Dějiny, jak je možná neznáte/Křížové výpravy do Svaté země

Dějiny, jak je možná neznáte Pavel Zahradníček
Papežka Jana?	Křížové výpravy do Svaté země	Za co vděčí naše civilizace katolické církvi

Údaje o textu
Titulek:	Křížové výpravy do Svaté země
Autor:	Pavel Zahradníček
Zdroj:	fatym.com (PDF)
Vydáno:	A.M.I.M.S., Vranov nad Dyjí – Přímětice – Bítov 2016
ISBN:	978-80-7266-422-1
Licence:	CC BY 3.0

Mnozí se domnívají, že za křižáky a jejich hnutí je třeba se jen stydět a omlouvat. Takový postoj dnes platí za „politicky korektní“. Neuvědomují si, že křížové výpravy, mimo jiné, zastavily na několik staletí invazi islámu do Evropy. Že šlo o obrannou válku, i když byla vedena na území nepřítele – přesněji na území, které předtím nepřítel dobyl.

Představu o křížových výpravách, o jejich průběhu a o úloze Církve při jejich organizaci máme především z filmů. Ale chceme-li poznat pravdu, je třeba studovat dobové historické dokumenty. A především zasadit celé křižácké hnutí do širší souvislosti dějin.

Právo na obranu

„Vést válku ve jménu Boha je zvrácenost,“ slyšíme často. S tím nezbývá než souhlasit. Ale i křesťané mají právo se bránit.

„Svatá válka“ – „džihád“ –, jak asi většina lidí ví, není termín původem křesťanský, ale pochází z islámu. I když nepatří mezi pět základních povinností muslima (vyznání víry v Boha a Mohameda, modlitba pětkrát denně, almužna, půst, pouť do Mekky), má džihád v islámu klíčový význam; takzvaná Hanbalovská právní škola ho dokonce klade naroveň předcházejícím pěti základním pilířům. Slovo „džihád“ se vyskytuje v Koránu celkem 41krát. Má dvojí význam.

Zejména ve starších částech Koránu znamená vnitřní duchovní boj.

Pak ale prorok Mohamed v roce 627 dobyl město Mekku a dal jeho obyvatelům na výběr: přidat se k němu a žít, nebo vzdorovat a zemřít. Od té chvíle dostává „džihád“ nový význam: vnější boj – válka, kterou se islám a jeho panství šíří. Samo slovo islám znamená „poddání se“, „podrobení se“…

V Koránu čteme: „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma (tj. křesťané a židé – pozn. redakce), dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.“ (9. súra, 29. verš – překlad I. A. Hrbka, tradičně používaný i českými muslimy) A Mohamed sám se těmito slovy řídil. Zaútočil na jižní hranici byzantské říše a dobyl město Akaba. Další vedení „svaté války“ ale raději přenechal svým příznivcům. Sám se stáhl do soukromí a věnoval se svým devíti manželkám, z nichž nejoblíbenější byla Aiša, se kterou se oženil, když měla sedm let…

Křesťané nezačali…

Když Mohamed v roce 632 zemřel, pokračovali jeho stoupenci ve svaté válce a do roku 700, tedy za pouhých sedm desetiletí, zaujímal svět islámu Egypt a celou severní Afriku, Palestinu, Sýrii… Všechny tyto země byly předtím převážně křesťanské – a křesťanskými se nestaly proto, že by je křesťané násilím dobyli, ale proto, že jejich obyvatele postupně pro křesťanskou víru získali.

V roce 711 se hrozivá vlna islámu přelila přes Gibraltar do Evropy. Za jediný rok zaplavila celé dnešní Španělsko a Portugalsko. Kdyby je v roce 732 na území dnešní Francie nezastavil Karel Martel, dědeček císaře Karla Velikého, zaplavili by mohamedáni pravděpodobně i Francii a v ohrožení by se ocitl i zbytek západní Evropy… Velká část území dnešního Španělska a Portugalska však zůstala pod nadvládou islámu a z Iberského poloostrova byli muslimové zcela vyhnáni až za víc než sedm set let – na konci 15. století.

V době těsně před začátkem první křížové výpravy se islám k Evropě hrozivě blížil i od východu: Seldžukové – předchůdci dnešních Turků – dobyli Niceu, která leží necelých sto kilometrů od Konstantinopole (dnešního Istanbulu), hlavního města byzantské říše. A pokud by pokračovali dál, překročili Bospor a dobyli Konstantinopol, byli by již na evropské půdě i z východu! Byzantské říši hrozila katastrofa a Evropě obrovské nebezpečí.

