Dějiny, jak je možná neznáte/Za co vděčí naše civilizace katolické církvi

Dějiny, jak je možná neznáte Pavel Zahradníček
Křížové výpravy do Svaté země	Za co vděčí naše civilizace katolické církvi	Církev nepřítelem vědy a pokroku?

Údaje o textu
Titulek:	Za co vděčí naše civilizace katolické církvi
Autor:	Pavel Zahradníček
Zdroj:	fatym.com (PDF)
Vydáno:	A.M.I.M.S., Vranov nad Dyjí – Přímětice – Bítov 2016
ISBN:	978-80-7266-422-1
Licence:	CC BY 3.0

Kniha amerického historika Thomase E. Woodse „Jak katolická církev budovala západní civilizaci“ je uvozena slovy: „Zeptáte-li se dnes vysokoškolských studentů, co vědí o katolické církvi, lze jejich odpovědi shrnout do jednoho slova: ‚zkaženost‘. Neměla by však jejich odpověď znít spíš ‚civilizace‘?“

Naše civilizace nevznikla nějak „sama od sebe“ – něco takového předpokládat je jeden z největších omylů, vycházející z neznalosti vlastních kořenů. Právě katolické církvi vděčíme za většinu toho, čím naše civilizace vynikla nad ostatní – a také za celkovou humanizaci společnosti. Vidíme to zvlášť v kontrastu s jinými kulturami.

Zdánlivě samozřejmé věci

Západní civilizace dala světu zázraky moderní vědy, blahobyt pramenící z ekonomiky založené na volném trhu, bezpečnost zakotvenou v zákonech, rovnost před zákonem, jedinečný smysl pro lidská práva a svobodu, dobročinnost a charitu jako ctnost, nádherné umění, filozofii zakořeněnou v rozumu a bezpočet dalších darů, které naše civilizace – nejvyspělejší v lidské historii – bere jako samozřejmost. Odkud však vyvěrá toto bohatství? Mnohé z něj přebírá od naší civilizace zbytek světa. Ale odkud se toto bohatství vzalo právě v naší západní civilizaci? Odpověď je pro neodborníky možná velmi překvapivá: vděčíme za ně z velké části katolické církvi.

Od barbarů…

Něco nám Církev zprostředkovala od předcházejících kultur – židovské, řecké, římské. Většinu však sama vytvořila. V pátém a šestém století zaplavili Evropu „barbaři“ – národy bez písma, které zničily římskou civilizaci i kulturu. V očích barbarů znamenal zákon jen udržení pořádku, ne nastolení spravedlnosti… Christopher Dawson píše: „Církev musela zavést zákon Evangelia a etiku Ježíšova horského kázání mezi lidi, kteří považovali vraždu za nejčestnější čin a pomstu za spravedlnost.“ Byl to úkol, který zabral řadu staletí! Bohatství předcházející kultury se prvních šest set let středověku předávalo téměř výhradně v klášterech. Obrovský vliv klášterů si dnes dokážeme jen stěží představit: jen těch benediktinských bylo v Evropě v době jejich největšího rozkvětu 37 000!

Navíc kamkoliv mniši přišli, obraceli divočinu v kultivovanou zemi; zabývali se chovem dobytka a polním hospodářstvím, pracovali vlastníma rukama, vysoušeli bažiny, čistili lesy… Díky nim se střední Evropa stala úrodnou krajinou. Každý benediktinský klášter byl zemědělskou školou pro celý region.

… k vrcholnému středověku a vědecko-technické revoluci

Byla to opět katolická církev, která v druhé polovině středověku vytvořila systém univerzit. Jejich předchůdkyněmi byly katedrální školy u významných biskupských kostelů. A pak několik staletí – až do novověku – byla Církev hlavním, a většinou i jediným sponzorem vzdělání – a to v míře, která nemá nikdy předtím obdobu. Historikové žasnou, jak byla intelektuální debata na středověkých univerzitách svobodná a neomezená. To vše – sponzorováno Církví – poskytlo rámec vědecké revoluci na Západě. Dnes již jen málokdo ví, kolik je mezi zakladateli různých vědních oborů katolických kněží (viz následující kapitola).

Právo

Často můžeme slyšet, že za právní systém vděčí Evropa Římské říši. Za mnohé právní zásady jí opravdu vděčíme, a Církev nám je zprostředkovala, ale římské právo neznalo rovnost lidí před zákonem! Nejvýznamnější starověký římský právník Ulpianus († asi 228 po Kristu) uvádí, že soudce má vynést „rozsudek s přihlédnutím k postavení stran a s ohledem na fakta případu“ – soudce tedy musel zohlednit nejen postavení a bohatství obžalovaného, ale také postavení a bohatství žalobce (viz Garnsey, P.: Social Status and Legal Privilege in the Roman Empire. Oxford, 1970, str. 98). Teprve křesťanství přináší nový pohled: před Bohem jsou si všichni lidé rovni. A to se postupně promítá i do právních norem. Dnes je pro nás samozřejmé, že bohatý a chudý, urozený či neurozený mají před zákonem alespoň teoreticky stejné postavení. Ale i za tuto zdánlivou samozřejmost vděčí naše civilizace katolické církvi.

