Dějiny, jak je možná neznáte/Církev nepřítelem vědy a pokroku?

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Americký historik Thomas E. Woods, autor knihy „Jak katolická církev budovala západní civilizaci“ se ptá: „Bylo pouhou náhodou, že se moderní věda rozvíjela převážně v katolickém prostředí? Nebo bylo v katolicismu samém cosi, co umožnilo úspěch vědy?“

Tuto otázku začíná klást stále více historiků a jejich odpovědi mohou být velmi překvapivé – jsou zcela v rozporu s obvyklými klišé, na které jsme byli zvyklí.

Údajné nepřátelství[editovat]

Přesvědčení o údajném nepřátelství katolické církve vůči vědě je mezi lidmi velmi rozšířené. A to dokonce i mezi těmi, kteří jinak mají určité základní historické znalosti. Často je znovu a znovu poukazováno na značně jednostranně podanou verzi takzvaného případu Galileo (viz kapitola 9). Se zajímavým postřehem v této souvislosti přišel již před řadou let kardinál John Henry Newman, známý svou konverzí od anglikánství ke katolické církvi. Říká, že i kdyby galileovský incident byl skutečně tak zlý, jak si lidé myslí, je nápadné, že je to prakticky jediný konkrétní případ údajného nepřátelství Církve vůči vědě, na který si lidé vzpomenou.

Je třeba nezaujatě vidět, jak na jedné straně s příchodem a rozšiřujícím se osvícenectvím začíná nově formovaný svět vracet úder dosud dominujícímu a rozšířenému církevnímu rádoby pořádku, který jako každý jiný, byl ovšem až příliš opatrný na zavádění všeho překotně i přelomově nového. Platilo to tím více, čím více se téma, událost nebo objev týkal učení svaté církve a jejího chápání právě tak nedotknutelně svatého Písma. Na druhé straně bylo jen otázkou času, kdy pod daným tlakem se církev přece jen zmobilizuje a začne přehodnocovat nejen svá dosavadní kriteria, ale poukazovat i na neprávem ji podsouvaná obvinění ze zpátečnictví. Dnes proto již není žádným tajemstvím provázané přátelství církve a všude uznávané vědy i jejího pokroku, pokud jde o její mírumilovné úmysly a církevně eticky uznávané hodnoty. Nutno ovšem poznamenat, že pojem církev doznal změn s příchodem protestantismu a tím rovněž určitého neméně významného posunu, pokud jde nejen o církevní dějiny a náboženské chápání, ale i vědecký a průmyslový pokrok, projevující se nejprve v Evropě a následně i v celosvětovém měřítku.

O čem se většinou mlčí[editovat]

Naopak jiné skutečnosti jako by upadly téměř úplně v zapomnění. Jak často se připomíná, že Církev byla po dobu jednoho tisíciletí (prakticky po celý středověk) téměř jediným sponzorem vědeckého bádání?

A řekli vám ve škole, že Církev vynalezla systém univerzit, že ještě po řadu století byly veškeré univerzity pevně spjaty s katolickou církví a že do vzniku prvních univerzit byly kláštery a klášterní nebo katedrální školy jediným místem vzdělání? Například vůbec nejstarší univerzita v Boloni nebo univerzita v Paříži vznikly právě z katedrální školy. Zřizovateli univerzit byli většinou papežové. Z 81 univerzit založených do začátku reformace mělo 33 z nich papežskou zakládací listinu, 15 císařskou nebo královskou, 22 obojí (tj. papežskou i od světského panovníka) a 13 nemělo žádnou.

Víte, že většina vyučujících na univerzitách byli po několik staletí převážně řeholníci, kněží nebo jiní duchovní? To platilo i na pražské univerzitě – vzpomeňte jen na mistra Jana Husa – i on byl katolickým knězem!