Ve chvíli nejvyšší nouze přemohl pravoslavný byzantský císař Alexios I. Komnénos pýchu, a i když se jeho předchůdci se západními křesťany v roce 1054 po takzvaném „Velkém schizmatu“ rozešli ve zlém, požádal papeže Urbana II. o pomoc. Bylo to na začátku roku 1095.

Nejdříve zastavit invazi islámu, pak osvobodit Jeruzalém

Kronikář Bernold von St. Blasien (také Bernold von Konstanz čili Bernold z Kostnice – pozn. red.) zapsal důležitou část poselství, kterým se byzantský císař obrátil na papeže Urbana II.: „Císař z Konstantinopole naléhavě prosí pána papeže a všechny křesťanské věřící, aby mu poskytli pomoc proti pohanům na obranu svaté Církve, kterou pohané v těchto krajích již téměř zničili, protože už zabrali kraje až po hradby Konstantinopole.“

Aby zvýšil šanci na kladnou odpověď, nabídl císař Alexios I. Komnénos papeži a západním křesťanům i další cíl: osvobození Jeruzaléma. O tom svědčí byzantský historik Theodoros Skutariotes: „… považoval to za Boží dar, že tento lid (západní křesťané) pokládá za nesnesitelnou vládu Peršanů (tj. Seldžuků) nad Jeruzalémem a životodárným hrobem našeho Spasitele Ježíše Krista – a viděl to jako výhodu.“

Vlna nadšení pro dobrou věc

Když poslové byzantského císaře dorazili do Itálie, konal papež právě synodu v Piacenze. Účastníci synody byli svědky toho, jak vyslanci dramaticky a barvitě líčili drsný úděl křesťanů na východě. Poslové nijak nepřeháněli. Situace křesťanů nejen v Jeruzalémě se opravdu velmi zhoršila…

Když jeden z Mohamedových nástupců, kalif Umar, dobyl v roce 638 Jeruzalém, zaručil písemně tamějším křesťanům „… absolutní bezpečnost pro vaše životy, vaše vlastnictví a vaše kostely“. Křesťané museli pouze platit tzv. náboženskou daň, která dle historika Michaela Hesemanna byla nižší než daně, které museli předtím obyvatelé Jeruzaléma odvádět byzantskému císaři do Konstantinopole. Pokojná koexistence křesťanů a muslimů fungovala v prvních staletích dobře i na dalších místech, kterých se vyznavači islámu zmocnili.

I když už předtím se situace křesťanů zhoršila, vše se změnilo především s nástupem kalifů z fátimovské dynastie. Fátimovci pocházeli z Maroka a svůj původ odvozovali od Mohamedovy dcery Fátimy. Postupně získali vládu nad Egyptem, Sýrií i Palestinou. V roce 979 dobyli Jeruzalém, Chrám Božího hrobu byl vypálen, jeho kopule se zřítila a jeruzalémský patriarcha uhořel. Teprve za pět let mohl být chrám alespoň trochu obnoven. Když kalif Abú Alí al-Mansúr al-Hákim (996–1021) napadl byzantskou říši a byl odražen, začal se mstít na křesťanech, kteří žili v jeho říši: byla zakázána veřejná procesí, křesťané byli vyhozeni z veřejných funkcí nebo nuceni k přestupu na islám. Za deset let bylo zabaveno nebo vypleněno 30 000 kostelů. V roce 1009 dal téměř srovnat se zemí i Chrám Božího hrobu. Křesťany v Evropě zachvátilo zděšení, když se o tom dozvěděli. A přicházely další zprávy: v roce 1056 bylo 300 křesťanů vypovězeno z Jeruzaléma, evropským poutníkům byl zakázán přístup, poutníci byli ohrožováni a ponižováni… Z garancí kalifa Umara se stal bezcenný cár pergamenu.

Jestliže se vžijeme do atmosféry doby a známe události, které předcházely, porozumíme také, proč nikdo nepochyboval, že jde o správnou věc, když poslové z Byzance žádali o pomoc nejen pro Konstantinopol, ale i pro Jeruzalém.

Výchozí situace

Historik Michael Hesemann shrnuje situaci v roce 1095, když k papeži dorazilo poselstvo z Byzance s prosbou o pomoc, takto:

1) Muslimové porušili dohody, došlo k masovému ničení kostelů – zejména Chrámu Božího hrobu. Křesťané byli terorizováni. Budoucnost křesťanů na posvátných místech v Palestině byla velmi ohrožena.

2) Bratrská křesťanská země Byzanc byla v krajně vážné situaci a prosila naléhavě o pomoc. Nebezpečí ze strany Seldžuků bylo takové, že jakékoliv otálení by mělo stejný účinek jako odmítnutí pomoci.

