Dějiny Těšínska/Vladislav králem uherským. Kníže Kazimír pánem Těšínska a Opavska. Poprava Mikuláše Opolského

Dějiny Těšínska František Sláma
Boje o Velký Hlohov. Kníže Jan Zahaňský	Vladislav králem uherským. Kníže Kazimír pánem Těšínska a Opavska. Poprava Mikuláše Opolského	Kníže Václav (1545—1579)

Údaje o textu
Titulek:	Vladislav králem uherským. Kníže Kazimír pánem Těšínska a Opavska. Poprava Mikuláše Opolského
Autor:	František Sláma
Zdroj:	SLÁMA, František, Dějiny Těšínska Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1889.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Vladislav Jagellonský, Kazimír II. Těšínský

Po smrti Matiášově pečováno v Čechách o to, aby země odtržené spojeny byly opět s královstvím českým. Proto král český Vladislav vyslal jak do Moravy tak do Slezska poslance svého, napomínaje Moravany a Slezáky, aby ku koruně uherské již v žádné závazky nevcházely.

Lužičané ihned hlásili se ku koruně české a k poslušenství krále Vladislava. Slezané byli opatrnější. Nezapomněli, že jsou vlastně v uherské zástavě, a že král český dříve uherské koruně 400.000 dukátů vyplatiti musí. Ovšem přáli si brzkého opětného spojení s českou korunou, ale chtěli jen společně s Moravany jednati.

Stavové moravští i slezští sjeli se tedy do Šumberka na Moravě, aby uradili se, co by činiti bylo. Usnesli se dne 4. června 1490, že svorně státi budou pospolu a že jen společně krále přijmou. A kdokoli by za krále byl přijat, každý nový jejich panovník že musí především potvrditi jejich starodávná práva a svobody. Slezáci již dříve ve Vratislavi usnesli se na tom, že nový král musí jim slíbiti, že nebude od nich žádati žádných nespravedlivých berní, aniž že na jejich statky cizí vojenský lid posýlati bude. Usnesli se dále na tom, že kdyby Vladislav zaplatil uherské koruně oněch 400.000 dukátů, že musí slíbiti, že nikdy jich od koruny české neoddělí.

Český král Vladislav zvolen byl uherským králem v Budíně dne 11. července 1490. Slezáci i Moravané uznali ho za krále, čekali však s holdováním, až přijde do Slezska, aby konečně bylo rozhodnuto, kam Slezsko náleží, zdali ku koruně uherské či k české.

Vladislav musil však v Uhrách ještě všelijaké obtíže překonati. Jeho bratr Albrecht totiž hleděl též v Uhrách opanovati, pročež Vladislav v dobrotě se s ním domluvil a odstoupil mu slezská města Hlohov Velký, Kožichov, Šprotavu, Zelenou Horu, Svobodín, Otín a Hory, dále knížectví opavské, krnovské, Tozecké, Kozelské a t. d.

Na Těšínsku vládl toho času kníže Kazimír již od roku 1474. Bezpochyby vzal si příklad z osudu svého strýce Přemka a počínal si nad míru opatrně, aby nepřišel ku škodě. Za krále Matiáše byly mnohé nepokoje v Slezsku, dějiny však o knížeti Kazimírovi v pohnutých dobách mlčí. Vyhýbal se zajisté všemu, co by mu přinésti mohlo škodu. Máme sice od Kazimíra mnoho památek písemných, které však vztahují se skoro výlučně na vnitřní správu knížectví těšínského. Do veřejného života v Slezích Kazimír zasáhl teprv za krále Vladislava.

Kazimír zvolen byl na knížecím sněmě ve Vratislavi dne 11. listopadu 1490 za nejvyššího hejtmana zemského v Slezsku Horním a Dolním. Požívaje přízně královské, udržel se v úřadě tomto až do roku 1528 ovšem v několika přestávkách. Kazimír jest prvním zástupcem královým pro celé Slezsko z rodu domorodých knížat slezských.