Náboženství bylo totiž všude přítomnou hýbající složkou. Tehdejší svět, tak jako i svět před dobou středověku byl veskrze převážně náboženský. Proto nebylo ani jinak možné, než aby jedině v této společnosti se z ni rekrutovali všichni ti, kteří tehdy v postupně převažující církevně orientované společnosti vytvářeli v ní i dané hodnoty. Církev tak nejen svým kulturním dědictvím, ale i tradici více či méně ať již pozitivně či negativně se stala neodmyslitelnou součástí našich dějin.

Kláštery – síť vzdělanosti[editovat]

Základním předpokladem pro rozvoj vědecké práce je možnost výměny informací a myšlenek. Bez ní je pokrok vědeckého bádání nemyslitelný. Co prospějí nové myšlenky a poznatky, když se nedostanou k širokému okruhu dalších vědců, kteří na nich budou moci dále stavět, kteří je budou rozvíjet, prohlubovat a eventuálně korigovat? Právě intenzivní výměně informací vděčí novověk za stále se zrychlující lavinu nových a nových objevů, která nemá v dějinách lidstva obdoby. A kde můžeme hledat první impuls, který dal tuto lavinu před staletími do pohybu? Začátek je možno vidět již v rozsáhlé síti benediktinských klášterů. Tyto kláštery byly centry vzdělanosti, které mezi sebou velmi intenzivně komunikovaly a vzájemně si předávaly to, co bychom dnes nazvali „know how“ (anglicky „vědět jak“, tedy technologie a další poznatky). Velkým přínosem byl i jednotný jazyk Církve – latina.

Papežové a vznik mezinárodní vědecké komunity[editovat]

Ale kamínkem, který spustil skutečnou lavinu, bylo především takzvané ius ubique docendi (právo kdekoliv učit), které se začalo rozvíjet krátce po vzniku prvních univerzit. Poprvé se s ním setkáváme v dokumentu papeže Řehoře IX. z roku 1233, platném pro univerzitu v Toulouse, který se stal modelem pro budoucnost. Do konce 13. století se ius ubique docendi stalo něčím, co neodmyslitelně patřilo k univerzitám. Tituly udělené na univerzitách se schválením papeže (případně později i císaře) musely být respektovány v celém křesťanském světě. Teoreticky mohli tito učenci začít učit na kterékoliv fakultě v Evropě, i když se v praxi dávala přednost předchozí zkoušce kandidáta – něco jako dnešní nostrifikace titulů získaných v zahraničí. Toto privilegium udílené papežem sehrálo významnou roli. Položilo totiž základ myšlence mezinárodní vědecké komunity.

Jak církev otevřela bránu vědě![editovat]

Jeden z největších kritiků křesťanství v 19. století Friedrich Nietzsche si všiml zajímavé skutečnosti: věda vyžaduje ke svému vzniku předchozí předpoklady. „Striktně vzato,“ tvrdí Nietzsche, „neexistuje něco takového jako věda bez předpokladů.“ A dodává: „Musí být napřed filozofie, ‚víra‘, díky níž věda získá směr, význam, meze, metodu a právo na existenci...“ Nietzsche však nepostřehl, že právě toto dostala moderní věda do vínku od křesťanství. Není se co divit, neboť tato skutečnost není ani dnes mimo okruh odborníků příliš známá.

