Dějiny, jak je možná neznáte/Za co vděčí naše civilizace katolické církvi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Za co vděčí naše civilizace katolické církvi
Autor: Pavel Zahradníček
Zdroj: fatym.com (PDF)
Vydáno: A.M.I.M.S., Vranov nad Dyjí – Přímětice – Bítov
2016
ISBN: 978-80-7266-422-1
Licence: CC BY 3.0

Kniha amerického historika Thomase E. Woodse „Jak katolická církev budovala západní civilizaci“ je uvozena slovy: „Zeptáte-li se dnes vysokoškolských studentů, co vědí o katolické církvi, lze jejich odpovědi shrnout do jednoho slova: ‚zkaženost‘. Neměla by však jejich odpověď znít spíš ‚civilizace‘?“

Naše civilizace nevznikla nějak „sama od sebe“ – něco takového předpokládat je jeden z největších omylů, vycházející z neznalosti vlastních kořenů. Právě katolické církvi vděčíme za většinu toho, čím naše civilizace vynikla nad ostatní – a také za celkovou humanizaci společnosti. Vidíme to zvlášť v kontrastu s jinými kulturami.

Zdánlivě samozřejmé věci[editovat]

Západní civilizace dala světu zázraky moderní vědy, blahobyt pramenící z ekonomiky založené na volném trhu, bezpečnost zakotvenou v zákonech, rovnost před zákonem, jedinečný smysl pro lidská práva a svobodu, dobročinnost a charitu jako ctnost, nádherné umění, filozofii zakořeněnou v rozumu a bezpočet dalších darů, které naše civilizace – nejvyspělejší v lidské historii – bere jako samozřejmost. Odkud však vyvěrá toto bohatství? Mnohé z něj přebírá od naší civilizace zbytek světa. Ale odkud se toto bohatství vzalo právě v naší západní civilizaci? Odpověď je pro neodborníky možná velmi překvapivá: vděčíme za ně z velké části katolické církvi.

Od barbarů…[editovat]

Něco nám Církev zprostředkovala od předcházejících kultur – židovské, řecké, římské. Většinu však sama vytvořila. V pátém a šestém století zaplavili Evropu „barbaři“ – národy bez písma, které zničily římskou civilizaci i kulturu. V očích barbarů znamenal zákon jen udržení pořádku, ne nastolení spravedlnosti… Christopher Dawson píše: „Církev musela zavést zákon Evangelia a etiku Ježíšova horského kázání mezi lidi, kteří považovali vraždu za nejčestnější čin a pomstu za spravedlnost.“ Byl to úkol, který zabral řadu staletí! Bohatství předcházející kultury se prvních šest set let středověku předávalo téměř výhradně v klášterech. Obrovský vliv klášterů si dnes dokážeme jen stěží představit: jen těch benediktinských bylo v Evropě v době jejich největšího rozkvětu 37 000!

Navíc kamkoliv mniši přišli, obraceli divočinu v kultivovanou zemi; zabývali se chovem dobytka a polním hospodářstvím, pracovali vlastníma rukama, vysoušeli bažiny, čistili lesy… Díky nim se střední Evropa stala úrodnou krajinou. Každý benediktinský klášter byl zemědělskou školou pro celý region.

… k vrcholnému středověku a vědecko-technické revoluci[editovat]

Byla to opět katolická církev, která v druhé polovině středověku vytvořila systém univerzit. Jejich předchůdkyněmi byly katedrální školy u významných biskupských kostelů. A pak několik staletí – až do novověku – byla Církev hlavním, a většinou i jediným sponzorem vzdělání – a to v míře, která nemá nikdy předtím obdobu. Historikové žasnou, jak byla intelektuální debata na středověkých univerzitách svobodná a neomezená. To vše – sponzorováno Církví – poskytlo rámec vědecké revoluci na Západě. Dnes již jen málokdo ví, kolik je mezi zakladateli různých vědních oborů katolických kněží (viz následující kapitola).

Právo[editovat]

Často můžeme slyšet, že za právní systém vděčí Evropa Římské říši. Za mnohé právní zásady jí opravdu vděčíme, a Církev nám je zprostředkovala, ale římské právo neznalo rovnost lidí před zákonem! Nejvýznamnější starověký římský právník Ulpianus († asi 228 po Kristu) uvádí, že soudce má vynést „rozsudek s přihlédnutím k postavení stran a s ohledem na fakta případu“ – soudce tedy musel zohlednit nejen postavení a bohatství obžalovaného, ale také postavení a bohatství žalobce (viz Garnsey, P.: Social Status and Legal Privilege in the Roman Empire. Oxford, 1970, str. 98). Teprve křesťanství přináší nový pohled: před Bohem jsou si všichni lidé rovni. A to se postupně promítá i do právních norem. Dnes je pro nás samozřejmé, že bohatý a chudý, urozený či neurozený mají před zákonem alespoň teoreticky stejné postavení. Ale i za tuto zdánlivou samozřejmost vděčí naše civilizace katolické církvi.