Úřad nejvyššího zemského hejtmana byl tehdy nesnadný. Šlechta schudlá i zámožná málo dbala pokoje a pořádku, ale při každé příležitosti dávala se mezi sebou do boje, ba vedla proti sobě malé války. Schudlí šlechtici pak používali takových šarvátek slezských knížat a šlechticů a dávali se na loupež. Přepadali povozy kupců a klidná města, pročež docházely krále časté stížnosti, že nejvyšší úřad zemský málo pořádku dbá. Zvláště město Vratislav nebylo spokojeno s nejvyšším hejtmanem zemským Kazimírem. Stěžovalo si do něho, že o nic se nestará a že sedí tiše na Těšíně, 27 mil od hlavního města slezského. Roku 1515 došlo k tomu, že knížecí sněm konaný v Lehnici usnesl se na tom, odepříti Kazimírovi jako nejvyššímu hejtmanovi poslušenství, dokud by se neusídlil ve Vratislavi. Tehdy král skutečně ustanovil jiného nejvyššího hejtmana a sice kníže Fridricha Lehnického, který prý po tomto úřadě již dávno byl toužil.

Kníže Kazimír byl zván na Těšínsku též Kaškem a získal si zásluh neocenitelných o rozmnožení půdy orné, o zlepšení hospodářství polního a o povznešení rybářství.

Když na jaře na vysokých horách roztaje se led, zuřivě řítí se dolů do údolí divoké potůčky, z nichž na Těšínsku berou zřídla svá řeky Ostravice, Olza a Visla. Dravým spěchem ženou se rozvodněné řeky dále k nížinám a zaplavují celé kraje, pustošíce pole a luka, trhajíce příbytky lidské a škody činíce nesmírné.

Každým pak rokem mění dravé tyto řeky svá řečiště. Bývá tedy vlastnictví pohraničních rolníků stálým vydáváno změnám, podle toho, kam řeka zamířila se svými dravými proudy. Jeť spád vody s hor k nížinám příliš rychlý. Od horstva Beskydů v Těšínsku na pět mil dlouhého a průměrně 666 metrů vysokého, obnáší spád k nížinám pouze 6 mil a v nížinách těchto (u Bohumína, Struměně a Dědic) je výška průměrná nad hladinou mořskou 230 metrů.

Škody povodní bývají proto na Těšínsku značné, zvláště u Visly a Ostravice. Hůře ještě bývalo v dobách před knížetem Kazimírem. Má se tedy za to, že proto dával kníže Kazimír zakládati na Těšínsku mnoho rybníků, aby pracoval proti přívalům vod dravých. Mnohými pak rybníky získáváno hnojivo i půda úrodná pro role, na nichž voda dravá jen písčinu zůstavila. Možná však též, že kníže Kazimír zakládaje mnohé rybníky, chtěl povznésti pouze chov ryb, neboť rybářstvím bylo lze obyvatelstvu dáti nový pramen výživy. Jan z Pernšteina, mocný a bohatý pán moravský, odporoučel tehdy vřele rybaření a chlubil se, že rybářstvím vlastně zbohatl. Ostatně tehdy lid zbožně a mnoho se postil a proto bývala spotřeba ryb v dobách oněch mnohem větší než nyní.

Kníže Kazimír nedával jen na svých vlastních statcích zakládati rybníky, nýbrž měl k tomu též šlechtu a lid poddaný, aby „sypal rybníky“. K tomu konci Kazimír daroval mnohým šlechticům, městům i jednotlivým svým poddaným luhy, bažiny, bahna, bory a podporoval všemožně každého, kdož dal se na rybníkářství, o čemž můžeme podati jeden příklad.

Rolník Jakub Miška chtěl u Harburtovického Borku založiti rybník, ale skočavská rada obecní se proti tomu vzpírala. Kníže Kazimír vydal se tam se soudci a prohlédnul si okolí, kde rolník rybník založiti chtěl. Tázal se rolníka: „Čí jsou tyto lesy a duby zde?“ — Odpověl rolník: „Milostivé kníže, Vaše jsú.“ — „I poněvadž jest naše, syp rybník svobodně —“ zněl výrok knížecí, kterým zkrátilo se značně řízení soudní.