První důležitý předpoklad pro vznik vědy zprostředkovala Církev ze židovství. Židovské náboženství bylo nejen přípravou na příchod Ježíše Krista a založení Církve (nový Izrael), ale připravilo půdu i pro vědu v tom smyslu, jak ji známe dnes. Na začátku Starého zákona, sbírky posvátných židovských knih, které mladá Církev od svého počátku převzala, nacházíme v 1. knize Mojžíšově takzvaný „hymnus na stvoření“ (Gn 1)[red 1]. Tento text má klíčový význam. Nejde samozřejmě o „vědecký“ popis vzniku světa – Bible není učebnicí kosmologie (tj. nauky o vzniku a vývoji vesmíru). Nacházíme zde však něco daleko důležitějšího než vědecký text: je to text, který otevírá brány vědě! Pokud tento hymnus čte odborník na starověkou Babylonii, může říci: obraz světa, jak je v 1. knize Mojžíšově popisován, odpovídá tehdejším babylonským „kosmologickým“ představám o světě: plochá země, vody pod ní a nad ní a na klenbě vod nad ní se nacházejí Slunce, Měsíc a hvězdy. Něco je zde však radikálně nové. Pro Babylóňany byly Slunce, Měsíc a hvězdy božstvy – a božstva samozřejmě není možno vědeckými metodami zkoumat. V biblickém hymnu na stvoření je jim přisouzeno zcela jiné místo. Jsou Božím dílem, podobně jako vše zde na zemi: „I řekl Bůh: ‚Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci. Budou na znamení časů, dnů a let. Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí.‘ A stalo se tak.“ (Gn 1,14n) Možná jste si při četbě těchto slov nikdy ani neuvědomili, o jak revoluční text se ve skutečnosti jedná. Říká se zde zcela jasně, že to, co vidíme na nebi, nejsou žádná božstva – všechno to je Božím dílem úplně stejně jako to, co vidíme zde na zemi. Může to být tedy stejně dobře postupně studováno, popisováno, a časem dokonce pochopeno – jako cokoliv kolem nás!

Je potřeba si ovšem uvědomit, že dnes již mnozí nečtou ani nechápou Písmo tak doslovisticky jako v minulosti, kdy Bible představovala posvátně nedotknutelný souhrn i sumu vědomostí od A-Z, tedy astronomii počínaje až po zdraví člověka a tím souvisící medicínu. Proto závěry té doby byly v mnohém poplatné tomuto dobovému chápání. Tak jako nedotknutelné bylo Boží dílo na nebi, tak podobně vše co souviselo s nitrem a tajemstvím života u člověka, tím i spojenými názory, zásahy i závěry na dané téma. Je proto potřeba vidět, že široká veřejnost byla v tehdy právě tak rozšířené náboženské společnosti, silně poplatná náhledům a závěrům církve, která tehdy udávala či chcete-li diktovala myšlenkový směr. Podmínky té doby byly tedy nakloněny k tomu, že právě církev si nejvíce osobovala právo na vzdělanost i to jak a co má obsahovat. Ne malý úsek tisíciletých dějin je tak svědectvím toho jak více či méně úspěšně se ji to dařilo. Protože dnes je nejen díky zkušenostem, ale i kritičtějšímu přístupu k Písmu a jeho chápání církev oproti minulosti obezřetnější, je opatrnější i pokud jde o to jak až dalece spojovat oblast vědeckého bádání a výsledků na poli vědy s oblastí náboženské víry. Proto mnohé výroky a texty Písma svatého vnímá a vidí především v rovině teologické, tím i víry a nikoli již nutně jako výpověď v rovině vědecké a tak oblasti závazné i pro vědu. Písmo tak již dnes není určujícím jediným kritériem vzdělanosti pokud jde o astronomii, geologii, historii, přírodovědu ..., protože mnozí i věřící napříč nábožensky rozšířeným spektrem pochopili, že to není ani nebylo původním záměrem autorů biblických textů.

Není zlato vše co se třpytí.[editovat]

Tam kde si náboženství svým vlivem nebo mocí nečinilo určující nároky a hranice v bádání a v minulosti neprosazovalo nutnou spojitost či diktát teologie k vědeckému poznání, byla situace mnohem lepší. Zřetelně to lze vidět u islámu, kde právě od astronomie přes matematiku i medicínu tato společnost oproti křesťanství dosáhla nesporně lepších výsledků. Zatím co tedy křesťanský západ při veškeré své snaze zaznamenával v minulosti díky nepříliš šťastným prosazujícím se tendencím útlum, východní islámská společnost rozkvět. To ovšem nesporně souviselo s tím jak se profilovali v dané společnosti právě i její vůdčí lídři. Společnost tedy sama o sobě ať již nábožensky jakkoli založena nebo smýšlející může vytvářet s určujícími vůdci podmínky i prostor díky nimž pak dosahuje lepších či horších výsledků dle toho, jak sama lépe či hůře dokáže využít vzájemně příznivé symbiózy v různých oblastech života.