3) Nešlo o žádný „imperialismus“, „kolonialismus“ nebo nucené obracení muslimů na křesťanství, ale o přežití křesťanů na východě a o bezpečí pro poutníky putující do Jeruzaléma ze západu.

Byly jiné možnosti?

Ano. Byla tu ještě jiná možnost, než jakou tehdy zvolil papež Urban II.: Nedělat nic… Říci: „Je to daleko od nás – nás se to netýká…“

Profesor Egon Flaig z univerzity v Greifswaldu napsal: „Urban II. viděl věci správně. Pokud by Konstantinopol padla již v roce 1100, pak by se obrovská vojenská síla tureckého vojska přivalila do střední Evropy o čtyři sta let dříve. Rozmanitost evropské kultury by pravděpodobně nikdy nevznikla: žádné svobodné městské ústavy, žádné debaty o ústavách, žádné katedrály, žádná renesance, žádný rozmach vědy: neboť v prostoru islámu vymizelo svobodné – řecké – myšlení právě v té době. Výrok Jacoba Burckhardta: ‚Je štěstí, že se Evropa jako celek ubránila islámu,‘ znamená, že křižákům bychom měli být podobně vděční jako Řekům, kteří kdysi odrazili nápor Peršanů.“ (Frankfurter Allgemeiner, 16. 9. 2006) Účinkem tažení křižáckých vojsk, která prošla na cestě do Jeruzaléma Malou Asií a Sýrií, nebylo jen vytlačení politické moci islámu ze stovek kilometrů území na východ od Konstantinopole – z území, která předtím islám dobyl. Tento efekt trval jen několik desetiletí. Ještě důležitější bylo to, že se útoku islámu od východu podařilo vzít sílu. A tento účinek trval nejméně tři století.

Historik Michael Hesemann dodává, že různé excesy, ke kterým při křížových výpravách došlo (tažení lůzy – takzvaná lidová křížová výprava; křížová výprava dětí, organizovaná několika blouznivci; pogromy na Židy, proti kterým se marně snažili Židy bránit biskupové ze Speyeru, Wormsu, Mainzu, Trieru a Kolína nad Rýnem; dobytí a ničení Konstantinopole při čtvrté křížové výpravě, které velmi rozhořčilo papeže Inocence III., když se o něm dozvěděl, a další privátní iniciativy, s jejichž organizací neměla Církev nic společného a které samotné papeže naplňovaly zděšením), tvoří samostatnou kapitolu a není možné je směšovat s celkovým záměrem křižáckého hnutí.

Ne z touhy po zisku, ale z přesvědčení

Účastníci křížového tažení bývají často obviňováni z touhy po majetku. Říká se, že účast na křížovém tažení byla pro mladší šlechtické syny, kteří by jinak doma nezdědili žádné pozemky, příležitostí získat půdu a moc ve Svaté zemi. Opak je ale pravdou. V dekretu církevního sněmu v Clermontu, na kterém papež Urban II. první křížovou výpravu vyhlásil, se jasně říká: „Jen tomu, kdo se zúčastní ze zbožnosti a z touhy osvobodit Boží Církev, a ne tomu, kdo je veden touhou dosáhnout slávy a peněz, bude cesta započítána jako pokání za všechny hříchy.“ Závěti křižáků sepsané před odchodem na první křížovou výpravu působivě ukazují, že tito lidé se rozhodli tak jako apoštolové „všechno opustit a následovat Krista“ (srov. Mt 19,27).^{[red 1]}

Faktem také je, že hlavní vůdcové první křížové výpravy Gottfried z Bouillonu, Robert z Normandie, Bohemund z Tarentu, Raimund IV. z Toulouse, Balduin z Boulogne a Robert z Flander byli všichni s výjimkou Balduina prvorození synové, dědici významných vévodství a hrabství. Měli tedy v Evropě „své jisté“. Nešlo o nějaké druhorozené syny, kteří nic nezdědí, a proto si potřebují získávat majetek a pozemky v dalekých zemích.

Když měl být Gottfried z Bouillonu v dobytém Jeruzalémě korunován na krále, odmítl to se slovy, že se nesluší, aby nosil zlatou korunu ve městě, kde Ježíš Kristus nosil korunu z trní. Místo titulu krále přijal titul „ochránce Svatého hrobu“ (advocatus sancti sepulchri).