U krále Vladislava byl kníže Kazimír u velké přízni, jak vidno z listiny z r. 1498. Udělil totiž Kazimírovi a jeho potomkům pohlaví jak mužského tak ženského až do kolena čtvrtého právo posloupností dědičné v knížectví těšínském. Kdyby král neb nějaký kníže slezský pohnati chtěl před soud knížete těšínského, mohlo by se tak státi jen v Slezsku a jen před soudem, v němž by zasedali knížata. Dále nařídil toto: kdyby knížete těšínského chtěl žalovati člověk sprostší, mohl knížete pohnati i před právo zemské, v němž zasedali šlechtici knížectví těšínského.

Kazimíru a jeho potomkům udělil Vladislav též právo „dělati minci v témž knížectví těšínském, však to opatřiti mají, aby ta mince přísadu dobrú a slušnú měla a s mincí jiných knížat slezských, kteří by na to takovéž milosti měli, se srovnávala“…

Co týká se ražení peněz, měli ostatně dávno před tím knížata těšínští své vlastní mince. Kněžna Ofka prodala toto právo r. 1438 městu Těšínu, které z toho na zámek těšínský jakousi daň platilo. Za Kazimíra počali knížata opět sami raziti mince a zachovaly se po všech knížatech těšínských od Kazimíra počínaje mince stříbrné. Nachází se na nich těšínský orel, jméno a titul toho kterého knížete i cena peníze. Větší mince mají též hesla knížecí. Ku příkladu heslo kněžny Alžběty Lukrécie: Si Deus pro nobis, qui contra nos (Bůh-li s námi, kdo proti nám.) Peníze byly razeny ze stříbra, zlata a z mědi. Mincovna těšínská byla r. 1653 navždy uzavřena.

Kníže Kazimír byl pečliv o blaho obce těšínské. Dal pořádek masařům (řezníkům), jak mají se chovati při koupi dobytka a při prodeji masa. Též kožešníci a pláteníci dostali od něho pořádky a městskému fojtovi (rychtáři) přisoudil kníže z každého zažalovaného zlatého jeden groš. Kazimír zakázal prodej potravin před branami městskými a nařídil, aby potraviny prodávány byly v městech pouze na místech k tomu ustanovených. Z roku 1523 pochází též privilegium městské, že 24 obcí musí kupovati pivo z obce města Těšína.

Abychom uvedli přiklad, jaké ceny měly pozemky a budovy v době Kazimírově, dokládáme: r. 1501 prodána zahrada u frydecké silnice za 2 zl., dům u radnice za 16 zl., dům na náměstí za 115 zl.

Kníže Kazimír stál sice u krále Vladislava ve velké přízni, ale na území skoro nic mu nepřibylo. Knížectví hlohovské, na něž knížata těšínští měli nároky, bylo pro ně za krále Matiáše úplně ztraceno, neboť Kazimír, jak jsme již byli vyprávěli, musil podíl těšínský odstoupiti Matiášovi. Král Vladislav pak nevrátil Hlohov ani Janu Zahaňskému, ani Kazimírovi, nýbrž zůstavil jej prozatím koruně.

Knížata těšínští pozbyli také práv na knížectví osvětimské a zátorské. Tato knížectví náležela k Slezsku a měla šlechtu, která vyznamenávala se stálými loupeživými vpády do Polska. Knížata osvětimští a zátorští byli málomocní, neměli síly, aby mohli účinně zakročiti proti loupeživým svým rytířům a zemanům a tento nepořádek vzali si králové polští za záminku, aby vmísili se do záležitostí pohraničných těchto slezských knížectví. Tak stalo se, že musil uznati kníže Václav Zátorský roku 1454 a později též Hanuš Osvětímský vrchní panství Polska nad svými knížectvími a netrvalo dlouho, a země jejich splynuly úplně s Polskem a ztraceny byly na vždy pro korunu českou. Vyprávěliť jsme již, že král Jiří Poděbradský zaručil se polskému králi na sjezdu hlohovském, že nebude ho zkracovati pro knížectví osvětimské a zátorské.