Tak či onak, světlých okamžiků v dějinách lidstva je poskrovnu a to i tehdy, kdy filosoficky se zdá, že člověk jde za vyššími ideály. Ty většinou zůstanou jen na papíře nebo jako nedostižné vyznání. Není třeba přitom nutně soustředit svou pozornost jen do ideologií náboženských, jakoby jen ty byly zodpovědné za temno či pokrok v dějinách. Je totiž otázkou, když se díváme napříč lidským spektrem různých společností zda i to, když člověk dokázal zúročit svou pílí i příznivým přístupem své výsledky na poli vědy a techniky a zaznamenal nesporně svůj pokrok, je toto tím co ho i onu společnost učinilo skutečně šťastnou? Zda totiž to co tak nutně chceme i všeobecně od dnes prosperující společnosti očekáváme je jednoznačně lepší svět v tom co máme, vlastníme a užíváme oproti tomu, co jsme dosud měli? Zda totiž není víc to, čím jsme, jací jsme a kdo jsme !?

Tak se zdá, že oblastí, které by se měly příznivě v životě člověka rozvíjet je poněkud víc než jak jsme zvyklí - v materiální oblasti, což nás pak nemilosrdně konfrontuje s tomu odpovídajícími odpadky nebo spouští, kterou jsme všude za sebou zanechali úměrně našemu úsilí. Jak vidno člověk snadno nejen přehodí kvalitu za kvantitu, ale zaměňuje i jiné hodnoty. Všeobecně nás může uspokojovat, že jsme dosáhli víc a lepších výsledků nejen v pokroku vědeckém, ale i v humánní oblasti a osobním životě. Tak jako rádi ukazujeme výdobytky pokroku, můžeme ukazovat i na své rádoby dobré skutky, bít se hrdě v prsa a srovnávat s jinými, ale stále zde zůstává otázka - za jakou cenu, jakým způsobem a tedy v jaké kvalitě je a bude to co máme, tudíž dle jaké a čí míry se budeme poměřovat? Jinými slovy jak silně všechno to zdánlivě i hezké je cítit člověčinou a zda je reálné překonat člověku zemskou přitažlivost, tak jako potlačit svůj lidský pach veškerého svého konání. (lze to vše vyřešit raketovými pohony a deodoranty?) Již v dávné minulosti (víc jak 500 let př NL.) si kladli lidé otázku, zda může pardál, tak černoch změnit svou kůži (Jremiáš 13,23.), tedy jinými slovy - přirozené svou přirozenost? Zvíře i v rouše berančím zůstane zvířetem a člověk ..., který má být snad o poznání na tom lépe je otázkou, co za Poznání by to muselo být aby se stal skutečně jiným stvořením.

Znáte Chartres?[editovat]

Možná jste o ní ještě vůbec neslyšeli... A přitom právě na katedrální škole v Chartres byly v polovině 12. století skutečnosti, o kterých jsme hovořili v předcházejícím oddíle, domyšleny do důsledků. A odtud se během krátké doby rozšířily po Evropě. Kancléř této školy Thierry ze Chartres tvrdil, že hvězdy a obloha nejsou složeny z nějakých polobožských substancí, jejichž chování by se vysvětlovalo podle zcela jiných principů, než jsou zákonitosti, jimiž se řídí věci na zemi. Jiný z učenců katedrální školy v Chartres Adelard z Bathu (asi 1080–1142) říká: „Jsme lidmi díky rozumu. Obrátíme-li se zády k úžasné racionální kráse vesmíru, pak žijeme tam, odkud bychom si zasloužili být vyhnáni, jako nevděční hosté domu, který nás přijal.“ A dodává: „Musíme naslouchat samotným hranicím lidského poznání, a teprve tehdy, když se zjevně zhroutí, můžeme odkázat věci Bohu.“ Učenci na této škole udělali další významný krok: zdůraznili, že člověk nejen může poznávat celý vesmír, který se jako celek řídí stejnými zákony, protože má stejného Stvořitele, ale že člověk má dokonce povinnost svět a veškeré jeho zákonitosti poznávat! K tomu dostal od svého Stvořitele rozum...