Také myšlenka lidských práv (přesněji přirozených práv) a mezinárodního práva se zrodila na španělských univerzitách 16. století a otcem mezinárodního práva je Francisco de Vitoria, katolický kněz a profesor. Když Vitoria a další katoličtí filozofové a teologové viděli, jak špatně Španělé zacházejí s domorodci v Americe, začali uvažovat o lidských právech a správných vztazích mezi národy. Vytvořili myšlenku mezinárodního práva a přirozených práv – tak jak je známe dnes. I když bohužel zvláště v posledních desetiletích jsou pod záminkou tzv. „lidských práv“ přirozená práva často překrucována a za lidská práva bývají nezřídka vydávány i různé zvrácenosti.

Chování, které fascinovalo a fascinuje[editovat]

Také katolická charitativní činnost byla od samého začátku tak působivá, že to uznávali i nepřátelé Církve. Pohanský autor Lukian (130–200 po Kristu) s divem poznamenal: „Pečlivost, s níž si lidé tohoto náboženství navzájem pomáhají ve svých potřebách, je neuvěřitelná. K tomuto účelu nepominou nic. Jejich první zákonodárce jim nasadil do hlavy, že jsou všichni bratři!“ Tím měl na mysli slova Pána Ježíše…

Voltaire, jeden z nejhorlivějších protikatolických propagandistů 18. století, napsal s obdivem o řeholních sestrách: „Není na světě nic většího než oběť mládí a krásy, často i urozeného postavení, kterou skládá něžné pohlaví kvůli práci ve špitálech a ulehčování lidské mizérie, na niž jen pohledět je pro naši delikátnost zneklidňující. Lidé mimo římské náboženství takto velkorysou charitu napodobují, ale jen nedokonale.“ A skutečně, veškerá charitativní zařízení mají svůj vzor v charitativní činnosti katolické církve, která ji nejen začala, ale také více než tisíc let v Evropě jako jediná vykonávala.

Eusebiovo svědectví: velebili Boha křesťanů[editovat]

Pojďme alespoň na jednom konkrétním případu společně sledovat, jak „charitas“ – křesťanská láska – postupně měnila svět. Tak možná nejlépe pochopíme, jaký by svět byl, kdyby mu tento důležitý prvek chyběl…

Nejstarší církevní historik Eusebius Pamphili (nebo též Eusebius z Césareje, autor spisu Církevní dějiny z počátku 4. století – on-line česky na http://patrologia.fatym.com) zažil na vlastní kůži pronásledování křesťanů, o kterém píše: „… výnos vydaný proti nám byl zveřejněn v každé provincii. Z lidského hlediska vzal nám veškerou naději…“ (Eusebius: Církevní dějiny IX,7). Bylo to poslední a nejkrutější pronásledování, jaké křesťané během prvních tří set let existence Církve v Římské říši zažili – než dostali v roce 313 od císaře Konstantina možnost svobodně se hlásit ke své víře. O to působivější je Eusebiovo svědectví o chování křesťanů k pohanům, kteří je pronásledovali. Stalo se to v době, kdy během pronásledování vypukl hlad a mor:

„Mor zachvacoval celé rodiny, které nemohl zničit hlad, poněvadž měly ještě zásoby potravin. Takto umíralo zcela náhle mnoho bohatých – místodržící, velitelé vojsk a tisíce jiných hodnostářů –, jako by je úmyslně hlad přenechal moru. Všude bylo plno nářku. Dokonce dvě i tři mrtvoly bylo možno vidět současně vynášet z jednoho a téhož domu. Všestranná ochota křesťanů, pramenící ze zbožnosti, se tehdy ukázala všem pohanům v nejkrásnějším světle. Vždyť oni jediní v tolika a v tak velkých útrapách prokazovali skutkem svůj soucit a lásku k lidem. Jedni každý den ošetřovali nemocné a pohřbívali mrtvé. Těch bylo mnoho a nikdo se o ně nestaral. Jiní shromažďovali vyhladovělé z celého města na jedno místo a rozdělovali jim chléb. Když to vešlo všeobecně ve známost, velebili (pohané) Boha křesťanů a doznávali, že křesťané jsou opravdu zbožní a bohabojní lidé, poněvadž to dokázali skutkem.“ (Eusebius: Církevní dějiny IX,9)

Morálka[editovat]

Nepřekvapuje, že i základní principy západní morálky byly rozhodujícím způsobem utvářeny katolickou církví. Mnoho z nejdůležitějších principů západní mravní tradice je odvozeno z jedinečnosti lidské osoby a posvátnosti života – protože pro křesťany je život Boží dar. Dnes se také tento základní předpoklad o posvátnosti života v západní civilizaci vytrácí. Nehrozí nám pak ale návrat k barbarství? Nezačal již?

Prameny:
Woods, Thomas E. jr.: Jak katolická církev budovala západní civilizaci. Praha; Res Claritatis, 2008.
Garnsey, P.: Social Status and Legal Privilege in the Roman Empire. Oxford, 1970.
Eusebius z Césareje: Církevní dějiny (on-line česky na http://patrologia.fatym.com)