Naproti tomu jinak rozšířeny statky knížat těšínských. Kníže Kazimír nabyl panství Pštiny (Ples), kteréž prodal r. 1517 za 40 tisíc uherských zlatých Alexandrovi Thurzovi, bratru olomouckého biskupa Stanislava Thurzy. Za to odsloužil se biskup olomoucký Kazimíru Těšínskému, že dal mu na tři pokolení v léno biskupské panství Místko na Moravě i s obcemi k panství tomu náležejícími. (Sviadnov, Kunčice, Frýdlant a Holanovice). Panství Místecké sousedí s knížectvím těšínským a bylo tedy Kazimírovi vítaným rozšířením hranic jeho knížectví.

Kníže Kazimír, nejvyšší hejtman slezský, stal se též pánem Opavska. Událost tato jest zajímavá proto, že bylo mu Opavsko odevzdáno jako příslušenství koruny uherské. Král Vladislav jsa králem českým i uherským, podepsal totiž 6. ledna 1515 v Budíné listinu, že na přání velmožů uherských uděluje Kazimíru Těšínskému za jeho mnohé dobré služby hejtmanství knížectví opavského. Kníže Kazimír musil slíbiti za sebe, za svého syna Václava i za všechny potomky své, že zemi tuto držeti bude jako příslušenství koruny uherské. Musil též slíbiti, kdyby toho žádoucno bylo, že zemi tuto opět uherské koruně vrátí a nikdy jí uherské koruně neodcizí, nýbrž že vždy hleděti bude, aby při koruně uherské zůstala. Kdyby Kazimír zemřel, měl do měsíce jeho syn Václav uherského krále o Opavsko požádati a kdyby mu král uherský zemi tuto dáti chtěl, musil by Václav ony povinnosti, jež Kazimír slíbil, přísahou stvrditi. —

Opavsko, někdejší čásť Moravy, že prý je příslušenstvím koruny uherské! Ano tak ve své listině tvrdí Vladislav, který dávno před tím, než povolán byl na trůn království uherského, byl již králem českým!

Jak se mohlo státi, že Opavsko považováno za příslušnost koruny uherské? Odpověď je snadná. Král Vladislav byl slaboch a nemohl odříci nikomu, zač byl žádán. Přišli k němu šlechticové čeští a Vladislav byl Čechem. Přišli uherští velmožové a Vladislav byl Uhrem. Jen tak lze vysvětliti, že mnohé listiny Vladislavovy zřejmě si odporují. Tak ku příkladu král Vladislav vydal v Praze r. 1510 své známé privilegium, v kterém ztvrzuje dávnou spojitost Moravy, Čech a Lužic s korunou českou. Potvrdil též, že tyto země nelze ani od sebe ani od koruny české odděliti a zavázal se, že žádné slezské knížectví koruně české neodcizí. Slíbil též, že přísně k tomu bude hleděti, aby nejvyšší hejtman zemský v Slezsku a zemští hejtmanové v knížectvích svídnickém, javorském, hlohovském a opavském byli jen Čechové a že na místa tato nesmějí býti dáváni cizinci jiných národů neb jazyků. Avšak brzo na to poslal do Opavska za zemského hejtmana Uhra Czobora, porušil tedy své privilegium sám! Čechové vyslali proto roku 1511 poselství na královský dvůr do Budína a prohlásili, že nelze, aby nad Opavskem vládl Uher. Pohrozili též, kdyby Opavsko nebylo vráceno Čechám, že musili by mocí Opavsko zabrati.