Klíčový poznatek: věda a víra se doplňují[editovat]

Thomas Goldstein, historik specializující se na dějiny vědy, popisuje rozhodující význam chartreské školy. Říká, že „formulace filozofických premis (základních předpokladů); definice základního konceptu kosmu (...); systematická rekonstrukce vědeckého poznání minulosti a vytvoření tradičního základu pozdějšího vývoje západní vědy – každý z těchto kroků je natolik zásadní, že – vzaty dohromady – mohou znamenat jediné: během 15 až 20 let v polovině 12. století se hrstka mužů vědomě snažila odstartovat vývoj západní vědy a podnikla všechny hlavní kroky, které k tomu byly potřebné.“

Prakticky každý, kdo v této době podstatně přispěl k rozvoji vědy, byl po určitou dobu spojen s katedrální školou v Chartres nebo jí byl ovlivněn. Její činnost bezprostředně předcházela velkou syntézu, kterou provedl nejvýznamnější učenec středověku svatý Tomáš Akvinský, když ukázal, že věda a víra se vzájemně doplňují – jsou komplementární – a nemohou si proto odporovat. Tento základní poznatek chyběl u velkých arabských učenců té doby – a byl zcela klíčový, jak ukazuje i srovnání dalšího vývoje vědy v křesťanské Evropě a v arabském světě.

Fakta mluví jasně[editovat]

Fakta mluví zcela jasně: faktor, který způsobil, že se v Evropě mohla postupně vyvinout věda, a to až do té podoby, v jaké ji známe dnes, je katolická církev. V jiných kulturách tento faktor chyběl. Katolická církev ve svých klášterech na začátku středověku po velkém stěhování národů zachránila kulturní bohatství řecko-římské civilizace. Poskytla základ – premisy – pro vývoj, který vše dosavadní v dějinách lidského poznání dalekosáhle přesahuje.

Jak je možné, že u mnoha lidí stále ještě přežívá přesvědčení, že Církev je nepřítelem vědy a pokroku? Odpověď je jednoduchá: důvodem je často jen neznalost základních faktů. K těmto faktům patří i šokující počet těch, kteří byli zároveň řeholníky, kněžími a špičkovými vědci.

Co je a bude tedy vypovídajícím kriteriem skutečného pokroku i v Evropě? (viz: Není zlato vše co se třpytí) Člověk, já, ty, církev, dnešní či minulá společnost? Pokud chceme hodnotit a vidět čeho jsme dosáhli a komu vděčíme za to kde jsme, klidně tam sebe dosaďme, protože když tak neučiníme, budoucí generace našich dětí na jejichž úkor jsme žili tak jistě učiní. Naše zásluhy tak jako veškerý vyprodukovaný odpad a smog našeho snažení ulpí nejen na našich rukách, ale i duši s níž skutečně a po pravdě budeme postaveni před soud, kde budou sečteny všechny naše činy jichž se tak hrdě dovoláváme.

Je vůbec nějaká jiná možnost? Mohou to i sami vskutku věřící lidé nějak vysvětlováním ospravedlnit? Ledaže by se zřekli svých zásluh a vyhodnotili je spíš jako smetí, přidali prosby o odpuštění a volání po milosti či milosrdenství. Ano ač to zní paradoxně, lidé v církevně kostelních lavicích nejsou o mnoho lepší těch na které si zvykli ukazovat prstem. Né proto, že by se přece jen v lecčem nelišili, nýbrž svou podstatou, která je právě tak přirozeně lidská a současně i dle nich hříšně zkažená jako každá jiná.