Také myšlenka lidských práv (přesněji přirozených práv) a mezinárodního práva se zrodila na španělských univerzitách 16. století a otcem mezinárodního práva je Francisco de Vitoria, katolický kněz a profesor. Když Vitoria a další katoličtí filozofové a teologové viděli, jak špatně Španělé zacházejí s domorodci v Americe, začali uvažovat o lidských právech a správných vztazích mezi národy. Vytvořili myšlenku mezinárodního práva a přirozených práv – tak jak je známe dnes. I když bohužel zvláště v posledních desetiletích jsou pod záminkou tzv. „lidských práv“ přirozená práva často překrucována a za lidská práva bývají nezřídka vydávány i různé zvrácenosti.

Chování, které fascinovalo a fascinuje

Také katolická charitativní činnost byla od samého začátku tak působivá, že to uznávali i nepřátelé Církve. Pohanský autor Lukian (130–200 po Kristu) s divem poznamenal: „Pečlivost, s níž si lidé tohoto náboženství navzájem pomáhají ve svých potřebách, je neuvěřitelná. K tomuto účelu nepominou nic. Jejich první zákonodárce jim nasadil do hlavy, že jsou všichni bratři!“ Tím měl na mysli slova Pána Ježíše…

Voltaire, jeden z nejhorlivějších protikatolických propagandistů 18. století, napsal s obdivem o řeholních sestrách: „Není na světě nic většího než oběť mládí a krásy, často i urozeného postavení, kterou skládá něžné pohlaví kvůli práci ve špitálech a ulehčování lidské mizérie, na niž jen pohledět je pro naši delikátnost zneklidňující. Lidé mimo římské náboženství takto velkorysou charitu napodobují, ale jen nedokonale.“ A skutečně, veškerá charitativní zařízení mají svůj vzor v charitativní činnosti katolické církve, která ji nejen začala, ale také více než tisíc let v Evropě jako jediná vykonávala.

Eusebiovo svědectví: velebili Boha křesťanů

Pojďme alespoň na jednom konkrétním případu společně sledovat, jak „charitas“ – křesťanská láska – postupně měnila svět. Tak možná nejlépe pochopíme, jaký by svět byl, kdyby mu tento důležitý prvek chyběl…

Nejstarší církevní historik Eusebius Pamphili (nebo též Eusebius z Césareje, autor spisu Církevní dějiny z počátku 4. století – on-line česky na http://patrologia.fatym.com) zažil na vlastní kůži pronásledování křesťanů, o kterém píše: „… výnos vydaný proti nám byl zveřejněn v každé provincii. Z lidského hlediska vzal nám veškerou naději…“ (Eusebius: Církevní dějiny IX,7). Bylo to poslední a nejkrutější pronásledování, jaké křesťané během prvních tří set let existence Církve v Římské říši zažili – než dostali v roce 313 od císaře Konstantina možnost svobodně se hlásit ke své víře. O to působivější je Eusebiovo svědectví o chování křesťanů k pohanům, kteří je pronásledovali. Stalo se to v době, kdy během pronásledování vypukl hlad a mor:

„Mor zachvacoval celé rodiny, které nemohl zničit hlad, poněvadž měly ještě zásoby potravin. Takto umíralo zcela náhle mnoho bohatých – místodržící, velitelé vojsk a tisíce jiných hodnostářů –, jako by je úmyslně hlad přenechal moru. Všude bylo plno nářku. Dokonce dvě i tři mrtvoly bylo možno vidět současně vynášet z jednoho a téhož domu. Všestranná ochota křesťanů, pramenící ze zbožnosti, se tehdy ukázala všem pohanům v nejkrásnějším světle. Vždyť oni jediní v tolika a v tak velkých útrapách prokazovali skutkem svůj soucit a lásku k lidem. Jedni každý den ošetřovali nemocné a pohřbívali mrtvé. Těch bylo mnoho a nikdo se o ně nestaral. Jiní shromažďovali vyhladovělé z celého města na jedno místo a rozdělovali jim chléb. Když to vešlo všeobecně ve známost, velebili (pohané) Boha křesťanů a doznávali, že křesťané jsou opravdu zbožní a bohabojní lidé, poněvadž to dokázali skutkem.“ (Eusebius: Církevní dějiny IX,9)

Morálka

Nepřekvapuje, že i základní principy západní morálky byly rozhodujícím způsobem utvářeny katolickou církví. Mnoho z nejdůležitějších principů západní mravní tradice je odvozeno z jedinečnosti lidské osoby a posvátnosti života – protože pro křesťany je život Boží dar. Dnes se také tento základní předpoklad o posvátnosti života v západní civilizaci vytrácí. Nehrozí nám pak ale návrat k barbarství? Nezačal již?

Prameny:
Woods, Thomas E. jr.: Jak katolická církev budovala západní civilizaci. Praha; Res Claritatis, 2008.
Garnsey, P.: Social Status and Legal Privilege in the Roman Empire. Oxford, 1970.
Eusebius z Césareje: Církevní dějiny (on-line česky na http://patrologia.fatym.com)