Jiný ještě příklad slaboty Vladislavovy chceme uvésti. Král Vladislav vydal r. 1511 17. února ve Vratislavi stavům opavským majestát a potvrdil jim, že nejsou povinni k věrnosti nikomu jinému než jemu, jeho synovi a budoucím králům českým. Opavští stavové přísahali mu též věrnost jako králi českému. Vladislav tehdy právě meškal ve Vratislavi, aby přijal holdování stavů slezských. Tu počalo se rokovati o tom, zdali Slezáci mají holdovati králi jako králi českému neb jako králi uherskému. Kníže Kazimír Těšínský, který tehdy byl nejvyšším hejtmanem zemským, přemlouval zajisté krále ve smyslu uherském, neboť byl sešvakřen s uherským pánem Zápolským, který tehdy u Vladislava požíval velkého vlivu. A Vladislav rozhodl se, aby mu Slezáci holdovali jako králi uherskému! Ba Vladislav vyzval tehdy stavy moravské, aby mu přišli holdovat do Vratislavi, ačkoliv mu krátce před tím byli již holdovali, jako králi českému!

Král Vladislav vše schválil, cokoliv bylo mu předloženo. V Praze odpovídal prý na vše „dobře“, v Budíně pak, kde úřadováno bylo latinsky, říkal prý Vladislav „bene“.

Událost, o které nyní vypravovati budeme, nevrhá pěkné světlo ani na tehdejší knížata slezská ani na knížete Kazimíra Těšínského, který jako nejvyšší hejtman slezský jinak zachovati se měl. Slyšme, jak kníže Mikuláš Opolský popraven byl. —

Staré kroniky vypravují o knížeti Mikuláši Opolském, že byl srdce příliš ohnivého pro krásné pohlaví. Dopouštěl prý se hrozných násilí, aby ukojil své chtíče, a kletba mnohých svedených děvuch lpěla na něm. Mnohý pak manžel sklamaný neb o věrnou družku svou násilně oloupený přísahal pomstu vilnému knížeti.

V létě roku 1497 sjela se knížata slezská do Nisy na sněm. Přijel tam též kníže Mikuláš Opolský.

Knížete Kazimíra Těšínského, který byl tehdy nejvyšším hejtmanem slezským, Mikuláš nepovažoval za svého přítele a nedůvěřivě stopoval jeho kroky. I stalo se, že některým knížatům přinesena jsou psaní a kdosi tajně namluvil nedůvěřivému Mikuláši, že v listech těchto je rozkaz, aby byl jat. Mikuláš přemýšlel tedy, jak by ze sněmu unikl; tu náhle přistoupil k němu kníže Kazimír, nejvyšší hejtman slezský a zvolal: „Musí se to podati!“ Kazimír myslil totiž na jakousi při, kterou tehdy měli se šlechticem Polkou. Kníže Mikuláš však neporozuměv Kazimírovi, domníval se, že Kazimír ho vyzývá, aby se podal.

Chtěje zameziti, aby ho nejali, vytasil rychle meč a poranil prudce Kazimíra a hned na to vrhl se na biskupa Jana, poblíže sedícího, jemuž též mečem ránu zasadil. Ostatní knížata vzpamatovavše se z překvapení, tasili meče proti Mikulášovi, který jako zběsilý vrhal se znova na Kazimíra, jejž by byl snad zavraždil, kdyby přítomní šlechtici nebyli Mikuláše odzbrojili.

Družina Mikulášova zděšeně přikvapila do síně sněmovní a násilně vyvlekla svého knížete ven, zaříkajíc ho, aby utekl se do chrámu svatého Jakuba a útulku hledal, na stupních hlavního oltáře v této svatyni, kamž pronásledovatelé neodváží se.

V městě nastal poplach, neboť knížata i jich lid vzpamatovavše se z překvapení spěchali za Mikulášem. Lid v městě biskupském Nise, dověděv se, že kníže Mikuláš, jenž pro svou pověst beztoho byl nenáviděn, dovolil si útoku na život biskupa Jana, ozbrojil se a obléhal chrám, do něhož neodvážil se však vniknouti. Teprv když biskup povolil, aby kníže Mikuláš v chrámě byl jat, vypáčil lid vrata chrámová. Kníže Mikuláš prosil, aby ho šetřili, až král nad ním vyřkne ortel, a nabízel konečně též 100.000 zlatých tomu, kdo by ho osvobodil. Nicméně lid rozzuřený byl by nenáviděného knížete na stupních oltáře ubil, kdyby věrný Mikulášův zeman Jan Stoš nebyl pána svého vlastním tělem kryl, přičemž věrnost svou těžkou ranou odstonal.