Kněží, řeholníci a věda[editovat]

Thomas E. Woods, autor knihy Jak katolická církev budovala západní civilizaci, říká: „Je poměrně snadné ukázat, že řada velkých vědců byli katolíci. Mnohem důležitější je však překvapující počet mužů Církve, zvláště kněží...“

Sledujeme-li počty vědců mezi duchovními katolické církve, můžeme vidět, že šlo z velké části o řeholníky. Historik Thomas E. Woods poukazuje na to, že „jejich nenasytná zvídavost týkající se vesmíru stvořeného Bohem a jejich zaujatost vědeckým výzkumem ukazuje daleko zřetelněji než jakákoliv teoretická diskuze, že vztah mezi Církví a vědou odpovídá spíše přirozenému přátelství než antagonismu a podezírání“.

Muž, který objevil zásadní význam experimentu[editovat]

Roger Bacon, řeholník-františkán, který učil ve 13. století na Oxfordu, zdůrazňoval význam vědeckého experimentu – vědeckého pokusu. Ve svém díle Opus maius píše: „Bez experimentu nemůžeme nic adekvátně poznat. Argument věc dokazuje teoreticky, ale nedává dostatečnou jistotu v odstranění pochybností; naše mysl nedospěje k pravdě, pokud ji nenalezneme experimentální cestou.“ V díle Opus tertium varoval, že „ani nejsilnější argumenty nic nedokazují, pokud závěry nejsou ověřeny zkušeností“. Nám se mohou zdát tyto věci samozřejmé. Ale právě v tom spočívá jejich nedozírný význam. Úžasný, stále se zrychlující pokrok vědy mohl být odstartován teprve ve chvíli, kdy se tyto věci staly při vědeckém bádání samozřejmými... Moderní věda je bez vědeckého experimentu nemyslitelná – za pochopení jeho významu vděčíme řeholníkovi ze 13. století.

Svatí a věda[editovat]

Svatý Albert Veliký (1200–1280), učitel pařížské univerzity, provinciál řádu dominikánů v Německu a biskup v Řezně, je patronem přírodovědců. Věnoval se celé řadě disciplín: fyzice, logice, metafyzice, biologii, psychologii. Podobně jako Roger Bacon zdůrazňoval význam přímého pozorování pro vědecké poznání. V díle De mineralibus (O minerálech) vysvětlil, že cílem přírodní vědy „není prostě přijímat tvrzení druhých, tedy to, co se mezi lidmi říká, ale zkoumat samotné příčiny, které působí v přírodě“. Opět věc, která se nám zdá být samozřejmou, ale bez které by dnešní věda byla nemyslitelná... Jeho důraz na přímé pozorování a – při všem obdivu k Aristotelovi – jeho odmítání přijímat vědeckou autoritu vírou byly podstatné příspěvky vědeckému myšlení. Svatý Albert ovlivnil mnoho dalších – mimo jiné i nejvýznačnějšího myslitele středověku svatého Tomáše Akvinského.

Kněží a řeholníci – zakladatelé vědeckých disciplín[editovat]

Robert Grosseteste (1175–1253), kancléř oxfordské univerzity a biskup v anglickém Lincolnu, je považován za zakladatele vědecké metodologie. Bývá uváděn jako vůbec první, kdo sepsal úplný seznam kroků nutných pro provádění vědeckého experimentu.

Kněžím a řeholníkům však vděčíme nejen za vznik současných vědeckých metod, založených na pozorování a experimentu. Setkáváme se s nimi také u vzniku řady vědních oborů – jsou zakladateli různých vědních disciplín.