Stinné stránky

Jednou z nejsmutnějších událostí první křížové výpravy byl průběh dobytí Jeruzaléma 15. července 1099. Zprávy kronikářů jsou však evidentně nadsazené: krev zabitých nemohla sahat až po kotníky, jak píše křesťanský kronikář Fulcher ze Chartres (Historia Hierosolymitana I,27). Stejně tak nemohlo být 70 000 tisíc obětí (jak napsal muslim Ibn al-Jawzi; čti al-Džauzí), nebo dokonce 100 000 (jak napsal Ibn Taghribirdi), když Jeruzalém měl v té době nanejvýš 10 000 obyvatel. I zprávám o vyvraždění všech Židů v Jeruzalémě protiřečí zápisy v archivu synagogy v Káhiře – hovoří o mnoha Židech, kteří se po dobytí Jeruzaléma přestěhovali do Káhiry. Přesto však to, co se po dobytí města dělo, bylo opravdu hrozné.

Omluvou není ani to, co křižáci prožili a vytrpěli během pěti měsíců svého tažení, ani to, že středověk byl prostě velmi drsný a podobné scény se děly po obytí měst běžně. Ani novověká praxe zacházení s poraženými a s válečnými zajatci není zcela dokonalá, ale za dosažený pokrok vděčíme staletím, jež následovala po křižáckých výpravách, po která křesťanství dále formovalo západní kulturu – způsob, jakým dnes věci vidíme a hodnotíme, není něčím samozřejmým a vděčíme za něj právě křesťanství! Pro srovnání: když sultán Saladin o devadesát let později v bitvě u Hattínu roku 1187 rozdrtil křižácké vojsko, „s úsměvem ve tváři“ pozoroval, jak jsou všichni křižáci, kteří boj přežili, sťati, jak o tom svědčí muslimský kronikář Imad ad-Din.

„Nemohou než chválit vládu Franků…“

Panství křižáků bývá v literatuře a filmech neprávem popisováno jako drancování, krutovláda a útlak muslimských obyvatel. Během téměř sta let došlo jistě i k řadě nespravedlností… Papež Jan Pavel II. se za ně jménem celé katolické církve muslimům omluvil. Ale arabský cestovatel a zeměpisec Ibn Jubayr (český přepis jeho jména je Džubair), který na své pouti do Mekky procházel i územími ovládanými křižáky, popisuje ve své knize Cesty Ibn Jubayra život muslimů pod vládou křižáků zcela odlišně:

„Míjeli jsme zemědělské statky, kde se muslimům žije pod Franky velmi dobře – Alláh ať nás chrání od takového pokušení! … Mnozí muslimové jsou v pokušení se zde usadit, když vidí velmi těžké podmínky, ve kterých žijí jejich bratři na územích pod muslimskou vládou. Neboť muslimové žijící na území pod muslimskou vládou mají stále důvod si stěžovat na nespravedlnost ze strany svých pánů a souvěrců, kdežto tito nemohu než chválit vládu Franků (tedy křižáků – pozn. red.), na jejichž spravedlnost se mohou vždy spolehnout.“ (viz Régine Pernoud: The Crusaders. The Struggle for the Holy Land, str. 172 – dostupné i na books.google.com)

Je to velmi překvapivé svědectví z pera muslima – očitého svědka z té doby, jak lákavá byla pro mnohé muslimy možnost usídlit se pod „nadvládou křižáků“. Nabourává mnohá, dodnes opakovaná tendenční klišé o chování křižáků na jimi spravovaných územích.

Nesuďme jen podle dnešních měřítek

Nemůžeme události ze začátku druhého tisíciletí soudit podle našich měřítek ze začátku tisíciletí třetího. Jak ukazuje hodnocení současníka – muslima, který dobře znal situaci na obou stranách –, může to být velmi zavádějící. Jednání křižáků, které bychom dnes považovali za tvrdé a nepřijatelné, bylo často ve srovnání se standardy tehdejšího světa značným pokrokem k lepšímu. Dokonce takovým pokrokem, že pro muslimy představovalo pokušení, aby se usazovali na území ovládaném křižáky.

A znovu si připomeňme, že za pokrok v chápání mnohých věcí vděčíme z velké části dalším staletím, po která katolická církev dále formovala evropskou kulturu a myšlení.

Prameny:
Hesemann, Michael. Die Dunkelmänner. Mythen, Lügen und Legenden um die Kirchengeschichte. Augsburg; Sankt Urlich Verlag, 2007.
Pernoud, Régine. The Crusaders. The Struggle for the Holy Land. San Francisco; Ignatius Press, 2003.
Fulcher ze Chartres. Historia Hierosolymitana. (německy on-line: manfredhiebl.de/Fulcher-von-Chartres/fulcher1.htm)

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Viz např. Bibli kralickou (Mt 19)