Než jinak bylo mu souzeno.

Bylo 4. dubna 1490, když Matiáš před obědem požádal královnu o několik fíků. Fíky nebyly dosti čisté a chutné a Matiáš tak se rozhněval, že raněn byl mrtvicí. Svíraje se v nesmírných bolestech, řval prý jako lev, takže až do města bylo ho slyšeti. Skonal dne 6. dubna 1490.

Slezsko si oddechlo. Vratislavané nerozžali sice ohně radostné na výšinách, jako před dvacíti léty, když skonal slavný a mírný Jiřík Poděbradský, ale pocit msty ovládal nyní měšťáky. Matiášovi však pomstíti se nemohli za všechny ty útrapy, jež jim byl připravil. Msta jejich obrátila se proti jeho účastníkům.

Osobou vesměs v Slezsku nenáviděnou byl tehdy Jiří ze Šteinu, Matiášův miláček a plnomocník pro Slezsko. Matiáš za služby jeho daroval mu Stínavsko, neboť Jiří Štein vždy měl jen mysl obrácenou na prospěchy svého pána uherského. Kde se dalo pro krále co vytlouci, Jiří Štein už rychlé podával králi svému zprávy. Vyprávěli jsme již, jak svého času naříkali si Vratislavští u Šteina na černou rotu, že ve Vratislavi řádí hůře, než nejdivočejší nepřítel, a jak Štein hrdým měšťákům odpověděl, že jsou vlastně chlapi drzí. Toho mu Vratislavští nezapomněli. Jemu též připisovali nové daně, jež na ně Matiáš ukládal a na Šteina kladly všechny špatnosti, které se kdy ve světě přihodily. Vratislavští však Šteina neměli. Schladili si tedy žáhu na purkmistri města svého, Dompnigovi, který byl zároveň královským hejtmanem.

O Dompnigovi vyprávělo se ve Vratislavi, se Šteinem jest jedna ruka, že z Vratislavi všech Šteinovi vynáší a že město zrazuje. Vratislavští jali tedy Dompniga a položili ho na skřipec. Přiznal se jim ke všemu, čeho si přáli, načež odsoudili ho k smrti. Dne 4. července 1490 byl před vratislavskou radnicí sťat. Byl obětí panství Matiášova v Slezsku.

Levobočkovi Matiášovi Janu Korvinovi náleželo v Slezsku několik knížectví, ale všechno panství a bohatství jeho v Slezsku rozplynulo se po smrti otcově jako bublina. Co Matiáš chytrostí, lstí a násilím po mnohá léta pro syna byl vyzískal, pozvolnu rozebrali si zase dřívější vlastníci. Všichni, jimž odňaty byly bezprávně statky, ihned po smrti Matiášové o ně se hlásili, neboť jak Matiáš zavřel oči, nikdo více jeho rozkazů a vůle nedbal. Kníže Minsterberský ujal se vlády ve svých zemích, kníže Viktorin stal se opět pánem na Opavsku, kníže Kunrat Bílý zahnal Matiášovou čeládku ze svých zemí, i jiní ještě dostali nazpět co jim náleželo — jen Jan Zahaňský marně toužil po svých statcích a jmenovitě po knížectví hlohovském. Nedosáhl jich více a dal se na dělání zlata. Zemřel r. 1504.

Velký Hlohov, na nějž měli knížata těšínští právo, nebyl ani jim vrácen, jak později uslyšíme.