Konečně lid zmocnil se osoby Mikulášovy, strhal s něho šaty a vlekl ho polonahého na radnici. Tam zasedla slezská knížata, aby přísný ortel vynesla nad druhem svým. Mikuláš vinil knížete Kazimíra, že chtěl ho svobody zbaviti a když kníže Jindřich z Minsterberka snažil se to rozčilenému Mikuláši vymluviti, odvětil mu Mikuláš: „I tys smrti zasloužil, neboť i Ty jsi svobody mne chtěl zbaviti. Vímť, že i Ty obdržel jsi listy.“

Ačkoliv kníže Jindřich z Minaterberka ihned listy, které byl obdržel, Mikuláši ukázal, nebylo lze Mikuláše přesvědčiti, že nedůvěra jeho neodůvodněna. Proto tak knížata slezská zanevřela na Mikuláše, že ihned dali ho do věže bratrské vrhnouti, kdež nedali mu ani jísti ani píti, ba nepopřáli mu ani oděvu teplejšího, aby chráněn byl proti chladu nočnímu, až soucitný zeman Schellendorf daroval mu do žaláře kožich.

Na druhý den pak sešli se knížata a rozhodli, že dají knížete Mikuláše popraviti, poněvadž se přiznal, že učinil na knížete Kazimíra útok, aby ho zavraždil. A hned na to dali Mikuláše vyvésti, aby pronešen mu byl ortel smrti.

Kníže Mikuláš nerozuměl německy, nerozuměl tedy rozsudku ani důvodům, ač věděl, že propadl smrti, neboť přišel k němu kněz, aby ho vyzpovídal a aby ho připravil na smrť. Též mu dovolili, aby učinil poslední vůli. Jmění své odkázal svému bratru Janovi a vyžádal si, aby jeho mrtvola byla v Opolí pochována v knížecí hrobce, a aby u hrobu jeho voskové svíce na věčné časy plály a nikdy nevyhasly až do konce světa.

Když prohlášen mu byl německý rozsudek, zvolal: „Co to znamená? Či mohou tito lidé obecní knížete souditi?“

Nedali mu odpovědi a 50 zbrojnošů odvedlo ho na náměstí, kdež bylo rozprostřeno černého sukna asi 4 lokte. Mikuláš vida nyní, že neodvratně propadl smrti, zvolal: „Ó Niso, Niso! Či proto darovali tě předkové moji církvi, abys dnes o život mne oloupila?“

Poklekl a modlil se. Pak vstal a svlekl si kožich, jejž mu byl Schellendorf do žaláře půjčil. Kněz podal mu pohár, Mikuláš posledně posilnil se a opět klekl. Chtěl si vlasy urovnati, aby katovi usnadnil práci, třesa se však před smrtí, nemohl tak učiniti. Kat vložil mu tedy na hlavu čapku a pod ní ukryl dlouhé vlasy knížete Mikuláše.

Kat ťal a hlava odletěla od trupu. Knížete Mikuláše nebylo více…

Král Vladislav rozhorlil se sice velice na knížata slezská, že osmělili se bez jeho povolení člověka knížecího ze světa sprovoditi, ale brzo zas se udobřil a tak hněv jeho ani sťatému Mikuláši neprospěl ani Kazimíru neuškodil.

Kazimíra potvrdili též pozdější králové Ludvík a Ferdinand I. v úřadě jeho jako hejtmana zemského v Opavsku. Již chtěl se odstěhovati do Opavy a dáti tam převézti své těžké dělo z hradu těšínského, ale skonal náhle 13. prosince 1528.

Z doby Kazimíra pochází znak Těšínska: jednohlavný zlatý orel v modrém poli.