Jedním z příkladů je opat brněnského augustiniánského kláštera P. Gregor Mendel (1822–1884), zakladatel genetiky, který formuloval první zákonitosti dědičnosti (Mendelovy zákony).

P. Nicolaus Steno (1639–1686), konvertita z luteránství, který se stal katolickým knězem, položil větší část základů moderní geologie a bývá nazýván otcem stratigrafie (studia zemských vrstev; vrstva – stratum). Staří autoři včetně Aristotela se domnívali, že minulost světa je nepoznatelná. Steno přišel s myšlenkou, která byla v jeho době zcela revoluční: historii země je možno znovu získat ze skal. Ze současného světa můžeme vydedukovat minulé světy. Steno si dal za úkol jejich dějiny z nálezů postupně dešifrovat a formuloval základní zákonitosti, známe je dnes jako tři „Stenovy principy“. Vynikl však nejen svou vědeckou prací, ale i svým životem. Papež Jan Pavel II. prohlásil tohoto kněze, zakladatele stratigrafie, za blahoslaveného. Ve své řeči vyzvedl jak jeho kněžský život, tak i jeho vědecké dílo.

Jezuité[editovat]

Mezi badateli v mnoha oborech mimořádným způsobem vynikají především kněží řádu jezuitů. Jejich výčet by přesáhl rozsah tohoto článku – uvedu tedy jen několik příkladů. Jestlipak například víte, že historik Bohuslav Balbín a jazykovědec Josef Dobrovský, kteří se zasloužili o zachování českého jazyka, byli jezuité?

Jedním z nejvýznamnějších jezuitských vědců byl P. Rudjer Bosković SJ (1711–1789). Byl skutečným polyhistorem, který se zabýval atomovou energií, optikou, matematikou i astronomií a byl zvolen členem vědeckých akademií v řadě evropských zemí. Zájem o práci P. Boskoviće oživl v druhé polovině 20. století. Byl nazván tvůrcem atomové fyziky a na sympoziu, které se v roce 1958 konalo v Bělehradě k dvoustému výročí od publikace jeho díla Teorie přírodní filosofie, zazněly přednášky nositelů Nobelovy ceny za fyziku Nielse Bohra a Wernera Heisenbergra. Originálním rysem Boskovićovy teorie bylo, že atomy mají jak vzájemnou přitažlivost, tak naopak velkou odpudivost při silném sblížení. První vlastnost je základem soudržnosti těles, druhá jejich nepatrné tlačitelnosti.

Dalším příkladem je seismologie (věda studující otřesy země). Bývala někdy nazývána „jezuitskou vědou“. Jezuité využili sítě svých domů na různých kontinentech a vybudovali tzv. Jezuitskou seismologickou službu. Nejznámějším jezuitským seismologem je P. James B. Macelwane SJ. V roce 1925 reorganizoval Jezuitskou seismologickou službu a umístil její centrální stanici na univerzitu v St. Louis. Byl předsedou Americké seismologické společnosti a Americké geofyzikální unie.

Zajímavá čísla[editovat]

A na závěr ještě dva z mnoha možných příkladů. Když Charles Bossut, jeden z prvních historiků matematiky, sestavil seznam předních matematiků od roku 900 před Kristem do roku 1800 po Kristu, je mezi 303 osobnostmi 16 jezuitů. Možná se vám to nebude zdát až tak vysoké procento, ale je třeba si uvědomit, že ze sledovaného časového období 2700 let existoval jezuitský řád jen něco málo přes dvě století!

A možná bude pro vás zajímavá také informace, že celkem 35 kráterů na Měsíci má jména po jezuitských přírodovědcích a matematicích...

Prameny:
Woods, Thomas E. jr. Jak katolická církev budovala západní civilizaci. Praha; Res Claritatis, 2008.
Goldstein, Thomas. Down of Modern Science: From the Ancient Greeks to the Renaissance.New York; Da Capo Press, 1995.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Viz např. Bibli kralickou (Gn 1)